Srpen 2015

>/ Lidský úkaz

2. srpna 2015 v 21:25 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Seděli jsme v soupravě. Klokotání kolejí uspávalo všechna ranní ptáčata v pozdním zimním odpoledni. Vlastně to byla velice podivná zima. Nikde nebyl sníh, téměř nemrzlo a někdo občas objevil na své cestě zmatený keř, který rozkvetl. Stromy neměly listí, kačeny tiše pluly na vodách bez ledu a já pořád jezdila těmi stejnými vlaky a trochu se bála. Co se děje? Proč není zima?
Proti mně seděl neznámý muž a stejně jako já vyhlížel z okna na lednová pole, která byla zelená. Brzy se ale setměla. Noci přicházely rychle a nepřestávaly tím udivovat. Nebylo chladno, ale už dávno nebyly dlouhé dny. Bylo to něco nevysvětlitelného ve vzduchu a bylo to špatně. Vlak už si musel razit cestu černou tůní, města se rozsvěcela jako hvězdy. Ale ze špinavého okna viděl člověk jen šmouhy, které utíkaly. Marně se vaše oči míhaly ze strany na stranu, aniž byste o tom snad vůbec věděli. Ale kdykoli jsem jejich těkající odraz viděla ve skle, vyděsila jsem se.
Neznámý se po mně ohlédl. Nebylo to náhodou, dlouze si mě prohlédl, než se zase otočil. Vždy jsem přemýšlela, kam vlastně ti lidé jedou, a jestli přemýšlí, kam jedu já. Seděl tam, nohu přes nohu, loket opřený o stehno a podpíral si bradu. Díval se stále ven, ale měl příliš mrtvý pohled na to, aby krajinu skutečně sledoval. V nastalé tmě mohl beztak pořádně vidět jen svůj odraz. Jeli jsme už nějakou dobu, ale já jela daleko. A pak vlak zastavil. Začal rachotit skučet a pak s kuckáním zastavil.
Krátce na mě šilhnul, ale ani jeden z nás nemohl vědět, proč se tak stalo. Stáli jsme někde daleko od světel na rovině, kde nebylo vidět na drážní semafory. Bylo to vše tak mrtvé, jen světlo ve vlaku. A ten pořád stál. Snažila jsem se nevnímat, že se kola přestala točit. Jízda vlaku jakoby udávala tempo mé krvi, a když stál, pěnila. Nešlo to dost dobře vysvětlit.
Muž se zvedl. Dveře kupé vrzly a on vyšel na chodbu, opřený o rám okna tam zůstal stát.
Všimla jsem si toho už před chvílí - nezvyklé, neobyčejné a přesto ne nemožné. Měsíc byl ten večer velký. Ohromný bledý kotouč v úplňku, větší než jaký jsem ho znala. Vznášel se jen velice nízko nad obzorem a zářil v bezmračné obloze. Vrásky jeho tváře vystupovaly jako stíny znavené kůže vesmírného kamení. Víc než podivný.
Muž se náhle otočil a pokývl mi. Říkal tiše o mou účast na té podívané. Z nějakého důvodu jsem němé volání poslechla. Vstala jsem také. Oči mě zvedaly na nohy. Zůstala jsem ve dveřích a v tom tichu pozdního vlaku se on znovu otočil.
"Měsíc je nízko."
"Znamená to něco?"
"Co myslíš?" odvětil a zadíval se do dálky.
Opřela jsem se zájmem o okno a dívala se tam co on. Měsíc se zdál, že stojí proti nám, ale zákony vesmíru byly vždy jiné, než jaké se zdály našemu zraku. To jediné jsem se naučila.
"Se svitem měsíce přichází temnota," řekl.
"Strašidla a tak?"
"Něco mnohem horšího…. A tvůj přednášející, který ti dal enko u zkoušky to není."
Zamrazilo mě. "Hej! Jak to víte?!"
"Nevím, tipuju. Každému se to někdy nepovedlo."
Oči obrátil krátce na mě a v tu chvíli mi to došlo. Celou cestu jsem byla jako kámen, tichá, uvnitř nevrlá, ztracená v myšlenkách. Skripta jsem měla celou dobu položená vedle sebe, ale nedokázala je otevřít. I když obrácená ke mně, nadpis se dal přečíst i z jeho směru. Nebylo těžké si zkusit něco domyslet.
"Mně včera…" odvětila jsem po chvíli.
"Spala jste?"
"Nejdřív jsem myslela, že neusnu, ale do té doby mi to už bylo jedno."
Otevřel okno. Studený vzduch brzké noci se na nás převrátil z polí.
"Vidíte stíny?"
"Jaké stíny?"
"Někdy tam bývají - ve svitu měsíce."
"Nejsou to jen naše stíny?" namítla jsem. "Osobní stíny?"
"Stíny duše?"
"Tak nějak…"
"Jste bystrá, nezasloužíte si enko."
"Zní to hezky," souhlasila jsem.
Nějakou chvíli jsme stáli u otevřeného okna a sledovali ohromný pravidelný útvar hrozící nám z oceánu pronikavé inkoustové černi. Kolem něho mžila nejasná aura. Mystika mihotavého světla mdlé nátury.
"Takhle to vzniká - báje a pověsti, povídačky - stíny v duši. Vidíte je kolem sebe. V tmách se ukrýváme pod světlem, ale to obavy jsou tou tmou. Žijí v ní. Tisíce strachů a sedají k sobě jako vrány. Tam, kam nedohlédnu, je strach. Proto někdo spává při otevřeném okně a jiný u rozžehnuté lampy."
"Nemám strach," řekla jsem, "ale je to nezvyklé, zvláštní."
Vlak sebou škubnul, táhle se plazil a nabíral na síle.
"Já vím," odvětil, "a proto to na druhý pokus uděláte."
Sedl si a celou cestu už jsme nepromluvili. Strach z pouhého pokusu je iracionální, proto jsem se té zkoušky nebála. Ale plakat pro neúspěch dává smysl. A to jsem taky udělala.
Mnoho strachů jsou jen stíny ve svitu měsíce. Stíny v nás. Promítané na plátno na nepropustném nebi. Jen živé představy, které si sami vykrmujeme.
Už je nekrmím, na podruhé jsem to udělala.

Markéta Orlová / 2013

>/ Kam odcházejí

2. srpna 2015 v 21:22 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Od krystalků ledu na vysokých stéblech třtiny se odráželo jasné oranžové slunce. Každé bylo jako zahalené v krajce. Mlh se dávno rozplynula a jen kouř z vesnických domků ještě kalil vyjasňující se nebe. Skrz mračna prosvítala tak jasná modř, ale záchvěvy ledového větru všem stále připomínaly, že už dávno není léto.
Před sebou jsem už viděla svůj cíl. A nešla jsem sama. Rozvážnými kroky mě následoval pan Chundela. Dlouhý ocas se mu esovitě vlnil jako had nad hřbetem a oči přivíral slunci.
Lidé říkají, že kočky mají svobodnou mysl, ale pan Chundela byl dobromyslný volnomyšlenkář. Šel mi v patách už od chvíle, co jsem opustila náš dům. Jakoby tušil, že nepůjde daleko. Po nějaké době jsem si všimla, že se zastavil a zvědavě se jal očichávat jedno ohnuté stéblo s chocholí chmýří na konci. Dával pozor, aby mu ledové krystalky neuvízly mezi fousky, a když na té věci neshledal nic zvláštního, kráčel zase dál.
Oba dva jsme hleděli stejným směrem. Stály tam dvě velké lípy a v jejich stínu vrátka. Vedle mohutného kmene byla stále ta chatrná lavička, jejíž dřevo dávno prolezla houba. Vzala jsem za velkou kovovou kliku a než se vrátka zavřela, rychle jimi proklouzl i pan Chundela. Jeho bílé tlapičky se s chroustáním bořily do prokřehlé trávy, avšak sněhu na ní byl jen slabý poprašek, přestože byl už prosinec.
I já jsem už kráčela o něco opatrněji. Moje oči klouzaly po slovech a číslech vyrytých do kamene, do levných desek z betonu, do ceduliček křížů. V pozadí těch tichých řad ojíněných vzpomínek stál kostel. Až téměř u zdi hřbitova byla nad těžkou deskou vytesána jména těch, které už jsem jako dcera dcer nestihla poznat. Ale něco nevysvětlitelného mě k mým kořenům nikdy tolik netáhlo. Nikde ne tak jako k lidem beze jména.
Znala jsem nápis v hladkém černém skle moc dobře. Ale ztracené tváře na povalených kamenech, letopočty začínající jedničkou a číslem menším než devět byly ve své omšelosti jako pozlacené a svítily v šeru všudypřítomné smrti. Byli ještě tišší než jiné, opuštěné tak moc, že začali křičet na mě.
Pan Chundela se zdál neuctivým návštěvníkem, když se s nahrbeným hřbetem posadil vedle pichlavého věnce na jednu z cizích desek. Jenže pan Chundela neznal ani zdaleka význam toho místa. Viděl jen dvorek plný zvláštních bidýlek s tajemnými znaky. Nevěnoval jim pozornost a jen se hřál v záři slunce. Velký dýchající balvan, tak jemný na dotek.
Stále dokola jsem četla jména, aniž bych nějaké znala. Byl tu někdy někdo? Existoval kdysi člověk, který pokládal svíce na kameny zarůstající na zemi plevelem? Někdy jsem si všiml úštěpků porcelánu se zbytkem tváří někde v trávě. Odvál je čas, zašli do země. Nejdřív jen tělo a pak i ten zbytek. Lidé bez jména, bez tváře, bez dechu, bez příběhu, bez kohokoli, kdo by je ještě udržoval živé uvnitř sebe sama. Spolu s tolika západy a východy slunce se vytratili bez jediného hlesnutí.
Procházela jsem cesty, kličkovala jako zmatený starý zajíc - tak pomalu a náhodně. Když jsem se panu Chundelovi začala ztrácet z dohledu, jal se mě zase najít. Otisky jeho teplých tlapek zůstávaly v odtátém jíní. Možná měl v sobě víc úcty než jiní. Žádný jeho krok se nedal postřehnout sluchem a zjevoval se mezi náhrobky jako nezvaný host, který neklepal.
Klekla jsem si a on se mi otřel o stehno. Dívala jsem se na starý kus kamene a snažila se přečíst napůl obroušený nápis. Všechna ta zvláštní jména. Ale kolik jich skutečně zemřelo? Kolik z nich leží pod patou vlastního hrobu? Tohle jméno se zdálo německé. Ani stopy po čemkoli, co by naznačovalo, že na hrob ještě někdo chodí.
Kolik lidí, pane Chundelo, tu asi je? Kolik jich tu asi mělo být a není. Děsím se zapomnění, do jakého padají staré rozpraskané kameny, ale co ty, které tu chybí? Které tu nikdy nebyly a už více nebudou?
Slýchávala jsem o nich. Aniž bychom si to uvědomovali, znali jsme je. Každý večer zněla ve zprávách jména lidí. Ale už nikdy se nikdo nedozvěděl víc. Hledali je. Dlouho, beznadějně. Volali jejich jména, ale už nikdy neměla přijít odpověď. Zmizeli. Jednoho dne, který byl stejný jako všechny ostatní, prostě zmizeli.
Kolik tváří sešlo z cizí mysli a už se nikdy nezjevilo? Jejich jména možná nikdy nebyla vytesána do kamene. Jejich se rozplynula v myslích. Některé možná nikdo nepostrádal. Ale jde to vůbec? Je možné zmizet? Nedokázala jsem si to představit. Nepochopitelný pocit, že jednoho dne přestanete vídat nějakou osobu. A zatímco se planeta dál točí, jedny kroky utichají. Který krok byl ten poslední? Nikdo se to možná nikdy nedoví, je to navždy ztracené tajemství. Navždy bude lákat, navždy neodhalené.
Ptáme se, co je to za lidi, kam šli ti, po jejichž kostech šlapeme. Ale kdo byl ten, kdo nemohl nikdy v klidu spočinout? Kde skončili, pane Chundelo? Co se stává s těmi, kteří se jednoho obyčejného dne stanou záhadou?
Napadlo tě to někdy? Kolik lidí, které si viděl, si možná viděl jako poslední. Něčí oči viděli cizí tvář - poslední oči, které viděli tu tvář, jež nikdy nebude zdobit žádný obelisk. Kým byli? Co byli zač? Ale i kdybych bloudila mořem hrobů roky, nikdo by mi neodpověděl na mou otázku. Nikdo neví, nikdo nezná to místo, kam odcházejí.
Nikdy vlastně nezemřeli. Když se něco ztratí, nikdy si tím nemůžeme být jistí. Žijeme v nevědomosti, která nám sama vylučuje některé možnosti. Svět se zdá prozkoumaný alespoň natolik, aby nebylo možní beze stopy zmizet, a přesto se to děje i tam, kde to na první pohled nejde. A pak o nich natočí reportáž - první a poslední. Vyřknou ty otázky zas a znova a nikdy vám na ně nedají odpověď. Nemohou si ji vymyslet, protože to není fikce. Nemohou ji říct, protože ji nikdo nezná.
Na pár kamenech už se nedá přečíst nic. Stojí roztroušené mezi ostatními. Občas ve mně vzbuzují pocit, že jsou skutečně bez významu. Ale kdesi v hloubi mé myslí vím, že tam nestojí jen tak. Je jich tu víc, než kolik je kamenů. Dřevěné kříže už dávno shnily. Ale jsou tu. Ten pocit, že tu jsou. Někde uvnitř tebe to nahlodává.
Všichni ale někde leží a řekni mi, pane Chundelo, jak osud losuje, že někteří se už nikdy neobjeví? Co je to za nicotu, která tě vybere a uvrhne do smyčky času, jež se tak rychle utáhne. A potom se vše zastaví. Nekonečno jako tvá nová aura tě uvězní kdesi, kde na tebe nikdo nemůže. Každý kousek, který zbyl, pak postupně odejde s tebou a vytratí se poslední šance ještě tu záhadu otevřít, narušit cyklus jako zlé prokletí.
Vyšla jsem brankou ven. Pan Chundela mě stále následoval. Minuly jsme velké staré lípy a rozhlíželi se u silnice. Domů to bylo sotva pár stovek metrů. Jen do vesnice a najít ten správný dům. Jen kousek.
Vykročila jsem a oslněná oranžovým sluncem zimního odpoledne a všemi těmi střípky ledové pokrývky na všem okolo zamířila jsem zpátky. Vždy trochu pobaveně jsem míjela značku, která značila začátek obce. A pak přímo za ní stál opuštěný kravín. Měl lety omlácenou omítku, červené cihly teď přímo zářily a zalit sluncem, které spíš než brzké odpoledne připomínalo večer, tam stál a dál chátral, aniž by si toho snad kdo všímal. Bylo to zvláštní místo na dohled od jiného schovaného za starými lipami.
Jen kousek to bylo domů, a tak jsem uhnula ze silnice a prodrala se chroštím ke starému vchodu. Všude tu zbyl jen bordel a jen máloco ještě připomínalo, k čemu budova vůbec kdy sloužila. Bílé tlapky pana Chundely jen velice ostražitě kráčeli v mých stopách, aby se snad nedotkli nějaké té z mnoha odhozených věcí. Procházela jsem dál, z vymlácených oken sem do pološera proudil den. Plechová střecha nade mnou byla zlomená a spadala dovnitř. Obešla jsem zeď a věděla, že za rohem budova pokračuje.
Pan Chundela se zaujal v cosi na zemi a já zašla za roh. Viděla jsem ty samé stěny. Ještě pár kroků. Nevím, na čem jsem stála. Ozvalo se tiché prasknutí, šustot. Mé oči náhle místo dne viděly jen tmu a celé mé tělo sklouzlo do hlubin. Tak náhle, že jsem si nic z toho ani nestihla uvědomit. Ucítila jsem dopad a rychlé změti obrazů pohltily mou mysl. Poslední jiskry, než se setmělo nadobro.

Helena Majerová zmizela 4. Prosince toho roku. Její tělo nebylo nikdy nelezeno. Odešla z domu, nikomu už neřekla kam. Po dvou dnech se vrátil kocour pan Chundela. Po čtrnácti dnech bylo ukončeno pátrání, po pěti letech byla úředně prohlášena za mrtvou. V den, kdy zmizela, jí bylo pouhých šestnáct let.
Nikdo se nikde nedozvěděl, co se s ní stalo - zmizela. Její ostatky zůstaly ve staré jímce v ruině zemědělského družstva asi dvě stě metrů od místa, kde bydlela.


Inspirováno náladou písně od Parov Stelar a Lilji Bloom s názvem Coco.

Markéta Orlová / 2013

>/ Případy (anti)detektiva Sychra

2. srpna 2015 v 21:19 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Pan detektiv Sychr je trochu zvláštní postarší pán z oblastní kriminálky. Žádná velká ryba, žádný Sherlock Holmes. Nebo ne? Sychr má možná zcela nečekanný skrytý talent, který se snaží odhalit, pochopit a využít jeho mladší kolega Jiří Pospíšil. Podaří se jim vyřešit zpočátku nejasné případy? A v čem je kouzlo stárnoucího, milého a věčně usměvavého antidetektiva? To už musíte zjistit sami ve třech jeho spletitých kauzách.

>/ V dubnu 3

2. srpna 2015 v 20:14 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
"Neměl jsem…"
"Zavřeš už hubu, Abe!" utnul jsem ho prudce a šel dál zmoklou ulicí.
"Nic jsem neřekl!" vyštěkl rozzuřeně.
"Ale já vím, co si chtěl říct. Je mi to jedno! Udělal si správnou věc."
Argo šel s námi, ale vděčně se držel v zadu s Aidou. Tušil, co asi přijde spolu s mým návratem a bylo to tady. Někdo se horečně omlouval, druhý mě obviňoval ze zločinu. Mně šlo o jediné. O potvoru, která běhala někde kolem. Sypalo se to, oficiálně jsem sice ještě nebyl volný, ale Doddy už to nevydržel. Ani ta mrtvola už by to dlouho nemusela vydržet. Tak promluvil.
Nedávno jsem ho navštívil v práci. Znal jsem ho přes Aidu a koneckonců lidé jako já, se tam chtě nechtě taky občas ukázali. Je to ale dost daleko a nebylo snadný se tam dostat. Taky to chvíli trvalo. Jen jsem se Rexovi podíval do tváře a zase odešel. Doddy dostal instrukce a pak přijela Aida. Doteď jsem měl dojem, že mi neřekla pravdu o tom, proč tam jela.
Vyšetřovatelé to už věděli. Že je Rex sice oběť, ale na tak docela moje oběť. To mohlo přinést problémy, jakých jsem se bál, ale tím spíš jsem musel jednat rychle. A ředitel ústavu, kam jsme mířili, byl naštěstí relativně milý chlap. Jenže to už mě bral Argo za rameno a ukazoval na dveře domu, který jsem míjel.
"To je ono, Aprile."
"Cože?" Nevěřil jsem vlastním očích. Co tu zatraceně dělám? Mohl jsem rovnou zůstat doma. "Je to domov důchodců!"
Abrahame jen kroutil hlavou a šel dovnitř. "To ty si sem chtěl!"
Bez dechu jsem si prohlížel jeho záda a i Aida se zdála, že má stejný názor. Zato Argo se skoro smál. Měl jsem chuť mu jednu vrazit. Blázince jsou plný lecčeho. Znal jsem pár případů, kdy se tam démoni schovávali. Ale tady by se schoval jen totální cvok. Když jsem konečně vešel, překvapil mě ale Abe nakloněný u recepce.
"Mohla byste mi zavolat doktora? Rád bych s ním mluvil. Abrahame. On si mě určitě pamatuje." Když si mě všiml, odvrátil se od telefonující dívky ke mně. "Proč si mi neřekl, že starý David je tu ředitel?"
"Vypadám, že jsem to věděl?" Netušil jsem, o čem blábolí. Ale očividně toho člověka znal, a jestli ho znal, možná by to utrpení mohlo být tím rychlejší, že nikdo nebude mít žádné hloupé otázky. Alespoň ne na mě.
"Můj starý kamarád z dětství. Je normální. Můžeš se začít bát a přemýšlet, jak mu budeš vysvětlovat, co tady chceme." Ani se nesnažil mluvit příliš potichu.
"Nemáš chuť to zabalit?" dobíral si mě Argo usazený v křesle auly a Aida se raději tvářila, že k nám vůbec nepatří. Předem jsem věděl, že to je první a poslední místo, kam se mnou jdou. A pak se ozval nadšený hlas.
"Davide!"
"Abrahame. Ani si nepamatuju, kdy jsem tě naposled viděl. Co tu děláš? Snad se nechceš ubytovat?" Odkudsi se zjevil starší oplešatělý muž, a sice ne až tak nadšeně nicméně se s Abem uvítal přinejmenším srdečně.
"Počkám tady," ošíval se posměšně Argo z křesla a já se snažil tvářit alespoň trochu mile, abych se k těm dvěma mohl přidat.

-------------------------------------------------

V jednom měl starouš Argo pravdu. Ta návštěva byla zbytečná. Doktor nás nechal projít se po domě, ale tvářil se nelibě. Nakonec i Abrahame na mě vrhal dost nepříjemné obličeje. Všude bylo jen plno nemohoucích staříků na lůžkách. Někteří už na pokraji smrti. Měl jsem chuť vytáhnout dýku a ukončit jejich trápení. Při představě, že takhle dopadnu, se mi svíral žaludek.
Na zadku plena, sestra, co vás krmí, čtyři stěny a nikde nikdo. A vy už ani nevíte, kdo jste a co tu děláte. Nejste schopni se obléknout ani slézt z postele. Jste troska. Duše uvězněná v těle. Je to horší než být mrtvý. Je to stokrát horší než být mrtvý, protože si to uvědomujete. Ten děsivý pohled mě hnal pryč. A Abrahame nakonec taky. Snažil se být na mě milý, když už mě prásknul, ale jeho trpělivost jsem povážlivě narušil a už nic nevydržel. Mé zkoumavé pohledy tedy určitě ne. Věděl, že v každém tom skomírajícím starci vidím krvežíznivou obludu.
Nakonec jsme odešli. A teď sedím doma v pracovně a nevím, co dál. Už jsem vyčerpával poslední kapičky v sudu. Byl to slivek na dně sklenice. Už jsem nic neměl. Co jsem přehlídl? Něco jsem musel zapomenout. Ta věc tu někde je. Proč ji nevidím?
Shrbený v opěradle jsem propichoval kdysi orlím zrakem tužky rozházené po stole. Rex Cerastius. Mladej kluk. Život měl před sebou. Ukončil jsem ho já a ne ta bestie v něm. Nemohl za nic. Bylo to jako nehoda. Jako hodně špatná nehoda. Takový velký omyl, který vám vezme život. Nemusíte nic provést. Prostě se to stane. Není to fér jako mnoho jiných věcí. Do poslední chvíle byl jen člověkem, co se lidsky bál. Já v něm viděl stvůru, ale byl to jen chudák. Život mu nic nepřál a rychle ho opustil. Tohle by si nezasloužil nikdo.
Cerastius. Ty hloupý latinský jména. Věděl jsem, kde se berou. Dávají je odloženým dětem, které se ukážou, že nejsou tak docela podle normy. Ale asi to nebyl kdejaký velký šikula na abnormální jevy. Spíš nechtěné novorozeně, které omylem vyvedlo něco divného a rodiče se lekli. Bývalo to tak často. Dávali jim pak po odložení do domovů nová jména i příjmení. Cerastius. Latinsky to byl rožec. Obyčejná malá bílá kytka. Plevel. Ty v těch ústavech vážně netrpěli originalitou.
Jenže ten kluk skončí v zemi a nikdo mu neřekne proč. Nikdo, i když to má důvod. Někdo to udělal, ale oni ho nenajdou. Ani já ho nenajdu.
Pak jsem zaslechl šramot na schodech. Znělo to přesně tak, jako když někdo po tmě zakopne a ještě snaživě šátrá kolem, aby stihl zbrzdit pád. Někdo mě musel pozorovat. Nechal jsem si zase otevřené dveře.
Vyběhl jsem nahoru a ještě slyšel klapnutí kliky. Vešel jsem do pokoje a našel ji, jak leží v posteli a loupe mandarinku.
"Cos dělala dole, mladá dámo?"
"Před půl hodinou jsem dostala hlad a došla jsem si pro jídlo. Probral ses brzo," odvětila Ela a dál se věnovala ovoci v rukou.
"Hezky si se prolítla, drzounko. Funíš jak čert, vidím to odsud. Příště až mě budeš chtít špiclovat, tak si rozsviť na cestu." Mluvil jsem k ní jako k někomu, kdo se mnou pracoval, a ne jako k dceři. Jako kdyby měla snad chtít čmuchat v mé pracovně. Byl jsem vážně naivní. Kdybych se raději začal ptát sám sebe, proč s ní neumím jednat normálně spíš, než ji obviňovat, že se neumí chovat. Jen mi to vracela.
Chtěl jsem zabouchnout dveře a vrátit se, ale pak na mě zavolala. "Proč rozsvítit?"
"Protože pod lampou je největší tma," zavrčel jsem s tou nechutnou ironií a zavřel.
Jenže pak se rozsvítilo i mně. Proč by démon lezl do baráku plnýho lidí s alzheimerem? Třeba proto že by ho tam nikdo nečekal.

-------------------------------------------------

"Buďte alespoň tak laskav a chovejte se tiše," vrčel doktor mým směrem, když mi otevíral jednotlivé dveře pokojů.
Ani jsem nevcházel, jen čekal, až se ozve šestý smysl. Někde tu musí být. Skoro mě překvapilo, že jsem tu doktora vůbec našel. Asi má rád přesčasy, dobře placený lidi si to alespoň můžou dovolit. Ale že by byl rád, že mě vidí, to se říct nedalo. Trpělivost mu ale naštěstí alespoň do této chvíle nechyběla, protože dělal vše, oč jsem ho požádal.
"To bylo celé patro?" zamručel jsem v té tmě jeho směrem. "Tak potom můžeme nahoru."
Zlostně se vydal ke schodům a já ho následoval. U paty se ale zastavil a obrátil ke mně. "Je jediný důvod, proč to dělám, ale ten mi přestává stačit. Nakráčíte sem uprostřed noci a chcete vidět moje pacienty."
"A vy tu náhodou uprostřed noci ordinujete, doktore," zasyčel jsem na něj a s výhružně zvednutým rtem se přitáhl blíž. Ustoupil krok ke zdi, ale pořád se tvářil dost naštvaně. "Vy nevíte, kdo jsem, a radím vám, moc se neptat. Ale garantuju vám, že bude rozhodně lepší mě poslechnout."
"Jsem tu jenom proto, že máme dohodu, abyste věděl. Říkal, že jste cvok a že vám nemám odporovat. Nejraději bych vás tu ale zavřel," vychrlil ze sebe na půl dechu.
"Dohodu?" Skoro jsem ho přimáčkl ke zdi. "Jakou dohodu?"
"Abrahame říkal, že přijdete. Měl jsem tu dnes zůstat. Řekl mi, že když vás tu provedu, tak se nic nestane, ale já si nejsem tak jistý. Co jste sakra zač?"
Funěl jak přidušený býk a já překvapeně odstoupil. "Tohle jste si dohodli?"
"Spíš jsem se nechal přemluvit," zavrčel a odlepil se od bílé zdi.
Abrahame? Co s tím má společného? Kolečka se začala točit a střípky rozbitého skla pomalu nacházely své sousedy. Abrahame. "Co říkal?"
"Že jste jako blázen a že hledáte někoho, kdo tu určitě není. Ale nevzdáte se jen tak. Neobtěžoval se to příliš vysvětlovat, říkal, že bych tomu nerozuměl. A Abrahame byl vždycky trochu divný. Tak jsem to nechal být. On je cvok, tak jeho kamarádi asi taky. Hlavně když mi dá zase pokoj."
Takže Abe to věděl. Byl si jistý, že tu není. "Jo, doktore, dá vám pokoj." Měl jsem mu asi děkovat za sdílnost, ale na to už jsem nemyslel.
Seběhl jsem shody do přízemí a vyšel skrz aulu na ulici. Oranžová záře sytila prázdné město falešným dnem. Ale noc se přeci jen zvolna přehupovala k ránu. A všechno dávno spalo, jen já to nedokázal. Teď jsem nemohl. Teď ne.
Jak jsem šel dál a vybavoval si matně adresu, na kterou jsem mířil, skládaly se kousky v mé hlavě zpět do obrazu zrcadla, které na mě mluvilo. Už to dávalo smysl. Teď už ano. Abrahame měl rodinu. Ale kdo ji kdy viděl? Nikdy jsem jeho ženu nepoznal. Nikdy nás nezval k sobě domů. Postavil kolem sebe hrad ze vzduchu. Nemluvil o důležitých věcech, tohle vždy míjel. Žádné historky o hádkách a všech těch pitomostech, které se stávají, když máte doma ženu a malé dítě. Takové ty drobnosti, kdy se chytnete pro nic za nic. Tohle nikdy neříkal.
Byl to on, kdo ho od začátku bránil. To si jen namlouváš, Aprile. To je šílenství. Vykládal to pořád dokola, ale věděl, proč to říká. Nějak mi to totiž vymluvit musel. Nevěřící Tomáš - nic s tím nemá společného a já jsem přece blázen. Vodí mě za ruku, utěšuje a nutí se mi jako přítel. Pod světlem je největší tma, Aprile. Přesně tam. A on věděl, kde je jeho světlo. Já jsem to byl.
Než jsem přešel celé město, mohlo být už téměř svítání. Ale pořád byla tma a já stál před tím domem, který měl být jeho. Nebýt Aidy, nikdy bych tu adresu neznal. Nikdo by ji neznal. Byla tam branka, ale jen na západku. Tak jsem si otevřel a vešel ke dveřím. Ale na zvonek nikdo neodpovídal. Taky už mohl zmizet, možná mě viděl. Musel jsem něco rychle vymyslet, jenže jsem tam šel bez zbroje. Měl jsem jen tu dýku schovanou u pasu a nic víc.
Oběhl jsem dům a hledal v té tmě otevřené okno. Ten poctivec ve strachu z lupičů všechno zavíral. Alespoň zadní dveře na zahradu tam byly. A tak jsem vytáhl kudlu a během tří minut s ní vylomil zámek. Vpadl jsem dovnitř jako velká voda, hnal se celým domem, ale ten zpropadený parchant tam nikde nebyl. Pozdě, Aprile. Pozdě.
Pomalu jsem procházel a nahlížel do místností. Sakra, měl jsem tak nechutnou pravdu, až se mi dělalo zle a on mohl být kdekoli. V tom domě žil sám. Žádná šťastná rodinka. Všechno to byla lež. Jenže kam sakra šel? Věděl, že já budu u doktůrka prohledávat stařenky. Tak na co se chystal? Sedl jsem si na zápraží zadních dveří a poslouchal noční šum. Kde jsem ještě nebyl? Co jsi přehlídl? Co jsi jen přehlídl?
Rex. Ptal jsem se na Rexe Ewelin, ale na jedno jsem se vůbec nezeptal. Kde Rex bydlel.
Vypálil jsem jako kulka a hnal se ke škole. Jeho složka, tam je všechno. Ewelin ji má v kabinetě. Tak jsem to vzal tentokrát oknem, aby byla změna. Jen jsem upřímně doufal, že tříštící se sklo nikdo neslyšel. Zadní strana školy měla místy ještě stará dvojitá dřevěná okna. Jen na kličku, bylo to snadné. Jen zámek do její kanceláře jsem musel opět vylomit. Složku už jsem pak našel rychle.
K ránu už začaly jezdit první spoje. Skočil jsem do tramvaje a věřil tomu, že ten stroj už dokáže porazit i moji kdysi vynikající fyzičku. Ještě jsem zvedl telefon a volal Aidě. Nejdřív to nezvedala, ale když už jsem s tím chtěl praštit, uslyšel jsem její unavený hlas, který nestihl ani vychrlit výčitky, které teprve hledal.
"Přišel jsem na to."
"Na co proboha? Aprile, proč nejsi doma?" Zněla tak strašně unaveně, až se i mně začalo chtít spát.
"To nic, zůstaň tam, prosím tě." Zavěsil jsem a s ujištěním, že je v pořádku, nervózně čekal na tu správnou stanici. Bylo to něco hrozného.
Pak jsem se vyřítil z vozu a bezhlavě se hnal v počínajícím ranním šeru a sledoval čísla domů. Byla to všechno krajová zástavba města. Ale domy byly staré. Kdysi výstavní klidná čtvrť. Dneska měli za rohem fajrující průmyslovou zónu. Do nosu mě praštil ten podivný sladký puch. Ta pitomá kafilerka stála sotva kus odsud. Lidi ji tu nechtěli, ale lobby bylo silnější než pár nájemníků s transparenty. Pamatuju si ještě tu kauzu. Snažili se, ale všechno to časem odeznělo a ta fabrika tu zůstala. Fabrika na smrt. Všechno zdechlý tam šlo do pece.
Skoro jsem se zděsil, když jsem uviděl dům, ve kterém ten chudák bydlel, ale na druhou stranu se nebylo moc čemu divit. Ani nezamykali a já se hnal po schodech tý odporný barabizny s děravou střechou a hledal ty správné dveře. Modlil jsem se, aby měl cedulku na dveřích. Jinak nebyla šance to najít líp, než všechny dveře tady začít vyrážet. A na to už jsem ramena ve svém věku neměl. Ale byla tam - Cerastius.
Pomalu jsem otevřel dveře a vytáhl jedinou zbraň, kterou jsem ještě měl, připravený tu ze sebe sedřít duši a třeba ji tu i nechat. Jen když tu zůstane i on. V bytě toho bylo málo. Démoni jsou parchanti. Třeba Rexovi něco slíbil. Utáhl ho na nudli a dneska se peklu nemusíš upsat, abys byl jejich. Stačí málo. Stačí věřit. Věřit, že ti pomůžou.
Minul jsem starý dřevěný věšák a mířil do místnosti před sebou. Bylo tam takové ticho. Nelidské ticho. A když jsem překročil práh, uviděl jsem ho. Stál u okna zády ke mně a nejspíš si vůbec neuvědomil, že tam není sám. A já udělal tu chybu, že jsem místo na cestu zíral na něj a kopnul do trepek u matrace. Jen to málo stačilo, aby se otočil a uviděl mě. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem předem mrtvý, protože bez jediné výhody tohle i se životem vyhrát nemůžu.
"Seš šikovnější, než jsem si myslel, Abe," vydechl jsem s nožem za zády. "Hezká rodinka, idylickej život, slušná práce a čistej rejstřík. Nevěděl jsem, že tak dobře lžeš. Nebo možná jen neříkáš všechno. To oceňuju. Fakt bych to do tebe neřek."
Ve tváři měl první ostré paprsky nesmělého ranního slunce a dlouhé hluboké stíny. Díval se na mě a takhle jsem ho neznal. Vlastně jsem ho celou dobu vůbec neznal, tak co jsem si namlouval. On věděl, že je konec. Stejně se jen tak nevzdá. Měl jsem se asi vážně začít modlit. Odstoupil od okna a pak si všiml lesku čepele. Přerývaně se nadechl a já jen viděl, jak jeho noha pomalu couvá, ale pak se zastavil a ušklíbl se.
"Máš pravdu. Jen do mě, Aprile. Já nemám, co ztratit."
Nůž jsem už držel před sebou a o dost jistěji než dřív. Nebyl ani svěcený, neměl jsem tu pitomou vodu, neměl jsem nic. Potřeboval jsem to. Tahle věc mu neublíží ani trochu. Trochu možná. A on se tak snažil. Je na čase, abych se i já alespoň snažil. A pak jsem ucítil tupou bolest v týle.

-------------------------------------------------

Zhroutil se k zemi, jak se mu okamžitě zatmělo. Nůž mu vypadl z ruky a dívka za ním pustila dřevěný věšák a vyděšeně hleděla na překvapeného muže u okna, ještě vystrašeněji pak na svého otce před sebou.
"Tati, promiň." Svezla se k němu se slzami v očích a snažila se zjistit, zda je v pořádku.
Abe stál zaraženě u okna a cítil pomalu bijící srdce ve své hrudi. Zabil by ho. April by ho býval zabil. Někde v temnotě jeho mysli to už bylo jedno. Měl pravdu - neměl už dlouho proč žít. Ale pud sebezáchovy přeci jen neztratil. Ne, cítil ho v sobě, jak se mu připomíná. Ale nebyl to jen on.
"Tati," vzdychala a zoufale ho hladila po jeho bláznivém sestřihu.
"Elo," oslovil ji zastřeným hlasem. "Dole mám auto. Odvezeme ho ke mně."

-------------------------------------------------

Začal jsem vnímat světlo, ale pořád jsem byl jako slepý. Kde? Co? Proč? Sakra. A pak mi došlo, že jsem se pletl. On to nebyl. Byl to jeden velký omyl. A já ho uviděl, jak mi před nosem drží nějakou šmouhu. Odtáhl ruku a hodil mi tu věc na hruď. Zmateně jsem po ní hrábl a snažil se zaostřit.
"Moje žena a dcera," řekl a dosedl na židli vedle gauče, kam mě složil.
Konečně jsem rozeznal fotografii. Byla to moc krásná holka. Milá, štíhlá blondýnka s malou princeznou, kterou držela kolem ramen. Mohlo jí být šest, nanejvýš osm. Roztomilá malá holčička se svou maminkou. Byla to až příliš hezká fotka.
"Zemřely. Je to už několik let." Mluvil tiše a klidně. Proplétal prsty svých rukou v trochu nervózních gestech, ale bylo znát, že už to pro něj dávno není takové jako kdysi. Bylo to pryč. Vyhořel a teď už sotva vycházely zbytky kouře z toho stavení. Vzalo mu to všechno, a přitom co mohl dělat? Nic.
"Jak se to stalo?" Byl jsem zmatený a pomalu jsem si to urovnával v hlavě. Chcete někomu vrazit kudu do břicha a pak najednou zjistíte, že ani když jde o život, tak si dva lidi nerozumí. Netušil jsem ani jaký pocit k tomu přiřadit. Ale on by byl mrtvý, kdyby někdo… něco…
"Autonehoda." Zvedl oči a zvolna pokračoval. "Auto dole pod srázem. Na šrot. Byly v něm obě. Řekli mi, že asi usnula za volantem." Odmlčel se a kroutil hlavou. Nevěřil tomu, bylo to očividné. Dodnes to nechápal. "Jela jen… Zdržel jsem se v práci. Přišel jsem domu a ona byla pryč. Nemohla se mi dovolat, asi mě hledala. Měl jsem večer pohlídat malou, chtěla někam jít. Kdybych přišel dřív domu… Nic z toho by se nestalo."
Díval jsem se na něj, fotku v rukou a mlčel. Pořád ho to tížilo. Měl krásný život a pak o něj přišel. A nedokázal ho nahradit, protože je všude viděl. Už měl svá léta a najít ženu, která by mu rozuměla, přestávalo být jednoduché. Možná to vzdal docela. Měl pocit, že ji nemůže nahradit. Ale proč to nikomu neřekl? Nedokázal to? A já mu křivdil. On nikomu nelhal, jen nic neříkal. A kdo by o tom taky chtěl mluvit. S každým slovem to vidět znovu.
"Já nevím, Aprile. Co tam dělala? Tak daleko. Proč proboha jela tam, to nedávalo smysl." Znovu jen zoufale zakroutil hlavou a odvrátil se. "Nedávalo to smysl."
"Cos dělal u Rexe?" Chtěl jsem to vědět, tohle nedávalo smysl mně. Tak dobrá náhoda? To snad těžko. A co ten doktor?
Podíval se na mě a za to, že jsem na něj mířil ostřím, jsem čekal nějakou nadávku, ale on místo toho začal vše jen velice klidně vysvětlovat. "Byl si u Davida, že?" Stačilo, abych kývnul a mluvil dál. "Věděl jsem, že tam zase přijdeš. Než bys mu tam někde rozbil okno, tak jsem ho na to raději upozornil. Myslím, že už mě zase nebude chtít dlouho vidět. Ale… já nevím. Měl jsem výčitky. Za to všechno. Že ten kluk musel umřít. Nic neprovedl a musel umřít. Tak jako tak by umřel." Vstal a přešel k oknu. Vyhlížel do ulice, ale v brzkém ránu touhle čtvrtí moc chodců neprocházelo. Za poodhrnutou záclonou byl smutný šedý svět. I jemu bylo smutno.
Konečně jsem pocítil potřebu se posadit. Rána v týle bolela a jistě její místo zaujala nějaká vkusná podlitina. Už dlouho jsem nedostal přes hubu. Nebo spíš po hlavě. Mnul jsem si na chvíli zablokovaný krk a pokusil se protáhnout.
"Šel jsem tam. Byl to nějaký divný rozmar a já nemohl spát. Ten kluk mi ležel v žaludku. A pak se tam objevíš ty… Ela mi to nějak vysvětlila. Nech to být. Já už se k tomu nechci vracet. Je mi to jedno. Nakonec se ti ani nedivím. Bylo to logické, ne?" Otočil se ke mně a já nemohl než souhlasit.
Ano, přišlo mi to logické, protože jsem neznal celou pravdu. Kdybych ji znal, nikdy by mě to nenapadlo. No ano, Ela. Cože? Ela? Ale ne. "Ela? Kde je?"
"Sedí v kuchyni." Stočil zrak ke dveřím na chodbu a tvářil se trochu smutně. "Nenese to dobře. Nevím, jestli bys za ní neměl jít. Asi si to hodně vyčítá. Myslím… že ti jednu vrazila tím věšákem."
Ela. Musela mě sledovat. Hlídala, kdy vypálím z domu. Chtěla vědět, kam jdu. Celou dobu jsem ji měl za sebou. Co ten dopis? Ta stránka knihy bez ničeho? Kdo mohl vědět, kde jsem? Snad jen Aida a proč by to Aida dělala? Nic z toho jí není podobné a možná by ji to ani nenapadlo. Jenže ta kniha - tyhle se dají sehnat jen na určitých místech. A pak to s Doddym. Aida nechávala tyhle věci na mně. Byla to moje věc, proč by se jela jen tak zničehonic podívat na nějakou mrtvolu. Viděla jich dost, neměla to zapotřebí. Ano, byla to moje žena, ale ne detektiv. Zato lidi v oboru takoví jsou.
"Nechce se mnou moc mluvit," povzdychl si Abe, "Sedí tam jako živá socha, hlad nemá, pít nechce. Jestli ji nic netrápí, divil bych se." Svalil se do křesla kus od televize a mnul si čelo, nohu přes nohu, zavřel oči. "Ach bože. Asi jsem měl být už v práci. Teď už je to fuk."
Vstával jsem a odcházel. Kuchyň byla nejspíš někde za rohem, nebyl to velký dům. Věnoval jsem mu poslední pohled a zmizel v chodbě. A nemusel jsem daleko. Hned naproti mně byly otevřené dveře a já v nich viděl svou dceru sedící u nevelkého oblého stolu. Lokty na stole a zarytě mlčela. Připomínalo mi to ty chvíle, kdy něco provedla. Stejná jako když byla malá.
"Co ti mám říct?"
Poděšeně se narovnala a zalapala po dechu. "Tati, já…"
Opřel jsem se o panty a ztěžka vydechl, protože jsem v životě neměl takový problém se rozhodnout. "Já nevím, co ti mám říct, Elo. Mám tě pohlavkovat nebo děkovat? Co kdybych se nemýlil? Jak vůbec… Proč to zatraceně děláš? Co tě vede k tomu tyhle věci dělat? Špehuješ mě jako malý dítě. Přijde ti to jako hra?"
"Já nevím. Šla jsme za tebou a pak…" Z očí jí začaly téct slzy a ona si je rozpačitě utírala rukávem. "Nevím, proč jsem to udělala. Kdybys měl pravdu tak… Nějak jsem prostě… věděla jsem."
"Instinkt," pronesly mé rty a ruka mi sklouzla z pantu. Šestý smysl vás vede. Někde tam je a vy ho v nouzi poslechnete. Má ho každý. A ona měla pravdu. Udělala správnou věc. Já se mýlil a někdo mě musel zastavit. Kdyby ji nenapadlo jít za mnou, měl bych teď horší starosti. Držela se mě jako klíště, neměl jsem o ní tušení. Jak tiše musela jít po těch schodech ztuchlýho baráku nasáklýho puchem kafilerky.
Zatraceně. Kafilerka. Ta spalovna mrtvol kus odtamtud.
"Abe, zůstaneš tady. Oba dva tu zůstanete. Elo, jestli se odsud hneš!" výhružně jsem na ni zamířil prstem a vletěl do obýváku. "Abe, dej mi klíče od tvýho auta. Hned! Neptej se, hergot, dej mi je!"
Hnal jsem se ke dveřím a oba dva za mnou. Abrahame ještě něco volal a Ela jen vyděšeně stála po jeho boku s vykulenýma očima.
"Nehnete se odsud!" A své rozkazy jsem myslel smrtelně vážně a zdálo se, že Abe to chápe a už raději nic nenamítal. "Zůstanete tady. Budeš Elu hlídat, jasné? Tady!"
Okamžitě jsem vyběhl ven a skočil do auta. Couval jsem po příjezdové cestě a už jsem se ani nebál, že něco chytím na zadní nárazník. Jel jsem jako šílenec a před domem dupnul na brzdu. Když jsem vpadnul dovnitř, uvítalo mě ticho. Volal jsem Aidu a běžel do pracovny, ale nikdo mi neodpovídal. Až jsem uslyšel šustění a znuděný hlas.
"Máma tu není."
U stolu v kuchyni seděl ještě v pyžamu můj syn, trousil kolem misky cereálie a s lžící v ruce zíval.
"Není?"
"Vodešla ráno," zabručel a prohrábl svou snídani.
"Jak ráno?" Zachvátila mě panika. "Co říkala?"
"Že mám jít normálně do školy." Znovu zívnul a dolil si mléko.
Už jsem raději nic neříkal. Vybrakoval jsem pracovnu a přes rameno si hodil kuš, ruce naplnil věcmi a hnal se zpátky do auta. Proboha, jestli se vydala stejným směrem! Jen jsem dupal na plyn a ignoroval zbylý provoz. Troubit si můžou, ale tak sakra! Aido! Musel jsem rychle.
Kafilerka. Ten smrad mi protáhl nozdry, jakmile jsem vystoupil. Jen krátce jsem se rozhlédl a přeběhl chodník ke starému úzkému řadovému domku. Divná čtvrť, omšelá, chcíplá, zašlá. Mohl jsem zaťukat a přesně to byl dost blbý nápad. Jenže pak se ozvalo cvaknutí a já jemně strčil do kovové koule na dveřích. Otevřely se. Sundal jsem samostříl ze zad a vešel. Nemusel mě slyšet. Buď mě viděl, nebo co bylo horší, že na mě čekal.
Všude tam bylo dost harampádí, bordel a ohavná ztuchlina. Tmavá chodba vedla na schody, na nich poházené špinavé hadry. V přízemí byly jen jedny dveře, byly zavřené. Za nimi mohla být obývací místnost, ale já si byl jistý, že je tam prázdno. Byl jsem si perfektně jistý. Protože jsem slyšel jen jedno cvaknutí, než jsem vešel.
Jak jsem stoupal po schodech, začalo se rozjasňovat. To přicházelo světlo z ušmudlaného okna v kuchyni, kam jsem mířil. Záclona byla zašedlá, už zdálky jsem viděl tmavé šmouhy nečistot na nábytku. A když jsem se podíval na zem, klouby rukou mi zbělaly zlostí, jak jsem zatínal prsty do zbraně. Čerstvé kapky krve vpité do koberce. Ty grázle, ty grázle! Už jsem jen čekal, až je najdu. Ale pak jsem vkročil do kuchyně a samostříl mi v rukou klesl. Na stole ležela zdechlá koza. Celkem čerstvý maso, ale ne až tak. Páchla a mucholapka omotaná kolem lustru byla už plná. Ten pohled byl stejně odporný jako uklidňující. Zvířecí krev. Díky bohu.
A náhle mi z ochablé ruky zmizela zbraň. Ozvala se prudká rána, jak dopadla někam do chodby. Vytrhl mi ji a popadl mě do spárů. Praštil se mnou o zeď a prudký náraz ostře zabolel v mých starých zádech. Zatraceně. Chytil jsem ho, ale měl větší sílu a rukama mi drtil krk a kolenem tlačil ke zdi.
"Vždycky je to ten, kdo je málo vidět. Ten první, za kym jdou, ale on na to nevypadá. Je jako postava navíc. Jen tim matou lidi." Šklebil se mi do ksichtu a já se zoufale snažil odtrhnout ty jeho prašivý hnáty.
Kopal jsem, ale docházel mi vzduch. Ten parchant měl takovou sílu a já nemohl ničím hnout. Drtil mě o zeď, nechtěl pustit. Nepovolí dokud… Ještě jsem se mohl natáhnout do kapsy, ale nedosáhl jsem tam. Sakra!
"Vrah není ten, co křičí, ale ten, co sedí tiše opodál. Pamatuj si to Aprile," sykl a pak se ozvalo klapnutí.
Sevření povolilo. Hlavu měl naskrz proklatou šípem.
Svezl se k zemi a obličej se mu stáhl do divoké grimasy. Vystouply rysy té obludy schované v jeho kůži. Celý se divně scvrkl a naskakovaly mu po celém těle vrásky. Zkrabatělá bestie ležící přede mnou na zemi a po pravici stála Aida, v ruce můj samostříl, který pomalu sklonila.
"Nepouštěj zbraň. Nikdy ji nepouštěj." Mluvila přísně a nenávistně hleděla na zem. Ten prudce jedovatý zlostný pohled - zapalovala jím hranice, bořila mosty.
Došel jsem k ní a obejmul ji. Držel jsem ji pevně v náručí, ruce doširoka kolem jejích ramen, rty v jejích vlasech, díval jsem se do šera a vnímal klid, který mě pohltil.
"Myslel si, že bych šla dovnitř?" šeptala do mého ucha. "Byla jsem venku. Čekala jsem. Všimla jsem si tě, ale trochu pozdě, to přiznávám. Potřebovala jsem to obhlídnout. Ten hajzl!"
Pustil jsem ji a naposled se otočil. Došel jsem k jeho tělu a poklekl. Tentokrát bylo moudřejší v něm šíp nechat. Ještě dost v té tváři bylo jím. Argo. Starouš Argo.
"Chytej." Aida mi hodila na půl plnou petflašku a s průzračnou tekutinou. "Tohle mě zdrželo."
Vstal jsem a odšrouboval závit. Lil jsem to na něj jako na suchý trávník a sledoval, jak se nehybné tělo ještě slabě kroutí. Víc a víc bylo vidět, co doopravdy byl. Jak se vnější slupka stahovala, zbývala už jen podivná křivolaká mumie. Z flašky jsem dostal posledních pár kapek. Zvolna jsem ji zase zašrouboval a odhodil do kouta. Nechali jsme ho tam a odešli.

-------------------------------------------------

Měl jsem v hlavě velice logické úvahy. Principiálně správné. Démoni někoho schvátí a vezmou si jeho kůži. Žijí mezi lidmi, nikdo je nikdy nemusí odhalit. Ten člověk už je mrtvý, je to jen slupka, ve které je ta bestie.
Argo na nějakou dobu odešel z města. A klidně se mu to mohlo stát v práci. Úředník obchází domy, něco se nevyvede… Klidně to tak mohlo být. Když tam skončil, přestěhoval se sem zpátky. Dlouho ho tu neviděli. Jestli se změnil, to nemohl nikdo vědět. Co si kdo pamatoval? Bydlel jako malý kluk s rodiči o pár ulic dál, ale to bylo ještě v době, kdy to byla slušná čtvrť. Nebylo ale tím pádem tak divné, že se i přesto vrátil. Měl jsem za to, že možná měl přímo dům po rodičích. Nějak jsem znal jeho adresu, ale nikdy jsem tam nebyl.
Začal učit na škole, dobře jsme se znali, i když jsem přišel až nějakou dobu po něm. Ale Argo neměl rodinu a mně to vůbec nedošlo. Možná to dělal jeho věk, řeči - těžko říct. Samotný lidi bez závazků, schovaný ve starém domě. To byl prototyp démona, protože ti nežili pohromadě. Byli to samotáři a i v páru by se časem klidně pozabíjeli. Stejně mi to nedošlo, protože jsem si nějak nemohl vzpomenout. Nedocházely mi hlavní souvislosti. Proto jsem šlápl vedle, ale Aida nemohla udělat stejnou chybu. Znala se s Abem dobře. Věděla o tom, co se kdysi stalo. Jako jedná z mála a možná jediná, to věděla. Tudíž jí bylo jasné, že Abe to neudělal. Že on to není. Šla na jistotu.
A to byla další věc. Byl jsem o tom přesvědčený a nakonec se ukázalo, že jsem měl i v tomhle nejspíš pravdu. Abrahamova rodina nezmizela jen tak náhodou. Mluvil jsem s Ewelin a nikdo to asi nevěděl, ale Abrahamova žena za ní ten den jela a sháněla se po Argovi. Chtěla jeho adresu, protože si myslela, že je Abe u něj, když se zpozdil. Chtěla večer odejít, nechat někde holku. Hledala manžela u Arga a nejspíš něco viděla. Nebo jí to možná jen bylo všechno divné. Argo se ji pak zbavil. Jen nechápu, jak to mohl udělat tomu dítěti. Stále jsem úplně nedokázal ztotožnit jeho osobnost s ďáblem. To byl ten problém.
Byly obě mrtvé už před tím, než to auto sletělo ze srázu. Stačilo ho odbrzdit a vytlačit. Pak to začalo hořet a pitva už nemohla nic pořádného prokázat. A on už je ani nemohl naposled vidět. Tak to uzavřeli, protože to vypadalo na běžnou nehodu. Ale Abe měl pravdu - co by tam dělala? Muselo být zvláštní, když pak Argo chodil po škole a věděl, co se stalo. Do nejmenších detailů to věděl, ale nikdo nic nepoznal. Démoni nejsou lidé, nemají, čeho by litovali, a nepodmaní si je žádné city. Choval se jako robot.
Všechno mi to ale došlo až kvůli té kafilerce. Ten puch. Lidi si na to stěžovali a nějak jsme věděli, že Argo tam taky bydlí, ale na otázky o té petici nic neříkal. Bylo mu to jedno, ale ukaž na člověka, kterému by to bylo jedno? Tenkrát jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale byl to ten důvod proč. Argo tam bydlel, protože to měl kousek k žrádlu. Kradl zdechliny a těma se živil. Proto mu bylo jedno, jestli kafilerka stojí a funguje. On potřeboval, aby fungovala, protože pak by musel najít jiný zdroj. Takhle mohl v noci nosit domu ukradený zdechliny zvířat a nikdo v jeho okolí celý léta nepřišel k úrazu. Dokud ho nenapadlo, že nechce "být sám". Ale bojím se, že Rex nebyl první.
Byl ideální oběť, protože se po něm nikdo nesháněl, žil sám, na okraji města v levném bytě. Nejsem si jistý, jestli Argo zamýšlel, že by se pak dostal do školy. Když démonyk vyžere vnitřek, nechá si kůži. Používá ji jako maskování, ale jinak je to jen blbá zrůda bez mozku. Může kolem tebe procházet, ale nedokáže myslet, mluvit. Na tohle ho nachytáš. Pak vstřebá kůži a promění se v to svinstvo, jaký doopravdy je. A může se zase kdykoli vrátit do podoby bývalého hostitele. Mohl by vraždit na škole. Čerstvý maso a zábava pro jeho tatínka. Ale jakmile by se z něj definitivně stala ta obluda, přišlo by se na to hned. Stačilo by mi jednou ho vidět a měl by kulku mezi očima. Už bych se nespletl ani omylem, ani bych neváhal.
To, jestli to zamýšlel, už se nedozvím. Možná to byl jen omyl. Teoreticky spíš přítěž. Taky ho to nakonec prozradilo. A Ela? Šikovná holka, že mi věřila a dokázala to, že jsem měl důvod zabíjet. Hodně mi to pomohlo. Sakra, má taky páru, když mě sejmula. Ale vaše vlastní dcera by měla znát vaše slabiny. Měla by vás umět dostat. Ale nebyl jsem rád. Ne zpočátku.
Vyčítal jsem si to, ale pak se stalo něco, co jsem nejprve nebyl sto pobrat, ale dneska už se na to dívám jinak. Protože Abe mě hledal - okamžitě se dal za mnou. Sešli jsme se v podstatě na ulici před Argovo domem. Bylo to hrozně divné, ale asi poprvé v životě jsem Elu objal. Vrhla se po mně, chytila mě kolem hrudníku. Věděla, co se stalo. Ani jsem jí to nemusel říkat, nějak jí to došlo. Věděla, že jsem ho našel. Našel a dostal.
Museli jsme si hodně vyříkat. Večer v mé pracovně pod starou lampou. Ale mluvila tak, že jsem nemohl moc říct. Skoro mě to děsilo a ne, nechápal jsem to, když řekla, že jsem její vzor. Že vždycky chtěla být jako já. Protože jsem si nikdy nepřipadal tak důležitý. Jenže ona byla moje dcera. Mohl jsem jí vyčítat, že mě tenkrát neposlechla, ale ona v tom byla dobrá. Byla skvělá, dokázala mi, že má ohromný potenciál. Mohl jsem se o ni bát. Ale vždyť jsem sám kdysi dělal to samé. Dokud je mladá a čilá, dokud nebude dělat blbosti, tak se jí nic nestane a bude to práce jako každá jiná. A ona v ní vynikne. A já ji najednou začal mít rád, protože jsem se nikdy nemohl s nikým o těhle věcech bavit a nikdy jsem to nikoho nemohl pořádně s láskou učit.
Ovšem pak přišel ten chlap do školy za Ewelin. Už ve chvíli kdy mě vyrazila, se tam ukázal a zajímal se o mě. Vedli spolu prý přátelský rozhovor. Jistě, jak by ne.
"Schillere! Tak Schillere!"
"Ano?" se zvednutým obočím a unaveným výrazem jsem se otočil na staršího vytáhlého muže s počínající pleškou na vysokém čele.
"Vy jste si nevzal odměny za tenhle měsíc?" Skoro mi nadával, že mu nechávám peníze. Ruce zapřené v bok a výhružné jiskření v očích, jak si mě měřil.
"Řekl jsem té milé slečně, že je rovnou může převést na školu a koupit za ně pomůcky, na které mi nechcete dát ani floka," usmál jsem se a pokračoval, "Tam budou mé odměny užitečnější."
Asi chtěl ještě chvíli protestovat, ale pak si to rozmyslel a s mručením mě propustil. Všichni ředitelé jsou stejní. Profesoři ne, ale já nakonec ještě pořád nebyl ten druhý Abrahame. Žádný hodný milý strýček. Ne, já byl druhý Argo na škole, kterou tak úspěšně studovala moje dcera. Byl jsem charakter toho místa, co jim z rozmaru vyprávěl historky z praxe, a říkali o něm, že umí učit. Byl jsem ten spravedlivý a dobrý učitel. A oni nebyli špatní studenti.
Bylo příjemné vrátit se do oboru. Zase jsem trochu žil a občas vážně ještě něco dělal. U Doddyho se dalo vždycky vypomáhat, zval si mě rád na první ohledání. Měl jsem přesnější oko na nohy okousané od vlkodlaků a jiné havěti. Měl jsem se na stará kolena vážně dobře, líbilo se mi to.
"Elo?" Uviděl jsem dceru, jak stojí v kostýmku v chodbě a živě se baví se spolužáky.
Jakmile mě uviděla, rozběhla se ke mně a málem se mi vrhla kolem krku. "Já mám za jedna!"
"No vidiš, ty trdlo. Na co se tě ptali?"
"Démonyci," celá zářila a dodala, "Ta byla poslední, mám závěrečný zkoušky v kapse!"

Markéta Orlová / 2013

>/ V dubnu 2

2. srpna 2015 v 20:13 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
"Jsem rád, že si přišel," mrmlal Abrahame, ale pořád byl trochu zmatený z mého nového zevnějšku a mluvil s nějakým podivným podtónem.
Tyhle jejich karetní večírky byly jen občasná záležitost a děly se ve chvílích, kdy zůstávali kvůli nějaké věci dlouho ve škole. Dělo se leccos, na co se muselo dohlížet a co nebylo bezpečné provádět za bílého dne. A někdo se musel obětovat. Kdysi jsme tam takhle hnili všichni tři a Argo nás zarputile dusil tím, že nás musí naučit poker.
Nenaučil nás ho, ale od té doby jsme při těhle příležitostech sem tam hrávali jiné věci. Karetních her nebylo ostatně nikdy málo a chudí učitelé o peníze hrát nemusí. "Chudina hraje o čest," bručel Argo s doutníkem v puse a od začátku bylo jasné, že ho nejspíš za celou hru v tom umanutí ani nezapálí. Skoro se zdálo, že jim nějakým způsobem chybím. Ale to jak jsem vypadal, to nejspíš přebíjelo.
"Abe, ty zbabělče," lamentoval Argo nad dalším trumfem a hledal vlastní. "Jak si na tohle přišel," huhlal přes doutník mým směrem.
"Na co?" Spíš jsem se jen tvářil, že nevím a kontroloval karty.
"Na ty hadry a frisůru." Vrazil na stůl pár karet a tahal z balíčku. Abrahame sebou slabě škubnul, ale očividně si poznámku lochtající ho na jazyku nechal pro sebe.
"Prostě už jsem to nechtěl tak, jak to bylo," odvětil jsem polohlasně a díval se do prázdna na kulatý stolek. Jejich pohledy mě svíraly. Abrahame tak moc chtěl mluvit a to mě přímo děsilo.
"Aha," pokývl, "jen tohlec?"
Nic jsem neřekl, jen jsem po něm střihnul očima a dál se věnoval kartám.
Kolo se otočilo a on zase vyložil. Žmoulal v puse doutník a soustředěně probodával papírové obdélníky jako zlaté cihly. Byl to nadaný technický typ, rád počítal a dovedl se nechat čísly dokonale oblbnout. Slova jako algoritmy nebo algebra ho fascinovala. Byl do těhle věcí zažraný, kdykoli dostal byť i malou příležitost.
Můj pohled se na krátkou dobu střetl s tím Abrahamovým. Podpíral si bradu dlaní, ukazovák přes rty a karty obrácené rubem vzhůru v ruce opřené o opěradlo odrbaného křesla. Mrsknul s nimi náhle o stůl a složil lokty v klíně.
"Co ještě uděláš?" Zvedl obočí a znavenou lhostejností mi dával najevo, jak moc mě má dost. "Co ještě uděláš, abys byl jako on?"
"Co to…"
Argo jen zvedl oči, ale karty pustit nemínil. Doutník přehodil z jednoho koutku do druhého.
"Závidíš mu. Závidíš, že si ho lidé váží a že ho mají studenti v oblibě, protože tebe nikdy neměli. Ty se přes to prostě nedokážeš přenést. Když vidíš jeho, najednou chceš napravovat všechno, jen aby ses mu vyrovnal. Celou dobu si byl ty ten pan důležitý a teď je tu on a ty si jen další člověk, kterého tu všichni rádi zapomenou. Ale né, to ty přece nesmíš dopustit, že? Ty si přece ten důležitý, ten, o kom se bude mluvit, a v žádném případě to nesmí být nikdy jinak." Nebyl ani matkou ani otcem, byl člověkem, který byl bez mého vědomí do této chvíle ještě ve skrytu duše přítel. Teď jsem převrhl jeho pohár, který beztak přetékal.
"Já…"
Vzal do ruky sklenku vína a jen krátce upil. Mlčenlivě kroutil hlavou a díval se pryč.
Už jsem to nevydržel. Vstal jsem, hodil karty na stůl, popadl kabát na věšáku a práskl dveřmi. Byl konec. Konec aniž bych si pořádně uvědomil začátek. Tečka za tím vším. Já nechtěl krmit to zvíře ani o minutu déle. Konec.

-------------------------------------------------

"Je to odporný ďábel!"
Věděla, že to není pravda, ale také chápala, že si potřebuju vybít vztek. Nechala mě dál nadávat a zdvořile nic neříkala.
"Milují ho jen pro ten rozmilý obličejíček. Malé princátko! Strašně ochotný, strašně hodný, strašně přívětivý… Je to hnusný cucák! Leze lidem do zadku a všichni mu to žerou." Přecházel jsem trhavě po kuchyni a hulákal na celý dům. Stále nemínila mě zastavit. Byla tak nebetyčně trpělivá, já býval impulzivní. Někdy jsem měl dojem, že se mnou už musí vyrazit dveře a nikdy se tak nestalo.
"To máš těžké, někteří lidé jsou takoví." Nic neříkající odpověď. Vyznala se v nich.
"Jsou… stejně pitomí jako ty parchanti. Přijel princ na bílém koni, úžasný nepřekonatelný trouba, co v životě nečichl k pořádné práci a…" Už mi docházela slova. Věděl jsem, že jen plácám, abych si ulevil. Zhroutil jsem se na židli s hlavou v dlaních. Nemělo to smysl. "Nemají pravdu," vydechl jsem a s rukama lehce semknutýma před bradou jsem zvedl hlavu, "Nemají pravdu, já… Chtěl jsem už něco udělat, jen něco udělat a ne být jako on. Chtěl jsem něco udělat se sebou. Nic víc."
Položila přede mě jídlo a já ucítil laskavý dotek na rameni. Proč byla taková? Copak jsem si tohle ještě zasloužil? Pak měly být mé díky nekonečné.
"Není žádný démon, jen stejný zoufalec jako já." Zamíchal jsem polévku a pozvedl lžíci zahalenou v páře.
"Ty bys měl ostatně vědět nejlíp, co znamená démon," řekla, když dosedla se svou porcí, "Už si jich viděl dost."
Sousto jsem polkl docela pomalu a věnoval jí zkoumavý pohled, ale už nic neříkala. Jen taková poznámka od cesty. Jen poznámka. Ano, já jich viděl. Démonů je spousta, časem je potká každý. Jsou docela šikovní, dovedou být všude. Jako krysy zamoří město, ohavné nestvůry, které můžeš docela snadno minout bez povšimnutí. A až do poslední chvíle o nich nemusíš vůbec ani tušit.

-------------------------------------------------

"Abe? Abe! Musím s tebou mluvit." Popadl jsem ho za rameno a vlekl stranou od davu, který se hrnul do tříd.
"Mám hodinu - Aprile, kde se tu bereš."
"Jen na slovíčko," hučel jsem a rozhlížel se kolem, zda nás nikdo nesleduje. Zatáhl jsem ho k výklenku u okna a tam ho pustil.
"Nemám čas, dobře," řekl vážně a jedna jeho část už se chystala na odchod.
"Raději si ho udělej." Můj výhružný hlas ho přeci jen pozdržel na místě a on mi na oplátku věnoval velice nevraživý pohled. "Jde o závažnou věc."
"Dobře, buď prosím stručný." Kýval nervózně hlavou a žmoulal v ruce svazek klíčů.
"Rex."
Zakoulel očima a dlouze vzdychl. "Už zase? Proboha, co je sním?"
Tušil jsem tu reakci a tak jsem si ji nevšímal. "Měl jsem v kabinetě na polici naložený v jedné z nádob mrtvý plod jehněte. Když jsem tam po té, co se tam Rex nastěhoval, byl, nejdřív mi to nedošlo, ale pak jsem si uvědomil, že ta nádoba je pryč."
"Nedivím se mu," odvětil se zhnuseným úšklebkem, "Takové odpornosti bych tam taky nechtěl."
"Když mu vadilo mrtvé jehně, proč si tam tedy nechal psí mozek napadený craniálním červem, zdechlou nahnilou bludičku a mumifikované mládě baziliška? Vůbec mu nevadí pařát chcíplého démonyka za zády? Vážně náhoda?" odsekl jsem mu a zkřížil ruce na prsou.
"Asi proto, že to bylo až příliš odporné na to, aby to vzal do ruky," ošil se a zprotiveně křivil ret, "Snažíš se mi tady natlouct do hlavy nějaké hezké pohádky, nebo co?"
"Ty moc dobře víš, kdo tyhle inkriminované věci nesnáší, Abe! A víš moc dobře proč."
Skoro se rozesmál a pobaveným výrazem mi téměř konejšivě položil ruku na rameno. "Aprile." Když jsem ji rozzuřeně smetl, pokračoval: "Ty si vážně děláš srandu, tohle je vážně báječná šílenost, lepší už tě nenapadla, že ano? Takže mě teď omluv, rád bych se věnoval své práci."
"Abrahame, tohle není vtip! Myslíš, že jsem tomu věřil? Myslel jsem, že jsem cvok, ale všechno sedí. To nemůže být náhoda! Proč by si vyhazoval učební pomůcky, jakékoli ale tyhle? Jen tyhle? Zničehonic se tu objeví, je nadaný, ví o tom všechno a přitom jak dlouho Castello hledala kohokoli, kdo by mi alespoň sahal po paty? Považ, mě! Co já jsem proboha za znalce?"
Byl už na odchodu, ale otočil se a zvolna se vrátil. Jenže to, co se na mě dívalo z jeho očí, byl čistý jed. A ten jsem tam snad ani v krajních chvílích nikdy neviděl.
"Máš-li zájem, rád se o tvé teorie podělím s Argem. Jistě se skvěle pobaví a teď buď tak laskav a běž své rozumy zvracet někam jinam. Já tu totiž lidi jako ty netrpím."
"Abe!" vykřikl jsem a popadl ho za límec, "Poslouchej mě sakra, ten chlap není nic jinýho než prohnilý kus masa vyvrženej z pekla." Pustil jsem ho a on si prudce urovnal oblečení. "Jestli ho tu necháme… tak… Ty nevíš, co dokážou. Nevíme ani, co chce, ale když si to umane, tak dostane cokoli. Jestli se tu někomu něco stane, já si to neodpustím, protože to byla moje vina." Jen těžce jsem dýchal a přešlapoval na místě. Každou chvíli se mohlo něco stát a mě přepadal strach nakonec i o toho blázna přede mnou. Copak to nechápe?
Zakroutil hlavou s výsměšným úsměvem. "Prosím tě, nech toho. Nejdřív přijdeš a promenáduješ se tu jako jeho nezdařená kopie a pak vykládáš žvásty, abys ho očernil. Zoufalé, v tvých letech vážně zoufalé. Čím nás hodláš ohromit dál? No, já jsem jen zvědavý, s čím přijdeš. Začneš ty řeči hustit i do Ewelin, nebo půjdeš přes své drahé studenty? Jsi vážně zoufalec."
Odešel do třídy a nechal mě tam stát. Byl jsem už jen vzduch. Ztuchlý vzduch, který se musel z učebny vyvětrat a z okna si odplivnout. Ohavný sliz na podlaze. Už jsem pro něj neměl větší hodnotu než ta hnijící mokrá houba pod tabulí.
"Jak chceš," odsekl jsem. Zazdil všechno. Už pro tebe neexistuju? Dobrá, pak nebudu mít výčitky, když půjdu proti tvé vůli. A už mezi těžkými vchodovými dveřmi, jsem přesně věděl, co udělám. A udělám to tentokrát hned.

-------------------------------------------------

V pokoji svítila jen jedna lampa a všude po stole se válelo nářadí a kusy zaprášeného harampádí. Montoval jsem starý samostříl a modlil se, že ještě funguje.
"Někam se chystáš?" uslyšel jsem hlas své dcery ve dveřích. Copak jsem nezavřel? Zatraceně!
"Běž si hrát," vypálil jsem, aniž bych se nechal vyrušit v práci. Zabral jsem se do šroubování a nemínil přestat, dokud tu věc nezprovozním.
"Je mi osmnáct, tati," řekla naprosto klidným hlasem, který musela nutně zdědit po matce a ten ohavný přízvuk v něm po mně.
"Skvělá zpráva," obrátil jsem se jízlivě a prudce dodal, "Tak zmiz!"
Poslechla a já se v tu chvíli ani nenamáhal vyčítat si své chování. Proč jsem tu věc vůbec někdy rozkládal? To byl pořádně blbý nápad dělat z toho díly. Ještě mi chybělo najít starý Browning. Lidi z branže měli zásadně alespoň jednu malou ruční zbraň a zásadně bez papírů. Dýky jsem mohl vzít ženě, ale měl jsem vlastní v šuplíku a už na ni sedal snad prach. Touha brousit ji mě přešla, jen co jsem ji vytáhl z pouzdra. Proč jsem si vlastně ještě nekoupil nic nového? Berettu, Colt, Čezetu… Měl jsem výběr, o jakým jsem kdysi mohl jen snít, a já tu nechal reznout tu starou plečku. K čertu s tím!
Vytáhl jsem zásobník s šípy. Byly už taky dost staré, z lehké slitiny, ale pořád se slabě leskly. Byl čas jít to vyzkoušet. Buď vystřelí, nebo se mi rozpadne v ruce. Pak se uvidí, jestli mám ještě alespoň nějakou mušku v oku. A když ano… Zítra to bude naostro.

-------------------------------------------------

Hrubá podrážka lehkých bot jen sotva zněla na zašlé dlažbě. Spáry už měly dávno téměř stejnou barvu jako malé tmavé dlaždice. Stíny sedící v klenbách nad oblouky postraních chodeb. Stíny v jejich reliéfech, temnota portálů. Jak se moderní život usídlil v několik století staré budově? Bylo zvláštní, jak symbióza slévala staré dřevěné podlahy s linem, jak se dveře měnily jen v kusy dřevotřísky s klikou. Něco zůstávalo a něco odcházelo a snoubilo se ve vadný, nedokonalý celek.
Ale kdykoli člověk kráčel po širokých schodech s mohutnými sloupky po stranách, všechno se do něj vpíjelo. Existoval důvod, proč tohle místo přitahovalo a odpuzovalo zároveň. Ten prazvláštní dojem, když jste míjeli sloupy, které pak zmizely v místech, kde někdo kdysi vysoké stropy zarovnal a z působivého klenutého prostoru nátlakem udělal jen obyčejný obdélník. A někde byly staré lavice a někde ještě i stará okna. Na něco nejsou peníze, někdo měl štěstí a studenti se kolikrát dovedli hádat o to, kdo si to víc zaslouží, sedět ve vlastní třídě na lepším.
Vyšel jsem ztichlým prostorem do patra. Poslední, co bych čekal, že najít ho bude snadné. Předem mi něco říkalo, že přijdu jednou, dvakrát, třikrát. Kdo ví, jak dlouho mě to bude bavit. Jenže on nebyl ve třídě. Přerývaný dech v jedné z chodeb staršího křídla ho prozradil a já byl skoro překvapený, když jsem ho zpoza rohu uviděl sedět na staré dřevěné lavici s dlaní na čele a místy těžce povzdychávat. Neptal jsem se, co se stalo, nezajímalo mě to. Kvůli tomu jsem nepřišel.
Pak se ale zvedl a já instinktivně uhnul jeho zraku a zašel za jeden z velkých sloupů uprostřed široké chodby. Šel mým směrem. Do kabinetu? Nejspíš, ale nemohl jsem to vědět jistě. V podpaží nesl své desky, hrudník se mu občas tíživě nadul.
"Neměl byste být ve třídě?"
Můj hlas ho možná vylekal. Jak jsem vyšel zpoza sloupu, obrátil se mým směrem. Ve tváři měl snad bolest. Fyzickou bolest. Polkl a odpověděl: "Ach, co vy tu děláte?" Znělo to velice mile. Velice.
"Jen jsem chtěl za někým zajít," řekl jsem a za pravým stehnem jsem držel samostříl. Bylo tam šero a zdálo se, že jemu nic nedocházelo.
"Aha, mohu vám pomoci?" zkusil to ještě, "Jestli hledáte…"
"Nehledám člověka." Zvolna jsem kráčel v kruhu jako vypočítavá hyena lačnící po zbylém masu.
"Prosím?" Tvářil se, že nerozumí a bylo to hodně přesvědčivé.
"Já vím, co jsi zač. Nemusíš se ani snažit. Skončíme to rychle." Zvedl jsem samostříl a namířil na něj. V jeho očích byl čistý strach. Naprosto průzračný, křišťálový strach. Pro mě to byla práce, ale on viděl tvář, která přinášela smrt. Jako všichni. Jenže takhle se dívají lidé. Ne oni.
"Co proboha chcete?" vyjekl a bylo to už docela nahlas. Kdykoli ho mohl někdo zaslechnout, vyjít na chodbu.
Ruka se mi znatelně roztřásla. Už to nemůžeš dělat, už nemůžeš dál pokračovat. Jsi slabý, špatný, starý. Naposled. Nech mě naposled udělat, co musím. "Chci vědět, kdo jsi."
Zoufalý obličej nevěděl, jak mi odpovědět. "Vždyť to víte. Proboha, vždyť víte, kdo jsem. Copak… Co to má znamenat? Tomuhle nerozumím."
"Svět má přirozený řád," sykl jsem a pevně sevřel zbraň, "Já ho udržuju. Tvorové jako ty, patří tam, odkud přišli." Ale vykládal jsem lži. Přirozené bylo, že utíkali, že se množili a hledali potravu. To byl přirozený řád a já ho narušoval - pro jejich bezpečí i to své a jiných.
Chtěl něco říct, ale zkřivila se mu tvář. Něco uvnitř na ty slova odpovídalo, ale proč se to nechtělo ukázat? Démoni nejsou takoví. Nemají v očích to co on. Chytil se za břicho a díval se na mě. "Prosím, já…"
Tentokrát jsem zamířil přesněji. Proč nechce ven?
Začal couvat ke schodům. Čelem ke mně couval jako před medvědem. Němá tvář smrti mu hleděla vstříc. A on se bál. Tak moc se bál. Vyděšený k šílenství. Nevěřil tomu.
Přitáhl jsem samostříl k hrudi a mířil už naposled. "Kde je?" Vrčel jsem jako vzteklý pes a čekal. Ještě jsem nemohl střílet. "Chci ho, tak kde je?" Ale on jen dál couval a po tváři mu stékaly kapky - pot, slzy. Možná obojí. Tak vylez zatraceně!
Pevně se držel za břicho, a pokud měl v sobě nějakou bolest, byla teď otupělá. Byl jako mládě bez matky. Na okraji útesu. Nadechoval se. A chtěl křičet.
Nemáš důkaz. April! April! Nemůžeš to udělat. Jenže to nemůže být mýlka. Nemůže! Zakřičí, přiběhnou a najdou tě tady. Neutečeš a už nedostaneš jinou příležitost. April! April!
Klapnutí a šíp vyletěl.
Nestihl vydat jedinou hlásku. Zoufale vypoulené oči na mě přesto křičely. Už nemohl nic dělat. Jeho tělo se zhroutilo k zemi. Ze srdce mu trčel lesklý šíp a on zborcený jako hadrový panák. Byl na místě mrtvý. Ale nic. Nic se nestalo.
Třásl jsem se a pomalu šel blíž. Samostříl v ruce před sebou v obraném gestu. Nic. Nestalo se nic. Těžce jsem polykal, chodba se mlžila. Viděl jsem jen jedno. Rudou krev vpíjející se do jeho oblečení. Krev. Ale oni nikdy nemají krev.
Schvátilo mě něco obludného. Bojoval jsem s tím. Musíš pryč! V záchvatu jsem popadl šíp a vytrhl ho z rány. Malé kapičky ještě padaly na zem. Jako stín, jako už tolikrát a přitom poprvé jsem se řítil pryč. Je mrtvý... Seběhl jsem schody. Znal jsem zadní východ. Dveře jsem téměř vyrazil. Přes dvůr, pak přes plot a pryč.
Už jsem se neohlížel za ničím, jen se nechal hnát kupředu. Možná jsem ale měl. Protože jsem až později zjistil, že jsem v šeru tam nahoře přehlédl siluetu v jedné z chodeb. Přišel pozdě, ale ne tak pozdě. On věděl, že jsem ho zabil.

-------------------------------------------------

Někdo zaklepal na dveře a dívka v obývacím pokoji se zvedla od televize. Otevřela a její vždy tak podivně nevraživý pohled probodl jeho tvář. Ani nepozdravila.
"Ahoj Eleanor. Hledám matku. Je doma?"
Neřekla ani popel, jen mu rozevřela dveře dokořán a uhnula. Odešla do kuchyně a pak zazněl její stručný monolog: "Přišel Abe, hledá tě."
Nikdy si nelámala hlavu se zdvořilostmi. Automaticky nazývala všechny jejich jmény. Moc lidí to nedělalo. Ona ano a tak působila hodně zvláštně. Bylo to skoro děsivé říct, že byla horší než vlastní otec. Ale nikdo ve skutečnosti nevěřil, že je jako on.
Aida vyšla z kuchyně, v ruce ještě držela utěrku, a když uviděla návštěvu ve dveřích, něco v jejím obličeji říkalo, že by ho nejradši zase vyhnala ven.
"Musím s tebou mluvit. Jen…"
"Pojď dál," přerušila ho prudce a zabouchla za ním dveře.
"Neukázal se, že?" Mluvil k ní tiše a nebylo to jen proto, že nechtěl, aby je nikdo neslyšel. V očích měl zoufání a na srdci ztěžklý balvan.
"Ne," vzdychla a skousla spodní ret, "Ne, neukázal se. Nebyl tu už možná tři dny. Možná déle." Byla v tom zloba, hluboký strach a obavy. Příliš neblahé obavy, o které se raději nedělila nahlas.
"Aido, musím s tebou mluvit." Krátce se otočil do chodby, ale byla prázdná a tak pokračoval. "Jde o to, co se stalo."
"Rex? Tak se jmenoval?" zatřásl se slabě její hlas a pevně se objala rukama kolem ramen.
Kývnul. "Aido, já jsem tam někoho viděl. Než zemřel." Odmlčel se, aby se ještě naposled nadechl. "Byl tam April."
Zavřela pevně oči a přitiskla palec na rty. Tušila to, jak by nemohla. Ale April nebyl vrah. Ne vrah lidí. Nezabíjel bez důvodu. Nikdy!
"Aido, já… Nikdo to neví. I když vím, že to byl on, nedokázal jsem to říct. Ale ty… Ty bys to měla vědět." I když ho zavrhl, pořád mu věřil, a když ho viděl se zbraní v ruce, otřáslo jím to jako nic předtím. Už nevěděl co dál. A nedokázal si přiznat, že mu jeho oči nelžou.
"Já nevím, kde je, Abe," šeptla a ruka jí klesla. "Já nevím." Třásla hlavou a přešlapovala na místě. Jestli ho skutečně zabil…
"Vím, že on by to neudělal, ale já to viděl. Rexovi nebylo ten den moc dobře, měl nějaké bolesti, snad zažívání, těžce dýchal. Nevím, co to bylo. Slíbil jsem, že za něj vemu hodinu. Pak…"
"Já ti věřím. Jen jsem pořád doufala, že to není pravda. Měl bys to oznámit, Abe."
"Je to tvůj manžel, Aido!" vybafl skoro vyděšeně. Nemohl jí to udělat, a přitom se vždycky považoval za posla spravedlnosti. Najednou byl ochoten zapírat.
"Jestli ho zabil, je to zločin. To nejde nechat jít, Abe. Jestli víš, kdo to udělal, řekni jim to." Zpříma mu pohlédla do očí. Tak pevně jako to uměla jen ona. Nechala ho tam stát v tichu a poroučela mu sama proti sobě rozkazy, které se mu příčily.
"Je to tvoje volba," vzdychl a otočil se. Bral za kliku s těžkým srdcem, ale už brzy měl ten kámen odhodit. Udělá to, ale nerad. Pořád stejně jako ona věřil. Sám dost dobře ale nevěděl proč.
Brzy se to dozví všichni. Aprila začnou hledat. Znali ho jako člověka s krví a dehtem na rukou. Zabíjel, aby ostatní žili. Ale teď byl vrah. A on věděl, že jakmile to jednou řekne, Aprila už toho nikdo nezbaví. Bude vrahem navždy.

-------------------------------------------------

Musel jsem pryč. Staré ztuchlé skrýše hadů ukryté v lesích, v rákosinách, v místech tichých jako na počátku světa. Táhni do bažin zmije. Tam, kam patříš. Zajdi tam a vícero tě nikdo nespatří. Ale já nechtěl zemřít. A v tom byl ten problém. Schovaný před těmi, jež mne hledali, jsem se malým okýnkem díval na vodní hladinu. Mlha kráčela ladně po její tváři a překrývala ji hedvábím tkaným z kapiček chladné vody. Vysoká suchá stébla se klátila pod neviditelnými nožkami rákosníků, jak v jejich nitru tančili na své vlastní árie.
Příroda vydávala zvláštní zvuky. Lidé jako já se v nich museli umět vyznat. Jako noční dům, který vrzne a zahučí, ale kdo může říct, kdo šel zrovna po schodech, když ho neviděl? Duchové skrytí v tmách za dveřmi ale neexistovali. A pokud ano, pak jsem znal jejich pravou totožnost. I příroda je měla, ale jen málo z toho chrastění a praskání větviček jim patřilo. Ty jemné niance mezi plachým zvířetem a tvorem, pro kterého nebylo jména. A přesto ho všichni ti němí živí tvorové znali. Žil tady stejně jako my odedávna. Z dohledu, doslechu. V trní houštin, v dírách po lesích.
Tak dobře jsem je znal. Bylo možné se jednou mýlit? Ty časy, kdy to bylo ještě přípustné, jsem propásl. Byl jsem přesvědčený o vlastních schopnostech jako nikdo. A přesto jsem selhal. Jak se to mohlo stát?
Stále jsem vyhlížel z chatrné boudy na břehu vzhůru nad rybník. Očekával jsem, že něco přijde. Ale nevěděl jsem kdy. Ovšem až se tak stane, poznám to. Ten pocit, že to přichází. Všechno, co se dělo, bylo náhle tak důvěrné jako v dobách minulých. Něco nepostřehnutelného ve vzduchu, co jsem tak dobře znal. Přicházelo a odcházelo. A já se bláhově bál, co všechno jsem za ta léta ztratil. Jak odeznívá zvuk, hlas mého starého já. A přesto - byl jsem pořád stejný. To snad jen strach, snad jen uplynulý čas mě donutil věřit tomu, že už nejsem. Tím spíš jsem se nezměnil.
Divné podezření na mě však přišlo, když se ticho a klid na rybníku protáhly na neúnosnou mez. Vstal jsem a opatrně vyšel ven. Světlo mi ranilo oči a já si připadal, že mě vidí celé tisíce, ale nikdo tu nebyl. Za boudou vedla stará zarostlá stezka, kam jsem pro jistotu umístil slabé lanko. Kdyby tudy někdo v noci prošel, najdu ho přetržené a budu vědět, že tu čmuchali. Mohla tudy projít i zbloudilá srna, ale potřeboval jsem vědět, zda mám být na pozoru, nebo moct zavřít oči bez tolika obav.
Hledal jsem lanko mezi stébly, ale nenacházel. Copak jsem ho špatně upevnil? A pak jsem nahmátl zkroucený konec zamotaný do kopřiv. Bylo přetržené. Přeci bylo. Já měl ten dojem.
Rozhlížel jsem se a pátral po pohybu v příšeří zamračeného dne, ale neviděl jsem zhola nic. Pokud tu někdo byl, už dávno se vrátil zpátky, odkud přišel. Jenže kdo? Cestou jsem uvažoval, ale bylo to předem marné snažení. Pak jsem si ale všiml něčeho, co jsem na odchodu přehlídl. Na zemi v ušlapané trávě ležela navlhlá obálka. Zřejmě ji někdo nechal kdesi ukrytou a noční vítr ji odnesl sem. Naštěstí nebyla vodou přímo nasáklá a dala se otevřít. Vypadala jako omyl v bohapustém kraji, ale kdepak - nebyla. Vytáhl jsem list papíru, jediné co v ní bylo, a četl.
Odkládal jsem ho pak snad v ještě hlubším zamyšlení, ale již nad jinými věcmi. Nebylo by nic platné ptát se kdo. Ta obálka přinášela jiné otázky, na které bylo třeba odpovědět. A já znal jediného člověka, který by mi s tím mohl nějak pomoct. Říkalo se mu Doddy.

-------------------------------------------------

"Musím ti za to poděkovat, bez tebe bych se sem nedostala, Doddy," řekla starší žena s tmavými vlasy a její hlas se rozléhal po chladných stěnách zalitých umělým světlem. Přemýšlela nad tím, kdy tu byla naposled. Bylo to opravdu dávno.
Muž v zeleném plášti s rouškou jdoucí svižně po jejím boku přitakával: "To je naneštěstí víc než pravda. Je mi líto tvého muže. Nejdeš sem doufám jen kvůli tomu."
"To se ještě uvidí," zamručela a tupým pohledem protínala vzduch před sebou.
Za nimi šla s mírným odstupem mlčící dívka. Hnědé vlasy s popelavým tónem měla po otci, oči mluvící za ni však vlastnili oba dva rodiče. Na nějaký čas se rozhodla zůstat doma, zvlášť po tom co se stalo. Podivný chaos událostí halila nepřirozená mlha. Přemáhal ji dojem, že v ní muselo být něco víc. Přála si to vidět, a tak začala uvažovat nahlas. Dovedlo je to až sem.
Starý doktor s kůží zažloutlou už podobně jako jeho vlastní pacienti otevřel dveře jedné z místností. Sám dovnitř nešel, ale než se vytratil, promluvil k Aidě: "Myslíš, že tu mladou bys tam měla pouštět?"
"Je jí osmnáct. Není malá," konstatovala suše a pustila dceru jako první. Ta k nim jen krátce obrátila prázdný výraz beze slov. Aida vzala za dveře. "Díky, dám ti vědět, až půjdu." Došla opatrně k dceři a vzala ji za rameno. Všude kolem ležela na márech těla s označením krytá pytli. "Kdyby ti bylo zle, Elo, tak řekni."
"Byl to můj nápad, dobře?" odsekla. Prohlížela si všudypřítomnou smrt stejně tak mrtvě. Ale když stál člověk blíž, cítil v její tváři podivné jiskření. Dojem dravce na rukavici vyhlížejícího něco v dálce. Její plytký dech se měnil ve slabou páru. Chlad se vkrádal pod kůži. Vykročila a obcházela neforemné balíky. Její matka šla opačným směrem. Hledaly ten správný.
"Takhle to dělají vždycky?" promluvila k ní Eleanor, zatímco četla cedulky.
"Když umřeš jinak než ostatní," začala Aida, "tak skončíš tady." Krátce podržela jednu z cedulek a zase ji pustila. "Je jich tu hodně jen proto, že míst jako tohle moc není. Je málo lidí, který by v tom dělali. Nejde o to, že jsou tu mrtví, jde o vzdělání. Moc lidí ho nemá. Pak je svážejí centrálně. Dělají zvláštní pitvy, ale u něj to nebude třeba. Je jasné, na co zemřel." Sehnula se k jednomu z pytlů a chvíli ho zkoumala. "Pojď sem, to je on."
Eleanor k ní došla z druhého konce sálu a Aida vzala za zip. Na chvíli se zastavila a zvedla hlavu. "V pořádku?" Její dcera jen kývla a tak pytel otevřela.
Byl bledý, všechno z něj vyprchalo. V barvách byl život a v temnotě smrt. Zavřené oči kusu masa bez duše. Stal se z něj jen materiál nutný k pohřbení a bylo jedno, čím byl předtím. Skončili na stejném místě. Všichni do jednoho.
Otevřela pytel jen do pasu. "Mělo by to stačit," řekla a zkoumavě ho prohlížela. Ve hrudi měl omytou ne zcela zacelenou ránu. "Je tu krev." Zakroužila prstem kolem zranění. "Být on, taky bych zmizela."
Dívka pokyvovala hlavou a přemýšlela. "Nemusí být čistý." Pak odešla a vrátila se s dlouhým nožem a kusem hadru. Čepelí zvolna přejížděla po kůži od krku k břichu a pozorně ji sledovala. "Myslíš, že by se mýlil?"
"To nevím," zamručela Aida a rozvážně se opřela o máry. "Nemůžu to vyloučit, i když bych chtěla."
"Všichni si to myslí," namítla její dcera a dál se věnovala mrtvole mladého muže. "Věří mu vůbec někdo?"
"Asi ne," vzdychla Aida. "Byla to brutální vražda."
"Možná."
"Podle nich ano, navíc neměl důkaz." Obrátila zrak zpátky k tělu. "Neotvírali ho. Ani se nesnažili."
"Zbytečná práce, přesčasy nikdo neplatí," bručela Eleanor a na chvíli odložila nůž.
"Co chceš dělat?"
"To nevím." Přemýšlela skloněná nad jeho hrudí a pak zvedla hlavu. "Ví o něm něco? Má nějakou kartu, záznamy vyšetření?"
Aida jen kroutila hlavou a s unaveným oddechnutím se narovnala. "Rex. Připadá ti nezdravý?"
"Prý měl bolesti, přerývaný dech."
"Jak to víš?" Už dávno se rozkřiklo podezření vůči jejímu otci, ale tohle věděla jen Aida. Jen Aida a Abraham.
Ela vzala nůž do sevřené pěsti a zabodla ho do těla. Odporný zvuk jako by projela mazlavým jílem a pak ho vší silou vytáhla ven. Na čepeli se zachytila podivná táhlá černá hmota. Střetla se s Aidinýma očima a odložila nůž. Rána, která zůstala v oblasti kolem žaludku, ze sebe už nic nevydala. "Byl uvnitř, ale už je mrtvý."
"Můžou žít v mrtvém těle. Pěstují je."
Eleanor namířila prst na ránu v hrudi. "Má posvěcené šípy. Jedno jak jsou staré. Funguje to. Dostalo se to do krve a pak k němu. Nemusel to vydržet. Neměl by. Tenhle Rex byl jako živá konzerva, držel tu věc v sobě a ona měla co jíst. Časem by ho vyžrala zevnitř a vzala si jeho kůži. Selhávaly by mu orgány. Pak by se zhroutil. Byl to jen začátek. Zabila by ho. Neměl šanci."
Aida vzala nůž a podržela si ho před obličejem. Znala to moc dobře, ale byl tu problém. Když z toho má vzniknout živý démonyk, musí dát démon kus sebe. Je to jako nedokonalá regenerace těla. Vlastní malá část, kterou odloučí a pěstuje v někom jiném. Jenže potom potřebuješ démona. A mohla taková stvůra vědět, kam Rex míří? Kde pracuje? Byla by to výhra. Nic by mu tam nechybělo. Mohl by rozpoutat peklo. A nebo jen vyčkávat. Nechat mizet lidi.
Ela podala Aidě hadr a ta očistila nůž. Dívala se na svou dceru a někde uvnitř ní bujela zloba. Bylo jediné místo, kde mohla nabýt tyhle znalosti. "Otec to ví?"
Ele zajiskřily oči. Kdysi dávno ho neposlechla. Víc než jen neposlechla. Lhala, zničila všechno, co pro ni stavěl. Neměl o tom celou dobu ani tušení. Využívala toho, že se příliš často neptal. Co škola? Dostal by jednoslovnou odpověď. Proč se ptát? "Ale tys to věděla."
Aida vybuchla vzteky. "Ano, já to věděla. Došlo mi to, ale nic jsem neřekla. Protože on by to nechtěl slyšet. Zradila by si v něm všechno!"
"Nic do mě nevložil, žádnou důvěru - jen chtěl, abych byla jiná. To je vše," oponovala a vzala jí nůž, aby ho vrátila. Udělala, co sama chtěla, a udělala dobře. Cítila to. Bylo to jen její rozhodnutí. Vážila si svého otce víc než kdo jiný, proto ho neposlechla.
Aida už se nechtěla hádat a vydala se ke dveřím. "Vzkážu, že jsme tu skončily."
Když vyšla na chodbu, uslyšela rány, jak někdo něco táhl po kovu a zvuk tekoucí vody. Doddyho našla rychle v jedné z místností. Byl uprostřed práce. Kuchal nějakého staršího muže a na tabuli za ním bylo krvavou křídou napsáno několikero údajů o vnitřních orgánech. Ty zkratky jí kdysi vysvětloval.
"Už jdete?" tázavě odložil hadici na stůl s mrtvolou a obrátil se k ní.
"Rexovi musí být provedena pitva, Doddy. April věděl, proč to udělal."
"Mluvíš dost jistě," zarazil se doktor a sundal si gumové rukavice, "Ta věc je skoro vyřízená."
"Já vím."
"No dobře," krčil Doddy rameny a hledal v kapse klíče. "Podívám se na to, až tohle dokončím. Do zítra to bude. Jestli něco najdu, dám ti vědět."
"Není to z dobré vůle," zastavila ho prudce, "Ten chlap má v sobě nezralého démonyka."
Doktor zvedl oči a změřil si ji plamenným pohledem. Pořád byl dost živý na to, v jak mrtvém místě pracoval. "Měl příznaky? Jestli je to mladý, ta věc tady někde je Aido. A jestli zjistí, že o něm víme, tak si nás najde. April je mrtvý, společensky zemřel ve chvíli, kdy se to podezření, že to udělal, potvrdilo. Jemu to už nepomůže, ale tebe to může zabít."
"Ta věc musí zemřít, Doddy, pokud je tohle ještě smrt," mluvila polohlasem a pak vyšla zpátky na chodbu. Následoval ji a bez dalšího slova vedl ven. Eleanor se k nim po cestě přidala. Když je obě pouštěl, neměl už ani chuť se loučit. Ale pak když mizely po cestě, přece jen to nevydržel.
"Byl tady," křikl za nimi.
Aida se obrátila. Nemusela se ptát. Věděla, o kom mluví.
"Byl tady asi před dvěma dny a chtěl ho vidět. Říkal to samé. Má stejnou logiku jako ty, ale on ho nechtěl vyplašit. Jakmile se obnoví vyšetřování, ta věc se to dozví a začne hledat ty, co hledají ji."

-------------------------------------------------

"Kdy si naposled viděla tátu?" Aida seděla za volantem a přidávala plyn. Chtěla být co nejdřív doma, ale tam stejně nebylo co dělat. Neměla kde začít. Od čeho se odpíchnout. Nenapadlo ji nic pořádného a přitom věděla, že nemůže pro informace tam, kde je mají. A pak tu byl April. Bůh ví, kde teď byl.
"Co tím myslíš, mami." Eleanor se na zadním sedadle tvářila naprosto nezúčastněně. Byla to až děsivě dobrá lhářka.
Aida měla sto chutí prudce dupnout na brzdu a vyříkat si to s ní. Slyšela jejich rozhovor s Abem. Číhala tak dlouho, dokud se April neukázal. Měla chuť ji zaškrtit, ale za co? Za to, že byla lepší než ona. Mohla být na ni pyšná. Zato April by se zbláznil. "Tak kdy?"
"Nemluvila jsem s ním," odpověděla s tím lhostejným tónem. "Někdo mu poslal dopis. Na jeho místo."
Aida krátce pohlédla do zrcátka, aby si ji prohlédla. Dívala se oknem ven, ruce zkřížené na prsou. Co to jen bylo někde v tváři její dcery? Co to jen bylo? Nebylo jí to podobné.
"Neví to, nemohl na mě přijít - byl to jen úryvek z jedný knihy," zamručela do zadýchaného skla.
Aida obrátila zrak na cestu. Byla to lítost. Neznala ji takovou, nebo ji spíš už jen dlouho neviděla. Vlastně od té doby, co byla Ela na škole, se viděly hodně málo. Jít na internát bylo to její pevné rozhodnutí, ale přesto ho nějakým způsobem litovala.
"Kdybys to nebyla ty, táta by tě určitě pochválil. Jeho samotného to nenapadlo," řekla Aida, ale měla pocit, že tím to jen zhorší.
Ela zabořila nos do skla a mlčela.

-------------------------------------------------

Ewelin právě vycházela ze školy. Tradičně jako jedna z posledních, ale často také jako jedna z posledních přicházela. Ačkoli to měla do školy sotva jednu ulici. Bylo už docela chladno, listí se snášelo na chodníky a všude vznikal ten hrozný tlející nepořádek. Ještě musela nakoupit, a tak se snažila trochu si pospíšit.
To, že ji vyslýchali kvůli Aprilovi, ji příliš nepálilo. Měla dost práce na to, aby se zaobírala ještě něčím jiným. Víc jí hlavou vrtaly návrhy na důtky a neomluvené hodiny. Zpropadení haranti. Věčně nějaké starosti navíc. Pak vám nechají na chodbě mrtvolu a reputace školy se zase valí do kytek. Byl to nekonečný boj, protože se každou chvíli něco stalo. Ale naštěstí to jinde nebylo jiné. A dokud nebyli mrtví sami studenti, rodiče neměli na výběr než to akceptovat jako součást běžného dění.
Přešla silnici a běžela, aby utekla přicházejícímu dešti. Odporné počasí! Sukně se jí vlnila kolem kotníků a špičaté botky klapaly na asfaltu.
"Ewelin!"
Někdo ji popadl a vtáhl do vchodu. Nestihla už nic udělat, ale i tu facku si nakonec rozmyslela, když ji pustil. "Idiote! Víš, že jsem stará. Trefí mě šlak a co budeš dělat!"
"Rex nebyl čistej," sykl jsem a těkal očima po tichém domě. Nikdo mě neměl vidět, snad se to zatím dařilo.
"To znamená?" odsekla a rovnala si kabát.
"Že měl v sobě nejspíš démonyka. Víš, co ta věc dělá. Navíc nepadá z nebe. Rex k tomu musel nějak přijít. Chci zjistit jak."
"Najdou tě, Aprile," řekla a hrábla do kabelky. "A až tě najdou, budeš mít problém. Protože všichni vědí, že si to byl ty. Abe tě viděl a já bych tě ani vidět nemusela." Vytáhla kapesník a očistila si zamlžené brýle.
"Chci vědět, co byl zač."
"Rex?" protáhla a nasadila si brýle zpět na špičatý nos. "Dojdi si pro jeho složku."
"No tak, Ewelin," povzdychl jsem, "Víš to líp."
"A z paměti," ušklíbla se a zavřela kabelku. "Nuže byl to nadaný student, velice pilný, ale na stipendiu. Dostudoval s červeným diplomem. Malý zázrak. Měl velice pestrý životopis. Při studiu si přivydělával, ale rozhodně ne v oboru. A dělal dobrovolníka. Solidarita k dobru. Bylo tam několik nemocnic a nakonec stálejší úvazek v sanatoriu na poslední asi rok. Docházel tam jako neplacený asistent. Byl asi lidumil. Je to mimochodem kus odsud."
"To mi stačí, díky," zmizel jsem a ona se za mnou nevraživě otočila. To už jsem neviděl. Asi jsem našel talent na přehlížení důležitých věcí.
"Sanatorium - ne blázinec, Aprile. Démoni starý nemocný maso nežerou," odvětila za závanem vzduchu, který byl to jediné, co po mně zbylo.



>/ V dubnu 1

2. srpna 2015 v 20:13 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Název "V dubnu" nese stopy určité alegorie. Hlavní postavou je už téměř zasloužilý učitel April. Toto křestní jméno je v anglickém jazyce také výraz pro měsíc duben. Tento měsíc tedy není určující dobou děje jako spíše jeho místem. Co všechno se uvnitř hlavní postavy muselo odehrát - co všechno se muselo odehrát v "dubnu"?
Příběh o snaze něco změnit se mění vlivem událostí v malou detektivku, která utváří obraz unaveného stárnoucího muže, bojujícího sám se sebou. Jaká budou jeho rozhodnutí v otázce vlastní budoucnosti, jak se vypořádá se zvraty a slovy, která je začnou podrývat? A jakou roli v tom všem hraje divný pocit instinktů profesionálního lovce, že kolem něj se děje něco zlého? April musí odpovědět na více otázek. Především pak kdo je on sám a kdo je ten, co proti němu stojí.


"Aprile! Aprile!"
Už je to tady.
"Aprile!"
"Já slyším." Otočil se a málem se střetnul s jejím špičatým nosem. Měla ten svůj přísný pohled a brýle spadlé pod oči tak, že už sotva držely. To ten špičatý nos. Na samém krajíčku se obroučky vždy váhavě zastavily.
Nosila zásadně dlouhé oblečení - dlouhé rukávy, dlouhé sukně, vysoký rolák u krku v kontrastu s krátkými vlasy precizně střiženými v rovině brady. Byla jako zámecká paní, sloup plující chodbami. Už kdysi dávno vypadala takhle. Tenkrát byla ale mladší a zdála se ještě přísnější. I sukně měla kratší, ne až pod kotníky. Ačkoli to krepování na spodku její dnešní volby se mu nesmírně líbilo. Bylo v tom něco hravého, něco co ji probouzelo k životu. Přestože už byla seschlá a obličej měla plný vrásek.
"Už před týdnem jsem po tobě chtěla třídnici," vrčela jako vzteklý pes.
"Já na tom pracuji." Otočil jsem se a chtěl odejít. Předem jsem věděl, že jí to ale nestačí.
"Aprile!" štěkla na mě a její oči mi probodly tvář. "Já vím, co bys rád, ale nemám za tebe náhradu. Nemůžu tě pustit."
Prudce jsem se otočil a byl jsem pekelně rozčilený. Tady se nikdy nedalo řvát, protože by vás slyšelo příliš mnoho uší, ale když byly chodby prázdné, dalo se alespoň hlasitě nadávat. Tak tedy.
"Už jsme o tom mluvili, já to nepotřebuju slyšet znova!"
"Potřebuješ!" křikla a stále držela ten ledový klid ve svém obličeji. Byla to skála, vždycky byla. "Kdybys nepotřeboval, už bych tu třídnici měla. Svoje povinnosti budeš plnit, dokud jsi tu zaměstnán. A to zatím jsi."
Obrátila se na podpatku a odcházela s klapotem chodbou pryč. Dlaždice se rozeznívaly a zvuk plynule klesal s tím, jak se vzdalovala.
"A nejspíš ještě dlouho budu," odsekl jsem a vydal se opačným směrem.
Bylo to nevděčné. Ne, bylo to víc než nevděčné. To, co jsem dělal, bylo… Už to přinejmenším nebylo takové jako dřív. Nikdy to nebylo jako dřív. Žádné dřív vlastně nebylo. Já byl totiž pořád stejný. Jen to všechno kolem na mě doléhalo stále delší dobu. A nějaká moje část už to nedokázala snášet.
Nikdy jsem se nechtěl vzdát, bylo to potupné. Nikdy jsem nechtěl skočit s ničím, co jsem začal. Nejsem zbabělec, neutíkám z boje ani od rozdělané práce. Nikdy jsem takový nebyl. Ale to byla jiná doba. Co jsem teď?
Když jsem slyšel zvonek, byl jsem jako robot. Vešel do třídy, zavřel dveře, komandoval je čtyřicet pět minut a pak si šel po svých, abych se za chvíli vrátil a komandoval jiné. A oni mě všichni do jednoho nesnášeli. Nikdy v životě jsem nezažil, jak chutná být oblíbený. To slovo mi bylo s narozením zapovězeno a nesl jsem si to sebou až do smrti. Alespoň to tak vypadalo. Nenáviděli mě. Já jsem ani nikdy neměl být jejich oblíbenec. Na to tu byli jiní. Moji kolegové.
Já jsem byl zavrženec, kterého poslouchali jen proto, že museli, a jen proto, že jsem byl ten poslední, kdo by jim něco odpouštěl. Dával jsem jim lekce, skutečné lekce. Nečekal jsem, že si toho budou vážit. Ani by mě to nenapadlo. Jen jsem dělal to, co jsem uměl. Nikdy jsem nedokázal sám sebe zapřít, ani tady ne. Prostě jsem pracoval a k mé smůle jinak než ostatní.
Nepáral jsem se s nikým. Každý dostal, co si zasloužil. Málokdo si tu zasloužil za svou práci něco dobrého. A v tom byl ten problém. Proto mě nenáviděli, protože to bylo příliš těžké dosáhnout na cukr a příliš lehké dostat bičem. A tak řekli, že jsem zlý, a vyřešili tak svoje trápení. Nesnažili se, protože měli dojem, že to nemá cenu. Navzájem se v tom povzbuzovali a šlo jim to skvěle.
Můj předmět měl obvykle jeden z nejhorších průměrů ve většině tříd, měl bych říct ve všech. Ale někdo musel být ten špatný. Proč bych to neměl být já? Byl jsem dost silný na to to nést a nestarat se. Byl jsem pro ně postrach. Neměl jsem pochopení pro nikoho, kdo se nedokázal soustředit na studia - lajdáci, blbci, otrapové, lempli. Nikdo z nich u mě nemohl najít takovou schovívavost jako u jiných. Já se s nimi prostě nebavil. Odbyl jsem je gesty a jednou větou. K tabuli. Vypadni. Jsi po škole. Na ty lepší jsem ale nikdy nebyl milý. Kdo nedělal problémy, neměl problémy se mnou a tím to haslo. Byl jsem jediný, kdo to tak dělal, a byl jsem za to spravedlivě potrestán.
Ozval se zvonek. Zábava skončila. Do deseti minut nastoupený u katedry ani o chvíli později. Dobrovolně se o čas neokrádám. Hodina má čtyřicet pět minut. Ne čtyřicet ani třicet pět. Přicházím přesně na čas a ve výhledu mi stojí ty jejich vyčítavé obličeje, že se jako ostatní nezastavuju po cestě na chodbě, abych s někým prohodil pár slov. Nesnášeli mě. Ani já je nemiloval.

-------------------------------------------------

"Je to tím že… Že…" Chlapec zlehka gestikuloval rukou, díval se do stropu a obličej měl zkroušený.
"Vy to nevíte," stočil jsem na něj pohled a krátce sledoval tu jeho zoufalost, jak lovil slova, která v paměti nikdy neměl. "Vodní element není vaše silná stránka, pokud jste schopný vůbec mluvit o tvorech, kteří podmínky jakéhokoli elementu snášejí. Kdybych chtěl oheň, pravděpodobně by to bylo stejné."
Stál tam, očividně se přemýšlení vzdal, protože pochopil, že bohapustá snaha bez výsledku není nic, co by mě jakkoli obměkčilo. Bylo jedno, kolik kydali omáčky, řeči mě nezajímaly. Chtěl jsem fakta.
"Čtyři. Dva, pět a čtyři. To není nic, čím byste se mohl chlubit."
Aniž bych ho vyzval, odešel si sednout. V duchu jsem to považoval za drzé, ale přitom jsem nesnášel, když stáli u stolu a čekali na můj pokyn. Copak jsem to neřekl dost jasně? Co chtějí víc než známku. Sám v sobě jsem měl takovýhle křížků dost. Nic mi nebylo dobré, všechno bylo špatně. Když jsem si to občas uvědomil, připadal jsem si odporný.
Ze začátku, když jsem nastoupil, měl jsem tendence celou hodinu vykládat. Čím jsem tu byl déle, tím spíš jsem je nechával, aby si to přečetli sami. Dokonce jsem znal autora učebnice a nikdy jsem jim nemohl říct o moc víc, než kolik tam bylo napsané. Jednak proto, že jsem tu učebnici sám vybral pro preciznost výkladu a obsáhlost, a jednak proto, že jsem nikdy neměl dobrý pocit z toho, když jsem někomu vyprávěl své osobní příhody z branže.
Už dávno jsem v tom nejel. Ty časy byly pryč a nikdy ani pořádně nezačaly. Ale prý jsem v tom byl dobrý. I když to byl spíš koníček než práce, ale teď už to nebylo nic pro mě. Byl jsem už docela starý. Čtyřicet už mi bylo dávno, cítil jsem, jak se vytrácí obratnost, síla, bystrost. Začínal jsem chátrat. A i když jsem se snažil, nešlo to zastavit. A v branži už mě nikdo nechtěl. Bylo to sotva pár let, co jsem zjistil, že jsem odepsaný. Už se nikdo nesháněl, nikdo mě nepotřeboval. Dodnes nevím, jestli je to jenom věkem. Něco se muselo změnit, něco víc než čísla v kalendáři.
Stárnul jsem jako všechno kolem. Nejlíp se to dalo pozorovat na zbraních. Revolvery, stříbrné kulky - dávno pryč, už za mě to byla celkem starožitnost. Nové metody, nové bestie. Peklo bylo vždycky rychlejší než Darwinova evoluce, tak mi to říkal jeden starý známý. Prašiví vlkodlaci jsou špička ledovce, je směšné se o nich bavit. I to, co říkám jim ve třídě, to, co si čtou v knížkách, nikdy je to nic nenaučí. Budou mít teorii, ale praxe se vyvíjí rychleji než tyhle bichle. Je dynamická, skutečná. Dokud si na ni nesáhneš, nepochopíš ani rozměr těhle spisů. Kdykoli jsem něco dělal, cítil jsem ten rozdíl - škola a to, co se pak skutečně stalo. Něco v tom bylo tak moc jinak a přesto tak moc podobné.
Bylo to tak ironické. Vracet se v čase a pak si uvědomit židli pod sebou a slyšet to ohavné řinčení. Zvonek. Připomínal mi jistou potupu. To, že tu jsem. A pak mi vždycky v zápětí došlo, že to má svůj důvod.
V těch věcech šlo o život a já se jednou zavázal. Jednou, když už to bylo hodně těžké. Když už jsem pocítil s krví a slizem v obličeji, v ruce kuši, že to bylo o fous. Že už jsem tu nemusel být a že jsem si sáhl na dno. Ne tak docela, byla tam rezerva, ale já tušil, jaké je to pod ní. V té chvíli jsem si uvědomil, že musím přestat. A ne jen kvůli sobě.
Měl jsem ženu. A to byl největší závazek. Věčně jsem nebyl doma, věčně byla sama, ale byl jsem ten, o koho se mohla opřít. Kdyby o mě přišla, co by dělala? Nebyla tak docela z branže. Byl to mírně jiný obor a práci nikdy nepropadla. Jen se kdysi naučila velice obdivuhodně zacházet s dýkami a rozuměla tomu, protože to byl její svět.
Jako ten můj, jako svět všech tady kolem. Byli zvláštní, byli jiní, žili jiný život a viděli jiné věci, a proto chodili sem. Akademie. Výběrová škola. Pro vyvolené. Znělo to vznešeně, půlka z nich byli jen hlupci jako na každé jiné škole. Neperspektivní lidé jen v jiném světě, který se schovával v tom, čemu zas ti normální říkali jejich svět.
Učili mě tu - ona taky a teď to řídí. A já dnes učím je. Skoro každý, co jsme tu, jsme sem taky chodili. A ten barák je skoro pořád stejný, jen ho natřou a trochu opraví. Ale ty umývárky si snad ještě pamatuju i já. Zvládli tam vrazit jen zásobník na mýdlo, nové dlaždice na podlahu a sušák na ruce. Toť vše. No a teď jsem tu tedy učil. Protože to byla práce, byla placená a já měl rodinu, měl jsem děti a musel jsem se o ně postarat. A to jsem se zapřísáhl a tak jsem učinil.
Šel jsem chodbou a míjel vitríny s těmi vycpanými obludami, které poulily falešné skleněné oči v nereálných křečovitých pózách tak, jak je stvůrní umělci hrající si se smrtí postavili. Nikdy jim to moc nešlo. Lidé, co dělali se zdechlinami, byli vždycky všechno jen ne talentovaní na tvorbu věcí, které měli vypadat alespoň vzdáleně jako živé.
"Děláš, že mě nevidíš. Nechceš si kazit reputaci, Aprile?" Měl ušklíbavý úsměv, který mi věnovával často a díval se na mě s rukama za zády hlavu mírně nachýlenou jako otec, který čeká na odpověď syna. Přitom jsem byl já o pár let starší.
"Něco důležitého, Abrahame, nebo jen běžné otázky o tom, jak se mám. Odpověď znáš předem," odvětil jsem s nezájmem a zvolna ho minul.
"Ewelin…"
"Madam nebo paní Castello." Musel jsem ho opravovat často, neboť jsem si na správnost v tomto ohledu potrpěl.
"Známe se přece," adresoval mi milým trpělivým hlasem a nedělal to v životě poprvé.
"Byla to i tvoje učitelka," zamručel jsem. Šel jsem dál a díval se před sebe do zašlé chodby s letitým tmavým dlážděním a dřevěnými skříněmi po stranách. Opravdu se to tu příliš nezměnilo.
"Už nejsem její žák," opětoval trochu unaveně a držel se mnou krok. "Aprile, slyšel jsem, že chceš odejít."
"A nemohu," vydechl jsem polohlasem a v duchu se ztratil. Doma o tom nevěděli, ale ona to asi tušila. Bylo to jistým způsobem divné, ale děti už nebyly malé, a i když ona stálý příjem neměla, já doufal, že i poté, co odejdu, se někde chytím. Někam, kde mě zavřou, nějaká úředničina by mi v tomhle věku nebyla proti srsti. Ano, jen mě někam zavřete a nechte mě pracovat. Ale já věděl, že to není tak jednoduché. Že práci neseženu jen tak a že až ji začnu doopravdy hledat, nebude to lehké. A přesto jsem chtěl pryč. Něco uvnitř už se rozhodlo. Chci pryč.
"Zajímalo mě, jak to s tebou vypadá," zamručel, aby se snad nezdálo, že se na můj odchod těší. Ale přitom jsme nebyli tak docela přátelé, abychom se tak museli chovat. Nedokázal jsem být přítel s nikým tady, nešlo mi to a možná ne tak docela proto, že bych sám upřímně nechtěl, ale proto, že mi v tom něco neviditelného a iracionálního bránilo. A přesto on měl o mě starost a znal se nakonec i s Aidou. Má žena ho znala od školy. Vždyť to by její spolužák, byť z nižšího ročníku.
Tenkrát Aida přestoupila sem a chtěla se dál věnovat příčné flétně, zatímco on měl kytaru, a tak spolu chtě nechtě chodili na hudební výchovu. Dají se tu dělat i normální věci. Je to pro dobro studentů. Ne všechno je tu jiné, vlastně mnohdy je to tu dost podobné jako jinde. Ale v hudebně bylo tak jako tak většinou poloprázdno už za mých let. Nebyla to populární zábava, to už radši basket na hřišti. Tam trávil čas Argo.
"Tohle si chtěl," zvolal svým zvučným melodickým hlasem a vrazil mi do ruky omšelou knihu. Chodili jsme do stejné třídy a on měl pořád stejné způsoby jako tenkrát. A zatímco Abraham byl miláček školy, on její charakter. Starý dobrý Argo byl pro mě muž na svém místě, i když bych to do něj celé jeho dětství nikdy neřekl, nakonec se tu docela vyjímal. Ale ani on tu nezačal, dlouho pracoval v praxi, pak nějakou dobu už jen kancelářské věci a nakonec šel se spoustou zkušeností rozdávat rozumy sem a šlo mu to velice dobře. "Já už ji potřebovat nebudu," informoval mě spěšně, "Stačí odnést Lorry do kabinetu, ona už si to založí. A, Abe, někdo se po tobě sháněl kvůli nějaké věci."
Abraham jen s lehce zvadlým výrazem pokýval hlavou. "Dobře, děkuji za srozumenou."
Argo svižně proplul kolem a rázoval do svého kabinetu. Měl schopnost vzbuzovat ve studentech respekt i důvěru, zatímco já uměl jen to první a Abraham hlavně to druhé. Proto u nich sice nebyl tím nejlepším, ale nikdy neměli důvod si na něj stěžovat. Viděl to stejně a škola pro něj byla jen další prací, kterou jako všechny odváděl dobře, ale nikdy mu nezačala manipulovat se životem. Jak se to povedlo mně? Vždy jsem měl jistý odpor k téhle budově, domnělý odstup. Byl jsem tvrdý, neoblomný, ale přesto jsem nemohl dál zůstat chladný a jakási síla se vzepřela.
Už jsem tu nedokázal být, vnímat nenávist, kterou mi vmetali pod nohy, jejich pohledy a ten pocti, že přesně vím, co dělám špatně. Nebyl jsem dobrý učitel, profesor, lektor, byl jsem to jen já. Pořád stejný - já. A nedokázal jsem už dusit ten pocit, že jsou druzí o tolik lepší a já jsem někde dole, aby tam vůbec někdo byl. Když není něco dole, nemůže být nic nahoře. Nikdy mi to nevadilo, ale jak se čas vlekl, začalo mě to lámat a nějakým způsobem nudit a pak rozčilovat. Až nějaký hlas, který nenesl jedinou jasnou emoci, rozhodl, že to musí skončit. A tak jsem říkal, že to není kvůli ničemu, že to je proto, že to tak jednoduše chci.
"Hodně štěstí, April," povzdechl si Abraham a krátce mi položil ruku na rameno, aby pak mohl pomalu odejít. Bylo to jen gesto, byl mistr gest. Otevřený svým tělem nutil lidi otevírat duše. Každé takové konání - objetí, potřásání rukou, každý dotek - bylo zvláštním druhem silné interakce, pro některé nepřirozené a tím spíš na ně působila. Já byl ale vytrvale imunní.
Ještě jsem se otočil, abych viděl jeho záda, to jak lehkými kroky zvolna prochází a kontroluje, zda nikdo neprovádí, co nemá. April. Bylo to ženské jméno, ale už mi po letech ani nepřišlo hloupé. Bylo prostě moje. A jen lidé jako on, ho používali ve spojení s mojí osobou tak, že skutečně žensky znělo. Ale nesmáli se, nikdy se mu nikdo nesmál, protože stačil jediný můj pohled a lidé moc dobře pochopili, že mému jménu se smát jednoduše nebudou.

-------------------------------------------------

Seděl jsem u večeře, a jakmile odložila špinavé talíře na linku a vrátila se pro skleničky. Něco v tom bylo, dávno jsem to dokázal poznat, když se chystala něco říct. Už jsme spolu byli přeci jen dlouho a jedno jsme nikdy nezapřeli - jeden druhému jsme perfektně rozuměli.
"Já vím, že chceš skončit." Znělo to velice klidně, snad i mile a s úsměvem. Nic mi nevyčítala.
"Nedělám to rád. Jakmile mi podepíše výpověď, tak budu mít problém sehnat další práci a nejspíš to nějakou dobu nebude lehké, ale já tam prostě už nemám co dělat. Není to místo pro mě, takže odcházím." Mé oči jen slabě šilhaly jejím směrem, ale to bylo vše. Když stůl uklidila, jako bych měl před složenými lokty najednou moc místa a nějak mě to znepokojilo.
Mlčela, ale to, co se linulo kolem, byl skutečně ten netečný éter. Nevadilo jí to, vůbec. Bylo to možná divné, zdálo se mi to divné, protože přeci jen můj příjem byl jediný stálý v rodině, ale nic neříkala. Dokázalo mě to přemluvit. Myslet si, že se zhola nic neděje a nic se nezmění. Byla to iluze.
Myla nádobí a já si stejně připadal vinen slovy. "Pomůžu ti, ukaž." Vzal jsem do rukou utěrku a mlčky jsme stáli vedle sebe a jen voda šplouchala ve dřezu. "Nevadí ti to?"
"Ne," přesvědčovala mě, "nevadí."
Musela mít snad něco za lubem. Být já jí, vadilo by mi to a pořádně. Nemáme peněz kdejak nazbyt. Co jsem našetřil z předešlých dob, to už bylo uložené pro děti a pak jsme taky koupili dům. Trochu mě to sužovalo, co když nenajdu práci brzo, co když už nikdy? Tak starý jsem zas nebyl, ale kdo ví. A pak jsem si připomněl, že mě stejně nechce vyhodit a s protivně zkřivenými ústy jsem mrsknul s utěrkou o roh linky.

-------------------------------------------------

Bylo to už pár dní. Už před nějakým časem mi to došlo. Příliš dlouho se nic nedělo, Ewelin mlčela a nepřišla. Každý den jsem na ni čekal a pak mě to zmohlo. Těžce to dosedlo a já jsem se smířil. Můžu chtít stokrát, ale tuhle školu prostě nikdy neopustím. Protože nemůžu. Byli lidé, co to místo chtěli. Možná jich byla celá řada. Ale žádný o tom nevěděl tolik co já. Žádný nebyl v branži tak dlouho. Žádný se v tom pořádně nevyznal.
A přitom jsem se nikdy nepovažoval za odborníka, ale pro Ewelin jsem vždycky byl a nejen pro ni. Možná jsem skutečný odborník. Ale ať už ano nebo ne, neležel na jejím stole zatím žádný životopis nikoho lepšího. A tak mě tu držela jako orla v malé kleci. Pokud mám být nahrazen, pak to musí být náhrada skutečné kvality. Ale ta neexistovala. A tak můj svět, krátce zapálený jasným světlem, opět potemněl.
Šel jsem chodbou v podivném opojení, nesl pár knih, bylo mi najednou všechno jedno. Jakýsi trans, který mě polapil do svých spárů a dovolil mi přestat se soustředit na svět v téhle budově. Něco ve mně probuzené zemřelo. Dvě patra, dvůr, okna. Než je vyměnili za nová, to trvalo pěkných pár let. Mají pravdu v tom, že je těžké sehnat firmu, jejíž lidi nezačnou mít nepříjemné narážky a vykulené pohledy při míjení zdejších výstavek, a schovávat to všechno nebývá vždy výhra. Tu výměnu oken jsem tu taky sám zažil. Ještě dnes by se daly vyprávět historky.
Byl jsem otupělý. Už nic neexistovalo, jen šum kolem a já v něm. Teprve venku za dvoukřídlými dveřmi se má mysl vždy vzpamatovala, rozevřela oponu a rázem bylo vše jako vždy. A brzo to odezní a všechno, úplně všechno bude jako dřív. Bylo to jen krizové období. Zvládnul jsem tu tolik let, zvládnu i další. Budu tu, dokud budu moct, vždyť co je na tom?
Zase jsem byl schopný sedět v kabinetě, už jsem neměl cukání, chutě proskočit oknem. Odeznělo to. Každá ponorková nemoc jednou odezní. Nebudu se k ní vracet, aby se nevrátila. Prostě půjdu dál, celý život jdu dál. Jako cesta na vysokou horu - jsou to jen kroky. Spousta kroků za sebou a někdy jsou těžší a někdy lehčí, ale pořád jsou to jen jednotlivé kroky. A musel jsem odnést ty knihy a v dokumentech bylo třeba udělat pořádek, dlužil jsem skoro hotovou třídnici ke kontrole… Ani nebyla moje, chyběly jen moje podpisy. A asi jsem někde nechal ten stoh testů.
"Aprile!" Nadšený hlas za mnou patřil jí - mé bývalé profesorce madam Ewelin Castello. Byla to naše třídní, alespoň krátký čas. A i dnes jsem byl stále jen člověkem pod ní. Ale ta radost v jejím hlase mě z nějakého důvodu děsila. "Mám dobré zprávy," promluvila s jiskrným okem a koutky měla protažené do slabého úsměvu. "Konečně se mi podařilo sehnat někoho jako vhodnou náhradu."
Hrklo ve mně. Chtěl jsem tak moc odejít, ale ne teď. Ne teď! Přišla už moc pozdě.
Můj překvapený a dokonce snad i vyděšený pohled ani nezaregistrovala. "Jsi příliš zkušený a vážený odborník. Nikdy nevemu nikoho horšího."
Jistě, pomyslel si jakýsi skřet v mé hlavě, studenti tomu dávno nevěří. Co je odborník, když neumí učit? Je to nezajímá ani trochu. Tím spíš jsem tomu nikdy nevěřil já.
"Bylo to těžké, ale konečně jsem sehnala adekvátního člověka. A, tady je!" nadšeně se obrátila za zvukem slabých kroků. Za jejími zády se vynořil on. Mladý, perfektně vypadající, milý od pohledu, hrozivý sympaťák s jemným úsměvem. Srdce se mi zastavilo a má duše zemřela. Jsi odepsaný, Aprile. Jsi odepsaný.
"Tohle je Rex Cerastius," štěbetala s ladnou gestikulací k novému kolegovi, který se mi lehce uklonil. Byla velice živá, trochu víc než normálně. Očividně si to užívala.
"Velice mě těší, pane Schillere," natáhl ke mně nově příchozí ruku a já ji slabě stiskl, "Velice si vážím vaší práce, jste skutečná špička v oboru, bude mi ctí pokračovat tu po vás."
Už jsem se sotva soustředil na to, že stojím. Dům z větviček a mechu se bortil a třeskutě lámal. Splýval ze zemí a mizel v prachu. Všechny sny, všechno co jsem chtěl, všechno se rozpadalo, pod tíhou toho pohledu. Kéž by vůbec někdo v tu chvíli tušil, co se ve mně dělo.
"Podepsala jsem tvoji výpověď. Takže můžeš konečně jít." Stále ten veselý výraz. Nadšený. Ne, že by mi to přála, ale myslela si, věřila, že mi dělá radost. Kéž by se tak nemýlila. Proč teď?
"Do kdy si mám odnést věci?" Byla to jen věcná otázka. Sotva by ale něco dokázalo popsat mé pocity a proč bych o nich mluvil? Nedokázal jsem říct nic jiného než tohle.
"Nejlépe do zítra."
Do zítra?! křičelo mi hlavě.
"Nejpozději do dvou dnů, slíbila jsem panu Cerastiovi okamžitý nástup. Nuže, můžeme jít, ukážu vám třídy." Mluvila už jen k němu, já tam duchem nebyl. Odběhla zase pryč, jako vždy takhle pendlovala po škole, v ruce jí chrastily klíče ve velkém pestrém svazku a vyřizovala všechny ty záležitosti, které měla na starosti. A já už jí ubyl. Já už byl vyřízený.
Mátožně jsem kráčel do kabinetu. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Byla to rána z čistého nebe ve chvíli, kdy předpověď hlásila slunečno, tak kde se vzal mrak? Byl jsem už rozhodnutý, že na vrcholu hory nejsem, a proto musím jít dál, ale teď mě zastavila pod ním. Ještě pár dní zpátky, už jsem to chtěl vzdát a jít delší cestou nějakou s méně náročným terénem. Teď jsem spadl, zlomil jsem si nohu, zatraceně! Co se to stalo? Tak jsem chtěl, tak nechtěl a jedno co, skončilo to. A věci už jsem skládal, aniž bych o tom vlastně věděl.

-------------------------------------------------

"Večeře," zavolala, jak stála ve dveřích mé pracovny opřená jednou rukou o panty.
Chtěl jsem původně odejít skoro až triumfálně. Rozhodnutí padlé jako výstřel, rychlé a náhlé a pak se sebrat a změnit všechno, co jsem si tak zaběhl a byl jsem možná až líný s tím něco dělat. Roky jsem se oblékal stejně, byl jsem už zašlý, nudný, starý patron, který potřeboval novou fasádu. A spolu s tím to pak zkusit jinde, kde už nebudu muset držet v ruce ohavnou křídu a plesnivou houbu. Tak jsem to naplánoval a udělal to někdo za mě. Opačně.
Alespoň tu druhou půlku jsem pořád mohl udělat. Měl bych, protože jestli se nenaplní ani část toho všeho, prohraju boj sám se sebou. Vlastně se vzdám dobrovolně nějakému nechutnému nepříteli. Ale já už nedokázal nic udělat. Byl jsem pokořený, mrtvý sám pro sebe. Zabit mužem, který byl snem nejspíš všech mých studentek. Tak moc jsem chtěl někde v hloubi být lepší, ale nikdy bych to nedokázal, a teď přišel někdo, komu to nečinilo sebemenší potíže. A já budu navždy ten starý omšelý mrzout, protože všechno, co bych teď udělal, by vypadalo jen jako potupná snaha se mu vyrovnat. A já bych už rázem nebyl silný člověk, co se rozhodl pro změnu, ale jen další nebetyčný slaboch. A to jen proto, že někdo změnil kulisy hry.
"Přijdu hned," odpověděl jsem od stolu, ale část mě byla stále zahloubaná do práce. Koníčky se trochu vracely, když jsem teď neměl zaměstnání. Ale doma jsem přes dopoledne tak jako tak nebyl. Jako bych to už neuměl. Radši jsem něco dělal, byl jsem tak naučený. A taky mi to dovolilo zabít něco málo kalných myšlenek. Ale uvnitř už byla vlastně jen pustina a všechno dávno zdechlo.
Uvědomil jsem si, že mám nějak podezřele prázdné ruce. Většinou, když jsem u práce dlouho přemýšlel, musel jsem tělo nějak zaměstnat. Měl jsem od toho malý pytlíček s dračími kůstkami. Promílal jsem ho v ruce a poslouchal jemné chrastění. Ale i když jsem se rozhlížel pečlivě, na stole nikde nebyl. Ale Aida volala k večeři, tak jsem to nechal být.
K jídlu jsem si ale sedal poněkud zaraženě. "Neviděla si moje dračí kůstky?" řekl jsem místo díků Aidě, která mi podávala talíř.
"Ne, víš, že se o tvoje věci nestarám."
Tuhle odpověď jsem čekal, chovám se ostatně stejně. "Nemůžu je najít," zamručel jsem a rozpačitě vzal do ruky vidličku.
"Nenechal si je třeba v práci? Mohl si tam něco zapomenout. To není až tak těžké." Sedla si proti mně a věnovala mi pohled čekající na souhlas.
Měla pravdu. Mohl jsem je tam nechat. Přesně vím, kam je dávám, ale teď jsem si nemohl vzpomenout. Někde jsem je v práci musel založit. Bylo to asi nejlepší vysvětlení.
"Zítra se tam stavím." A už o něco klidněji jsem se dal do jídla.

-------------------------------------------------

Kráčel jsem ztichlou chodbou, tentokráte v civilu. Neměl jsem zájem, aby mě někdo viděl. Jen jsem potřeboval najít toho, kdo teď přežíval v mém kabinetu. Zkusmo jsem zaťukal na dveře, které jsem ještě donedávna odemykal, a uslyšel vrznutí židle. Někdo tam skutečně byl. Byla to velká úleva. Děsila mě představa toho, jak zazvoní a všichni se vyvalí na chodbu. Samí bývalí studenti - najednou ani nebudou vědět, jak mě vlastně zdravit.
"Profesore," uvítal mě radostný a velice uctivý hlas, když se dveře otevřely. Jeho dokonalá tvář je musela uhranout. Nejspíš si teď o něm šeptají na chodbách každou přestávku.
Dívky na téhle škole nakonec nemají nic lepšího na práci než snít o tom, že upírské romány jsou skutečné a na téhle půdě dvakrát tak. Kolikrát je nevyléčí ani moje přednášky prosycené detailním popisem jejich ohavných ksichtů, ve kterých jsem se vždycky tak vyžíval. Jedna z mála věcí, která mě ještě těšila - bořit mýty. Hlavně ty o krásných outlocitných princích z pohádek pro starší z per lidí, kteří tenhle svět v životě neviděli.
"Zdravím," ucedil jsem a přitom bedlivě naslouchal, zda nezačne řinčet zvonek.
"Co vás sem přivádí?" Otevřel dveře dokořán a s rozmáchlým gestem mě uvedl dovnitř. Hned jsem seznal změny, které v místnosti po nástupu provedl.
"Jen malichernost, nerad vás vyrušuji v práci. Mám pocit, že jsem tu něco nechal. Mohu se jen rychle podívat?" Snažil jsem se být zdvořilý, ale byl jsem spíš smutný a unavený a moc mi to tedy nešlo.
"Ale zajisté poslužte si. Můžu vám s tím nějak pomoct?" Choval se skutečně velice uctivě. Snad jsem mu skutečně připadal jako důležitá a vážená osoba.
Prohraboval jsem se starými policemi. Čekal jsem tu ty odporné vrstvy prachu, ale byl očividně velice čiperný a všude uklidil. Měl jsem tu mraky pomůcek, všelijaké potvory v lihu. Většina tu zůstala. "Ne. Nebo možná… Je to jen drobnost, pytlíček dračích kůstek," mručel jsem a nahlížel do prostoru za oválné skleněné nádoby. Někde tam musel být, jinak bych ho tu nenechal.
"Snad jsem něco takového viděl," odvětil. Stál kus ode mě, ruce založené za zády a trochu netrpělivě mě sledoval. "Druhá řada vlevo, za tím pařátem démonyka. Pokud jsem to nedával jinam."
Skutečně mluvil pravdu. Nevelký, jako noc modrý pytlíček tam byl opravdu schovaný. Bylo to kus od stolu, musel jsem ho tam kdysi mrsknout a pak jsem na něj zapomněl. Potěšeně jsem ho vzal do ruky a prohodil si s ním. "Děkuji. To je on," kývl jsem k němu a kráčel ke dveřím, "Víc už vás zdržovat nebudu. Ještě jednou díky."
"Nemáte vůbec zač, profesore. Určitě někdy přijďte. Budu velice rád, když se objevíte na hodině, vaše vědomosti jsou nesmírně široké, sám se rád přiučím." Bylo až obdivuhodné, jak upřímně to znělo.
"Myslím, že studenti jsou rádi, že se mě zbavili," ucedil jsem v pokusu o úsměv, který se mi naneštěstí vůbec nevyvedl. Uvnitř mě to užíralo. "Sbohem."
Odcházel jsem dost svižně. Už jsem cítil zvuk zvonku, jak mi olizuje paty. Dělalo se mi mdlo… Chtěl jsem být pryč dřív, než ta banda bastardů vyběhne ze tříd a zahltí všechno kolem. Umývárky se jimi zalknou a stěny přidusí tím randálem. Přesto jsem znenadání minul plavovlásku otevírající dveře od učebny. Přehlídl jsem ji. Otočila se na mě a sledovala, jak mizím. Jako bych slyšel ten protivný hlásek: "Paní profesorko, můžu na záchod?"
Znal jsem ji. Byla ze třetího ročníku, celkem pilná, o hodinu mlčela. Dobře vychované dítě. Trochu jsem jí křivdil. Vlastně jsem měl pocit, že o svých studentech někdy smýšlím líp, než na kolik vypadám. Někdy. V jisté nastalé nostalgii určitě.
Zvonek se skutečně ozval, ale to už jsem byl sotva deset metrů od vchodu a s nesmírnou úlevou jsem rychle popadl kliku a vyklouzl škvírou v těžkých dveřích ven. Děkuji. Nesnesl bych už jejich pohledy v zádech. Zavřel jsem dveře a ještě chvíli držel ruku na ohromné klice. Teď už sem nemusím. Definitivně nemusím. Tohle místo úplně zavřelo své brány a já byl svobodný. Zapomeň, šeptal hlas v hlavě. Ale tak snadno to nešlo.

-------------------------------------------------

Ještě pár dní jsem dlouho usínal. Ještě pár dní viděl jeho obličej. Ještě pár dní mě pronásledovaly ozvěnu hlasů rozléhajících se vysokými stropy. Můj pohled mizel v prázdnu a v ránech, kdy se ještě mžení couralo po cestách, jsem se vláčel mezi stromy v bohapustých parcích a naslouchal tichu. Stíny postav se psím doprovodem jako by to ještě umocňovaly. Lákaly mě zapomenuté cesty v zapomenutých krajích, neboť i já sám jsem měl pocit, že padám do temnoty a budu zapomenut. Práci jsem nehledal a nevěděl, kde začít. Čekal jsem na náznak, znamení, na něco co mi dá směr. Ale nic nepřicházelo.
Bylo to zvláštní období. Chvílemi jsem nevěděl, co dělám, chvílemi si vyčítal, že nedělám nic. Ale sám jsem nebyl ničeho schopný. Tak dobře jsem si všechno naplánoval, že jsem to opustil. Tak dlouho jsem o tom přemýšlel, že jsem měl pocit, že se to stalo. A možná stalo. Můj sen žil někdo jiný. Mladíček sedící v mém kabinetě. Věčně svěží, úžasný, s šancí na perfektní rozběh dlouhé trati. A tenhle člověk mi dával pocit, že jsem plesnivý stařec nad hrobem, co jen z posledních sil krmí holuby a schovává pleš pod kloboukem, který je už dávno z módy.
Jsi nula, Aprile. Jsi jen nezajímavá postavička, která poskytuje živnou půdu těm jako on. Prohrál jsi, nesnaž se, švitořil hlásek v mé hlavě. Zastavil jsem se a pohlédl na svou neholenou tvář v odrazu ohmatané výlohy. Ne. Říkej si, co chceš. Dal jsem slib a ten musím splnit. Protože jsem ho dal sobě.
Prudce jsem se otočil a rázoval ulicí. Zařekl jsem se. Tak dlouho jsem to chtěl udělat. Tak dlouho. Nedám si to vzít! Ne, nedám! Vzal si mi hodně, ale já tohle chtěl. Chtěl a taky to udělám.
Umlčel jsem ho. Na chvíli ztichnul a než se vyhrabal z vakua v mé hlavě, rozrazil jsem dveře a uslyšel cinknutí nad hlavou. "Dobrý den," vyrazil jsem ze sebe, "Můžete mě vzít?"
-------------------------------------------------
"Jak si to budete přát?" zaštěbetal ten milý pracovní hlásek mladé dívky u mého levého ramene.
Všude se vznášel puch tužidel a laků a někde za mnou klokotání vody. Seděl jsem tam, bradu podepřenou palcem a sledoval to zmoklé zjevení v zrcadle. "Udělejte ze mě člověka," prohlásil jsem a mírně se k ní na židli otočil.
Začala se smát. Měla proč.
Rozhodil jsem odevzdaně ruce. "Dejme tomu, zkuste mě udělat o deset let mladšího. Když se vám to povede, tak vám nechám hezký dýžko."
S laskavým úsměvem se dala do stříhání a cupitala kolem mě, jako kuřátko. Nebo spíš papoušek, protože její růžový přeliv se nedal už z dálky přehlédnout. Šmikání ustalo až po nějaké době, pak mě ohlušil fén a nakonec mi na hlavu naplácala nějakou slizkou hrůzu a prohlásila, že je hotovo. Její otázka, jak se mi to líbí, měla naštěstí jen jednu velice jasnou odpověď.
Ale vyšlo ze mě jen: "Hm."
Dostala dýžko a já odešel. Zbytek dne jsem strávil v obchodech a domů jsem se dostal s prázdnou peněženkou a plochýma nohama. Musel jsem se ptát, proč mě to napadlo zrovna teď, když budu muset obracet každou korunu. Ale přeci jen jsem byl nějak spokojený. Jenže čím víc jsem se blížil k domovu, tím víc jsem si připadal jako malý kluk a v břiše se mi proháněla armáda mravenců. Bylo to jako rozbít okno fotbalový míčem a jít se s tou zoufalou nejistotou, co se stane, přiznat.
Otevřel jsem dveře, složil věci u botníku, vklouzl do kuchyně a nejistě se rozhlížel. Děti? Manželka? Nikdo tu nebyl. Dočista nikdo. Vyšel jsem do patra, ale to objímala ta stejná usínající prázdnota jako zbytek domu. Kolébal mě klid, ze skříňky z kuchyně jsem vytáhl hrnec a krátce se spatřil v odlesku poklice. Rozčepýřené hnízdo, prý nedbalá elegance, a šmouha s bílými camfourky, jak mi zpod nového slaboučkého svetru v mé oblíbené královské modři vykukoval límeček košile. Než se vrátí, uvařím večeři. A už dlouho jsem tohle neudělal. Najednou jsem se hrozně těšil.
Dům se zaléval neviditelným sluncem a mým příšerně falešným hlasem skučícím jako vlčí vytí písně mého mládí. Byl jsem blázen v opojení, prohazoval jsem jídlo na pánvi, točil se kolem sporáku s utěrkou přehozenou přes rameno a típl svět jako špaček cigarety o zasviněný popelník. Sousedi se museli divit, alespoň dokud jsem okno v kuchyni nezavřel.
Jen jsem tlumil oheň, klesal s hlasem a v chodbě jsem nepostřehl lehké kroky. Zůstala stát mezi dveřmi, prohlížela si mě napůl ohromeně, napůl zmateně, nevěděla, co říct, a já si jí vůbec nevšiml. A možná by na ní ani nikdo nepoznal, že má v hlavě rozpoutané tak divoké peklo. Ona mlčela, i svou bledou tváří padlého anděla.
Přišla blíž a já ani nestihl pozdravit. Možná z leknutí, její oči mě ale hypnotizovaly jako dvě černé díry. Tvářila se, že ji zajímá jen smítko na mé hrudi, které smetla dlouhými prsty, a upínala se na ten podivný kokrhel na mé hlavě. Popadla límeček košile a prudce mě políbila. Jako už dlouho, dlouho ne. Chytla mě kolem krku, prsty mi čechrala to praštěné vrabčí hnízdo a já bych se býval ani nehnul, kdybych nebyl zády namáčknutý na zapnutý sporák.
Bylo mi krásně. Stejně jsem ji odtrhl a chtěl se začít smát. Dcera je ve škole - internát. Kluk u kamaráda - jistě. Já mám hotovou večeři a celý večer volno. U televize na gauči si mě užije dost a nehrozí mi propálení nového svetru. Usnu s ní v náručí, jsem už dneska unavený dost. Vzal jsem ji kolem boků a usmíval se jako na drogách.
"Jsi blázen," řekla a hryzala si spodní ret. Kroutila hlavou a stále se dívala na rozcuch na mé hlavě.
"To přece nepopírám," ošíval jsem se a ona se mnou.
Byly to celé hodiny a já se nemohl nabažit pohledu na jemně stažené koutky v její tváři a slabé dolíčky. Byla klidnou řekou podemílající břehy, ale já moc dobře věděl, co má na srdci, protože mi dala možnost ho kdysi poznat. Lehávala mi vždycky na hrudi a já si hrál s jejími vlasy. A teď pro změnu nemohla nechat být ty mé a celý večer v nich brouzdala.
Už jsem skoro usínal, děj filmu mi unikal a zvuk už byl jen šumem v pozadí obrazovky. Za víčky se mi míhala světla, poblikávající v rytmu bezejmenných scénáristů, režisérů a pomalu se vkrádal střihač, který mi chtěl dnešní zábavu definitivně utnout.
"Zapomněla jsem ti říct," promluvila do ticha a já zvolna našel zbytky vědomí, "že tě Abe zve k němu na partičku. V pátek."
"Co je dneska?" zamručel jsem a cítil její úsměv, aniž bych ho musel vidět.
"Pondělí, pondělí…" šeptala a naklonila se, aby mě políbila. "Půjdeš?"
"Půjdu," vydechl jsem a střihač začal okousávat filmovou pásku.



>/ Anno

2. srpna 2015 v 19:37 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Jmenuju se Benjamin Clark. Narodil jsem se v roce 1825 ve městě Maidstone. Vystudoval jsem akademii a v roce 1847 nastoupil do firmy mého strýce jako účetní. V roce 1849 jsem se zamiloval. V roce 1850 se zasnoubil. Má milovaná asi 3 měsíce poté zemřela na choleru.

Je to už nějakou dobu, jsem sám. Otec se mi stále snaží vštípit, že je nutné se přes to přenést, ale nechápe, že já to nedokážu. Alespoň, že si to dokážu přiznat. Život byl příliš krásný, dokud tu byla ona, a teď je jen bezcennou prázdnotou. Lidé se mi už naučili stranit - dokonce. Jediná slova, která mi teď ještě občas poskytují, jsou slova útěchy. Jak marné, ale alespoň slušné. Jenže k čemu jsou dobrá mně?
Ráno vstávám do temnoty tichého domu, který měl být náš. Kráčím městem, jež se stalo zvláštním bludištěm tváří, které už mě ani nechtějí poznávat. Bludištěm domů s hrozivýma očima, kde si připadám stísněně a nemůžu dýchat. Tichá je pak i kancelář, ze které se na to bludiště skrz záclonu dívám. Čas v ní plyne zvláštním tempem, kterému nerozumím. A pak kráčím za šera domů, abych v tom domě, který mi ji tak připomíná, nemusel být o mnoho déle.
Pamatuju se, jak jsem ji tam provázel a ukazoval všechny pokoje. Její omámený obličej, jak rozhazovala ruce a přemýšlela, kam dá obrazy a nový nábytek. Ukazoval jsem jí ložnici a pak v ní sám nikdy nespal. Bydlím v pokoji pro hosty a ty dveře jsem už dlouho neotevřel.
Zemřela nakonec doma. U své rodiny. Bledá a slabá, celé dny jsem doufal, že jen spí, dokud ji nepohřbili. Až v tu chvíli jsem pro ni dokázal ronit slzy. Protože mi zmizela nadobro. A teď už nedokážu k tomu hrobu ani přistoupit a položit na desku růži. Její rodina mi to vyčítá. Jakoby si skutečně mysleli, že jsem na ni zapomněl.
"Měl byste se vrátit do starých kolejí, Benjamine. Najít si děvče, zase chodit do společnosti. Už jste dlouho nebyl v opeře."
Zvedl jsem hlavu od stolu. "Já vím, pane Moore."
"A přesto sedíte doma."
"Pracuji, pane Moore."
"No ano, o těch vašich věčných přesčasech ani nemluvím. Práce vám na to nedá zapomenout, ta vás jen unaví. Musíte si najít děvče."
"Já vím, pane."
Opět jsem sklonil hlavu, byl jsem na tyto rozpravy zvyklý. Stále se opakovaly. Měl jsem práci, dost práce.
Moore přešel kancelář a vyhlédl ven z okna. Pak ho otevřel. "Zasloužíte si trochu čerstvého vzduchu."
Ulice ale spíš páchly splašky a pižmem uhnaných koní.
"Mám lístky na zítřejší představení, ale má choť musela nečekaně odjet za svou matkou. Pozval bych nějakého známého, ale vy to potřebujete jako sůl, Benjamine."
"Pane."
"Musíte mezi lidi. Vždyť jste ještě mladý, mrháte tu drahocenný čas. Užívejte si, dokud můžete a nějak vypadáte. Jen se podívejte na mě! Já už jsem stará vojna, vděčný za rodinný krb. Vy ještě pořád máte kouzlo, nějaká šarmantní dáma tam na vás jistě čeká. Sejdeme se v sedm před hlavním vchodem, co říkáte?"
Kývnul jsem, ale víceméně jen ze zdvořilosti. Pan Moore byl stejného názoru jako můj otec, jen jednal opatrněji. Všichni lidé byli stejného názoru, ale já pouze čekal, až to odezní samo. Tíživý pocit na prsou a v duši. Možná se to však nikdy nestane. To mě ale netrápilo. Anna byla jako zlatá truhla posázená diamanty, kterou ukrývá královská pokladnice. Nebylo možné ji jen tak nahradit - byla příliš cenná. A takové věci si zaslouží úctu, zvlášť když ona byla víc než jen vzácnou hmotou. Měla vzácného ducha.


*** \/ ***



Moore byl očividně rád, že jsem přišel, ale také věděl, že jsem jen slušný a spolehlivý muž. Říkali mi, že mě vychovali dobře. Že Anna si lépe vybrat nemohla.
Moore se svou chotí si objednávali stále stejnou loži. Připadal jsem si tedy poněkud hloupě, když jsem tam seděl a kynul jeho zaujatým známým, kteří si mě prohlíželi ze všech stran sálu. Jistě se v duchu ptali, kam zmizela jeho žena a kdo je ten mladý muž vedle něj.
Děj jsem nesledoval a téměř neposlouchal. O přestávce mě Moore vytáhl ven a v chodbách seznamoval se všemi, které potkal. Zvlášť intenzivně vyhledával mladé dívky. Bylo to celé hloupé, ale jak říkám, jsem zdvořilý. Moorova snaha mě nějak rozveselit nebrala konce. Tím spíš jsem se ale sám nořil do hluboké nostalgie. Toho jsme se bál - vzpomínky na Annu. Její šaty šustící o mramor. Její tvář v odlescích zlata a křišťálů. Příliš brzy po tom všem jsem se sem odvážil. Nikdo z nich netuší, jak moc pro mě znamenala. Lidé, co lásku nikdy nepoznali, vám o ní těžko můžou vyprávět. A proto jsou to básníci, kdo píše básně, a ne oni. Oni jen vedou prázdné naučené řeči.
"Jsem rád, že jste přišel, Benjamine. Slečna Claire je velice milá dívka, nemyslíte? Její otec je bankéř. Velice vlivný člověk. Mohl by vám sehnat práci v Londýně."
Netušil jsem, proč mi to říká. Vždycky tvrdil, že jsem dobrý zaměstnanec a že je rád, že zaměstnal právě mě. Jakoby snad na moje místo čekal někdo jiný? Zdálo se, že jsem již notně otrávený smutkem.
"Zajděte příště také, výborný program. Sám se chystám."
Pokýval jsem, ale byl jsem o to víc přesvědčený se tu dlouhou dobu zase neukázat.
"Nechcete ještě někam zajít?"
"Ne, děkuji pane, myslím, že půjdu domů."
"Pak tedy dobrou noc, Benjamine, a ještě jednou jsem rád, že jste přišel."


*** \/ ***



Byla už noc a já se v chladu choulil do svého kabátu. Prázdné šeré ulice, jen někde se ozývaly hlasy z oken. Vzpomněl jsem si, jak jsem bázlivě stával pod tím jejím. Viděl jsem ji všude a ticho mne vracelo do vzpomínek. Neměl jsem tam chodit, neměl jsem vůbec vycházet z domu. Ach, Anno!
Zavřel jsem domovní dveře. V srdci jsem měl díru, která už nešla zacelit. Byl jsem o tom najednou přesvědčen. A to hluboké neštěstí a zoufání mě zahnalo do naší ložnice. Snad jsem doufal, že v posteli, do které nikdy neulehla, ucítím její vůni. Poslední zbytek, kousek duše, kterou tu někdy nechala. Ležel jsem tam jako mrtvý. Anno, Anno!

Náhle mne vzbudilo klapnutí, trhnul jsem sebou a zvedl se. Stále byla noc a já tu ležel ve svém oblečení, a tak jsem usoudil, že jsem nejspíš usnul. Okno zavřené a já se rozhlížel, abych našel, co způsobilo ten šramot. A pak jsem uviděl, že dveře nejsou dovřené. Měl jsem za to, že za sebou vždy zavírám.
Pomalu jsem vstal a kráčel tmou, oblečení zmuchlané a rozcuchané vlasy. Ale za dveřmi nikdo nebyl, a tak jsem se vrátil. Místo do postele přešel jsem však k oknu a ještě krátce vyhlédl ven. Anna. Vzpomněl jsem si na ni a pak se podíval na temné dveře. Jako by snad…
Lehnul jsem si do postele a díval se na kliku. Tak dlouho, dokud jsem opět neusnul. A ráno jsem pak bloudil po domě a prohlížel šeré kouty. Anno? Pomalu jsem se oblékl, stále se ohlížel za sebe a pak odešel.



*** \/ ***


Moore se zmínil, že jsem živější a nejspíš si bláhově myslel, že je to jeho zásluhou. Stále jsem se k tomu vracel a trvalo asi týden, než ten zvláštní pocit odezněl. Ale nějaký přelud jako by se na mě stále držel. Nějaká lež, které jsem věřil, protože jsem chtěl. Naději v prožívané beznaději. Ale byla to hloupost, a tak jsem si ji odmítal přiznat, i když jsem ji v podvědomí sám živil. Anno.
Najednou jako bych chodil z rána kolem ložnice po špičkách. Jakoby v ní někdo stále spal a já ho nechtěl budit. A kolikrát jsem ty dveře otevřel a opatrně nahlédl.
"Mluvil jsem se slečnou Claire, prý jste se od té doby neviděli. Benjamine, co je s vámi?"
"Jsem přece v pořádku, pane Moore," odvětil jsem a zvedl hlavu od dokumentů.
"Jenže to není pravda. Vy pořád myslíte na ni. Nosil jste jí vždy deset rudých růží a prý pro ně zase chodíte do květinářství. Žena vás viděla."
"To já jen tak, pane Moore."
"Benjamine, já vás prosím, přestaňte s tím! Ta dívka je mrtvá, život jí nevrátíte."
"Já vím, pane." Jenže jsem lhal. On nikdy nikoho nemiloval, co mohl vědět?
Ten den jsem opět koupil deset růží a dal je v hale do vázy. Byla to moje věc, byl jsem jediný, kdo o tom mohl rozhodovat.
"Stačí chtít," říkala mi tenkrát, "stačí chtít, Benjamine, a tvá přání se splní."
A já věřil jen pro její jméno. Anno.
Byla pryč. Už dlouho a já byl sám. Lehl jsem si do postele a uvěřil, že je konec. Naposled jsem se s ní rozloučil, ale přísahal, že uvnitř zůstane navždy. Zítra odnesu růže na její hrob. Naposled Anno. Snad mi odpustíš. Navždy spolu - já držel slib, ale ty už si nemohla.


*** \/ ***



"Jsem rád, že je vám líp. Nebyl jste včera v divadle?"
"Ano, pane, viděl jsem vás s chotí."
Moore se usmíval. "Ano, velice pěkné představení, že?"
"Zajisté."
Vrátil jsem se k dokumentům, a když hodiny odbily, šel jsem domů. Už dlouho byla pryč. Život jde dál, říkal můj otec. Dům byl prázdný, ale už ne tak moc. Baltazar na mě čekal vždy ve stejný čas za dveřmi a já se nesměl opozdit. Byl to milý špringlšpaněl. Nebyl příliš náročný, za to ale oddaný společník. Spal v košíku pod schody a vždy čekal, dokud ráno nesejdu dolů, abych s ním šel ven.
Občas jsem z vtipu říkával, že je to nejoblíbenější pes v okolí. K sousedům byl velice přítulný a rád si hrál. Nepamatuju si, že by kdy zle štěkal. Po večeři jsem odešel do patra, ale ten den byl úplněk a při světle z okna se těžko usínalo. Několikrát jsem se probudil a pak jsem se zlostně oblékl a rozhodl se strávit zbytek noci s knihou na klíně. Byla to marná snaha.
V malé knihovně bylo několik různých výtisků a já už měl dojem, že jsem četl všechny. Sáhl jsem namátkou a dal se pod lampou do čtení. V domě bylo ticho a obloha stále jasná. Byl jsem unavený, ale nedokázal spát. Ve světle se rozpíjela písmena a vedle nich tužkou něco připsané. Anno? A já to písmo poznal bezpečně. Kniha, kterou jsem jí sám půjčil. A náhle kdesi práskly dveře.
Vylétl jsem z křesla a vyhnal se na chodbu. Všude to samé prázdno a pes zdál se, že spí. Anno? Vrátil jsem se do pokoje a dal se do čtení. Jenže děs, který se ve mně probudil, mě postavil znovu na nohy. Bloudil jsem chodbou a sledoval tmu. Když jsem se opět vrátil do pokoje, vyhlédl jsem z okna ven. Byl to stín, který jsem uviděl v odrazu měsíce na okenní tabulce. Stín kdesi za mnou a já se otočil tak prudce, že se záclona rozlétla.
"Jsi tu? Řekni, jsi tu?" Hlas, který mizel v temnotách.
A dole bylo ticho, pes spal.
"Vstaň, vzbuď mě ze sna. Já spím a ty mě šálíš!" Můj hlas, volání do tmy. Ale nikdo neodpovídal.
Zmateně jsem rozrazil dveře a zůstal v nich.
"Benjamine?"
Ve tmě se něco rozjasnilo a já tam stál bez dechu a sledoval pohyb v chodbě. A ona přišla blíž.
"Anno?"
Ruce mi bezvládně klesly podél těla a jen jsem se díval před sebe. Samozřejmě, že to nebylo možné, ale ona tu stála. Přesně tak jak jsem ji znal, slabé světlo lampy ze dveří, ve kterých jsem stál, jí padalo na šaty a vlasy rozpuštěné, splývající až na záda se jí lehce leskly.
"Jak?" Poděšený šepot bylo jediné, co vyšlo z mých úst.
Podívala se mi do očí tak zvláštně jako nikdy předtím a já slyšel, jak říká: "Když opravdu chceš, všechno se ti splní. Stačí chtít, Benjamine."
Byla tak blízko a já natáhl ruku.
"Jak moc chceš?" zeptala se.
"Moc."
"Opravdu moc? Musíš si být jistý, Benjamine."
"Já chci."
"Cokoli budeš chtít, stane se, Benjamine. Ale musíš chtít."
Dlouze jsem se nadechl a přemýšlel. Anno. Já chci. "Je pozdě. Ukážu ti ložnici."
"Ale já přeci vím, kde je," usmála se.

Ráno jsem se vzbudil a odhodil peřinu. Mžoural jsem do světla a snažil se dostat se na nohy. Pak mi to začalo docházet. To, co se stalo. Otočil jsem se a v duchu doufal. Sen, nebo se to skutečně stalo? Prosil jsem a sám nevěděl o co. A ona tam byla. Boule schovaná pod duchnou a její vlasy na polštáři. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Ona tam byla.
"Anno?"
"Já vím, musíš do práce," šeptala.
Byl jsem stále oblečený tak, jak jsem ulehl, a ona také. Přehodil jsem přes sebe vyžehlenou košili a pak už jsem uháněl ulicemi.



*** \/ ***


"Benjamine, není vám něco? Všechno vám dnes padá z ruky."
"Promiňte, pane, jsem dneska trochu zmatený."
"To vidím, stalo se snad něco?"
"Nic, pane, to asi jen to počasí. Moc jsem nespal, víte."
Pan Moore se sice tvářil dost nedůvěřivě, ale pak jen dodal: "Dejte se dohromady, Benjamine, potřebuju vás."

To odpoledne jsem kráčel domů hodně zvolna. Zahýbal jsem do ulic, kterými jsem již celé měsíce neprošel a bloudil ve stínu domů. Když jsem šel kolem květinářství, měl jsem nutkání koupit pár růží, ale pak jsem se jen rychle otočil a uháněl pryč. Než jsem vzal za dveře, chvíli jsem si dům prohlížel. Nějaký divný pocit mě odmítal pustit dovnitř.
Ale když klíč zachrastil v zámku a dveře se otevřely, uslyšel jsem známý hlas.
"Benjamine? To jsi ty?"
A celá tvář se mi rázem rozjasnila a nebylo už žádných pochyb ve mně. Byla tady, se mnou, byla tady. Anno, drahá Anno. Byl jsem nejšťastnější člověk na světě a ona se jen usmívala a říkala: "Stačí jen chtít, Benjamine."
Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Probouzet se zas a znovu po jejím boku. Beze strachu. Nic se nemohlo rovnat pocitu, že má láska je se mnou. Život byl najednou nádherný, plný barev a světlo vyhánělo šero z mojí mysli. Už nebylo, proč zoufat. Všechno, co chci, se mi splní.



*** \/ ***


"V tak dobré náladě jsem vás neviděl, ani nepamatuju, Benjamine." Pan Moore byl mnou velice potěšen a rád to dával najevo. "Jaký pak na to máte tajný recept? Jednou mi ho budete muset prozradit."
Ale já se jen usmíval a mlčel. Kdyby tak věděl.
Cestou domů jsem už nespěchal. Lidé se mi náhle přestali stranit a staří známí mě opět začali zdravit. Každý mě zastavoval, ptal se na mé zdraví a vedl družný rozhovor.

"Ach, Anno, kdybys je viděla! Všichni se tak náhle změnili. Už pro ně nejsem jen tichý nikdo."
"Žiješ tak, jak ty sám chceš, Benjamine," usmívala se.
"Nabídli mi práci, Anno. Velká firma, vydělal bych tam jmění."
"To jsem ráda."
"Zítra s nimi podepíšu smlouvu, budeme žít jako v pohádce, Anno."


*** \/ ***



Vydělával jsem víc, než kdy předtím. Najednou mě znalo celé město a já si mohl pyšně vykračovat po ulici. Kynul jsem dámám. Stále se ptali na mě, na mou choť, jak se nám daří. A domů jsem nosil celé tisíce růží. Ona každý den čekala nahoře na schodech, aby mě mohla uvítat. Jedno kdy jsem přišel. Snášela se ke mně dolů jako anděl a já tál pod jejím pohledem. Anno.
"Další květiny?"
"Miluji tě," řekl jsem jen.
"Nemusíš tak utrácet, Benjamine."
Podíval jsem se do prázdného košíku. "Anno, kdepak je Baltazar?"
"To netuším, Benjamine."
"Snad se nezatoulal."
Drahý Baltazar, milý chlupáč, kde jen mu byl konec? Vždy tu na mě čekal. Ale já ho nedokázal hledat. Jistě spí v kuchyni pod stolem. Našel si nové místo. Mlsný dotěra, jistě hlídá i u snídaně. Rád žebrá, když ví, že jeho velké lesklé oči vždy něco vyloudí.
Za týden však zmizel z chodby i jeho košík. Myslel jsem si, že ho Anna uklidila. Jistě překážel, však v něm Baltazar už nespí. Nemusí tam dál stát. Koupím mu nový, větší. Ten starý měl přeci od štěněte.



*** \/ ***


Bylo tomu už několik let, co jsem odešel od pana Moora. Zaměstnání - jediné, co jsem změnil. Stále stejný dům a především stále stejná žena. Anna. Hodně se však změnilo kolem mě. Město rostlo do krásy a lidé byli přívětivější. Už dlouho nepřišla žádná krize a všichni žili nad poměry. Byla to skvělá doba. Byl jsem přesvědčen, že se o ní jednou bude psát. Dokonce přestavěli špitál na lázně - už dlouho nebyla žádná epidemie a nemoci neřádily jako dřív. Vzduch už nepáchl otráveně a parky byly z jara plné květů. Nejen mně se po letech lépe dýchalo.
Naproti mně se objevila známá postava. Muž s cylindrem a špacírkou, sám na vycházce.
"Benjamine!" zdravil mě nadšeně, "Dlouho jsem vás neviděl. Jak se vám daří?"
"Dobře, velice dobře. A vám, pane Moore?"
"Náramně. Prý máte v novém zaměstnaní jen úspěchy."
"Kdepak novém, pane Moore."
"Však máte pravdu," pokyvoval, "Ani si neuvědomuju, jak ten čas letí. Ale máme to dneska krásně, že? Už dlouho nám nepršelo. Pořád je pěkně."
"Jak se má vaše žena, pane?"
"Výtečně, výtečně. Věřil byste, že je pořád stejně krásná, jako když jsem si ji bral?"
"Však vy sám vůbec nestárnete, pane Moore."
"Je to hotový zázrak. Nuže, jsem rád, že jsem vás zase viděl, Benjamine. Opatrujte se."
"Nashledanou, pane Moore, a kam že to vlastně jdete?"
"Ale, navštívit starého známého, dnes svalí jubileum."
"Ach tak, hodně štěstí a nashledanou."
Otočil jsem se a šel dál. Pan Moore měl pravdu, bylo krásně. Už jsem si ani nedokázal vzpomenout, kdy naposled byl na obloze jediný šedý mrak. I ty zažloutlé ranní mlhy se vytratily. Ale kdy naposled bylo chladno, kdy napadl sníh? Nejistě jsem se zastavil.
Pak jsem se dal ulicí nazpátek, až jsem uviděl muže v klobouku.
"Pane Moore!"
Podíval se na mě, ani nesmekl, ani nepokynul. "Copak Benjamine?"
"Pane Moore," mluvil jsem udýchaně, "kdy naposled byla zima?"
"Přeci před posledním jarem a to před posledním létem a podzimem."
"A kdy to bylo?"
"To už si nepamatuji, Benjamine," odvětil jen a zmlkl.
Stál jsem tam a přemýšlel a on jen skrýval obličej pod svým kloboukem tiše naproti mně.
"Pane Moore?"
"Ano?"
"Mám přání, mám velké přání."
Pokrčil rameny a řekl: "Tak prosím, povídejte, Benjamine."
"Chci slyšet pravdu?"
"Pravdu?" zarazil se a sklonil ještě více hlavu, "Tak pravdu říkáte?"
"Prosím, pane Moore, chci slyšet pravdu. Nic jiného nechci, jen pravdu."
Chvíli bez hnutí sledoval po očku město kolem a míjel mne pohledem. Podezíravý, podivný byl ten pohled, který věnoval domům a lidem. "Dobře," zamručel pak.
"Ach, děkuji. Anna měla pravdu, stačí chtít."
Víc už se mi do tváře nepodíval. "Anna není, Benjamine."
"Co to říkáte? Sotva před hodinou jsme se loučili!" Nechápavě jsem na něj hleděl.
"A kde je váš pes, Benjamine? Vzpomeňte, kde je Baltazar?"
"Přeci spí v kuchyni. Tam má své místo, už dlouho."
Kroutil hlavou a díval se do dlažby. "Copak jste ho tam viděl, Benjamine?"
"Já vám nerozumím, pane Moore." Tělo se mi začalo nevysvětlitelně třást a polil mě pocit zvláštního chladu.
"Vy už dávno nic nevíte, Benjamine. Vidíte jen to, co sám vidět chcete. Anna už je dávno mrtvá, Baltazar pošel. Z vašeho domu je ruina a já - já jsem dávno stařec."
Zvedl hlavu a já náhle uviděl hluboké vrásky, které mu brázdily jeho svraštělou tvář.
"Moje žena už zemřela, moji přátelé také. Chodím jim na hrob dávat květiny. Mému známému by bylo dnes sedmdesát let, škoda, že se toho nedožil. Ubodali ho v průjezdu jednoho večera."
"Co to povídáte, pane Moore, to není možné!"
"Lidé umírají, Benjamine, marně si přejete zastavit čas. Město je plné špíny, chudáků a vzduch prosycený jedem komínů továren. Žijete jinde, Benjamine. Svůj vlastní svět jste si vymyslel podle svých přání a teď chcete pravdu? Už je pozdě, Benjamine."
"Co to jen říkáte? To jsou lži!"
"Tak se rozhlédněte kolem, drahý hochu. Město naříká. Už se s vámi dále nemůžu bavit, sbohem."
Zoufale jsem se vydal v jeho stopách a volal. Jenže on už nechtěl poslouchat. Natáhl jsem se po jeho lokti, ale on se sám otočil.
"Benjamine, prosím, lidé se otáčejí. Nemůžu se s vámi bavit."
"Ale proč pane Moore?"
"Mrtví nemluví, Benjamine. Dávno tomu, co jste zemřel. Jen jste nechtěl odejít."
Otočil se a vydal se ulicí dál. Míjeli mě lidé, ale já nedokázal jít. Ulice se mlžila, domy byly šedé a na rozích průjezdů seděli nemocní žebráci. Tváře těch, co mě míjeli, byly zachmuřené. Ten svět plný barev byl pryč. Pan Moore měl pravdu.

Lidé chodili ulicí, ve spěchu do sebe strkali, ale jedno místo na špinavém chodníku zůstávalo prázdné. Jako by tam někdo neviditelný stál a oni ho tiše míjeli. Jenže ten člověk zmizel. Naposled zahlédl podmračenou oblohu a zašeptal: "Ne!"

Markéta Orlová / 2013

>/ Tam kde země končí

2. srpna 2015 v 19:32 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Smála se a volala: "Marku, poběž!" Už jsem se docela potil a běh mě pomalu zmáhal. Ona se však plná veselí hrnula do kopce. Šaty se za ní vlnily a její vlasy teď připomínaly liščí ocas. Musel jsem zastavit. Po chvíli oddechu jsem se krokem vydal dál do kopce. A když vyšel na samý vrchol, kde se cesta lomila s oblohou, naskytl se mi působivý pohled.
Na konci útesu stál proti modrému nebi vysoký tmavý dům. Vypadal jako náhrobní kámen uprostřed velké rozkvetlé louky a skoro tomu tak bylo. Okna byla zavřená, některá s ledabyle zatlučenými okenicemi, aby vítr od moře dočista nevyrazil staré sklo. Stála tam a úzká stébla trávy jí olizovala kotníky, jak se její bílé šaty ve větru zvedaly. Závoj dlouhých kučeravých vlasů se rozsvěcel ve slunečních paprscích a zdálky to vypadalo, jako by na její hlavě hořel nádherný požár. Byla náhle zticha a jen hleděla na dům.
Pomalu jsem ji došel. "Půjdeme?"
"Dáme si závod!" vyštěkla a rozehnala se s divokou vášní vpřed.
Jen jsem kroutil hlavou a snažil se držet s ní marně její zběsilé tempo.
U dveří se ohnula v pase a hned zase celá udýchaná zvedla. "Tak? Máš klíče?" řekla a hrnula si neposedné prameny z obličeje.
Stálo mě hodně práce je vyhandlovat, ale povedlo se to. Mladý městský úředník prý musí dělat dobrý dojem. A toho sem k tomuto úkolu potřeboval požehnaně.
Z vnitřní kapsy kabátce jsem vylovil starý svazek, chvíli jsem marně zkoušel, který klíč padne do zámku. Byl jsem předem připravený na to, že vlivem soli, která se vznášela v teplém vzduchu spolu s vodní tříští, možná zámek dávno zarezl, byť byly dveře na opačné straně od moře. Naštěstí se ozvalo cvaknutí a já vydechl úlevou, že nebudu muset kvůli její zvědavosti vylamovat okenice. Tedy vlastně to byla více má zvědavost než slečny Emmy.
Rozevřel jsem dveře dokořán a nechal ji s fascinovaným výrazem vstoupit do tmavé, chladné chodby. Opatrnými krůčky ušlapávala všechen ten prach, který se tu za ta léta usadil. Zvolna jsem ji následoval a rozhlížel se kolem. Na stěnách stále visely obrazy a fotografie. Pod dřevěným věšákem stálo několikero párů bot. Ona si ničeho z toho ale nevšímala. Míjela stíny a hledala světlo.
"Marku! Marku!" uslyšel jsem její hlas znějící odkudsi z útrob domu.
"Ano?"
Kráčel jsem za hlasem a našel ji v přízemní kuchyni. Stála u stolu a zamyšleně hleděla na talíř v jeho středu. Kolem něj stálo několik vyschlých šálků a na podnose i konvice.
"Jsou tady krysy?" zeptala se. Stále měla ten dětský hlas, přestože už byla dospělá.
"To nevím."
"Krysy jsou všude," namítla a zvedla zaprášenou utěrku, která kryla talíř. Naskytl se nám pohled na dokonale zkamenělý koláč.
Vzpomněl jsem si na to, co říkal strážmistr. Prý dělala výborné. Chtěl jsem to říct, ale pak mi došlo, že bych to dělat neměl. Jen jsem ji nechal se zájmem sledovat ten okamžik, který se tu stal věčným, a hluboce mlčel. Pak sebou cukla a zvědavě poodešla, aby si prohlédla skleník. Sám jsem překročil práh a zadíval se na schody vedoucí do patra. Vedle nich byly dveře.
Co tam asi je? Slečna Emma si mě nevšímala, a tak jsem je otevřel a vkročil. Říkali mi, ať ji tam nevodím. "Nesmíš to dělat, Marku, nesmíš ji brát do toho domu," říkala mi její stará teta. Alespoň Emma ji tak nazývala, příbuzné si nebyly vůbec. Její rodiče se s ní znali.
Místnost byla téměř prázdná. Zdi nově vybílené. Zeď tady byla prokazatelně nejsvětlejší v celém domě, nedalo se to přehlédnout. Místy pod nátěrem ještě slabě prosvítaly staré tapety. Uslyšel jsem šramot a skoro poděšeně vyběhl z místnosti a zavřel dveře. "Nevoď ji do toho domu, Marku," říkal mi pan Stokes, "Nevoď ji tam."
Stála u otevřeného skleníku a v ruce měla jednu z těch překrásných ozdobných vinných sklenic.
"To je úžasné," řekla, když si mě všimla.
Zdvořile jsem se usmál.
"Ty detaily, tolik práce musel jeden brusič vynaložit na jedinou sklenku." Vrátila ji na místo a vyšla na chodbu. Vzduch tu byl ještě chladnější než v místnostech.
"Půjdeme nahoru?" zeptala se a kývla ke schodům.
Pokynul jsem jí, aby šla první. Na schodech se krátce rozhlédla a pak vešla do otevřených dveří vpravo. Byla to velká obývací místnost s pracovnou, některé kusy nábytku byly zabaleny velkými bílými prostěradly a všechna okna měla zatažené těžké dlouhé závěsy. Emma se pozorně dívala kolem sebe a pak přešla k jednomu z vysokých zakrytých oken.
"Ta velká francouzská okna, co jsou vidět z pláže v zálivu, a balkon - je to tak?"
"Ano, máte pravdu."
"Velká pracovna," vydechla uchváceně, "Tady se to všechno dělo, tady vznikaly všechny ty úžasné nápady."
Já však věděl, že nejvíc z toho se nakonec stalo dole, za schody v přízemí.
Stála ve středu místnosti a pak jedním velkým gestem rozhrnula těžký závěs. Čekalo ji ale jen další zabedněné okno. "Marku, pojďte mi pomoct."
Páčili jsme prkna, a když poslední povolilo, otevřela klikou obě křídla dveří a do místnosti se vlil čerstvý vzduch - vítr od moře smíšený s křikem racků. Místnost zalilo sluneční světlo a na závěsech se zaleskly jemné zlaté vzory. Její otec měl velice dobrý vkus, to jsem musel uznat. Stejně jako ona jsem si stále dokázal představit dům, když ještě žil. Muselo to být nádherné.
Vyšel jsem na balkon, kde stála, a zahleděl se do dálky na moře. Na obzoru byly vidět velké nákladní lodě. Jako by pluly na samé hraně světa. Černé siluety, maličké, zdánlivě stojící na vodě. Měla ve tváři odhodlaný výraz, ale já tam stál uchvácen množstvím zlatých pih, dokud se na mě neotočila a já v jistém studu zamrkal a sklopil oči.
"Jsem moc ráda, že jste mě sem zavedl."
Kývl jsem. Když jsem jí řekl, že bych jí sem mohl zajistit vstup, skoro ji to vyděsilo, ale pak souhlasila. Pod podmínkou, že půjdu s ní. Tak jako tak bych asi musel. Kvůli právu a té chorobné zvědavosti, která mě jímala, kdykoli na tu záležitost přišla řeč.
"Už zítra mě jedna z těch velkých lodí odnese za obzor," pronesla tím zvláštním tónem. Možná se víc těšila na dobrodružství na houpající se bárce, než na to co čekalo na druhém břehu. Dokázat žít v přítomnosti je ale mnohdy závidění hodná schopnost. "Paní Bakerová je moc hodná. Nebýt jí, nikdy bych odsud odejít nemohla."
"Studium a univerzitě pro vás bude určitě přínosem, slečno Emmo. Budete jedna z průkopnic takového vzdělání u žen."
"Ale děte."
"Váš otec by byl jistě pyšný."
"Pan Stokes mi jednou vyprávěl, co otec říkal, že škola není všechno. Že člověk musí svůj život prožívat a pak pochopí víc, než kolik ho naučí staří šediví profesoři."
"Pan Stokes takové věci říkával rád."
"Věřil, že sem patřím," řekla se zasněným pohledem utopeným v mořských vlnkách.
"A měl pravdu, vyrostla jste tu, a proto to pro vás bude velký krok kupředu. Poznáte svět."
"To říkala paní Bakerová, já vím. Vždycky mi vyprávěla, jak je to důležité, že jsem chytrá, že mám talent a potenciál něco dokázat."
"A já s ní souhlasím."
"A tohle je můj způsob loučení - už zítra. Přijdete, Marku? Rozloučit se na molo? Budu vám všem mávat, dokud mi nezmizíte za obzorem."
"To se ovšem hodně namáváte, slečno Emmo."
Dívala se dolů z útesu, její oči sledovaly zpěněné vody, racky kroužící po obloze, jejich křídla unášená teplým vánkem. Vrátil jsem se do místnosti, u zdi stála velká prosklená knihovna. Se zájmem jsem za zaprášeným sklem četl jména titulů a obdivoval vazby knih. Byl to vědec a spisovatel, vážený občan, i když ve městě býval málokdy. Tohle prý bylo jeho království.
Lidé ho znali jako svižný flíček pohybující se po cestách nad útesy. Chodil vždy pěšky, s hůlkou a cylindrem. Vypadal, jako když spěchá, ale ti, co ho znali, věděli, že dokázal hodiny sedávat dole na pláži a dívat se do vln. Možná tam se seznámili. On a paní Bakerová.
Jeho sbírka knih byla úžasná. Přešel k ebenovému pracovnímu stolu. Jeho pero tu stále leželo v prachu vedle štůsku prázdných papírů, jakoby tu na něj čekalo. Už se nedočká.
Zvedl hlavu. "Slečno Emmo, možná bychom měli jít." Pak si všiml, že je pryč.
Na balkoně už nestála. Musela se vytratit jako duch. Neslyšel jediný krok. Rozhlížel se skoro panicky kolem sebe, až pak ho napadlo, že už je možná venku. Sešel po schodech dolů do chodby a ještě jednou se rozhlédl.
"Slečno Emmo?"
A pak si všiml, že dveře vedle schodů jsou otevřené. Vyděšeně vrazil do vybílené místnosti a zůstal stát. Klečela na zemi, bílé šaty rozprostřené kolem sebe, skloněnou hlavu s odvrácenou tváří schovanou v dlaních.
"Slečno Emmo?"
Poklekl vedle ní. Osamělé paprsky, které pronikly skrz okenice, kouzlily uzounké cestičky na jejím těle. Zlehka jí položil ruku na rameno a teprve teď si všiml, že pláče. Vrhla se mu kolem krku a on ji pevně objal.
"Proč?" zalkala.
Nedokázal jsem jí odpovědět.
"Proč? Marku, řekněte proč?"
Nevěděl jsem, co mám říct.
"Všude ji vidím, krev všude po stěnách, na křesle - tak rád v něm sedával. A ona plakala a křičela. A on… byl to on."
Jak si to může pamatovat? Byla tak maličká. Však oni mě varovali.
"Proto… to proto se o mě tak starala. Chtěla odčinit, co udělal."
Když jsem byl u paní Bakerové naposled spolu s Emmou, všiml jsem si při odchodu, že pláče. Seděla ve své sesli u okna - má špatné nohy, už téměř nechodí - a vzlykala. Emma si toho nevšimla.
"Marku, proč?"
Už jsem nechtěl nic zastírat, zasloužila si pravdu. "To pan Baker. Přišel sem jednoho odpoledne. Myslel, že váš otec měl pletky s jeho ženou a řekl to vaší matce. Váš otec to celé slyšel. Musela se tu strhnout hrozná hádka."
Pevně mě držela a šeptala: "Měl nůž, on měl nůž. Byl jako šílený."
"Vaše matka otce bránila. Bodnul ji a jeho pak podřízl. Když viděl, co způsobil, nejspíš pak spáchal sebevraždu."
"Jak mohl?" šeptala.
"Msta."
"Otec přece nic neprovedl."
Jenže to bylo to, co nikdo tak jistě nevěděl. Paní Bakerová o tom vždy mlčela. Ještě to odpoledne měla zemřít. Ať už to bylo jakkoli, nikdo se to nedozví.
"Pojďme odsud," špitla a já cítil, jak se třese.
Celé to tenkrát viděla, stála ve dveřích a dívala se, jak umírají. Krvavé šaty ženy, která jí dala život, rozervané hrdlo muže, který jí byl otcem, a žárlivý blázen s kudlou v ruce. Viděl ji? Všechny tři našli tady. A ji tiše schovanou za otcovým křeslem. Takhle mi to vyprávěli. Mohli jí být sotva tři roky. Vyvedl jsem ji ven, stále si utírala oči a já ji držel kolem ramen. Odešli jsme. Odvedl jsem ji k paní Bakerové, ale tam jsme našli jen její služku. Zdálo se, že smrt ženy, která se ji ujala poté, co odešla ze sirotčince, Emmu příliš nepoznamenala. Přesto jsem s ní zůstal až do večera. Služka chodila kolem a připravovala jí poslední drobnosti na cestu.
Příliš jsme nemluvili. Za tmy jsem se rozloučil a vrátil se do svého bytu ve městě. Ráno jsem pak šel jako každý jiný den do zaměstnání a vrátil se až k večeru. Práce se nějak nakupila a lidí bylo ten den málo. Někdy jsem nechápal věčné nadávky na úřední šimly, ten den jsem byl nejpracovitější z nich. Až když jsem seděl u skromné večeře, vzpomněl jsem si na Emmu. Docela jsem propásl její odjezd.
Vyběhl jsem k oknu, jako bych snad doufal, že loď ztracenou na moři v té tmě ještě uvidím. Ale dohlédl jsem sotva na ulici. Zklamaně jsem se znovu posadil. Přece jsem to slíbil. Musela se na mě zlobit, i když říkala, že na někoho jako já se zlobit nemůže.
Další den se mi těžce vstávalo, pak jsem si v to rozmrzení odpoledne vzpomněl na klíče. Ano, dočista jsem je zapomněl vrátit. Prohledával jsem kabátec, ale nemohl jsem je najít. Došlo mi, že jsem je musel nechat ve dveřích domu. Ta představa mě děsila.
Jakmile jsem v práci skončil, běžel jsem na útes. Zapomněl na Emmu, na klíče a dočista jednou někde nechám hlavu. Výčitky mě na cestě tížily a slunce hřálo tak vytrvale, až jsem si rozvázal vázanku. Kabátec jsem už jen nesl a i prošívaná vesta mě začínala dusit. Drahá Emma, kde je jí asi konec. Plazil jsem se celý horký do kopce a díval se chvílemi na klidné moře. Modré skoro azurové jako její oči a bílá pěna jako její jemná pleť. Její tvář jako bych viděl na obzoru a ani jsem se nerozloučil.
Konečně jsem se vyhoupl na útes a hleděl na planinu, na jejímž konci stál černý dům. Musela to být krásná stavba, když ještě žila tím úžasným mužem a jeho vlídnou ženou. Ale něco bylo jinak. Dům se dnes zdál jiný, než jaký jsem ho znal. Jako by se v něm vzedmula nějaká jiskra. A pak jsem to uviděl - kouř stoupající z komína. Omámeně jsem kráčel blíž a pak někdo náhle otevřel dveře.
"Marku? Jste to vy!"
Pak jsem si to uvědomil. Když jsme odcházeli, klíče jsem nebral já.
"Pojďte, upekla jsem koláč," volala s úsměvem.
To Emma si je vzala.

Markéta Orlová / 2013

>/ Zdánlivé bezvětří

2. srpna 2015 v 19:30 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Nejspíš jsem šla špatně. Jenže kde jsem špatně odbočila? Kolem už byla tma a jen pár oken svítilo spolu s osamělými lampami. Stále jsem se otáčela, ale ani jeden z domů mi nebyl povědomý. V kabelce jsem měla jen jednu fotku, jednoduchou mapku. Nebyla jsem si vůbec jistá, kudy jdu a kam teď mířím. Asi jsem se měla začít bát, ale strach nepřicházel. Ulice byla dokonale prázdná a já došla na další tichou křižovatku.
Nic. Jména ulic se v šeru dala číst jen napůl. Nesnažila jsem se, nepomohlo by mi to. Pohled mi klouzal po ztemnělých fasádách a starých výlohách. Zoufalé prázdno a téměř stojící vzduch. Stála jsem v neutěšené poušti mlčení v květovaných šatech, s blonďatými vlasy splývajícími až na záda.
Překročila jsem silnici a po pár krocích se zastavila. Každá pustina má svůj maják. Já uviděla ten zdejší.
Nad vchodem jednoho z domů svítila lampa a v jejím světle se rýsovala silueta. Široká ramena, tlustá mikina a rovný kšilt. Černoch přežvykující párátko mezi pár zlatými zuby. Stála jsem přímo přes ulici a dívala se na něj. Jako by ho někdo vytesal ze světla. Tvář měl skloněnou k chodníku, jak seděl na dvou schodech přede dveřmi. Pak zvedl hlavu a podíval se na mě. Jeho oči svítily pod kšiltem, který si krátce podržel, a přežvýkl tak, že mu párátko skočilo do druhého koutku. Díval se na mě a někdo by možná utíkal. Ale ten pohled mě donutil překročit silnici.
Narovnal se a pak kývl vedle sebe. "Sedni si."
Poslechla jsem a posadila se na chladný schod a zahleděla se do ulic.
"Koho hledáš?"
"Hm. Jeden dům."
"Nikdy si tu nebyla."
"Ne."
Celou dobu se na mě nedíval. Jen si opět narovnal kšilt. "Jaký dům?"
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem otevřela kabelku a on instinktivně natáhl ruku. Podala jsem mu starou černobílou fotografii. Chvíli si ji prohlížel a pak beze slova vrátil.
"Příbuzný?"
"Tak nějak," kývla jsem.
Začala jsem cítit chlad. Prázdná ulice náhle vypadala jako chodba domu, někdo nafoukl svět a nás dva zmenšil. V jediném, tak silném kuželu světla ukryti v zástavbě. A všechno mlčelo. Bylo to zvláštní. Toho muže jsem vůbec neznala.
"New York, Arizona, Ohio? Odsud nejste."
"Ne." Měla jsem dojem, že jsem slyšela nějaký zvuk někde v dálce, jako motor. "Je tohle čtvrť, kudy je bezpečné chodit?"
"Jde o to, kdo jste," odvětil a jeho pohled se sklouzl po černé řece asfaltu před námi. Na rohu jedné z budov se ukázala kočka. Prošla kolem popelnice a pak zmizela.
"Měla bych jít dál."
"Když víte kam." Přežvýkl a stále se díval kamsi mezi domy. Jako by na něco čekal.
Dál jsem seděla, doufala jsem, že by mi mohl poradit. Snad.
"Lítáte? A co auto?"
"Letenky nejsou drahé," namítla jsem. Opět zmlkl. V tichu se teď zdálo, že odněkud slyším hlasy. Možná se mi to jen zdálo.
"Možná máte kuráž."
"Spíš nevím, kdy už se mám začít bát." Viděla jsem to spíš jako to pravé vhodné vyjádření.
Pak se ozval výstřel. Vyskočila jsem vyděšeně na nohy. Tak automaticky. A on seděl a dál se bez hnutí díval do ulic. Ty zvuky se mi nezdály.
"Půjdete nahoru po Sedmý avenue, na třetí křižovatce doleva - Parkson street. Stojí asi uprostřed ulice, vypadá pořád stejně. Naproti je starý krám, už je dlouho zavřený. Nechoďte přes boční ulice, i když je to kratší. Na Sedmý avenue neodbočujte."
"Proč?"
"Neodbočujte." Dlouze se na mě podíval. A pak kývnul k chodníku a tvář opět ukryl šerý stín jeho kšiltu.
Pevně jsem svírala kabelku a hnala se pryč. Motory aut byly stále slyšet někde mezi domy. Ale já neodbočovala. A pak mě napadlo, jestli měla každá loď stejně jako já štěstí, že potkala svůj maják. Jedna určitě ne.

Markéta Orlová / 2013

>/ Frekvence 78

2. srpna 2015 v 19:27 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Bylo už pozdě. Zvolna klaply dveře ložnice a plastová klika zoufale skřípěla. Zapnula jsem rádio stojící na stolku u stěny. Zachrastilo, zašumělo. Pomalu jsem došla k posteli a ulehla, opřená o naklepaný polštář jsem zvedla knihu rozevřenou na poslední přečtené stránce. Položená hřbetem nahoru tam byla od včerejšího večera. Nic víc na nočním stolku nebylo.
Probírala jsem se stránkami, jako bych plula oceánem. Dávno jsem nevěnovala pozornost textu. Dlouhé knihy plné slov, které tak snadno přestaly dávat smysl. Venku byla tma, zatažené závěsy v místnosti se občas zatřepotaly spolu se stíny z ulice. Ve starém panelovém domě bylo ticho. V několika málo patrech už lidé spali.
Jen jedno z oken v místnosti bylo slabě pootevřené. Byl slyšet vzdálený šum města. Třepotavý zvuk, tlumený hukot a jako kapky prolétávající oblohou, dopadající na vodní hladinu svištěla skrz ty tóny auta. Okno jsem po chvíli zavřela. Ale ticho v místnosti se tak prohloubilo, že získalo až zvláštní rozměr. Ve slabé chvíli jsem si uvědomila šum z rádia. Naladila jsem ho, ale špatně. Nezněl z něj noční hlasatel, stále jen šumění.
Nechtěla jsem už vstávat. Rádio dál tiše šumělo. Písmena knihy se mi začala ztrácet. Jak se oči klížily, slibovala jsem jim jen chvíli a pak musím vstát a rádio přeci jen vypnout. Byla jsem unavená. Únava na mě v posledních letech přicházela pomalu, ale když přišla, byla o to těžší. Zavřela jsem oči. Svět potemněl, ačkoli byla dávno noc. A pak se ztratil.
Byla to nejspíš jen chvíle. Svědomí mě hlodalo a já si vzpomněla na zapnuté rádio. Otevřela jsem oči, zvedla klimbající hlavu. Tichý šum se stále nesl místností, nějaký zvuk od stěny, kde stálo rádio. Věděla jsem, že musím ještě vstát, ale co když už neusnu? Otočila jsem hlavu k přijímači. To nebyl šum.
Nějaký zvuk potichounku plynul z rádia. Špitavý, mrmlavý zvuk. V soustředění se mi křivilo obočí, než jsem poznala v podivné písni hlas. Někdo v rádiu mluvil zvláštním tichým hlasem, zadrhávaným, poskakujícím mezi slovy v nějakém zamyšlení. Pomalu jsem vstala a přišla blíž. Hlas byl teď zřetelnější, skutečně někdo mluvil.
Začala jsem rozeznávat slova, jejich významu jsem ale nevěnovala pozornost. Byl to podivný sled myšlenek, vět, který z nějakého důvodu nedával smysl, i když měl obsah. Monotónní tichý hlas přednášel ve výkyvech cosi nepříliš srozumitelného. Útržky světa někde v éteru. Nebyl to hlasatel. Nebylo to rádio.
Sledovala jsem ve světle lampy nad postelí škálu frekvencí a v ní malý zobáček zastavený mezi čísly. Opatrně jsem kroutila s knoflíkem a přidávala hlasitost. Jasněji zněly věty muže, který mluvil kdesi daleko odtud, ale na koho mluvil? Poslouchala jsem a mezitím usedla na stoličku u stolku. Mluvil a mluvil, dělal nezvyklé pauzy. Někdy jen zamručel. Nemluvil vesměs o ničem a pro nikoho. Povídal si sám pro sebe. Říkal, co ho napadlo. Chaotický sled vět v jednom bloku.
Naladila jsem špatnou frekvenci. Ale ten přenos byl tak neobvyklý, že jsem dál poslouchala. Zobáček zůstal na stejném čísle. Frekvence 78. Byla jindy mrtvá. Žádná stanice na ní nehrála. Kdo to mluvil? Hlas neutichal. Lehla jsem si tedy zpátky do postele, položila hlavu na polštář a dál naslouchala mrmlání. Tlumilo se, za nějaký čas ustalo úplně. Nepamatovala jsem si, co ten muž říkal. Byly to příliš nahodilé záležitosti. Ale to, že mluvil, se dalo jen těžko zapomenout.
V ranním šeru jsem si pak pomyslela, že to přeci jen bylo podivné. Možná neskutečné. Co jsem to mohla slyšet? Nastupovala jsem do tramvaje a odjížděla. Zvuk toho hlasu se nesl někde z povzdálí v mé hlavě. Zkoušela jsem frekvenci ten den ještě naladit, ale mlčela a z reproduktorů šel jen šum. Bylo to mimořádné vysílání?
Nic se nestalo. Den jako každý jiný, ale co pak znamenala slova z éteru? Zdálo se to jako omyl. Přesto když jsem večer otevřela dveře bytu, zapnula jsem rádio znova a poslouchala dál. Chodila jsem po bytě a uklízela. Šum byl skoro nepostřehnutelný, než jsem zaslechla skřípnutí. Sem tam signál vypadl a ozval se nějaký jasný zvuk. Po chvíli jsem tomu přestala věnovat pozornost, než kdosi v rádiu zabrblal. Mručivé zvuky se na chvíli měnily ve slova. Hlas byl tentokrát zdrženlivý, mluvil pod fousy. Frekvence 78. Měla vysílací časy? Těžko říct.
Sedla jsem si k jídelnímu stolu, kam jsem rádio přemístila a naslouchala hlasu v něm. Mluvil zamotaně, střídal témata co věta. Ztrácela jsem se ve smyslu, ale po chvíli se začala objevovat pokračování jednotlivých útržků v některém dalším. Čím déle jsem vnímala, tím víc věcí se začalo rýsovat do jasnějších kontur. Někdo vyprávěl směsici útržků něčího života. Někdy tam byly názory, nadávky, strohé věty i jen slova. Ale proč někdo mluvil do rádia takhle?
V dalších dnech jsem zkoušela ladit frekvenci 78 na jiných přístrojích. Na většině byl slyšet jen šum. Ale na pár výjimečných kouscích se někdy ozvalo tlumené slovo. Zdálo se ale, že moje vlastní rádio slyší frekvenci 78 nejlépe. Zachytilo ji kdykoli vysílání začalo. Ostatní rádia jen sem tam přetlumočila několik trhaných vět. Na nějakou dobu jsem pak neposlouchala jinou stanici. Než se mi začalo zdát, že se vysílání zacyklilo a některé části se opakují.
Na čas se z éteru ozývaly jen krátké vzkazy o nelibostech. Něco bylo špatně. Muž déle mlčel a zahořkl. Ať už se s vysíláním stalo cokoli, skomíralo. Jak hlas ubýval, ladila jsem opět běžné stanice. Jedna věc mě však udivovala, že nikdo o stanici na frekvenci 78 nejspíš nevěděl. Nikdy jsem nikoho neslyšela o tom mluvit. Byť bylo vysílání tak podivné a vlastně nebylo v programu nic jiného, než čísi sekaný proslov.
Když jsem si to uvědomila, začala jsem přemýšlet nad tím, kdo to vlastně mluví. Hledala jsem informace o frekvenci 78, ale nešlo o žádnou oficiální stanici. Ptala jsem se pár známých, ale neměli tušení, že by něco takového kdy poslouchali. A tak jsem jednoho dne vzala papír a tužku a naladila 78. Bylo tam ticho, a když se začaly ozývat nahodilé kusy vět, psala jsem je. Některé neměly význam, ale někdy se ozvalo nějaké jméno nebo název. Muž mluvil o všem a občas narazil na věci, které pojmenovával. Jak čas běžel, soupis se mi zvětšoval, ale stále v něm nebylo nic zásadního. Přesto jsem psala dál.
V některých částech příběhu už jsem se vyznala. Muž měl nějakou rodinu, možná šlo jen o přátele, ale jistý okruh lidí se opakoval. Místa mi byla neznámá. Jednou jsem zaslechla i jeho jméno, pouze ale křestní. Něco mi chybělo, abych poskládala ta slova dohromady. Jenže pak se mi to samo připletlo pod nos.
Stála jsme na poště a přímo přede mnou byla mladá žena. Diktovala něco úřednici a sdělila jí své jméno. Došlo mi, že ho odněkud znám. Jenže odkud? Byl to seznam, který jsem si psala. Zastavila jsem ji ještě na odchodu. Tvářila se trochu udiveně, ale byla to ona.
"A vy znáte nějakého pana XX?"
"Ano, to ano - co o mně říkal?"
"Mluvil o vás, zmínil se. Nevíte, kde ho najít?"
"No ano, vím."
Snad zmatená, ale vysvětlila mi, kam mám jít. Vydala jsem se tam až další den. Bylo už sychravo, listí spadalo ze stromů a nechalo jim holé větve. Hlas v rádiu jsem ještě večer hledala, ale trochu se odmlčel, jen tichounce občas něco zaklel. Chtěla jsem vědět, kdo je ten muž mluvící do rádia. Byl to trochu podivín. Jakýpak hlasatel. Nikdy jsem nezjistila, co za stanici vlastně poslouchám, proč mluví do rádia jen on?
Byl to domov s pečovatelskou službou, kam jsem došla. Vila stojící ve městě, schovaná mezi dalšími domy se zahradou kolem. Nemyslela jsem na návštěvní hodiny, ale naštěstí byli vstřícní. Za panem XX nikdo nechodí, ale to mi bylo divné. Mluvil o spoustě lidí. Když jsem procházela chodbou, došlo mi, že jde spíše o sanatorium pro chronicky nemocné. Hlasatele bych tu asi nehledala.
Došla jsem až do pokoje, kde měl být. Na zaklepání nikdo neodpovídal. Sestra se neobtěžovala čekat a vstoupila. U okna vedle lůžka seděl ve vozíku starý vrásčitý muž. Nehýbal se a sestra začala mluvit.
"Pane XX, někdo za vámi přišel. Znáte ji? Pamatujete si?"
Postava na vozíku se ale nehýbala. Byl snad tak netečný? Pak mi to došlo, když se sestra vzdálila. Byl ochrnutý. Seděl tam bez pohybu, oči vpité do zdi s mrtvolným pohledem. Otočila vozík ke mně a pak odešla. Chtěla jsem se zeptat na nějaké otázky, ale zdály se teď nepatřičné. Přesto to přece nemohl být přelud, nebo mýlka. Začala jsem mluvit.
"Hlásíte do rádia, hlavně večer. Poslouchám vás."
Nehýbal se a jeho pohled mířil jinam.
"Máte zvláštní… pořady. Má ta stanice nějaké jméno?"
Ale on dál nereagoval. Možná ani neslyšel. Sestra mi vůbec nic nesdělila. Možná měla za to, že se známe.
"Vidím, že tu také máte rádio? Můžu?"
Přešla jsem k posteli a zapnula malý tranzistor na stolku. Zarachotil a pak se ozvala hudba. Chvíli jsem ho nechala hrát a míjela stanice. Nejdřív mi nešlo naladit, ale pak se mi přece povedlo trefit správnou frekvenci, ale slyšet byl jen šum a občasné prasknutí.
Starý muž dál seděl ve svém křesle. Byl ke mně téměř zády, shrbený v pyžamu a zašlém županu. Hlavu měl oplešatělou, musel být skutečně už hrozně stár.
"Jste rád, že můžete být pořád hlasatel?"
Mlčel. Nehýbal se. A pak se ozval známý zvuk. Tiché zamručení z éteru a pak hlas.
"Jděte pryč."
Poděšeně jsem zvedla hlavu a zjistila, že mě sleduje jeho oko nachýlené přes rameno. Probodával mě tím jedním jediným okem zapadlým do hlubokých vrásek a mlčel.
"Jděte pryč," ozýval se hlas z rádia. "Pryč."
Opatrně jsem ho obešla. Jeho oko mě sledovalo, dokud jsem nebyla blízko dveří. Svěsil hlavu zpět k hrudi a rádio opět jen tiše šumělo. Vzala jsem za kliku a zmizela.

Frekvenci 78 jsem od té doby nenaladila. Rychle jsem ji přeskakovala ve strachu, co brumlavý hlas v éteru pronáší. Byly to myšlenky. Všechny myšlenky toho muže se nějak dostaly na frekvenci 78. Neptala jsem se jak. Ale po pár letech jsem si ji zase naladila. Jenže už tam byl jen šum. Ovšem ne ten, jaký jsem tam slýchala. Byl praskavější, hlasitější - byl to šum prázdných radiových vln. Hlas utichl. Poté už jsem nikdy na frekvenci 78 nic neslyšela.

Markéta Orlová / 2013