>/ Den (bez) konce

2. srpna 2015 v 19:24 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
"Karel se tam vožral jak prase a víš, co bylo nejhorší?"
"Že jste ho museli táhnout domu?"
"Ne, že se pak zjistilo, že si doma nechal peněženku."
"Sakra!" Dala se do smíchu tak, až se po ní pes, kterého vedla na krátkém vodíku, otáčel.
"Takže jsme za něj museli zaplatit celou útratu a věř mi, že to byl takový parchant, že nám byl druhý den ráno schopný říct, že si nic nepamatuje."
"Takže vám ty prachy nedal?"
"Takový parchant nakonec nebyl, ale už jsme se začínali fakt bát. Nebylo to málo, ani když se to rozdělilo po více lidech, který už tak ten večer nic neměli."
"To je fakt šílený." Kroutila hlavou a na tváři měla stále úsměv. Černý ovčák očichával spadané listí a zlehka pokyvoval silným huňatým ocasem.
Byl podzim. Pokud už neměla být zima. Obloha už nebyla měsíc jiná než mléčně šedivá a všechno pod ní tak začalo ztrácet svou barvu. Paleta umírala, jak se i všechny ty poslední listy ztrácely v nánosech pod černými křivolakými stromy. Jakoby je někdo svlékl do naha. Větve byly už jen nestvůrné pařáty zející do prázdna, chytajíc něco, co není vidět. A vzduch stál.
Nepřišel závan větru, nic co by čeřilo klidnou hladinu bezbarvé oblohy. Klid se zdál nekonečný. Děsivě dokonalý a právě dnes možná až příliš. Kráčeli starým sadem skryti v houští mezi trávou, která už po dlouhém roce únavou polehávala a vytvářela tak vysoké kupy stébel, proudících jako dívčí vlasy mezi bodláčím. Dokonce i ptáci jakoby na tom místě ztichli.

"Proč lezeme ven, když je tak hnusně?" otočil se ke mně.
"Protože Barča na nás čeká na Červeňáku s Roxy… A protože si říkal, že půjdeš s námi."
"Sem to ale blbec, dvě kynoložky na krku."
"A samosebou ty přece vůbec nechceš to štěně, že?" ušklíbla jsem se na něj a zdálo se, že jsem ho dostala.
"Že já ještě něco říkám."
"Barča vlastně chtěla jít příští týden na stopu, snad jí to dopadne," vzpomněla jsem si. Roxy je šikovná, proč by nemělo. Chvíli jsem přemýšlela a Jirka vedle mě si rozmrzele zapínal límec bundy.
"Na Červeňáku, jo?"
"Spíš pod Červeňákem, možná budou na louce."
"Proč ji vůbec říkáš Čenda?" zamručel a podíval se na černého ovčáka, "Je to fena!"
"Jíří," povzdychla jsem si, "ale o tom už jsme mluvili."
"Tak jo, nemáš nějakou zábavu? Mám dojem, že mi začíná mrznout nos."
"Pustím Čendu, můžeš si s ní aportovat."
V Jirkově bundě náhle cosi zavrnělo. Tvářil se neradostně, když si ji rozepínal a hledal svůj telefon, ale mně něco říkalo, že je velice rád za rozptýlení.
"Esemeska, kdopak mi píše…" ošíval se s trochou zdravé ironie v hlase.
"Váš milý operátor," odvětila jsem, abych mu zkazila radost.
Najednou se Jirka zastavil a se zvednutým obočím nechápavě hleděl na display. Pak se ušklíbl a zakroutil hlavou.
"Co je?"
"Nechoď domů," citoval.
Dala jsem se do smíchu. "No tak prostě máma nechce, aby si zase vyžral ledničku a pak si vesele odjel."
"To ale nepíše máma," protestoval, "To píše Nikča."
"Proč ti píše Nikča, ať nechodíš domu?"
"Bych se měl ptát já tebe."
"Dobře, tak vám na bytě buď prasklo potrubí, nebo tam má chlapa." Jirkovo pohled mě rozesmál ještě víc.
"Ano, opravdu mi bude psát esemesku: miláčku mám tu milence, zůstal bys ještě chvíli venku s Lucinkou, prosím tě?"
"Dobře, tak ne, no."
"Já nevim, je to nějaký divný," kroutil hlavou a pak mobil opět schoval do náprsní kapsy. "Tak kde je ta Baruna?!"
"Už tam budem - vidíš, támhle to je." Namířila jsem rukou před sebe mezi stromy. Bylo tam akorát místa pro jeden traktor. Otevírala se tam cesta na louku, kam jedna z mých kamarádek velice ráda chodila trénovat svého čtvernožce.
Jirka citelně zrychlil, už si skoro připravoval ruku v kapse na mávání, jenže když se postavil do středu příjezdové cesty, jen se na mě s nemilým výrazem otočil.
"Si nějaká rychlá, ještě tu není."
"Říkala ve tři," namítla jsem, "Vždyť je to sem kousek. Tak jí zkus zavolat."
Jirka si znaveně povzdychl a vytáhl opět telefon. Chvíli ho držel u ucha a pak vypnul. "Nezvedá to, protože je jako ty, máte telefony na dvě věci."
"No tak je určitě už na cestě a nechce ti plýtvat kredit. Pojď, ty nadšenče, pudem jí naproti."
Cukla jsem s vodítkem čuchající Čendy a Jirka mě stejně jako ona následoval. Stačilo jít kus cesty dál a ocitli jsme se na malé vyvýšenině - na Červeňáku. Byl tu výhled na město ale hlavně na celé sídliště, kde půlka města bydlela. Paneláky vyrůstaly z šedi a zároveň v ní mizely, jak se nad nimi uzavírala obloha. Na chvíli jsme se zastavili a dívali dolů. Vítr mi cuchal vlasy a Jirka proti němu přivíral slzící oči. Vždycky tu bývalo větrno.
"Ty vado, takovejch králikáren," odvětil při pohledu dolů. Já ale myslela na něco jiného než na strasti života v zástavbě.
Čenda opět obcházela kolem mě a tahala za vodítko. Nejspíš něco ucítila ve křoví. Občas ji braly choutky na zajíce a všelijaká jiná zvířátka. Nehledě na to, jak jsou všichni psi uhranutí smradem mršin. Jako štěně jsem ji kolikrát tahala ze všelijakého sajrajtu.
"Tak ji pusť, ne?" zamručel Jirka.
"Ne," odpověděla jsem a dívala se dolů. Měla jsem zvláštní pocit. "Až najdem tu Barču. Nechám ji proběhnout s Roxinou."

Sešli jsme z kopce. Cestou jsme nemluvili. Jirka začínal koukat na hodinky a už se dávno netvářil kdejak vesele. Neměl rád lidi, co chodili pozdě. Tedy hlavně v případě, že kvůli nim pak musel někde tvrdnout. Chápala jsem to, ale mohl být na Barču milejší, když mu slíbila od Roxky to štěně. Možná se prostě někde zasekla. Když potká někoho, koho zná a dlouho ho neviděla, je strašně upovídaná. Bůh ví, na jakého spolužáka ze základky zase narazila. A že jich tedy vždy měla dost.
Zvedla jsem unaveně hlavu, Čenda už mě zase táhla. Jirka se zastavil a já s ním. Oba jsme v tu chvíli hleděli na stejné místo. Na cestě ležela dívka. Tváří k zemi a nehýbala se. Byla to Bára.
"Ty vado," zasyčel Jirka a běžel k ní, "Báro!"
Zůstala jsem stát, Čenda na napnutém vodítku trochu couvla a nervózně přešlapovala. Asi tušila, že se něco děje.
Jirka si kleknul k Báře a jemně s ní zalomcoval. Stále volal její jméno, ale ona se ani nepohnula. Přiložil ji prsty na krk a zdálo se, že chce něco říct. Druhou rukou hrabal v bundě po telefonu. Slyšela jsem ho, jak mu z úst vyšlo pár slabik. Byl od nás docela daleko, ale já věděla, že mluvil ke mně a pak ztichl a opatrně vzal Báru za rameno a otočil ji.
Čenda se mnou cukla a přitáhla mě o pár metrů blíž, aby pak opět nervózně couvla a zavrčela. Zůstala jsem stát. Ruku nataženou ke své feně a srdce se mi zastavilo. Nebyla to Bára, ne tak docela. Tvář měla plnou velkých zarudlých boláků a pupínků… i ruce, krk.
Jirka se otočil. Klečel u ní a díval se na mě. Netušila jsem, jak velkou hrůzu mám v obličeji, ale on byl chlap - nebál se. Jen věděl, že je to vážný, jako každý chlap.
"Lucy, ona…"
Čenda začala štěkat. Už jsem neslyšela ani slovo, ale viděla. Na Jirkovo ruce se objevila boule. Byla zarudlá stejně jako jeho promrzlé prsty a vedle ní, se zdálo, objevovala další. Jen jsem stála. Stála a třásla se.
"Lucy!" vykřikl. Sáhl si na krk a celý zdřevěněl. Ve tváři měl najednou i on strach.
Čenda zacouvala a začala vrčet. Moje kroky mě vedly pomalu zpět.
"Lucy?" díval se na mě nechápavě.
Obličej jsem měla jako kámen. Jen obláčky páry vycházely z mých úst a ruka svírala tlusté vodítko. Dívala jsem se na něj, jak jeho ruka klouže po krku a v jeho očích se cosi mihotá. Najednou jsem se otočila a vyběhla.
"LUCY!!"
Lucy - tak mi říkali. Jako holce za seriálu. Lucy. Protože Lucka jim chvílemi přišlo moc dlouhé. Lucy. Křičel a křičel. Věděla jsem, že vstává, že možná běží za mnou. Jenže hlas pak počal utichat. Ale já běžela dál. Slyšela jsem dech Čendy, jak prohání vzduch zdravými plícemi, jak tisíce krvinek proudí v její krvi. Běžela a vedla mě.
Nikdy jsem jí nedokázala stačit, když se rozběhla. Nikdy jsem nedokázala stačit ani menšímu psovi. Ale dnes jsem měla stále její ocas těsně u kolen. Jakoby kvůli mně zpomalila, jakobych já kvůli ní - kvůli nám - zrychlila. Něco mě hnalo a já ani necítila, že běžím. Slyšela jsem jen své jméno, viděla jen větve, které mě míjely. Cestu plnou listí, mrtvé chroští usínajícího vršku nad městem.
Pak mě bodlo v boku, nohy se mi začaly plést. "Čendo! Dost!" A ona zastavila a otočila se ke mně. Ohnula jsem se v pase. Dívala se na boty. Náhle se dostavil třes. "Čendo." Šeptala jsem její jméno a nedokázala se zvednout. Bála jsem se zvednout. Dokud nepřišla až ke mně, neotřela se mi o nohy a já vzala její hlavu do dlaně.
Začaly jsme si to uvědomovat. Co se stalo nebo možná jen… Co se to vlastně stalo? Znaly jsme na to odpověď? Přemýšlela jsem, jestli ji vůbec znát chci. A pak jakoby se začaly vynořovat souvislosti. Nechoď domů Jiří. Nechoď domů. Co se mohlo dít, když to Nikola psala? Podlomily se mi kolena a sedla jsem si do listí. Černé tělo zavalité feny se ke mně jemně tisklo a její čenich mi hladil tvář. Co se mohlo stát?
Hladila jsem její hřbet a objímala ji. Přes hustou černou srst jsem sledovala prázdnou cestu před námi. "Čendo," slyšela jsem svůj hlas, "Čendo." A pak jsem se zvedla. Srdce jakoby zatěžkal kámen, jak tvrdé bylo a ztěžka bilo. Jako hodiny zpomalené rzí v kolech.
"Musíme jít, pojď! Pojď, Čendo!"
Na něco jsem si vzpomněla. Musíme nahoru - nahoru na Červeňák.

Hnala jsem sebe i svou fenku. Běžely jsme do kopce, zakopávala jsem o kameny skryté v listí a v hlavě mi tepalo. Ještě kousek - bež, Lucko, běž! Třešně a trnky a kdesi pod námi opuštěný sad plný zkroucených jabloní. Rudé krvavé šípky na růžích a to ticho. Všude bylo ticho. Ptáci nezpívali - nebyly tu. Příroda mlčela. Jen můj dech, její dech.
Vyběhly jsme na vyhlídku. Prázdná špinavá lavička s nahnilými prkny a kolem ní odpadky. Malý plácek obehnaný křovím a dole pod ním šedé město. Čenda začala čenichat a táhla směrem ke křoví. Dívala jsem se za ní a pak se nadechla.
"Roxy!" Přikázala jsem jí jménem hlasem silným, ale vyděšeným hluboko uvnitř. A ona vylezla.
Fenka výmarského ohaře - nekonečně modré oči a našedlá srst se zvláštním leskem. Kupírovaný ocásek se jí slabě komíhal, jak pomalu vylézala z houští a plížila se váhavě ke mně. Nezůstala u své paní, ani Čenda by nezůstala. Obě měly až příliš velký strach, možná větší než já sama.
"Pojď," řekla jsem, když ke mně přišla. Poznala mě. Podrbala jsem ji za ušima a zadívala se jí do tváře. Její oči působily smutně, vždy byly takové, ale dnes se zdálo to něco v nich ještě větší. "Roxy, půjdeš. Půjdeš, tak pojď!"
Zvedla jsem se a Roxy skutečně udělala pár kroků k Čendě a zvedla ke mně hlavu. Jenže kam? Jak jsem se dívala dolů do města, v hlavě mi vířilo tisíce myšlenek. Nekonečný proud obrazů, které vycházely z mé fantazie. Co jsem měla dělat? Co mám dělat?
Prudce jsem si klekla k své fence. "Čendo, Čeněčko!" Do očí se mi začaly drát slzy zoufalství. "Co je to? Čeněčko?" Ale ona se jen dívala tím pohledem beze slov. "Co budeme dělat? No tak, řekni paničce, co budeme dělat?!" Vstala jsem a pevně sevřela vodítko. "Di. No tak jdi, Čendo!"
Vykročila a já se nechala vést. Roxy šla vedle mě a snad v mé přítomnosti našla klid. Zdálo se, jakoby se nic nestalo, možná na to docela zapomněla, když mě uviděla. Čenda šla dolů z kopce a mířila zpátky do sadu. Vedla nás mezi stromy ve vlhké trávě. Mezi pahýly s úzkými větvičkami, na kterých ještě místy visela zkrabatělá jablka. Začala jsem tušit, kam asi míříme.
Když se prošlo sadem a dali jste se cestou mezi rákosím, chvíli mezi poli, skončili jste v malé vesnici. Bylo to jen pár domů, možná ne víc než 100 obyvatel. Staré družstvo, žádný obchod jen taková hospoda pro pár místních a ty, co sem dobloudili. Kolem družstva vedla právě ona polní cesta. Čenda šla neomylně, šla na vycházku, tak jako jsme chodily vždycky.
Bylo tam ticho. Nad hromadami hnoje se vznášela pára a já neslyšela ani jedinou krávu zabučet. Žádný kohout s otravným kokrháním. Ale pak jsem se zastavila a podívala přes plot. Byly tam slepice. Chodily pomalu po širokém dvoře družstva. Asi šest slepic. Skláněly hlavy a vyzobávaly zbytky zrní z betonu. Sledovala jsem je jako uhranutá. Čenda ale zakňučela a cukla s vodítkem.
Kráčely jsme po silnici mezi domy. Všude bylo tak hrozné ticho, a když se přeci jen ozval nějaký zvuk, přepadala mě hrůza. Přesto něco ve mně stále přemlouvalo zblázněné srdce, že se nic nestalo. V mlze daleko přede mnou na silnici jsem měla dojem, že vidím siluetu člověka. Záclony v oknech se hýbat nemusí, dokud není průvan, znělo v mé hlavě.
Došly jsme až na náves, kde stála malá požární nádrž, a Čenda začala u břehu pít. Normálně bych ji přetáhla přes čumák, ale najednou mi to bylo úplně jedno. Roxy kolem ní běhala a škádlila ji. Měla jsem dojem, že slyším hlasy. Někde někdo s někým mluvil. Začalo ze mě všechno padat a uvnitř se rozhostil klid. Vodítko jsem si přitiskla k hrudi a otočila se směrem, kde nad dveřmi vývěsní štít hlásal U kaňoura. Myslivci sem, pravda, asi chodili často.
Odtáhla jsem Čendu od vody a vydaly jsme se k hospodě. Vzala jsem za kliku a otevřela. Několikrát jsem tu byla s rodiči, tenkrát ještě na limonádě. Pak s kamarády na pivu při našich víkendových čundrech a pochůzkách. Sedla jsem si ke stolu u okna a dívala se ven. Čenda si mi lehla k nohám jako už tolikrát, když jsme tu seděly, a Roxy trochu nervózně bloudila kolem stolu.
Nic se nestalo, Lucko. Nic se nestalo, říkal nějaký podivný hlas, který zněl jen v mé hlavě. A když jsem se otočila k výčepu, všimla jsem si, že je tam prázdno. Kde je hospodský? Otočila jsem se zpátky a dívala se z okna. Šel asi do sklepa nebo tak něco. Čenda mhouřila oči a občas cukla ušima. Za chvíli přijde, uvidíš, Lucko. Za chvíli je tady, dáš si pivko a pak půjdete domů.
Jenže on nepřijde, protože Bára je mrtvá. Jirka je možná už taky mrtvý. Lucko, uvědomuješ si to vůbec? Víš, co to znamená mrtvý? Dívala jsem se ven na ulici - bylo tam zoufale prázdno. Co ta silueta? Kde je? Posunula jsem se blíž a poodhrnula záclonu. Někdo ve starém špinavém kabátu, tam v mlze. Divně se belhal po asfaltu a náhle upadl a zůstal ležet. Vstala jsem tak prudce, že lavice pode mnou zuřivě zavrzala. Čenda vyskočila na nohy a Roxy byla okamžitě u nás. To ne! Hnala jsem se za pult, kolem výčepu do zadní místnosti, kde jsem tušila zbytek domu.
Vyběhla jsem do patra přes skřípající dřevěné schody a podívala se oknem dolů. Na silnici ležela postava, koulela se ze strany na stranu, tak pomalu a unaveně a já nedokázala rozeznat tvář. Co se děje!? Tak co se děje! Běžela jsem dolů a náhle jsem si všimla pootevřených dveří. Za nimi byl slyšet šum - bublání vody. Zůstala jsem stát. Špičkou boty jsem je otevřela a chvíli se jen tiše dívala dovnitř. Na sporáku stál hrnec a voda se stále vařila, ale nebyl nikdo, kdo by se po ní sháněl. Místnost byla prázdná. A pak jsem uslyšela hlas.
Zněl zvenčí, tam kde byly dveře na zahradu a já okýnkem v nich viděla rozostřený obličej. Couvla jsem. Oba psy v zádech, kňučeli. Otočila jsem a prolétla jsem chodbou a náhle mi došlo, že nevím, co mám dělat. Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe, ale nebylo kam jít. Jen dveře. Jen dveře ven na ulici. Tam nebo nikam. "Jdeme!" kývla jsem na můj psí doprovod a vyrazila.
Vyběhla jsem na ulici - neohlížela se. Obě fenky mi běžely po boku, jazyky vyplazené, drápy cvakaly o asfalt. Běžela jsem jako šílená, jako smyslů zbavená pryč. Nevnímala jsem nic kolem, jen cestu - viděla jsem jen cestu. A na ní se náhle objevila postava. "To ne," šeptal můj hlas. Stála u jednoho z domů, viděla jsem, jak se pomalu otáčí, zvedá hlavu, dívá se na mě. Ne!
Otočila jsem se - nemůžu zpátky! Zůstala jsem stát. Kam? Kam mám jít, proboha kam? Čekala jsem na zázrak, ať mi někdo ukáže cestu. Jenže postava nečekala, šla mým směrem, cítila jsem, jak zrychluje, skoro jsem ji už slyšela, volala mě. Popadl mě strach - tak šílený, prudký a divoký strach, sevřel mi útroby. Běž, Lucko! Tak už běž! Kam? Běž! Běž!
Pod podrážkou zaskřípaly kamínky. Prudce jsem sebou škubla a rozběhla se mezi domy. Úzká cestička vedoucí neznámo kam. Feny v patách. Klouzala jsem po bahně, ale běžela. Cesta končila mezi zahradami. Někdo tam stál. Bože, někdo tam stál. U stromu na jedné ze zahrad a vedle něj ležely hrábě, snad shraboval listí a pak… Opíral se ztěžka o kmen, viděl mě a snažil se narovnat. Couvala jsem, rozhlížela se, běžela. Kolem plotů po staré cestě nahoru. Něco bylo za mnou, něco jsem slyšela. Byli to oni. Chtěli pomoct, chtěli jen pomoct - to bylo vše, co ode mě chtěli. Jenže já nemohla.
Došlo mi, že se ztrácím. Najednou jsem nevěděla, kde jsem. Zoufale jsem se otáčela, ale viděla jsem jen ploty jako nekonečné bludiště, i když domy byly tak blízko. Zatočila se mi hlava. První, co jsem viděla, byla hromada dřeva složená u cesty. V posledním záchvěvu sil jsem se už jen schovala za ni. Tiskla jsem se ke dřevu a lomcoval mnou můj roztřepaný dech. Oni - byli tak blízko.
Seděla jsem tam takhle, kdo ví jak dlouho, čas se zastavil. Třásla jsem se. Psy se ke mně tiše lísali a kdesi za námi byly slyšet hlasy, kroky, dech. Nedívala jsem se napravo ani na levo ani před sebe, ale oči jsem měla otevřené.
Ozvalo se šelestění, jak se kdosi někde prodíral křovím. Zadívala jsem se přes ploty nahoru k poli. Zdálo se, že se tam někde cosi mihlo. Ozývalo se vzdálené mumlání odkudsi z cesty a vrávoravé kroky se pomalu blížily. Byly tady. Všude kolem. Tak sama, sama ve světě, který přestal dávat smysl. Proboha, co se stalo? Kdy to skončí? Oni přijdou. Přijdou si i pro mě. Už se nedá utéct, ať je to cokoli. Už to nejde! Zoufale jsem si zakryla tvář. Druhou rukou jsem šátrala po zemi, abych popadla Čendu.
A pak jsem ucítila dotek.
Teplý dotek čísi dlaně, která pevně stiskla tu mou, a slabý závan dechu.
To jak ten mužský hlas řekl: "Pojď!"

A já nevím vůbec jak. Jak mě to napadlo a proč. Ale já to věděla,… Věděla jsem,…


Zachráněna.


Inspirováno Doctorem Who, což možná fanoušci první nové série poznali. Ale je to pouze inspirováno, neboť mi velice silně utkvěl ten moment, kdy už to vypadá, že je konec vaší existence v daném čase a prostoru, a najednou ucítíte ten dotek a uslyšíte cizí hlas. Opět spíše starší kus, je to na textu znát, ale vyloženě špatné to není.

Markéta Orlová / 2013
 


Aktuální články

Reklama