>/ Hih

2. srpna 2015 v 17:41 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Běžela jsem. Nejasná skvrna na obloze olizující západní svahy, uzamykající se v kotlině, v dáli se zvedající, mířící k horám - říkají jí Slunce. Byla žhavá jako jemný plamínek a její jasně oranžová záře s příměsí tyziánu vystřelovala kolmo se zemí v tom náklonu skvrny, míjela vzduch, narážela do stébel, rozsvěcovala chocholky rákosu. Nedalo se dívat do ní, ale když jste rukou skvrnu nad obzorem zakryli, chocholky se proměnily v ochmýřené lucerny žhnoucí jasným plamenem, který jim skvrna propůjčila. Každé jemné chmýrko se rozjasnilo. Jakoby celé rákosiny podél cest hořely, hořely věčným plamenem, který jim nic neublížil a s nocí zešedivěl.
Tam, kam paprsky nedolétly, rozkládalo se mírné šero bez jasných oranžových tónů. Bylo světlé, ale bezbarvé. Schovávalo se za každým stonkem, na který paprsek narazil, za každým stromem, za každou boulí hrbolaté země. V křoviscích se rozptylovalo, jeho poslední zbytky pak odrážel led zbylý v místech pramenišť, odkud se voda vylévala na cesty.
V letních obdobích se zdálo, že voda teče odnikud, v zimě led označkoval její cesty až k počátkům, jakoby dopadl zločince, jenž se před ním dlouho skrýval. Značkoval ta místa, ukazoval je lidem, co procházeli kolem. Led, který už roztál, stihl rozmočit pobledlou zahnědlou trávu a cesty se měnily v podivné čvachtavé skluzavky. Stopy zvířat se bořily hlouběji, mizely déle.
Tkaničky se o překot rozvazovaly na botách a nutily mě pořád zastavovat. Každá pokleslina, každé sedlo cesty bylo plné vody. V jejím ohybu za malým polem mezi rákosím, kde pod cestou tiše tekl potok proměněný snad už končící zimou v koryto pomalu tajícího ledu, byla velká louže - tak velká, že se rozlévala přes celou cestu a dala se obejít jen výskokem a balancováním po nízké římse z hlíny a suché trávy po pravé straně cesty tam, kde bylo husté rákosí výš, výš než na levo.
Tkaničky se mi však už rozvázaly u prvního koryta nedalekého prameniště na cestě ještě před polem. Musela jsem se potupně ohýbat v tmavém bahně k původně stříbrné, dnes již spíš šedavé, tkanici s mokrými fleky. Druhá už se také pomalu rozvazovala. Nevrle jsem utahovala obě dvě a nadávala na svou zapomnětlivost, která nechala nové boty - nové, velice až nepřístojně drahé boty do terénu a bez děr ve švech - ve starém modrém prádelním koši kdesi v hloubi školy, kam si schovávám své tělocviky.
Minula jsem louži. Rákosí, které začínalo za mostkem v ohybu cesty, trochu řídlo, jak muselo ustoupit křovím, planým jabloním, jedné hrušni a několika vysokým vrbám po stranách cesty. Tvořily tu vysoké šeré loubí, kde tma se zdála být i za plného dne, a v teplých měsících tu létaly štípavé mušky, komáři a kloši, kteří se s oblibou lepili na kůži a nějakým zázrakem nešli vyklepat. Jejich četné nožičky a plochá tělíčka téměř splynula s holým tvorem, na kterého dosedli, a jen za pomocí nehtů se dali zlehka odškrábnout.
Za vrbami se otvírala úzká dlouhá louka táhnoucí se podél pravé strany cesty, jež mizící po pár metrech stáčí se v dalším téměř zpětném ohybu do leva. Louka kdesi v dáli končila až u silnice. Daleko se to ale pouze zdálo. Z pravé strany ji lemoval pás neprostupného roští a švestek vybíhající po malé vršině končící kdesi, kam se nedalo dohlédnout, tam, kde bylo pole. Za ohyb se cesta svine podél rákosin a šípků, zakroutí se jako had a ústí na velké pole rozprostírající se od malého kopečku v dáli po vrch s osamělým vysílačem lemující sady a zase zpět ke mně.
Cesta je betonová, časté splavy z polí vyhání z malého koutku trávu. Zdá se, že končí - nekončí. Jako malá pamatuju cestu, jíž se téměř ještě dalo za letních dnů projít, i když byl člověk poštípaný a plný plevele, který se na něj cestou lepil. V pravém úhlu totiž ta stará cesta v tomhle krátkém svém ohybu vedoucím podél růžku pole, který byl sotva 15 metrů dlouhý, zahýbala přímo tam, kde se jako hráz mezi dvěma poli tyčila hradba jemně šedozlatého rákosí, sem tam z ní vyrůstal větší keř nebo strom. Stvoly vedly jako cestička, kdysi se dalo skrz, potom jen kolem, dnes opět skrz a to hladce - cesta byla vysekaná, část trávy a nánosy hlíny, která zarůstala cestu, odrhnutá, odtrhaná, odšrabaná. Za humny se tomu říkávalo, cesty za humny. Už se zase dalo jít - za humny.
Přeskákala jsem ladně na špičkách bahno. Traktory oraly před dobou, kterou si již nepamatuji a ani nevím, zda to byl podzim nebo snad zima, protože čas začal utíkat rychleji za posledních pár let a stal se mi podivně relativní. Hradba rákosí byla nejprve jen z jedné strany, potom mě obestoupila, skryla a jen občas se dalo vyhlédnout na to či ono pole po stranách, vidět kopce okolo. Roztátý sníh měnil rákosiny v bažiny a puch tlejíciny mě praštil do nosu asi v půlce té podivné roury, kterou kmitaly moje nohy ve volném tempu. Běžela jsem. Běžela a cítila pach kedluben, pak zelí… pak obojí. Nakonec z toho zbyl ten zvláštní studený puch rybníků, puch tlejícího dávno suchého rákosí stojícího ve vodě, která byla všude kolem, která nebyla vidět a věstila past každému, kdo by sešel ze zablácené cesty ve snaze si ušetřit trápení a špinavé boty. Propadl by se do jednoho z jezírek až po kotníky, měl-li by štěstí.
Ptáci se zvedali ze stébel, kde se doteď schovávali. Byl večer, příroda živa za dne pomalu usínala a její druhá polovina se začala probouzet. Někteří ptáci poděšeně výskli, přelétli cestu a zmizeli obloukem o kus dál. Byli to skřivani - soudila jsem podle žluté barvy bříšek zanikající v zešeřených útrobách tubusu z rákosin. Cesta tu místy působila jako děsivé bludiště, dokud se nerozevřela z ničeho nic na široké cestě necestě - širokém pásu trávy pro traktor před liniemi stromů, jabloní, teď temných bezlistých a mrtvých.
Jak cesta zatáčela ven do sadů, vlevo v rákosí cosi hlučně zachrastilo a potom ztichlo. Zastavila jsem se a poslouchala tu chvíli. Srny se tu často schovávají, už byl večer, jsou tu někde. Bývají opatrné, jsou, ale nejsou vidět. Plyne z nich cosi zvláštního - jakýsi éter, který plní vzduch a dá se cítit všemi smysly. Ten pocit, že tu jsou, že jsou blízko, nehýbou se, čekají. Nohy se opět rozkmitaly, vyběhla jsem na trávu a ozvalo se zlověstné čvachtání. Už tak jsem měla dojem, že mě studí špička chodidla. Mezi podrážkou a zbytkem boty byl rozlepený otvor a voda jím vesele proudila dovnitř vtahována do suché ponožky. Raději jsem zpomalila a šla krokem.
Pruh rákosí tu končí ve skupince vrb, tyčí se nad rybníkem, který tu je schovaný v rozsedlině mezi svahy sadu na dohled od střech domů vesnice. Šla jsem blíž a možná jsem přeslechla hihňavé brekekání z rákosí okolo. Snad jsem ho slyšela, ale nevěnovala mu pozornost, protože se zanedlouho ozvalo šustění a na travnatý pruh před sloupci stromů vybíhajících do nízkého svahu se vyhoupla skupina tří kusů vysoké. Všechno nejspíš srny, jak jsem nestihla prohlédnout jejich hlavy ani tu zvláštní jiskru v oku. Vyběhly z ničeho nic, chvíli mě sledovaly - nehybnou ustrnulou - pak se zvolna rozeběhly do svahu mezi stromy.
Zvědavost hnala mé nohy za nimi do spleti jabloní. Srny se často pozastavují, nespěchají, rozmýšlejí, ale pak vám zmizí před očima. Tráva mi šustila pod nohama. Srny se zastavily. Já zastavila. Veselé brekekání - jakýsi podivný jízlivý rytmický smích. Znělo to tiše za mnou. Hloupost. Hleděla jsem na srny, jakoby se jejich oči dívaly skrz mne. Vedoucí samice hnula hlavou, daly se do pohybu - téměř okamžitě. Nevědomky mě vtahovaly dál. Přesto jsem cítila, že to nemá cenu.
Srny byly čímsi hnány vpřed, když přeskočily přes pár řad jabloní, ztratily se mi. Prolézání skrz malé šípky a vzrostlý suchý plevel mezi stromy mi moc nešlo. Šli jste-li po sloupcích, byly vaším problémem jen ostré větve, po řádcích - skrz téměř dohromady srostlé stromy - všechno to neposekané svinstvo a větve navíc. Nešlo to a hlavně nešlo to tiše. Nebylo to poprvé, co jsem tu srny následovala fascinována jejich ladností, rychlostí, obratností a temnými pohledy němého tvora, ale vždy, vždy naprosto marně. Stačilo pár minut a byly pryč. Dlouze jsem se nadechla, možná dvě sto metrů dělilo mě od pruhu trávy dole, kde stromy končily.
Jízlivé brekekání kdesi za mnou mezi stromy. Jízlivé, kousavé, děsivé. Teprve teď jsem si ho uvědomila. Jak jsem se otočila, nic jsem neviděla. Nejistě jsem popošla směrem dolů z mírného svahu. Šelest trávy na levo. Ticho. Brekekání, podivné brekekání jako brumlání pod vousy znělo za mnou. Něco mi říkalo, že je blíž. Neotáčela jsem se. Šum trávy, jak se lámala stébla křehkého plevele. Zvuky neutichaly. Hlas se snad blížil, zněl jasněji, lidštěji, výsměšněji, jako hihňání děcek s podivným přízvukem. Ten zvuk, jaký slýcháte za nocí - ten, co netušíte, zda ho vydává pták či hmyz. Podobný šumu z otevřeného okna za letních dní. Jakobych slyšela funění. Jemné bodnutí kdesi dole na těle. Čím, to netuším. Tma ale přišla nečekaně rychle. Téměř okamžitě se rozprostřela přes mé oči. Prolila se hlavou, nastalo ticho bez kapičky vědomí.
Nikdo už si neuvědomí, jak padal, jestli padal. Neví proč. Ví, co bylo předtím, ale před čím? Pocit náhlého temna, které je jako konec filmu. Pomalá plynulá uzávěrka kruhu světla. Jako když hrnek hořkého čaje zvrhnete na bílý ubrus. Tekutina si hledá tu nejrychlejší cestu, kalí barvy, až je pohltí do sebe, zastaví se a zůstane jen zoufale velká šmouha, flek a všude voda. Tak je vám. Tak náhle se zkalí smysly, že si to sotva stihnete uvědomit a už nevíte ani o sobě samém. Sotva vám dojde, co se děje, už nejste přítomni duchem na světě, jaký znáte. Nepřichází ani sny. Jen tma.
A tma se mě držela. I když jsem otevřela oči, nepřišlo světlo. Cítíte to, už když probdíte. Jak se kradmo vrátí vědomí, ucítíte vlastní dech, pohyby hrudi, uvědomíte si celé tělo a za zavřenýma očima se objeví stíny barev. Bývají rudé, když je den. Proč - snad jak světlo prosvěcuje prokrvenou kůži. Když je noc, nevidíte nic. Jen onu tak hustou tmavě tmavou modř. Probděl sluch, uši slyšely cosi zvláštního. Mlaskavé zvuky a mrmlání někde mezi nimi. Znělo to jako by někdo tiše pleskal o vodu. Někde bylo něco mokré. A mezitím mrmlání. Co mě probudilo?
Oči se držely zavřené, byly slepené a celé tělo zmátožené, sotva jsem ho cítila. Měla jsem divný pocit odlehčení někde dole na těle. Pocit, že něčeho ubylo. Vyrušily mě zvuky. Šelest. Tráva? Křoví? Něčí kroky snad? Podivně lehké. Zvíře? Ozvalo se zamrmlání uťaté krátkým zamručením. Znělo zle, až možná moc nahlas. Nutilo mě to nabývat vědomí čím dál víc, ale něco tíživého mi obestíralo zrak a svaly byly tak tuhé. Rána. Ozvala se zřetelná tupá rána. Kdosi těžce oddechl a přišla druhá. Utichlo to mrmlání, docházelo mi. Byla to taková ta rána, kterou vydá dřevo, když s ním uhodíte. Je v ní slyšet ta pevná přesto lehce houbovitá struktura klacku.
Chvíli bylo ticho, než jsem si uvědomila, jak mě cosi svírá za levé lýtko. Drželo mě to pevně a tlak se pohnul stranou. Byly to prsty, co jsem cítila - nejspíš - nebyla jsem si tím z nějakého důvodu jistá. Pak jsem ucítila tlak na pravém stehně a tah. Celé mé tělo se hýbalo a mozek říkal, že hlava je výš - směřovala do kopce. Břicho se táhlo po zemi, vědomí sílilo, jak se objevil ten nový nepříjemný pocit rolujícího se oblečení, a něco mi říkalo, že někde dole mi chybí cit. Nastala ve mně náhlá okamžitá panika z čehosi. Než ale stačila doputovat do síně mysli její příčina, vědomí opět selhalo, a jako když zhasnete žárovku, ztratilo se a s ním i ten pocit náhlého děsu. Z čeho byl, už jsem se dovědět nestihla.

Za víčky bylo šero, přísahala jsem na den. V nose jsem cítila vlhkost, chlad jako ve vlhkém podzimním ránu. Mlhy, šero. Vědomí zabíralo rychle, vracely se překotné vzpomínky, podivný usměrněný chaos létající do mozku ze všech směrů, tříděný, posílaný do patřičných míst v hlavě. Pod rukama - tráva. V uších - ticho, snad ptáci z dálky. Nos - vlhko, studený vzduch, pach mírně tlejících rostlin. Vracel se cit do svalů, jejich hybnost. Hnula jsem ztuhlou nohou. Obě byly jako rozpouštějící se sýr. Roztahané, pořád ale dost pevné. Natáhla jsem konečky prstů a tráva mi klouzala po bříškách.
Oči jsem otvírala jen pomalu spolu s mátožně se zvedajícím tělem. Nádech - výdech. Vlasy padající do obličeje, načepýřené, rozcuchané, culík pořád držel tak, jak jsem ho udělala. Kdy to bylo? Dostavily se otázky vnější - kde, co. Rozumové - jak, proč. Odpovědi nebyly jasné. Vzpomínala jsem si, co bylo. Vzpomínky se vyrýsovaly, skládaly do obrazu jako puclíky, všechno postupně. Běh. Rákosí. Srny. Smích? Smích… Pak tma. Ale?
Mozek mi říkal tak úporně, že to nedává smysl. Že to nemá logiku. A co ten… noc. Rány. Byl to sen? Zdálo se mi to? Tahání. Něčí ruce. To… ten pocit.
Nabyla jsem vědomí ospalého člověka, kterého z přeležení bolí hlava. Vytočila jsem se v pase, jak jsem táhla horní polovinu těla tak, abych se podívala na nohy. Ležela jsem na boku, teď zapřená dlaněmi do vlhké trávy a dívala jsem se na nohy. Nic divného na nich nebylo. Nohy… Nic nikde nebylo divné. Když jsem zvedla hlavu, bezpečně jsem poznala to místo, kde jsem. Ale mozek říkal, že je to nelogické. Dívala jsem se před sebe tam, kam vedla nejasná cesta kolem jabloní. Končila ve velkém poli. Tom poli, které obemyká kraj od kopce, kolem vrchu s vysílačem až k rákosinám, za kterými začíná další pole. V rákosinách vede cesta a tyhle jabloně jsou staré.
Byla jsem ve starém sadu. Celé sady vytvářely jakési široké U kolem pole a vprostřed byly rozděleny vrchem s vysílačem, kde rostly jen staré polámané plané hrušně a vysoká tráva. Tam, kde ryli tak divoce divocí kanci. Celé pole bylo možná kilometr možná půl široké - já neměla moc odhad, ale bylo velké tak, aby stovky metrů přestávaly stačit. Ale ta plocha, kde byla jen hlína, se měřila s nataženým palcem před sebe, pomrkáváním z oka na oko, špatně. Uměla jsem to, ale tady ještě nezkoušela. Lenost - domácí lenost. Tam kde to neznám, dělám to v jednom kuse.
Protřela jsem si tvář jednou rukou, odhodila z ní vlasy. Jsem ve starých sadech, na druhém opačném konci dlouhého pole, kde jsou sady nové. Znám to tu dobře, chodím sem, nikdo tu už nebývá, ale jablka pořád rostou. Pomalu jsem vstala. Byl šerý den, brzké ráno, kdy ještě slunce nerozpustí hedvábné závěsy vlhkého vzduchu a mraků. Kráčela jsem nejprve mátožně po cestě k poli a pak začala moje hlava myslet. Bylo to nelogické. Co tu dělám? Nerozuměla jsem tomu, protože to celé bylo divné - divná skládačka kousků, co k sobě sice očividně pasovaly, ale nedávaly dohromady obraz, jaký by se dal znát. Byla to podivná hloupost, ale mé tělo ji přece celou tu dobu cítilo, čilo. Ale. Minulý čas rád zpochybňuje i vaše vlastní počitky. Chtěla jsem zapomenout, dostavil se pocit zimy, zapomenout nešlo.

Cestu, kterou jsem znala dobře, ušla jsem ji dřív, než se vyjasnilo - odpoledne bylo skutečně velice jasno. A večer nastal ten stejný západ slunce jako předtím, ale kdy to bylo? Podle kalendáře v mobilu, který jsem první prohlédla, to bylo včera. Věřila jsem, že datum dne, kdy jsem běžela a pak ztratila vědomí, jsem znala. Bylo to divné - doma se po mě nesháněli. Normálně by mě šli asi hledat, zkusmo spíš, protože vědí, kam chodím, když jdu z domu, a obvykle se jen někde zapomenu, to oni vědí. Ale nehledali mě.
Když jsem otevřela dveře, všechno vypadlo běžně. Nikdo se na mě nedíval. Nijak zvlášť jsem nevzbuzovala pozornost. Jakobych odešla na procházku. Ráno? To nedělám - jen když je námraza a já vyběhnu dřív, abych si prohlédla jinovatku. Jinak nikdy, nikdy! Nenávidím zimu po vykročení z vyhřáté postele. Nejdřív mhouřit oči do polštáře. Vstávat pomalu, pomalu jíst, vrátit se, kartáček, ustlat - pomalu. Co se vlastně stalo?
Celé mě to utvrzovalo v tom, že asi nic.


Běžela jsem. Slunce rozsvěcovalo rákosí jako lampičky. Byl večer, byla jsem už unavená. Alespoň to provětrá hlavu, která mi za den stihla ztěžknout. A unaví nohy. Rychle usnete, posedíte u televize s chlebem v ruce a talířem na prsou. Do vany už se unaveným nechce, ale stejně se donutí tam vlézt, kartáček, plácnout sebou o postel. Slunce už nebylo tak oranžové, cesty pořád mokré. Čvachtaly a bahno se lepilo kolem hrany boty. V tunelu z rákosí už opět začínalo být šedivo, jak se slunce klonilo hluboce dolů. Zastavovala jsem asi každých 500 metrů - buď se mi prostě zachtělo, nebo tam byla louže. Teď se mi zachtělo a navíc v rákosí to hlasitě šustilo.
Bylo to zbrklé praskání horlivého zvířete. Takové jsem znala. Usmála jsem se, protože jsem plně očekávala, co se ze změti suchých stébel vynoří. Znala jsem tuhle zbrklost, rychlost, hromotlučnost a zvědavost - psích čumáčků. Psa už jsem neměla, nebylo s kým teď běhat, tím spíš jsem snad z lítosti vůbec běhala. Velké tmavé tělo s veselýma praštěnýma očima se vynořilo z rákosí na cestu jako stín. Byl to huňatý velký ovčák. Všichni bývají huňatí a velcí, kdykoli je potkáte, ale nikdy tak nevypadají, když jsou jen tak na obrázcích. Zdají se menší, míň chlupatí. Ve skutečnosti mají hlubokánskou srst, jsou těžcí, stačí jejich dotek a cítíte tíhu. Mají velké silné tlapy jako medvědi. Černozlatí s dlouhými růžovými jazyky vypláznutými v černých pyscích a jiskřivé, prý mandlové se říká, oči.
Díval se na mě - veselá němota. Pak jsem si všimla ženy tam, kde cesta končí a vychází do sadu, jak stojí. Pískla a pes se vesele cvalem přihnal za ní a oba zmizeli za ohybem cesty. Najednou mi došlo, že v tom bylo cosi zvláštního. Nevěděla jsem co, ale nohy se mi hýbaly směrem, kam jsem tak jako tak chtěla jít. Když jsem vyklouzla z rákosí, viděla jsem je asi na 30 metrů od sebe. Pes jí šel po boku, kýval silným ocasem a já se najednou hrozně lekla. Žena nešla, ona skákala. Malé poskoky činěné na jedné noze, z druhé zbyl pahýl zabalený v nohavici končící nad kolenem, podél kterého vedla hůl - silný klacek, o který se opírala. Hopkala jako panáček, mechanicky.
Pes se zastavil a otočil. Hleděl na mě svýma přívětivýma očima a plazil dlouhý jazyk. Hrudník mu pumpoval v tempu, v jakém se jazyk prohýbal. I žena se otočila. V hrdle mi uvázal šílený výkřik. Chyběl jí kus tváře, jakoby jí někdo vykousl z levé části obličeje kus masa a nechal kosti a ránu znovu přerůst kůží. Ruce měla téměř bezprsté. Noha. Oči tak kalné jako mléko. Ústa rozšklebená v divném hrozivém úsměvu tupců z blázinců. Neměla i ucho. Noha. Noha! Pes se díval tak vlídně. Utíkala jsem. Tak prudce, tak rychle, o život, o který mě nikdo připravit nechtěl. Díval se tak mile - jen ji vedl.

Utíkala jsem. Letěla tubusem z rákosí, který mě náhle tak děsil, chtělo se mi křičet.

Vylétla jsem z rákosin. Nohy se mi smýkly v bahně. Nesmíš padat! Čvachtala jsem tou břečkou. Na kousku asfaltu v ohybu cesty tam, kde kdysi končila, než prosekali cestu za humna. Tam za humna. Tam jsem nabrala rovnováhu a rychlost. Prolétla temným vysokým loubím vrb a planých hrušní. Málem vlétla do louže. Byla jsem jako jelen. Letící vzduchem skoky dlouhými jako on sám a delšími. Kolem malého políčka v obemknutí polí a remízků. Cestou přes potok z prameniště, který křižuje cestu, kde je tolik, tolik bahna. Hnala jsem se jako blázen a dech mi docházel až tam, kde to znám, u staré bažiny, kam tečou splašky z vesnice - stovku metrů od domu, jsem zastavila.
Bylo to světlé místo. Vždycky jsem tu zastavovala. Celou cestu k potoku z prameniště lemovaly stromy, ale tady byl jakýsi světlík. Jako velké francouzské okno, kterým se dalo hledět přes celé velké pole obemykající kraj až ke kopečku a do dáli vzadu, kde jsou staré sady. Dalo se vidět na vysílač. Na celý ten kraj a kousek i na… tam na nové sady. Otřásla jsem se a rozeběhla se domů.
Zula si zablácené boty, došla do pokoje, sundala bundu a sedla na postel. Dívala jsem se na své nohy. Podpírala jsem lokty o kolena. Pak jsem narovnala a sundala si upnuté běžecké kamaše. Ty co vám sednou na tělo, a když se ohnete, netáhne vám na záda. Byly teplé zimní, s modrým pruhem na stranách jinak černé a v kotnících byly dost pevné a bez zipu, takže šli špatně dolů, ale já ten kotník potřebovala vidět.
Když si sundáte ponožky a vyhrnete trochu nohavici, máte chodidlo před sebou jako na dlani. Na vnější straně nohy vystupuje kulovitý kloub, kost - kdo ví co to je. Na druhé straně je méně výrazný hrbolek, ale je tam. Na něm, jakoby trošičku pod ním, měla jsem odjakživa skvrnku. Bylo to malé zarudlé místo velké asi jako… Nebyla to ani koruna. Spíš desetník, jestli si na ně pamatujete. Možná třetina koruny. Byla to divná skvrna jako poranění, odřenina. Ale ne a ne se zahojit. Byla jasně vínová - byla spíš vínová, ne červená. Trochu do fialova, protože jsem hodně bledá. Jedna její část byla trochu tmavší. Prý mateřská skvrna nebo co.
Dívala jsem se na kloub. Bylo šero a vztekle jsem rozsvítila lampičku u postele. Vyhodila jsem nohy na matraci a kalhotky jsem si nechtěně stáhla na půl žerdi. Rozezleně jsem za ně zezadu zatáhla. Proč když si sundavám kalhoty, musím nakonec div ne skončit nahá. Natáhla jsem nohy k naoranžovělému světlu lampičky a sklonila hlavu. Prsty jsem nahmatala to místo, kde má skvrna být. Nikdy jsem si to přesně nepamatovala. Byla docela nenápadná. Jenže tam nebyla.
Zvedla jsem hlavu a pak se znova zuřivě ohnula. Nebyla tam! Prohlížela jsem nohu. Na malíčku nohy jsem měla tak malý nehet, že tam skoro ani nebyl. Jsem ve spoustě směrů hrozný hybrid. Malý prst a na něm tak krátký nehet, jen takový bledý aniž byste rozeznali část živou od té bílé, co se dá stříhat. Chtělo se mi ječet. Vždyť ty nehty! Byly jiné. Bylo to skoro zřetelné, že nohy se liší. Chtěla jsem ječet, prostě ječet. Kdybych to uměla, ječela bych. Neumím ječet. Chtěla jsem ječet. Jako ve filmech se ječí. Bože ty nohy! Nemám svou nohu!
Do hlavy doputovala ta nelogická pravda. Nedávalo to smysl. Nemůžu nemít svou nohu. Já ji ale… Komu dala prsty? Komu tvář? Co to sakra bylo. Něco mi… Slova mi vázla v krku, vázla i v hlavě. Noha. Kurva. Ten sad. Já… necítila nohu. To žvatlání, mlaskání. Znělo to jako něco vlhkého. Něco jako řídký pudink, co na vzduchu tuhne. Rudý pudink. Ruka mi přelítla přes pusu, plácla do ní a držela. Zády jsem si pomalu lehla na postel, ruku přitisknutou na ústech.
To brekekání, ten smích… Strop byl bílý. Já asi… asi taky. Bylo mi zle? Nevím. Sevřely se ve mně všechny vnitřnosti a zkameněly. Noha mě začala svrbět, jako když si čtete o nějaké nemoci a máte dojem, že to je přesně to, co máte. Já neměla… nohu. Mou.
To brekekání. V sadech. Je tam? Ještě? Musím jet… psa. Sehnat psa. O jednoho jsem už přišla. Tenkrát utekl. Nevrátil se. On… to brekekání. Byl tam taky? Bože. Ne. To ne, to je blbost. Tohle je moc. Blbost. Fantasie. Pořídím si psa. Zase znovu. Zase znovu budu mít hlídače, tentokrát už ne jako. Tentokrát doopravdy. Hlídače. Doopravdového, co vrčí na cizí. Doopravdového.

To brekekání…


Proboha.



Občas píšu vážně zvláštní věci. Je to jedna z mých prvních povídek, takže není mojí topovkou, ale na druhou stranu vám garantuju, že děti se s tím dají strašit výborně. Hlavně, když do nich začnete hustit, že ta příšera žije za barákem.

Markéta Orlová / 2012
 


Aktuální články

Reklama