"/ Jak pesimistický realista oslavuje

2. srpna 2015 v 14:03 | vOrel |  Spletitý vOrlí život
Většina lidí bere své životní úspěchy… prostě jako životní úspěchy. Když se vám něco povede, je přece přirozené nadšeně slavit, juchat a skákat do stropu. Taky bych byla ráda přirozeně se chovající samice druhu Homo sapiens, ale vyrostla jsem ve světě technologií a byla jsem vychována polovičními stroji, takže mám bohužel své neduhy.


Když jsem se, řekněme dnes, ale tento údaj je samozřejmě neaktuální, už když ho píšu, probudila, našla jsem v telefonu esemesku. Mám velice milé kamarády, mám jich málo, ale tím spíš se o mě dokážou velice vřele starat. Krom starší gratulace k úspěšné obhajobě bakalářské práce, tam bylo nové sdělení, respektive otázka, jak jsem to oslavila.

Chvíli jsem přemýšlela, co odporně depresivního odepíšu, ale pak jsem si řekla, proč ne - ať to všichni ví, jak narušení (rozuměj cílevědomí a perfekcionističtí) lidé jako já slaví své úspěchy.

Takže prvně. Žádný úspěch to nebyl. Ačkoli se mě o tom snažilo několik lidí nadšeně přesvědčit, není. Navrhovaná známka oponenta byla za tři, k mé práci bylo mraky oprávněných výhrad a pouze můj rychlý jazyk a na mladou tichou děvčici dosti přesvědčivé vystupování a všichni ti hodní lidé v komisi mohli za to, že jsem to "ukecala" na dva. (Rozuměj: dokázala, že o tom něco vím, dovedu to podat a nejsem až takový neschopný nevědecký kripl.) Moji spolužáci, kteří se u obhajob hroutili, nebo celý rok vesměs propařili, takže bylo chvílemi s podivem, že nějakou práci vůbec zvládli, měli za jedna zcela s přehledem.

Za druhé. Jelikož jsem obhájila svou práci (s bídou za dva, ačkoli jsem nad ní ztratila skoro dva roky života), tak mám za sebou pravděpodobně tu nejjednodušší část a teď mě čekají státnice. Jestli je neudělám, tříletá snaha je v háji a čeká mě další půl rok šprtání, abych mohla postoupit na magisterský level. Nemám titul, nemám jistoty, nemám nic. Mám bakalářku, kterou nenávidím, a sbírám data na magisterku, které nevím, jestli se dočkám (nebo dožiju?). Tak za co mi všichni proboha gratulují? (Tímto ukazuji, jak "zvráceně" oproti "běžné" populaci myslím. Tohle je skutečně moje realita, z té člověka nevyrvete.)

Za třetí. Zatímco ti vyhecovaní spolužáci to šli okamžitě zapít a zajíst do nějaké vyhlášené restaurace, já si naplánovala odjezd domů. V té euforii, že jsem to přežila a že mám tak "výborné" řečnické schopnosti, jsem zapomněla, kdy nám zavírá menza a propásla objednaný oběd. Když jsem si v nákupáku při čekání na vlak řekla, že bych si mohla udělat radost a dát si místo toho nějakou čínu, skončila jsem vyjídáním rýže a oklepáváním pár kousků kuřecího z přemíry rybí omáčky, která mi po pár letech poloviční abstinence v kdysi milovaných rychlých občerstveních nedělala dobře na žaludek. Popadla jsem batoh a vyrazila tedy na nádraží.


Číslovat již netřeba. Na nádraží jsem si přečetla, že už je zase výluka a psychicky jsem se připravila na to, že mě čeká další sprinterský maraton kolem autobusů náhradní dopravy. Měla jsem ale ještě asi hodinu klidné jízdy v rytmu tdm-tdm, tak jsem vytáhla skripta a jala se je číst. Nešlo to, ale nutit se do toho umím docela úspěšně. A to i přesto, že si do kupé přisedl borec se sklenicí(!) piva v ruce a vykládal průvodčí o tom, že jede jen na skok do vedlejšího města a že si batoh s hotovostí zapomněl v hospodě. Očividně. Hlavně že to pivo tam nezůstalo. Každý svoje priority, ehm ehm.

Ve chvíli, kdy vlak konečně dojel do podle výluky konečné stanice, vypálila jsem jak namydlený blesk ven, div jsem při tom nezabila pár lidí. Načež jsem stanula na nástupišti a nechápavě sledovala davy, jak nastupují. Kam, proč? Rychlý záblesk intuice vydedukoval, že výluka se nekoná a já hystericky naskočila zpátky do soupravy. Našla jsem místo v kupé vedle tiché slečny pohroužené do skript jako já a nadšeně se k ní v jejím rozjímání přidala.

V Praze jsem vylétla z vlaku, pokusila se v místních nádražních potravinách ulovit něco stravitelného a pokud možno trochu zdravějšího, abych dojedla ten nepovedený rádoby oslavný oběd, a svým vyhlášeným ostrým krokem, jsem si to štrádovala s taškou přes rameno do metra. Koupila lístek, seběhla schody a začala pérovat na peronu na vysokých šteklích, které jsem na sobě měla ještě od obhajoby. (Zvládám v nich být celý den - neříkám, že je to příjemné a úplně jako ve vatě, ale ví se o mně, že v podpatcích dovedu dohonit i autobus.) Sotva minuta k příjezdu soupravy, v ruce lístek… V ruce lístek, který jsem neštípla! Ježíši Kriste!!!

Opravdu umím v podpatcích brilantně běhat, protože během minuty jsem to zvládla nahoru i dolu ze schodů ke štípačkám i s klátícím se batohem na rameni a proklínala ten pitomý zvyk z městské hromadné, kde je štípačka vždycky až v soupravě a ne dvě stě metrů před ní. Naskočila jsem taktak do výskajících dveří a řítila se směr Hradčanská.

Jaké to bylo potěšení vyjít na čerstvý vzduch a uvelebit se na prázdné zastávce autobusu s brzkou večeří. Nikde nikdo, míjí vás jen auta a Hradčanská je stejně obvykle dost skoupá na velký provoz, alespoň co ji tak znám z těch málo návštěv. Čekala jsem, že začne doléhat únava, ale euforie mě dál živila jako čistý pramen divokého koně. Akorát byla ta voda asi nějaká moc dravá, protože způsobovala náhodné zkraty v mojí hlavě, které se projevovaly celou cestu sem.

Jen, co jsem vytáhla jídlo, ukázala se skupina holubů. Opeření bandité vychytrale zaujali pozice a nenápadně nadbíhali k mým nohám. Žádné: "Huš, huš!" na ně neplatí. Ale já se nedala, nic nebude! Dva z nich to tedy vzdali s tím, že se mnou nebude žádná sranda ani večeře. Třetí ale překvapivě zůstal. Sledovala jsem ho pokoutně ostřížím zrakem a on stejně tak kontroloval situaci. Začali jsme hrát zajímavou mezidruhovou hru. Bylo to kdo z koho. Obměkčí mě svým roztomilým mutantním fenotypem, nebo se mé biologické srdce obrní a vydrží?


Nakonec jsem ale musela ocenit jeho vytrvalost a mazanost. Věděl, že z toho beztak něco kápne, protože s čerstvými houskami v klíně člověk vždycky hrozně nadrobí. Stačí počkat. A tak jsem mu kousek tvrdé kůrky nechala a po jídle mu ho hodila jako poklonu za výkon jeho drobného ptačího mozečku. Zjistila jsem ale malý poznatek vhodný pro všechny holubomily - velké kusy jim nedělají dobře. Teprve když jsem tvrdý kousek housky rozdrtila podpatkem lesklých černých lodiček, byl mutantík teprve v rauši a sesbíral každý drobeček.

Už jsem to chtěla zabalit, sklízela jsem věci, když tu se můj obličej téměř střetl s cizím o dost starším a širším. Zcela neznámá zavalitá paní se mě ptala kudy tudy do Motola.

"Ale jistě povídejte… aha, to musíte asi zpátky do metra." *Jezdí už to vůbec do Motola? Vím já? Copak jsem Pražák? Ale tak napsané to tam už je…*

Paní se svezla na malou lavičku a já zdvořile stáhla své krámy stranou. Zničehonic jala se zcela neznámé dívce vyprávět příběh o své dceři. Dělají to lidé takhle, pravda, často - nejdřív si začnou stěžovat, jak je něco nebo něco jiného špatně a pak začnou mluvit o dětech, občas zmíní drahou polovičku a někdy mluví o svých svěřencích, pokud jsou to alespoň krapet pedagogové. Celkem obvyklé schéma. Lidé nejsou (až takoví) egoisté, věřte mi. Velice často mluví spíš o druhých a o tom, jak jsou na ně pyšní, než o sobě.

Stála jsem tam u batohu a poslouchala ji, dokud nepřijel autobus. Minimálně jsem zúčastněně pokyvovala, když už mi nějaká věta unikla kvůli projíždějícímu autu, ale nikdy, jak jsem navyklá, jsem nepřerušovala. Věci mi pak vždy dojdou ze zbylého kontextu. Jsem vlídný posluchač příběhů (sama je ráda vyprávím) a mám trpělivost, takže neodmítnu a neutíkám, když někdo začne poněkud rozvláčněji hovořit za situace, kdy se to zdá dosti podivné a mnoha lidem přijde to až nevhodné. A kdyby ten autobus přijel třeba až za hodinu, ona by tam se mnou pořád seděla. Odešla teprve, až když já musela jít.

Zbytky euforické nálady projevující se slušností, snad až kulantností, vlídností a zářivým úsměvem jsem šířila kolem sebe i po zbytek cesty. A lidé vám to sice ne vždy vracejí, jakože většinou ne, protože usmívající se lidé působí v anonymním městském davu jako feťáci, ale překvapil mě řidič. Jsou takové dva hlavní typy řidičů: 1. vystupujte zadními dveřmi, jinak jste mrtví a 2. dobrý den slečinko, tak kampak máte namířeno?

Jedni jsou při řízení ve svém živlu, druzí jsou disciplinovaní jak jednotka SS a vyžadují disciplínu i od vás. Tenhle řidič byl ten druhý případ a na překotně vyblitou cílovou destinaci, při jejímž expresním vyslovení jsem si málem překousla jazyk, prohlásil: "Ale jistě,… Vy jste to na mě tak vybafla." "Já mám rychlý jazyk." Převzala jsem zpáteční drobné s vlídným poděkováním. "Já děkuju!" vrátil mi to živým hlasem řidič. Načež jsem se otočila a zjistila, že půlka autobusu je rezervovaná jako obvykle.


Cestou jsem si užívala pohled na nové kancelářské budovy na Dejvicích a fakt, že skripta zůstala dole v zavazadlovém prostoru a já mám povinně hodinku klidu. Zlaté světlo začalo ujídat sedadla a já byla na cestě přímo za nosem na divoký západ. Bylo už dávno po večerníčku a zlatá hodinka fotografům právě vrcholila, kopečky se rýsovaly proti slunci a skrz skla se zdál svět až děsivě nádherný. "To je krása to České středohoří," notoval pán přede mnou spolusedící dámě. A já přivírala oči a snila o tom, jak je radost pekelně nebezpečná věc.

Radost je nepřítel zaběhnutého řádu, rutiny a zvyklostí. Vyvolává velice záludné stavy euforie a zmatení, které se můžou projevovat náhodnými výstupy z vlaku a špatnou manipulací s jízdenkami či zapomínáním dávno zafixovaných znalostí otevíracích hodin studentských jídelen. Jestli někdo kdy tvrdil, že špatná nálada vám pokazí jakékoli činění po celý váš den, tak co teprve takové nadšení dokáže provést, to už raději nikdo nezmiňuje.

Cesta domů zabrala jako obvykle celé odpoledne. Bylo už pozdě a slibované rodičovské: "Už chladíme víno na oslavu." se konalo až na druhý den. Jenže na druhý den se můj organismus rozhodl znovu ustanovit rovnováhu kyselin a šťáv. Zatímco všichni spolužáci vstávali po lehké opici a nabuzení z úspěšného klání před komisí se vrhali k přípravě na státnice, já z nějakého možná trochu složitě definovatelného důvodu strávila (musím říct, že s poděšením) celý den v slzách.

Jak ze mě v posledních hodinách spadlo nějaké to kamení, tak se teď vzniklá propast musela nějak zaplnit a tekoucí voda je rychlý zdroj. Odvalení jedné starosti odhalilo vstup k zapovězeným vratům do světa zoufalství, které jsem úspěšně blokovala myšlenkami na práci a povinnosti, a staré rány se otevřely. Připomnělo se mi všechno zlé, co mě uvnitř vytrvale tíží. Všechno to nefyzické, všechno to psychické. Nějak se to prorvalo ven z těch vrat a já to nedokázala zastavit za celý den. Ještě o půlnoci jsem nemohla zamhouřit zvlhlého oka a vzlykala jako malé dítě, zatímco jiní právě prožívali nejšťastnější chvíle života.

Teprve další den se koncentrace srovnaly na výchozí úroveň. Opět se zatnutými zuby a svraštělým čelem jsem otevřela skripta a dokázala je číst, aniž by se mi před očima pořád mlžilo.

No a takhle jsem já oslavila své úspěšné obhajoby bakalářské práce. Vlastně byly skutečně úspěšné, jen ta práce nebyla. Školitel mi nicméně popřál hodně štěstí s novým tématem, které jsem si vybrala na diplomku. Je úplně jiné, než to bakalářské. A já jsem zjistila, že i když je můj život pro mě někdy poněkud neuspokojivý a v zásadě jen dosti smutnou výstavní skříní, velice mě těší to, že druhým dělá jeho spletitost a sarkastická temnota takovou radost. Komise totiž neodolala se vřele zasmát faktu, že od chemických interakcí jednobuněčných řas utíkám k pozorování ptactva.
 


Aktuální články

Reklama