?/ Je to jen chemie

2. srpna 2015 v 17:02 | vOrel |  Spletitý vOrlí život
Zamilovat se vlastně není vůbec těžké. Když potkáš někoho, pro koho nejsi vzduch, kdo se zajímá, kdo na tebe alespoň na první pohled asi trochu myslí, kdo se stará, kdo ti dává to, po čem toužíš. Může se to stát za rok, může se to povést za chvíli a těžko to ovlivníš, protože je to jen chemie.
Ale tak jako pro někoho je to jen chemie, láska je pro někoho jen slovo - slovo jako každé jiné. Já jsem jiná. A těžko říct, jestli je to dobře. V romantickém filmu by o mě asi stáli, ale v životě se plácat nedokážu dost dobře.


Když se zamiluju, vím, že jsem se jen zbláznila. Snažím se to držet na uzdě a poblíž sebe. Nerozšiřovat to zbytečně kolem, kde to nemá co dělat. Držím si lásku u těla a čekám. Čekám, jestli je to vážně láska, nebo jen záchvat náhodného šílenství. A když to neodezní, tak uznám, že je to cit, za který stojí bojovat.

Bod číslo 1.
Pak začnu přemýšlet, jestli se mi má láska vrací. Jestli je viděna a chápána. Jestli ten, koho tak miluji, rozumí mému pohledu, jestli si všímá, že je se mnou něco jinak. Věřím, že to ví, že není tak slepý.

Bod číslo 2.
A když záchvat nechce stále odeznít, považuju za správné být upřímná. Pokud mě trápí, že mě druhý nevidí, pokud vím, že mě vidí a dívá se. Považuju za správné říct mu, jak se věci mají. Rozhodnu se počkat na vhodnou chvíli a připravím se. Den co den čekám a plánuji.

Bod číslo 3.
Dříve nebo později to přijde. Vím, že už nemůžu mlčet, ale když se pokusím promluvit, tak se to zastaví. Zadrhne v krku jako velký knedlík a já to nedokážu vyplivnout. Protože si uvědomím, co chci říct a jak moc vážné to je. Jenže se dívám do tváře člověku, který ani za mák netuší, jak moc vážné to je. Člověku, který slovo láska nikdy nebral jako něco víc, než jen slovo ve slovníku.

Bod číslo 4.
Zoufale koktám, zoufale se třesu, zoufale se snažím a ten druhý mi ani trochu nepomáhá. A nakonec padnu na kolena, vysoukám ze sebe pravdu a na místě umírám, protože co přijde? Přijde jenom odmítnutí.

Bod číslo 5.
Rozzlobená, zlomená, protivná, ale lehčí. Ta nesmírná úleva, že jsem dokázala tu věc dostat ven. A budiž ti, jestli si takový hlupák, takový zoufalec, takový nekňuba, že nerozumíš tomu, co ti dávám, tak si jdi. Já tě přemlouvat nebudu, ani za mák se nebudu obtěžovat tě nutit, nechceš-li.

Bod číslo 6.
Budu se zdát v pořádku, budu v pořádku - alespoň na čas. Ale čím víckrát se to bude opakovat, tím více se budu rozkládat.


Řekni mi - kolikrát ještě? Kolikrát se budu mučit, kolikrát se zhroutím s těmi upřímnými slovy v ústech. Kolikrát vykrvácím na místě pro někoho… komu jsem úplně ukradená. Kolikrát se ještě budu muset ponížit? Kolikrát ještě sundám tu masku, odhalím jizvy, přiznám se ke všemu zlému, jen proto, abych za to byla po právu potrestána?
Řekni mi. Můžu tomuhle světu vůbec ještě věřit? Můžu začít věřit světu, o kterém jsem vždy pochybovala, ale vždy se s ním smířila. Můžu začít důvěřovat něčemu, co se mě snaží den co den zklamat a přesvědčit o tom, že jsem na špatné adrese? Můžu věřit, když nevěřím ani lidem, kteří jsou ti poslední, co by mi ublížili? Můžu věřit světu, ke kterému se začínám bát promluvit?

Nečekám na to, že se ke mně budou lidé plazit s omluvou, protože mě uvidí zlomenou plakat v koutě. Jestli někdo přichází jen proto, že si připadá vinen za mé slzy, ať okamžitě vypadne a nikdy se nevrací. Nejsem tu k vaší lítosti, nestojím o něco, co vzniklo jen proto, že si připadáte hloupě. Buďte hlupci! Řekli jste snad něco a nestojíte-li si za tím, měli jste držet zobák a nemluvit. Zpátky se věci neberou, ledaže byste to mysleli opravdu upřímně a to se budete muset opravdu přemoct, abych vám to věřila. Vím, jací lidé jsou. Nejdřív vám řeknou, co si myslí, pak se začnou horečně omlouvat, protože vidí, že vám to není po chuti. Takový názor si nechte, prosím! To není názor, ale pouhý kec.
Copak se na vás zlobím? Zlobím se za jiné věci než pravdu a zlobím se především na sebe. Zlobím se, že jsem vás neodhalila dřív, zlobím se, že jste byli slepí. Ale vaše upřímnost je jediné, na co se zlobit nemůžu. Je to poslední věc, která je ryzí, poslední věc, která vás stála sílu a přemáhání. Energii, kterou jste s vypětím obětovali mně. Poslední a první, kterou jste mi obětovali. Jen malá splátka za to, co jsem dala já vám. A vy jste to ani neviděli.

Bolí to. Teprve teď ta rána začíná hrozně bolet. A vy procházíte kolem a usmíváte se. Já vám to oplácím s tou maskou, kterou si nasadím, když jdu ven. Jen abyste si nemysleli, že jsem ubrečená zoufalka, jako ty další, kterými tak pohrdáte. Ale pravda je taková, že si promáčím polštáře jeden po druhým hodinu za hodinou a den za dnem.
Pravda je, že se za to nenávidím. Pravda je, že se s tím dá těžko něco udělat. Patří to ke mně a vy mi to neděláte lehčí. Pravda je, že někdy chci odejít, ale jsem příliš vystrašená na to, abych to udělala a všechno skončila. A nejvíc se bojím chvíle, kdy přijdu právě o tenhle strach, který je někdy to poslední, co mě tu ještě drží.

Protože k čemu jinak jsem? Každý můj úspěch se otáčí proti mně a pro lidi kolem jsem a navždy budu jen ta milá holka v zadní řadě. Víc nic.

Sražená srna
 


Aktuální články

Reklama