>/ Kam odcházejí

2. srpna 2015 v 21:22 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Od krystalků ledu na vysokých stéblech třtiny se odráželo jasné oranžové slunce. Každé bylo jako zahalené v krajce. Mlh se dávno rozplynula a jen kouř z vesnických domků ještě kalil vyjasňující se nebe. Skrz mračna prosvítala tak jasná modř, ale záchvěvy ledového větru všem stále připomínaly, že už dávno není léto.
Před sebou jsem už viděla svůj cíl. A nešla jsem sama. Rozvážnými kroky mě následoval pan Chundela. Dlouhý ocas se mu esovitě vlnil jako had nad hřbetem a oči přivíral slunci.
Lidé říkají, že kočky mají svobodnou mysl, ale pan Chundela byl dobromyslný volnomyšlenkář. Šel mi v patách už od chvíle, co jsem opustila náš dům. Jakoby tušil, že nepůjde daleko. Po nějaké době jsem si všimla, že se zastavil a zvědavě se jal očichávat jedno ohnuté stéblo s chocholí chmýří na konci. Dával pozor, aby mu ledové krystalky neuvízly mezi fousky, a když na té věci neshledal nic zvláštního, kráčel zase dál.
Oba dva jsme hleděli stejným směrem. Stály tam dvě velké lípy a v jejich stínu vrátka. Vedle mohutného kmene byla stále ta chatrná lavička, jejíž dřevo dávno prolezla houba. Vzala jsem za velkou kovovou kliku a než se vrátka zavřela, rychle jimi proklouzl i pan Chundela. Jeho bílé tlapičky se s chroustáním bořily do prokřehlé trávy, avšak sněhu na ní byl jen slabý poprašek, přestože byl už prosinec.
I já jsem už kráčela o něco opatrněji. Moje oči klouzaly po slovech a číslech vyrytých do kamene, do levných desek z betonu, do ceduliček křížů. V pozadí těch tichých řad ojíněných vzpomínek stál kostel. Až téměř u zdi hřbitova byla nad těžkou deskou vytesána jména těch, které už jsem jako dcera dcer nestihla poznat. Ale něco nevysvětlitelného mě k mým kořenům nikdy tolik netáhlo. Nikde ne tak jako k lidem beze jména.
Znala jsem nápis v hladkém černém skle moc dobře. Ale ztracené tváře na povalených kamenech, letopočty začínající jedničkou a číslem menším než devět byly ve své omšelosti jako pozlacené a svítily v šeru všudypřítomné smrti. Byli ještě tišší než jiné, opuštěné tak moc, že začali křičet na mě.
Pan Chundela se zdál neuctivým návštěvníkem, když se s nahrbeným hřbetem posadil vedle pichlavého věnce na jednu z cizích desek. Jenže pan Chundela neznal ani zdaleka význam toho místa. Viděl jen dvorek plný zvláštních bidýlek s tajemnými znaky. Nevěnoval jim pozornost a jen se hřál v záři slunce. Velký dýchající balvan, tak jemný na dotek.
Stále dokola jsem četla jména, aniž bych nějaké znala. Byl tu někdy někdo? Existoval kdysi člověk, který pokládal svíce na kameny zarůstající na zemi plevelem? Někdy jsem si všiml úštěpků porcelánu se zbytkem tváří někde v trávě. Odvál je čas, zašli do země. Nejdřív jen tělo a pak i ten zbytek. Lidé bez jména, bez tváře, bez dechu, bez příběhu, bez kohokoli, kdo by je ještě udržoval živé uvnitř sebe sama. Spolu s tolika západy a východy slunce se vytratili bez jediného hlesnutí.
Procházela jsem cesty, kličkovala jako zmatený starý zajíc - tak pomalu a náhodně. Když jsem se panu Chundelovi začala ztrácet z dohledu, jal se mě zase najít. Otisky jeho teplých tlapek zůstávaly v odtátém jíní. Možná měl v sobě víc úcty než jiní. Žádný jeho krok se nedal postřehnout sluchem a zjevoval se mezi náhrobky jako nezvaný host, který neklepal.
Klekla jsem si a on se mi otřel o stehno. Dívala jsem se na starý kus kamene a snažila se přečíst napůl obroušený nápis. Všechna ta zvláštní jména. Ale kolik jich skutečně zemřelo? Kolik z nich leží pod patou vlastního hrobu? Tohle jméno se zdálo německé. Ani stopy po čemkoli, co by naznačovalo, že na hrob ještě někdo chodí.
Kolik lidí, pane Chundelo, tu asi je? Kolik jich tu asi mělo být a není. Děsím se zapomnění, do jakého padají staré rozpraskané kameny, ale co ty, které tu chybí? Které tu nikdy nebyly a už více nebudou?
Slýchávala jsem o nich. Aniž bychom si to uvědomovali, znali jsme je. Každý večer zněla ve zprávách jména lidí. Ale už nikdy se nikdo nedozvěděl víc. Hledali je. Dlouho, beznadějně. Volali jejich jména, ale už nikdy neměla přijít odpověď. Zmizeli. Jednoho dne, který byl stejný jako všechny ostatní, prostě zmizeli.
Kolik tváří sešlo z cizí mysli a už se nikdy nezjevilo? Jejich jména možná nikdy nebyla vytesána do kamene. Jejich se rozplynula v myslích. Některé možná nikdo nepostrádal. Ale jde to vůbec? Je možné zmizet? Nedokázala jsem si to představit. Nepochopitelný pocit, že jednoho dne přestanete vídat nějakou osobu. A zatímco se planeta dál točí, jedny kroky utichají. Který krok byl ten poslední? Nikdo se to možná nikdy nedoví, je to navždy ztracené tajemství. Navždy bude lákat, navždy neodhalené.
Ptáme se, co je to za lidi, kam šli ti, po jejichž kostech šlapeme. Ale kdo byl ten, kdo nemohl nikdy v klidu spočinout? Kde skončili, pane Chundelo? Co se stává s těmi, kteří se jednoho obyčejného dne stanou záhadou?
Napadlo tě to někdy? Kolik lidí, které si viděl, si možná viděl jako poslední. Něčí oči viděli cizí tvář - poslední oči, které viděli tu tvář, jež nikdy nebude zdobit žádný obelisk. Kým byli? Co byli zač? Ale i kdybych bloudila mořem hrobů roky, nikdo by mi neodpověděl na mou otázku. Nikdo neví, nikdo nezná to místo, kam odcházejí.
Nikdy vlastně nezemřeli. Když se něco ztratí, nikdy si tím nemůžeme být jistí. Žijeme v nevědomosti, která nám sama vylučuje některé možnosti. Svět se zdá prozkoumaný alespoň natolik, aby nebylo možní beze stopy zmizet, a přesto se to děje i tam, kde to na první pohled nejde. A pak o nich natočí reportáž - první a poslední. Vyřknou ty otázky zas a znova a nikdy vám na ně nedají odpověď. Nemohou si ji vymyslet, protože to není fikce. Nemohou ji říct, protože ji nikdo nezná.
Na pár kamenech už se nedá přečíst nic. Stojí roztroušené mezi ostatními. Občas ve mně vzbuzují pocit, že jsou skutečně bez významu. Ale kdesi v hloubi mé myslí vím, že tam nestojí jen tak. Je jich tu víc, než kolik je kamenů. Dřevěné kříže už dávno shnily. Ale jsou tu. Ten pocit, že tu jsou. Někde uvnitř tebe to nahlodává.
Všichni ale někde leží a řekni mi, pane Chundelo, jak osud losuje, že někteří se už nikdy neobjeví? Co je to za nicotu, která tě vybere a uvrhne do smyčky času, jež se tak rychle utáhne. A potom se vše zastaví. Nekonečno jako tvá nová aura tě uvězní kdesi, kde na tebe nikdo nemůže. Každý kousek, který zbyl, pak postupně odejde s tebou a vytratí se poslední šance ještě tu záhadu otevřít, narušit cyklus jako zlé prokletí.
Vyšla jsem brankou ven. Pan Chundela mě stále následoval. Minuly jsme velké staré lípy a rozhlíželi se u silnice. Domů to bylo sotva pár stovek metrů. Jen do vesnice a najít ten správný dům. Jen kousek.
Vykročila jsem a oslněná oranžovým sluncem zimního odpoledne a všemi těmi střípky ledové pokrývky na všem okolo zamířila jsem zpátky. Vždy trochu pobaveně jsem míjela značku, která značila začátek obce. A pak přímo za ní stál opuštěný kravín. Měl lety omlácenou omítku, červené cihly teď přímo zářily a zalit sluncem, které spíš než brzké odpoledne připomínalo večer, tam stál a dál chátral, aniž by si toho snad kdo všímal. Bylo to zvláštní místo na dohled od jiného schovaného za starými lipami.
Jen kousek to bylo domů, a tak jsem uhnula ze silnice a prodrala se chroštím ke starému vchodu. Všude tu zbyl jen bordel a jen máloco ještě připomínalo, k čemu budova vůbec kdy sloužila. Bílé tlapky pana Chundely jen velice ostražitě kráčeli v mých stopách, aby se snad nedotkli nějaké té z mnoha odhozených věcí. Procházela jsem dál, z vymlácených oken sem do pološera proudil den. Plechová střecha nade mnou byla zlomená a spadala dovnitř. Obešla jsem zeď a věděla, že za rohem budova pokračuje.
Pan Chundela se zaujal v cosi na zemi a já zašla za roh. Viděla jsem ty samé stěny. Ještě pár kroků. Nevím, na čem jsem stála. Ozvalo se tiché prasknutí, šustot. Mé oči náhle místo dne viděly jen tmu a celé mé tělo sklouzlo do hlubin. Tak náhle, že jsem si nic z toho ani nestihla uvědomit. Ucítila jsem dopad a rychlé změti obrazů pohltily mou mysl. Poslední jiskry, než se setmělo nadobro.

Helena Majerová zmizela 4. Prosince toho roku. Její tělo nebylo nikdy nelezeno. Odešla z domu, nikomu už neřekla kam. Po dvou dnech se vrátil kocour pan Chundela. Po čtrnácti dnech bylo ukončeno pátrání, po pěti letech byla úředně prohlášena za mrtvou. V den, kdy zmizela, jí bylo pouhých šestnáct let.
Nikdo se nikde nedozvěděl, co se s ní stalo - zmizela. Její ostatky zůstaly ve staré jímce v ruině zemědělského družstva asi dvě stě metrů od místa, kde bydlela.


Inspirováno náladou písně od Parov Stelar a Lilji Bloom s názvem Coco.

Markéta Orlová / 2013
 


Aktuální články

Reklama