"/ Lazarova proměna

2. srpna 2015 v 18:25 | vOrel |  Spletitý vOrlí život
Je to vtipné - ba přímo tak komické, že dostávám záchvaty smíchu, když slečna na vedlejším lůžku zvrací. Což je ale krajně společensky nepřijatelné, a tak si snažím krýt obličej a tvářit se, že se nořím do svého vlastního fyzického utrpení.

Se začátkem týdne začala i má epopej. V pondělí nástup do nemocnice. I to bylo něco pro zdravého člověka! Nic vám na oko není, ale musíte se převlékat do noční košile a rozvalovat se na lůžku. Taková nuda a nedostatek zdravého pohybu, že proklínáte vlastní tělo a posíláte své ujeté nemoci ke všem čertům.
Proč musím mít nemoc, při které nevypadám nemocně? Zvyklá jezdit do špitálu na poslední chvíli, kdy už umírám na vozíku… Vlastně co to mluvím! Ve špitále jsem zatím ležela jednou po krátkém záchvatu padoucnice a to jsem vlastně taky byla až ohavně zdravý ležák, neboť to na mě nenechalo jediný viditelný následek. Nicméně princip jistě chápete. Zdravý člověk (rozuměj chodící, krmící se, vylučující bez pomoci) přece nemá v nemocničním zařízení na lůžku chirurgie co dělat!
Kousala jsem se tedy svou nudou a přílišnou potřebou pohybu a bála se zítřka. Zítra, už zítra ze mě udělají lazara. Čas naplněný steskem po normálním životě, který si tímto prý zcela dobrovolným zákrokem beru, mi zpestřovali jen všelijací doktoři a sestry se stále stejnými otázkami doslova na tělo. Zda beru nějaké léky, mám-li protézu, kolik měřím a vážím, zda kouřím… Inu vůbec nerozumím tomu, proč se na to nezeptal jeden a neřekl to pak těm ostatním.
A když už jsem si myslela, že mám pro dnešek odbyto a budu se moct odebrat do říše snů, kde najdu alespoň trochu klidu a veselejších myšlenek, začalo stárnoucí stvoření se zlatým stafylokokem na vedlejším lůžku chrápat jako cirkulární pila. A já definitivně proklela úplně všechny.
Na druhý den - den mé popravy - se mě ujalo hluboké zoufalství, které se mi do té doby dařilo úspěšně krotit. Jak dlouho neuvidím své přátele, jak dlouho nebudu moct neschopna kloudného pohybu vybatolit se z domu? I skanulo pár slz v hrůze nad tou očekávanou prázdnotou. A co nebylo o nic méně nepříjemné, že od půlnoci jsem nesměla pozřít sousta, od šesté hodiny ranní polknout tekutin a operace měla být až bůhví kdy. A není nic horšího, než dlouhé čekání pro soužícího se člověka.
Když mě pak k poledni nahou, zuby jektající a uslzenou konečně vezli na sál, bylo mi jako na konci světa. Nad očima se mi míhal strop staré nemocniční budovy připomínající svým vzhledem tábor koncentrační, šum koleček tvrdé postele, pak dlaždice po stěnách jako na jatkách, když mě konečně zaparkovali poblíž sálu. Prosila jsem doktora, ať mě uspí, ať už o ničem nevím, ať se svět zatočí a já s ním, dokud neupadnu do mrákot. Doktor se usmíval a podával mi na chladné chodbě kapesník. "Bojíte se? Bojíte! Tady se bojí každý. Já bych se taky bál."
Vysmrkala jsem se a zhluboka nadechla. Budu mít podporu dýchání, musím trochu uvolnit cesty. Nedělej jim to horší! Ležela jsem tam na posteli jako podivný kus nábytku u stěny a kolem mě kroužili lidé v zeleném. "Vydržte, ještě tam někoho dodělávají a pak už půjdete vy." Představila jsem si tři silné chlapy, jak sešívají rozčtvrcené tělo. Začala jsem žmoulat kapesník. Přišla nějaká žena a představila se jako anestezioložka, ptala se na ty samé otázky jako všichni ostatní. S kýváním odešla. Už brzo půjdu, napadlo mě. Jaký bude asi sál? Bude ta injekce bolet? Jak dlouho to bude trvat, než usnu? Žmoulala jsem dál kapesník. Pak už si nic nepamatuju.
Když jsem otevřela oči, viděla jsem jen šerou místnost a hodiny na stěně vedle zataženého okna. 13:15. Byla jsem ospalá a šeptala sestře nade mnou, že to bolí. Něco mi viselo na uchu, v paži zabodnutou kanylu jsem ani nevnímala, přitom snad není nic, z čeho bych měla větší hrůzu. Sestra si povzdychla a vyměnila kapačku. Čas plynul až podivně rychle, a když mě po hodině odváželi zpátky na oddělení, ptala jsem se jen, proč si nepamatuju zhola nic ani doktora, jak mne uspává. Sestra jen táhla postel dál. "No, to se stává."
Anestetika a koňská dávka tišících léků učinily své. Celé odpoledne jsem byla mírná, ospalá a tělem mi kolovala nezměrná euforická úleva, že je to už za mnou. Nadšeně mne obskakovala celá rodina, která přijela téměř okamžitě po mém převozu na nový pokoj, láteřila v jaké hrůze a památce historické z dob Franze Josefa tu přebývám a já nadšeně zpod peřiny povídala. A tady by mohlo moje vyprávění skončit, neboť se zdá, že k proměně lazarově již došlo a já byla zcela fit. Jářku, není to pravda…
To pravé soužení začalo až v noci. "Musíte se vyčůrat - jak se nevyčůráte do půlnoci, musíme vás cévkovat!" strašila přísně sestra a já se s bolavou odoperovanou zadnicí a oleželými boky soukala z postele. Hučelo mi v hlavě, ale což. Přes chodbu na záchod to přece není žádné Praha-Prčice. Jenže za dveřmi se mi i přes všechny rady (dívat před sebe, dýchejte!, pomalu) počal mlžit výhled. Jen jsem to vyjevila nahlas, svět potemněl.
Otevřela jsem oči, zády na zemi a nade mnou sestra s tím přísným výrazem hrdinně držíc mé haksny vzhůru. "Dobrý?" Plačtivé 'hm' jí asi stačilo. Pozdější druhý pokus nedopadl o moc líp. To už na mě ale byly sestry dvě. Probrala jsem se opět na podlaze s nohama nahoře a do očí se mi hrnuly slzy. Já to nezvládnu! Nezvládnu ujít ani pár metrů! Všechno mě bolelo, vláčela jsem s sebou baňku s vlastní krví vytékající po málu hadičkou z rány a nemohla se ani postavit, aby mi v hlavě nespustil celý včelí úl bzučivou písničku.
Další den byl v mnoha ohledech ještě horší. Otlačené kyčle z nemocniční postele bolely snad ještě víc než samotná rána. Vyplazit se z lůžka bylo na minutu práce. Závratě naštěstí ustaly, ale pořád jsem nemohla dlouho postát. A zatím zdravá slečna na vedlejším lůžku sledovala mé počínání s viditelnou úzkostí a slovy: "Jak asi budu vypadat já…" Čekala na operaci slepého střeva zastřena stejným zoufalstvím a netrpělivou zlostí jako já dne včerejšího.
Inu odvezli ji jako mne, přivezli ji jako mne. Z čilé veverky stal se zmučený kňučící uzlíček v polospánku. Nemohla jíst ani pít jako já, jenže já měla denní náskok a mohla ji tak už od rána provokovat svým přídělem nemocniční stravy, která se po téměř dvou dnech hladovění zdála jako hotový gastronomický orgasmus.
Dál to s ní nebylo o moc lepší, zdálo se, že je jí hůř než mně. Ostatně mě řezali na povrchu, ji uvnitř. Měla bolesti, zvracela a trpěla závratí. Stal se z ní během hodiny tentýž lazar jako ze mě. A to mi přišlo tuze veselé. Dokud se i mně v noci nevrátily bolesti a levá kyčel už si koledovala o amputaci, neboť nejspíš umírala na závažné otlaky.
Ale pak jsem ve čtvrtečním ránu v pět hodin otevřela oči a v osm už mi sundali nepříjemný dren s hadičkou a bandaskou krve, kterou jsem pořád vláčela, kamkoli jsem se uráčila hnout. A rázem jsem se přistihla, jak stojím v koupelně s ohromným flastrem na zadnici, češu si vlasy a zpívám si, zatímco můj žaludek horečně kručí hlady. Capkala jsem po chodbě hlemýždím tempem, kolébajíc se jako kachnička, ale připadala jsem si o deset kilo lehčí. Všechny smysly zbystřily, kyčel začala v chůzi pozvolna povolovat. Nacpala jsem do sebe suchou housku a teplé Karo a s pohledem z okna jsem si uvědomila, že opět žiju. Doktor se ptá, jak mi je. "Výborně," říkám s úsměvem. "Tak to je super." Zítra mě pustí.
Kde jsou všechny ty obavy, strachy a zoufání? Sice se pořád ploužím v chůzi a dlouze těžce uléhám, ale jinak jsem jak čiperka a má hlava vyplavíc všechna ta svinstva, kterými mě zdrogovali, šlape jak švýcarské hodinky. A to je pré! To je radosti! Slečna unaveně prosí o trochu vody, jdu jí natočit a v hlavě ji říkám: Zítra budeš, děvče, jako gazela - vím, že tomu těžko teď uvěříš, no je to tak!
A to jest ta proměna umírajícího, to jest ta proměna lazarova. Špatně se to hmatá, ale každý to někdy poznáme. Najednou padáme spolu s naším vědomím do roští a mlží se náš svět. Unavení, neschopní, zničení. A pak náhle vstáváme s pocitem, že se v nás už zase točí ta zadrhnutá kolečka. Čas od času nás obestřou mraky, čas od času jsme malátní, tišší, až umrlčího vzezření. Ale pak to s takovou grácií jako zázrakem odezní a vyjde slunce na naši tvář.

Jaký to skok! Považte, jaký to skok dovede člověk učinit za pouhých pár dnů. To se zdá, že by to ani za rok snad nesvedl. Ale takový lazar, houževnatý chcípáček, ten dokáže od pondělí do pátku divy. Třeba se vykolébat z nemocnice a spokojeně uléhat do postele zase v o něco svižnějším tempu docela jako já.

Sražená srna
 


Aktuální články

Reklama