^/ Nebojte se, jsem jen stará

2. srpna 2015 v 15:33 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Moje babička je stará - přiznejme si - už hodně stará. Když sedím u ní v malém bytě na panelovém sídlišti, tak kouří a vypráví.
"Zítra by měl tvůj děda narozeniny, musím jít na hřbitov dát mu tam nějakou kytku." Pak povídá o tom, kdo je už zase v nemocnici a že už musí zrýt tu zahradu. Nakonec dlouze popotáhne a skloní hlavu. Ze svraštělých úst jí vyjde kouř a vzdychne: "No jo, už je to se mnou špatný. Ty záda mě bolí. Takhle když člověk mohl ještě běhat... ale já už nic nemůžu. Už mě nechte umřít."
Řekne to vždycky a vždycky ve mně hrkne. Proč proboha nechce žít? A pak mi něco uvnitř řekne: No, proč? Protože o ni nikdo nestojí.
Dnešní lidé přeci nemluví o ničem jiném. Důchodci jsou podle nich jen hnusné, staré, nevydělávající obludy, co se každé ráno plouží do supermarketu pro zlevněný jogurt. Ptám se sama sebe: Proč to říkají? Proč takhle odporně mluví? Copak nebyli i oni malé děti, které měly babičku, co je opečovávala a nosila jim sladkosti? Copak si nepamatují ty časy, kdy k ní jezdili na víkend a koukali se tajně na filmy pro dospělé, cpali se zmrzlinou a klidně ji mohli jíst i v posteli? Kdo ví. Tenkrát byli ještě malé děti. Nezajímalo je, jestli má jejich babička přínos pro stát. Vždyť měla přece přínos pro ně. Měli jí rádi a ona je. Byla to jejich babička. Kdo by neměl rád svou babičku?
Jenže všechna vnoučata už zestárla. Chodí do práce, odvádí daně, mají rodinu a staří lidé to pro ně už není obraz jejich babičky. To je obraz smrti. To, co neviděli jako děti, je teď bije do očí. Už nevnímají stáří jako součást koloběhu, pro ně je to jen hnus. Něco odporného, co je nikdy nesmí potkat. Vždyť oni chtějí být věčně mladí jako ty dokonalé blondýnky z reklamních billboardů. Vždyť ony to přece dokazují - stáří není. Ve světě televizí a marketingu neexistuje. Tak proč by měli existovat ti, co nám ho pořád připomínají?
Měli by se zlikvidovat. Všechny důchodce by měli nějak odstranit, vždyť vlastně k ničemu nejsou. A čím častěji jim to budeme říkat, tím spíš to pochopí a sami zmizí ze světa. Už nic nás nebude strašit a nikdo nám ani nic nebude vyčítat - vždyť jsme si to obhájili. Protože ti starci se přeci jen trápí - sotva chodí, neslyší, nevidí a pracovat nemůžou. No tak co? Jejich existence přeci nemá smysl. A tohle bude společnosti stačit. Vždyť i moje babička už jim zobe z ruky. I ona jí uvěřila, že už tu k ničemu dobrá není.
Ale čas bude plynout dál. Nakonec zestárneme všichni. A teprve potom uvidíme, co jsme už vidět nedokázali. Do schodů vyjdeme jen těžko - artritida nám nahlodala kolena. Brzy ráno budeme okupovat ordinace praktických lékařů - nemůžeme spát a ty záda tak bolí. Hned potom musíme do krámu, zlevnili nám kafe - z důchodu sotva zaplatíme nájem. A až přijdeme unavení domů, do starého malého bytu na sídlišti, pustíme si nějaký nekonečný televizní seriál - vždyť skutečné lidské příběhy nám už nikdo nevypráví.
Sedím smutně na omšelém gauči a proti mně velká obývací stěna plná fotek zesnulých příbuzných a ozdobných skleniček.
Babička už dokouřila. "Zapni si televizi, jestli chceš."
Nechci. Ten ohmataný ovladač je zrádce. Vždyť babička je tu celé dny sama, málokdy k ní přijdu. Už je stará, chodí ztěžka, špatně spí a celé dny ji bolí záda. Ale hlavně už nechce žít. A je to jen naše vina.
Vždyť ona je jako studna. Tolik pokladů v sobě ukrývá, ale kdo je dokáže objevit? Co krásných příběhů jak z románů by mohla vyprávět, ale kdo ji bude poslouchat? Kolik moudrostí by nám mohla říct, ale kdo se nad nimi zamyslí? Kolik tajemství si asi vezme do hrobu, protože ji nikdo nevyslechl? Otočím se k parapetu. Je plný květináčů - babička miluje květiny. Mohla by pracovat třeba jako poradce v zahradnictví - jí vykvetou i kaktusy. To mě zas všechno zvadne. Asi jí řeknu, aby mě to naučila.
"Hezky ti kvete ta orchidej, babi."
"Tu jsem dostala od tety..." a vypráví dál.
Už mi to říkala, ale to si nepamatuje. Nevadí, poslechnu si to znovu. Staré lidi musíme poslouchat, abychom věděli jaké stáří vlastně je. Protože ho nemůžeme vymazat z našeho života. I kdybychom snad opravdu chtěli. A až si to uvědomíme, přestaneme se ho bát.


Napsáno pro literární soutěž s Europe Direct v Pardubicích na téma "Bez hranic … mezi generacemi" a byl to text, který se nakonec umístil na 1. pozici v kategorii literárních děl. Moje babička zemřela na přelomu listopadu a prosince roku 2014. Nikdy jsem jí ten text nepřečetla.

Markéta Orlová / 2010
 


Aktuální články

Reklama