*/ O neefektivitě státnic

2. srpna 2015 v 11:10 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Tuhle jsem volala domov. Rozhovor probíhal asi ve stylu:

"Učíš se?"
"Učím!"
"A jde ti to?"
"Ne…"
"Mně taky ne!"

Dva lidé ze dvou generací a oba sedí u monitoru polykajíc nějaká fakta, která místo aby šla dovnitř do hlavy, jen se odráží od zorniček. To je zlo. Přitom všechno to, co si čtu, jsem se už dávno učila. A co hůř - z některých těch žvástů jsem u zkoušky dostala jedničku. Teď už mám ale v hlavě tak chabé zbytky těch vědomostí, že by to sotva stačilo na trojku. Nejsem na to pyšná, ale pravidla paměti jsou neúprosná - co nepoužívám, vyhazuju. A proto si pořád pamatuju všechny texty oblíbených písní, ale ne všechny třídy řas a konfigurace bičíků.

"To je hrozně neefektivní tohleto," ozývá se z druhé strany z monitoru, který sedí doma. "Všechno ses to už jednou učil a teď znova."
"Je to jako maturita, no…" odpovídá druhý hlas odkudsi v místnosti.
"Je to na nic - jenom do sebe cpeš nějaký informace, ale ty bys je měl umět hlavně použít a ne jen umět. A to se nedělá. Měli by lidi dělat nějaký projekty nebo…"
"No, to je vlastně ta bakalářka."
"Jo, ale ty pak stejně musíš jít a stejně se to všechno ještě navíc k tomu naučit zase nazpaměť."

Nazpaměť - to je nejhorší. Nazpaměť a bez reálného upotřebení. Jestli má žížala meta nebo protonefridie je sice pěkné vědět, ale co s tím jako budu dělat? Ono by se s tím dalo dělat jistě hodně věcí, a pokud bych nějaké prováděla, už bych si tyhle fakta dávno pamatovala, ale já jenom sedím a i na tu žížalu koukám jen na obrázku.
Byly doby, kdy mi zahraniční systémy školství přišly nefér. Když vám někdo řekne, že jsou země, kde zkouška vypadá ve formě přečtení moudré knihy, vypracování krátké eseje a pak filozofickou rozpravou se ctihodným profesorem, příjde vám to jako nulová námaha. Jenže to za A tak jednoduché zase není a hlavně, je to nejlepší způsob, jak prokázat, jestli jste pitomci a nemáte na téhle škole co dělat, nebo jestli jste schopni vést dialog a obhajovat své názory, a jste tudíž připraveni existovat na akademické půdě, schopni tvořit, schopni myslet a inovovat. To je přece důležitější, než mít paměť jak slon a odblekotávat formulky z paměti. A to jsem ještě na fakultě, kde to v tomhle směru tak hrozné není. Co by říkali lidé z filozofické?
Takže k čemu jsou všechny ty státní zkoušky? Je to nějaký zvyk, že když něco ukončujete, musíte znovu dokola prokazovat, že ve vaší děravé palici, která už si ani nepamatuje, co bylo k obědu, udržíte všechny fylogenetické stromy a informace o způsobech pohlavního rozmnožování chaluh? Přitom bychom to vůbec mít nemuseli. Stačilo by prokázat, že dokážete nabyté informace použít v praxi, upotřebit a hlavně díky těmto znalostem dokázat nějak přispět k rozvoji společnosti a pochopení světa. A upřímně, já bych radši trávila měsíc někde nad experimentem, než sedět zavřená v pokoji, pořád někomu psát, že nemám čas, protože se učím, a pak zjistit, že za celý den jsem do hlavy nenalila absolutně nic.
 


Aktuální články

Reklama