>/ Rakev lorda Henryho 1

2. srpna 2015 v 19:20 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Otec zemřel. Správný gentleman zapaluje drahý doutník a dlouze pokuřuje. A jak stoupá bílý dým, přemýšlí s tváří životem ošlehaného hrdiny nad pomíjivostí bytí, prozřetelností Boha a jiných blábolech tak specifických pro vyprávění z per mužů, jež o tom celý život pouze sní.
Hmm. Tak jest dáno. Jenže už je to třetí doutník, který vyhazuju otevřeným oknem, a navíc to počasí, to počasí. Lady Carlesonová si dnes jistě dopřeje vyjížďku na koni - dá-li, možná i s chotěm. Bez něj ovšem vypadá důstojněji. Nese se na hřbetě černého hřebce v honosné róbě a jezdeckých rukavičkách a tváří se jako královna, za níž se do sedření vláčí oddaný lid s tupým obdivným pohledem, stejným, jakým na ni zírají vesnické nány, které občas z rozmaru míjí v okolí svého sídla.
Je zkrátka příliš hezky na umírání. Ale tak akorát vhodno na malou garden party, jaké vyznává Lisa, netřeba titulovat, neboť její titul by bylo nutno hledat v jejím příbuzenském vztahu s mým drahým otcem a ten je nanejvýš složitý, a na které tak ráda dochází slečna Gisele, jež v sobě skrývá bohužel pro její potencionální milence stejnou dávku půvabu jako rozmařilosti. Její láska k životu na noze vysoké podepřené diamanty a slonovinou je vskutku více než hluboká. Nutno říct, že slunce dnes opravdu příjemně hřeje, což já neumím docenit, jak Lisa vždy tak urputně tvrdí s šálkem v ruce a očima opovržlivě odvrácenýma nad úroveň korun lesa panské honitby, kde se výstřely winchestrovky neozvaly už dobré čtvrt století. Život je opravdu pomíjivý.
"Pane?" ozval se táhlý unavený hlas od dveří pracovny, v níž kdysi sedával lord Henry Summersdale, kterému nikdo neřekl jinak než lord Summersdale, a ve které nyní seděl jeho syn Henry Summersdale, kterému nikdo neřekl jinak než mladý lord Henry. Byl to starý sluha, komorník, majordomus a kočí zesnulého pána. "Mám dát tedy zavolat pana doktora?"
"Nikoli," odvětil mu mladý lord.
Již před časem se mi doktor zmiňoval, že otec jistě zemře na srdeční zástavu. S jeho cholerickou povahou a jistou slabostí organismu to byl předpokládatelný závěr i pro laika. Bylo to tenkrát na nějakém večírku při páté sklence brandy. Při té, kdy doktor přišel ke mně a vykládal mi zastřeným hlasem cosi o mé vytrvalosti, síle a dobrém fyzickém stavu. Osobně si ale myslím, že veškeré mé kouzlo v tu chvíli spočívalo v tom, že jsem svou teprve třetí sklenku vyléval za zády, neboť ten den, ostatně jako vždy, jsem neměl na alkohol převelikou chuť.
"Zatím nikoho neinformujte, Grahame," odvětil lord Henry a sluha se pokorně vzdálil.
Měl bych se asi tvářit smutně. Nebýt Grahamovy hluboké znalosti mého prazvláštního charakteru, který mě samému nepřijde o nic méně divnější, než záliba otcovo známých v hromadění a následném rozhazování majetku, nejspíš bych byl teď označen za odporného necitu a zlatokopa. Naneštěstí jsem ten poslední, kdo by stál o správu krachující manufaktury a staré zámecké sídlo podléhající posledních pár let jistojisté zkáze, hlavně co se týče těch děr ve střeše. Pane Bože, chraň od dalšího deště! Ty levné výspravy podlehnou při první průtrži.
No ano, měl bych brečet, měl bych vzlykat, válet se po zemi a věšet se v zoufalství po příbuzných, ovšem ne tak docela kvůli otci, jako kvůli tomu, co teď se mnou bude, jelikož jediným řešením této prekérní situace zdá se útěk.
Copak já snad chci hodnotit prosperitu neprosperujícího podniku s obchodními partnery, kteří falšují vlastní účetnictví? Copak chci rozebírat zoufalou politickou situaci s brunátným obtloustlým lordem Swansonem? Copak se tak těším na všechny ty lidi, co přijedou, aby mi potřásli rukou a popřáli soustrast a mezi řečí se zeptali na možné benefity, které by mohli vydřít z dědictví? Je to ironie. Den co den bojuji s tímhle šíleným světem prazvláštního propletence službiček, falešných úsměvů a dlužených splátek a už už mám pocit, že se po špičkách vytratím a uteču, když tu mě John Felmont popadne za límec a začne mi říkat příteli, i když by mě nejradši na místě zapíchl dezertní vidličkou a táhne mě k někomu dalšímu, kdo pro mě má senzační návrh zajisté na zhodnocení financí nebo jiné dobré investice.



Je to, jako bych to viděl. Zvláštní podoba moru společenského putující z jedné hlavy do druhé, z ručky do ručky obálky, dopisy a cenné informace, ale hlavně když máte titul - to se to pak snadno stoupá i klesá jako pára nad hrncem. Blum blum…
Ach. Ale? Copak, copak? Stačí nádech, rychle odbýt pohřeb, poslední rozloučení, vyhnat je o půl dvanácté z domu s výslužkou a na dalších pár týdnů mám klid. Ano. A pak přijde dopis od notáře, nekonečné cesty po bytech, domech a vilách lobbistů, finančníků a průmyslníků. Ach bože. Jak zoufalá bude muset být moje snaha zachránit a udržet vše, co otec vybudoval a jež se pod tlakem burzy hroutí jako domečky z bridžových karet missis Summersdalové, sestry mého nebožtíka děda, kterého kromě alkoholu a hysterické gestikulace při každém rozhovoru zabila nejspíš i vášeň pro filatelii, kterou kromě něho nesdílel v rodině nikdo jiný. Musel si připadat velice osamělý, ačkoli kamkoli vešel, bylo ho všude plno.
Zvláštní, že jeho sestra, má drahá stařičká a přesto tak neskonale duševně vitální prateta, se od něj v tolika věcech odlišuje. Respektive odlišovala s přihlédnutím k tomu, že svého bratra asi před deseti lety přežila a dodnes tedy přežívá, a to dokonce bez toho, aby ho neustále plísnila. Jako to dělá například madmoiselle Margaret, která se přes svůj polsko-britský původ nechává titulovat francouzsky pro svou hrdou náturu a která, když tak přemýšlím, bude vhodnou spojenkyní v boji proti samolibým a vlezlým obchodním poradcům mého otce, kteří co nevidět zaplaví můj dům. Drahá Margaret má totiž tendenci chovat se k takovým lidem ještě odporněji, než oni se chovají k ní, a to pouze proto, že je stejně jako já hluboce nenávidí, jak ona říká: "Za to, že tráví vzduch."
V ruce převracel tázavě sklenici, z jejíhož obsahu ještě ani neupil. V domě bylo hrozné ticho a jen šelest vánku a zpěv ptáků z okna napovídal, že tu ještě někde něco žije. Jak tu mohl otec existovat? Jednou je tu víc hluku, než je třeba, a potom zase tak zoufalý klid. Vstal a začal bloumat po místnosti. Stůl byl ještě poházený dopisy, nějaké smlouvy v šuplících. Zdali pak vůbec stihl dokončit závěť? Většina lidí jako on ji měla uzavřenou a založenou u notáře dobré půl století před smrtí. Byl to zvláštní přístup a jemu se nikdy tak docela nezamlouval. Se smrtí se má člověk smířit, ale nemá se jí věčně obtěžovat. V hlavě se mu rojily myšlenky a v rukou se mu střídaly spisy, které jen letmo pročítal.
A najednou se zastavil, odložil papír a opatrně si sedl do křesla, otcova křesla. Drahé dřevo, nejlepší londýnští čalouníci a spousta práce pro pouhopouhou jednu věc, ve které teď seděl a díval se přes stůl. Viděl najednou všechno, co viděl on, když tu seděl - staré muže, drahé hodinky, tmavé obleky a důvěrné hlasy zaznívající čímsi napůl tajným a napůl soukromým. Čeká to na tebe, volal nůž na dopisy položený v čele stolu.



"Ne," řekl Henry zničehonic a zvedl se. "Pane Blendere? Pane Blendere!" volal a hnal se ke dveřím, aby je otevřel. "Pane Blendere!"
Během chvíle se v chodbě vyloupl starý komorník. "Přejete si, pane?" Cítil tu náhlou naléhavost v hlase mladého lorda a poněkud ho to znepokojovalo.
"Buďte, prosím, tak laskav a pošlete kurýra za panem… panem… ehm… panem doktorem…"
"Doktora Elliota si přejete?"
Lord Henry chvíli přemýšlel s očima nalepenýma kamsi do zdi. "Ten ošetřoval otce, že?"
"Ano, pane, chtěl jsem ho již informovat, ale byl jste proti."
"Ne, to ne, zavolejte doktora… Ano! Doktora Montgomeryho, Samuela Montgomeryho. Znal mého otce, byl tu přeci nedávno. Otec ho pozval jakožto dlouholetého známého pana Fielda, je to tak?"
"Ano, pane, pamatuji se na něj dobře. Sám jste s ním celý večer mluvil."
"Jistě, řekněte, ať mu kurýr vyřídí, aby co nejdříve dorazil sem - nejlépe okamžitě, že si ho žádá mladý lord Henry a že na něj spoléhá jako na jednoho z mála dobrých a čestných lidí a že jde o intimní záležitost, o které ať, prosím, nemluví. Nikdo nesmí vědět, že tu byl, ani kdo ho pozval. A kurýr ať si pospíší!"
Starý sluha kývl a vydal se po schodech dolů do auly. Během chvíle už se malý chlapec řítil jako vítr směrem k javorové aleji, až se úplně ztratil mezi stromy z očí mladému lordovi hledícímu tajemně z okna otcovy pracovny. Když už se po postavě chlapce ohlížel marně, sedl si opět do křesla, nohu přes nohu, lokty opřené o opěrky s prsty propletenými před hrudí, zavřel oči a doufal, že zrychlí čas.

Ručičky se pomalu posouvaly, tiché tikání starých hodin, stále stejné a pořád dokola tak rytmicky - klidně nebo děsivě rychle podle toho, jak se zrovna cítí ten, kdo je poslouchá, protože jen na něm to vlastně všechno záleží.
Až konečně se ozvalo prásknutí dveří dole v aule, kde doteď bylo hrobové ticho, a mladý lord Henry konečně shodil ztuhlou nohu z kolene, pustil ruce, vstal a zapnul sako jako správný dobře vychovaný muž. Vyšel z pokoje, dveře nechal rozražené, u paty schodů se zastavil a potěšeně shlédl dolů, protože viděl, jak jeho celkem čerstvý známý ukládá plášť do rukou sluhy, a tak neváhal a elegantně sklusal schody se slovy: "Pane doktore, ani nevíte, jak jsem potěšen, že jste neodmítl ono překotné pozvání."
"Raději jen Montgomery, když už chcete být zdvořilý, milý Henry," máchl ledabyle rukou postarší muž s krátkým strništěm, "Vaše překotné pozvání, jak vy tomu říkáte, se zdálo natolik tajemným a naléhavým, že jsem opravdu nemohl odolat. Tak už mě přestaňte napínat a řekněte, proč tak směle kazíte odpoledne nesmírně vytíženému oblastnímu specialistovi na nákazy dobytka a řezné rány." Odvětil to s tónem tak hluboké a unavené ironie, jaké bývá listopadové počasí z rána, když je krajina ještě zalehlá těžkou mlhou, jež nejen že nepropouští slunce, které přes mraky tak jako tak celý den nevysvitne, ale ani nedovoluje vstát lidem, jež pohled na ten mléčný svět zase rychle vrací do postele. Ostatně doktor Montgomery vypadal takto unaveně i přesto, že bylo stále ještě léto a navíc již pozdní odpoledne.
Působil tak ovšem už při prvním setkání s mladým lordem, který jeho zvadlé oči a chmurný výraz přičítal zoufalství ze společnosti, v jaké se den co den nachází. Ve spojitosti s tím vzpomněl si na doktorova polohlasná slova, která pronášel při pohledu na jednu z korpulentních a při smíchu tak nepříjemně hýkajících dam přítomných na večírku, tedy že by raději ošetřoval krávu než tohle, čímž v podstatě odhalil nejen svou náturu, ale i myšlení, jemuž lord Henry upřímně rozuměl. Byť se mohla doktorova slova zdát příliš příkrá, ovšem po několika hodinách mezi těmito lidmi byla již více než oprávněná.
"Já plně důvěřuji vaší specializaci, Monty," usmál se Henry a položil příteli konejšivě ruku na rameno, "ale především vám důvěřuji jako člověku, což je pro mě momentálně ještě podstatnější."
"Vy se pořád tváříte tak mile a přitom mi tu naznačujete, že byste rád schoval mrtvolu," kroutil hlavou Montgomery, "hotová Comedia del Arte. Tak co to vlastně potřebujete?"
Lord Henry se začal ušklíbat a pochechtávat. "Prospěla by vám změna humoru - takhle vás člověk ničím nepřekvapí."
Doktor se poděšeně zastavil v jejich společném výstupu do širokých schodů a nevěřícně s pořádnou mírou podezíravosti pohlédl na muže, se kterým nejspíš právě přestávala být tak docela sranda.
"Raději pojďme," smál se Henry a vedl přítele dál.
"Zatraceně, Henry, neznáme se tak dlouho na to, abych odhalil vaše záliby, natož abych si na ně zvykl!" skoro láteřil Montgomery a zrychloval krok.
"Drahý Monty, nejde o zálibu," kroutil lord Henry hlavou s milým veselím v hlase a jiskřivýma očima.
Doktor dusal za ním chodbou a div mu přes rameno hystericky nekřičel do ucha své spílání: "Mám to nazvat úletem? Nebo snad úchylkou? Zatraceně, Henry!"
S mírným povzdechem vzal mladý lord za těžkou zdobenou mosaznou kliku, otevřel dveře otcova soukromého pokoje a nechal rozběsněného doktora vejít. "Spíš bych řekl přirozená smrt," odvětil pak mírně, když seznal, že si doktor již stihl pobledlou tvář jeho otce z dálky prohlédnout. Přesto po něm Montgomery krátce vrhl velice nepříjemným pohledem, teprve poté přešel k mohutné starodávné posteli s baldachýnem a závěsy tak těžkými, že jen pohled na ně uspával.
Zběžně ohledal mrtvolu a při zvedání zvadlého víčka starého lorda a kontrole zornice hlasem typického soudního lékaře pronesl stejně tak typickou otázku: "Kdy nastala smrt?"
"Zemřel ve spánku," odpověděl mu lord Henry bez mrknutí oka, "Těžko říct."
"Tuhle noc?" doplnil se doktor, a aniž by se otočil, pokračoval ve vyšetření.
"Ano." Lord Henry stál stále na svém původním místě u dveří a čekal.
Doktor zvedl hlavu a jízlivě poznamenal: "Nemáte rád mrtvoly?"
Lord Henry se ušklíbl a zdvořile, tak jako to často činili lidé z jeho, respektive otcovy, společnosti, a řekl: "Nemám rád jejich zápach."
Doktor se narovnal a skoro nostalgicky si prohlížel bledé nehybné tělo. Probudily se v něm vzpomínky, které začal s ironickou vážností pečlivě odříkávat: "Jako mladý student jsem sloužil praxi v Londýnském ústavu soudní patologie." Chvíli se odmlčel a s nastrojeným úsměvem se otočil na mladého lorda. "Tam byste si teprve užil!"
"Proč jste tam nezůstal?" zaujal se lord Henry a z jeho upřímnosti z něj spadla všechna ta přetvářka, kterou se tak rád, stejně jako doktor, bavil.
"Vy byste snad chtěl?" ušklíbl se doktor a houpavým krokem obešel postel, krátce ještě vyhlédl z okna a přidal se k Henrymu stojícímu na prahu dveří.
"Myslím v Londýně," odvětil Henry klidně a zkoumavě se mu zahleděl do očí. Něco se v nich pohnulo. Zvláštní záchvěv skutečnosti možná příliš těžké na to, aby o ní doktor v čase tak krátké známosti s ním mluvil.



Trochu nervózně uhnul očima. "To je dlouhá historie, ale k vašemu drahému otci."
"Myslím, že nejdražší na něm byly nové zuby," zamumlal Henry a tvářil se, že se strašně zaujal pro lem své košile na levém zápěstí.
Doktorovi vesele zacukal ret a pokračoval: "Takže k vašemu otci - krom toho, že je skutečně mrtvý, nejeví zatím známky poranění ani násilí včetně vnějších stop nežádoucích látek a jedů. Skutečnou příčinu smrti ale nezjistím, dokud jeho ostatky nepodrobím řádnému vyšetření."
Než se stihl nadechnout k dalšímu "takže…" lord Henry ho předběhl: "Zemřel nejspíš na srdeční zástavu."
"Jste si jistý, že zemřel ve spánku?" otočil se k němu doktor.
"Našli ho v posteli, co já vím," pokrčil lord Henry rameny. "Podle jeho ošetřovatele měl slabé srdce. Čekal jsem, že to nebude dlouho trvat, všichni to čekali."
"Vyšetření není třeba, to mi chcete naznačit?" odvětil doktor, dlouze se nadechl a sjel lorda Henryho velice pozorným a zkoumavým pohledem, jaký by nesvedl ani nejlepší policista okresního inspektorátu. Lord nakrčil bradu a svraštil čelo. Doktor beze slova čekal na jeho vyjádření a zdál se snad čím dál tím víc odtažitým, skoro až rozhněvaným. Ukázalo se, že pokud ho něco dokáže popudit, jsou to až příliš neosobní řeči o něčí smrti. Nebo snad…
"Ehm… To rozsáhlejší vyšetření, o kterém jste mluvil, vskutku není třeba," řekl lord Henry opatrně, až možná příliš nevinně a vyšel z místnosti.
Montgomerymu zajiskřily oči a div nezačal hulákat na celý dům. "Řekněte, co jste udělal, nebo zavolám někoho, kdo to z vás dostane!"
Zpoza rohu vykoukl starý sluha, dlouze si dva muže prohlížel a v ústech ho pálila poznámka o jejich nemístném chování. Nakonec si ji odpustil a jen mírným hlasem zvolal: "Ale pánové!"
Montgomery se na něj otočil a s ukazováčkem namířeným na lorda Henryho se už chystal vychrlit ze sebe cosi ne zrovna hezkého.
"Mladý lord nic neprovedl," řekl okamžitě při pohledu na doktorovu očividnou horlivost.
"Špatně jste mě pochopil, Monty," povzdechl si zoufale lord Henry, ale řekl to přeci jen poněkud pozdě. Doktor už téměř soptil, obličej měl jako skálu a ruce zuřivě zapřel v bok.
"Jak jsem to měl pochopit?"
Sluha se též zadíval na svého nového pána očekávaje vysvětlení onoho prapodivného sporu.
Nastalo zvláštní ticho. Při takovém tichu člověk náhle zpozorní a jakoby si snad uvědomil, že se ztratil v čase, sáhne jeho mysl po první stupidní vzpomínce či nápadu, jaký mu propluje za očima. Mně z nějakého důvodu vyvstala jedna vzdálená sestřenice. Ve chvílích ticha začneme se chytat podivných stébel, aniž bychom chtěli. Než se však ticho stalo trapným, rozpomněl jsem se a řek s veškerou vážností, upřímností a osobní hloubkou, jakou jsem byl schopen v té chvíli vynaložit: "Pánové, potřebuji od vás velkou službu."
Z Montgomeryho spadlo napětí v jeho tváři a Graham s neskrývaným zaujetím vykulil oči a čekal, co dalšího se dozví. Jejich zájem mě sice skutečně potěšil a zvláště to, že se mi podařilo udobřit si doktora, jehož smysl pro spravedlnost mne právě velice snadno dostal do úzkých, ale cítil jsem pro jednou potřebu posadit se.
Naštěstí mne bez dalších slov následovali jako věrní psi do otcovy pracovny a obsadili místa v křeslech u krbu. Úplně instinktivně jsem dosedl do toho, v němž sedával můj otec. Od té doby, co utichl jeho hlas, byť to byla na časové ose krátká chvíle, jsem se nějak vnitřně přesvědčil, že v těchto banálních zvyklostech plně přebírám jeho místo.
Sedl jsem si a zadíval se do očí dvou lidem, do kterých jsem se chystal vložit svou bezmeznou důvěru. Takovéto situace by se dle mého názoru neměly vůbec brát na lehkou váhu a jistě by se mnou souhlasili i jiní a upřímně jsem doufal, že stejně o tom smýšlejí i oni dva.
V tu chvíli jsem napumpoval do tváře tolik vážnosti, kolik jsem v sobě dokázal najít, aby uvěřili mým slovům, a pronesl jsem bez jediného přerušení: "Vy víte, co teď přijde. Po tom, co otec zemřel, jsem jako jediný syn právoplatný dědic. Znám notáře, vím, že otec závěť nezměnil. Jde ale o to, že mi do klína padá majetek s nejasným osudem. Vy víte - víte, že ať jsem, co jsem, necítím se tím být, cítit se ani nechci a ta představa mě nesmírně sužuje. Nikdy jsem nebyl ničím takovým. Navíc otcova krachující firma striktně vyžaduje odborné vedení vzdělaného člověka. Byť se za nevzdělaného nepovažuji, mi ale víc než chybí zkušenosti.
Potřebuju pomoc, ale potřebuju ji od někoho, kdo mě nepodvede. Potřebuju lidi, kterým můžu věřit. Ale nemůžu poznat, nemůžu prohlédnout všechny otcovy spolupracovníky ze dne na den. Polovinu jich neznám jménem, polovinu jsem nikdy neviděl, přitom porozumět jim je práce na celé roky a na to nemám čas. Dokud budu tím, kdo jsem, dokud nezměním okolnosti téhle hry, pak bude hrána pořád stejně."
Doktor se na mě díval velice zamyšleně, četl jsem z jeho tváře tu hlubokou domýšlivost, zvláštní tušení a teď už téměř zvědavost nebo spíš lačnost po něčem šíleném, co jsem měl říct. "Jaké okolnosti chcete měnit příteli?" pronesl, posadil se hlouběji do křesla a čekal.
"Otec je mrtvý," řekl jsem klidně a on souhlasně kývl, "Lidé si rádi pustí pusu na špacír. S velkou chutí konečně za něčími zády řeknou pravdu o tom, jak o něm smýšleli."
"O mrtvých jen dobře," odvětil doktor Montgomery a na tváři decentně nachýlené ke straně se mu vykouzlil jízlivý úšklebek. Pak se pousmál a odkašlal si na znamení, aby se mladý lord nenechal rušit.
"Jenže… Já nechci znát pravdu o mém otci - ne teď, ne nutně - já chci znát pravdu o sobě."
Zdálo se, že se jak doktor Montgomery, tak sluha Graham okamžitě dovtípili na oko stejně děsivému jako troufalému plánu. Bylo to skutečně nanejvýš šílené a možná by znělo divně říct, že to bylo jediné východisko, neboť jich jistě ještě bylo mnoho - méně bláznivých a méně odporných. Jenže žádné tak zaručeně úspěšné.
Ale byť by s tím nápadem býval nesouhlasil asi nikdo, koho jsem v té době znal, snad jedině Margaret, která se jako jedna z mála žen neštítila téměř ničeho, doktor i komorník se zdáli jako ti poslední, kterým by to mohlo vadit. Snad měli v očích i jiskru nadšení pro onen husarský kousek, a nejspíš to bylo právě tím, jak moc dobře oba znali mě samého, jak mi rozuměli, a proto se také ničemu nedivili. A z toho jsem nemohl mít nic jiného než upřímnou radost, protože jsem až příliš dobře věděl, že bez pomoci bych to býval nezvládl.
Oba dva se pak sebrali a zesnulého zaopatřili na poslední cestu - umyli a nabalzamovali, aby nic nenarušovalo důstojnost chvíle, jaká měla nadejít, o což se postaral hlavně doktor díky svým bohatým zkušenostem ze svých pracovních začátků, a oblékli nebožtíka do svátečního. Byť jsem se držel názoru, že děti by se o své rodiče měly postarat i v této situaci, už mě k němu nepustili. Nejspíš mě nechtěli stresovat, já se ale domníval, že ani dlouhodobější pobyt s mrtvým otcem by na mě následky nezanechal. Přesto mě zavřeli v pracovně s tím, abych obstaral, co je třeba pro náležitý pohřeb a jak se ukázalo, nebo spíš jak by i nepatrná prozíravost bystrého člověka odhalila, tak s touhle událostí není o nic menší starost než se svatbou.
Pohřeb vyžadoval vše od přísného dress-codu, po jídlo, výzdobu, vybraný druh zábavy i strojené nálady, s jakou měli hosté přijet, a nesměla chybět ani úřední nebo církevní osoba a náležitá starost o středobod celého dne. Byť ten byl z toho všeho jmenovaného asi nejvíce odlišný v obou případech.
Ale protože pohřeb obvykle přichází přeci jenom vždy trochu nečekaně a náhle, tudíž není příliš vymezeného času na přípravy, zvláště ne v mém případě, dal jsem se do práce s vervou. A když se poté Montgomery s Grahamem v patách vrátili do pracovny, kde mě k jistému mému překvapení nakonec pro jistotu zamkli, mohl jsem jim přednést již zcela hotový text pozvánek.
Nutno dodat, že jsem se ve všem okolo pohřbu až nelidsky vyžíval a celý ten šílený nápad, částečně ze zoufalství, více z vypočítavosti, mne úplně pohltil. Aby ne, když jsem pohřbíval sám sebe.

Věděli jsme, že to vše nebude tak jednoduché. O celé věci bude vědět velké množství lidí, a i když se budeme snažit vše maximálně urychlit, nezabráníme šíření informací, nehledě na to, že navíc bylo už předem jasné, že je víc než dost pravděpodobné, že alespoň někdo se na pozvání nedostaví, ať už z jakéhokoli důvodu. Bylo tedy nutné upozornit důležité lidi a lidi případně zvědavé. A jako prvního bylo s celou situací nutné obeznámit notáře.
Pan Oliver Richmond, jak se jmenoval, mě sice znal, ale naše známost nebyla nic víc než krátkodobá a čistě formální, a proto jsem považoval téměř za nutnost vzít si na svou cestu za ním doprovod. Usoudil jsem, že doktor mi bude dobrým společníkem a především, že lidé s jeho vzděláním a profesí jsou dostatečně důvěryhodní, ať už říkají cokoli. Samosebou jsme ale notáři řekli pravdu - museli jsme, byť jsme se ani slovem nezmínili o tom, co se chystáme provést.
Tím spíš opatrněji si musel můj drahý přítel, a v té chvíli se stal skutečně nedocenitelným, počínat, aby nevzbudil žádné podezření, ani když úporně žádal o odložení úředních záležitostí jako veřejného oznámení, vystavení úmrtního listu a jiných "drobností" pro nás v tu chvíli dost podstatných. Taky jsem několikrát intenzivně pocítil, jak mě před notářským stolem velice nevybíravě nakopl do holeně, abych se tvářil ještě více zkroušeně a zoufale. Na svou obranu musím říct, že jsem snad ještě nikdy nevypadal tak zmučeně jako v tu chvíli, zvlášť když sebou doktor celou dobu táhl ampulku se šťávou z prolisované cibule, kterou mi cestu celou dobu kapal do očí, aby dojem uzoufaného čerstvého sirotka ještě umocnil, načež mě ovšem musel stále ještě polévat kolínskou, aby nepříjemný odér, který se ze mne začal zvolna linout, nikdo necítil.




Následkem toho jsem přes slzy sotva viděl, nutno poznamenat, že jsem už musel smrdět jako francouzský bordel, a byl jsem nakonec vůbec rád, že se mi podařilo vybelhat se z kočáru, na jehož kozlíku neseděl nikdo jiný než Graham Blender, až do notářské kanceláře v patře a usadit se do křesla. Nicméně Montgomeryho píle se vyplatila, neboť vzhled totální trosky, jaký jsem si tak rychle přivlastnil, notáře dokonale obměkčil a dal nám tak čas připravit vše potřebné.
Cestou zpátky z Londýna pak Graham nadšením, že vše vyšlo, málem uhnal koně. Což byla vlastně další rána do naší už tak místy děravé lodi - že mě cestou nesměl vidět nikdo, koho znám, ani nikdo, kdo zná někoho, kdož by snad znal mě. Graham to řešil tak, že nerespektoval žádná pravidla provozu ani prosté slušnosti a vysadil nás a nabral snad kdekoli, jen abychom nemuseli ujít víc než deset metrů k nejbližším dveřím nebo průchodu. Skutečně to nebylo tak jednoduché, jak se zdálo, naštěstí snad jediný, kdo mě viděl a věděl pravdu - tedy notáře - nebylo nutné ze zdvořilosti na pohřeb zvát.

 


Aktuální články

Reklama