>/ Rakev lorda Henryho 2

2. srpna 2015 v 19:20 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Když jsme všichni tři dojeli zpátky do otcova chátrajícího sídla, byl už večer dalšího dne od jeho tichého skonu. Graham se jako správný oddaný sluha dal do práce - odváděl koně, pak se hnal do kuchyně. Fascinovalo mě, jak rychle se dokázal přeorientovat z jednoho panstva na druhé, ale očividně to byla jakási profesní deformace, neboť můj otec nebyl první, u koho Graham kdy pracoval. Ačkoli Monty u sklenky v salonku, když jsme probírali podrobnosti, tvrdil, že mě musí mít Graham za tyhle skopičiny nejradši ze všech už z principu.

Zaslali jsme všechny pozvánky, objednali občerstvení, koupili dokonce i rakev, a to i když do ní tedy alespoň pro zatím neměla přijít žádná mrtvola. Ale jak řekl doktor: "Musíme být v těchto záležitostech důkladní." A k tomu všemu nám stačily dva dny. Respektive Montymu - aby mě nikdo neviděl, musel všechno obstarávat sám. Byl ale nesmírně ochotný a zdálo se, že se mu nemusí ani děkovat. Radši jsem se ani nezmiňoval o tom, zda mu nevadí už druhý den přespávat mimo domov a hlavně mimo ordinaci. Montgomery ale ženu neměl, tedy ho domů nikdo nehonil. Jediný, koho prohnal, byl poslíček, který přibil na dveře papír s oznámením, že do konce týdne bude ordinace z provozních důvodů zavřena. Ptal jsem se doktora, jestli pak bude vysvětlovat pacientům, že došla dezinfekce a obvazy nebo vymyslí něco lepšího. On ale jen máchl rukou a já pochopil, že jeho hypochondričtí pacienti jsou teď to poslední, co je středem nebo alespoň okrajem jeho zájmu. Za to do mého plánu se zaujal s chutí.



I Graham se ohromně činil a já měl takový zvláštní pocit, zda ho smrt mého otce neomladila. Byl už v pokročilém věku a nalezení druhé mízy by mu určitě prospělo a já to ostatně tvrdil často. V nastalé situaci jsem měl ale jistou obavu, zda Graham neomládl až přespříliš, neboť výsledek celé té šaškárny s mrtvolou, jak to expresivně nazýval Monty, jemu konkrétně nepřinášel vůbec nic. Leda pocit z dobře vykonané práce, se kterým si ostatně musel vystačit celý svůj život, a tak bylo pochopitelné, že už to pro něj byla pramalá útěcha, jestli vůbec nějaká. Ale já rozhodně nechtěl být útesem proti jeho lodi, která se náhle tak prudce naplnila zvláštním duševním štěstím a energií.

Ovšem odvolat se nedalo už nic. Zvlášť ne ve chvíli, kdy dům zaplnily růže a já se postavil před zrcadlo pro tento den naposled jako mé já.
"Připraven, pane?" ptal se mě Graham téměř obřadně v ruce ramínko s oblekem.
"A vy?" usmál jsem se na jeho odraz stojící za mými zády a dal se do převlékání.
"Nezapomeňte na vázanku," poučoval mě spíše formálně, "Manžetové knoflíčky jsou v krabičce na stolku a to ostatní už mám připravené. Hlavně musíte myslet na to, že si poté nesmíte příliš sahat na obličej. Je to preventivní opatření, líčení nikdy nevydrží věčně."
Musel jsem se smát. "Pracoval jste někdy v cirkusu, Grahame? Povězte?"
"Nikoli, pane," řekl klidně a stručně. "Tam skončil můj bratranec a má sestřenice bývalá baletka."
Hrnulo se do mě ještě více veselí a už bych se snad válel smíchy po zemi nad tou ironickou situací ve společnosti starého skoro zapřisáhlého sluhy, který se mi dodnes jevil jako ta zábavy nejprostší osoba na světě, naštěstí dveře otevřel doktor.
"Monty!"
"Žádné nadšené proslovy!" uzemnil mě chladně, "Je čas zopakovat si tvou linku scénáře, takže? Chci slyšet do puntíku všechno, co máš vědět."
"Jsem Jonathan, bratranec drahého zesnulého lorda Henryho Summersdala mladšího. Jsem tu jako právoplatný zmocněnec jeho nebohého zoufalého otce, který se pod nátlakem dluhů, upadající firmy a pak smrti svého jediného syna zhroutil a odjel na venkov. Zastupuju ho ve všech nemilých záležitostech dnešních dní a…"
"Dost! Co jsi zač?"
"Jsem povoláním obchodník s exotickým zbožím, má firma sídlí v Cardiffu. Jsem šťastně ženat a mám dvě dcery - Seline a Annu."
"Pane?" ozval se Graham směrem k doktorovi. "Nebylo by snad vhodné se té manželky zbavit? Pán by třeba mohl ovdovět. Víte, nevypadalo by to možná tak důstojně, kdyby tu jeho choť chyběla."
"Ovdovět? To je moc mrtvých na jeden den!" zaprotestoval Montgomery. "Kdepak, náramně se to hodí! Na pohřbech se rádi scházejí svobodníci a to by nám ještě chybělo nějaké věčné staré panny nalepené na Henryho. Ne ne, však on si ještě něco vymyslí, proč se jeho choť nedostavila. Řekni, že bydlí v Indii, nebo že jela k matce. A nemluv o rozvodu. A lodí máš málo, proto o tvé společnosti nikdy nikdo neslyšel, jasné? A běda tobě, jestli to popleteš! Označím tě za bídáka a stěhuju se přinejmenším do Paříže, abych s touhle ostudou neměl ani špičku prstu společnou."
Opět se mi do tváří nahrnula krev a přemáhal jsem divoký škleb.



"A to je druhá věc. Opovaž se začít chechtat nebo se prozradit a to komukoli! Jestli tohle provedeš, můžeme se loučit s celým tímhle bláznivým podnikem."
Graham vážně pokýval hlavou a mezitím se přehraboval v malém kufříku na stole. "Myslím, že tenhle vám bude slušet," řekl po chvíli.
"Knír? Ale proboha," neubránil jsem se při pohledu na štětinatý předmět ve sluhově ruce.
"Tenhle je perfektní," opáčil doktor, "A až se vrátím, což bude do půl hodiny, ať tu stojí někdo jiný. A běda, jestli ho poznám!"
S tím se vytratil a Graham se dal nadšeně do práce. A i když já jsem byl nadšený o dost méně, nedalo mi neocenit jeho nenadálý umělecký talent a nakonec i vkus.
Když se totiž doktor vrátil, zůstal stát překvapeně ve dveřích a jen zíral. "Dobrá práce," vydechl, když se vzpamatoval, "Vy jste mu snad překreslil rysy, Grahame, velmi dobrá práce. A vy mu to nekažte Henry a alespoň se snažte trochu změnit hlas. Propána, vás snad nemůže nikdo poznat."
Ale kdepak, může, pomyslel jsem si. Měl jsem jisté tušení, že ani Grahamův um mě neuchrání před vším. Ale když jsem se otočil do zrcadla, musel jsem uznat, že ani ti nejlepší to nebudou mít snadné.
Usmál jsem se na své nové já. "Skutečně dobrá práce Grahame, tohle je jistě musí ohromit."
"A řeč? Co řeč?" ozval se Montgomery.
"Všechno je připravené," odvětil jsem a zálibně si prohlížel ten nový obličej ze všech stran. Bože, byl ze mě nemožný, seriozní a bohatý floutek s knírem, ale ta iluze byla perfektní. "Měl bych říct, že jsem nejméně z druhého kolene," namítl jsem, "Na naší rodinu je to příliš ohromný obličej."
Doktor se ušklíbl a zmizel. Za ním zůstala ještě v rychlosti vyřčená slova: "Za půl hodiny dole!"

"Upřímnou soustrast, upřímnou soustrast…" valila se slova decentně zvolněným vodopádem, jak se od místnosti vlévala další a další potemnělá chvílemi až groteskní roucha. Byť jsem tento úkon snad v životě neprováděl a nejspíš bych ani nikdy nebyl tím, kdo by se ho snad vůbec směl zhostit, vzhledem k té silné nedůvěře většiny rodiny k mé znalosti a plnění společenských konvencí, stál jsem teď u dveří ve dvoraně otcova sídla a zdvořile podával ruku starým pánům a jejich značně mladším dámám, které je s hraně zkroušenými obličeji následovaly.
Bylo to na hluk velice skromné divadlo, jeho rychlost byla úmorná, leč hrálo se bez přestávek, a jedinou spásou byl mi doktor stojící opodál probodávající mě bedlivým chirurgickým okem a Graham, kterého se dalo spatřit otevřenými dveřmi, jak každou chvíli pomáhá nějaké pohřební figuríně ven z kočáru.
Přesto jsem cítil jistou spokojenost. A ta nesmírně vzrostla ve chvíli, kdy se dveře konečně zavřely za posledním příchozím. Vyběhl jsem na schody a stojíc v jejich čele jako socha lva ve skoku čekající na zarámování jsem tam stál a bez jediného slova upoutal do pár minut pozornost všech v sále.
"Vážení přátelé, drazí pozůstalí a milí hosté," rozlehl se do všech koutů místnosti můj hlas. Hlas se smutným nádechem, se slabou těžkostí do něj vloženou s pocitem viny nad posledními slovy, která se nevyvedla. Byl jsem zesnulým - zesnulým pro zesnulého a mluvil jsem cizí tváří o sobě. Byl to moment, který jsem v té chvíli zapřisáhl jako do mé skutečné smrti nezapomenutelný. "Zasáhla nás neskonale smutná událost. Událost, jakou si nikdo z nás nikdy nepřál, ba by si ji nedokázal snad ani v životě představit. Henry George Sommersdale nás v tak mladém věku navždy opustil. S jeho duší si náš Pán poradí, na nás je vzdát mu hold. Dámy a pánové, stojím zde na tomto místě z pověření lorda Henryho Summersdala staršího. Jeho duše je v těchto temných časech zachvácena tak hlubokým žalem, že již nedokázal tuto poslední povinnost řádně vykonat a poprosil tedy o to mne jakožto blízkého rodinného příbuzného. Při jeho upřímném strádání nešlo jinak než vyhovět, velice tedy prosím omluvte jeho nepřítomnost. Lord každého z vás jistě vřele uvítá, až se jeho stav zlepší. Nyní mi ale dovolte jeho jménem započít dnešní nepříliš šťastný večer, cením si toho, že jste přišli a doufám, že se budeme moci nadále scházet i v těch příjemnějších povinnostech. Děkuji."
Sál pohltil tlumený potlesk dunivě zalézající do koutů v rozechvění okenních tabulek. Byl jsem tedy hotov, ale plnila mne nervozita před tím hlavním a největším úkolem, který na mě čekal ve spleti davu tam dole.
"Skotskou, pane?" přitočil se ke mně podchody Graham a v obratném gestu mi nabídl stříbrný podnos.
"Zajisté, nemám rád prázdné ruce." Rozhlížel jsem se po zvolna se formujících skupinkách, navzájem se zdravících kulantními posunky a hledal tu pravou. Všichni tak oficiální ale stačila chvíle spolu s pár skleničkami a všechny zábrany se tříštily o podlahu.
"Hodně štěstí, pane," poznamenal ještě věrný sluha a zmizel, načež já vykročil. Vstříc osudu, který ale nebyl pouze můj. Osudu vztahů se všemi přítomnými.
"Á, pan…"
"Jonathan Summersdale, těší mě," potřásl jsem rukou jednomu z podsaditějších gentlemanů, od pohledu nejspíše bankéřů stojících v kruhu zhruba ve středu sálu spolu se svými mnohdy zhruba stejně korpulentními chotěmi. Maraton úskoků a lišáckých úsměvů právě začal.
Během několika málo hodin jsem si v souvislosti se svou osobou vyslechl tolik přívlastků jako nebohý, vzácný, drahý, mladý, pracovitý, ale i neomalený, nespolečenský, nedůvěryhodný až se dostalo i na podstatná jména jako flákač, budižkničemu nebo miláček. Upřímně jsem se bavil a mé okolí očividně také. Dokud jsem v té zdvořilostní vřavě nezahlédl obličej, který vypadal až příliš upřímně.
Opatrně jsem se přikradl za Montgomeryho, který celou dobu nenápadně proplouval sálem a naslouchal hovorům, a poklepal mu na rameno. "Vzadu u dveří do salonku stála dívka. Bruneta, černé šaty, odhalený závoj přes drdol."
Doktor se ke mně mírně natočil. "Odešla, viděl jsem ji brát si kabát a jít ven. Možná se vzdálila na, řekněme, čerstvý vzduch."
"Podle čeho soudíte?"
"Můžete to sám zjistit. Takové křehké stvoření je tu jistě s otcem - mluvila k jednomu gentlemanovi, stojí támhle s panem Huntingem u krbu."
"Znáte ho?"
"Kdepak," zakroutil doktor hlavou, upil ze sklenice a tiše se vytratil, aby nevzbuzoval nežádoucí pozornost.
Po chvíli přemýšlení jsem se k muži vydal. Měl ostrý až hrubý výraz ve tváři zarostlé krátkým vousem. Vlas už prošedivělý, ale jiskra v oku naznačovala odhodlanou duši vzdorující věku. Nebyl jako jeden z nepříliš mnoha v černém. Pouze v tmavém žaketu, prošívané vestě a temně hnědých kalhotách. Zvláštní aura, kterou vyzařoval, mi připomínala kapitány zaoceánských plavidel, jaké jsem vídal jako malý chlapec ve městech, když mě otec brával na své obchodní cesty po Británii.
"Jonathan Summersdale," postavil jsem se zpříma před něj, "Mám dojem, že jsme se ještě nestačili poznat."
"Thomas J. Moore, svého času vedoucí výroby ve firmě pana Henryho Summersdala staršího."
"Svého času?"
"Krátce po mém povýšení firma přešla do krachu, vyšší posty byly jen důsledkem masového propouštění zaměstnanců," odvětil s chladnou tváří.
"A dříve, smím-li být tak zvědav?"
"Zajišťoval jsem dovoz a nákup kůže. Začínal jsem jako koželuh, ale tvrdá práce nese své ovoce."
"Vyznáte se v oboru?" tázal jsem se zájmem.
"Troufám si říci, že ano. Časem jsem přešel od manuální práce spíše k obchodu. Lord Summersdale mi nabídl významný podíl ve firmě, jeho nabídku jsem přijal, ale unikly mi důležité informace o stavu jeho podniku."
"Jistě to nebylo milé zjištění."
"Největší chyba v mém životě," řekl s neskrývanou upřímností a jistou kajícností nicméně v něm bylo vidět smíření a vůle jít dál i přes to nepříjemné šlápnutí vedle. Měl kuráž, jistě ho ta chyba sžírala, ale nežil minulostí a právě z takových chyb se uměl učit. "Špatně vedli účetnictví."
"Falšovali výsledky tržeb?"
"Upřímně? Ano, bylo to tak. Nikdo ze zaměstnanců nic netušil, než začalo propouštění. Já už se nějak uživím, ale lituji všech těch mužů od rodin a matek, které tak přišly o jediný zdroj příjmu a to bez náhrady. Sociální odpovědnost lordu toliko vžitá asi nebyla."
"Bez odstupného nebo jen upozornění - ano, slyšel jsem," pokývl jsem na jeho slova. Ta situace mi byla velice dobře známá, ale až teď jsem jí viděl z pohledu skutečného člověka.
"Smutný příběh, ta firma neměla končit." Moore se krátce zahleděl do davu a ztichl.
"Myslíte, že by se výroba dala oživit - přes dluhy a všechno, co jí teď stojí v cestě?"
"To je na lordu Sommersdalovi, já už s tím mám pramálo společného."
"Přesto jste tady," namítl jsem a to velice trefně.
"Víceméně kvůli dceři."
"Dceři? Ta bruneta v černých šatech?"
"Modré oči, drdol, závoj - Elizabeth," kývnul stroze a zadíval se směrem ke dveřím sálu.
Proč by dcera bývalého vedoucího nebo spíš dodavatele otcovy firmy měla mít zájem být na pohřbu syna majitele? Co tím sleduje? Zvláštní teorie zaplavily mou hlavu a já též otočil svůj zrak ke dveřím.
"Asi odešla na vzduch, ta událost ji hodně poznamenala," dodal Moore.
"Znala mého bratrance?" vyjevil jsem svou zaujatou otázku.
"Má žena zemřela, brával jsem ji občas na některá firemní jednání jako doprovod. Nejspíš se s ním několikrát viděla. Vzala si to celé až příliš k srdci."
S tím jsem mohl jenom souhlasit a s omluvou se vydal do nočního chladu. Snad proti mně nestála intrikánka v rouše beránčím. Znal jsem ženy, dovedly být úžasně vypočítavé. Pak jsem ji uviděl, stála v měsíčním světle, ruce zlehka položené na hrudi se skloněnou hlavou. Za zády dům a před sebou keře růží. Zvolna, abych ji nevyrušil, jsem k ní došel.
"Slečna Moorová, že ano?" Trhla hlavou a ruce jí klesly podél těla. "Jsem Jonathan…"
"Vím, kdo jste," odbila mě, "Elizabeth Moorová, těší mě."
"Váš otec se po vás sháněl, prý jste šla na vzduch. Jako hostitel bych nerad viděl své vzácné hosty za dveřmi na chladu."
"Děkuji za vaši ohleduplnost, jen jsem se chtěla projít."



"Ta událost vás očividně zasáhla."
Zprudka se ke mně otočila. "Ano, mám v srdci upřímnou, hlubokou lítost a smutek na rozdíl od některých hostů. Dnešní večer je podle mého názoru pochmurný a nesluší se odchod tak výjimečného člověka slavit, jakoby se na něj snad všichni přítomní těšili."
Slovem výjimečný jsem byl upřímně zaskočen a snad i polichocen. S jejími slovy jsem však musel souhlasit. "Váš názor sdílím, stejně jako si cením vaší upřímnosti."
"Věřte mi, znám ty lidi," odvětila a její pohled se stočil daleko do temné zahrady. Pak její hlas utichl, raději snad nechtěla říkat víc, než musela.
Zastihl jsem ji ve značně rozrušeném stavu, ale jak se uklidňovala, byla jako tuhnoucí sklo, které chladne a stává se křehčí. Už jsem docela přestal pochybovat o všech postranních úmyslech, které mě zprvu napadaly, vyzařovala z ní naprostá upřímnost a otevřenost. Ale něco mi říkalo, že skutečně by se otevřela jen Henrymu a ne jeho falešnému bratranci, na kterého jsem si hrál. Proč zrovna ona tak litovala mého nastrojeného odchodu? Její obličej jsem si odnikud nepamatoval, proč ona si pamatovala mne?
"Znala jste Henryho dobře?"
"Hodně z vyprávění, několikrát jsem měla tu čest se s ním setkat. Ale jistě potkal za svůj život tolik lidí, že jsem mezi nimi příliš nevynikla."
V tom měla plnou pravdu, i její jméno mi bylo cizí.
"Přesto, mladý pan Henry byl úplný opak svého otce - vzdělaný, rozvážný gentleman, těžko byste mu kdy něco namluvil a nalhal. Jeho názory a myšlenky bylo úžasné poslouchat."
Skoro jsem se mohl začít pýřit, byl to působivý proslov, ale držel jsem si zdravý odstup. "Jistě, řečník dovedl být zajímavý."
"Cenila jsem si ho, pro mě to byl vážený člověk, ale odešel," zakončila slečna Elizabeth svá slova, byť jsem byl zvědav na pokračování.
"Odvedu vás dovnitř, když dovolíte."
"Děkuji, ale projdu se," odmítla, "ráda bych se trochu nadechla a užila si ticha."
S lehkou úklonou jsem ji opustil, ale přesto jsem se za její mizící siluetou musel otočit. Čím pak jsem ji asi uhranul? Dívku, kterou si má paměť ani trochu nevryla do sebe.
"Ach, Jonathane! Jsem ráda, že vás vidím."
S bradou na rameni a očima za zády jsem se málem střetl s vypnutým hrudníkem madmoiselle Margaret. V černé róbě se svým typickým proradným úsměvem se zjevila na cestě jako nebeský posel. Naneštěstí v tu nejnevhodnější dobu - jindy bych její společnost vřele uvítal, ale dnes jsem se jí bál jako čert kříže.
"Mluvil jste se slečnou Elizabeth, to je od vás šlechetné. Ta chudinka se do mladého lorda Henryho očividně hluboce zamilovala. Jaká škoda, že ten hezký románek skončil dřív, než začal."
"O citu, jaký popisujete, mám jisté obavy. Z pár náhodných setkání tak hluboké rány nevznikají."
"Ale to byste se divil," smála se svým, jak říkala, společenským alias zdvořile falešným smíchem. "Ovšem zpět k nám, slyšela jsem, že máte malou obchodní flotilu se sídlem v Cardiffu."
"Obchod s indickým zbožím."
"To je jistě velice výnosný obchod. Co vaše žena, je s dětmi?"
"Bydlím trvale v Indii, přijel jsem pouze kvůli obchodním záležitostem, když mě náhle dostihla ta nemilá událost."
"Ach ano, hluboce mě to zarmoutilo," vzdychla v lehce teatrálním gestu a sundala si krajkové rukavičky. "Nuže drahý Henry, vyvarujte se hovoru s panem Raymondem, je to příšerný anální alpinista a je nehorázně neodbytný. Co se týče sektoru financí, doporučuji lorda Harolda Hookse. Má bohaté známosti s vlivnými bankéři a je to přes svůj titul spolehlivý, oddaný a ambiciózní člověk, mecenáš umění k tomu, po všech stránkách vzdělaný a civilizovaný.
Pan Moore je zajisté trefa do černého, na první dojem možná poněkud obhroublý, ale věřím své intuici, že tenhle typ je přesně váš člověk. A pokud ve vás, drahý Henry, zůstal alespoň kousek pravého britského gentlemana, bude pro vás jistě o něco snazší ona hluboká omluva, kterou budete muset složit jeho dceři. Teď se ale vraťte dovnitř, společnost je v té nejlepší náladě na intimní rozhovory s neznámými obchodníky s indickým zbožím."
Neřekl jsem ani popel. Nechal jsem si urovnat vázanku a jako voják pod rozkazem pochodoval ke dveřím. Madmoiselle Margaret jsem nechat za sebou. Jako bych to nevěděl, jako bych to netušil - lepšího spojence jsem si nikdy nemohl přát.

Když jsem vkročil zpět do sálu, z jedné strany se ke mně přitočil Graham a z druhé doktor.
"Vše probíhá v naprostém pořádku," hlásil sluha.
"Zbývá asi pět jmen na celém seznamu hostů," přikyvoval doktor.
"Nadiktujte mi je Monty, přesně za třicet minut se sejdeme nahoře v otcově pracovně."
Oba dva se vytratili a já provedl posledních pět krátkých rozhovorů. Pak už jsem se jen tiše vytratil do patra a za chvíli již seděl v koženém křesle a omýval si obličej smotkem vaty namočeným v prvotřídní pálence.
"Trocha dobrého alkoholu umí divy," pochvaloval si Graham, když sledoval, jak z mého obličeje mizí nánosy líčidel.
"To zajisté," usmál jsem se a zvedl, "Pánové, děkuji."
"Zatím neděkujte Henry, šampaňské se ještě chladí," odvětil suše doktor a já vyšel ze dveří, abych se s odbitím půl noci triumfálně zastavil nad schody a hromovým hlasem přehlušil sál.
"Dámy a pánové!"
Celá společnost se tázavě ohlédla, jejich zdvižené oči se lepily na můj falešný knír a rozkošný účes a čekaly na další pohyb mých úst.
"Děkuji! Děkuji, že jste se dnes dostavili v tak hojném počtu. Bylo mi potěšením strávit s vámi tento dlouhý večer. Zvlášť proto, že vaše hluboká upřímnost a sdílnost mi dala spoustu cenných informací, které se v blízké době chystám řádně využít."
Lidé pod schody se začali tázavě ohlížet jeden po druhém v nechápavých gestech, ale já pokračoval.
"Jen skutečný přítel totiž mluví o příteli za jeho zády i jinak, než ve lžích a pomluvách, nebo pravdách, které se celou dobu bál vyslovit, aby své přátelství mohl dál využívat. Mnoho z vás dnes ukázalo, jakým typem přítele jsou a možná s takovými lidmi trávil čas můj otec, ale já nikoli. Ještě do konce tohoto týdne nejen že kompletně změním vedení otcovy firmy, která na mě v dědictví přechází, ale především se nadobro rozloučím se všemi zde přítomnými vydřiduchy, lháři a pochlebovači, kteří se mě stejně jako mého otce chystali vodit za nos."
Bylo nesmírně potěšující sledovat všechny ty pobouřené obličeje a mezi nimi madmoiselle Margaret klidně usrkávající víno ze své oblé sklenky.
"Co to má znamenat?" křičel kdosi v zadní řadě.
"Jak si dovolujete takhle mluvit jménem rodiny Summersdalových! Jménem zesnulého!" láteřil kulatý muž, ve kterém poznal jednoho z otcových věrných finančních poradců.
"Protože jsem Henry George Summersdale." Strhl jsem si knírek a sundal paruku a omámený dav div nepadl na kolena. "Jak jsem řekl - jsem vám vděčný za vaši upřímnost, bude vysoce odměněna. Loučím se s vámi a přeji všem šťastnou cestu domů."
Seběhl jsem schody, proplul davem, minul demonstrativně tleskající Margaret a vyběhl ze dveří. Musel jsem totiž ještě dohnat slečnu Elizabeth, neboť ve mně skutečně snad kouska gentlemana ještě zbylo.
Přesto, když jsem ji konečně našel, třesoucí a utírající zbloudilé slzy, nevysloužil jsem si pochopitelně nic příjemnějšího než tu nejštiplavější facku černým vějířem, jakou jsem kdy dostal.
"Jste odporný! Ani se neštítíte takové hanebnosti! Měl byste se stydět! Okamžitě odjíždím a přísahám…" To už ale nedořekla, popadla svou decentní splývavou róbu, která jí i přes ty pohřební tóny velice slušela, a rázovala pryč.

Až se zpožděním jsem se připojil ke třem přátelům popíjející sklenky šampaňského v otcově pracovně. Madmoiselle Margaret zůstala, a dokonce jí vůbec nevadilo, jak ji doktor stále oslovoval pouze lady, což nemívala ve zvyku tolerovat. Graham byl nesmírně veselý, kupodivu nebyl na vině alkohol, neboť celý večer nepil, a přísahal bych, že tak upřímnou radost jsem u něj ani nikdy předtím ani potom už neviděl.
Do konce týdne jsem pak z našich zkušeností sestavil nové vedení firmy a vybral jsem dobře, protože nabídku neodmítl nikdo, ani pan Moore jakožto vlastník čtvrtinového podílu. Slečna Elizabeth naštěstí větu nedořekla, a tak jsem se s ní přeci jen o pár týdnů později shledal, abychom si s nesmělými úsměvy mohli promluvit o tom, proč si ona pamatovala Henryho, ale Henry ji nikoli. A sotva jsme oslavili první úspěchy v nově nakopnutém byznysu, už se mohla slavit svatba. Bylo to ale hektické období, nicméně je za námi.



Po krátké úvaze jsme druhý den po mém znovuzrození pohřbili mého otce na malém vesnickém hřbitově za kostelem. Když u něj dnes po letech stojím, zdá se mi to celé jako včera, kdy jsem házel jedinou krvavou růži na rakev klesající do jámy.
"Tady leží dědeček?" obrátil ke mně oči malý syn.
"Ano, tady spí ten zlý pán, co neuměl prodávat boty, ale hodně mě naučil."
Elizabeth už mne ani nekárala, že bych se měl mírnit.
"Ty si prodal své boty sám sobě," pípl po chvíli.
"Protože Sommersdalovy polobotky z kůže mladých býků jsou ty nejlepší synku." Usmál jsem se a hodil na hrob tu stejnou rudou růži jako tenkrát. Doktor škrtl sirku a v nostalgii zapálil svíci.

Můj otec - byl mužem, kvůli kterému jsem zemřel. A nikdy toho nelitoval.


Markéta Orlová / 2012
 


Aktuální články

Reklama