>/ To se tenkrát dnes 1

2. srpna 2015 v 18:21 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Říkali nám bratři a celé to začalo velice nevinně. Po pěti letech byť krásného, ale bezdětného manželství rozhodla se mladá zoufalá a stále celkem atraktivní manželka jednoho manžela, že už má dost svého tak nenaplněného života. Bylo to rozhodnutí těžké, ale už dál nehodlala snášet všechno to, co marně dusila uvnitř sebe. Připadala si příliš prázdná na to, aby mohla žít v tak alespoň pro ni velkém domě na předměstí. Stálo ji to hodně sil a odříkání, nejvíc těžké pro ni bylo říct to svému muži, který to kupodivu přijal mnohem lépe, než čekala, a tak se nakonec přece jen odvážila, protože věděla, že když to sama nedokáže, bude potřebovat cizí pomoc.
A tak si jednoho dne přinesla domů dítě, které sice nebylo její a bylo téměř jisté, že to brzy někomu dojde, ale ona byla rozhodnutá ho za své pokládat. Šlo jí to na výbornou, dokud se neobjevily malé komplikace v podobě rostoucího bříška. Ukázalo se, že problém s početím očividně nebyl na její straně, a tak se jí její krátký milostný románek ze zoufalství s kýmsi, jehož jméno buď nikdy neznala, nebo stále odmítá říct, stal osudným. Maskovala tenhle omyl sice dlouho, ale protože byla zodpovědná matka, nevzala si za muže úplného idiota a ten si dal velice snadno dvě a dvě dohromady a v záchvatu zlosti poražen navíc jiným samcem v rozhodující mužské úloze, rezignoval a vystoupil z jejich původně doživotní lásky.
Odcházel s prázdnou - nemusel toho ale příliš litovat, neboť dvě děti na krku, z nichž ani jedno jeho, by mu nejspíš radost nepřinesly. V té chvíli bohužel nepřinášely radost nikomu. Přesto byla jejich matka matkou vzornou, ačkoli to bylo za cenu jeslí a věčných přesčasů v práci. Kdyby bývala nebyla matkou, jistě by vzala s povděkem i jiné lepší zaměstnání než jen uklizečka, sekretářka a prodavačka. Ale ačkoli byla tato povolání poněkud hůře placena než práce luxusní štětky, měla alespoň tu výhodu, že při nich nehrozilo početí dalšího hladového krku navíc.
Pokud se o to ovšem nepostarala náhoda, pak to svedla matčina iniciativa. Ve snaze nebýt jen pořád věčným otrokem své rozpadlé z půlky nevlastní rodině, která žila z malého platu a státních příspěvků, hledala si nového partnera, který by jí zajistil trochu líp než stát a její rodiče. Našla ho a ve snaze si ho udržet podařilo se jí s ním zplodit další dítě. Zdálo se to jako tip na správného koně, ale zdání bohužel klame. A tak skončila po celkem úspěšném dvouročním vztahu zase sama, neboť její protějšek si po malé zkoušce rodinného života se třemi batolaty všechno rychle rozmyslel.

Prvý, druhý a třetí.

Prvý chtěl být vždycky jednička. Třetí byl velice pokorným a oddaným člověkem lidem, které miloval. Já jsem zase vždycky věděl, že nejsem nejhorší a hlavně, že můžu být lepší. Napadlo mě to, když jsem slyšel cosi o příbuzných. Říkali to někde nade mnou v té mlze, a protože jsem necítil pravou ruku a měl jsem pocit, že mi někdo vrazil pěst do břicha, rozkrájel hrudník a hnul s krkem ani jsem nebyl sto schopný zjistit, kdo to vlastně vyslovil. Měl jsem dojem, že na druhé ruce necítím hodinky. Šmejdi, zavrčelo to ve mně.
Asi se pak něco stalo, protože jsem si už dál nic nepamatoval, a když jsem znovu otevřel oči, byl jsem nejspíš někde jinde. Lidi se obvykle ptají, co se stalo a kde jsou, ale já se nikdy neptal na nic, co jsem buď dávno věděl, nebo jsem si to mohl odvodit. Jasně že s hadičkou v ruce a maskou na obličeji asi nebudu, co já vím, v restauraci a že to, co se stalo, si asi určitě pamatuju, především proto že se to skutečně stalo a bylo to natolik nezapomenutelné, že opravdu nebyl důvod někoho se na to ptát.
Černé auto smeknuté v zatáčce, ta chvíle kdy skoro letíte a předem víte, jak to skončí, a můžete jen doufat, že to bude o trochu lepší, než jak to zatím vypadá. Vzpomněl jsem si na ten pocit, jak jsem držel volant a přitom jsem věděl, že je to vlastně zbytečné a že kdybych ho pustil, výsledek by byl možná stejný. Došlo mi, že stále tak docela nevím, jak se to stalo, což jsem přičítal faktu, že byla už tma a já stejně nic neviděl. Tím myslím neviděl něco, co bych označil za viníka. Postřehl jsem jen světla v protisměru a ptal jsem se sám sebe, jestli to kvílení brzd bylo k něčemu, ale co jsem se rozpomínal, tak náraz jsem cítil jen vepředu do kapoty a ze strany už ne. Takže to asi dobrzdil.
Spolu s tím vším se vrátila i zatracená bolest tlumená nejspíš nějakými prášky, protože jsem byl přesvědčen, že kdybych cítil to, co mám, dávno bych už zase přešel do bezvědomí. Bylo to za celou tu dobu asi poprvé, co jsem si to tepání a táhlé nekonečné plynulé bodání v těle mohl plně uvědomit. Do té doby jsem ho vlastně necítil, pokud nebylo tak strašné, že jsem to celé vytěsnil. Oči si sice přivykly na slabé světlo, které odrážely bílé závěsy, bílé stěny, bílé přístroje a hnusně zelené hadry, jenže já je nenechal si to užít a dál se mi v hlavě míhaly obrazy, které jsem už jednou viděl.

Takže auto jsem odepsal. Nepamatuju se, že bych ho viděl po té ráně, každopádně nebude vypadat hezky a nebude pojízdné. V servisu se nic lepšího nedovím. Matka by se na mě jistě zatvářila jako na nesmírně marnotratného člověka a nezodpovědného blázna navíc, ale byl jsem její syn - její a toho chlapa odnikud.
Když jsme my tři bratři trochu vyrostli, tak že jsme se už navzájem vnímali, začali jsme se doma třídit. Jak podle pracovních úkonů, které nám byly přiděleny, tak podle charakteru a od toho se odvíjející příčce ve společenském žebříčku. Začalo to vzájemným strkáním, okřikováním a obviňováním ze spáchaného i nespáchaného, v čemž byl přeborník především Prvý.
Čím to skončilo? Dejme tomu, že to byla docela dlouhá cesta, tedy teď se mi tak jevila. Celou dobu jsme směřovali k jediné věci a to k tomu, že nás vlastní matka neuživí a ani její rodiče nám nebudou věčně všechno platit. Celou dobu jsme mířili k jediné věci a to k hořkému rozhodování, kdo z nás bude předurčen k vyšším cílům a čí kariéra bude pohřbena v hnoji.
Velice jsme to v tomhle směru matce usnadnili. Náš rozdílný genetický materiál způsobil, že jsme se sami každý přizpůsobili něčemu. Třetí běhal od pokoje k pokoji ve velkém plném domě, který matce zbyl a žadonil nejprve Prvého a potom mě, abychom se připojili k jeho hrám. Když ho Prvý vyhodil s tím, že na něj nemá náladu, já jsem ho pro změnu ujistil, že mám důležitější věci na práci, než létání s dřevěným modelem letadýlka. Třetí se tak následkem svého neustálého opomíjení vrstevníky stal horlivým pomocníkem v domácnosti, neboť ho práce začala naplňovat a cítil potřebu pomáhat ženě, která byla jediným člověkem, který byl ochoten věnovat mu v domě pozornost. Nejmladší se tedy přes všechna zaběhlá pravidla a zvyklosti stal tím nejzodpovědnějším a dělal velkého bratra těm ještě větším.
Druhý, tedy já, o jeho pomoc nestál. Prvý byl pořád v průšvihu a tak Třetí, jak rostl, nedělal nic jiného, než že utěšoval matku a sbíral Prvního z krajnic okresních silnic v podnapilém stavu, někdy i střízlivého, obvykle ale bez peněz, s mizernou náladou a úplně samotného, neboť nejenom, že nenavazoval dlouhodobější vztahy s ženami, ale ani úspěšné přátelství nebylo jeho silnou stránkou. Když prohlásil, že někam jde, viděl jsem ho z okna na konci ulice s celou partou kluků ze školy, někdy i s takovými, jejichž tváře jsem vůbec neznal. Domů - pokud se tedy vrátil - přicházel sám. Už tenkrát jsem moudře tvrdil, že to o něčem svědčí, a moje matka se na mě vždy tak zle podívala, že jsem sice tvář neztratil, za to jsem radši zmlknul. Ale měl jsem pravdu. Vždycky jsem její chování zdůvodňoval tím, že si to celé jen nechtěla přiznat. Třetí se na mě pokaždé otočil a hlubokomyslně pronesl: "A ty se jí divíš?" Na to jsem opět raději neříkal nic.
První si pak dal říct a zkusil drogy. Myslím, že na to matka ani Třetí nepřišli, ale já ho vždycky načapal za domem, jak po večerech kouří, a přísahal jsem, že ten smrad není obyčejný tabák. Vždycky se na mě zadíval velice lhostejným pohledem a pak znovu dlouze popotáhl a nevšímal si mého zlounského výrazu. Věděl, že ho neprásknu mámě, protože mi byl lidově řečeno ukradený - alespoň jeho excesy, kterých měl dost. Naštěstí nikdy nepřešel na tvrdé drogy, a pokud ano nezjistil jsem to ani já. Tušil jsem za něčím takovým pohromu, která se na nás kdykoli mohla svalit, protože marihuana byla na rozdíl od tvrdých věcí celkem dobře dostupná a natolik levná, že si jí mohl Prvý dovolit zaplatit ze svého - jedno se mu muselo nechat, měl smysl pro spoření. Když něco chtěl, tak šel a vydělal si na to. Moc dobře věděl, že máma mu nebude jeho bláznivé nápady jako motorky a podobně dotovat. A tak o nich nemluvil a platil si je sám. Ze zbytků měl na cigarety, občas odvážně platil v hospodě za všechny známé, aby nevypadal jako chudák, nikdy ale neplatil za lehký ženský, což jak říkal, mu přišlo nízký. Dodnes nevím, mám-li mu to počítat k dobru.

Něco se mi hnulo v hrudi, špatný nádech a potom tupá bolest čehosi skřípnutého a pocit silně otlačené nohy dole v hnusné dezinfikované duchně zavánějící levným práškem na praní. Byla na omak tvrdá, hrubá a vůbec kdo ví jak příjemná ne.
Třetí byl z nás ten nejzodpovědnější - býval bych to byl jistě já, ale tím, že Třetí musel hlídat Prvého, nebo si to tak sám určil jako matčin zástupce, byl jím on. Vynikal tím, že se nikdy neptal, co přesně Prvý provedl, i když to byl on, kdo ho věčně někde hledal a nabíral v polovičatém vědomí, ať už za to mohly omamné látky nebo nějaké zranění. Říkal, a to i když se mu Prvý se svými omluvnými historkami přímo vnucoval, že ho nezajímá, co dělal, pouze ho zajímalo, zda si ty rány na obličeji způsobil sám, nebo mu je způsobil někdo jiný a potom ho upozornil, že případné škody v daném lokále si kouká zaplatit a netahá do toho nikoho jiného než vlastní pitomost.
Kolikrát jsem zažil tuhle nakládku Prvého na vlastní kůži a Třetí nám byl, ač to zní zvláštně, velice kvalitní a levnou náhradou otce. Nevím, kde to otcovské chování okoukal (jeden čas jsem jízlivě tvrdil, že odpoledne před školou při závistivém sledování těch, co měli na rodiče větší štěstí než my). Nakonec jsem došel k tomu, že to bylo od učitelů. Sám se jím nakonec stal a budu-li to brát z hlediska kvality života a jeho prožívání, skončil z nás nejlépe, neboť se stal normálním řadovým občanem a téměř ztratil status divného cvoka, který jsme všichni měli a který nás kvůli naší minulosti ani nikdy úplně neopustil.
Prvý skončil stejně, jako začal - zklidnil se, ale měl stejné prd jako na začátku. Jeho největším úspěchem byla relativně stálá práce v autoservisu, kterou si nadále držel, a malý kamrlík, kde bydlel. Již na začátku odmítl bydlet s matkou, byť ona sama ho o to žádala ve strachu, že zůstane ve velkém domě opět sama. On hrdinně prohlásil, že není příživník, neboť si tak jako jediný plně nevlastní pořád připadal, a odešel. Jeho byt jsem do této chvíle nikdy neviděl, ale v mých představách ho tvořily čtyři stěny nějaké kůlny - na víc jsem ho netipoval. Celý jeho život byl na jakési polo-divoké bázi s jednoduchou stavbou.

Tíha celého těla se začala zdát neúnosná. Bolest sebou přinášela únavu ze sebe samé, všechno bylo jako z olova, otlačené, špatně hybné a máloco přinášelo úlevu. Začalo mě to nudit. Přál jsem si znova usnout nebo se plně probrat, ale tohle bylo nesnesitelné. Netušil jsem, že jsou venku. Pořád jsem částečně nevnímal své okolí a pořádně neviděl místnost. Možná byly stěny zvukotěsné, ale stejně, myslím, nemluvili nahlas. Neslyšel jsem nic.

"Je stabilizovaný a prozatím je vše bez komplikací. Podrobili jsme ho zákroku - bylo nutné odstranit nějaké kusy jako střepiny a podobně, které se dostaly do podkoží. Ošetřili jsme tržné rány… Je tam komplikovaná zlomenina pravého lokte a slabý otřes mozku."
Dva muži se dívali na doktora, jeden se zájmem pokyvoval, druhý zkroušeně klopil oči a šoural botou o bledé lino.
"Nemůžu vám říct, kdy bude úplně v pořádku. Záleží na tom, jestli nenastanou nějaké případné komplikace, ale jelikož to vypadá dobře, tak odhaduji, že za několik týdnů ho propustíme do domácího léčení. Samozřejmě vám to ještě upřesním."
Muž kýval a děkovně podal doktorovi ruku. Ten ji zdvořile přijal s tím, že je to samozřejmost a jeho práce. Druhý muž jen pokýval hlavou na znamení spoluúčasti, ve skutečnosti téměř neposlouchal.
"Tušil jsem, že to nějak takhle skončí," zamručel Třetí. "Záliba v rychlých strojích na gumových kolečkách ještě nikomu nepomohla jinam než do hrobu. Už když jsem to auto viděl poprvé, tak mi před ním vyvstal strom."
"Nech si ty řeči," odsekl mu Prvý a nevrle se zahleděl na vlastní šklebící se odraz ve skleněné stěně pokoje JIPky.
"Tobě jsem to říkal taky, když jsem viděl tu motorku, a za dva týdny jsem ji táhl do šrotu."
"Mohl jsem za to já?!" obořil se na něj Prvý.
"Vezl jsem ji do šrotu," odpověděl Třetí skromně a klidně.
"Prostě jsem ji odepsal - blbostí jsem ji odepsal."
"A naštěstí nezkoušel nahradit."
"Alespoň něco máme společnýho, víš!" nasadil významný tón a podíval se přes sklo, kde ležel bez hnutí Druhý. "Lásku k adrenalinu."
"Což mě chybí - vím, kam tím míříš." Byl zvyklý, že z něj dělali nudného patrona a ne, že by jím byl, ale ve společnosti šílenců a rebelantů by takhle vypadal každý. "Dělá, jakoby mu bylo osmnáct," vzdychl.
"A nemůže?" odsekl Prvý, neboť si to vztáhl dosti i na sebe.
"Drahá auta a děvky - já vim, že je to lákavé, ale opravdu už máme svůj věk," odvětil ironicky Třetí a mírně se při tom předklonil, tak jak to dělával ve třídě před tabulí, když chtěl žákovi něco vytknout. Prvý udělal nelibý škleb a otočil se zpátky ke sklu.
"Vypadá to divně," řekl po chvíli ticha Třetí při pohledu na svého bratra zavřeného v kleci ze skla spoutaného poloprůhledným plastem všude po těle. Tisíce hadiček se svíjelo přes jeho údy a zalézalo do nich v místech žil, lezlo pod peřinu. "Je jako figurína," vzdychl si opět a promnul si tvář.
Dnešek byl notně vyčerpávající a to pro oba dva. Den předtím jim bylo téměř uprostřed noci oznámeno, co se stalo, a bylo to jedině štěstí, že jako první se všechno dozvěděl Třetí nikoli Prvý nebo jejich matka, která byla naštěstí pro ni na delší návštěvě u své stařičké matky. Ještě ten večer oba bratři navštívili nemocnici, kde se dozvěděli pouze fakt, že sem nemuseli chodit, neboť Druhý je na sále a bude to nějakou dobu trvat. Po pár hodinách nejistoty se dozvěděli dost na to, aby se mohli odebrat domů.
Den následující - dnes - se vrátili. Společně, neboť přes své povolání mohl vzhledem k finanční situaci Prvý auta pouze opravovat nikoli vlastnit. Situace byla vážná a o dost vážnější se jevila s tou spoustou bílých plášťů okolo. Druhý stále spal pod vlivem "toho svinstva, co do něj napumpovali", jak se osobitě vyjádřil Prvý, a stále se nechtěl vzbudit. Především doktoři odmítali vůbec ty dva k němu pouštět, a tak byla jejich návštěva víceméně formální a vyjadřovali tak podporu pouze sami sobě nikoli bratrovi, neboť o nich nevěděl.
"Myslel si na něj - myslel si na to, že třeba umře," pronesl tlumeným hlasem Prvý a tupě civěl do skla.
"Asi ano, když ti policajt řekne, že tvůj bratr naletěl do stromu, nejspíš si ani nic jiného nevybavíš. Možná mě první napadlo, že mě asi trefí šlak."
"Já nevím," mrmlal Prvý a kroutil hlavou, "Nerozumim tomu. Nějak tomu nerozumim."
Třetí zvedl hlavu a dlouze se zadíval na lůžko. "Myslím, že se probral."
"Co?" Prvý sebou překvapeně škubl a podíval se stejným směrem.
Nehybné tělo na nemocniční posteli se skutečně zdálo něčím jiné. Něco z něj vyzařovalo. Jasné pootevřené oči odrážely světlo, na dálku se mírně leskly a oživovaly zdánlivě mrtvé tělo.
"Půjdu pro sestru," řekl Třetí a zmizel. Prvý fascinovaně hleděl do skla, jakoby sledoval barevné akvarijní rybičky rojící se mezi kusy kořenů, větví tropických rostlin a čekal, až udělají salto vzad. Byl to jeho bratr - vždycky nebo spíš nikdy ho neměl rád. Nikdo z nich se navzájem neměl rád, to si přiznejme, ale společný život jim dal punc symbiózy mezi třemi lidmi. Pod nálepkou bratři se toho totiž skrývá mnoho a oni se svým způsobem chovali jako bratři, protože si tiše promíjeli nešvary, tiše si pomáhali, tiše přihlíželi jeden druhému a v duchu si přáli. Všechno ale na rozdíl od jiných bratrů dělali beze slov. Neznali slova chvály pro sebe navzájem, neutěšovali se, nevykládali si po nocích historky ze školy. Němě si přihlíželi a míjeli se v životě a jediné, co jim stačilo, bylo ono vědomí. A možná, že si vlastně nerozuměli vůbec, ale kdo mohl říct, že je zná a vidí jim do hlavy? Prvý vždy říkal;"Moje matka je na to krátká!"
"Za chvíli přijde," vrátil se Třetí, mrkl na Prvého a zhoupl se lehce na špičkách a znaveně si oddechl. Brzy se skutečně objevila sestra a zmizela ve skleněném akváriu.
"A nás tam nepustí," zavrčel Prvý.
"Ne, jasně říkala, že ne. Až ho přemístí na běžné lůžko, tak za ním budeme moct, kdy se nám zachce."
"Jenže to už bude při smyslech," zabrblal si Prvý pod fousy, aby ho Třetí neslyšel, což ale při jejich vzájemné vzdálenosti dost dobře nešlo.
"Já za to budu jedině rád," odvětil Třetí a vytáhl z kapsy slabého béžového baloňáku telefon. Pro tenhle oděv se mu ve škole přezdívalo Colombo, původní detektiv totiž nebylo tak znělé. "Zavolám matce," řekl a pak se na chvíli zamyslel, neboť si uvědomil, že matka ještě nic neví.
"A nebo radši ne," odfrkl si posměšně Prvý, když uviděl jeho zaražený obličej.
"Nevadí. Ale měla by to vědět dřív, než ho odsud zase pustí."
"Je u svý mámy - jestli jí zavoláš, ona se to dozví taky."
"To je pravda. No nic, má se snad pozítří vrátit nebo kdy. Ehm… asi půjdu za tou sestrou."
"Nic ti neřekne, a jestli jo, tak to nebude nic novýho," zamručel Prvý.
Třetí mlčel, díval se za sebe do chodby a nakonec se rozmyslel: "Tak dobře, už je skoro pět - asi bychom měli jet. Víc už mu pomoct nemůžeme."
Prvý by mu pomohl, zůstal by tu. Třeba celý den, celou noc, aby viděl, jak jeho bratr otevře unavené oči a podívá se do těch jeho. Pak se ho zeptá, co to sakra blbnul. Nenáviděl nemocnice - instituce s návštěvními hodinami. Byl to jeho bratr, copak na to potřebuje návštěvní hodiny?!
Třetí na něj kývl a oba se vydali chodbou ven přes spletité bludiště rohů a prosklených dveří, které byť nebylo ani tak velké, snadno se v něm člověk ztratil.
Sakra je to přece jeho bratr. Celou dobu tak nedotknutelný, nezranitelný, vysoko nad ním, i když byl mladší. Ale teď vypadal jako přejetá krysa u silnice, kterou ožírají mouchy. Nedíval se na něj tím vážným pohledem, oči měl zavřené. Už to stačilo k tomu, aby vypadal mrtvý. Vždycky, když ho viděl, jak spí, připadal mu, jako kdyby z něj odešla duše, zůstala jen schránka. Jak ho tu můžou nechat jen tak. Celý život ho někde nechávali, všechno si dělal sám a s ničím nepotřeboval pomoct. Od nikoho. Tenhle na povrch arogantní postoj nikdy neztratil a pečlivě si ho pěstoval. Jako individualista se měl dobře, ale vypadal příliš zaplněn prací a hlavně velice chladně, což vzbuzovalo lítost.
Třetí si na tuhle bratrovu vlastnost dávno zvykl, za poslední dobu se ani moc nestýkali a hlavně nikdy se nejezdilo na návštěvu k Druhému - to on objížděl ostatní. Respektive pouze Třetího, protože kamrlík Prvého nikdy neviděl a téměř se za poslední roky neshledali. Žili precizně od sebe oddělení a vidívali se jen na oslavách narozenin členů rodiny a těch moc nebylo. Prvý je slavit odmítal a tak je občas z milosti a jakési lítosti a chuti předvést své umění pořádala manželka Třetího u nich doma. Druhý si je pořádal sám, ob pět let je slavil se svými bratry v nějaké roztomilé zahradní restauraci, kde se naobědvali. Měl nesmírnou výhodu, že se narodil na počátku září a v té době se ještě venku sedět dalo. Třetí měl za úkol vždy u této příležitosti pozvat celou svou úzkou rodinu, už proto, že Prvý žádnou neměl.
Byla to přátelská setkání, ale některé vztahy se zdáli až příliš formální - Prvý a Druhý byli prostě cizinci sami sobě a Druhý jako cizinec ostatně vystupoval už od útlého mládí. Zavřený v pokoji, pročítající učebnice a odpoledne netrávil na hřišti, nýbrž ve škole, kde se později začal účastnit dramatického kroužku, až nakonec skončil v pozici místního nejmladšího ochotníka, zato ale velice schopného. Kdo by čekal, že mu titul mistr herec zůstane. Tenkrát tomu skutečně věřil jen málokdo, protože představa, že se "malý muž z malého města" někde prosadí, byla jako malá sága fantasy.

Znova mě uspali, za což jsem sestře poděkoval alespoň notně zjihlým unaveným pohledem přes plastovou masku. Nevydržel bych to vnímat, jak se nekonečné hodiny vlečou, a bezvědomí tak bylo vysvobozením. Sladce jsem usnul a nemyslel. Měl jsem za to, že se mi zdály tisíce zvrhlých a bláznivých snů. Chvílemi jsem snad i nabyl vědomí. Nakonec, jakoby to bylo chvíli, co jsem právě usnul, mě probrali a já zjistil, že už mě všechno nebolí tak jako doposud a že ze mě sundali pár kusů plastu včetně masky.
Předstoupil přede mě doktor a vedl se mnou svým ospalým hlasem plným denní rutiny poměrně dlouhý rozhovor chvílemi velice jednostranný, když mi sděloval, jak na tom jsem. Jen krátce se ujistil, že vím, co se stalo a kde jsem. Oznámil mi, že rodina byla s mým stavem srozuměna. Představil jsem si matku, jak zoufale brečí u telefonu. Měla nás ráda - byly jsme její děti, pro ni všichni tři. Cítila k nám pouto jako každá matka, zvlášť když se s námi něco stalo.
Do teď jsem její mateřské zoufalství zažil pouze jednou, když jsem se propadl do těžké horečky asi ve svých 10 letech v době, kdy se ve škole rozšířila nějaká zákeřná angína, ale přesto mi něco říkalo, že tenhle její reflex znám velice dobře. Mnohdy jsem měl dojem, že lidi velice dobře znám - tenhle pocit mi možná z části dávalo divadlo, kde člověk znal slova těch druhých a měl dojem, že jim na jevišti vidí do duše. Z části byl ale jistě založen na skutečnosti, že jsem do duše lidem dokázal vidět.
V té chvíli jsem si uvědomil, jak jsem doktorovi vděčný za jeho neznalost televize a dramatu. Vzpomněl jsem si totiž na fakt, že po mě doposud nikdo nevrhl žádný ten velice obdivný, překvapený až zamilovaný pohled, jaké jsem často vídal, když jsem na ulici míjel lidi, kteří mě i v normální roli běžného občana poznali. Byl jsem za to neskutečně vděčný a od té chvíle jsem se začal bát, kdy se tu někdo takový objeví. Připadal jsem si bezmocný, zranitelný, nechtěl jsem, aby mě teď někdo spatřil, jak vypadám, ani jsem nechtěl, aby věděli, co se stalo. Nestalo se nic. Všichni na to zapomeňte.
Vyrojilo se mi tisíce myšlenek na novináře a přál jsem si, aby ten zoufalý kolotoč někdo zastavil, jinak mi bude zle. Dennodenně mě přepadal šílený poct úzkosti z toho, že někdo vidí každý můj krok. Přitom jsem vlastně málokdy sloužil jako oběť bulváru a nikdy jsem neměl odvahu takový článek číst a že jich bylo vskutku velice málo, takže jsem se o jejich případné existenci dozvídal jen od povolaných lidí jako správců budov a vrátných, kteří obstarávali chod institucí, kam jsem tak často docházel, a kteří tyhle plátky četli.
Ty pohledy mě ale dovedli pronásledovat pořád. Ztráta toho pocitu, že jste jen někdo jdoucí někudy někde, mě dovedla dohánět k šílenství. Ačkoli ten pocit, že jsem nikdo nikde, jsem prostě nesnesl, i když jsem si to často nedokázal tak docela přiznat.
Hodiny ubíhaly, jednou jsem se otočil k průhledu na pravo ode mě - měl jsem dojem, že tam někdo stojí, sám, že ho znám. Ale nedokázal jsem pořádně hnout hlavou ani dost dobře zaostřit. Pořád mě objímala zoufalá slabost. Ani z okna na druhé straně jsem neviděl. To nejhorší ale odeznívalo rychle. Možná už další den ke mně přišli a řekli, že mě převezou. A taky to hned udělali.

 


Aktuální články

Reklama