>/ To se tenkrát dnes 2

2. srpna 2015 v 18:21 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
"Takže už je v pohodě?" vybafl Prvý, když s Třetím opět kráčeli bílou chodbou zase a znovu vytrženi z běžného programu kvůli celé té nečekané události. Cokoli spojené s nemocnicí mělo vždy nálepku podivného druhu tragédie a promrhaného času v oblacích dezinfekce.
"Převezli ho na ambulanci," odpověděl mu Třetí stručně.
"Takže je v pohodě?"
"To nám řekne doktor."
"Lásko?" zpoza rohu se vynořila starší žena s kyticí tulipánů.
"Jak dlouho už si tady," Třetí se tvářil potěšeně a kývl ke kytici, "Hezká."
"Aby ne," usmála se. "Ahoj," odvětila potom k Prvému. Ten poněkud ostýchavě, jako to před ní dělal vždycky, jen sklonil hlavu. "Takže můžeme?" obrátila se na svého manžela. Na odpověď nečekala, z chodby zavolala dvě své děti a Třetí zdvořile zaklepal na dveře před nimi a otevřel. S vlídným úsměvem vkročil pomalu dovnitř, rychle proběhl očima místnost a dlouze se zahleděl na lůžko, ze kterého k němu vyhlížel jeho bratr s pocuchanými vlasy a v erárním pyžamu. "Ahoj."
"Ahooj," připojila se s ještě milejším úsměvem jeho žena, za níž nejistě kráčela starší dívka a asi desetiletý klučina. Popostrčila je před sebe a dloubla je do zad. Napůl vyděšeně pípli: "Ahoj, strejdo." Pohled na člověka v takovémhle stavu a ještě na takovémhle místě je očividně uváděl do podivných rozpaků z něčeho naprosto neznámého.
"Nazdar," zamručel Prvý, když zavřel dveře, jen krátce se mu zahleděl do očí a pohled zase sklopil.
Iniciativu převzala žena Třetího: "Něco jsme ti přinesli," usmívala se, stoupla si vedle postele s kyticí v ruce.
"Děkuju, to ste nemuseli," odvětil Druhý zdvořile a krátce se políbili na tváře na znamení díku. "Seženeš vázu. Jsem vůbec rád, že tu mám nějakou skleničku. Snad maj něco na sesterně."
"To víš, že jo," odvětila a chystala se zmizet. Prvý si to s ní chtěl okamžitě vyměnit, ale než něco řekl, ona vyklouzla ze dveří a zmizela.
Třetí se posadil na okraj postele a pokývl k bratrovi. "Tak co. Jak to s tebou vypadá?"
"Jde to. Myslím, že mě brzo pustí." Měl slabý hlas, trochu nakřápnutý. V Prvém to cuklo, takhle ho neznal a děsilo ho to. Celé ho to děsilo.
"Jo, doktor vypadal docela spokojeně, nechceš něco přinýst?" ptal se Třetí dál.
"Ne, dobrý. Nic mi neschází. Ptal se po mě někdo?"
"Ne, zatím ne."
"Máma to ví?"
Třetí se krátce ohlédl po Prvém a trochu provinile přiznal: "Ne. Chtěl jsem jí zavolat, ale nedostal jsem se k tomu. Já vim, já vim…"
"Zavolám jí sám, vždyť je to jedno," máchl křehkou rukou Druhý.
"Ale né, zavolám jí. Ale víš, jak to je - je u matky a nechtěl jsem jí volat hned, když jsme ještě nevěděli, jak na tom si. Zbytečně bych ji děsil."
"Vždyť já vim."
Manželka Třetího se vrátila, její děti k ní potěšeně vzhlédly. Položila květiny na stůl ve staré broušené váze ze skla a řekla: "Takže dobrý? Nic ti nechybí?"
"Ne, nemusíte se obtěžovat s ničím. Už jsem to tady říkal," a prstem ukázal na jejího manžela.
"Jo dobře. Kdyby cokoli, tak zavolej, já se tu stavím po práci," kývala horlivě hlavou.
Prvý celou dobu stál u dveří a mlčky je sledoval. Občas po něm stříhali pohledy a čekali, zda něco neřekne, ale neodvážil se. Nějakou chvíli tam pak ještě pobyli a povídali si. Druhý měl nutkání zjistit něco o práci. Bál se chvíle, kdy mu zazvoní telefon a všichni ho začnou shánět. Bratři ale nikomu z jeho známých v zaměstnání nevolali o tom, co se stalo. Málokoho tam také znali osobně, většinu jen tak, že jim je kdysi Druhý představil při nějaké příležitosti, ale s nikým nikdy pořádně nemluvili.
Druhý se pak jen krátce zmínil o tom, že u něj už byla policie ohledně té nehody. V duchu ho děsilo to papírování, které ho čeká po návratu domů. Asi po hodině návštěvy se všichni zase sebrali a rozloučili. Nechali ho znovu samotného a rozjeli se domů. Třetí jako obvykle odvezl Prvého a jeho manželka jela rovnou domů s dětmi.

Začínal jsem mít strach z vlastního mobilu, a když odešli, raději jsem ho vypnul a hodil do skříňky. Vzpomněl jsem si na slova sestry, že si mám na věci dávat pozor a na slova bratra, že se tu krade. Pořád mě raději drželi na kapačkách, vstával jsem málokdy a s tím pohmožděným kotníkem to ani moc nešlo. Ale zdálo se, že už jsem na tom mnohem líp. Připadal jsem si jako poloviční lazar - na cestě za vyléčením. Stačilo přežít pár dalších dnů a bylo jisté, že mě pustí. Pak klid na lůžku, ale to už budu doma. Tohle vědomí mi stačilo.
Plně mi to vyhovovalo, protože provizorní prostředí nemocnice mě sužovalo, doma byla práce, byt jsem od jeho posledního opuštění neviděl a přepadal mě takový ten divný pocit, jako bych snad nechal zapnutou žehličku. Už to bylo dobré, stačilo počkat a pak se vrátím k práci, zase do divadla, bude po mně sháňka - zase zpátky. Už to potřebuju. Ten denní kolorit. Tohle byl až příliš divný druh dovolené. Pak mě něco bodlo v břiše dostavila se šílená bolest hlavy a jelo to celé nanovo.

"Jo, čau, co je?" Prvý stál už půl hodiny před nemocnicí, v divném nedočkání přišel o téměř hodinu dřív a těžko říct, jestli mu to vůbec došlo.
"Poslyš, dneska nemůžu, ty už si tam? Protáhla se mi škola, dostal jsem na suplování odpoledku. Jak chceš, jestli se tam dostaneš, tak běž za ním. Možná, že to ještě stihnu, ale mám obavu, že návštěvní hodiny končí docela brzo." Slyšel jeho hlas v telefonu, s jistými rozpaky nad časovým plánem. Neměl už ale potřebu se z práce vymlouvat, neboť měl za to, že bratr je téměř zdravý a že když přijede později, nic tím nezkazí.
"Jo jasně, v pohodě zařídím se."
"Bohužel to takhle vyšlo, jestli se tam dostaneš, tak ho akorát pozdravuj a kdyby něco potřeboval…"
"Jo, dám ti vědět," zabručel a zavěsil.
Chvíli se díval na nemocniční budovu a nakonec vkročil dovnitř ohromnými vyleštěnými dveřmi na fotobuňku. Míjel chodby, jak si je pamatoval, na každém rohu se v duchu přesvědčil, že jde správně a neomylně trefil. Jenže pokoj, kde měl být, byl zamčený. Vzal za kliku, a když se dveře neotevřely, podezřívavě se rozhlédl kolem. Nebyl tu špatně - byl tu dobře. S divným tušením zašel na sesternu. Zaklepal na dveře a se svým běžným výrazem, který na mnoho lidí působil jako velice nepříjemný, v čemž se ostatně příliš nelišil od svého byť nevlastního Druhého bratra, kterého právě hledal, se obrátil na tři sestry sedící kolem stolu a živě debatující o něčem, co dost dobře nepochytil.
"A vy jste jeho bratr," opakovala si pro sebe sestra a prohlížela karty. "Ano, tak… je to asi půl hodina. Převezli ho zrovna na sál…"
"Proč ho tam převezli?!"
"Ehm… Běžte na chirurgické a zeptejte se tam na doktora…"
"Jo,… jo, já vím kterého."
"Tak tam, on by vám k tomu měl něco říct."
Na víc už nečekal a prolétl chodbou. Míjel všechny ty šipky, ve kterých by stejně ani prase nevyznalo a mnohdy se v nich ztráceli samotní doktoři. Kolem bloumali pacienti, sestry a lidé před ordinacemi netrpělivě čekali. Nakonec to našel. Ptal se na podatelně, doktora mu zavolat nemohli s tím, že je na sále. Má prý počkat, jestli s ním chce mluvit.
Sedl si na lavičku a zabořil hlavu do dlaní - spíše unaveně než zoufale. Jak to? Nerozuměl tomu, vždyť byl v pořádku, proč je na sále? Mnul si tvář, na které se začaly zachytávat první vrásky. U něj ani nebylo divu, způsob jeho života ho nejenom strhal, ale rozhodně ani neomladil. Díval se na jednotlivé dveře a přemýšlel, kam by šel, kdyby ho chtěl vidět. Nic mu neřekli. Jen si ho odvezli. Třetí tu nebyl. Cítil uvnitř sebe, jak právě přebírá všechnu tu jeho zodpovědnost od ptaní se na zdraví po vřelé úsměvy a další zběžnou konverzaci. Když se pak doktor po nekonečné době skutečně objevil, připadalo mu to celé jako zázrak. Sice s ním mluvil a mluvil s ním dlouze, ale veprostřed odborného proslovu, který k němu doktor vedl, si uvědomil, že ho neposlouchá. Jediné, co vnímal, byla barva hlasu - říkala mu, že on je v pořádku.
"… takže ho teď odvezeme na pooperační a podle situace uvidíme, kdy ho probereme z umělého spánku."
"Chci tu s ním zůstat," řekl jen a zadíval se na doktora zvláštním pohledem psa, který právě znovu nalezl svého pána.
"Dobře, sestra vás tam odvede, počkejte tady."
Mladá hubená brunetka pro něj dorazila za chvíli, měla milou hladkou tvářičku, malá ústa a špičatý nos. Mluvila tiše a vyzařovaly z ní kvality typické ošetřovatelky. Odvedla ho přes půl nemocnice k dalšímu akváriu a tam ho nechala, aby se mohl znovu fascinovaně jako malé dítě dívat na nehybné tělo muže, který mu za posledních pár dní chátral přímo před očima. Za chvíli se vrátila s malou taškou se slovy: "Tohle jsou jeho osobní věci, bylo by dobré, kdybyste je uschoval u sebe." S tím zmizela na dobro.
Chvíli tam stál, a když ho to omrzelo, dosedl na další dnešní židli a tašku položil vedle sebe. Jak čas utíkal, ve snaze si ho ukrátit, procházel chodbou sem a tam, nakonec skončil v tašce. Sáhl po mobilu a ťukl na display. Nic se nerozsvítilo, mobil byl vypnutý. Odstřihl se od práce, napadlo ho. Nic zajímavějšího už v tašce nenašel. V chodbě už svítilo pouze umělé světlo. Byla noc a on byl skoro překvapený, že ho odsud ještě nikdo nevyhodil. V duchu jim děkoval za vstřícnost.
Cítil, jak na něj začíná klesat únava, a tak vstal a ještě jednou se podíval přes sklo. Něco se změnilo, sice nic neviděl, ale cítil to. Zvědavým pozvolným krokem přešel ke dveřím místnosti a vzal za kliku, pomalu ji tlačil dolů a ona povolovala. Nikdo se neobtěžoval tu zamknout? Tiše dveře otevřel a vklouzl dovnitř, znovu je za sebou zavřel. Kus od postele byla židle. Přitáhl si ji a pomalu na ni obkročmo dosedl.
Opíral se lokty o opěradlo, bradu položenou na hřbetu dlaní zabořenou do nich až po nos. Upínal na bratra pohled jako na klubající se ptáče. Řasy na víčkách ležícího se lehce zachvěly jako peříčka zmrzlého kosáčka na větvi. Jeho oči se tázavě pootevřely a jen velice pomalu rozhlédly. Prvý uvnitř ucítil zvláštní překvapení a třes. Jeho bratr se na něj polomrtvým pohledem díval a jediné, co se na něm hýbalo, byly kalné oči. "Spíš?" uslyšel jeho hlas jako vánek nad mořem, jak se zatřásl ve vzduchu. V očích se mu na chvíli zajiskřilo a na bledé tváři mihl velice slabý úsměv. Byla to jízlivá reakce na překvapený výraz tváře jeho bratra, který si ho nejspíš ani neuvědomoval.
Prvý překvapeně zvedl hlavu. Zadíval se na něj, jako se dítě dívá k otci bázlivě a s hlubokým respektem přes to, že už je otec stár a míří na onen svět. Druhý na to jen těkl očima tam a zpátky a čekal.
"Myslím, že mě odsud brzo vyhodí, jestli na mě přijdou," řekl polohlasně Prvý a fascinovaně nespouštěl oči z křehkého těla.
Druhý se o něco hlouběji nadechl a zase vydechl. Nic neříkal.
"Co to bylo?" řekl a opět opřel tvář o ruce.
"Komplikace," odpověděl mu Druhý, "říkal doktor."
"Z ničeho nic?"
"Z ničeho nic."
"To je divný," zamručel Prvý, "Jak to?"
Druhý mírně zvedl obočí a nechal ho zase klesnout. On sám to nevěděl. Chvíli mlčeli a pak se zeptal: "Ty si tu sám?"
"Oni nemohli." Zastavil se a zvedl hlavu. "Ani to vlastně ještě neví. Nevolal jsem jim."
"Už mi snad nic nebude," odvětil Druhý, jakoby ho chtěl ujistit v tom, že ani volat nemá.
"Ne, nebude," řekl mu se zvláštní tvrdohlavou jistotou v hlase Prvý, ale když viděl bratrův překvapený pohled, uhnul očima.
"Jak si si tím tak jistý?"
"Co já vim," odsekl tiše. Potom dodal: "Seš muj brácha."
"Když umřu, nebude mě škoda."
"Co to kecáš?!" zavrčel Prvý. Znal ty jeho sebepodceňovací nálady.
"Proč si přišel?"
"Proč asi…"
"Tys tu čekal?"
"Na co bych čekal?"
Druhý zakroutil hlavou. "Vezli mě na sál, kdy si přišel?"
"Vim já? Nekoukám na hodinky."
"Je půlnoc," odvětil Druhý.
"Není."
"Tak kolik je hodin?"
Prvý se napřímil a nevrle odpověděl: "Tři."
"Tři ráno?"
"Hm."
"A ty tu čekáš?"
"Nečekám."
"A co děláš?"
Prvý ucítil cukání v noze, něco ho nutilo zmizet, než bude muset něco říct.
"Tak co? Proč… si teda tady?"
"Kvůli tobě ty tupče."
Nastala zvláštní chvíle ticha. Oba dva se dívali kamsi do zdi. A mlčeli.
Dokud Prvý tlumeně nepokračoval: "Si vůl, naletíš si do stromu a čekáš, že budem sedět doma. Já jsem ti říkal, že taková kára něco obnáší. Nemůžeš přesednout z Passatu do Ferrari jen tak, tohle je to samý, fuk co je to za auta. Tady šlápneš na plyn a…"
"Je to jako droga?"
"No třeba."
"Alespoň sem měl pořádný auto," řekl lhostejným tónem.
"Já nemám ani pořádnej byt, ty debile," zakroutil Prvý hlavou a Druhý mu ani nemínil ty nadávky vyčítat.
"No?" otočil k němu jen hlavu.
"Co - můžeš si za to sám, že jo," ušklíbl se Prvý. "Myslíš, že to nevim."
"Já vím, že to posloucháš pořád."
"To je slabý slovo." Odmlčel se, ale je na chvíli. "Máma věděla, že z tebe něco bude, předurčila tě k živení týhle rodiny."
"Proč."
"Myslíš, že nevim, kde se berou ty prachy? Posíláš nám všem malý dýžko za to, že jsme tě vykopli do světa nebo jak to říct. Žes u nás měl startovní čáru."
"Je to zodpovědnost mít rodinu," odvětil Druhý.
"Máš mít svoji vlastní."
"Vy jste taky moje rodina, neodpářu vás."
"Napadlo tě někdy, koho vlastně živíš?"
"Chceš slyšet, že si zoufalec a máma kde co… Chceš, abych ti řekl, že ode dneška nedostáváš nic? Jestli tohle chceš slyšet..."
"Jenže ty bys to neudělal," skoro se na něj obořil Prvý ve zlosti z jeho soucitu nad zbytkem rodiny a hlavně jím.
"Ne, neudělal, protože si můj brácha, ty tupče," pronesl klidným vyrovnaným hlasem jeho vlastní slova.
Prvý vrtěl hlavou a skoro se zasmál. "Proč se na mě nevykašleš? Jsem stupidní budižkničemu a nemyslím si fakt vůbec, že se to někdy nějak zlepší."
Druhý se na něj chvíli díval a potom řekl: "Co jsem já?"
"Ty? Jseš…"
"Jsem člověk, co pracuje, jsem člověk, co má kde bydlet, jsem člověk, který má dost peněz, aby si nestěžoval. Ale to je všechno."
"A co? Závidíš mi snad moje nic nebo co?"
"Oba bychom měli závidět."
"Co? Jemu? To bysme nezvládli." Narážka na Třetího je přenesla do jejich úvah, které se s nimi vlekly celý život. Nedokázali by takhle žít, protože měli dojem, že to není pro jejich náturu. "To víš, že tohle neumíme."
"Alespoň někdo je z nás normální," ušklíbl se Druhý. Rázem zaťal zuby a prudce polkl. Ucítil, jak se mu sevřelo hrdlo a znovu zase povolilo. V břiše měl na krátko pocit, že se do něj zaťala jehla. Na čele mu spočinula roztřesená ruka.
"Dobrý?"
"Jo," vzdychl a v koutku oka se mu zakulatila bolestivá slza.
"Nemám někam zavolat."
"Mlč," zavrčel Druhý a odvrátil pohled. Slzu nechal stéct dolů po tváři a zase se otočil.
Prvý mu položil ruku na rameno, a když se jejich pohledy střetly, ucukl a popotáhl. Pak ruku napřáhl, chtěl ho ze zvyku přes rameno plácnout, ale vzpomněl si, v jaké jsou situaci, a nechal ji volně viset ve vzduchu. S žílou napíchnutou v kapačce vzal Druhý jeho ruku a tak pevně, jak mohl, ji sevřel v zápěstí a sklouzl do jeho dlaně. Uvnitř věděl, co přijde, i když netušil, kde se v něm bere ta jistota.
"Ty debile," vzlykl na to Prvý a zabořil hlavu do opěradla židle. "Víš, jak mi bylo?" vyšel hlas tlumený dřevem a jeho oblečením. Zvedl hlavu a po tvářích mu kanuly slzy. "Víš, jak mi bylo? … Když mi zavolal, že ležíš v komatu ve špitále, že si boural, že auto je na šrot. Víš, jak mi bylo?"
Druhý cítil pálení v očích. Při pohledu na něj mu bylo těžko, připadal si vinen - poprvé od té chvíle. Stále ho držel za ruku, už o něco slaběji o to silněji ho ale svíral jeho bratr.
"Si vůl," popotáhl Prvý a sevřel mu krátce a velice silně ruku. "Si vůl." Utřel si rukávem tváře a díval se na mokré stopy po slzách, které na něm utkvěly. Mluvil jako dítě: "Nebudeš mi tohle dělat, jasný? Nebudeš!" Po chvíli přešel do role rozezlené matky. "Nikdy si se pořádně nenaučil řídit a koupíš si sporťák. Jestli máš těch peněz moc, tak je dej…"
"Tobě?"
"Kreténe! Co já vim? Dej je třeba mámě. Zaplať jí chlapa, ať není na starý kolena furt sama."
Druhý se pousmál a s tím zvláštním štěstím se díval na Prvého.
"Nečum tak blbě!"
Druhý se rozesmál ještě víc. Prvý zmlkl a jen si dál utíral slzy. Druhý mu trochu zatřásl s rukou, aby ho na sebe upozornil. "Slíbíš mi něco?"
"Cokoli. Kurva. Jen se uzdrav."
"Myslím to vážně," řekl Druhý a palcem, kterým ho držel, mu poklepal na hřbet ruky.
"Jo."
"Koupím ti to auto. To cos ho chtěl. Když si najdeš ženskou."
"Já mám ženskou," zavrčel s nepříjemným pocitem, že je podceňováno jeho mužství.
"Tak jí přestaneš řikat, že pro ni nejsi dobrej."
"A?"
"Slib mi to - slib mi, že nedopadneš jako já."
"Co? Měl bych se fajn."
"Slib mi to!"
Prvý zvedl hlavu. Tvář Druhého byla jako skála. Sranda byla to poslední, co si z něho dělal. Uvnitř něj se něco zlomilo. Jakoby ho podpírala železná traverza a přelomila se vejpůl. Dlouze se podíval na Druhého a potom řekl jen: "Dobře."
"Co tu děláte. Já říkala, že sem nesmíte." Sestra vešla dovnitř. Bylo už téměř ráno.
Prvý si poděšeně oddechl a bez řečí se zvedl. "Jo, pardon."
Druhý ho přísně sledoval. Prvý se na něj ještě krátce otočil. Tím pohledem mu bratr říkal: běž a poslechni mě.
"Tak co bude," dupala si sestra.
"Už jdů," hučel Prvý odevzdaně a zmizel.

Asi za týden už to vypadalo, že mě pustí. Nakonec mě vážně pustili. Přijeli pro mě, zakazovali mi návrat do vlastního bytu. To proto, abych se nedostal do práce, kde se po mě začali shánět. Zavřeli mě u nich doma a ty dvě děcka ke mně alespoň získaly trochu vřelejší vztah, protože mě už neviděly jen přes televizi a nebo v kvádru, ale i v trepkách s vytahaným pyžamem pod županem u snídaně. Aby mě zapojili do koloritu, četl jsem mladšímu knížky a holce pomáhal s učením. Nebyla hloupá, jen se prostě občas zasekla a nevěděla, jak dál. Doteď si pamatuju její udivení nad učebnicí fyziky: "Strejdo, ty nosíš brejle?" "Na jevišti mám čočky." "Hm. Ale vypadáš jako profesor." Asi to měla být pochvala. Vypadáš chytře, strejdo. Něco věděla o tom, jak je to s tou naší příbuzností, ale tím, že v tom žila od malička, moc to nerozmazávala - divné to přišlo jen těm všem kolem nás. "Táta si prý stěžuje, že strejda je pořád někde ve větru," řekla mi potom, "Už ho dlouho neviděl a moc mu asi volat nechce." "Jo, on se strejda ukáže," odvětil jsem. Tušil jsem, kde asi trajdá.

Sešli jsme se pak zase v září. Brácha málem spadl ze židle, když ten, který byl zničehonic pořád v tahu, přišel poslední a vedl si sebou milou tmavovlásku o něco málo mladší než on, kterou s velice nervózním cukáním koutků představil jako svojí přítelkyni. Bráchova žena se jen usmívala a neříkala nic. Já taky. Celou dobu se ty dva pak drželi pod stolem za ruce - tedy ona ho držela, protože byl jak patnáctiletej kluk se svojí první láskou. Divně sebou trhal, klepal se mu i hlas a nechal toho trochu teprve potom, co už jsem se na něj asi po páté skrz vinou sklenku podíval s veselým a velice spokojeným úšklebkem, který mi nakonec přece jen opětoval.
Když jsme se o měsíc a kus později sešli znovu u bráchy doma tentokrát na další oslavě a já jemu řekl, ať vykoukne z okna, prohlásil o mně, že jsem totální kretén a jeho přítelkyně, která už nosila zásnubní prstýnek, se tomu hrozně smála a ptala se mě, kde jsem na tohle vzal. I brácha říkal, že jsem magor, a jeho mladej vylezl na stoličku, koukl se ven a povídal: "Strejdoo, to je hustýýý."
Když jsem mu pak dával klíče od toho auta, poslal mě s prominutím do prdele, ale nemohl si ho nevzít. To nedokázal. Teď ho má v garáži a vyndává ven jen, když má dobrou náladu a volno a to pak jede, kam se mu zachce, a žena mu nezazlívá, že ji tak často nebere sebou. Protože ta garáž patří konečně k pořádnému domu.
Jednou mi zavolal. Ve sluchátku šuměl vítr a příboj. Zeptal se: "Víš, kde jsem?" Nečekal na odpověď. "Nevíš." Pak chvíli mlčel a já čekal a zdálo se, že čas se zastavil, jak jsem poslouchal to moře na druhé straně, jestli to bylo moře. A pak řekl: "Ty pitomče… zachránils mi život - víš to vůbec?"


Inspirace? Když tak přemýšlím - TopGear, to, co se line z bráchova pokoje za muzik, doktor House, nějaká "sága", nemocnice, které mají zvláštní význam, a úšklebky, které jsem nikdy na živo neviděla. Celé to trvalo asi 6 hodin, než se to napsalo. Jelo se téměř v kuse, hluboká noc a ráno do odpoledne.

Markéta Orlová / 2012
 


Aktuální články

Reklama