*/ Utečte od učení

2. srpna 2015 v 11:16 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Vstávám po osmé, snídám u klávesnice, obědvám u stolu, kolem čtvrté už nejsem schopná nic dělat, kolem šesté se snaživě nutím, kolem sedmé se lehce zhroutím, kolem půlnoci se pokouším usnout s vědomím, že jsem dnes nebyla schopná stihnout ani třetinu všech otázek ke zkouškám, kolik jsem měla v plánu projít.

Když zrekapituluju celý den, zjistím, že jsem stejně většinu času strávila bezduchým klikáním na internetu. Pak usnu s tím, že nevím ani kolik má člověk chromozomů, a že to zítra bude lepší. Načež následující den kolem čtvrté už mě zase bolí hlava takovým způsobem, že bych nenásilně prošla zdí. Jestli to má dopadnout jako včera, tak to se na to můžu vybodnout rovnou. Vstala jsem, během tří minut oblečená a venku, protažená vycházela jsem brankou a mířila dolů do polí.

Lidé si myslí, že když řeknu, že chodím běhat, znamená to, že se po hodině vrátím s pěti kilometry v nohách. Když se dozví, že uběhnu dvě stě metrů, začnu funět, protáhnu se a jdu pěšky, začnou se příšerně smát. Nic nevydržím, je to pravda a štve mě to.


"Jednou jsem nasedla na kolo, protože mi tenkrát utekl pes. Vyjela jsem z vesnice a už jsem funěla a dřevěněly mi nohy! To byl příšerný pocit!"
"To si taková močka?"
"Já vím, je to hrozný! Fakt z toho nemám radost!"


A v tom je ten problém, vidím v tom moc velkou vědu a okukuju příliš ostatní. Máti mi pokaždé řekne, že mám jít ven provětrat si hlavu, když už mi nechce myslet, ale na to přece nemám čas tady někde kvačit dvě hodiny po lukách - musím se učit! Pak jsem ale stejně na internetu nalepená na cokoli jiného než učení, protože můj mozek odmítá přijímat další informace. Ale on ve skutečnosti nepotřebuje ani dvě hodiny, ani pět kilometrů.

Natáhla jsem nohu, vyskočila a rozeběhla se z kopce do polí. A náhle mě zachvátil neuvěřitelný pocit. Moje nohy, které celý den jen podpírají notebook, nebo se pošupují pod stolem, zrychlovaly a já v ďábelském tempu letěla za nimi. Křičela jsem, smála se. Ty dvě potvory byly jako šílené a chtěly se hýbat. Chvíli šly, rozeběhly se, začaly poskakovat a točit se na místě jako Chocholouškův ústav na procházce za dobré chování.

Bylo to jako vypustit ven z malé klece černého pantera - vyběhne jako pomatený a vyleze na první strom s praštěným výrazem v obličeji. Za pouhých pár minut a pár desítek metrů, jsem se mohla vrátit domů, protože jsem věděla, že jsem připravená na další dávku historek o buněčných membránách. Hlava vypnula, tělo se začínalo unavovat - fyzicky a ne psychicky jako po celé ty týdny.

Nedivím se, že mě se západem slunce berou smutky a v pravidelných intervalech mě tísní strach a nejistota. Kočku v malé kleci napadá to samé. Snažím se zavírat k povinnostem, ale zamknout bezvýhradně dveře nemá smysl. Být tížen a ještě sám sebou nuceně izolován je dokonání všech hrůz. A přitom stačí jen pár metrů na čerstvém vzduchu a to není žádný hřích proti učebnímu řádu! Hřích je připoutat se ke knihám a zakázat si vystrčit čumák přes práh.

Kašlete na doping a do ruky neberte ovladač. Jakmile to přestane lézt do hlavy, utečte lidem a pak někde ve vysoké trávě poskakujte a smějte se. Za pár minut se můžete vrátit a večer už nebudete sakrovat, že jste zase nic neudělali. No a já se vlastně chtěla učit, že?
 


Aktuální články

Reklama