>/ V dubnu 1

2. srpna 2015 v 20:13 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Název "V dubnu" nese stopy určité alegorie. Hlavní postavou je už téměř zasloužilý učitel April. Toto křestní jméno je v anglickém jazyce také výraz pro měsíc duben. Tento měsíc tedy není určující dobou děje jako spíše jeho místem. Co všechno se uvnitř hlavní postavy muselo odehrát - co všechno se muselo odehrát v "dubnu"?
Příběh o snaze něco změnit se mění vlivem událostí v malou detektivku, která utváří obraz unaveného stárnoucího muže, bojujícího sám se sebou. Jaká budou jeho rozhodnutí v otázce vlastní budoucnosti, jak se vypořádá se zvraty a slovy, která je začnou podrývat? A jakou roli v tom všem hraje divný pocit instinktů profesionálního lovce, že kolem něj se děje něco zlého? April musí odpovědět na více otázek. Především pak kdo je on sám a kdo je ten, co proti němu stojí.


"Aprile! Aprile!"
Už je to tady.
"Aprile!"
"Já slyším." Otočil se a málem se střetnul s jejím špičatým nosem. Měla ten svůj přísný pohled a brýle spadlé pod oči tak, že už sotva držely. To ten špičatý nos. Na samém krajíčku se obroučky vždy váhavě zastavily.
Nosila zásadně dlouhé oblečení - dlouhé rukávy, dlouhé sukně, vysoký rolák u krku v kontrastu s krátkými vlasy precizně střiženými v rovině brady. Byla jako zámecká paní, sloup plující chodbami. Už kdysi dávno vypadala takhle. Tenkrát byla ale mladší a zdála se ještě přísnější. I sukně měla kratší, ne až pod kotníky. Ačkoli to krepování na spodku její dnešní volby se mu nesmírně líbilo. Bylo v tom něco hravého, něco co ji probouzelo k životu. Přestože už byla seschlá a obličej měla plný vrásek.
"Už před týdnem jsem po tobě chtěla třídnici," vrčela jako vzteklý pes.
"Já na tom pracuji." Otočil jsem se a chtěl odejít. Předem jsem věděl, že jí to ale nestačí.
"Aprile!" štěkla na mě a její oči mi probodly tvář. "Já vím, co bys rád, ale nemám za tebe náhradu. Nemůžu tě pustit."
Prudce jsem se otočil a byl jsem pekelně rozčilený. Tady se nikdy nedalo řvát, protože by vás slyšelo příliš mnoho uší, ale když byly chodby prázdné, dalo se alespoň hlasitě nadávat. Tak tedy.
"Už jsme o tom mluvili, já to nepotřebuju slyšet znova!"
"Potřebuješ!" křikla a stále držela ten ledový klid ve svém obličeji. Byla to skála, vždycky byla. "Kdybys nepotřeboval, už bych tu třídnici měla. Svoje povinnosti budeš plnit, dokud jsi tu zaměstnán. A to zatím jsi."
Obrátila se na podpatku a odcházela s klapotem chodbou pryč. Dlaždice se rozeznívaly a zvuk plynule klesal s tím, jak se vzdalovala.
"A nejspíš ještě dlouho budu," odsekl jsem a vydal se opačným směrem.
Bylo to nevděčné. Ne, bylo to víc než nevděčné. To, co jsem dělal, bylo… Už to přinejmenším nebylo takové jako dřív. Nikdy to nebylo jako dřív. Žádné dřív vlastně nebylo. Já byl totiž pořád stejný. Jen to všechno kolem na mě doléhalo stále delší dobu. A nějaká moje část už to nedokázala snášet.
Nikdy jsem se nechtěl vzdát, bylo to potupné. Nikdy jsem nechtěl skočit s ničím, co jsem začal. Nejsem zbabělec, neutíkám z boje ani od rozdělané práce. Nikdy jsem takový nebyl. Ale to byla jiná doba. Co jsem teď?
Když jsem slyšel zvonek, byl jsem jako robot. Vešel do třídy, zavřel dveře, komandoval je čtyřicet pět minut a pak si šel po svých, abych se za chvíli vrátil a komandoval jiné. A oni mě všichni do jednoho nesnášeli. Nikdy v životě jsem nezažil, jak chutná být oblíbený. To slovo mi bylo s narozením zapovězeno a nesl jsem si to sebou až do smrti. Alespoň to tak vypadalo. Nenáviděli mě. Já jsem ani nikdy neměl být jejich oblíbenec. Na to tu byli jiní. Moji kolegové.
Já jsem byl zavrženec, kterého poslouchali jen proto, že museli, a jen proto, že jsem byl ten poslední, kdo by jim něco odpouštěl. Dával jsem jim lekce, skutečné lekce. Nečekal jsem, že si toho budou vážit. Ani by mě to nenapadlo. Jen jsem dělal to, co jsem uměl. Nikdy jsem nedokázal sám sebe zapřít, ani tady ne. Prostě jsem pracoval a k mé smůle jinak než ostatní.
Nepáral jsem se s nikým. Každý dostal, co si zasloužil. Málokdo si tu zasloužil za svou práci něco dobrého. A v tom byl ten problém. Proto mě nenáviděli, protože to bylo příliš těžké dosáhnout na cukr a příliš lehké dostat bičem. A tak řekli, že jsem zlý, a vyřešili tak svoje trápení. Nesnažili se, protože měli dojem, že to nemá cenu. Navzájem se v tom povzbuzovali a šlo jim to skvěle.
Můj předmět měl obvykle jeden z nejhorších průměrů ve většině tříd, měl bych říct ve všech. Ale někdo musel být ten špatný. Proč bych to neměl být já? Byl jsem dost silný na to to nést a nestarat se. Byl jsem pro ně postrach. Neměl jsem pochopení pro nikoho, kdo se nedokázal soustředit na studia - lajdáci, blbci, otrapové, lempli. Nikdo z nich u mě nemohl najít takovou schovívavost jako u jiných. Já se s nimi prostě nebavil. Odbyl jsem je gesty a jednou větou. K tabuli. Vypadni. Jsi po škole. Na ty lepší jsem ale nikdy nebyl milý. Kdo nedělal problémy, neměl problémy se mnou a tím to haslo. Byl jsem jediný, kdo to tak dělal, a byl jsem za to spravedlivě potrestán.
Ozval se zvonek. Zábava skončila. Do deseti minut nastoupený u katedry ani o chvíli později. Dobrovolně se o čas neokrádám. Hodina má čtyřicet pět minut. Ne čtyřicet ani třicet pět. Přicházím přesně na čas a ve výhledu mi stojí ty jejich vyčítavé obličeje, že se jako ostatní nezastavuju po cestě na chodbě, abych s někým prohodil pár slov. Nesnášeli mě. Ani já je nemiloval.

-------------------------------------------------

"Je to tím že… Že…" Chlapec zlehka gestikuloval rukou, díval se do stropu a obličej měl zkroušený.
"Vy to nevíte," stočil jsem na něj pohled a krátce sledoval tu jeho zoufalost, jak lovil slova, která v paměti nikdy neměl. "Vodní element není vaše silná stránka, pokud jste schopný vůbec mluvit o tvorech, kteří podmínky jakéhokoli elementu snášejí. Kdybych chtěl oheň, pravděpodobně by to bylo stejné."
Stál tam, očividně se přemýšlení vzdal, protože pochopil, že bohapustá snaha bez výsledku není nic, co by mě jakkoli obměkčilo. Bylo jedno, kolik kydali omáčky, řeči mě nezajímaly. Chtěl jsem fakta.
"Čtyři. Dva, pět a čtyři. To není nic, čím byste se mohl chlubit."
Aniž bych ho vyzval, odešel si sednout. V duchu jsem to považoval za drzé, ale přitom jsem nesnášel, když stáli u stolu a čekali na můj pokyn. Copak jsem to neřekl dost jasně? Co chtějí víc než známku. Sám v sobě jsem měl takovýhle křížků dost. Nic mi nebylo dobré, všechno bylo špatně. Když jsem si to občas uvědomil, připadal jsem si odporný.
Ze začátku, když jsem nastoupil, měl jsem tendence celou hodinu vykládat. Čím jsem tu byl déle, tím spíš jsem je nechával, aby si to přečetli sami. Dokonce jsem znal autora učebnice a nikdy jsem jim nemohl říct o moc víc, než kolik tam bylo napsané. Jednak proto, že jsem tu učebnici sám vybral pro preciznost výkladu a obsáhlost, a jednak proto, že jsem nikdy neměl dobrý pocit z toho, když jsem někomu vyprávěl své osobní příhody z branže.
Už dávno jsem v tom nejel. Ty časy byly pryč a nikdy ani pořádně nezačaly. Ale prý jsem v tom byl dobrý. I když to byl spíš koníček než práce, ale teď už to nebylo nic pro mě. Byl jsem už docela starý. Čtyřicet už mi bylo dávno, cítil jsem, jak se vytrácí obratnost, síla, bystrost. Začínal jsem chátrat. A i když jsem se snažil, nešlo to zastavit. A v branži už mě nikdo nechtěl. Bylo to sotva pár let, co jsem zjistil, že jsem odepsaný. Už se nikdo nesháněl, nikdo mě nepotřeboval. Dodnes nevím, jestli je to jenom věkem. Něco se muselo změnit, něco víc než čísla v kalendáři.
Stárnul jsem jako všechno kolem. Nejlíp se to dalo pozorovat na zbraních. Revolvery, stříbrné kulky - dávno pryč, už za mě to byla celkem starožitnost. Nové metody, nové bestie. Peklo bylo vždycky rychlejší než Darwinova evoluce, tak mi to říkal jeden starý známý. Prašiví vlkodlaci jsou špička ledovce, je směšné se o nich bavit. I to, co říkám jim ve třídě, to, co si čtou v knížkách, nikdy je to nic nenaučí. Budou mít teorii, ale praxe se vyvíjí rychleji než tyhle bichle. Je dynamická, skutečná. Dokud si na ni nesáhneš, nepochopíš ani rozměr těhle spisů. Kdykoli jsem něco dělal, cítil jsem ten rozdíl - škola a to, co se pak skutečně stalo. Něco v tom bylo tak moc jinak a přesto tak moc podobné.
Bylo to tak ironické. Vracet se v čase a pak si uvědomit židli pod sebou a slyšet to ohavné řinčení. Zvonek. Připomínal mi jistou potupu. To, že tu jsem. A pak mi vždycky v zápětí došlo, že to má svůj důvod.
V těch věcech šlo o život a já se jednou zavázal. Jednou, když už to bylo hodně těžké. Když už jsem pocítil s krví a slizem v obličeji, v ruce kuši, že to bylo o fous. Že už jsem tu nemusel být a že jsem si sáhl na dno. Ne tak docela, byla tam rezerva, ale já tušil, jaké je to pod ní. V té chvíli jsem si uvědomil, že musím přestat. A ne jen kvůli sobě.
Měl jsem ženu. A to byl největší závazek. Věčně jsem nebyl doma, věčně byla sama, ale byl jsem ten, o koho se mohla opřít. Kdyby o mě přišla, co by dělala? Nebyla tak docela z branže. Byl to mírně jiný obor a práci nikdy nepropadla. Jen se kdysi naučila velice obdivuhodně zacházet s dýkami a rozuměla tomu, protože to byl její svět.
Jako ten můj, jako svět všech tady kolem. Byli zvláštní, byli jiní, žili jiný život a viděli jiné věci, a proto chodili sem. Akademie. Výběrová škola. Pro vyvolené. Znělo to vznešeně, půlka z nich byli jen hlupci jako na každé jiné škole. Neperspektivní lidé jen v jiném světě, který se schovával v tom, čemu zas ti normální říkali jejich svět.
Učili mě tu - ona taky a teď to řídí. A já dnes učím je. Skoro každý, co jsme tu, jsme sem taky chodili. A ten barák je skoro pořád stejný, jen ho natřou a trochu opraví. Ale ty umývárky si snad ještě pamatuju i já. Zvládli tam vrazit jen zásobník na mýdlo, nové dlaždice na podlahu a sušák na ruce. Toť vše. No a teď jsem tu tedy učil. Protože to byla práce, byla placená a já měl rodinu, měl jsem děti a musel jsem se o ně postarat. A to jsem se zapřísáhl a tak jsem učinil.
Šel jsem chodbou a míjel vitríny s těmi vycpanými obludami, které poulily falešné skleněné oči v nereálných křečovitých pózách tak, jak je stvůrní umělci hrající si se smrtí postavili. Nikdy jim to moc nešlo. Lidé, co dělali se zdechlinami, byli vždycky všechno jen ne talentovaní na tvorbu věcí, které měli vypadat alespoň vzdáleně jako živé.
"Děláš, že mě nevidíš. Nechceš si kazit reputaci, Aprile?" Měl ušklíbavý úsměv, který mi věnovával často a díval se na mě s rukama za zády hlavu mírně nachýlenou jako otec, který čeká na odpověď syna. Přitom jsem byl já o pár let starší.
"Něco důležitého, Abrahame, nebo jen běžné otázky o tom, jak se mám. Odpověď znáš předem," odvětil jsem s nezájmem a zvolna ho minul.
"Ewelin…"
"Madam nebo paní Castello." Musel jsem ho opravovat často, neboť jsem si na správnost v tomto ohledu potrpěl.
"Známe se přece," adresoval mi milým trpělivým hlasem a nedělal to v životě poprvé.
"Byla to i tvoje učitelka," zamručel jsem. Šel jsem dál a díval se před sebe do zašlé chodby s letitým tmavým dlážděním a dřevěnými skříněmi po stranách. Opravdu se to tu příliš nezměnilo.
"Už nejsem její žák," opětoval trochu unaveně a držel se mnou krok. "Aprile, slyšel jsem, že chceš odejít."
"A nemohu," vydechl jsem polohlasem a v duchu se ztratil. Doma o tom nevěděli, ale ona to asi tušila. Bylo to jistým způsobem divné, ale děti už nebyly malé, a i když ona stálý příjem neměla, já doufal, že i poté, co odejdu, se někde chytím. Někam, kde mě zavřou, nějaká úředničina by mi v tomhle věku nebyla proti srsti. Ano, jen mě někam zavřete a nechte mě pracovat. Ale já věděl, že to není tak jednoduché. Že práci neseženu jen tak a že až ji začnu doopravdy hledat, nebude to lehké. A přesto jsem chtěl pryč. Něco uvnitř už se rozhodlo. Chci pryč.
"Zajímalo mě, jak to s tebou vypadá," zamručel, aby se snad nezdálo, že se na můj odchod těší. Ale přitom jsme nebyli tak docela přátelé, abychom se tak museli chovat. Nedokázal jsem být přítel s nikým tady, nešlo mi to a možná ne tak docela proto, že bych sám upřímně nechtěl, ale proto, že mi v tom něco neviditelného a iracionálního bránilo. A přesto on měl o mě starost a znal se nakonec i s Aidou. Má žena ho znala od školy. Vždyť to by její spolužák, byť z nižšího ročníku.
Tenkrát Aida přestoupila sem a chtěla se dál věnovat příčné flétně, zatímco on měl kytaru, a tak spolu chtě nechtě chodili na hudební výchovu. Dají se tu dělat i normální věci. Je to pro dobro studentů. Ne všechno je tu jiné, vlastně mnohdy je to tu dost podobné jako jinde. Ale v hudebně bylo tak jako tak většinou poloprázdno už za mých let. Nebyla to populární zábava, to už radši basket na hřišti. Tam trávil čas Argo.
"Tohle si chtěl," zvolal svým zvučným melodickým hlasem a vrazil mi do ruky omšelou knihu. Chodili jsme do stejné třídy a on měl pořád stejné způsoby jako tenkrát. A zatímco Abraham byl miláček školy, on její charakter. Starý dobrý Argo byl pro mě muž na svém místě, i když bych to do něj celé jeho dětství nikdy neřekl, nakonec se tu docela vyjímal. Ale ani on tu nezačal, dlouho pracoval v praxi, pak nějakou dobu už jen kancelářské věci a nakonec šel se spoustou zkušeností rozdávat rozumy sem a šlo mu to velice dobře. "Já už ji potřebovat nebudu," informoval mě spěšně, "Stačí odnést Lorry do kabinetu, ona už si to založí. A, Abe, někdo se po tobě sháněl kvůli nějaké věci."
Abraham jen s lehce zvadlým výrazem pokýval hlavou. "Dobře, děkuji za srozumenou."
Argo svižně proplul kolem a rázoval do svého kabinetu. Měl schopnost vzbuzovat ve studentech respekt i důvěru, zatímco já uměl jen to první a Abraham hlavně to druhé. Proto u nich sice nebyl tím nejlepším, ale nikdy neměli důvod si na něj stěžovat. Viděl to stejně a škola pro něj byla jen další prací, kterou jako všechny odváděl dobře, ale nikdy mu nezačala manipulovat se životem. Jak se to povedlo mně? Vždy jsem měl jistý odpor k téhle budově, domnělý odstup. Byl jsem tvrdý, neoblomný, ale přesto jsem nemohl dál zůstat chladný a jakási síla se vzepřela.
Už jsem tu nedokázal být, vnímat nenávist, kterou mi vmetali pod nohy, jejich pohledy a ten pocti, že přesně vím, co dělám špatně. Nebyl jsem dobrý učitel, profesor, lektor, byl jsem to jen já. Pořád stejný - já. A nedokázal jsem už dusit ten pocit, že jsou druzí o tolik lepší a já jsem někde dole, aby tam vůbec někdo byl. Když není něco dole, nemůže být nic nahoře. Nikdy mi to nevadilo, ale jak se čas vlekl, začalo mě to lámat a nějakým způsobem nudit a pak rozčilovat. Až nějaký hlas, který nenesl jedinou jasnou emoci, rozhodl, že to musí skončit. A tak jsem říkal, že to není kvůli ničemu, že to je proto, že to tak jednoduše chci.
"Hodně štěstí, April," povzdechl si Abraham a krátce mi položil ruku na rameno, aby pak mohl pomalu odejít. Bylo to jen gesto, byl mistr gest. Otevřený svým tělem nutil lidi otevírat duše. Každé takové konání - objetí, potřásání rukou, každý dotek - bylo zvláštním druhem silné interakce, pro některé nepřirozené a tím spíš na ně působila. Já byl ale vytrvale imunní.
Ještě jsem se otočil, abych viděl jeho záda, to jak lehkými kroky zvolna prochází a kontroluje, zda nikdo neprovádí, co nemá. April. Bylo to ženské jméno, ale už mi po letech ani nepřišlo hloupé. Bylo prostě moje. A jen lidé jako on, ho používali ve spojení s mojí osobou tak, že skutečně žensky znělo. Ale nesmáli se, nikdy se mu nikdo nesmál, protože stačil jediný můj pohled a lidé moc dobře pochopili, že mému jménu se smát jednoduše nebudou.

-------------------------------------------------

Seděl jsem u večeře, a jakmile odložila špinavé talíře na linku a vrátila se pro skleničky. Něco v tom bylo, dávno jsem to dokázal poznat, když se chystala něco říct. Už jsme spolu byli přeci jen dlouho a jedno jsme nikdy nezapřeli - jeden druhému jsme perfektně rozuměli.
"Já vím, že chceš skončit." Znělo to velice klidně, snad i mile a s úsměvem. Nic mi nevyčítala.
"Nedělám to rád. Jakmile mi podepíše výpověď, tak budu mít problém sehnat další práci a nejspíš to nějakou dobu nebude lehké, ale já tam prostě už nemám co dělat. Není to místo pro mě, takže odcházím." Mé oči jen slabě šilhaly jejím směrem, ale to bylo vše. Když stůl uklidila, jako bych měl před složenými lokty najednou moc místa a nějak mě to znepokojilo.
Mlčela, ale to, co se linulo kolem, byl skutečně ten netečný éter. Nevadilo jí to, vůbec. Bylo to možná divné, zdálo se mi to divné, protože přeci jen můj příjem byl jediný stálý v rodině, ale nic neříkala. Dokázalo mě to přemluvit. Myslet si, že se zhola nic neděje a nic se nezmění. Byla to iluze.
Myla nádobí a já si stejně připadal vinen slovy. "Pomůžu ti, ukaž." Vzal jsem do rukou utěrku a mlčky jsme stáli vedle sebe a jen voda šplouchala ve dřezu. "Nevadí ti to?"
"Ne," přesvědčovala mě, "nevadí."
Musela mít snad něco za lubem. Být já jí, vadilo by mi to a pořádně. Nemáme peněz kdejak nazbyt. Co jsem našetřil z předešlých dob, to už bylo uložené pro děti a pak jsme taky koupili dům. Trochu mě to sužovalo, co když nenajdu práci brzo, co když už nikdy? Tak starý jsem zas nebyl, ale kdo ví. A pak jsem si připomněl, že mě stejně nechce vyhodit a s protivně zkřivenými ústy jsem mrsknul s utěrkou o roh linky.

-------------------------------------------------

Bylo to už pár dní. Už před nějakým časem mi to došlo. Příliš dlouho se nic nedělo, Ewelin mlčela a nepřišla. Každý den jsem na ni čekal a pak mě to zmohlo. Těžce to dosedlo a já jsem se smířil. Můžu chtít stokrát, ale tuhle školu prostě nikdy neopustím. Protože nemůžu. Byli lidé, co to místo chtěli. Možná jich byla celá řada. Ale žádný o tom nevěděl tolik co já. Žádný nebyl v branži tak dlouho. Žádný se v tom pořádně nevyznal.
A přitom jsem se nikdy nepovažoval za odborníka, ale pro Ewelin jsem vždycky byl a nejen pro ni. Možná jsem skutečný odborník. Ale ať už ano nebo ne, neležel na jejím stole zatím žádný životopis nikoho lepšího. A tak mě tu držela jako orla v malé kleci. Pokud mám být nahrazen, pak to musí být náhrada skutečné kvality. Ale ta neexistovala. A tak můj svět, krátce zapálený jasným světlem, opět potemněl.
Šel jsem chodbou v podivném opojení, nesl pár knih, bylo mi najednou všechno jedno. Jakýsi trans, který mě polapil do svých spárů a dovolil mi přestat se soustředit na svět v téhle budově. Něco ve mně probuzené zemřelo. Dvě patra, dvůr, okna. Než je vyměnili za nová, to trvalo pěkných pár let. Mají pravdu v tom, že je těžké sehnat firmu, jejíž lidi nezačnou mít nepříjemné narážky a vykulené pohledy při míjení zdejších výstavek, a schovávat to všechno nebývá vždy výhra. Tu výměnu oken jsem tu taky sám zažil. Ještě dnes by se daly vyprávět historky.
Byl jsem otupělý. Už nic neexistovalo, jen šum kolem a já v něm. Teprve venku za dvoukřídlými dveřmi se má mysl vždy vzpamatovala, rozevřela oponu a rázem bylo vše jako vždy. A brzo to odezní a všechno, úplně všechno bude jako dřív. Bylo to jen krizové období. Zvládnul jsem tu tolik let, zvládnu i další. Budu tu, dokud budu moct, vždyť co je na tom?
Zase jsem byl schopný sedět v kabinetě, už jsem neměl cukání, chutě proskočit oknem. Odeznělo to. Každá ponorková nemoc jednou odezní. Nebudu se k ní vracet, aby se nevrátila. Prostě půjdu dál, celý život jdu dál. Jako cesta na vysokou horu - jsou to jen kroky. Spousta kroků za sebou a někdy jsou těžší a někdy lehčí, ale pořád jsou to jen jednotlivé kroky. A musel jsem odnést ty knihy a v dokumentech bylo třeba udělat pořádek, dlužil jsem skoro hotovou třídnici ke kontrole… Ani nebyla moje, chyběly jen moje podpisy. A asi jsem někde nechal ten stoh testů.
"Aprile!" Nadšený hlas za mnou patřil jí - mé bývalé profesorce madam Ewelin Castello. Byla to naše třídní, alespoň krátký čas. A i dnes jsem byl stále jen člověkem pod ní. Ale ta radost v jejím hlase mě z nějakého důvodu děsila. "Mám dobré zprávy," promluvila s jiskrným okem a koutky měla protažené do slabého úsměvu. "Konečně se mi podařilo sehnat někoho jako vhodnou náhradu."
Hrklo ve mně. Chtěl jsem tak moc odejít, ale ne teď. Ne teď! Přišla už moc pozdě.
Můj překvapený a dokonce snad i vyděšený pohled ani nezaregistrovala. "Jsi příliš zkušený a vážený odborník. Nikdy nevemu nikoho horšího."
Jistě, pomyslel si jakýsi skřet v mé hlavě, studenti tomu dávno nevěří. Co je odborník, když neumí učit? Je to nezajímá ani trochu. Tím spíš jsem tomu nikdy nevěřil já.
"Bylo to těžké, ale konečně jsem sehnala adekvátního člověka. A, tady je!" nadšeně se obrátila za zvukem slabých kroků. Za jejími zády se vynořil on. Mladý, perfektně vypadající, milý od pohledu, hrozivý sympaťák s jemným úsměvem. Srdce se mi zastavilo a má duše zemřela. Jsi odepsaný, Aprile. Jsi odepsaný.
"Tohle je Rex Cerastius," štěbetala s ladnou gestikulací k novému kolegovi, který se mi lehce uklonil. Byla velice živá, trochu víc než normálně. Očividně si to užívala.
"Velice mě těší, pane Schillere," natáhl ke mně nově příchozí ruku a já ji slabě stiskl, "Velice si vážím vaší práce, jste skutečná špička v oboru, bude mi ctí pokračovat tu po vás."
Už jsem se sotva soustředil na to, že stojím. Dům z větviček a mechu se bortil a třeskutě lámal. Splýval ze zemí a mizel v prachu. Všechny sny, všechno co jsem chtěl, všechno se rozpadalo, pod tíhou toho pohledu. Kéž by vůbec někdo v tu chvíli tušil, co se ve mně dělo.
"Podepsala jsem tvoji výpověď. Takže můžeš konečně jít." Stále ten veselý výraz. Nadšený. Ne, že by mi to přála, ale myslela si, věřila, že mi dělá radost. Kéž by se tak nemýlila. Proč teď?
"Do kdy si mám odnést věci?" Byla to jen věcná otázka. Sotva by ale něco dokázalo popsat mé pocity a proč bych o nich mluvil? Nedokázal jsem říct nic jiného než tohle.
"Nejlépe do zítra."
Do zítra?! křičelo mi hlavě.
"Nejpozději do dvou dnů, slíbila jsem panu Cerastiovi okamžitý nástup. Nuže, můžeme jít, ukážu vám třídy." Mluvila už jen k němu, já tam duchem nebyl. Odběhla zase pryč, jako vždy takhle pendlovala po škole, v ruce jí chrastily klíče ve velkém pestrém svazku a vyřizovala všechny ty záležitosti, které měla na starosti. A já už jí ubyl. Já už byl vyřízený.
Mátožně jsem kráčel do kabinetu. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Byla to rána z čistého nebe ve chvíli, kdy předpověď hlásila slunečno, tak kde se vzal mrak? Byl jsem už rozhodnutý, že na vrcholu hory nejsem, a proto musím jít dál, ale teď mě zastavila pod ním. Ještě pár dní zpátky, už jsem to chtěl vzdát a jít delší cestou nějakou s méně náročným terénem. Teď jsem spadl, zlomil jsem si nohu, zatraceně! Co se to stalo? Tak jsem chtěl, tak nechtěl a jedno co, skončilo to. A věci už jsem skládal, aniž bych o tom vlastně věděl.

-------------------------------------------------

"Večeře," zavolala, jak stála ve dveřích mé pracovny opřená jednou rukou o panty.
Chtěl jsem původně odejít skoro až triumfálně. Rozhodnutí padlé jako výstřel, rychlé a náhlé a pak se sebrat a změnit všechno, co jsem si tak zaběhl a byl jsem možná až líný s tím něco dělat. Roky jsem se oblékal stejně, byl jsem už zašlý, nudný, starý patron, který potřeboval novou fasádu. A spolu s tím to pak zkusit jinde, kde už nebudu muset držet v ruce ohavnou křídu a plesnivou houbu. Tak jsem to naplánoval a udělal to někdo za mě. Opačně.
Alespoň tu druhou půlku jsem pořád mohl udělat. Měl bych, protože jestli se nenaplní ani část toho všeho, prohraju boj sám se sebou. Vlastně se vzdám dobrovolně nějakému nechutnému nepříteli. Ale já už nedokázal nic udělat. Byl jsem pokořený, mrtvý sám pro sebe. Zabit mužem, který byl snem nejspíš všech mých studentek. Tak moc jsem chtěl někde v hloubi být lepší, ale nikdy bych to nedokázal, a teď přišel někdo, komu to nečinilo sebemenší potíže. A já budu navždy ten starý omšelý mrzout, protože všechno, co bych teď udělal, by vypadalo jen jako potupná snaha se mu vyrovnat. A já bych už rázem nebyl silný člověk, co se rozhodl pro změnu, ale jen další nebetyčný slaboch. A to jen proto, že někdo změnil kulisy hry.
"Přijdu hned," odpověděl jsem od stolu, ale část mě byla stále zahloubaná do práce. Koníčky se trochu vracely, když jsem teď neměl zaměstnání. Ale doma jsem přes dopoledne tak jako tak nebyl. Jako bych to už neuměl. Radši jsem něco dělal, byl jsem tak naučený. A taky mi to dovolilo zabít něco málo kalných myšlenek. Ale uvnitř už byla vlastně jen pustina a všechno dávno zdechlo.
Uvědomil jsem si, že mám nějak podezřele prázdné ruce. Většinou, když jsem u práce dlouho přemýšlel, musel jsem tělo nějak zaměstnat. Měl jsem od toho malý pytlíček s dračími kůstkami. Promílal jsem ho v ruce a poslouchal jemné chrastění. Ale i když jsem se rozhlížel pečlivě, na stole nikde nebyl. Ale Aida volala k večeři, tak jsem to nechal být.
K jídlu jsem si ale sedal poněkud zaraženě. "Neviděla si moje dračí kůstky?" řekl jsem místo díků Aidě, která mi podávala talíř.
"Ne, víš, že se o tvoje věci nestarám."
Tuhle odpověď jsem čekal, chovám se ostatně stejně. "Nemůžu je najít," zamručel jsem a rozpačitě vzal do ruky vidličku.
"Nenechal si je třeba v práci? Mohl si tam něco zapomenout. To není až tak těžké." Sedla si proti mně a věnovala mi pohled čekající na souhlas.
Měla pravdu. Mohl jsem je tam nechat. Přesně vím, kam je dávám, ale teď jsem si nemohl vzpomenout. Někde jsem je v práci musel založit. Bylo to asi nejlepší vysvětlení.
"Zítra se tam stavím." A už o něco klidněji jsem se dal do jídla.

-------------------------------------------------

Kráčel jsem ztichlou chodbou, tentokráte v civilu. Neměl jsem zájem, aby mě někdo viděl. Jen jsem potřeboval najít toho, kdo teď přežíval v mém kabinetu. Zkusmo jsem zaťukal na dveře, které jsem ještě donedávna odemykal, a uslyšel vrznutí židle. Někdo tam skutečně byl. Byla to velká úleva. Děsila mě představa toho, jak zazvoní a všichni se vyvalí na chodbu. Samí bývalí studenti - najednou ani nebudou vědět, jak mě vlastně zdravit.
"Profesore," uvítal mě radostný a velice uctivý hlas, když se dveře otevřely. Jeho dokonalá tvář je musela uhranout. Nejspíš si teď o něm šeptají na chodbách každou přestávku.
Dívky na téhle škole nakonec nemají nic lepšího na práci než snít o tom, že upírské romány jsou skutečné a na téhle půdě dvakrát tak. Kolikrát je nevyléčí ani moje přednášky prosycené detailním popisem jejich ohavných ksichtů, ve kterých jsem se vždycky tak vyžíval. Jedna z mála věcí, která mě ještě těšila - bořit mýty. Hlavně ty o krásných outlocitných princích z pohádek pro starší z per lidí, kteří tenhle svět v životě neviděli.
"Zdravím," ucedil jsem a přitom bedlivě naslouchal, zda nezačne řinčet zvonek.
"Co vás sem přivádí?" Otevřel dveře dokořán a s rozmáchlým gestem mě uvedl dovnitř. Hned jsem seznal změny, které v místnosti po nástupu provedl.
"Jen malichernost, nerad vás vyrušuji v práci. Mám pocit, že jsem tu něco nechal. Mohu se jen rychle podívat?" Snažil jsem se být zdvořilý, ale byl jsem spíš smutný a unavený a moc mi to tedy nešlo.
"Ale zajisté poslužte si. Můžu vám s tím nějak pomoct?" Choval se skutečně velice uctivě. Snad jsem mu skutečně připadal jako důležitá a vážená osoba.
Prohraboval jsem se starými policemi. Čekal jsem tu ty odporné vrstvy prachu, ale byl očividně velice čiperný a všude uklidil. Měl jsem tu mraky pomůcek, všelijaké potvory v lihu. Většina tu zůstala. "Ne. Nebo možná… Je to jen drobnost, pytlíček dračích kůstek," mručel jsem a nahlížel do prostoru za oválné skleněné nádoby. Někde tam musel být, jinak bych ho tu nenechal.
"Snad jsem něco takového viděl," odvětil. Stál kus ode mě, ruce založené za zády a trochu netrpělivě mě sledoval. "Druhá řada vlevo, za tím pařátem démonyka. Pokud jsem to nedával jinam."
Skutečně mluvil pravdu. Nevelký, jako noc modrý pytlíček tam byl opravdu schovaný. Bylo to kus od stolu, musel jsem ho tam kdysi mrsknout a pak jsem na něj zapomněl. Potěšeně jsem ho vzal do ruky a prohodil si s ním. "Děkuji. To je on," kývl jsem k němu a kráčel ke dveřím, "Víc už vás zdržovat nebudu. Ještě jednou díky."
"Nemáte vůbec zač, profesore. Určitě někdy přijďte. Budu velice rád, když se objevíte na hodině, vaše vědomosti jsou nesmírně široké, sám se rád přiučím." Bylo až obdivuhodné, jak upřímně to znělo.
"Myslím, že studenti jsou rádi, že se mě zbavili," ucedil jsem v pokusu o úsměv, který se mi naneštěstí vůbec nevyvedl. Uvnitř mě to užíralo. "Sbohem."
Odcházel jsem dost svižně. Už jsem cítil zvuk zvonku, jak mi olizuje paty. Dělalo se mi mdlo… Chtěl jsem být pryč dřív, než ta banda bastardů vyběhne ze tříd a zahltí všechno kolem. Umývárky se jimi zalknou a stěny přidusí tím randálem. Přesto jsem znenadání minul plavovlásku otevírající dveře od učebny. Přehlídl jsem ji. Otočila se na mě a sledovala, jak mizím. Jako bych slyšel ten protivný hlásek: "Paní profesorko, můžu na záchod?"
Znal jsem ji. Byla ze třetího ročníku, celkem pilná, o hodinu mlčela. Dobře vychované dítě. Trochu jsem jí křivdil. Vlastně jsem měl pocit, že o svých studentech někdy smýšlím líp, než na kolik vypadám. Někdy. V jisté nastalé nostalgii určitě.
Zvonek se skutečně ozval, ale to už jsem byl sotva deset metrů od vchodu a s nesmírnou úlevou jsem rychle popadl kliku a vyklouzl škvírou v těžkých dveřích ven. Děkuji. Nesnesl bych už jejich pohledy v zádech. Zavřel jsem dveře a ještě chvíli držel ruku na ohromné klice. Teď už sem nemusím. Definitivně nemusím. Tohle místo úplně zavřelo své brány a já byl svobodný. Zapomeň, šeptal hlas v hlavě. Ale tak snadno to nešlo.

-------------------------------------------------

Ještě pár dní jsem dlouho usínal. Ještě pár dní viděl jeho obličej. Ještě pár dní mě pronásledovaly ozvěnu hlasů rozléhajících se vysokými stropy. Můj pohled mizel v prázdnu a v ránech, kdy se ještě mžení couralo po cestách, jsem se vláčel mezi stromy v bohapustých parcích a naslouchal tichu. Stíny postav se psím doprovodem jako by to ještě umocňovaly. Lákaly mě zapomenuté cesty v zapomenutých krajích, neboť i já sám jsem měl pocit, že padám do temnoty a budu zapomenut. Práci jsem nehledal a nevěděl, kde začít. Čekal jsem na náznak, znamení, na něco co mi dá směr. Ale nic nepřicházelo.
Bylo to zvláštní období. Chvílemi jsem nevěděl, co dělám, chvílemi si vyčítal, že nedělám nic. Ale sám jsem nebyl ničeho schopný. Tak dobře jsem si všechno naplánoval, že jsem to opustil. Tak dlouho jsem o tom přemýšlel, že jsem měl pocit, že se to stalo. A možná stalo. Můj sen žil někdo jiný. Mladíček sedící v mém kabinetě. Věčně svěží, úžasný, s šancí na perfektní rozběh dlouhé trati. A tenhle člověk mi dával pocit, že jsem plesnivý stařec nad hrobem, co jen z posledních sil krmí holuby a schovává pleš pod kloboukem, který je už dávno z módy.
Jsi nula, Aprile. Jsi jen nezajímavá postavička, která poskytuje živnou půdu těm jako on. Prohrál jsi, nesnaž se, švitořil hlásek v mé hlavě. Zastavil jsem se a pohlédl na svou neholenou tvář v odrazu ohmatané výlohy. Ne. Říkej si, co chceš. Dal jsem slib a ten musím splnit. Protože jsem ho dal sobě.
Prudce jsem se otočil a rázoval ulicí. Zařekl jsem se. Tak dlouho jsem to chtěl udělat. Tak dlouho. Nedám si to vzít! Ne, nedám! Vzal si mi hodně, ale já tohle chtěl. Chtěl a taky to udělám.
Umlčel jsem ho. Na chvíli ztichnul a než se vyhrabal z vakua v mé hlavě, rozrazil jsem dveře a uslyšel cinknutí nad hlavou. "Dobrý den," vyrazil jsem ze sebe, "Můžete mě vzít?"
-------------------------------------------------
"Jak si to budete přát?" zaštěbetal ten milý pracovní hlásek mladé dívky u mého levého ramene.
Všude se vznášel puch tužidel a laků a někde za mnou klokotání vody. Seděl jsem tam, bradu podepřenou palcem a sledoval to zmoklé zjevení v zrcadle. "Udělejte ze mě člověka," prohlásil jsem a mírně se k ní na židli otočil.
Začala se smát. Měla proč.
Rozhodil jsem odevzdaně ruce. "Dejme tomu, zkuste mě udělat o deset let mladšího. Když se vám to povede, tak vám nechám hezký dýžko."
S laskavým úsměvem se dala do stříhání a cupitala kolem mě, jako kuřátko. Nebo spíš papoušek, protože její růžový přeliv se nedal už z dálky přehlédnout. Šmikání ustalo až po nějaké době, pak mě ohlušil fén a nakonec mi na hlavu naplácala nějakou slizkou hrůzu a prohlásila, že je hotovo. Její otázka, jak se mi to líbí, měla naštěstí jen jednu velice jasnou odpověď.
Ale vyšlo ze mě jen: "Hm."
Dostala dýžko a já odešel. Zbytek dne jsem strávil v obchodech a domů jsem se dostal s prázdnou peněženkou a plochýma nohama. Musel jsem se ptát, proč mě to napadlo zrovna teď, když budu muset obracet každou korunu. Ale přeci jen jsem byl nějak spokojený. Jenže čím víc jsem se blížil k domovu, tím víc jsem si připadal jako malý kluk a v břiše se mi proháněla armáda mravenců. Bylo to jako rozbít okno fotbalový míčem a jít se s tou zoufalou nejistotou, co se stane, přiznat.
Otevřel jsem dveře, složil věci u botníku, vklouzl do kuchyně a nejistě se rozhlížel. Děti? Manželka? Nikdo tu nebyl. Dočista nikdo. Vyšel jsem do patra, ale to objímala ta stejná usínající prázdnota jako zbytek domu. Kolébal mě klid, ze skříňky z kuchyně jsem vytáhl hrnec a krátce se spatřil v odlesku poklice. Rozčepýřené hnízdo, prý nedbalá elegance, a šmouha s bílými camfourky, jak mi zpod nového slaboučkého svetru v mé oblíbené královské modři vykukoval límeček košile. Než se vrátí, uvařím večeři. A už dlouho jsem tohle neudělal. Najednou jsem se hrozně těšil.
Dům se zaléval neviditelným sluncem a mým příšerně falešným hlasem skučícím jako vlčí vytí písně mého mládí. Byl jsem blázen v opojení, prohazoval jsem jídlo na pánvi, točil se kolem sporáku s utěrkou přehozenou přes rameno a típl svět jako špaček cigarety o zasviněný popelník. Sousedi se museli divit, alespoň dokud jsem okno v kuchyni nezavřel.
Jen jsem tlumil oheň, klesal s hlasem a v chodbě jsem nepostřehl lehké kroky. Zůstala stát mezi dveřmi, prohlížela si mě napůl ohromeně, napůl zmateně, nevěděla, co říct, a já si jí vůbec nevšiml. A možná by na ní ani nikdo nepoznal, že má v hlavě rozpoutané tak divoké peklo. Ona mlčela, i svou bledou tváří padlého anděla.
Přišla blíž a já ani nestihl pozdravit. Možná z leknutí, její oči mě ale hypnotizovaly jako dvě černé díry. Tvářila se, že ji zajímá jen smítko na mé hrudi, které smetla dlouhými prsty, a upínala se na ten podivný kokrhel na mé hlavě. Popadla límeček košile a prudce mě políbila. Jako už dlouho, dlouho ne. Chytla mě kolem krku, prsty mi čechrala to praštěné vrabčí hnízdo a já bych se býval ani nehnul, kdybych nebyl zády namáčknutý na zapnutý sporák.
Bylo mi krásně. Stejně jsem ji odtrhl a chtěl se začít smát. Dcera je ve škole - internát. Kluk u kamaráda - jistě. Já mám hotovou večeři a celý večer volno. U televize na gauči si mě užije dost a nehrozí mi propálení nového svetru. Usnu s ní v náručí, jsem už dneska unavený dost. Vzal jsem ji kolem boků a usmíval se jako na drogách.
"Jsi blázen," řekla a hryzala si spodní ret. Kroutila hlavou a stále se dívala na rozcuch na mé hlavě.
"To přece nepopírám," ošíval jsem se a ona se mnou.
Byly to celé hodiny a já se nemohl nabažit pohledu na jemně stažené koutky v její tváři a slabé dolíčky. Byla klidnou řekou podemílající břehy, ale já moc dobře věděl, co má na srdci, protože mi dala možnost ho kdysi poznat. Lehávala mi vždycky na hrudi a já si hrál s jejími vlasy. A teď pro změnu nemohla nechat být ty mé a celý večer v nich brouzdala.
Už jsem skoro usínal, děj filmu mi unikal a zvuk už byl jen šumem v pozadí obrazovky. Za víčky se mi míhala světla, poblikávající v rytmu bezejmenných scénáristů, režisérů a pomalu se vkrádal střihač, který mi chtěl dnešní zábavu definitivně utnout.
"Zapomněla jsem ti říct," promluvila do ticha a já zvolna našel zbytky vědomí, "že tě Abe zve k němu na partičku. V pátek."
"Co je dneska?" zamručel jsem a cítil její úsměv, aniž bych ho musel vidět.
"Pondělí, pondělí…" šeptala a naklonila se, aby mě políbila. "Půjdeš?"
"Půjdu," vydechl jsem a střihač začal okousávat filmovou pásku.


 


Aktuální články

Reklama