>/ V dubnu 2

2. srpna 2015 v 20:13 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
"Jsem rád, že si přišel," mrmlal Abrahame, ale pořád byl trochu zmatený z mého nového zevnějšku a mluvil s nějakým podivným podtónem.
Tyhle jejich karetní večírky byly jen občasná záležitost a děly se ve chvílích, kdy zůstávali kvůli nějaké věci dlouho ve škole. Dělo se leccos, na co se muselo dohlížet a co nebylo bezpečné provádět za bílého dne. A někdo se musel obětovat. Kdysi jsme tam takhle hnili všichni tři a Argo nás zarputile dusil tím, že nás musí naučit poker.
Nenaučil nás ho, ale od té doby jsme při těhle příležitostech sem tam hrávali jiné věci. Karetních her nebylo ostatně nikdy málo a chudí učitelé o peníze hrát nemusí. "Chudina hraje o čest," bručel Argo s doutníkem v puse a od začátku bylo jasné, že ho nejspíš za celou hru v tom umanutí ani nezapálí. Skoro se zdálo, že jim nějakým způsobem chybím. Ale to jak jsem vypadal, to nejspíš přebíjelo.
"Abe, ty zbabělče," lamentoval Argo nad dalším trumfem a hledal vlastní. "Jak si na tohle přišel," huhlal přes doutník mým směrem.
"Na co?" Spíš jsem se jen tvářil, že nevím a kontroloval karty.
"Na ty hadry a frisůru." Vrazil na stůl pár karet a tahal z balíčku. Abrahame sebou slabě škubnul, ale očividně si poznámku lochtající ho na jazyku nechal pro sebe.
"Prostě už jsem to nechtěl tak, jak to bylo," odvětil jsem polohlasně a díval se do prázdna na kulatý stolek. Jejich pohledy mě svíraly. Abrahame tak moc chtěl mluvit a to mě přímo děsilo.
"Aha," pokývl, "jen tohlec?"
Nic jsem neřekl, jen jsem po něm střihnul očima a dál se věnoval kartám.
Kolo se otočilo a on zase vyložil. Žmoulal v puse doutník a soustředěně probodával papírové obdélníky jako zlaté cihly. Byl to nadaný technický typ, rád počítal a dovedl se nechat čísly dokonale oblbnout. Slova jako algoritmy nebo algebra ho fascinovala. Byl do těhle věcí zažraný, kdykoli dostal byť i malou příležitost.
Můj pohled se na krátkou dobu střetl s tím Abrahamovým. Podpíral si bradu dlaní, ukazovák přes rty a karty obrácené rubem vzhůru v ruce opřené o opěradlo odrbaného křesla. Mrsknul s nimi náhle o stůl a složil lokty v klíně.
"Co ještě uděláš?" Zvedl obočí a znavenou lhostejností mi dával najevo, jak moc mě má dost. "Co ještě uděláš, abys byl jako on?"
"Co to…"
Argo jen zvedl oči, ale karty pustit nemínil. Doutník přehodil z jednoho koutku do druhého.
"Závidíš mu. Závidíš, že si ho lidé váží a že ho mají studenti v oblibě, protože tebe nikdy neměli. Ty se přes to prostě nedokážeš přenést. Když vidíš jeho, najednou chceš napravovat všechno, jen aby ses mu vyrovnal. Celou dobu si byl ty ten pan důležitý a teď je tu on a ty si jen další člověk, kterého tu všichni rádi zapomenou. Ale né, to ty přece nesmíš dopustit, že? Ty si přece ten důležitý, ten, o kom se bude mluvit, a v žádném případě to nesmí být nikdy jinak." Nebyl ani matkou ani otcem, byl člověkem, který byl bez mého vědomí do této chvíle ještě ve skrytu duše přítel. Teď jsem převrhl jeho pohár, který beztak přetékal.
"Já…"
Vzal do ruky sklenku vína a jen krátce upil. Mlčenlivě kroutil hlavou a díval se pryč.
Už jsem to nevydržel. Vstal jsem, hodil karty na stůl, popadl kabát na věšáku a práskl dveřmi. Byl konec. Konec aniž bych si pořádně uvědomil začátek. Tečka za tím vším. Já nechtěl krmit to zvíře ani o minutu déle. Konec.

-------------------------------------------------

"Je to odporný ďábel!"
Věděla, že to není pravda, ale také chápala, že si potřebuju vybít vztek. Nechala mě dál nadávat a zdvořile nic neříkala.
"Milují ho jen pro ten rozmilý obličejíček. Malé princátko! Strašně ochotný, strašně hodný, strašně přívětivý… Je to hnusný cucák! Leze lidem do zadku a všichni mu to žerou." Přecházel jsem trhavě po kuchyni a hulákal na celý dům. Stále nemínila mě zastavit. Byla tak nebetyčně trpělivá, já býval impulzivní. Někdy jsem měl dojem, že se mnou už musí vyrazit dveře a nikdy se tak nestalo.
"To máš těžké, někteří lidé jsou takoví." Nic neříkající odpověď. Vyznala se v nich.
"Jsou… stejně pitomí jako ty parchanti. Přijel princ na bílém koni, úžasný nepřekonatelný trouba, co v životě nečichl k pořádné práci a…" Už mi docházela slova. Věděl jsem, že jen plácám, abych si ulevil. Zhroutil jsem se na židli s hlavou v dlaních. Nemělo to smysl. "Nemají pravdu," vydechl jsem a s rukama lehce semknutýma před bradou jsem zvedl hlavu, "Nemají pravdu, já… Chtěl jsem už něco udělat, jen něco udělat a ne být jako on. Chtěl jsem něco udělat se sebou. Nic víc."
Položila přede mě jídlo a já ucítil laskavý dotek na rameni. Proč byla taková? Copak jsem si tohle ještě zasloužil? Pak měly být mé díky nekonečné.
"Není žádný démon, jen stejný zoufalec jako já." Zamíchal jsem polévku a pozvedl lžíci zahalenou v páře.
"Ty bys měl ostatně vědět nejlíp, co znamená démon," řekla, když dosedla se svou porcí, "Už si jich viděl dost."
Sousto jsem polkl docela pomalu a věnoval jí zkoumavý pohled, ale už nic neříkala. Jen taková poznámka od cesty. Jen poznámka. Ano, já jich viděl. Démonů je spousta, časem je potká každý. Jsou docela šikovní, dovedou být všude. Jako krysy zamoří město, ohavné nestvůry, které můžeš docela snadno minout bez povšimnutí. A až do poslední chvíle o nich nemusíš vůbec ani tušit.

-------------------------------------------------

"Abe? Abe! Musím s tebou mluvit." Popadl jsem ho za rameno a vlekl stranou od davu, který se hrnul do tříd.
"Mám hodinu - Aprile, kde se tu bereš."
"Jen na slovíčko," hučel jsem a rozhlížel se kolem, zda nás nikdo nesleduje. Zatáhl jsem ho k výklenku u okna a tam ho pustil.
"Nemám čas, dobře," řekl vážně a jedna jeho část už se chystala na odchod.
"Raději si ho udělej." Můj výhružný hlas ho přeci jen pozdržel na místě a on mi na oplátku věnoval velice nevraživý pohled. "Jde o závažnou věc."
"Dobře, buď prosím stručný." Kýval nervózně hlavou a žmoulal v ruce svazek klíčů.
"Rex."
Zakoulel očima a dlouze vzdychl. "Už zase? Proboha, co je sním?"
Tušil jsem tu reakci a tak jsem si ji nevšímal. "Měl jsem v kabinetě na polici naložený v jedné z nádob mrtvý plod jehněte. Když jsem tam po té, co se tam Rex nastěhoval, byl, nejdřív mi to nedošlo, ale pak jsem si uvědomil, že ta nádoba je pryč."
"Nedivím se mu," odvětil se zhnuseným úšklebkem, "Takové odpornosti bych tam taky nechtěl."
"Když mu vadilo mrtvé jehně, proč si tam tedy nechal psí mozek napadený craniálním červem, zdechlou nahnilou bludičku a mumifikované mládě baziliška? Vůbec mu nevadí pařát chcíplého démonyka za zády? Vážně náhoda?" odsekl jsem mu a zkřížil ruce na prsou.
"Asi proto, že to bylo až příliš odporné na to, aby to vzal do ruky," ošil se a zprotiveně křivil ret, "Snažíš se mi tady natlouct do hlavy nějaké hezké pohádky, nebo co?"
"Ty moc dobře víš, kdo tyhle inkriminované věci nesnáší, Abe! A víš moc dobře proč."
Skoro se rozesmál a pobaveným výrazem mi téměř konejšivě položil ruku na rameno. "Aprile." Když jsem ji rozzuřeně smetl, pokračoval: "Ty si vážně děláš srandu, tohle je vážně báječná šílenost, lepší už tě nenapadla, že ano? Takže mě teď omluv, rád bych se věnoval své práci."
"Abrahame, tohle není vtip! Myslíš, že jsem tomu věřil? Myslel jsem, že jsem cvok, ale všechno sedí. To nemůže být náhoda! Proč by si vyhazoval učební pomůcky, jakékoli ale tyhle? Jen tyhle? Zničehonic se tu objeví, je nadaný, ví o tom všechno a přitom jak dlouho Castello hledala kohokoli, kdo by mi alespoň sahal po paty? Považ, mě! Co já jsem proboha za znalce?"
Byl už na odchodu, ale otočil se a zvolna se vrátil. Jenže to, co se na mě dívalo z jeho očí, byl čistý jed. A ten jsem tam snad ani v krajních chvílích nikdy neviděl.
"Máš-li zájem, rád se o tvé teorie podělím s Argem. Jistě se skvěle pobaví a teď buď tak laskav a běž své rozumy zvracet někam jinam. Já tu totiž lidi jako ty netrpím."
"Abe!" vykřikl jsem a popadl ho za límec, "Poslouchej mě sakra, ten chlap není nic jinýho než prohnilý kus masa vyvrženej z pekla." Pustil jsem ho a on si prudce urovnal oblečení. "Jestli ho tu necháme… tak… Ty nevíš, co dokážou. Nevíme ani, co chce, ale když si to umane, tak dostane cokoli. Jestli se tu někomu něco stane, já si to neodpustím, protože to byla moje vina." Jen těžce jsem dýchal a přešlapoval na místě. Každou chvíli se mohlo něco stát a mě přepadal strach nakonec i o toho blázna přede mnou. Copak to nechápe?
Zakroutil hlavou s výsměšným úsměvem. "Prosím tě, nech toho. Nejdřív přijdeš a promenáduješ se tu jako jeho nezdařená kopie a pak vykládáš žvásty, abys ho očernil. Zoufalé, v tvých letech vážně zoufalé. Čím nás hodláš ohromit dál? No, já jsem jen zvědavý, s čím přijdeš. Začneš ty řeči hustit i do Ewelin, nebo půjdeš přes své drahé studenty? Jsi vážně zoufalec."
Odešel do třídy a nechal mě tam stát. Byl jsem už jen vzduch. Ztuchlý vzduch, který se musel z učebny vyvětrat a z okna si odplivnout. Ohavný sliz na podlaze. Už jsem pro něj neměl větší hodnotu než ta hnijící mokrá houba pod tabulí.
"Jak chceš," odsekl jsem. Zazdil všechno. Už pro tebe neexistuju? Dobrá, pak nebudu mít výčitky, když půjdu proti tvé vůli. A už mezi těžkými vchodovými dveřmi, jsem přesně věděl, co udělám. A udělám to tentokrát hned.

-------------------------------------------------

V pokoji svítila jen jedna lampa a všude po stole se válelo nářadí a kusy zaprášeného harampádí. Montoval jsem starý samostříl a modlil se, že ještě funguje.
"Někam se chystáš?" uslyšel jsem hlas své dcery ve dveřích. Copak jsem nezavřel? Zatraceně!
"Běž si hrát," vypálil jsem, aniž bych se nechal vyrušit v práci. Zabral jsem se do šroubování a nemínil přestat, dokud tu věc nezprovozním.
"Je mi osmnáct, tati," řekla naprosto klidným hlasem, který musela nutně zdědit po matce a ten ohavný přízvuk v něm po mně.
"Skvělá zpráva," obrátil jsem se jízlivě a prudce dodal, "Tak zmiz!"
Poslechla a já se v tu chvíli ani nenamáhal vyčítat si své chování. Proč jsem tu věc vůbec někdy rozkládal? To byl pořádně blbý nápad dělat z toho díly. Ještě mi chybělo najít starý Browning. Lidi z branže měli zásadně alespoň jednu malou ruční zbraň a zásadně bez papírů. Dýky jsem mohl vzít ženě, ale měl jsem vlastní v šuplíku a už na ni sedal snad prach. Touha brousit ji mě přešla, jen co jsem ji vytáhl z pouzdra. Proč jsem si vlastně ještě nekoupil nic nového? Berettu, Colt, Čezetu… Měl jsem výběr, o jakým jsem kdysi mohl jen snít, a já tu nechal reznout tu starou plečku. K čertu s tím!
Vytáhl jsem zásobník s šípy. Byly už taky dost staré, z lehké slitiny, ale pořád se slabě leskly. Byl čas jít to vyzkoušet. Buď vystřelí, nebo se mi rozpadne v ruce. Pak se uvidí, jestli mám ještě alespoň nějakou mušku v oku. A když ano… Zítra to bude naostro.

-------------------------------------------------

Hrubá podrážka lehkých bot jen sotva zněla na zašlé dlažbě. Spáry už měly dávno téměř stejnou barvu jako malé tmavé dlaždice. Stíny sedící v klenbách nad oblouky postraních chodeb. Stíny v jejich reliéfech, temnota portálů. Jak se moderní život usídlil v několik století staré budově? Bylo zvláštní, jak symbióza slévala staré dřevěné podlahy s linem, jak se dveře měnily jen v kusy dřevotřísky s klikou. Něco zůstávalo a něco odcházelo a snoubilo se ve vadný, nedokonalý celek.
Ale kdykoli člověk kráčel po širokých schodech s mohutnými sloupky po stranách, všechno se do něj vpíjelo. Existoval důvod, proč tohle místo přitahovalo a odpuzovalo zároveň. Ten prazvláštní dojem, když jste míjeli sloupy, které pak zmizely v místech, kde někdo kdysi vysoké stropy zarovnal a z působivého klenutého prostoru nátlakem udělal jen obyčejný obdélník. A někde byly staré lavice a někde ještě i stará okna. Na něco nejsou peníze, někdo měl štěstí a studenti se kolikrát dovedli hádat o to, kdo si to víc zaslouží, sedět ve vlastní třídě na lepším.
Vyšel jsem ztichlým prostorem do patra. Poslední, co bych čekal, že najít ho bude snadné. Předem mi něco říkalo, že přijdu jednou, dvakrát, třikrát. Kdo ví, jak dlouho mě to bude bavit. Jenže on nebyl ve třídě. Přerývaný dech v jedné z chodeb staršího křídla ho prozradil a já byl skoro překvapený, když jsem ho zpoza rohu uviděl sedět na staré dřevěné lavici s dlaní na čele a místy těžce povzdychávat. Neptal jsem se, co se stalo, nezajímalo mě to. Kvůli tomu jsem nepřišel.
Pak se ale zvedl a já instinktivně uhnul jeho zraku a zašel za jeden z velkých sloupů uprostřed široké chodby. Šel mým směrem. Do kabinetu? Nejspíš, ale nemohl jsem to vědět jistě. V podpaží nesl své desky, hrudník se mu občas tíživě nadul.
"Neměl byste být ve třídě?"
Můj hlas ho možná vylekal. Jak jsem vyšel zpoza sloupu, obrátil se mým směrem. Ve tváři měl snad bolest. Fyzickou bolest. Polkl a odpověděl: "Ach, co vy tu děláte?" Znělo to velice mile. Velice.
"Jen jsem chtěl za někým zajít," řekl jsem a za pravým stehnem jsem držel samostříl. Bylo tam šero a zdálo se, že jemu nic nedocházelo.
"Aha, mohu vám pomoci?" zkusil to ještě, "Jestli hledáte…"
"Nehledám člověka." Zvolna jsem kráčel v kruhu jako vypočítavá hyena lačnící po zbylém masu.
"Prosím?" Tvářil se, že nerozumí a bylo to hodně přesvědčivé.
"Já vím, co jsi zač. Nemusíš se ani snažit. Skončíme to rychle." Zvedl jsem samostříl a namířil na něj. V jeho očích byl čistý strach. Naprosto průzračný, křišťálový strach. Pro mě to byla práce, ale on viděl tvář, která přinášela smrt. Jako všichni. Jenže takhle se dívají lidé. Ne oni.
"Co proboha chcete?" vyjekl a bylo to už docela nahlas. Kdykoli ho mohl někdo zaslechnout, vyjít na chodbu.
Ruka se mi znatelně roztřásla. Už to nemůžeš dělat, už nemůžeš dál pokračovat. Jsi slabý, špatný, starý. Naposled. Nech mě naposled udělat, co musím. "Chci vědět, kdo jsi."
Zoufalý obličej nevěděl, jak mi odpovědět. "Vždyť to víte. Proboha, vždyť víte, kdo jsem. Copak… Co to má znamenat? Tomuhle nerozumím."
"Svět má přirozený řád," sykl jsem a pevně sevřel zbraň, "Já ho udržuju. Tvorové jako ty, patří tam, odkud přišli." Ale vykládal jsem lži. Přirozené bylo, že utíkali, že se množili a hledali potravu. To byl přirozený řád a já ho narušoval - pro jejich bezpečí i to své a jiných.
Chtěl něco říct, ale zkřivila se mu tvář. Něco uvnitř na ty slova odpovídalo, ale proč se to nechtělo ukázat? Démoni nejsou takoví. Nemají v očích to co on. Chytil se za břicho a díval se na mě. "Prosím, já…"
Tentokrát jsem zamířil přesněji. Proč nechce ven?
Začal couvat ke schodům. Čelem ke mně couval jako před medvědem. Němá tvář smrti mu hleděla vstříc. A on se bál. Tak moc se bál. Vyděšený k šílenství. Nevěřil tomu.
Přitáhl jsem samostříl k hrudi a mířil už naposled. "Kde je?" Vrčel jsem jako vzteklý pes a čekal. Ještě jsem nemohl střílet. "Chci ho, tak kde je?" Ale on jen dál couval a po tváři mu stékaly kapky - pot, slzy. Možná obojí. Tak vylez zatraceně!
Pevně se držel za břicho, a pokud měl v sobě nějakou bolest, byla teď otupělá. Byl jako mládě bez matky. Na okraji útesu. Nadechoval se. A chtěl křičet.
Nemáš důkaz. April! April! Nemůžeš to udělat. Jenže to nemůže být mýlka. Nemůže! Zakřičí, přiběhnou a najdou tě tady. Neutečeš a už nedostaneš jinou příležitost. April! April!
Klapnutí a šíp vyletěl.
Nestihl vydat jedinou hlásku. Zoufale vypoulené oči na mě přesto křičely. Už nemohl nic dělat. Jeho tělo se zhroutilo k zemi. Ze srdce mu trčel lesklý šíp a on zborcený jako hadrový panák. Byl na místě mrtvý. Ale nic. Nic se nestalo.
Třásl jsem se a pomalu šel blíž. Samostříl v ruce před sebou v obraném gestu. Nic. Nestalo se nic. Těžce jsem polykal, chodba se mlžila. Viděl jsem jen jedno. Rudou krev vpíjející se do jeho oblečení. Krev. Ale oni nikdy nemají krev.
Schvátilo mě něco obludného. Bojoval jsem s tím. Musíš pryč! V záchvatu jsem popadl šíp a vytrhl ho z rány. Malé kapičky ještě padaly na zem. Jako stín, jako už tolikrát a přitom poprvé jsem se řítil pryč. Je mrtvý... Seběhl jsem schody. Znal jsem zadní východ. Dveře jsem téměř vyrazil. Přes dvůr, pak přes plot a pryč.
Už jsem se neohlížel za ničím, jen se nechal hnát kupředu. Možná jsem ale měl. Protože jsem až později zjistil, že jsem v šeru tam nahoře přehlédl siluetu v jedné z chodeb. Přišel pozdě, ale ne tak pozdě. On věděl, že jsem ho zabil.

-------------------------------------------------

Někdo zaklepal na dveře a dívka v obývacím pokoji se zvedla od televize. Otevřela a její vždy tak podivně nevraživý pohled probodl jeho tvář. Ani nepozdravila.
"Ahoj Eleanor. Hledám matku. Je doma?"
Neřekla ani popel, jen mu rozevřela dveře dokořán a uhnula. Odešla do kuchyně a pak zazněl její stručný monolog: "Přišel Abe, hledá tě."
Nikdy si nelámala hlavu se zdvořilostmi. Automaticky nazývala všechny jejich jmény. Moc lidí to nedělalo. Ona ano a tak působila hodně zvláštně. Bylo to skoro děsivé říct, že byla horší než vlastní otec. Ale nikdo ve skutečnosti nevěřil, že je jako on.
Aida vyšla z kuchyně, v ruce ještě držela utěrku, a když uviděla návštěvu ve dveřích, něco v jejím obličeji říkalo, že by ho nejradši zase vyhnala ven.
"Musím s tebou mluvit. Jen…"
"Pojď dál," přerušila ho prudce a zabouchla za ním dveře.
"Neukázal se, že?" Mluvil k ní tiše a nebylo to jen proto, že nechtěl, aby je nikdo neslyšel. V očích měl zoufání a na srdci ztěžklý balvan.
"Ne," vzdychla a skousla spodní ret, "Ne, neukázal se. Nebyl tu už možná tři dny. Možná déle." Byla v tom zloba, hluboký strach a obavy. Příliš neblahé obavy, o které se raději nedělila nahlas.
"Aido, musím s tebou mluvit." Krátce se otočil do chodby, ale byla prázdná a tak pokračoval. "Jde o to, co se stalo."
"Rex? Tak se jmenoval?" zatřásl se slabě její hlas a pevně se objala rukama kolem ramen.
Kývnul. "Aido, já jsem tam někoho viděl. Než zemřel." Odmlčel se, aby se ještě naposled nadechl. "Byl tam April."
Zavřela pevně oči a přitiskla palec na rty. Tušila to, jak by nemohla. Ale April nebyl vrah. Ne vrah lidí. Nezabíjel bez důvodu. Nikdy!
"Aido, já… Nikdo to neví. I když vím, že to byl on, nedokázal jsem to říct. Ale ty… Ty bys to měla vědět." I když ho zavrhl, pořád mu věřil, a když ho viděl se zbraní v ruce, otřáslo jím to jako nic předtím. Už nevěděl co dál. A nedokázal si přiznat, že mu jeho oči nelžou.
"Já nevím, kde je, Abe," šeptla a ruka jí klesla. "Já nevím." Třásla hlavou a přešlapovala na místě. Jestli ho skutečně zabil…
"Vím, že on by to neudělal, ale já to viděl. Rexovi nebylo ten den moc dobře, měl nějaké bolesti, snad zažívání, těžce dýchal. Nevím, co to bylo. Slíbil jsem, že za něj vemu hodinu. Pak…"
"Já ti věřím. Jen jsem pořád doufala, že to není pravda. Měl bys to oznámit, Abe."
"Je to tvůj manžel, Aido!" vybafl skoro vyděšeně. Nemohl jí to udělat, a přitom se vždycky považoval za posla spravedlnosti. Najednou byl ochoten zapírat.
"Jestli ho zabil, je to zločin. To nejde nechat jít, Abe. Jestli víš, kdo to udělal, řekni jim to." Zpříma mu pohlédla do očí. Tak pevně jako to uměla jen ona. Nechala ho tam stát v tichu a poroučela mu sama proti sobě rozkazy, které se mu příčily.
"Je to tvoje volba," vzdychl a otočil se. Bral za kliku s těžkým srdcem, ale už brzy měl ten kámen odhodit. Udělá to, ale nerad. Pořád stejně jako ona věřil. Sám dost dobře ale nevěděl proč.
Brzy se to dozví všichni. Aprila začnou hledat. Znali ho jako člověka s krví a dehtem na rukou. Zabíjel, aby ostatní žili. Ale teď byl vrah. A on věděl, že jakmile to jednou řekne, Aprila už toho nikdo nezbaví. Bude vrahem navždy.

-------------------------------------------------

Musel jsem pryč. Staré ztuchlé skrýše hadů ukryté v lesích, v rákosinách, v místech tichých jako na počátku světa. Táhni do bažin zmije. Tam, kam patříš. Zajdi tam a vícero tě nikdo nespatří. Ale já nechtěl zemřít. A v tom byl ten problém. Schovaný před těmi, jež mne hledali, jsem se malým okýnkem díval na vodní hladinu. Mlha kráčela ladně po její tváři a překrývala ji hedvábím tkaným z kapiček chladné vody. Vysoká suchá stébla se klátila pod neviditelnými nožkami rákosníků, jak v jejich nitru tančili na své vlastní árie.
Příroda vydávala zvláštní zvuky. Lidé jako já se v nich museli umět vyznat. Jako noční dům, který vrzne a zahučí, ale kdo může říct, kdo šel zrovna po schodech, když ho neviděl? Duchové skrytí v tmách za dveřmi ale neexistovali. A pokud ano, pak jsem znal jejich pravou totožnost. I příroda je měla, ale jen málo z toho chrastění a praskání větviček jim patřilo. Ty jemné niance mezi plachým zvířetem a tvorem, pro kterého nebylo jména. A přesto ho všichni ti němí živí tvorové znali. Žil tady stejně jako my odedávna. Z dohledu, doslechu. V trní houštin, v dírách po lesích.
Tak dobře jsem je znal. Bylo možné se jednou mýlit? Ty časy, kdy to bylo ještě přípustné, jsem propásl. Byl jsem přesvědčený o vlastních schopnostech jako nikdo. A přesto jsem selhal. Jak se to mohlo stát?
Stále jsem vyhlížel z chatrné boudy na břehu vzhůru nad rybník. Očekával jsem, že něco přijde. Ale nevěděl jsem kdy. Ovšem až se tak stane, poznám to. Ten pocit, že to přichází. Všechno, co se dělo, bylo náhle tak důvěrné jako v dobách minulých. Něco nepostřehnutelného ve vzduchu, co jsem tak dobře znal. Přicházelo a odcházelo. A já se bláhově bál, co všechno jsem za ta léta ztratil. Jak odeznívá zvuk, hlas mého starého já. A přesto - byl jsem pořád stejný. To snad jen strach, snad jen uplynulý čas mě donutil věřit tomu, že už nejsem. Tím spíš jsem se nezměnil.
Divné podezření na mě však přišlo, když se ticho a klid na rybníku protáhly na neúnosnou mez. Vstal jsem a opatrně vyšel ven. Světlo mi ranilo oči a já si připadal, že mě vidí celé tisíce, ale nikdo tu nebyl. Za boudou vedla stará zarostlá stezka, kam jsem pro jistotu umístil slabé lanko. Kdyby tudy někdo v noci prošel, najdu ho přetržené a budu vědět, že tu čmuchali. Mohla tudy projít i zbloudilá srna, ale potřeboval jsem vědět, zda mám být na pozoru, nebo moct zavřít oči bez tolika obav.
Hledal jsem lanko mezi stébly, ale nenacházel. Copak jsem ho špatně upevnil? A pak jsem nahmátl zkroucený konec zamotaný do kopřiv. Bylo přetržené. Přeci bylo. Já měl ten dojem.
Rozhlížel jsem se a pátral po pohybu v příšeří zamračeného dne, ale neviděl jsem zhola nic. Pokud tu někdo byl, už dávno se vrátil zpátky, odkud přišel. Jenže kdo? Cestou jsem uvažoval, ale bylo to předem marné snažení. Pak jsem si ale všiml něčeho, co jsem na odchodu přehlídl. Na zemi v ušlapané trávě ležela navlhlá obálka. Zřejmě ji někdo nechal kdesi ukrytou a noční vítr ji odnesl sem. Naštěstí nebyla vodou přímo nasáklá a dala se otevřít. Vypadala jako omyl v bohapustém kraji, ale kdepak - nebyla. Vytáhl jsem list papíru, jediné co v ní bylo, a četl.
Odkládal jsem ho pak snad v ještě hlubším zamyšlení, ale již nad jinými věcmi. Nebylo by nic platné ptát se kdo. Ta obálka přinášela jiné otázky, na které bylo třeba odpovědět. A já znal jediného člověka, který by mi s tím mohl nějak pomoct. Říkalo se mu Doddy.

-------------------------------------------------

"Musím ti za to poděkovat, bez tebe bych se sem nedostala, Doddy," řekla starší žena s tmavými vlasy a její hlas se rozléhal po chladných stěnách zalitých umělým světlem. Přemýšlela nad tím, kdy tu byla naposled. Bylo to opravdu dávno.
Muž v zeleném plášti s rouškou jdoucí svižně po jejím boku přitakával: "To je naneštěstí víc než pravda. Je mi líto tvého muže. Nejdeš sem doufám jen kvůli tomu."
"To se ještě uvidí," zamručela a tupým pohledem protínala vzduch před sebou.
Za nimi šla s mírným odstupem mlčící dívka. Hnědé vlasy s popelavým tónem měla po otci, oči mluvící za ni však vlastnili oba dva rodiče. Na nějaký čas se rozhodla zůstat doma, zvlášť po tom co se stalo. Podivný chaos událostí halila nepřirozená mlha. Přemáhal ji dojem, že v ní muselo být něco víc. Přála si to vidět, a tak začala uvažovat nahlas. Dovedlo je to až sem.
Starý doktor s kůží zažloutlou už podobně jako jeho vlastní pacienti otevřel dveře jedné z místností. Sám dovnitř nešel, ale než se vytratil, promluvil k Aidě: "Myslíš, že tu mladou bys tam měla pouštět?"
"Je jí osmnáct. Není malá," konstatovala suše a pustila dceru jako první. Ta k nim jen krátce obrátila prázdný výraz beze slov. Aida vzala za dveře. "Díky, dám ti vědět, až půjdu." Došla opatrně k dceři a vzala ji za rameno. Všude kolem ležela na márech těla s označením krytá pytli. "Kdyby ti bylo zle, Elo, tak řekni."
"Byl to můj nápad, dobře?" odsekla. Prohlížela si všudypřítomnou smrt stejně tak mrtvě. Ale když stál člověk blíž, cítil v její tváři podivné jiskření. Dojem dravce na rukavici vyhlížejícího něco v dálce. Její plytký dech se měnil ve slabou páru. Chlad se vkrádal pod kůži. Vykročila a obcházela neforemné balíky. Její matka šla opačným směrem. Hledaly ten správný.
"Takhle to dělají vždycky?" promluvila k ní Eleanor, zatímco četla cedulky.
"Když umřeš jinak než ostatní," začala Aida, "tak skončíš tady." Krátce podržela jednu z cedulek a zase ji pustila. "Je jich tu hodně jen proto, že míst jako tohle moc není. Je málo lidí, který by v tom dělali. Nejde o to, že jsou tu mrtví, jde o vzdělání. Moc lidí ho nemá. Pak je svážejí centrálně. Dělají zvláštní pitvy, ale u něj to nebude třeba. Je jasné, na co zemřel." Sehnula se k jednomu z pytlů a chvíli ho zkoumala. "Pojď sem, to je on."
Eleanor k ní došla z druhého konce sálu a Aida vzala za zip. Na chvíli se zastavila a zvedla hlavu. "V pořádku?" Její dcera jen kývla a tak pytel otevřela.
Byl bledý, všechno z něj vyprchalo. V barvách byl život a v temnotě smrt. Zavřené oči kusu masa bez duše. Stal se z něj jen materiál nutný k pohřbení a bylo jedno, čím byl předtím. Skončili na stejném místě. Všichni do jednoho.
Otevřela pytel jen do pasu. "Mělo by to stačit," řekla a zkoumavě ho prohlížela. Ve hrudi měl omytou ne zcela zacelenou ránu. "Je tu krev." Zakroužila prstem kolem zranění. "Být on, taky bych zmizela."
Dívka pokyvovala hlavou a přemýšlela. "Nemusí být čistý." Pak odešla a vrátila se s dlouhým nožem a kusem hadru. Čepelí zvolna přejížděla po kůži od krku k břichu a pozorně ji sledovala. "Myslíš, že by se mýlil?"
"To nevím," zamručela Aida a rozvážně se opřela o máry. "Nemůžu to vyloučit, i když bych chtěla."
"Všichni si to myslí," namítla její dcera a dál se věnovala mrtvole mladého muže. "Věří mu vůbec někdo?"
"Asi ne," vzdychla Aida. "Byla to brutální vražda."
"Možná."
"Podle nich ano, navíc neměl důkaz." Obrátila zrak zpátky k tělu. "Neotvírali ho. Ani se nesnažili."
"Zbytečná práce, přesčasy nikdo neplatí," bručela Eleanor a na chvíli odložila nůž.
"Co chceš dělat?"
"To nevím." Přemýšlela skloněná nad jeho hrudí a pak zvedla hlavu. "Ví o něm něco? Má nějakou kartu, záznamy vyšetření?"
Aida jen kroutila hlavou a s unaveným oddechnutím se narovnala. "Rex. Připadá ti nezdravý?"
"Prý měl bolesti, přerývaný dech."
"Jak to víš?" Už dávno se rozkřiklo podezření vůči jejímu otci, ale tohle věděla jen Aida. Jen Aida a Abraham.
Ela vzala nůž do sevřené pěsti a zabodla ho do těla. Odporný zvuk jako by projela mazlavým jílem a pak ho vší silou vytáhla ven. Na čepeli se zachytila podivná táhlá černá hmota. Střetla se s Aidinýma očima a odložila nůž. Rána, která zůstala v oblasti kolem žaludku, ze sebe už nic nevydala. "Byl uvnitř, ale už je mrtvý."
"Můžou žít v mrtvém těle. Pěstují je."
Eleanor namířila prst na ránu v hrudi. "Má posvěcené šípy. Jedno jak jsou staré. Funguje to. Dostalo se to do krve a pak k němu. Nemusel to vydržet. Neměl by. Tenhle Rex byl jako živá konzerva, držel tu věc v sobě a ona měla co jíst. Časem by ho vyžrala zevnitř a vzala si jeho kůži. Selhávaly by mu orgány. Pak by se zhroutil. Byl to jen začátek. Zabila by ho. Neměl šanci."
Aida vzala nůž a podržela si ho před obličejem. Znala to moc dobře, ale byl tu problém. Když z toho má vzniknout živý démonyk, musí dát démon kus sebe. Je to jako nedokonalá regenerace těla. Vlastní malá část, kterou odloučí a pěstuje v někom jiném. Jenže potom potřebuješ démona. A mohla taková stvůra vědět, kam Rex míří? Kde pracuje? Byla by to výhra. Nic by mu tam nechybělo. Mohl by rozpoutat peklo. A nebo jen vyčkávat. Nechat mizet lidi.
Ela podala Aidě hadr a ta očistila nůž. Dívala se na svou dceru a někde uvnitř ní bujela zloba. Bylo jediné místo, kde mohla nabýt tyhle znalosti. "Otec to ví?"
Ele zajiskřily oči. Kdysi dávno ho neposlechla. Víc než jen neposlechla. Lhala, zničila všechno, co pro ni stavěl. Neměl o tom celou dobu ani tušení. Využívala toho, že se příliš často neptal. Co škola? Dostal by jednoslovnou odpověď. Proč se ptát? "Ale tys to věděla."
Aida vybuchla vzteky. "Ano, já to věděla. Došlo mi to, ale nic jsem neřekla. Protože on by to nechtěl slyšet. Zradila by si v něm všechno!"
"Nic do mě nevložil, žádnou důvěru - jen chtěl, abych byla jiná. To je vše," oponovala a vzala jí nůž, aby ho vrátila. Udělala, co sama chtěla, a udělala dobře. Cítila to. Bylo to jen její rozhodnutí. Vážila si svého otce víc než kdo jiný, proto ho neposlechla.
Aida už se nechtěla hádat a vydala se ke dveřím. "Vzkážu, že jsme tu skončily."
Když vyšla na chodbu, uslyšela rány, jak někdo něco táhl po kovu a zvuk tekoucí vody. Doddyho našla rychle v jedné z místností. Byl uprostřed práce. Kuchal nějakého staršího muže a na tabuli za ním bylo krvavou křídou napsáno několikero údajů o vnitřních orgánech. Ty zkratky jí kdysi vysvětloval.
"Už jdete?" tázavě odložil hadici na stůl s mrtvolou a obrátil se k ní.
"Rexovi musí být provedena pitva, Doddy. April věděl, proč to udělal."
"Mluvíš dost jistě," zarazil se doktor a sundal si gumové rukavice, "Ta věc je skoro vyřízená."
"Já vím."
"No dobře," krčil Doddy rameny a hledal v kapse klíče. "Podívám se na to, až tohle dokončím. Do zítra to bude. Jestli něco najdu, dám ti vědět."
"Není to z dobré vůle," zastavila ho prudce, "Ten chlap má v sobě nezralého démonyka."
Doktor zvedl oči a změřil si ji plamenným pohledem. Pořád byl dost živý na to, v jak mrtvém místě pracoval. "Měl příznaky? Jestli je to mladý, ta věc tady někde je Aido. A jestli zjistí, že o něm víme, tak si nás najde. April je mrtvý, společensky zemřel ve chvíli, kdy se to podezření, že to udělal, potvrdilo. Jemu to už nepomůže, ale tebe to může zabít."
"Ta věc musí zemřít, Doddy, pokud je tohle ještě smrt," mluvila polohlasem a pak vyšla zpátky na chodbu. Následoval ji a bez dalšího slova vedl ven. Eleanor se k nim po cestě přidala. Když je obě pouštěl, neměl už ani chuť se loučit. Ale pak když mizely po cestě, přece jen to nevydržel.
"Byl tady," křikl za nimi.
Aida se obrátila. Nemusela se ptát. Věděla, o kom mluví.
"Byl tady asi před dvěma dny a chtěl ho vidět. Říkal to samé. Má stejnou logiku jako ty, ale on ho nechtěl vyplašit. Jakmile se obnoví vyšetřování, ta věc se to dozví a začne hledat ty, co hledají ji."

-------------------------------------------------

"Kdy si naposled viděla tátu?" Aida seděla za volantem a přidávala plyn. Chtěla být co nejdřív doma, ale tam stejně nebylo co dělat. Neměla kde začít. Od čeho se odpíchnout. Nenapadlo ji nic pořádného a přitom věděla, že nemůže pro informace tam, kde je mají. A pak tu byl April. Bůh ví, kde teď byl.
"Co tím myslíš, mami." Eleanor se na zadním sedadle tvářila naprosto nezúčastněně. Byla to až děsivě dobrá lhářka.
Aida měla sto chutí prudce dupnout na brzdu a vyříkat si to s ní. Slyšela jejich rozhovor s Abem. Číhala tak dlouho, dokud se April neukázal. Měla chuť ji zaškrtit, ale za co? Za to, že byla lepší než ona. Mohla být na ni pyšná. Zato April by se zbláznil. "Tak kdy?"
"Nemluvila jsem s ním," odpověděla s tím lhostejným tónem. "Někdo mu poslal dopis. Na jeho místo."
Aida krátce pohlédla do zrcátka, aby si ji prohlédla. Dívala se oknem ven, ruce zkřížené na prsou. Co to jen bylo někde v tváři její dcery? Co to jen bylo? Nebylo jí to podobné.
"Neví to, nemohl na mě přijít - byl to jen úryvek z jedný knihy," zamručela do zadýchaného skla.
Aida obrátila zrak na cestu. Byla to lítost. Neznala ji takovou, nebo ji spíš už jen dlouho neviděla. Vlastně od té doby, co byla Ela na škole, se viděly hodně málo. Jít na internát bylo to její pevné rozhodnutí, ale přesto ho nějakým způsobem litovala.
"Kdybys to nebyla ty, táta by tě určitě pochválil. Jeho samotného to nenapadlo," řekla Aida, ale měla pocit, že tím to jen zhorší.
Ela zabořila nos do skla a mlčela.

-------------------------------------------------

Ewelin právě vycházela ze školy. Tradičně jako jedna z posledních, ale často také jako jedna z posledních přicházela. Ačkoli to měla do školy sotva jednu ulici. Bylo už docela chladno, listí se snášelo na chodníky a všude vznikal ten hrozný tlející nepořádek. Ještě musela nakoupit, a tak se snažila trochu si pospíšit.
To, že ji vyslýchali kvůli Aprilovi, ji příliš nepálilo. Měla dost práce na to, aby se zaobírala ještě něčím jiným. Víc jí hlavou vrtaly návrhy na důtky a neomluvené hodiny. Zpropadení haranti. Věčně nějaké starosti navíc. Pak vám nechají na chodbě mrtvolu a reputace školy se zase valí do kytek. Byl to nekonečný boj, protože se každou chvíli něco stalo. Ale naštěstí to jinde nebylo jiné. A dokud nebyli mrtví sami studenti, rodiče neměli na výběr než to akceptovat jako součást běžného dění.
Přešla silnici a běžela, aby utekla přicházejícímu dešti. Odporné počasí! Sukně se jí vlnila kolem kotníků a špičaté botky klapaly na asfaltu.
"Ewelin!"
Někdo ji popadl a vtáhl do vchodu. Nestihla už nic udělat, ale i tu facku si nakonec rozmyslela, když ji pustil. "Idiote! Víš, že jsem stará. Trefí mě šlak a co budeš dělat!"
"Rex nebyl čistej," sykl jsem a těkal očima po tichém domě. Nikdo mě neměl vidět, snad se to zatím dařilo.
"To znamená?" odsekla a rovnala si kabát.
"Že měl v sobě nejspíš démonyka. Víš, co ta věc dělá. Navíc nepadá z nebe. Rex k tomu musel nějak přijít. Chci zjistit jak."
"Najdou tě, Aprile," řekla a hrábla do kabelky. "A až tě najdou, budeš mít problém. Protože všichni vědí, že si to byl ty. Abe tě viděl a já bych tě ani vidět nemusela." Vytáhla kapesník a očistila si zamlžené brýle.
"Chci vědět, co byl zač."
"Rex?" protáhla a nasadila si brýle zpět na špičatý nos. "Dojdi si pro jeho složku."
"No tak, Ewelin," povzdychl jsem, "Víš to líp."
"A z paměti," ušklíbla se a zavřela kabelku. "Nuže byl to nadaný student, velice pilný, ale na stipendiu. Dostudoval s červeným diplomem. Malý zázrak. Měl velice pestrý životopis. Při studiu si přivydělával, ale rozhodně ne v oboru. A dělal dobrovolníka. Solidarita k dobru. Bylo tam několik nemocnic a nakonec stálejší úvazek v sanatoriu na poslední asi rok. Docházel tam jako neplacený asistent. Byl asi lidumil. Je to mimochodem kus odsud."
"To mi stačí, díky," zmizel jsem a ona se za mnou nevraživě otočila. To už jsem neviděl. Asi jsem našel talent na přehlížení důležitých věcí.
"Sanatorium - ne blázinec, Aprile. Démoni starý nemocný maso nežerou," odvětila za závanem vzduchu, který byl to jediné, co po mně zbylo.


 


Aktuální články

Reklama