>/ V dubnu 3

2. srpna 2015 v 20:14 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
"Neměl jsem…"
"Zavřeš už hubu, Abe!" utnul jsem ho prudce a šel dál zmoklou ulicí.
"Nic jsem neřekl!" vyštěkl rozzuřeně.
"Ale já vím, co si chtěl říct. Je mi to jedno! Udělal si správnou věc."
Argo šel s námi, ale vděčně se držel v zadu s Aidou. Tušil, co asi přijde spolu s mým návratem a bylo to tady. Někdo se horečně omlouval, druhý mě obviňoval ze zločinu. Mně šlo o jediné. O potvoru, která běhala někde kolem. Sypalo se to, oficiálně jsem sice ještě nebyl volný, ale Doddy už to nevydržel. Ani ta mrtvola už by to dlouho nemusela vydržet. Tak promluvil.
Nedávno jsem ho navštívil v práci. Znal jsem ho přes Aidu a koneckonců lidé jako já, se tam chtě nechtě taky občas ukázali. Je to ale dost daleko a nebylo snadný se tam dostat. Taky to chvíli trvalo. Jen jsem se Rexovi podíval do tváře a zase odešel. Doddy dostal instrukce a pak přijela Aida. Doteď jsem měl dojem, že mi neřekla pravdu o tom, proč tam jela.
Vyšetřovatelé to už věděli. Že je Rex sice oběť, ale na tak docela moje oběť. To mohlo přinést problémy, jakých jsem se bál, ale tím spíš jsem musel jednat rychle. A ředitel ústavu, kam jsme mířili, byl naštěstí relativně milý chlap. Jenže to už mě bral Argo za rameno a ukazoval na dveře domu, který jsem míjel.
"To je ono, Aprile."
"Cože?" Nevěřil jsem vlastním očích. Co tu zatraceně dělám? Mohl jsem rovnou zůstat doma. "Je to domov důchodců!"
Abrahame jen kroutil hlavou a šel dovnitř. "To ty si sem chtěl!"
Bez dechu jsem si prohlížel jeho záda a i Aida se zdála, že má stejný názor. Zato Argo se skoro smál. Měl jsem chuť mu jednu vrazit. Blázince jsou plný lecčeho. Znal jsem pár případů, kdy se tam démoni schovávali. Ale tady by se schoval jen totální cvok. Když jsem konečně vešel, překvapil mě ale Abe nakloněný u recepce.
"Mohla byste mi zavolat doktora? Rád bych s ním mluvil. Abrahame. On si mě určitě pamatuje." Když si mě všiml, odvrátil se od telefonující dívky ke mně. "Proč si mi neřekl, že starý David je tu ředitel?"
"Vypadám, že jsem to věděl?" Netušil jsem, o čem blábolí. Ale očividně toho člověka znal, a jestli ho znal, možná by to utrpení mohlo být tím rychlejší, že nikdo nebude mít žádné hloupé otázky. Alespoň ne na mě.
"Můj starý kamarád z dětství. Je normální. Můžeš se začít bát a přemýšlet, jak mu budeš vysvětlovat, co tady chceme." Ani se nesnažil mluvit příliš potichu.
"Nemáš chuť to zabalit?" dobíral si mě Argo usazený v křesle auly a Aida se raději tvářila, že k nám vůbec nepatří. Předem jsem věděl, že to je první a poslední místo, kam se mnou jdou. A pak se ozval nadšený hlas.
"Davide!"
"Abrahame. Ani si nepamatuju, kdy jsem tě naposled viděl. Co tu děláš? Snad se nechceš ubytovat?" Odkudsi se zjevil starší oplešatělý muž, a sice ne až tak nadšeně nicméně se s Abem uvítal přinejmenším srdečně.
"Počkám tady," ošíval se posměšně Argo z křesla a já se snažil tvářit alespoň trochu mile, abych se k těm dvěma mohl přidat.

-------------------------------------------------

V jednom měl starouš Argo pravdu. Ta návštěva byla zbytečná. Doktor nás nechal projít se po domě, ale tvářil se nelibě. Nakonec i Abrahame na mě vrhal dost nepříjemné obličeje. Všude bylo jen plno nemohoucích staříků na lůžkách. Někteří už na pokraji smrti. Měl jsem chuť vytáhnout dýku a ukončit jejich trápení. Při představě, že takhle dopadnu, se mi svíral žaludek.
Na zadku plena, sestra, co vás krmí, čtyři stěny a nikde nikdo. A vy už ani nevíte, kdo jste a co tu děláte. Nejste schopni se obléknout ani slézt z postele. Jste troska. Duše uvězněná v těle. Je to horší než být mrtvý. Je to stokrát horší než být mrtvý, protože si to uvědomujete. Ten děsivý pohled mě hnal pryč. A Abrahame nakonec taky. Snažil se být na mě milý, když už mě prásknul, ale jeho trpělivost jsem povážlivě narušil a už nic nevydržel. Mé zkoumavé pohledy tedy určitě ne. Věděl, že v každém tom skomírajícím starci vidím krvežíznivou obludu.
Nakonec jsme odešli. A teď sedím doma v pracovně a nevím, co dál. Už jsem vyčerpával poslední kapičky v sudu. Byl to slivek na dně sklenice. Už jsem nic neměl. Co jsem přehlídl? Něco jsem musel zapomenout. Ta věc tu někde je. Proč ji nevidím?
Shrbený v opěradle jsem propichoval kdysi orlím zrakem tužky rozházené po stole. Rex Cerastius. Mladej kluk. Život měl před sebou. Ukončil jsem ho já a ne ta bestie v něm. Nemohl za nic. Bylo to jako nehoda. Jako hodně špatná nehoda. Takový velký omyl, který vám vezme život. Nemusíte nic provést. Prostě se to stane. Není to fér jako mnoho jiných věcí. Do poslední chvíle byl jen člověkem, co se lidsky bál. Já v něm viděl stvůru, ale byl to jen chudák. Život mu nic nepřál a rychle ho opustil. Tohle by si nezasloužil nikdo.
Cerastius. Ty hloupý latinský jména. Věděl jsem, kde se berou. Dávají je odloženým dětem, které se ukážou, že nejsou tak docela podle normy. Ale asi to nebyl kdejaký velký šikula na abnormální jevy. Spíš nechtěné novorozeně, které omylem vyvedlo něco divného a rodiče se lekli. Bývalo to tak často. Dávali jim pak po odložení do domovů nová jména i příjmení. Cerastius. Latinsky to byl rožec. Obyčejná malá bílá kytka. Plevel. Ty v těch ústavech vážně netrpěli originalitou.
Jenže ten kluk skončí v zemi a nikdo mu neřekne proč. Nikdo, i když to má důvod. Někdo to udělal, ale oni ho nenajdou. Ani já ho nenajdu.
Pak jsem zaslechl šramot na schodech. Znělo to přesně tak, jako když někdo po tmě zakopne a ještě snaživě šátrá kolem, aby stihl zbrzdit pád. Někdo mě musel pozorovat. Nechal jsem si zase otevřené dveře.
Vyběhl jsem nahoru a ještě slyšel klapnutí kliky. Vešel jsem do pokoje a našel ji, jak leží v posteli a loupe mandarinku.
"Cos dělala dole, mladá dámo?"
"Před půl hodinou jsem dostala hlad a došla jsem si pro jídlo. Probral ses brzo," odvětila Ela a dál se věnovala ovoci v rukou.
"Hezky si se prolítla, drzounko. Funíš jak čert, vidím to odsud. Příště až mě budeš chtít špiclovat, tak si rozsviť na cestu." Mluvil jsem k ní jako k někomu, kdo se mnou pracoval, a ne jako k dceři. Jako kdyby měla snad chtít čmuchat v mé pracovně. Byl jsem vážně naivní. Kdybych se raději začal ptát sám sebe, proč s ní neumím jednat normálně spíš, než ji obviňovat, že se neumí chovat. Jen mi to vracela.
Chtěl jsem zabouchnout dveře a vrátit se, ale pak na mě zavolala. "Proč rozsvítit?"
"Protože pod lampou je největší tma," zavrčel jsem s tou nechutnou ironií a zavřel.
Jenže pak se rozsvítilo i mně. Proč by démon lezl do baráku plnýho lidí s alzheimerem? Třeba proto že by ho tam nikdo nečekal.

-------------------------------------------------

"Buďte alespoň tak laskav a chovejte se tiše," vrčel doktor mým směrem, když mi otevíral jednotlivé dveře pokojů.
Ani jsem nevcházel, jen čekal, až se ozve šestý smysl. Někde tu musí být. Skoro mě překvapilo, že jsem tu doktora vůbec našel. Asi má rád přesčasy, dobře placený lidi si to alespoň můžou dovolit. Ale že by byl rád, že mě vidí, to se říct nedalo. Trpělivost mu ale naštěstí alespoň do této chvíle nechyběla, protože dělal vše, oč jsem ho požádal.
"To bylo celé patro?" zamručel jsem v té tmě jeho směrem. "Tak potom můžeme nahoru."
Zlostně se vydal ke schodům a já ho následoval. U paty se ale zastavil a obrátil ke mně. "Je jediný důvod, proč to dělám, ale ten mi přestává stačit. Nakráčíte sem uprostřed noci a chcete vidět moje pacienty."
"A vy tu náhodou uprostřed noci ordinujete, doktore," zasyčel jsem na něj a s výhružně zvednutým rtem se přitáhl blíž. Ustoupil krok ke zdi, ale pořád se tvářil dost naštvaně. "Vy nevíte, kdo jsem, a radím vám, moc se neptat. Ale garantuju vám, že bude rozhodně lepší mě poslechnout."
"Jsem tu jenom proto, že máme dohodu, abyste věděl. Říkal, že jste cvok a že vám nemám odporovat. Nejraději bych vás tu ale zavřel," vychrlil ze sebe na půl dechu.
"Dohodu?" Skoro jsem ho přimáčkl ke zdi. "Jakou dohodu?"
"Abrahame říkal, že přijdete. Měl jsem tu dnes zůstat. Řekl mi, že když vás tu provedu, tak se nic nestane, ale já si nejsem tak jistý. Co jste sakra zač?"
Funěl jak přidušený býk a já překvapeně odstoupil. "Tohle jste si dohodli?"
"Spíš jsem se nechal přemluvit," zavrčel a odlepil se od bílé zdi.
Abrahame? Co s tím má společného? Kolečka se začala točit a střípky rozbitého skla pomalu nacházely své sousedy. Abrahame. "Co říkal?"
"Že jste jako blázen a že hledáte někoho, kdo tu určitě není. Ale nevzdáte se jen tak. Neobtěžoval se to příliš vysvětlovat, říkal, že bych tomu nerozuměl. A Abrahame byl vždycky trochu divný. Tak jsem to nechal být. On je cvok, tak jeho kamarádi asi taky. Hlavně když mi dá zase pokoj."
Takže Abe to věděl. Byl si jistý, že tu není. "Jo, doktore, dá vám pokoj." Měl jsem mu asi děkovat za sdílnost, ale na to už jsem nemyslel.
Seběhl jsem shody do přízemí a vyšel skrz aulu na ulici. Oranžová záře sytila prázdné město falešným dnem. Ale noc se přeci jen zvolna přehupovala k ránu. A všechno dávno spalo, jen já to nedokázal. Teď jsem nemohl. Teď ne.
Jak jsem šel dál a vybavoval si matně adresu, na kterou jsem mířil, skládaly se kousky v mé hlavě zpět do obrazu zrcadla, které na mě mluvilo. Už to dávalo smysl. Teď už ano. Abrahame měl rodinu. Ale kdo ji kdy viděl? Nikdy jsem jeho ženu nepoznal. Nikdy nás nezval k sobě domů. Postavil kolem sebe hrad ze vzduchu. Nemluvil o důležitých věcech, tohle vždy míjel. Žádné historky o hádkách a všech těch pitomostech, které se stávají, když máte doma ženu a malé dítě. Takové ty drobnosti, kdy se chytnete pro nic za nic. Tohle nikdy neříkal.
Byl to on, kdo ho od začátku bránil. To si jen namlouváš, Aprile. To je šílenství. Vykládal to pořád dokola, ale věděl, proč to říká. Nějak mi to totiž vymluvit musel. Nevěřící Tomáš - nic s tím nemá společného a já jsem přece blázen. Vodí mě za ruku, utěšuje a nutí se mi jako přítel. Pod světlem je největší tma, Aprile. Přesně tam. A on věděl, kde je jeho světlo. Já jsem to byl.
Než jsem přešel celé město, mohlo být už téměř svítání. Ale pořád byla tma a já stál před tím domem, který měl být jeho. Nebýt Aidy, nikdy bych tu adresu neznal. Nikdo by ji neznal. Byla tam branka, ale jen na západku. Tak jsem si otevřel a vešel ke dveřím. Ale na zvonek nikdo neodpovídal. Taky už mohl zmizet, možná mě viděl. Musel jsem něco rychle vymyslet, jenže jsem tam šel bez zbroje. Měl jsem jen tu dýku schovanou u pasu a nic víc.
Oběhl jsem dům a hledal v té tmě otevřené okno. Ten poctivec ve strachu z lupičů všechno zavíral. Alespoň zadní dveře na zahradu tam byly. A tak jsem vytáhl kudlu a během tří minut s ní vylomil zámek. Vpadl jsem dovnitř jako velká voda, hnal se celým domem, ale ten zpropadený parchant tam nikde nebyl. Pozdě, Aprile. Pozdě.
Pomalu jsem procházel a nahlížel do místností. Sakra, měl jsem tak nechutnou pravdu, až se mi dělalo zle a on mohl být kdekoli. V tom domě žil sám. Žádná šťastná rodinka. Všechno to byla lež. Jenže kam sakra šel? Věděl, že já budu u doktůrka prohledávat stařenky. Tak na co se chystal? Sedl jsem si na zápraží zadních dveří a poslouchal noční šum. Kde jsem ještě nebyl? Co jsi přehlídl? Co jsi jen přehlídl?
Rex. Ptal jsem se na Rexe Ewelin, ale na jedno jsem se vůbec nezeptal. Kde Rex bydlel.
Vypálil jsem jako kulka a hnal se ke škole. Jeho složka, tam je všechno. Ewelin ji má v kabinetě. Tak jsem to vzal tentokrát oknem, aby byla změna. Jen jsem upřímně doufal, že tříštící se sklo nikdo neslyšel. Zadní strana školy měla místy ještě stará dvojitá dřevěná okna. Jen na kličku, bylo to snadné. Jen zámek do její kanceláře jsem musel opět vylomit. Složku už jsem pak našel rychle.
K ránu už začaly jezdit první spoje. Skočil jsem do tramvaje a věřil tomu, že ten stroj už dokáže porazit i moji kdysi vynikající fyzičku. Ještě jsem zvedl telefon a volal Aidě. Nejdřív to nezvedala, ale když už jsem s tím chtěl praštit, uslyšel jsem její unavený hlas, který nestihl ani vychrlit výčitky, které teprve hledal.
"Přišel jsem na to."
"Na co proboha? Aprile, proč nejsi doma?" Zněla tak strašně unaveně, až se i mně začalo chtít spát.
"To nic, zůstaň tam, prosím tě." Zavěsil jsem a s ujištěním, že je v pořádku, nervózně čekal na tu správnou stanici. Bylo to něco hrozného.
Pak jsem se vyřítil z vozu a bezhlavě se hnal v počínajícím ranním šeru a sledoval čísla domů. Byla to všechno krajová zástavba města. Ale domy byly staré. Kdysi výstavní klidná čtvrť. Dneska měli za rohem fajrující průmyslovou zónu. Do nosu mě praštil ten podivný sladký puch. Ta pitomá kafilerka stála sotva kus odsud. Lidi ji tu nechtěli, ale lobby bylo silnější než pár nájemníků s transparenty. Pamatuju si ještě tu kauzu. Snažili se, ale všechno to časem odeznělo a ta fabrika tu zůstala. Fabrika na smrt. Všechno zdechlý tam šlo do pece.
Skoro jsem se zděsil, když jsem uviděl dům, ve kterém ten chudák bydlel, ale na druhou stranu se nebylo moc čemu divit. Ani nezamykali a já se hnal po schodech tý odporný barabizny s děravou střechou a hledal ty správné dveře. Modlil jsem se, aby měl cedulku na dveřích. Jinak nebyla šance to najít líp, než všechny dveře tady začít vyrážet. A na to už jsem ramena ve svém věku neměl. Ale byla tam - Cerastius.
Pomalu jsem otevřel dveře a vytáhl jedinou zbraň, kterou jsem ještě měl, připravený tu ze sebe sedřít duši a třeba ji tu i nechat. Jen když tu zůstane i on. V bytě toho bylo málo. Démoni jsou parchanti. Třeba Rexovi něco slíbil. Utáhl ho na nudli a dneska se peklu nemusíš upsat, abys byl jejich. Stačí málo. Stačí věřit. Věřit, že ti pomůžou.
Minul jsem starý dřevěný věšák a mířil do místnosti před sebou. Bylo tam takové ticho. Nelidské ticho. A když jsem překročil práh, uviděl jsem ho. Stál u okna zády ke mně a nejspíš si vůbec neuvědomil, že tam není sám. A já udělal tu chybu, že jsem místo na cestu zíral na něj a kopnul do trepek u matrace. Jen to málo stačilo, aby se otočil a uviděl mě. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem předem mrtvý, protože bez jediné výhody tohle i se životem vyhrát nemůžu.
"Seš šikovnější, než jsem si myslel, Abe," vydechl jsem s nožem za zády. "Hezká rodinka, idylickej život, slušná práce a čistej rejstřík. Nevěděl jsem, že tak dobře lžeš. Nebo možná jen neříkáš všechno. To oceňuju. Fakt bych to do tebe neřek."
Ve tváři měl první ostré paprsky nesmělého ranního slunce a dlouhé hluboké stíny. Díval se na mě a takhle jsem ho neznal. Vlastně jsem ho celou dobu vůbec neznal, tak co jsem si namlouval. On věděl, že je konec. Stejně se jen tak nevzdá. Měl jsem se asi vážně začít modlit. Odstoupil od okna a pak si všiml lesku čepele. Přerývaně se nadechl a já jen viděl, jak jeho noha pomalu couvá, ale pak se zastavil a ušklíbl se.
"Máš pravdu. Jen do mě, Aprile. Já nemám, co ztratit."
Nůž jsem už držel před sebou a o dost jistěji než dřív. Nebyl ani svěcený, neměl jsem tu pitomou vodu, neměl jsem nic. Potřeboval jsem to. Tahle věc mu neublíží ani trochu. Trochu možná. A on se tak snažil. Je na čase, abych se i já alespoň snažil. A pak jsem ucítil tupou bolest v týle.

-------------------------------------------------

Zhroutil se k zemi, jak se mu okamžitě zatmělo. Nůž mu vypadl z ruky a dívka za ním pustila dřevěný věšák a vyděšeně hleděla na překvapeného muže u okna, ještě vystrašeněji pak na svého otce před sebou.
"Tati, promiň." Svezla se k němu se slzami v očích a snažila se zjistit, zda je v pořádku.
Abe stál zaraženě u okna a cítil pomalu bijící srdce ve své hrudi. Zabil by ho. April by ho býval zabil. Někde v temnotě jeho mysli to už bylo jedno. Měl pravdu - neměl už dlouho proč žít. Ale pud sebezáchovy přeci jen neztratil. Ne, cítil ho v sobě, jak se mu připomíná. Ale nebyl to jen on.
"Tati," vzdychala a zoufale ho hladila po jeho bláznivém sestřihu.
"Elo," oslovil ji zastřeným hlasem. "Dole mám auto. Odvezeme ho ke mně."

-------------------------------------------------

Začal jsem vnímat světlo, ale pořád jsem byl jako slepý. Kde? Co? Proč? Sakra. A pak mi došlo, že jsem se pletl. On to nebyl. Byl to jeden velký omyl. A já ho uviděl, jak mi před nosem drží nějakou šmouhu. Odtáhl ruku a hodil mi tu věc na hruď. Zmateně jsem po ní hrábl a snažil se zaostřit.
"Moje žena a dcera," řekl a dosedl na židli vedle gauče, kam mě složil.
Konečně jsem rozeznal fotografii. Byla to moc krásná holka. Milá, štíhlá blondýnka s malou princeznou, kterou držela kolem ramen. Mohlo jí být šest, nanejvýš osm. Roztomilá malá holčička se svou maminkou. Byla to až příliš hezká fotka.
"Zemřely. Je to už několik let." Mluvil tiše a klidně. Proplétal prsty svých rukou v trochu nervózních gestech, ale bylo znát, že už to pro něj dávno není takové jako kdysi. Bylo to pryč. Vyhořel a teď už sotva vycházely zbytky kouře z toho stavení. Vzalo mu to všechno, a přitom co mohl dělat? Nic.
"Jak se to stalo?" Byl jsem zmatený a pomalu jsem si to urovnával v hlavě. Chcete někomu vrazit kudu do břicha a pak najednou zjistíte, že ani když jde o život, tak si dva lidi nerozumí. Netušil jsem ani jaký pocit k tomu přiřadit. Ale on by byl mrtvý, kdyby někdo… něco…
"Autonehoda." Zvedl oči a zvolna pokračoval. "Auto dole pod srázem. Na šrot. Byly v něm obě. Řekli mi, že asi usnula za volantem." Odmlčel se a kroutil hlavou. Nevěřil tomu, bylo to očividné. Dodnes to nechápal. "Jela jen… Zdržel jsem se v práci. Přišel jsem domu a ona byla pryč. Nemohla se mi dovolat, asi mě hledala. Měl jsem večer pohlídat malou, chtěla někam jít. Kdybych přišel dřív domu… Nic z toho by se nestalo."
Díval jsem se na něj, fotku v rukou a mlčel. Pořád ho to tížilo. Měl krásný život a pak o něj přišel. A nedokázal ho nahradit, protože je všude viděl. Už měl svá léta a najít ženu, která by mu rozuměla, přestávalo být jednoduché. Možná to vzdal docela. Měl pocit, že ji nemůže nahradit. Ale proč to nikomu neřekl? Nedokázal to? A já mu křivdil. On nikomu nelhal, jen nic neříkal. A kdo by o tom taky chtěl mluvit. S každým slovem to vidět znovu.
"Já nevím, Aprile. Co tam dělala? Tak daleko. Proč proboha jela tam, to nedávalo smysl." Znovu jen zoufale zakroutil hlavou a odvrátil se. "Nedávalo to smysl."
"Cos dělal u Rexe?" Chtěl jsem to vědět, tohle nedávalo smysl mně. Tak dobrá náhoda? To snad těžko. A co ten doktor?
Podíval se na mě a za to, že jsem na něj mířil ostřím, jsem čekal nějakou nadávku, ale on místo toho začal vše jen velice klidně vysvětlovat. "Byl si u Davida, že?" Stačilo, abych kývnul a mluvil dál. "Věděl jsem, že tam zase přijdeš. Než bys mu tam někde rozbil okno, tak jsem ho na to raději upozornil. Myslím, že už mě zase nebude chtít dlouho vidět. Ale… já nevím. Měl jsem výčitky. Za to všechno. Že ten kluk musel umřít. Nic neprovedl a musel umřít. Tak jako tak by umřel." Vstal a přešel k oknu. Vyhlížel do ulice, ale v brzkém ránu touhle čtvrtí moc chodců neprocházelo. Za poodhrnutou záclonou byl smutný šedý svět. I jemu bylo smutno.
Konečně jsem pocítil potřebu se posadit. Rána v týle bolela a jistě její místo zaujala nějaká vkusná podlitina. Už dlouho jsem nedostal přes hubu. Nebo spíš po hlavě. Mnul jsem si na chvíli zablokovaný krk a pokusil se protáhnout.
"Šel jsem tam. Byl to nějaký divný rozmar a já nemohl spát. Ten kluk mi ležel v žaludku. A pak se tam objevíš ty… Ela mi to nějak vysvětlila. Nech to být. Já už se k tomu nechci vracet. Je mi to jedno. Nakonec se ti ani nedivím. Bylo to logické, ne?" Otočil se ke mně a já nemohl než souhlasit.
Ano, přišlo mi to logické, protože jsem neznal celou pravdu. Kdybych ji znal, nikdy by mě to nenapadlo. No ano, Ela. Cože? Ela? Ale ne. "Ela? Kde je?"
"Sedí v kuchyni." Stočil zrak ke dveřím na chodbu a tvářil se trochu smutně. "Nenese to dobře. Nevím, jestli bys za ní neměl jít. Asi si to hodně vyčítá. Myslím… že ti jednu vrazila tím věšákem."
Ela. Musela mě sledovat. Hlídala, kdy vypálím z domu. Chtěla vědět, kam jdu. Celou dobu jsem ji měl za sebou. Co ten dopis? Ta stránka knihy bez ničeho? Kdo mohl vědět, kde jsem? Snad jen Aida a proč by to Aida dělala? Nic z toho jí není podobné a možná by ji to ani nenapadlo. Jenže ta kniha - tyhle se dají sehnat jen na určitých místech. A pak to s Doddym. Aida nechávala tyhle věci na mně. Byla to moje věc, proč by se jela jen tak zničehonic podívat na nějakou mrtvolu. Viděla jich dost, neměla to zapotřebí. Ano, byla to moje žena, ale ne detektiv. Zato lidi v oboru takoví jsou.
"Nechce se mnou moc mluvit," povzdychl si Abe, "Sedí tam jako živá socha, hlad nemá, pít nechce. Jestli ji nic netrápí, divil bych se." Svalil se do křesla kus od televize a mnul si čelo, nohu přes nohu, zavřel oči. "Ach bože. Asi jsem měl být už v práci. Teď už je to fuk."
Vstával jsem a odcházel. Kuchyň byla nejspíš někde za rohem, nebyl to velký dům. Věnoval jsem mu poslední pohled a zmizel v chodbě. A nemusel jsem daleko. Hned naproti mně byly otevřené dveře a já v nich viděl svou dceru sedící u nevelkého oblého stolu. Lokty na stole a zarytě mlčela. Připomínalo mi to ty chvíle, kdy něco provedla. Stejná jako když byla malá.
"Co ti mám říct?"
Poděšeně se narovnala a zalapala po dechu. "Tati, já…"
Opřel jsem se o panty a ztěžka vydechl, protože jsem v životě neměl takový problém se rozhodnout. "Já nevím, co ti mám říct, Elo. Mám tě pohlavkovat nebo děkovat? Co kdybych se nemýlil? Jak vůbec… Proč to zatraceně děláš? Co tě vede k tomu tyhle věci dělat? Špehuješ mě jako malý dítě. Přijde ti to jako hra?"
"Já nevím. Šla jsme za tebou a pak…" Z očí jí začaly téct slzy a ona si je rozpačitě utírala rukávem. "Nevím, proč jsem to udělala. Kdybys měl pravdu tak… Nějak jsem prostě… věděla jsem."
"Instinkt," pronesly mé rty a ruka mi sklouzla z pantu. Šestý smysl vás vede. Někde tam je a vy ho v nouzi poslechnete. Má ho každý. A ona měla pravdu. Udělala správnou věc. Já se mýlil a někdo mě musel zastavit. Kdyby ji nenapadlo jít za mnou, měl bych teď horší starosti. Držela se mě jako klíště, neměl jsem o ní tušení. Jak tiše musela jít po těch schodech ztuchlýho baráku nasáklýho puchem kafilerky.
Zatraceně. Kafilerka. Ta spalovna mrtvol kus odtamtud.
"Abe, zůstaneš tady. Oba dva tu zůstanete. Elo, jestli se odsud hneš!" výhružně jsem na ni zamířil prstem a vletěl do obýváku. "Abe, dej mi klíče od tvýho auta. Hned! Neptej se, hergot, dej mi je!"
Hnal jsem se ke dveřím a oba dva za mnou. Abrahame ještě něco volal a Ela jen vyděšeně stála po jeho boku s vykulenýma očima.
"Nehnete se odsud!" A své rozkazy jsem myslel smrtelně vážně a zdálo se, že Abe to chápe a už raději nic nenamítal. "Zůstanete tady. Budeš Elu hlídat, jasné? Tady!"
Okamžitě jsem vyběhl ven a skočil do auta. Couval jsem po příjezdové cestě a už jsem se ani nebál, že něco chytím na zadní nárazník. Jel jsem jako šílenec a před domem dupnul na brzdu. Když jsem vpadnul dovnitř, uvítalo mě ticho. Volal jsem Aidu a běžel do pracovny, ale nikdo mi neodpovídal. Až jsem uslyšel šustění a znuděný hlas.
"Máma tu není."
U stolu v kuchyni seděl ještě v pyžamu můj syn, trousil kolem misky cereálie a s lžící v ruce zíval.
"Není?"
"Vodešla ráno," zabručel a prohrábl svou snídani.
"Jak ráno?" Zachvátila mě panika. "Co říkala?"
"Že mám jít normálně do školy." Znovu zívnul a dolil si mléko.
Už jsem raději nic neříkal. Vybrakoval jsem pracovnu a přes rameno si hodil kuš, ruce naplnil věcmi a hnal se zpátky do auta. Proboha, jestli se vydala stejným směrem! Jen jsem dupal na plyn a ignoroval zbylý provoz. Troubit si můžou, ale tak sakra! Aido! Musel jsem rychle.
Kafilerka. Ten smrad mi protáhl nozdry, jakmile jsem vystoupil. Jen krátce jsem se rozhlédl a přeběhl chodník ke starému úzkému řadovému domku. Divná čtvrť, omšelá, chcíplá, zašlá. Mohl jsem zaťukat a přesně to byl dost blbý nápad. Jenže pak se ozvalo cvaknutí a já jemně strčil do kovové koule na dveřích. Otevřely se. Sundal jsem samostříl ze zad a vešel. Nemusel mě slyšet. Buď mě viděl, nebo co bylo horší, že na mě čekal.
Všude tam bylo dost harampádí, bordel a ohavná ztuchlina. Tmavá chodba vedla na schody, na nich poházené špinavé hadry. V přízemí byly jen jedny dveře, byly zavřené. Za nimi mohla být obývací místnost, ale já si byl jistý, že je tam prázdno. Byl jsem si perfektně jistý. Protože jsem slyšel jen jedno cvaknutí, než jsem vešel.
Jak jsem stoupal po schodech, začalo se rozjasňovat. To přicházelo světlo z ušmudlaného okna v kuchyni, kam jsem mířil. Záclona byla zašedlá, už zdálky jsem viděl tmavé šmouhy nečistot na nábytku. A když jsem se podíval na zem, klouby rukou mi zbělaly zlostí, jak jsem zatínal prsty do zbraně. Čerstvé kapky krve vpité do koberce. Ty grázle, ty grázle! Už jsem jen čekal, až je najdu. Ale pak jsem vkročil do kuchyně a samostříl mi v rukou klesl. Na stole ležela zdechlá koza. Celkem čerstvý maso, ale ne až tak. Páchla a mucholapka omotaná kolem lustru byla už plná. Ten pohled byl stejně odporný jako uklidňující. Zvířecí krev. Díky bohu.
A náhle mi z ochablé ruky zmizela zbraň. Ozvala se prudká rána, jak dopadla někam do chodby. Vytrhl mi ji a popadl mě do spárů. Praštil se mnou o zeď a prudký náraz ostře zabolel v mých starých zádech. Zatraceně. Chytil jsem ho, ale měl větší sílu a rukama mi drtil krk a kolenem tlačil ke zdi.
"Vždycky je to ten, kdo je málo vidět. Ten první, za kym jdou, ale on na to nevypadá. Je jako postava navíc. Jen tim matou lidi." Šklebil se mi do ksichtu a já se zoufale snažil odtrhnout ty jeho prašivý hnáty.
Kopal jsem, ale docházel mi vzduch. Ten parchant měl takovou sílu a já nemohl ničím hnout. Drtil mě o zeď, nechtěl pustit. Nepovolí dokud… Ještě jsem se mohl natáhnout do kapsy, ale nedosáhl jsem tam. Sakra!
"Vrah není ten, co křičí, ale ten, co sedí tiše opodál. Pamatuj si to Aprile," sykl a pak se ozvalo klapnutí.
Sevření povolilo. Hlavu měl naskrz proklatou šípem.
Svezl se k zemi a obličej se mu stáhl do divoké grimasy. Vystouply rysy té obludy schované v jeho kůži. Celý se divně scvrkl a naskakovaly mu po celém těle vrásky. Zkrabatělá bestie ležící přede mnou na zemi a po pravici stála Aida, v ruce můj samostříl, který pomalu sklonila.
"Nepouštěj zbraň. Nikdy ji nepouštěj." Mluvila přísně a nenávistně hleděla na zem. Ten prudce jedovatý zlostný pohled - zapalovala jím hranice, bořila mosty.
Došel jsem k ní a obejmul ji. Držel jsem ji pevně v náručí, ruce doširoka kolem jejích ramen, rty v jejích vlasech, díval jsem se do šera a vnímal klid, který mě pohltil.
"Myslel si, že bych šla dovnitř?" šeptala do mého ucha. "Byla jsem venku. Čekala jsem. Všimla jsem si tě, ale trochu pozdě, to přiznávám. Potřebovala jsem to obhlídnout. Ten hajzl!"
Pustil jsem ji a naposled se otočil. Došel jsem k jeho tělu a poklekl. Tentokrát bylo moudřejší v něm šíp nechat. Ještě dost v té tváři bylo jím. Argo. Starouš Argo.
"Chytej." Aida mi hodila na půl plnou petflašku a s průzračnou tekutinou. "Tohle mě zdrželo."
Vstal jsem a odšrouboval závit. Lil jsem to na něj jako na suchý trávník a sledoval, jak se nehybné tělo ještě slabě kroutí. Víc a víc bylo vidět, co doopravdy byl. Jak se vnější slupka stahovala, zbývala už jen podivná křivolaká mumie. Z flašky jsem dostal posledních pár kapek. Zvolna jsem ji zase zašrouboval a odhodil do kouta. Nechali jsme ho tam a odešli.

-------------------------------------------------

Měl jsem v hlavě velice logické úvahy. Principiálně správné. Démoni někoho schvátí a vezmou si jeho kůži. Žijí mezi lidmi, nikdo je nikdy nemusí odhalit. Ten člověk už je mrtvý, je to jen slupka, ve které je ta bestie.
Argo na nějakou dobu odešel z města. A klidně se mu to mohlo stát v práci. Úředník obchází domy, něco se nevyvede… Klidně to tak mohlo být. Když tam skončil, přestěhoval se sem zpátky. Dlouho ho tu neviděli. Jestli se změnil, to nemohl nikdo vědět. Co si kdo pamatoval? Bydlel jako malý kluk s rodiči o pár ulic dál, ale to bylo ještě v době, kdy to byla slušná čtvrť. Nebylo ale tím pádem tak divné, že se i přesto vrátil. Měl jsem za to, že možná měl přímo dům po rodičích. Nějak jsem znal jeho adresu, ale nikdy jsem tam nebyl.
Začal učit na škole, dobře jsme se znali, i když jsem přišel až nějakou dobu po něm. Ale Argo neměl rodinu a mně to vůbec nedošlo. Možná to dělal jeho věk, řeči - těžko říct. Samotný lidi bez závazků, schovaný ve starém domě. To byl prototyp démona, protože ti nežili pohromadě. Byli to samotáři a i v páru by se časem klidně pozabíjeli. Stejně mi to nedošlo, protože jsem si nějak nemohl vzpomenout. Nedocházely mi hlavní souvislosti. Proto jsem šlápl vedle, ale Aida nemohla udělat stejnou chybu. Znala se s Abem dobře. Věděla o tom, co se kdysi stalo. Jako jedná z mála a možná jediná, to věděla. Tudíž jí bylo jasné, že Abe to neudělal. Že on to není. Šla na jistotu.
A to byla další věc. Byl jsem o tom přesvědčený a nakonec se ukázalo, že jsem měl i v tomhle nejspíš pravdu. Abrahamova rodina nezmizela jen tak náhodou. Mluvil jsem s Ewelin a nikdo to asi nevěděl, ale Abrahamova žena za ní ten den jela a sháněla se po Argovi. Chtěla jeho adresu, protože si myslela, že je Abe u něj, když se zpozdil. Chtěla večer odejít, nechat někde holku. Hledala manžela u Arga a nejspíš něco viděla. Nebo jí to možná jen bylo všechno divné. Argo se ji pak zbavil. Jen nechápu, jak to mohl udělat tomu dítěti. Stále jsem úplně nedokázal ztotožnit jeho osobnost s ďáblem. To byl ten problém.
Byly obě mrtvé už před tím, než to auto sletělo ze srázu. Stačilo ho odbrzdit a vytlačit. Pak to začalo hořet a pitva už nemohla nic pořádného prokázat. A on už je ani nemohl naposled vidět. Tak to uzavřeli, protože to vypadalo na běžnou nehodu. Ale Abe měl pravdu - co by tam dělala? Muselo být zvláštní, když pak Argo chodil po škole a věděl, co se stalo. Do nejmenších detailů to věděl, ale nikdo nic nepoznal. Démoni nejsou lidé, nemají, čeho by litovali, a nepodmaní si je žádné city. Choval se jako robot.
Všechno mi to ale došlo až kvůli té kafilerce. Ten puch. Lidi si na to stěžovali a nějak jsme věděli, že Argo tam taky bydlí, ale na otázky o té petici nic neříkal. Bylo mu to jedno, ale ukaž na člověka, kterému by to bylo jedno? Tenkrát jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale byl to ten důvod proč. Argo tam bydlel, protože to měl kousek k žrádlu. Kradl zdechliny a těma se živil. Proto mu bylo jedno, jestli kafilerka stojí a funguje. On potřeboval, aby fungovala, protože pak by musel najít jiný zdroj. Takhle mohl v noci nosit domu ukradený zdechliny zvířat a nikdo v jeho okolí celý léta nepřišel k úrazu. Dokud ho nenapadlo, že nechce "být sám". Ale bojím se, že Rex nebyl první.
Byl ideální oběť, protože se po něm nikdo nesháněl, žil sám, na okraji města v levném bytě. Nejsem si jistý, jestli Argo zamýšlel, že by se pak dostal do školy. Když démonyk vyžere vnitřek, nechá si kůži. Používá ji jako maskování, ale jinak je to jen blbá zrůda bez mozku. Může kolem tebe procházet, ale nedokáže myslet, mluvit. Na tohle ho nachytáš. Pak vstřebá kůži a promění se v to svinstvo, jaký doopravdy je. A může se zase kdykoli vrátit do podoby bývalého hostitele. Mohl by vraždit na škole. Čerstvý maso a zábava pro jeho tatínka. Ale jakmile by se z něj definitivně stala ta obluda, přišlo by se na to hned. Stačilo by mi jednou ho vidět a měl by kulku mezi očima. Už bych se nespletl ani omylem, ani bych neváhal.
To, jestli to zamýšlel, už se nedozvím. Možná to byl jen omyl. Teoreticky spíš přítěž. Taky ho to nakonec prozradilo. A Ela? Šikovná holka, že mi věřila a dokázala to, že jsem měl důvod zabíjet. Hodně mi to pomohlo. Sakra, má taky páru, když mě sejmula. Ale vaše vlastní dcera by měla znát vaše slabiny. Měla by vás umět dostat. Ale nebyl jsem rád. Ne zpočátku.
Vyčítal jsem si to, ale pak se stalo něco, co jsem nejprve nebyl sto pobrat, ale dneska už se na to dívám jinak. Protože Abe mě hledal - okamžitě se dal za mnou. Sešli jsme se v podstatě na ulici před Argovo domem. Bylo to hrozně divné, ale asi poprvé v životě jsem Elu objal. Vrhla se po mně, chytila mě kolem hrudníku. Věděla, co se stalo. Ani jsem jí to nemusel říkat, nějak jí to došlo. Věděla, že jsem ho našel. Našel a dostal.
Museli jsme si hodně vyříkat. Večer v mé pracovně pod starou lampou. Ale mluvila tak, že jsem nemohl moc říct. Skoro mě to děsilo a ne, nechápal jsem to, když řekla, že jsem její vzor. Že vždycky chtěla být jako já. Protože jsem si nikdy nepřipadal tak důležitý. Jenže ona byla moje dcera. Mohl jsem jí vyčítat, že mě tenkrát neposlechla, ale ona v tom byla dobrá. Byla skvělá, dokázala mi, že má ohromný potenciál. Mohl jsem se o ni bát. Ale vždyť jsem sám kdysi dělal to samé. Dokud je mladá a čilá, dokud nebude dělat blbosti, tak se jí nic nestane a bude to práce jako každá jiná. A ona v ní vynikne. A já ji najednou začal mít rád, protože jsem se nikdy nemohl s nikým o těhle věcech bavit a nikdy jsem to nikoho nemohl pořádně s láskou učit.
Ovšem pak přišel ten chlap do školy za Ewelin. Už ve chvíli kdy mě vyrazila, se tam ukázal a zajímal se o mě. Vedli spolu prý přátelský rozhovor. Jistě, jak by ne.
"Schillere! Tak Schillere!"
"Ano?" se zvednutým obočím a unaveným výrazem jsem se otočil na staršího vytáhlého muže s počínající pleškou na vysokém čele.
"Vy jste si nevzal odměny za tenhle měsíc?" Skoro mi nadával, že mu nechávám peníze. Ruce zapřené v bok a výhružné jiskření v očích, jak si mě měřil.
"Řekl jsem té milé slečně, že je rovnou může převést na školu a koupit za ně pomůcky, na které mi nechcete dát ani floka," usmál jsem se a pokračoval, "Tam budou mé odměny užitečnější."
Asi chtěl ještě chvíli protestovat, ale pak si to rozmyslel a s mručením mě propustil. Všichni ředitelé jsou stejní. Profesoři ne, ale já nakonec ještě pořád nebyl ten druhý Abrahame. Žádný hodný milý strýček. Ne, já byl druhý Argo na škole, kterou tak úspěšně studovala moje dcera. Byl jsem charakter toho místa, co jim z rozmaru vyprávěl historky z praxe, a říkali o něm, že umí učit. Byl jsem ten spravedlivý a dobrý učitel. A oni nebyli špatní studenti.
Bylo příjemné vrátit se do oboru. Zase jsem trochu žil a občas vážně ještě něco dělal. U Doddyho se dalo vždycky vypomáhat, zval si mě rád na první ohledání. Měl jsem přesnější oko na nohy okousané od vlkodlaků a jiné havěti. Měl jsem se na stará kolena vážně dobře, líbilo se mi to.
"Elo?" Uviděl jsem dceru, jak stojí v kostýmku v chodbě a živě se baví se spolužáky.
Jakmile mě uviděla, rozběhla se ke mně a málem se mi vrhla kolem krku. "Já mám za jedna!"
"No vidiš, ty trdlo. Na co se tě ptali?"
"Démonyci," celá zářila a dodala, "Ta byla poslední, mám závěrečný zkoušky v kapse!"

Markéta Orlová / 2013
 


Aktuální články

Reklama