ˇ/ Vyvrhel

2. srpna 2015 v 17:11 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Šla jsem do krámu. Nic mi nedali. Šla jsem na úřad. Tam mě nechtěli. Šla jsem na poštu. Nikdo mi tam nic nenechal. A v bance? Odmítli mi půjčit. Prý že mi za to nikdo ručit nebude. Zkusila jsem to ve zdravotnictví. Hnali mě holí. Tak jsem zkusila mafii. Ta kývla, prý kolik beru na hodinu. Řekla jsem, že nic. Nakonec si to rozmysleli. Prý bych je přežila. Šla jsem tedy dál. Děti si na mě ukazovaly a matky jim vrážely facky a táhly je pryč. Zbýval snad jen cirkus. Jenže řekli, že to je i na dnešní mládež moc. Sedla jsem si smutně na schody kostela. Třeba najdu útěchu. Zděšeně a rozezleně na mě hleděli, ptali se mě, co tu dělám, že sem přece nepatřím. Tak jsem šla dál. I toulaví psi mi radši mizeli z cesty.
Nikdo mě nechce. Proč taky? Alespoň bych si měla sehnat lepší oděv. Nic už není, co to bývalo. Už jsem stará. Mám toho plné zuby. Ale zaměstnání? To už lepší nenajdu, to prostě nejde. Však ono by to šlo. Mohla bych sedět v kině v pokladně, prodávat lístky dětem i dospělým, dělat tak lidem pro jednou radost.
Ach, co je to za život. Celý svět jsem prošla, tolik lidí jsem poznala, ale nikdy s nikým nepromluvila. Nemám přátele, nemám rodinu. Jsem sama, nikdo si mě neváží, lidé mnou opovrhují. Jsem smrt. Jsem tam, kde mě nikdo nechce. Na světě. A já bych tu nebyla. Jen kdybych nemusela...


Krátký text napsaný do 19. ročníku soutěže Evropa ve škole. Skončil na třetím místě v národním kole - ehm, byli jsme tam tři lidi, kdo byli třetí. Ano, první ani druhé místo nebylo.

Markéta Orlová / 2010
 


Aktuální články

Reklama