>/ Zdánlivé bezvětří

2. srpna 2015 v 19:30 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Nejspíš jsem šla špatně. Jenže kde jsem špatně odbočila? Kolem už byla tma a jen pár oken svítilo spolu s osamělými lampami. Stále jsem se otáčela, ale ani jeden z domů mi nebyl povědomý. V kabelce jsem měla jen jednu fotku, jednoduchou mapku. Nebyla jsem si vůbec jistá, kudy jdu a kam teď mířím. Asi jsem se měla začít bát, ale strach nepřicházel. Ulice byla dokonale prázdná a já došla na další tichou křižovatku.
Nic. Jména ulic se v šeru dala číst jen napůl. Nesnažila jsem se, nepomohlo by mi to. Pohled mi klouzal po ztemnělých fasádách a starých výlohách. Zoufalé prázdno a téměř stojící vzduch. Stála jsem v neutěšené poušti mlčení v květovaných šatech, s blonďatými vlasy splývajícími až na záda.
Překročila jsem silnici a po pár krocích se zastavila. Každá pustina má svůj maják. Já uviděla ten zdejší.
Nad vchodem jednoho z domů svítila lampa a v jejím světle se rýsovala silueta. Široká ramena, tlustá mikina a rovný kšilt. Černoch přežvykující párátko mezi pár zlatými zuby. Stála jsem přímo přes ulici a dívala se na něj. Jako by ho někdo vytesal ze světla. Tvář měl skloněnou k chodníku, jak seděl na dvou schodech přede dveřmi. Pak zvedl hlavu a podíval se na mě. Jeho oči svítily pod kšiltem, který si krátce podržel, a přežvýkl tak, že mu párátko skočilo do druhého koutku. Díval se na mě a někdo by možná utíkal. Ale ten pohled mě donutil překročit silnici.
Narovnal se a pak kývl vedle sebe. "Sedni si."
Poslechla jsem a posadila se na chladný schod a zahleděla se do ulic.
"Koho hledáš?"
"Hm. Jeden dům."
"Nikdy si tu nebyla."
"Ne."
Celou dobu se na mě nedíval. Jen si opět narovnal kšilt. "Jaký dům?"
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem otevřela kabelku a on instinktivně natáhl ruku. Podala jsem mu starou černobílou fotografii. Chvíli si ji prohlížel a pak beze slova vrátil.
"Příbuzný?"
"Tak nějak," kývla jsem.
Začala jsem cítit chlad. Prázdná ulice náhle vypadala jako chodba domu, někdo nafoukl svět a nás dva zmenšil. V jediném, tak silném kuželu světla ukryti v zástavbě. A všechno mlčelo. Bylo to zvláštní. Toho muže jsem vůbec neznala.
"New York, Arizona, Ohio? Odsud nejste."
"Ne." Měla jsem dojem, že jsem slyšela nějaký zvuk někde v dálce, jako motor. "Je tohle čtvrť, kudy je bezpečné chodit?"
"Jde o to, kdo jste," odvětil a jeho pohled se sklouzl po černé řece asfaltu před námi. Na rohu jedné z budov se ukázala kočka. Prošla kolem popelnice a pak zmizela.
"Měla bych jít dál."
"Když víte kam." Přežvýkl a stále se díval kamsi mezi domy. Jako by na něco čekal.
Dál jsem seděla, doufala jsem, že by mi mohl poradit. Snad.
"Lítáte? A co auto?"
"Letenky nejsou drahé," namítla jsem. Opět zmlkl. V tichu se teď zdálo, že odněkud slyším hlasy. Možná se mi to jen zdálo.
"Možná máte kuráž."
"Spíš nevím, kdy už se mám začít bát." Viděla jsem to spíš jako to pravé vhodné vyjádření.
Pak se ozval výstřel. Vyskočila jsem vyděšeně na nohy. Tak automaticky. A on seděl a dál se bez hnutí díval do ulic. Ty zvuky se mi nezdály.
"Půjdete nahoru po Sedmý avenue, na třetí křižovatce doleva - Parkson street. Stojí asi uprostřed ulice, vypadá pořád stejně. Naproti je starý krám, už je dlouho zavřený. Nechoďte přes boční ulice, i když je to kratší. Na Sedmý avenue neodbočujte."
"Proč?"
"Neodbočujte." Dlouze se na mě podíval. A pak kývnul k chodníku a tvář opět ukryl šerý stín jeho kšiltu.
Pevně jsem svírala kabelku a hnala se pryč. Motory aut byly stále slyšet někde mezi domy. Ale já neodbočovala. A pak mě napadlo, jestli měla každá loď stejně jako já štěstí, že potkala svůj maják. Jedna určitě ne.

Markéta Orlová / 2013
 


Aktuální články

Reklama