Září 2015

>/ Bývám s nimi

7. září 2015 v 15:41 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
"Jani?"
"Ano? Tady jsem, tak?"
Byl cítit benzín. Ale ten vítr, co přicházel, nesl úplně něco jiného. Jakousi nevinnost ukrytou v kůře stromů. Listí ševelící na cestách. Bylo chladno a ranní mlhy. Věděla jsem, že se brzy musí něco stát.
"Těžká srážka, měla vohromný štěstí. Jejího manžela vezli, ale už to nestihli."
"Nějaké děti?"
Rozhlížela jsem se. Vždy jsem z toho měla strach - že je uvidím.
"Ne, alespoň ne tady. Zatím nevíme, moc toho neřekla. Zeptej se Lindy, je tam u ní. Vidíš ji? Prostě jdi za ní." Otočil se a šel si po svých. Volal na kolegy, něco gestikuloval.
Věděla jsem, že není moc času. Nemůžou tu silnici jen tak zavřít. Musí to vyšetřit, odklidit a všechno se zavře. Ale lidi nemůžeš zavírat, nemůžeš je uklízet. Proto sebou vláčeli mě, proto mě platili.
Bylo to zvláštní zaměstnání. Nějak nové, nikdy ho nikdo nepotřeboval. Nebývalo to. Byly doby, kdy si buď umřel sám, nebo sis k tomu pomohl. Nebo ses s tím nějak popral. Ale člověk je jen člověk, pořád je to jen schránka, která je relativně křehká. I ti, kteří vypadají jako větrolamy, sami čelí světu, potřebují občas nějaký klacek, který je podepře. Jsme nějakým způsobem závislí na druhých. Nemůžeme bez nich žít. Ať už technicky nebo po mentální stránce.
Říkali, že sami sobě jsme největším nepřítelem, a proto nemůže být nikdo sám. Ani já bych to nedokázala. Být opravdu sama. Dovedeš si to představit? Nejspíš ne. Pořád tě něco obklopuje. Být sám pro nás znamená být bez blízkých, bez lidí, které znám. Ale být sám ve skutečnosti znamená nemít kolem sebe žádnou lidskou bytost.
Ani ona teď nebyla doopravdy sama. Ale tím spíš ji to nutilo se zavřít do sebe. Nechtěla jsem nikdy, aby to tak skončilo. Ne hned. Polykat hnilobu je horší, než ji zvracet. Občas se prostě musíš vyblít. Je to schůdnější a uleví se ti okamžitě.
"Lindo? Už jsem tady." Slabý úsměv na mé tváři mi zlehka opětovala. Nevím, jak se jí to dařilo. Ale lidé jsou takoví, že opětují i neznámému jeho úsměv. I když oni sami by plakali, opětováváme dnes a denně cizí náhodné úsměvy.
Někdy mi říkala u kafe, že jsem jako anděl. Taková zvláštní, na pohled nezúčastněná a snažím se pořád mít někde schovaný úsměv.
"Dobrý den, já jsem Jana."
Obvykle mám připravenou ruku, kterou podávám. Je to gesto. Je to lidské gesto a doteky jsou magické. Jenže ona nevypadala, že by něco takového chtěla přijmout.
"Pracuju jako policejní psycholožka - nebojte, nechci vás tu zpovídat."
Dívala se na mě a těžce polykala vlastní dech. Oči měla rudé a honily se v nich slova. Ale nedokázala se zeptat na nic. Znala jsem ten pohled. Chceš se opravdu zeptat? Chceš opravdu vědět? Někdy je lepší nevědět. Vědomí bolí víc, než si vůbec myslíte.
Kdybychom věděli všechno, svět by nás bodal do srdce při každém kroku. Stalo se mi to, když jsem byla malá. Zjistila jsem, že svět je jiný, než jaký ho vidím. Že vidím hezké věci a dospělí vidí to špatné, zlé a smutné. Neptejte se na vše - není to ani potřeba.
"Jsem tu pro vás. Jestli si chcete promluvit… Můžeme si povídat o čemkoli. A já to nikomu neřeknu, nebojte."
Můj úsměv jí musel připadat zvláštní, ale věděla jsem, že ji uklidňuje. Jako taková bublina na dvou nohou. Oproštěná od reality, nabízející úkryt. Ale nemluvila.
"Když mě tu nebudete chtít, stačí říct a já půjdu. Když mě budete potřebovat, můžete říct cokoli. Budu vás poslouchat. Trápení je zlá věc, nechceme vás tu nechat samotnou."
Kývala cukající hlavou.
"Chcete se na něco zeptat, mám vám něco přinést? Jestli máte žízeň, hlad, je vám zima?"
"Ne, dobrý," odvětila a utřela si nos.
"Dobře - stačí si říct, nemusíte se bát."
Byla v pořádku. Měla jen pár boulí, něco naražené. A její manžel byl mrtvý. Dvě auta, čelní náraz při špatném předjíždění, ale strhlo to jen půlku vozu. Tu dál od krajnice. Jak se snažili vyhnout, ale už to nestihli docela.
Někteří lidé si přáli být v tu chvíli taky mrtví. Ptali se mě, proč ten druhý zemřel a oni jsou tady. Skoro bez zranění. Co to je? Není to trest? Jen trest za něco? Za co? Mají cítit utrpení, když druzí už necítí nic? Měli pravdu v tom, že to bylo nějak zlé, ve své podstatě velice zlé. Neznámá věc mezi časem, prostorem a osudem, která jim ubližovala. Zdánlivě bezdůvodně. Nebylo to ovšem kouzlo. Prostě se to stalo.
Mám se ptát na děti? Může se vrátit v myšlenkách k manželovi. Ale neví, co se stalo, může to jen tušit. Ptát se nechce, ale má smysl její mozek dráždit?
"Jak je vám? Nic zlého?"
"Ne, ani ne."
"Není to nejhorší, můžu vám přinést něco na zahřátí, jestli chcete."
"Děkuju."
"Čaj - hm?"
"Jo, děkuju."
Byl to zvyk. Policajti byli podle hesla "vždy připraven" zásadně bez výbavy. Neměli nic a pak jen přijela záchranka a rozdala ty prdlé igelity. Každopádně mě fascinovalo, že fungují. Nebyla v nich zima. Já si vozila vždycky batoh a v něm to, co jsem stihla připravit. Čokoládu, něco teplého, bonbony… Vždycky jsem prohledávala kredenc a brala dětem sladké.
Podala jsem jí termosku. Byla trochu zaskočená, když jsem jí nalévala do kalíšku, ale pravda je taková, že nejsem úplně běžný pracovník tohohle typu.
"Dobré? Moc nesladím."
Nic neříkala, jen slabě pokyvovala jak zvolna pila.
"Cukr, citron - mám tu celý bar, jen si řekněte."
Viděla jsme její tvář, po které přelétl stín úsměvu. Pak se jí semkly rty a zavřela na chvíli oči. Lidé si vyčítají projev radosti ve chvílích smutku. Jenže emoce jsou nevypočitatelné. Raději buďte veselí, než smutní. V radosti se nedá utopit, ta vás může jen unavit a roztrhat, ale pak usnete sladce. Bez bolehlavu.
Seděla jsem s ní, kolem se míhali lidé a ona se dívala do země. Bylo to tak lepší. Bokem k autu, ze kterého zbyl jen šrot. Uniformy už mi kynuly, ať sebou hodím. Vždycky jsem dělala, že tam nejsou. Málokdy se dalo věci jako tyhle řešit rychle.
Seděly jsme tam relativně dlouho. Dívala jsem se do dáli a ona do prázdna.
"Jak? Vlastně proč?"
Otočila jsem se a ona na mě. Začala sama mluvit, to bylo dobré. Nepřerušovala jsem ji.
"Proč máte takovou práci? Chtěla jste?"
"Ani nevím. Spíš myslím, že ani ne. Měla jsem buď jiné plány, nebo žádné a teď jsem tady. A vy?"
Jen zlehka zakroutila hlavou.
Někdy se stane, že si lidé nemůžou ani přijít na jméno. Jen sedí, a když se jich zeptáte na cokoli, mají dojem, že to neví. Možná je to nějaká obrana. Stres, co vám vypíná mozek. Určitě se vám to někdy stalo. Na to nejlepší si vzpomeneme, až když je po všem.
"Baví vás to?"
Byla to zvláštní otázka. Baví vás poslouchat nářky? Jistě že… Ne, byla to zdvořilostní otázka. Automaticky vyřčená bez zamýšlených následků.
"To je otázka. Má to něco do sebe. Ráda pomáhám. Chtěla jsem být…" Doktor, mám říct to slovo? "…třeba sestra, učitelka."
"Jak k tomu člověk přijde?"
"K tomuhle povolání? No, náhodou."
Dívala se na mě, obličej jako by se jí roztékal. Obličej smutných lidí, padal dolů. Když pláčete, máte pocit, jako když smýváte sami sebe. Všechno je tak táhlé jako žvýkačka na botě. Táhne vás to celé, pomalu k zemi. Proto nakonec nepláčeme ve stoje. Je to těžké.
"Kamarádky mi občas děkovaly, že jsem je poslouchala. Že jsem jim pomohla." Viděla jsem na jejich očích takový ten dík, tu slabou úlevu. Říkaly ze srandy, že jsem jejich psycholog. "Tak co, jak se cítíte? Měly bychom jít. Vezmou vás domů. Řekněte jim adresu a oni vás tam vezmou."
Viděla jsem, jak na mě mávají. Už jsem tu nemohla být o moc déle.
"Jezdíte takhle vždycky? S nimi?"
"Ano, jezdím," kývala jsem.
"To musí být hrozné."
"Vidíte různé věci - nemyslete na to."
"Ale vy na to myslíte."
Ztichla jsem. Před očima mi tahali ožehlé kusy masa z konstrukcí vraků a kolem ječeli lidé celí od krve. Někdy zas jen sedíte na lavičce v parku. Protože babička na procházce se psem našla něčí tělo. Jen tam sedíte a držíte je kolem ramen a oni se tiše zalykají slovy: "Je to hrozné."
Nebyla jsem zrozena k mluvení, já hlavně poslouchala. Platili mě za to, že poslouchám, že uzamykám zlo tohohle světa, jeho bolest, že to vše uzamykám do sebe. Cálovali za trezor těžkostí, aby bylo kam je odložit a jít dál. Nikdy nemůžete tu věc vzít a zahodit, ale můžete část z ní odložit. Čím dřív, tím líp. Jsem odkladiště. To jsem.
"Ano, od toho tu jsem. Myslím na lidi, jako jste vy. Nebojte, oni vás vezmou domů. Zvládnete to."
Mávali na mě čím dál víc. Můžou dát pokoj, sakra?!
"On…"
Věděla jsem, co chce říct.
"Myslím - můj manžel. Vy víte…"
"Vezla ho záchranka, hned jak ho dostali ven."
"On… oni se snažili, ale…" Chvíli mlčela. "Rudla umřel, že jo?"
"Ano. Oni dělali, co mohli. Bohužel."
Začala plakat. Slzy z vás vyplaví špínu, všechen jed jak to voda umí. Strhají vás jako utrápeného psa, zničí vás, dokud nebudete mít pocit, že svět kolem vás je jen mlha rozestřených hlasů a barev. Pak zavřete oči. Na nějakou dobu posloucháte jen šum. Tak dlouho, dokud zase neotevřete oči. Tak unavené, bolestivé.
Držela jsem jí ruku kolem ramen a jemně ji třela. Dotek vlévá moc druhých do vás. Něco vás drží jediným dotekem. Dáváte jim sílu, zastavíte jejich mysl, teplo jaké cítí a dál už nic. Jen slzy, jež se jim řinou po tváři. Soustředí se jen na dotek neznámého člověka. Dotek, který znamená vždy hodně.
Stáli opodál - pořád - ale už přestali mávat.
"Zvládnete to, vy to zvládnete. Nejste sama. Byl důležitý, ale nejste sama. Měl vás rád, vy jeho. A není pryč, to víte. Nebude pryč, dokud to nebudete sama chtít."
"Nechci."
"Dobře, vezmu vás k autu, pojedete domů. Řekněte mi kam?"
"Jiřího z Poděbrad, já… to… já jim řeknu, kde zastavit."
"Dobře, v pořádku. Honzo? Můžeš?" Hned se na mě otočil nejbližší v uniformě a přišel blíž.
"Takže půjdeme, mladá paní?"
Ještě se otočila. "A vy?"
"Já?"
"Řekla jste: Zvládnete to."
"Ano… Nebojte se."
"A vy? Zvládnete to?"
Pak se otočila a já už ji nikdy neviděla, jako většinu z nich. Prostě zmizeli a já ani nechtěla vidět jejich tváře. Jednou budou šťastní, nebo tak budou alespoň vypadat. Budou zase zpátky. Těšilo mě to, ale když jsem je potkala… Viděla jsem. To, co jsem viděla tenkrát. Vracelo se to, a čím víc toho je, tím víc toho můžete vrátit.

Zvládnu to? Já nevím, já musím.

Markéta Orlová / 2014

>/ V záhybech zvířetníků

7. září 2015 v 15:36 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Říkám jí vůně jara. Je skutečně cítit. Snadno rozpoznatelný nádech ve vzduchu. Přichází nečekaně. Jednoho dne se objeví v jemném vánku. Oblizuje větve zatím mrtvých stromů a plní bránice slabou vůní květin, které přece ještě nevykvetly.
Co to jenom cítím? Co to jen cítím, že to nikde nevidím? A přesto nehledám. Jarní vůně zavírá těžká kovová vrata vedoucí do ojíněných zahrad. Otevírá srdce a pouští žilou. Jako míza ze stromů vytéká z nás zakalený hnis a osvobozuje nás od podivné vleklé nemoci.
Konečně doopravdy dýchám. A proto jsem taky tady. Nechala jsem za zády všechnu špínu a celé město s ní. Odešla jsem a dobrovolně se ztratila ve stínu stromů. Vedou tudy široké cesty těch, kteří na chvíli utekli, aby se pak překotně vrátili. Ale čím dál jdu, cesty se zužují.
A tak daleko nechodí ti, co utíkají, ale ti, co bloudí. Jarní vůně má toulavý hlas. Brouzdá mezi uschlými stébly a šedými kmeny. A já jdu za ní, jako bych chtěla najít, odkud putuje až k nám. Odešla jsem ráno po snídani. Nevzala si nic a neplánovala návrat. Až mě domů povede má cesta, tak půjdu.
Stíny se vlekl chlad. Jediný zelený byl mech a dlouhé jehlice malých borovic. Kořeny pod mýma nohama vydávaly duté výkřiky, kdykoli jsem se zapomněla uvnitř sebe. Vypadalo to, že jsem sama, ale zdánlivě mrtvou skořápku spícího světa oťukával i někdo jiný. Strakapouda jsem zaslechla skoro náhodou, ale ani jsem nestihla najít tu správnou větev, na které seděl, a utichl.
Obcházela jsem kmen. Neozýval se. Něco ho vyplašilo. Já? Zůstala jsem stát a obrátila oči do dálky, kde mizela cesta. Na vlnícím se horizontu se třpytila drobounká světýlka v záři zlatého slunce. Smítka mezi drobounkými kmínky. A náhle se mezi nimi vynořil on.
Ohromná neslyšná tlapa se dotkla obzoru a jeho hustá hříva plála ve světle jako oheň. Slunce rostlo za jeho zády, v tváři měl klidný výraz a kráčel ke mně. Lev. Vlnící se mohutné tělo s mozaikou přírody v srsti, jak světlo pronikalo řídkým lesem skrz četné světlíky. Byl tak opravdový, jak neskutečně vypadal. Ohromná tlama a oči mělké pro ty moje, jak schovával sám sebe před světem. A on nechtěl zastavit.
Byl už skoro u mě a mé srdce začalo zuřivě bít. Nohy se mi třásly. A náhle se z dálky ozval hlas.
"Neboj se ho."
Já jsem však dál hleděla jen na něj.
"Nedívej se mu do očí. Nehýbej se a nesahej na něj."
Slyšela jsem její kroky. Následovala ona jeho nebo on ji? Koutkem oka jsem ho kontrolovala. Přičichl k mé ruce. Byl tak blízko. Jediným pohybem mohl vyskočit a rozpárat mě.
"Neublíží ti," řekla a já pomalu zvedla hlavu.
Stála tam v černém kabátě, měla přímý pohled a obličej mlčenlivého člověka. A vedla s sebou lesem lva. Ten sklonil hlavu a kráčel pokorně dál. Srdce mi bilo jako blázen a odmítalo stát, byť já byla jako přibitá k zemi. Ona jen krátce mrkla za pokyvujícím se ocasem, jenž se pomalu vzdaloval, a šla dál.
Chtěla jsem vykřiknout, chtěla jsem běžet. Jenže ani jeden z nich už se neotočil. A pak se ten lev v dálce mezi stromy s ní po boku rozplynul. Jako teplý dech za podzimního poledne. Ztratil se a nezůstalo nic - jen ona. Šla dál a nezpomalila krok, bloudivý jako ten můj.

Duše. Osvobozujeme je z našich schránek. Dáváme jim svobodu a tíhu vlastní mysli. Když ucítíme vůni jara, nějak víme, že jsme zase svobodní.
Nebylo to zvíře. Ne v pravém slova smyslu. Nebyl to její přítel. On byl mnohem víc.

Ještě jsem zahlédla, jak se přeci jen krátce otočila. Dívala se někam hluboko mezi vzrostlé smrčky a změť stébel ve staré školce. Oplocení se rozpadlo už dávno a chodily tam nejspíš jen srny. A tam mezi těmi stromky stála silueta. Velikánský, z nozder mu vycházela pára a měl velké tmavé oči. Obrátil ke mně nádhernou dobytčí hlavu.

A když člověk procitl ze svého spánku, opět ji viděl. Dýchala v něm a čekala na první paprsky, které jí na malou chvíli dovolí… Dovolí nám být tím, kým někde uvnitř vždycky jsme.

Markéta Orlová / 2014

>/ Skvrny na rohovce

7. září 2015 v 15:16 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Vracela jsem se domů. Mé uši byly tak sobecké - naslouchaly jen klapotu mých střevíců. Ozvěně mého dechu. Šumu mých vlastních myšlenek. Pak se ale ozval výkřik. Tak náhlý. Svět mi přestal splývat a já zvedla hlavu.
Viděla jsem dav lidí. Sbíhal se na jedno místo a halasil. Měl podivný hlas, šeptal něco zlého. Běžela jsem za nimi a v mase těl uviděla jedno nehybné. Člověk tiše ležící ve špíně na chladné dlažbě. Těžknul mi dech a zmateně jsem couvala. A pak jsem ji spatřila.
Odcházela. Jakoby tam nikdy nebyla a nikdo ji nezastavoval, nevšímal si jí. Kráčela pomalu. Jen vás míjela.
Dáma se závojem. Svůj zrak upírala do neznáma. Měla tmavé šaty a velký prsten s černým kamenem. Jen vás míjela. S pečlivým účesem, kloboučkem, s rukama přeloženýma přes sebe jak to dámy dělají. Její kroky neměly ozvěnu, její hlas jsem nikdy neslyšela. Ale nebylo to poprvé, co jsem ji zahlédla, však mělo to být naposled.
Rozběhla jsem se.

***

Už tolikrát šla ulicí. Přesto jsem přísahala, že ji nikdo nezná. Nosila vždy ten prsten. Ten velký prsten s černým kamenem. Byl zasazený do stříbrného lůžka se zdobeným krajem. Jako drahá stříbrná krajka oplétal kámen, aby ještě víc vyniknul. Vybroušené kosočtverečné hrany se leskly každou chvíli jinak. Přitahovaly oči. Já ale věděla, co se stane, když se necháte vábit. Znala jsem ji dobře. Postávala vždy v davu, ruce složené.

***

Pamatuju si, jak jsem ji spatřila poprvé. Stála obklopena lidmi a stejně jako teď nebylo ani slůvko, které by vyřkla. Jen občas pokynula hlavou na pozdrav a pod jejím závojem se objevil slabý úsměv.
Ten den zemřel jeden člověk a otec ho znal. Nikdy na to nezapomenu, jak přešlapoval se sklenicí v ruce v zahradě. Loučil se s někým z mnoha hostů, a jak se otáčel, ustrnul.
Opodál - byla jsem blizoučko, ale nikdy nic neřekla. Doktor beztak prohlásil, že to byla srdeční slabost. Jenže ne. Nebyla. Zahleděl se na ni. Na dámu a její prsten. Do černého kamene. Díval se do něj. A pak zvrátil oči a klesnul.
Lidé běželi jako teď. Nechávali mě překvapenou za sebou, ale už mu nebylo pomoci. Dámu už jsem neviděla. Ten den se vytratila. Nikdo se po ní nesháněl, neměla jméno.

***

"Stůjte!" vyhrkla jsem, byť nikam nespěchala. Poslední krok a pak se zvolna pootočila.

***

Možná bych zapomněla, jenže se přeci jen ukázala. Asi o měsíc později. Proplétala jsem se mezi lidmi na tržišti, pak vyběhla postranní uličkou a řítila se kolem vinohradů, aby maminka nehubovala, že se pozdím s nákupem.
Už z dálky jsem ji poznala. Tenkrát jsem měla strach jí vůbec vyjít vstříc. Pak jsem si povšimla, že není sama. Po jejím boku šel muž a o něčem mluvil. Přeci jen jsem šla dál, oni se ani neotočili, když mě míjeli. Nejspíš bych to ani nezaslechla, ale v tom soustředění se byť slabá tupá rána nedala přeslechnout.
Otočila jsem se a on ležel na chodníku. Ona šla klidně dál. Rozeběhla jsem se pryč a přitom věděla, že ji začnu hledat.
Chodila jsem následující dny ulicemi. Stále dokola všemi možnými a nemožnými cestami. Byla tam. Byla všude. Viděla jsem muže i ženy, staré i mladé. Jejich oči se ztratily v hluboké temnotě velkého kamene. Její prsten jakoby hypnotizoval. Dlouho se dívali a jiní krátce. Třpyt prstenu se v jejich tváři změnil v prázdnotu výrazu a brzy to náhlé hlesnutí, jak z nich vyprchal život. Dáma se však nikdy nezastavovala. Jen je míjela. Jen míjela. Ale jejich pohled se zastavil.
Nerozuměla jsem tomu. Plnilo mě to hrůzou a přitom tu byla stále ta nesmrtelná zvědavost.

***

"Kdo jste?" zeptala jsem se. I kdyby nechtěla, musí odpovědět.
Přes závoj se rýsovaly jen matné obrysy její tváře, ale věděla jsem, že se dívá na mě. Držela jsem oči ve stejném směru. Prsten, nesmíš se zadívat na prsten. Nedívej se tam, Leontýno!

***

Sedávala jsem doma a přemýšlela. Proč všichni ti lidé? Proč jen já věděla, co se děje? Dámu jsem dál hledala, ale nedokázala už najít. Snad se mi začala vyhýbat?
Ten klid, s jakým vedla své kroky a to, co nesla s sebou. Jako vytržené slovo z věty, které nepatří jinam, ale splývá s knihou. Kdo jsi? Co to děláš?
Tak dlouho jsem ji neviděla. Člověk pak zapomínal. Usne jeho střízlivá touha a časem se vše dočista ztratí. Ptá se, jestli skutečně viděl, co si pamatuje. Začne pochybovat. Všechno má svůj čas a nakonec oklamete sami sebe a myšlenky utečou malou skulinou, kterou jste otevřeli.
Až dnes…

***

"Kdo jste?"
"Chceš zvědět, Leontýno?"
"Já vás vidím, copak oni ne?"
"Ale ano, všichni mě vidí."
"To ten prsten. Váš prsten!"
Zvedla ruku a položila mi ji na tvář. Nemohla jsem ho vidět. Schovala kámen mým očím.
"Hříchy - nosíme v sobě hříchy, Leontýno. Každý z nás."
"I vy?"
"Já i ty. Ukrýváme je, Leontýno."
"Ne, všichni lidé nejsou hříšní! Všichni ne!"
"Ale ano. Ano, Leontýno. Některé naše hříchy ale nikdy nespatří světlo světa. Jsou nám nebezpečím. Šrámy, které si neseme. Jiskry naší duše. Špatná rozhodnutí. Ztráty. Zloba. Podvody."
Stály jsme uprostřed ulice, nikdo se nezastavoval.
"Nevidí nás."
"Vidí, ale nechtějí," zašeptala. "Slyší, ale neposlouchají. Všichni mlčí, něco skrývají. Všichni."
"Ale proč?"
"Když špatně ukryješ své kalné myšlenky, když neschováš svá tajemství, ona sama tě umlčí."
Roztřásly se mi ruce. Stále si nás nikdo nevšímal, jediný pohled mým směrem.
"Každý má tajemství. Zničí tě, pokud je neumíš chránit. Tolik věcí, které se nikdy nedovíš. A takové ti neublíží. Nevíme, kdo jsou druzí, Leontýno. Nevíme to o nikom, dokud mají svá tajemství."
"To není pravda - co moje maminka, co můj tatínek?"
"Neznáš je, Leontýno, neznáš nikoho. A tak je to dobře. Neptej se na tajemství - zůstanou skrytá."
"Tajemství přece ubližují?!"
"Ale jen ta, která se někdo dozví."
"Ten kámen," vydechla jsem, "zabíjíte je!"
"Kdepak, umírají sami."
"Jak?"
"On cítí jejich myšlenky. Jak se točí. Jejich nejistota a strach. Tajemství, která utíkají mezi prsty. Přiznání ustrašených zločinců jak skučí svýma očima do temnoty. Vyděšené krůčky k propasti. Zapomínají dávat si pozor. Nehlídají se a nesledují cestu a pak… Spadnou, Leontýno."
Chtěla jsem utéct. Už jsem se otáčela, ale chytila mě pevně za loket a řekla: "Tvá tajemství jsou to nejcennější, co máš. Všichni je mají. Opatruj je, Leontýno. Opatruj je a nic se ti nestane."

***

Bloudíme ulicemi. Každé slovo, které vyřkneme, je naše součást. Uvnitř sebe nosíme ale věty, které náš jazyk polyká. Činy provedené v tichu. Ve chvílích, kdy se druzí nedívali. Když tu byly jen naše oči.
Když je vyřkneme, spustíme dlouhý řetěz, který skončí opět u nás. Jako začal. Vracící se ozvěna, kdykoli někdo zaslechne hlasy putující časem za námi. Nevinná slova, za která nás odvrhnou. Slova, která vyděsí, která je rozběsní.
Kdyby je nikdy neslyšeli, zůstali by. A přitom my bychom nebyli ani trochu jiní. Oni by to jen nevěděli.

***

Všichni máme tajemství. Někdy si přejeme je říct, ale pořád mlčíme. Chráníme se. Protože alespoň jedno, by nás mohlo zničit.


Markéta Orlová / 2014

>/ První byly sardinky

7. září 2015 v 15:01 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Nejsem zrovna fanoušek dráhy, ale chápejte, studenti obvykle nemají na auto. Vlastně už skoro ani nejsem student. V tom kvádru tak nevypadám, jen ten obličej je pořád dost, snad až podivně, mladý. Sehnal jsem nějakou práci, nemůžete tam chodit v keckách. Takže se pak musíte pařit ve vlaku v košili a sako váš škrtí v ramenou.

Tahle trasa je hrozná, protože se dráhy neobtěžují přidat navíc jedinej vagón, i když tím vlakem věčně jezdí mraky lidí. Ne, dost dobře to nechápu. Mačkáme se tady jako sardinky, protože všichni chtěj domu, a to ten vlak ještě ani nevyjel ze stanice. Bože, já se picnu. Strávím dvě hodiny s dalšíma šesti lidma v jednom kupé, protože dráhy jsou na zabití.
Pak jsem uslyšel zvuk těch dveří, jak se šoupou, a viděl holku, co se jimi snaživě procpala. No jistě, tys tu chyběla, protože přímo vedle mě je jediný poslední volný místo a já opravdu nechápu, jak si někdo může myslet, že se na tu sedačku vejdou čtyři lidi vedle sebe. Naneštěstí nade mnou visí číslo a to mi pořád připomíná, že tohle nikoho nezajímá. Prostě se tam vejít musí.

***

"Dobrý den, ehm, já tu mám místenku." Bylo mi to tak trapné, celé kupé bylo narvané k prasknutí a já byla hrozně udýchaná, protože jsem nestíhala. Příště si tu místenku asi fakt dávat nebudu. Je to strašný. Na téhle trase je prostě vždycky hodně lidí, protože studenti jedou domů na víkend, lidi z práce a tak. Proč proboha nikdy nepřidají vagón?
Je to tak hloupé, když se musíte cpát do už přecpaného kupé a nutit lidi, aby se ještě zmáčknuli, i když už vlastně není kam. A musím to být zrovna já, kdo je nutí. Ani nevím, jestli se mi sem povejde batoh. Nemůžu za to, že jezdím s tolika věcmi? Možná můžu, ale já je jaksi potřebuju.
Myslím, že se za cestu ani nenajím. Nechci se tady v tom hrabat a otravovat, když tu není místo pomalu ani na podrbání se. Vlastně co tady můžete udělat, abyste někoho nepraštili? A jakmile dám batoh nahoru, tak už se k věcem přes všechno to harampádí nedostanu ani omylem. Budu to prostě muset nějak vydržet, jako vždycky.

***

Tašku jsem si přirazil k hrudi, protože jinam než na klín už se vážně nevešla. Naštěstí se ten vlak rozjel. Začal jsem v duchu počítat minuty. Začne tu být vydýcháno, neskutečný teplo, bude tu cítit všechno a všichni. Představte si trasu v letní MHD. A už nevstaneš a nenatáhneš si nohy. Jsi jako pes v kotci.
Všichni kolem si našli nějakou ohromnou zábavu, kterou provozují. Většina má mobil, jedna holka se dívá na tabletu na film. Pořád se mi nedaří zjistit jaký. Ta vedle je teda hodně zvláštní. Vytáhla sešit a začala psát. Nemůžu se nabažit toho, jak kroutí ruku při psaní, aby mě netrkla. Je to neuvěřitelné, nedokázal bych takhle psát. A ona to zvládne a docela rychle, i když má zvláštní sice ne kostrbaté ale mírně hieroglyfické písmo. Moc toho nepřečtu, spíš jen útržky.
Když vlak po chvíli zastavil v další stanici, skoro jsem se lekl. Nádraží bylo plné lidí a oni vážně chtěli nastoupit! Vagóny už přitom doslova praskaly ve švech. Studentům s krosnami halt nezbylo nic jiného, než zůstat v chodbičce. Proč jsem si sedal do kupé u dveří? Na konci vlaku? Připadal jsem si teď jako vězeň a vlastně další dvě hodiny i budu. Zatarasen mezi spoustou lidí. Všiml jsem si zoufalého výrazu té vedle mě, když se podívala na nástupiště a lidi hrnoucí se dovnitř. Asi měla stejné myšlenky. V duchu jsem se smál.

***

Přemýšlela jsem nad těmi lidmi kolem. Kam asi jedou, co jsou zač. Ten vedle byl zvláštní. Seděl tam v kvádru a kravatě s příruční taškou. Vypadal jako bankéř, ale byl až nezvykle mladý. Leda tak pojišťován. Nemám tyhle lidi vůbec v lásce. Ale nevěděla jsem to, kdo ví, proč měl tohle na sobě.
Proti mně seděla štíhlounká dívka s tmavými vlasy. Byla zajímavá - všechno na ní ladilo. Dokonce i bonbony, které vytahovala z pytlíku schovaného mezi stěnou vagónu a stehnem, jí ladily s oblečením. Snad jen ten tablet byl trochu mimo, i když sluchátka k ní už zase perfektně pasovala. Ať už se na tabletu dívala na cokoli, nebyla jsem schopná říct, na co. Jen jak se pomalu stmívalo, začaly se na jejím obličeji objevovat rychlé záblesky, jak se scéna měnila.
Pak tu byl jeden starší pán. Také docela střízlík, ale bylo to jediné štěstí, protože nevím, jak bychom se sem jinak vešli. Pak dva muži, kteří byli docela udělaní, takže se vedle sebe opravdu hodně mačkali. Pak další dívka, na kterou jsem přes kravaťáka neviděla. A nakonec ještě jedna dáma.
Police na zavazadla nad námi byly úplně plné. Můj batoh zabíral tak nejvíc místa. Jenže už nebylo kam si dát svetr a kabát, musela jsem všechno držet na klíně, na rozdíl od ostatních. Bylo to hrozné, už dlouho jsem takhle netísnila, dokonce myslím, že až takhle snad nikdy. Připadalo mi, jako by mě zavřeli do malé krabice. Začalo mě to uvnitř nepříjemně svírat.

***

Prohlížel jsem si střídavě všechny přítomné, ale nejvíc mě zaujaly asi vážně ty dvě vedle mě. Seděly naproti sobě u okna. Spisovatelka a hubený televizní maniak. Roztomilá dvojka. Ta tmavovláska naproti se zdála jako zavřená v bublině. Jako by vůbec nevnímala nic kolem sebe. A nedalo mi jí nezávidět, protože tohle bych taky vnímat nechtěl. Naštěstí jsem to musel vnímat plně. Film ji nejspíš vytrhl z reality a soustředila se jen na něj a občas zcela neslyšně sáhla do pytlíku pro bonbon. Na chvíli jsem pojal podezření, že je z jiné planety.
Zato ta vedle mě byla pozemská až dost. V tváři měla výraz určitého vnitřního zoufalství, které se snaživě pokoušela přebít tím, že občas povytáhla koutky úst, ale očividně to nezabíralo. Nejspíš to byla ta jízda, co ji tak užíralo, ale co jsem mohl vědět? Byla namáčknutá k oknu naprosto šíleným způsobem a její zkroucená ruka nad papírem mě začínala děsit. Snaživě jsem se hnul kousek od ní, aby se mohla trochu narovnat.
Když si toho všimla, zvedla ten zoufale smutný obličej a věnovala mi úsměv. Nejspíš se nemusela ani příliš přemáhat, protože v takovéhle situaci vám udělá radost asi všechno, co trochu zmenší vaše utrpení. Začala opět psát a ruku už tolik nekroutila. Protože se mi nedařilo zjistit, co ta naproti ní sleduje, snažil jsem alespoň přečíst, co pro změnu ta druhá píše. Ale pořád se mi to nedařilo. Na tu dálku jsem luštil jenom jednotlivá slova. Ale začalo mě to nějak bavit, a tak jsem se nevzdával. Možná v tu chvíli mi doputoval do hlavy její obličej a já si uvědomil, že je to i docela hezká holčina. Na to, že jsem si původně myslel cosi o deníčku na koleni…

Celá ta jízda mě trávila. Dlouho to ještě bude, než zastaví v další stanici. Tam vystoupí hodně lidí a dál už by to snad mělo být lepší. Dívala jsem se na mlhavou krajinu nořící se do tmy za špinavým oknem. Než tam budeme, přijde už dávno noc.

***

Odložila tužku a ruce přeložené přes papír mi znemožnily další čtení. V tom jsem si vzpomněl, že mám někde schovanou rozečtenou knihu. Hrábnul jsem do aktovky a našel ji. Už mě ten vlak rozčiloval a raději jsem se taky do něčeho ponořil. Po chvíli jsem si všiml, že ta vedle mě po očku sleduje. Respektive spíš moji knihu - asi ji zajímalo, co čtu. Skoro jsem měl chuť zaklapnout desky a demonstrativně jí ukázat obálku. Vlastně jsem to myslel v dobrém. Taky jsem ji šmíroval. Kdo by nešmíroval tady, to ani jinak nejde, když od vás někdo sedí… Ech, sedí přímo vedle vás.
Když jsem se ponořil do čtení, všechno se na chvíli ztratilo, ale jak jsem listoval, vynořil se přede mnou její obličej a já začal místo vnímání slov přemýšlet, co je zač. Odkud jede, kam jede? Co to vlastně píše? To mě asi kupodivu trápilo nejvíc. Na tričku měla mojí oblíbenou kreslenou postavičku a někdo si mohl myslet, že na svůj věk je dětinská, ale já si právě četl Honzíkovu cestu. Možná to tak hrozné nebylo. Ani nevím, proč jsem se k těm knížkám vracel. Asi proto, že jako malý jsem je při předčítání vlastně vůbec nevnímal.
Když jsem si ji chtěl prohlédnout, byla náhle odvrácená k oknu. Měla dlouhé světlejší vlasy a pod nimi se rýsovala jen silueta nosu a tváře. Byly to krásné vlasy, ani nevím proč, ale líbily se mi. Vypadaly tak nějak živěji oproti vlasům jiných dívek. Otočit se nechtěla, co mi zbývalo, odvrátil jsem se zpátky ke knize.
V kupé už začínalo být to správné dusno a studenti v chodbičce, kde obvykle táhlo, byly teď v záviděníhodné situaci. I když si nemohli sednout, vlastně netrpěli. Mohli si natáhnout nohy, mohli dýchat a nakonec i sedět, pokud se té podlahy nebáli, nebo neměli nic křehkého v batohu. Ale jednu věc jsem cenil. Ta vedle mě měla velice hezkou voňavku a čím víc se ona sama dusila ve vlastní šťávě, tím spíš já necítil ostatní, protože se éterické oleje vypařovaly rychleji. Byla to vtipná představa, jak ona trpí vším tím kolem sebe a já si na její úkor ještě téměř užívám.
Podpírala si dlaní tvář a vyhlížela psíma očima z okna. Proč se na ni vlastně pořád dívám? Ale když jsem se rozhlédl kolem, nenašel jsem nic lepšího. Tak proč bych nemohl? Stejně už ji v životě neuvidím jako spoustu dalších holek z vlaku, které se mnou někdy jely.

***

Přemýšlela jsem nad tím, že ten vedle mě je docela pěkný. Napadalo mě to pořád, když se mnou jel nějaký lepší mladý kluk. Byla to asi nějaká nemoc nebo co. Ale možná to mají všechny holky. S kluky moc nejezdím, pokud to nejsou kamarádi. Podvědomě i vybírám kupé, kde sedí ženy. Nejspíš je to nějaké opatření. Nějaká schopnost předcházet případným trablům. Pořád do vás hustí, že si nemáte sedat k divným chlapům, ale mě odpuzují kolikrát všichni opačného pohlaví. Je to nějaký reflex. Nedokážu to popsat. Reflex, jakým si vybírám místo k sezení.

S kolika holkama jsem už jel? Když vidí to kvádro, nemají ze mě hrůzu, takže si občas nějaká přisedne. A pokud to zrovna není panenka barbie, vesměs je to milá společnost. Mlčí, poslouchají muziku, sedí na místě, nekramaří. Stěžuj si, že ano? Ale pak jsem konečně ucítil, jak vlak zpomalil. Za oknem byla světla ve známé konstelaci a já věděl, že se blížíme. No sláva. Takže teď vystoupí půl vlaku a já si konečně natáhnu dřevěné nohy.
Jenže když souprava zastavila, uviděl jsem jen další plné nástupiště a všichni, kdo se vyhrnuli ven, byli brzo někým nahrazeni. Sice už nás bylo v kupé jenom sedm, ale co to je? Zvlášť když zrovna na naší straně byli zase všichni čtyři. Proč říkám naší? Ta holka ze mě dělá debila. Což mi připomnělo její ještě zoufalejší výraz při pohledu na plný perón. Skoro bych řekl, že by se v ní krve nedořezal, když to viděla. Taky se očividně těšila, že už ji nebudu uzurpovat prostor a zase to nevyšlo.
Mohl jsem jen doufat, že o pár stanic dál to bude lepší. Těžko říct, kam až jela ona. Vlak se zase rozjel, a tak si vzpupně sedla čelem téměř k oknu, ale dlouho jí to nevydrželo. Zase vytáhla papír a tužku a šátrala v kabátě po telefonu. Konečně si ho taky mohla alespoň někam uložit, protože prostor nad námi se trochu uvolnil od zavazadel.

***

Jízdu už jsem pak vnímala jako běžící pás fabriky přede mnou. Nenáviděná opakující se věc, mučila mě, lidé neubývali. Jediná spása je vám pěkný, milý kluk vedle vás. A je vám úzko. Už to nepotrvá moc dlouho. Viděla jsem se, jak už utíkám ven. Na druhou stranu…

***

Pár lidí vystoupilo. Vlastně všichni z našeho kupé a já si okamžitě sedl proti ní. Vypadala skoro až překvapeně. Jen se na mě krátce podívala a pak se zase zahleděla do papíru a opatrně natáhla ztuhlé nohy. Vypadala jako nějaké velké přerostlé zvířátko, jak se zpod své lví hřívy dívala potutelně kolem. Měla tázavý obličejík a já se začal ptát, proč to tak řeším.
Sledoval jsem ji až do chvíle, kdy náhle vstala a popadla batoh nad sebou. Došlo mi, jak křehounce oproti té velké věci vypadá a chtěl jsem jí pomoct, ale sundala si ho sama. Vlastně téměř všechny dívky vypadají kolikrát křehce proti svým zavazadlům. Natáhla si kabát a snažila se nasoukat do batohu snad většího než ona. Nohy mi pořád pružili, že jí pomůžu.
Konečně se zvedla a s tichým pozdravem a slabým úsměvem zmizela. Vlak zakvílel a ona vystoupila. A pak mi to došlo. Kolik pěkných, milých holek, jejichž jméno jsem nikdy nepoznal, jsem nechal odejít? Jeli jsme v jednom vlaku, vystupovaly nedaleko od mé stanice. Možná bydlely kousek. Už tolikrát jsem si stěžoval, že z nějakého důvodu nedokážu najít holku, která by mi vyhovovala, ale každý den jich tolik míjím. Beze slova míjím hezké holky, které mi věnují svůj úsměv a já nic.
Jak můžeš vědět, jestli nějaká z nich není třeba ta pravá. Jak můžeš vědět, že blbý americký filmy, možná nelžou až tak. Co by se stalo, kdybys ji oslovil a chvíli s ní mluvil? Myslíš, že by to vadilo? Tisíce lidí spolu mluví dennodenně, a kdyby mluvit nechtěla, tak co? Jak můžeš vědět, zda vedle tebe neseděla dvě hodiny dívka, kterou si vždycky chtěl, ale tys ji nechal jít?
Bylo to náhlé a podivné. Co když měla ale ta chiméra pravdu? Proč by neměla? Pořád přemýšlíš nad tím, kam máš jít, abys někoho potkal. Vlastně je to nesmysl, protože lidé jsou všude. Potkáváš je pořád, mohl bys zastavit holku na ulici a poprosit ji o číslo. Já vím, je to blbost, ale mohl bys. Jenže to nikdy neuděláš. Ale ve vlaku? Jsi s ní docela dlouho, můžeš si najít záminku. Seznámit se přece můžeš všude, a co když se ona bude chtít seznámit s tebou? Nikdy nevíš.
Najednou jsem toho začal strašně litovat, že jsem něco neřekl. Nevím, že to na mě tak přišlo, ale nedokázal jsem si pomoct. Cukalo mi už zase v nohou, chtěl jsem vstát a podívat se, zda ji ještě neuvidím, ale vlak už byl pryč a hlavně se pomalu blížil do mé stanice. Hergot, byla to pěkná holka, proč jsem nic neřekl? Třeba byla fajn, ne - určitě byla fajn! Co to do mě vjelo?
Vstal jsem, protože vlak brzdil, venku byla tma a na mě šla hrozná únava a chtěl jsem taky konečně zmizet z toho vydýchanýho kupéčka. Když jsem vstal a otvíral dveře, tak jsem si ale všimnul kusu papíru na sedačce naproti a ještě ho rychle popadl, že ho vyhodím. Taková rychlá reakce, ten papír tam byl na oko nějak moc nepatřičný.
Vyskočil jsem na perón, ale jak jsem držel ten bordel a ještě dvě zavazadla, každé jinak velké, musel jsem to všechno složit na starou lavičku a nějak si to srovnat, abych vůbec někam došel. Vedle stál koš, a tak jsem jen rychle kouknul na ten vytržený list v ruce a chtěl ho vyhodit, jenže se mi to nezdálo. Ten list vypadal jako vytržený z toho sešitu, do kterého zrovna psala. Vzal jsem ho a rozložil. Bylo tam napsáno jméno a pod tím jen heslo: facebook.
Stál jsem tam jako idiot a čuměl na ten kus papíru ve slabém světle lampy. Někde uvnitř právě sršela úplná euforie.

Klidně bys mohl oslovit holku na ulici. Protože nevíš, jestli taky nechtěla oslovit tebe.

Markéta Orlová / 2013

>/ Trvalý preparát

7. září 2015 v 15:00 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Bílo. Všude kolem sebe jsem viděl jen oslepující zář bílého světla. Když moje oči konečně prozřely, zjistil jsem, že je to sníh. Letošní první. Už byl konec listopadu a jediný den ještě nemrzlo až teď. Bylo to úžasné.
Pak jsem si ale uvědomil, že je něco špatně. Vždyť ležím! Co tu dělám? Pomalu jsem vstával ze zasněžené trávy a zmateně se rozhlížel. Na kraji pole po mně v ležících stéblech a chroští zůstalo prázdné místo jako otisk, jako důkaz mé nedávné existence.
Díval jsem se dokola. Jako kohoutek na báni. Cesta mě obcházela, vedla podél okraje pole, ztrácela se v remízcích. Obzor byl daleko a kolem dokola jen pláně končící lesy. Prázdnota tak silná, objímající celý kraj. Nikde, nikde nebylo nic, nikdo. Jediný hlas… Chvílemi se zdálo, že tu je opravdu ticho. Skutečné ticho.
Co tu vlastně dělám? Snažil jsem si vzpomenout v zimní bundě a džínech, co dělám uprostřed polí a sám? Znám to tu? Nějaké slabé povědomí jsem měl. Někde tady… Byl jsem tu. Asi.
Zmateně jsem se vydal po cestě, ale nevěděl, kam jdu. Co to proboha… Zastavil jsem se a snažil se přemýšlet. Jakoby mi něco zatemnilo mozek, ale pomalu jsem se prokousával prachem k vědomí. Všechno se mi vracelo a náhle jsem se vyděsil.
Jel jsem z práce domů a vzbudil jsem se v poli! Co tu sakra dělám?! Rozběhl jsem se po cestě a kdesi v dálce se pohnul malý bod. Auto. Byla tam silnice. Běžel jsem jako o život, už mě pálilo v krku a litoval jsem, že jsem se vykašlal na basket. Alespoň nějakou fyzičku bych měl.
Když jsem se konečně doplazil ke konci cesty, zoufale jsem se snažil najít cokoli, co by mi řeklo, kde to jsem. Ceduli, ukazatel… Bohužel jsem si asi vybral dost špatné místo. Zapadlá okrska bez středové čáry, aut málo, značky žádné. Nevěděl jsem, co mám dělat. Poslední vzpomínky byly na cestu domů, ale už jsem netušil, kde jsem nechal auto. Navíc tohle místo jsem asi přeci jenom neznal.
Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat po krajnici někam, kde bude živo. Alespoň zjistím, kde to proboha jsem. Napadla mě spousta věcí, hledal jsem po kapsách mobil nebo hodinky, neměl jsem ale vůbec nic, takže jsem ani nevěděl, jaká je denní doba. Ale nedávalo to smysl. Kam bych proboha šel bez telefonu? Věčně ho mám u sebe.
V tu ránu proti mně vyjelo auto. V té rychlosti jsem snaživě četl spz, jestli třeba na rámu nebude jméno a adresa prodejce. Jen slabá nápověda, jestli jsem alespoň poblíž domova. Snažil jsem se číst, ale pak mi došlo, že auto jede po kraji silnice a nesnaží se mi vyhnout. Mířilo přímo na mě!
Jen tak tak jsem uskočil do škarpy, jinak bych zůstal viset na zrcátku. To si snad dělá srandu! Neumí řídit?! Vždyť mě viděl! Vyškrábal jsem se zase na silnici a šel dál. V dálce se objevil odlesk čelního skla a mě napadlo, že bych ho mohl zkusit zastavit a poprosit o radu. Bylo to hloupé, ale já si v tu chvíli připadal ještě hloupěji.
Stoupl jsem si zlehka do cesty a mával. Auto se blížilo a já doufal, že zpomalí a přece jen mi zastaví, ale jelo dál stejnou rychlostí. A konečně mi došlo, že ani neuhýbá. V poslední vteřině jsem uskočil do příkopu a znovu se vyválel ve sněhu a blátě. To přece není možné? Vyběhl jsem znovu na silnici. "Héj!" křičel jsem za autem, ale to prostě jelo dál.
Pak jsem si prohlédl oblečení a celý zmatený si konečně uvědomil, že je úplně čisté. Já se válel v blátě jako to čuně a ono je čisté?
Z opačného směru vyjelo další auto. Rozběhl jsem se přímo proti němu a ucítil náraz. Dopadl jsem na asfalt a těžce vydechl. Nic mi nebylo. Čekal jsem úpornou bolest, ale mohl jsem normálně vstát. Jakoby se nic nestalo. Chtěl jsem křičet. Běžel jsem po silnici, srdce mi bušilo, ale co… co to bylo?
Viděl jsem další auto, jak se zvolna blíží. Volal jsem, ale řidička za sklem se pořád dívala strnule vpřed na cestu a zcela mě ignorovala. Vstoupil jsem jí do cesty - znovu. Srazila mě jako zvíře, ani nepřibrzdila. A já ji ještě stihl, ležíc na kapotě, pohlédnout do obličeje. Ona mě neviděla! Seděla za volantem a vůbec si nevšimla chlapa na kapotě. Ona necítili, neviděla, neslyšela… A mně nic nebylo! Ležel jsem na silnici a zmateně se díval na nohy. Pane Bože, co se to děje?!

***

"Jsou zvláštní. Mají slabý pud sebezáchovy. Takové značně narušené obranné mechanismy."
"Ano, ano," přikyvoval jsem, "občas mají sebevražedné sklony, což se těžko vysvětluje. Pozorujeme u nich zvýšenou míru stresu, ale nejsme si jisti, co přesně ho způsobuje. Může to být ostatně téma vaší diplomové práce, pokud budete chtít." Obrátil jsem se ke studentům. "Jedinci tohoto druhu jsou velice zajímavý, vykazují značnou míru inteligence a jistou podobu s vyspělými organismy jako my."
Někteří studenti se trochu ošívali a tím spíš pozorněji hleděli přes sklo na samce zapojeného do simulátoru. Byl opředený čidly, která snímala jeho životní funkce, a na průběh experimentu dohlíželi kolegové za obslužným pultem. Tělo viselo ve vzduchu poutané pouze senzory v antigravitačním poli. Bylo nutné ho stále udržovat v jeho středu, aby nenarazilo do stěny komory. To už jsme ale měli všechno dávno vyzkoušené. Experimenty na primitivních živočiších se prováděli často.
"Profesore a o jaký druh se konkrétně v tomto případě jedná?"
"Objevili jsme ho teprve nedávno v soustavě Théta 14 - třetí kvadrant, je tam soustava několika planet obíhajících tak středně starou hvězdu. Jediná planeta má podmínky pro život, ale jméno zatím nemá."
"A ty organismy?"
"Je to předmětem studia. Mají nějaký komunikační řád, ale jejich řeč se zatím luští. Je taková… značně nesmyslná. Já jim ale říkám Hejové. A támhle kolega zase psíš Halové - nemůžeme se shodnout."
Studenti se rozesmáli.
"Je to nejčastější zvuk, který vydávají - buď hlasité héj nebo haló. To je zajímavé, viďte? Soudíme, že jde možná o určitý druh signálu okolním organismům, ale neznáme jejich jazyk, jak jsem již říkal. No tak pojďte, dole pro vás mají připravené nějaké preparáty."
"A budou tam ti Hejové taky?"
"Máme i nějaké Heje…"
"Super!"
"Ale moc toho na nich k vidění není, mají značně primitivní anatomii. Kdyby vás to téma někoho ale přece zaujalo, stačí říct. A teď prosím doleva, doleva!"

***

Stál jsem tam kus od silnice a brečel. Už pětkrát mě přejeli a já tu pořád byl - nezraněný, živý. Zhroutil jsem se na kolena a stále usedavě plakal. Co mám dělat? Co se to děje? Kde to jsem?
A když jsem zvedl hlavu, lekl jsem se - bylo už zase ticho, to ticho! Ale přede mnou byla díra. Ve vzduchu visela tmavá díra. Já umřu.

***

"Doprčic! Už to zase blbne!" vědec mlátil do přístroje a druhý kamsi volal. "Zrovna to začalo být zajímavý! Ty jejich emoční projevy máme jen na několika záznamech."
"Už jsem informoval techniky, někoho sem pošlou. Tak ho zatím uspíme a zkusíme restartovat obraz."
Vědec kroutil hlavou a znaveně dosedl na židli. "Zrovna to vypadalo nadějně."


Markéta Orlová / 2014