>/ Bývám s nimi

7. září 2015 v 15:41 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
"Jani?"
"Ano? Tady jsem, tak?"
Byl cítit benzín. Ale ten vítr, co přicházel, nesl úplně něco jiného. Jakousi nevinnost ukrytou v kůře stromů. Listí ševelící na cestách. Bylo chladno a ranní mlhy. Věděla jsem, že se brzy musí něco stát.
"Těžká srážka, měla vohromný štěstí. Jejího manžela vezli, ale už to nestihli."
"Nějaké děti?"
Rozhlížela jsem se. Vždy jsem z toho měla strach - že je uvidím.
"Ne, alespoň ne tady. Zatím nevíme, moc toho neřekla. Zeptej se Lindy, je tam u ní. Vidíš ji? Prostě jdi za ní." Otočil se a šel si po svých. Volal na kolegy, něco gestikuloval.
Věděla jsem, že není moc času. Nemůžou tu silnici jen tak zavřít. Musí to vyšetřit, odklidit a všechno se zavře. Ale lidi nemůžeš zavírat, nemůžeš je uklízet. Proto sebou vláčeli mě, proto mě platili.
Bylo to zvláštní zaměstnání. Nějak nové, nikdy ho nikdo nepotřeboval. Nebývalo to. Byly doby, kdy si buď umřel sám, nebo sis k tomu pomohl. Nebo ses s tím nějak popral. Ale člověk je jen člověk, pořád je to jen schránka, která je relativně křehká. I ti, kteří vypadají jako větrolamy, sami čelí světu, potřebují občas nějaký klacek, který je podepře. Jsme nějakým způsobem závislí na druhých. Nemůžeme bez nich žít. Ať už technicky nebo po mentální stránce.
Říkali, že sami sobě jsme největším nepřítelem, a proto nemůže být nikdo sám. Ani já bych to nedokázala. Být opravdu sama. Dovedeš si to představit? Nejspíš ne. Pořád tě něco obklopuje. Být sám pro nás znamená být bez blízkých, bez lidí, které znám. Ale být sám ve skutečnosti znamená nemít kolem sebe žádnou lidskou bytost.
Ani ona teď nebyla doopravdy sama. Ale tím spíš ji to nutilo se zavřít do sebe. Nechtěla jsem nikdy, aby to tak skončilo. Ne hned. Polykat hnilobu je horší, než ji zvracet. Občas se prostě musíš vyblít. Je to schůdnější a uleví se ti okamžitě.
"Lindo? Už jsem tady." Slabý úsměv na mé tváři mi zlehka opětovala. Nevím, jak se jí to dařilo. Ale lidé jsou takoví, že opětují i neznámému jeho úsměv. I když oni sami by plakali, opětováváme dnes a denně cizí náhodné úsměvy.
Někdy mi říkala u kafe, že jsem jako anděl. Taková zvláštní, na pohled nezúčastněná a snažím se pořád mít někde schovaný úsměv.
"Dobrý den, já jsem Jana."
Obvykle mám připravenou ruku, kterou podávám. Je to gesto. Je to lidské gesto a doteky jsou magické. Jenže ona nevypadala, že by něco takového chtěla přijmout.
"Pracuju jako policejní psycholožka - nebojte, nechci vás tu zpovídat."
Dívala se na mě a těžce polykala vlastní dech. Oči měla rudé a honily se v nich slova. Ale nedokázala se zeptat na nic. Znala jsem ten pohled. Chceš se opravdu zeptat? Chceš opravdu vědět? Někdy je lepší nevědět. Vědomí bolí víc, než si vůbec myslíte.
Kdybychom věděli všechno, svět by nás bodal do srdce při každém kroku. Stalo se mi to, když jsem byla malá. Zjistila jsem, že svět je jiný, než jaký ho vidím. Že vidím hezké věci a dospělí vidí to špatné, zlé a smutné. Neptejte se na vše - není to ani potřeba.
"Jsem tu pro vás. Jestli si chcete promluvit… Můžeme si povídat o čemkoli. A já to nikomu neřeknu, nebojte."
Můj úsměv jí musel připadat zvláštní, ale věděla jsem, že ji uklidňuje. Jako taková bublina na dvou nohou. Oproštěná od reality, nabízející úkryt. Ale nemluvila.
"Když mě tu nebudete chtít, stačí říct a já půjdu. Když mě budete potřebovat, můžete říct cokoli. Budu vás poslouchat. Trápení je zlá věc, nechceme vás tu nechat samotnou."
Kývala cukající hlavou.
"Chcete se na něco zeptat, mám vám něco přinést? Jestli máte žízeň, hlad, je vám zima?"
"Ne, dobrý," odvětila a utřela si nos.
"Dobře - stačí si říct, nemusíte se bát."
Byla v pořádku. Měla jen pár boulí, něco naražené. A její manžel byl mrtvý. Dvě auta, čelní náraz při špatném předjíždění, ale strhlo to jen půlku vozu. Tu dál od krajnice. Jak se snažili vyhnout, ale už to nestihli docela.
Někteří lidé si přáli být v tu chvíli taky mrtví. Ptali se mě, proč ten druhý zemřel a oni jsou tady. Skoro bez zranění. Co to je? Není to trest? Jen trest za něco? Za co? Mají cítit utrpení, když druzí už necítí nic? Měli pravdu v tom, že to bylo nějak zlé, ve své podstatě velice zlé. Neznámá věc mezi časem, prostorem a osudem, která jim ubližovala. Zdánlivě bezdůvodně. Nebylo to ovšem kouzlo. Prostě se to stalo.
Mám se ptát na děti? Může se vrátit v myšlenkách k manželovi. Ale neví, co se stalo, může to jen tušit. Ptát se nechce, ale má smysl její mozek dráždit?
"Jak je vám? Nic zlého?"
"Ne, ani ne."
"Není to nejhorší, můžu vám přinést něco na zahřátí, jestli chcete."
"Děkuju."
"Čaj - hm?"
"Jo, děkuju."
Byl to zvyk. Policajti byli podle hesla "vždy připraven" zásadně bez výbavy. Neměli nic a pak jen přijela záchranka a rozdala ty prdlé igelity. Každopádně mě fascinovalo, že fungují. Nebyla v nich zima. Já si vozila vždycky batoh a v něm to, co jsem stihla připravit. Čokoládu, něco teplého, bonbony… Vždycky jsem prohledávala kredenc a brala dětem sladké.
Podala jsem jí termosku. Byla trochu zaskočená, když jsem jí nalévala do kalíšku, ale pravda je taková, že nejsem úplně běžný pracovník tohohle typu.
"Dobré? Moc nesladím."
Nic neříkala, jen slabě pokyvovala jak zvolna pila.
"Cukr, citron - mám tu celý bar, jen si řekněte."
Viděla jsme její tvář, po které přelétl stín úsměvu. Pak se jí semkly rty a zavřela na chvíli oči. Lidé si vyčítají projev radosti ve chvílích smutku. Jenže emoce jsou nevypočitatelné. Raději buďte veselí, než smutní. V radosti se nedá utopit, ta vás může jen unavit a roztrhat, ale pak usnete sladce. Bez bolehlavu.
Seděla jsem s ní, kolem se míhali lidé a ona se dívala do země. Bylo to tak lepší. Bokem k autu, ze kterého zbyl jen šrot. Uniformy už mi kynuly, ať sebou hodím. Vždycky jsem dělala, že tam nejsou. Málokdy se dalo věci jako tyhle řešit rychle.
Seděly jsme tam relativně dlouho. Dívala jsem se do dáli a ona do prázdna.
"Jak? Vlastně proč?"
Otočila jsem se a ona na mě. Začala sama mluvit, to bylo dobré. Nepřerušovala jsem ji.
"Proč máte takovou práci? Chtěla jste?"
"Ani nevím. Spíš myslím, že ani ne. Měla jsem buď jiné plány, nebo žádné a teď jsem tady. A vy?"
Jen zlehka zakroutila hlavou.
Někdy se stane, že si lidé nemůžou ani přijít na jméno. Jen sedí, a když se jich zeptáte na cokoli, mají dojem, že to neví. Možná je to nějaká obrana. Stres, co vám vypíná mozek. Určitě se vám to někdy stalo. Na to nejlepší si vzpomeneme, až když je po všem.
"Baví vás to?"
Byla to zvláštní otázka. Baví vás poslouchat nářky? Jistě že… Ne, byla to zdvořilostní otázka. Automaticky vyřčená bez zamýšlených následků.
"To je otázka. Má to něco do sebe. Ráda pomáhám. Chtěla jsem být…" Doktor, mám říct to slovo? "…třeba sestra, učitelka."
"Jak k tomu člověk přijde?"
"K tomuhle povolání? No, náhodou."
Dívala se na mě, obličej jako by se jí roztékal. Obličej smutných lidí, padal dolů. Když pláčete, máte pocit, jako když smýváte sami sebe. Všechno je tak táhlé jako žvýkačka na botě. Táhne vás to celé, pomalu k zemi. Proto nakonec nepláčeme ve stoje. Je to těžké.
"Kamarádky mi občas děkovaly, že jsem je poslouchala. Že jsem jim pomohla." Viděla jsem na jejich očích takový ten dík, tu slabou úlevu. Říkaly ze srandy, že jsem jejich psycholog. "Tak co, jak se cítíte? Měly bychom jít. Vezmou vás domů. Řekněte jim adresu a oni vás tam vezmou."
Viděla jsem, jak na mě mávají. Už jsem tu nemohla být o moc déle.
"Jezdíte takhle vždycky? S nimi?"
"Ano, jezdím," kývala jsem.
"To musí být hrozné."
"Vidíte různé věci - nemyslete na to."
"Ale vy na to myslíte."
Ztichla jsem. Před očima mi tahali ožehlé kusy masa z konstrukcí vraků a kolem ječeli lidé celí od krve. Někdy zas jen sedíte na lavičce v parku. Protože babička na procházce se psem našla něčí tělo. Jen tam sedíte a držíte je kolem ramen a oni se tiše zalykají slovy: "Je to hrozné."
Nebyla jsem zrozena k mluvení, já hlavně poslouchala. Platili mě za to, že poslouchám, že uzamykám zlo tohohle světa, jeho bolest, že to vše uzamykám do sebe. Cálovali za trezor těžkostí, aby bylo kam je odložit a jít dál. Nikdy nemůžete tu věc vzít a zahodit, ale můžete část z ní odložit. Čím dřív, tím líp. Jsem odkladiště. To jsem.
"Ano, od toho tu jsem. Myslím na lidi, jako jste vy. Nebojte, oni vás vezmou domů. Zvládnete to."
Mávali na mě čím dál víc. Můžou dát pokoj, sakra?!
"On…"
Věděla jsem, co chce říct.
"Myslím - můj manžel. Vy víte…"
"Vezla ho záchranka, hned jak ho dostali ven."
"On… oni se snažili, ale…" Chvíli mlčela. "Rudla umřel, že jo?"
"Ano. Oni dělali, co mohli. Bohužel."
Začala plakat. Slzy z vás vyplaví špínu, všechen jed jak to voda umí. Strhají vás jako utrápeného psa, zničí vás, dokud nebudete mít pocit, že svět kolem vás je jen mlha rozestřených hlasů a barev. Pak zavřete oči. Na nějakou dobu posloucháte jen šum. Tak dlouho, dokud zase neotevřete oči. Tak unavené, bolestivé.
Držela jsem jí ruku kolem ramen a jemně ji třela. Dotek vlévá moc druhých do vás. Něco vás drží jediným dotekem. Dáváte jim sílu, zastavíte jejich mysl, teplo jaké cítí a dál už nic. Jen slzy, jež se jim řinou po tváři. Soustředí se jen na dotek neznámého člověka. Dotek, který znamená vždy hodně.
Stáli opodál - pořád - ale už přestali mávat.
"Zvládnete to, vy to zvládnete. Nejste sama. Byl důležitý, ale nejste sama. Měl vás rád, vy jeho. A není pryč, to víte. Nebude pryč, dokud to nebudete sama chtít."
"Nechci."
"Dobře, vezmu vás k autu, pojedete domů. Řekněte mi kam?"
"Jiřího z Poděbrad, já… to… já jim řeknu, kde zastavit."
"Dobře, v pořádku. Honzo? Můžeš?" Hned se na mě otočil nejbližší v uniformě a přišel blíž.
"Takže půjdeme, mladá paní?"
Ještě se otočila. "A vy?"
"Já?"
"Řekla jste: Zvládnete to."
"Ano… Nebojte se."
"A vy? Zvládnete to?"
Pak se otočila a já už ji nikdy neviděla, jako většinu z nich. Prostě zmizeli a já ani nechtěla vidět jejich tváře. Jednou budou šťastní, nebo tak budou alespoň vypadat. Budou zase zpátky. Těšilo mě to, ale když jsem je potkala… Viděla jsem. To, co jsem viděla tenkrát. Vracelo se to, a čím víc toho je, tím víc toho můžete vrátit.

Zvládnu to? Já nevím, já musím.

Markéta Orlová / 2014
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama