>/ První byly sardinky

7. září 2015 v 15:01 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Nejsem zrovna fanoušek dráhy, ale chápejte, studenti obvykle nemají na auto. Vlastně už skoro ani nejsem student. V tom kvádru tak nevypadám, jen ten obličej je pořád dost, snad až podivně, mladý. Sehnal jsem nějakou práci, nemůžete tam chodit v keckách. Takže se pak musíte pařit ve vlaku v košili a sako váš škrtí v ramenou.

Tahle trasa je hrozná, protože se dráhy neobtěžují přidat navíc jedinej vagón, i když tím vlakem věčně jezdí mraky lidí. Ne, dost dobře to nechápu. Mačkáme se tady jako sardinky, protože všichni chtěj domu, a to ten vlak ještě ani nevyjel ze stanice. Bože, já se picnu. Strávím dvě hodiny s dalšíma šesti lidma v jednom kupé, protože dráhy jsou na zabití.
Pak jsem uslyšel zvuk těch dveří, jak se šoupou, a viděl holku, co se jimi snaživě procpala. No jistě, tys tu chyběla, protože přímo vedle mě je jediný poslední volný místo a já opravdu nechápu, jak si někdo může myslet, že se na tu sedačku vejdou čtyři lidi vedle sebe. Naneštěstí nade mnou visí číslo a to mi pořád připomíná, že tohle nikoho nezajímá. Prostě se tam vejít musí.

***

"Dobrý den, ehm, já tu mám místenku." Bylo mi to tak trapné, celé kupé bylo narvané k prasknutí a já byla hrozně udýchaná, protože jsem nestíhala. Příště si tu místenku asi fakt dávat nebudu. Je to strašný. Na téhle trase je prostě vždycky hodně lidí, protože studenti jedou domů na víkend, lidi z práce a tak. Proč proboha nikdy nepřidají vagón?
Je to tak hloupé, když se musíte cpát do už přecpaného kupé a nutit lidi, aby se ještě zmáčknuli, i když už vlastně není kam. A musím to být zrovna já, kdo je nutí. Ani nevím, jestli se mi sem povejde batoh. Nemůžu za to, že jezdím s tolika věcmi? Možná můžu, ale já je jaksi potřebuju.
Myslím, že se za cestu ani nenajím. Nechci se tady v tom hrabat a otravovat, když tu není místo pomalu ani na podrbání se. Vlastně co tady můžete udělat, abyste někoho nepraštili? A jakmile dám batoh nahoru, tak už se k věcem přes všechno to harampádí nedostanu ani omylem. Budu to prostě muset nějak vydržet, jako vždycky.

***

Tašku jsem si přirazil k hrudi, protože jinam než na klín už se vážně nevešla. Naštěstí se ten vlak rozjel. Začal jsem v duchu počítat minuty. Začne tu být vydýcháno, neskutečný teplo, bude tu cítit všechno a všichni. Představte si trasu v letní MHD. A už nevstaneš a nenatáhneš si nohy. Jsi jako pes v kotci.
Všichni kolem si našli nějakou ohromnou zábavu, kterou provozují. Většina má mobil, jedna holka se dívá na tabletu na film. Pořád se mi nedaří zjistit jaký. Ta vedle je teda hodně zvláštní. Vytáhla sešit a začala psát. Nemůžu se nabažit toho, jak kroutí ruku při psaní, aby mě netrkla. Je to neuvěřitelné, nedokázal bych takhle psát. A ona to zvládne a docela rychle, i když má zvláštní sice ne kostrbaté ale mírně hieroglyfické písmo. Moc toho nepřečtu, spíš jen útržky.
Když vlak po chvíli zastavil v další stanici, skoro jsem se lekl. Nádraží bylo plné lidí a oni vážně chtěli nastoupit! Vagóny už přitom doslova praskaly ve švech. Studentům s krosnami halt nezbylo nic jiného, než zůstat v chodbičce. Proč jsem si sedal do kupé u dveří? Na konci vlaku? Připadal jsem si teď jako vězeň a vlastně další dvě hodiny i budu. Zatarasen mezi spoustou lidí. Všiml jsem si zoufalého výrazu té vedle mě, když se podívala na nástupiště a lidi hrnoucí se dovnitř. Asi měla stejné myšlenky. V duchu jsem se smál.

***

Přemýšlela jsem nad těmi lidmi kolem. Kam asi jedou, co jsou zač. Ten vedle byl zvláštní. Seděl tam v kvádru a kravatě s příruční taškou. Vypadal jako bankéř, ale byl až nezvykle mladý. Leda tak pojišťován. Nemám tyhle lidi vůbec v lásce. Ale nevěděla jsem to, kdo ví, proč měl tohle na sobě.
Proti mně seděla štíhlounká dívka s tmavými vlasy. Byla zajímavá - všechno na ní ladilo. Dokonce i bonbony, které vytahovala z pytlíku schovaného mezi stěnou vagónu a stehnem, jí ladily s oblečením. Snad jen ten tablet byl trochu mimo, i když sluchátka k ní už zase perfektně pasovala. Ať už se na tabletu dívala na cokoli, nebyla jsem schopná říct, na co. Jen jak se pomalu stmívalo, začaly se na jejím obličeji objevovat rychlé záblesky, jak se scéna měnila.
Pak tu byl jeden starší pán. Také docela střízlík, ale bylo to jediné štěstí, protože nevím, jak bychom se sem jinak vešli. Pak dva muži, kteří byli docela udělaní, takže se vedle sebe opravdu hodně mačkali. Pak další dívka, na kterou jsem přes kravaťáka neviděla. A nakonec ještě jedna dáma.
Police na zavazadla nad námi byly úplně plné. Můj batoh zabíral tak nejvíc místa. Jenže už nebylo kam si dát svetr a kabát, musela jsem všechno držet na klíně, na rozdíl od ostatních. Bylo to hrozné, už dlouho jsem takhle netísnila, dokonce myslím, že až takhle snad nikdy. Připadalo mi, jako by mě zavřeli do malé krabice. Začalo mě to uvnitř nepříjemně svírat.

***

Prohlížel jsem si střídavě všechny přítomné, ale nejvíc mě zaujaly asi vážně ty dvě vedle mě. Seděly naproti sobě u okna. Spisovatelka a hubený televizní maniak. Roztomilá dvojka. Ta tmavovláska naproti se zdála jako zavřená v bublině. Jako by vůbec nevnímala nic kolem sebe. A nedalo mi jí nezávidět, protože tohle bych taky vnímat nechtěl. Naštěstí jsem to musel vnímat plně. Film ji nejspíš vytrhl z reality a soustředila se jen na něj a občas zcela neslyšně sáhla do pytlíku pro bonbon. Na chvíli jsem pojal podezření, že je z jiné planety.
Zato ta vedle mě byla pozemská až dost. V tváři měla výraz určitého vnitřního zoufalství, které se snaživě pokoušela přebít tím, že občas povytáhla koutky úst, ale očividně to nezabíralo. Nejspíš to byla ta jízda, co ji tak užíralo, ale co jsem mohl vědět? Byla namáčknutá k oknu naprosto šíleným způsobem a její zkroucená ruka nad papírem mě začínala děsit. Snaživě jsem se hnul kousek od ní, aby se mohla trochu narovnat.
Když si toho všimla, zvedla ten zoufale smutný obličej a věnovala mi úsměv. Nejspíš se nemusela ani příliš přemáhat, protože v takovéhle situaci vám udělá radost asi všechno, co trochu zmenší vaše utrpení. Začala opět psát a ruku už tolik nekroutila. Protože se mi nedařilo zjistit, co ta naproti ní sleduje, snažil jsem alespoň přečíst, co pro změnu ta druhá píše. Ale pořád se mi to nedařilo. Na tu dálku jsem luštil jenom jednotlivá slova. Ale začalo mě to nějak bavit, a tak jsem se nevzdával. Možná v tu chvíli mi doputoval do hlavy její obličej a já si uvědomil, že je to i docela hezká holčina. Na to, že jsem si původně myslel cosi o deníčku na koleni…

Celá ta jízda mě trávila. Dlouho to ještě bude, než zastaví v další stanici. Tam vystoupí hodně lidí a dál už by to snad mělo být lepší. Dívala jsem se na mlhavou krajinu nořící se do tmy za špinavým oknem. Než tam budeme, přijde už dávno noc.

***

Odložila tužku a ruce přeložené přes papír mi znemožnily další čtení. V tom jsem si vzpomněl, že mám někde schovanou rozečtenou knihu. Hrábnul jsem do aktovky a našel ji. Už mě ten vlak rozčiloval a raději jsem se taky do něčeho ponořil. Po chvíli jsem si všiml, že ta vedle mě po očku sleduje. Respektive spíš moji knihu - asi ji zajímalo, co čtu. Skoro jsem měl chuť zaklapnout desky a demonstrativně jí ukázat obálku. Vlastně jsem to myslel v dobrém. Taky jsem ji šmíroval. Kdo by nešmíroval tady, to ani jinak nejde, když od vás někdo sedí… Ech, sedí přímo vedle vás.
Když jsem se ponořil do čtení, všechno se na chvíli ztratilo, ale jak jsem listoval, vynořil se přede mnou její obličej a já začal místo vnímání slov přemýšlet, co je zač. Odkud jede, kam jede? Co to vlastně píše? To mě asi kupodivu trápilo nejvíc. Na tričku měla mojí oblíbenou kreslenou postavičku a někdo si mohl myslet, že na svůj věk je dětinská, ale já si právě četl Honzíkovu cestu. Možná to tak hrozné nebylo. Ani nevím, proč jsem se k těm knížkám vracel. Asi proto, že jako malý jsem je při předčítání vlastně vůbec nevnímal.
Když jsem si ji chtěl prohlédnout, byla náhle odvrácená k oknu. Měla dlouhé světlejší vlasy a pod nimi se rýsovala jen silueta nosu a tváře. Byly to krásné vlasy, ani nevím proč, ale líbily se mi. Vypadaly tak nějak živěji oproti vlasům jiných dívek. Otočit se nechtěla, co mi zbývalo, odvrátil jsem se zpátky ke knize.
V kupé už začínalo být to správné dusno a studenti v chodbičce, kde obvykle táhlo, byly teď v záviděníhodné situaci. I když si nemohli sednout, vlastně netrpěli. Mohli si natáhnout nohy, mohli dýchat a nakonec i sedět, pokud se té podlahy nebáli, nebo neměli nic křehkého v batohu. Ale jednu věc jsem cenil. Ta vedle mě měla velice hezkou voňavku a čím víc se ona sama dusila ve vlastní šťávě, tím spíš já necítil ostatní, protože se éterické oleje vypařovaly rychleji. Byla to vtipná představa, jak ona trpí vším tím kolem sebe a já si na její úkor ještě téměř užívám.
Podpírala si dlaní tvář a vyhlížela psíma očima z okna. Proč se na ni vlastně pořád dívám? Ale když jsem se rozhlédl kolem, nenašel jsem nic lepšího. Tak proč bych nemohl? Stejně už ji v životě neuvidím jako spoustu dalších holek z vlaku, které se mnou někdy jely.

***

Přemýšlela jsem nad tím, že ten vedle mě je docela pěkný. Napadalo mě to pořád, když se mnou jel nějaký lepší mladý kluk. Byla to asi nějaká nemoc nebo co. Ale možná to mají všechny holky. S kluky moc nejezdím, pokud to nejsou kamarádi. Podvědomě i vybírám kupé, kde sedí ženy. Nejspíš je to nějaké opatření. Nějaká schopnost předcházet případným trablům. Pořád do vás hustí, že si nemáte sedat k divným chlapům, ale mě odpuzují kolikrát všichni opačného pohlaví. Je to nějaký reflex. Nedokážu to popsat. Reflex, jakým si vybírám místo k sezení.

S kolika holkama jsem už jel? Když vidí to kvádro, nemají ze mě hrůzu, takže si občas nějaká přisedne. A pokud to zrovna není panenka barbie, vesměs je to milá společnost. Mlčí, poslouchají muziku, sedí na místě, nekramaří. Stěžuj si, že ano? Ale pak jsem konečně ucítil, jak vlak zpomalil. Za oknem byla světla ve známé konstelaci a já věděl, že se blížíme. No sláva. Takže teď vystoupí půl vlaku a já si konečně natáhnu dřevěné nohy.
Jenže když souprava zastavila, uviděl jsem jen další plné nástupiště a všichni, kdo se vyhrnuli ven, byli brzo někým nahrazeni. Sice už nás bylo v kupé jenom sedm, ale co to je? Zvlášť když zrovna na naší straně byli zase všichni čtyři. Proč říkám naší? Ta holka ze mě dělá debila. Což mi připomnělo její ještě zoufalejší výraz při pohledu na plný perón. Skoro bych řekl, že by se v ní krve nedořezal, když to viděla. Taky se očividně těšila, že už ji nebudu uzurpovat prostor a zase to nevyšlo.
Mohl jsem jen doufat, že o pár stanic dál to bude lepší. Těžko říct, kam až jela ona. Vlak se zase rozjel, a tak si vzpupně sedla čelem téměř k oknu, ale dlouho jí to nevydrželo. Zase vytáhla papír a tužku a šátrala v kabátě po telefonu. Konečně si ho taky mohla alespoň někam uložit, protože prostor nad námi se trochu uvolnil od zavazadel.

***

Jízdu už jsem pak vnímala jako běžící pás fabriky přede mnou. Nenáviděná opakující se věc, mučila mě, lidé neubývali. Jediná spása je vám pěkný, milý kluk vedle vás. A je vám úzko. Už to nepotrvá moc dlouho. Viděla jsem se, jak už utíkám ven. Na druhou stranu…

***

Pár lidí vystoupilo. Vlastně všichni z našeho kupé a já si okamžitě sedl proti ní. Vypadala skoro až překvapeně. Jen se na mě krátce podívala a pak se zase zahleděla do papíru a opatrně natáhla ztuhlé nohy. Vypadala jako nějaké velké přerostlé zvířátko, jak se zpod své lví hřívy dívala potutelně kolem. Měla tázavý obličejík a já se začal ptát, proč to tak řeším.
Sledoval jsem ji až do chvíle, kdy náhle vstala a popadla batoh nad sebou. Došlo mi, jak křehounce oproti té velké věci vypadá a chtěl jsem jí pomoct, ale sundala si ho sama. Vlastně téměř všechny dívky vypadají kolikrát křehce proti svým zavazadlům. Natáhla si kabát a snažila se nasoukat do batohu snad většího než ona. Nohy mi pořád pružili, že jí pomůžu.
Konečně se zvedla a s tichým pozdravem a slabým úsměvem zmizela. Vlak zakvílel a ona vystoupila. A pak mi to došlo. Kolik pěkných, milých holek, jejichž jméno jsem nikdy nepoznal, jsem nechal odejít? Jeli jsme v jednom vlaku, vystupovaly nedaleko od mé stanice. Možná bydlely kousek. Už tolikrát jsem si stěžoval, že z nějakého důvodu nedokážu najít holku, která by mi vyhovovala, ale každý den jich tolik míjím. Beze slova míjím hezké holky, které mi věnují svůj úsměv a já nic.
Jak můžeš vědět, jestli nějaká z nich není třeba ta pravá. Jak můžeš vědět, že blbý americký filmy, možná nelžou až tak. Co by se stalo, kdybys ji oslovil a chvíli s ní mluvil? Myslíš, že by to vadilo? Tisíce lidí spolu mluví dennodenně, a kdyby mluvit nechtěla, tak co? Jak můžeš vědět, zda vedle tebe neseděla dvě hodiny dívka, kterou si vždycky chtěl, ale tys ji nechal jít?
Bylo to náhlé a podivné. Co když měla ale ta chiméra pravdu? Proč by neměla? Pořád přemýšlíš nad tím, kam máš jít, abys někoho potkal. Vlastně je to nesmysl, protože lidé jsou všude. Potkáváš je pořád, mohl bys zastavit holku na ulici a poprosit ji o číslo. Já vím, je to blbost, ale mohl bys. Jenže to nikdy neuděláš. Ale ve vlaku? Jsi s ní docela dlouho, můžeš si najít záminku. Seznámit se přece můžeš všude, a co když se ona bude chtít seznámit s tebou? Nikdy nevíš.
Najednou jsem toho začal strašně litovat, že jsem něco neřekl. Nevím, že to na mě tak přišlo, ale nedokázal jsem si pomoct. Cukalo mi už zase v nohou, chtěl jsem vstát a podívat se, zda ji ještě neuvidím, ale vlak už byl pryč a hlavně se pomalu blížil do mé stanice. Hergot, byla to pěkná holka, proč jsem nic neřekl? Třeba byla fajn, ne - určitě byla fajn! Co to do mě vjelo?
Vstal jsem, protože vlak brzdil, venku byla tma a na mě šla hrozná únava a chtěl jsem taky konečně zmizet z toho vydýchanýho kupéčka. Když jsem vstal a otvíral dveře, tak jsem si ale všimnul kusu papíru na sedačce naproti a ještě ho rychle popadl, že ho vyhodím. Taková rychlá reakce, ten papír tam byl na oko nějak moc nepatřičný.
Vyskočil jsem na perón, ale jak jsem držel ten bordel a ještě dvě zavazadla, každé jinak velké, musel jsem to všechno složit na starou lavičku a nějak si to srovnat, abych vůbec někam došel. Vedle stál koš, a tak jsem jen rychle kouknul na ten vytržený list v ruce a chtěl ho vyhodit, jenže se mi to nezdálo. Ten list vypadal jako vytržený z toho sešitu, do kterého zrovna psala. Vzal jsem ho a rozložil. Bylo tam napsáno jméno a pod tím jen heslo: facebook.
Stál jsem tam jako idiot a čuměl na ten kus papíru ve slabém světle lampy. Někde uvnitř právě sršela úplná euforie.

Klidně bys mohl oslovit holku na ulici. Protože nevíš, jestli taky nechtěla oslovit tebe.

Markéta Orlová / 2013
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama