>/ Skvrny na rohovce

7. září 2015 v 15:16 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Vracela jsem se domů. Mé uši byly tak sobecké - naslouchaly jen klapotu mých střevíců. Ozvěně mého dechu. Šumu mých vlastních myšlenek. Pak se ale ozval výkřik. Tak náhlý. Svět mi přestal splývat a já zvedla hlavu.
Viděla jsem dav lidí. Sbíhal se na jedno místo a halasil. Měl podivný hlas, šeptal něco zlého. Běžela jsem za nimi a v mase těl uviděla jedno nehybné. Člověk tiše ležící ve špíně na chladné dlažbě. Těžknul mi dech a zmateně jsem couvala. A pak jsem ji spatřila.
Odcházela. Jakoby tam nikdy nebyla a nikdo ji nezastavoval, nevšímal si jí. Kráčela pomalu. Jen vás míjela.
Dáma se závojem. Svůj zrak upírala do neznáma. Měla tmavé šaty a velký prsten s černým kamenem. Jen vás míjela. S pečlivým účesem, kloboučkem, s rukama přeloženýma přes sebe jak to dámy dělají. Její kroky neměly ozvěnu, její hlas jsem nikdy neslyšela. Ale nebylo to poprvé, co jsem ji zahlédla, však mělo to být naposled.
Rozběhla jsem se.

***

Už tolikrát šla ulicí. Přesto jsem přísahala, že ji nikdo nezná. Nosila vždy ten prsten. Ten velký prsten s černým kamenem. Byl zasazený do stříbrného lůžka se zdobeným krajem. Jako drahá stříbrná krajka oplétal kámen, aby ještě víc vyniknul. Vybroušené kosočtverečné hrany se leskly každou chvíli jinak. Přitahovaly oči. Já ale věděla, co se stane, když se necháte vábit. Znala jsem ji dobře. Postávala vždy v davu, ruce složené.

***

Pamatuju si, jak jsem ji spatřila poprvé. Stála obklopena lidmi a stejně jako teď nebylo ani slůvko, které by vyřkla. Jen občas pokynula hlavou na pozdrav a pod jejím závojem se objevil slabý úsměv.
Ten den zemřel jeden člověk a otec ho znal. Nikdy na to nezapomenu, jak přešlapoval se sklenicí v ruce v zahradě. Loučil se s někým z mnoha hostů, a jak se otáčel, ustrnul.
Opodál - byla jsem blizoučko, ale nikdy nic neřekla. Doktor beztak prohlásil, že to byla srdeční slabost. Jenže ne. Nebyla. Zahleděl se na ni. Na dámu a její prsten. Do černého kamene. Díval se do něj. A pak zvrátil oči a klesnul.
Lidé běželi jako teď. Nechávali mě překvapenou za sebou, ale už mu nebylo pomoci. Dámu už jsem neviděla. Ten den se vytratila. Nikdo se po ní nesháněl, neměla jméno.

***

"Stůjte!" vyhrkla jsem, byť nikam nespěchala. Poslední krok a pak se zvolna pootočila.

***

Možná bych zapomněla, jenže se přeci jen ukázala. Asi o měsíc později. Proplétala jsem se mezi lidmi na tržišti, pak vyběhla postranní uličkou a řítila se kolem vinohradů, aby maminka nehubovala, že se pozdím s nákupem.
Už z dálky jsem ji poznala. Tenkrát jsem měla strach jí vůbec vyjít vstříc. Pak jsem si povšimla, že není sama. Po jejím boku šel muž a o něčem mluvil. Přeci jen jsem šla dál, oni se ani neotočili, když mě míjeli. Nejspíš bych to ani nezaslechla, ale v tom soustředění se byť slabá tupá rána nedala přeslechnout.
Otočila jsem se a on ležel na chodníku. Ona šla klidně dál. Rozeběhla jsem se pryč a přitom věděla, že ji začnu hledat.
Chodila jsem následující dny ulicemi. Stále dokola všemi možnými a nemožnými cestami. Byla tam. Byla všude. Viděla jsem muže i ženy, staré i mladé. Jejich oči se ztratily v hluboké temnotě velkého kamene. Její prsten jakoby hypnotizoval. Dlouho se dívali a jiní krátce. Třpyt prstenu se v jejich tváři změnil v prázdnotu výrazu a brzy to náhlé hlesnutí, jak z nich vyprchal život. Dáma se však nikdy nezastavovala. Jen je míjela. Jen míjela. Ale jejich pohled se zastavil.
Nerozuměla jsem tomu. Plnilo mě to hrůzou a přitom tu byla stále ta nesmrtelná zvědavost.

***

"Kdo jste?" zeptala jsem se. I kdyby nechtěla, musí odpovědět.
Přes závoj se rýsovaly jen matné obrysy její tváře, ale věděla jsem, že se dívá na mě. Držela jsem oči ve stejném směru. Prsten, nesmíš se zadívat na prsten. Nedívej se tam, Leontýno!

***

Sedávala jsem doma a přemýšlela. Proč všichni ti lidé? Proč jen já věděla, co se děje? Dámu jsem dál hledala, ale nedokázala už najít. Snad se mi začala vyhýbat?
Ten klid, s jakým vedla své kroky a to, co nesla s sebou. Jako vytržené slovo z věty, které nepatří jinam, ale splývá s knihou. Kdo jsi? Co to děláš?
Tak dlouho jsem ji neviděla. Člověk pak zapomínal. Usne jeho střízlivá touha a časem se vše dočista ztratí. Ptá se, jestli skutečně viděl, co si pamatuje. Začne pochybovat. Všechno má svůj čas a nakonec oklamete sami sebe a myšlenky utečou malou skulinou, kterou jste otevřeli.
Až dnes…

***

"Kdo jste?"
"Chceš zvědět, Leontýno?"
"Já vás vidím, copak oni ne?"
"Ale ano, všichni mě vidí."
"To ten prsten. Váš prsten!"
Zvedla ruku a položila mi ji na tvář. Nemohla jsem ho vidět. Schovala kámen mým očím.
"Hříchy - nosíme v sobě hříchy, Leontýno. Každý z nás."
"I vy?"
"Já i ty. Ukrýváme je, Leontýno."
"Ne, všichni lidé nejsou hříšní! Všichni ne!"
"Ale ano. Ano, Leontýno. Některé naše hříchy ale nikdy nespatří světlo světa. Jsou nám nebezpečím. Šrámy, které si neseme. Jiskry naší duše. Špatná rozhodnutí. Ztráty. Zloba. Podvody."
Stály jsme uprostřed ulice, nikdo se nezastavoval.
"Nevidí nás."
"Vidí, ale nechtějí," zašeptala. "Slyší, ale neposlouchají. Všichni mlčí, něco skrývají. Všichni."
"Ale proč?"
"Když špatně ukryješ své kalné myšlenky, když neschováš svá tajemství, ona sama tě umlčí."
Roztřásly se mi ruce. Stále si nás nikdo nevšímal, jediný pohled mým směrem.
"Každý má tajemství. Zničí tě, pokud je neumíš chránit. Tolik věcí, které se nikdy nedovíš. A takové ti neublíží. Nevíme, kdo jsou druzí, Leontýno. Nevíme to o nikom, dokud mají svá tajemství."
"To není pravda - co moje maminka, co můj tatínek?"
"Neznáš je, Leontýno, neznáš nikoho. A tak je to dobře. Neptej se na tajemství - zůstanou skrytá."
"Tajemství přece ubližují?!"
"Ale jen ta, která se někdo dozví."
"Ten kámen," vydechla jsem, "zabíjíte je!"
"Kdepak, umírají sami."
"Jak?"
"On cítí jejich myšlenky. Jak se točí. Jejich nejistota a strach. Tajemství, která utíkají mezi prsty. Přiznání ustrašených zločinců jak skučí svýma očima do temnoty. Vyděšené krůčky k propasti. Zapomínají dávat si pozor. Nehlídají se a nesledují cestu a pak… Spadnou, Leontýno."
Chtěla jsem utéct. Už jsem se otáčela, ale chytila mě pevně za loket a řekla: "Tvá tajemství jsou to nejcennější, co máš. Všichni je mají. Opatruj je, Leontýno. Opatruj je a nic se ti nestane."

***

Bloudíme ulicemi. Každé slovo, které vyřkneme, je naše součást. Uvnitř sebe nosíme ale věty, které náš jazyk polyká. Činy provedené v tichu. Ve chvílích, kdy se druzí nedívali. Když tu byly jen naše oči.
Když je vyřkneme, spustíme dlouhý řetěz, který skončí opět u nás. Jako začal. Vracící se ozvěna, kdykoli někdo zaslechne hlasy putující časem za námi. Nevinná slova, za která nás odvrhnou. Slova, která vyděsí, která je rozběsní.
Kdyby je nikdy neslyšeli, zůstali by. A přitom my bychom nebyli ani trochu jiní. Oni by to jen nevěděli.

***

Všichni máme tajemství. Někdy si přejeme je říct, ale pořád mlčíme. Chráníme se. Protože alespoň jedno, by nás mohlo zničit.


Markéta Orlová / 2014
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama