>/ Trvalý preparát

7. září 2015 v 15:00 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Bílo. Všude kolem sebe jsem viděl jen oslepující zář bílého světla. Když moje oči konečně prozřely, zjistil jsem, že je to sníh. Letošní první. Už byl konec listopadu a jediný den ještě nemrzlo až teď. Bylo to úžasné.
Pak jsem si ale uvědomil, že je něco špatně. Vždyť ležím! Co tu dělám? Pomalu jsem vstával ze zasněžené trávy a zmateně se rozhlížel. Na kraji pole po mně v ležících stéblech a chroští zůstalo prázdné místo jako otisk, jako důkaz mé nedávné existence.
Díval jsem se dokola. Jako kohoutek na báni. Cesta mě obcházela, vedla podél okraje pole, ztrácela se v remízcích. Obzor byl daleko a kolem dokola jen pláně končící lesy. Prázdnota tak silná, objímající celý kraj. Nikde, nikde nebylo nic, nikdo. Jediný hlas… Chvílemi se zdálo, že tu je opravdu ticho. Skutečné ticho.
Co tu vlastně dělám? Snažil jsem si vzpomenout v zimní bundě a džínech, co dělám uprostřed polí a sám? Znám to tu? Nějaké slabé povědomí jsem měl. Někde tady… Byl jsem tu. Asi.
Zmateně jsem se vydal po cestě, ale nevěděl, kam jdu. Co to proboha… Zastavil jsem se a snažil se přemýšlet. Jakoby mi něco zatemnilo mozek, ale pomalu jsem se prokousával prachem k vědomí. Všechno se mi vracelo a náhle jsem se vyděsil.
Jel jsem z práce domů a vzbudil jsem se v poli! Co tu sakra dělám?! Rozběhl jsem se po cestě a kdesi v dálce se pohnul malý bod. Auto. Byla tam silnice. Běžel jsem jako o život, už mě pálilo v krku a litoval jsem, že jsem se vykašlal na basket. Alespoň nějakou fyzičku bych měl.
Když jsem se konečně doplazil ke konci cesty, zoufale jsem se snažil najít cokoli, co by mi řeklo, kde to jsem. Ceduli, ukazatel… Bohužel jsem si asi vybral dost špatné místo. Zapadlá okrska bez středové čáry, aut málo, značky žádné. Nevěděl jsem, co mám dělat. Poslední vzpomínky byly na cestu domů, ale už jsem netušil, kde jsem nechal auto. Navíc tohle místo jsem asi přeci jenom neznal.
Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat po krajnici někam, kde bude živo. Alespoň zjistím, kde to proboha jsem. Napadla mě spousta věcí, hledal jsem po kapsách mobil nebo hodinky, neměl jsem ale vůbec nic, takže jsem ani nevěděl, jaká je denní doba. Ale nedávalo to smysl. Kam bych proboha šel bez telefonu? Věčně ho mám u sebe.
V tu ránu proti mně vyjelo auto. V té rychlosti jsem snaživě četl spz, jestli třeba na rámu nebude jméno a adresa prodejce. Jen slabá nápověda, jestli jsem alespoň poblíž domova. Snažil jsem se číst, ale pak mi došlo, že auto jede po kraji silnice a nesnaží se mi vyhnout. Mířilo přímo na mě!
Jen tak tak jsem uskočil do škarpy, jinak bych zůstal viset na zrcátku. To si snad dělá srandu! Neumí řídit?! Vždyť mě viděl! Vyškrábal jsem se zase na silnici a šel dál. V dálce se objevil odlesk čelního skla a mě napadlo, že bych ho mohl zkusit zastavit a poprosit o radu. Bylo to hloupé, ale já si v tu chvíli připadal ještě hloupěji.
Stoupl jsem si zlehka do cesty a mával. Auto se blížilo a já doufal, že zpomalí a přece jen mi zastaví, ale jelo dál stejnou rychlostí. A konečně mi došlo, že ani neuhýbá. V poslední vteřině jsem uskočil do příkopu a znovu se vyválel ve sněhu a blátě. To přece není možné? Vyběhl jsem znovu na silnici. "Héj!" křičel jsem za autem, ale to prostě jelo dál.
Pak jsem si prohlédl oblečení a celý zmatený si konečně uvědomil, že je úplně čisté. Já se válel v blátě jako to čuně a ono je čisté?
Z opačného směru vyjelo další auto. Rozběhl jsem se přímo proti němu a ucítil náraz. Dopadl jsem na asfalt a těžce vydechl. Nic mi nebylo. Čekal jsem úpornou bolest, ale mohl jsem normálně vstát. Jakoby se nic nestalo. Chtěl jsem křičet. Běžel jsem po silnici, srdce mi bušilo, ale co… co to bylo?
Viděl jsem další auto, jak se zvolna blíží. Volal jsem, ale řidička za sklem se pořád dívala strnule vpřed na cestu a zcela mě ignorovala. Vstoupil jsem jí do cesty - znovu. Srazila mě jako zvíře, ani nepřibrzdila. A já ji ještě stihl, ležíc na kapotě, pohlédnout do obličeje. Ona mě neviděla! Seděla za volantem a vůbec si nevšimla chlapa na kapotě. Ona necítili, neviděla, neslyšela… A mně nic nebylo! Ležel jsem na silnici a zmateně se díval na nohy. Pane Bože, co se to děje?!

***

"Jsou zvláštní. Mají slabý pud sebezáchovy. Takové značně narušené obranné mechanismy."
"Ano, ano," přikyvoval jsem, "občas mají sebevražedné sklony, což se těžko vysvětluje. Pozorujeme u nich zvýšenou míru stresu, ale nejsme si jisti, co přesně ho způsobuje. Může to být ostatně téma vaší diplomové práce, pokud budete chtít." Obrátil jsem se ke studentům. "Jedinci tohoto druhu jsou velice zajímavý, vykazují značnou míru inteligence a jistou podobu s vyspělými organismy jako my."
Někteří studenti se trochu ošívali a tím spíš pozorněji hleděli přes sklo na samce zapojeného do simulátoru. Byl opředený čidly, která snímala jeho životní funkce, a na průběh experimentu dohlíželi kolegové za obslužným pultem. Tělo viselo ve vzduchu poutané pouze senzory v antigravitačním poli. Bylo nutné ho stále udržovat v jeho středu, aby nenarazilo do stěny komory. To už jsme ale měli všechno dávno vyzkoušené. Experimenty na primitivních živočiších se prováděli často.
"Profesore a o jaký druh se konkrétně v tomto případě jedná?"
"Objevili jsme ho teprve nedávno v soustavě Théta 14 - třetí kvadrant, je tam soustava několika planet obíhajících tak středně starou hvězdu. Jediná planeta má podmínky pro život, ale jméno zatím nemá."
"A ty organismy?"
"Je to předmětem studia. Mají nějaký komunikační řád, ale jejich řeč se zatím luští. Je taková… značně nesmyslná. Já jim ale říkám Hejové. A támhle kolega zase psíš Halové - nemůžeme se shodnout."
Studenti se rozesmáli.
"Je to nejčastější zvuk, který vydávají - buď hlasité héj nebo haló. To je zajímavé, viďte? Soudíme, že jde možná o určitý druh signálu okolním organismům, ale neznáme jejich jazyk, jak jsem již říkal. No tak pojďte, dole pro vás mají připravené nějaké preparáty."
"A budou tam ti Hejové taky?"
"Máme i nějaké Heje…"
"Super!"
"Ale moc toho na nich k vidění není, mají značně primitivní anatomii. Kdyby vás to téma někoho ale přece zaujalo, stačí říct. A teď prosím doleva, doleva!"

***

Stál jsem tam kus od silnice a brečel. Už pětkrát mě přejeli a já tu pořád byl - nezraněný, živý. Zhroutil jsem se na kolena a stále usedavě plakal. Co mám dělat? Co se to děje? Kde to jsem?
A když jsem zvedl hlavu, lekl jsem se - bylo už zase ticho, to ticho! Ale přede mnou byla díra. Ve vzduchu visela tmavá díra. Já umřu.

***

"Doprčic! Už to zase blbne!" vědec mlátil do přístroje a druhý kamsi volal. "Zrovna to začalo být zajímavý! Ty jejich emoční projevy máme jen na několika záznamech."
"Už jsem informoval techniky, někoho sem pošlou. Tak ho zatím uspíme a zkusíme restartovat obraz."
Vědec kroutil hlavou a znaveně dosedl na židli. "Zrovna to vypadalo nadějně."


Markéta Orlová / 2014
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama