>/ V záhybech zvířetníků

7. září 2015 v 15:36 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Říkám jí vůně jara. Je skutečně cítit. Snadno rozpoznatelný nádech ve vzduchu. Přichází nečekaně. Jednoho dne se objeví v jemném vánku. Oblizuje větve zatím mrtvých stromů a plní bránice slabou vůní květin, které přece ještě nevykvetly.
Co to jenom cítím? Co to jen cítím, že to nikde nevidím? A přesto nehledám. Jarní vůně zavírá těžká kovová vrata vedoucí do ojíněných zahrad. Otevírá srdce a pouští žilou. Jako míza ze stromů vytéká z nás zakalený hnis a osvobozuje nás od podivné vleklé nemoci.
Konečně doopravdy dýchám. A proto jsem taky tady. Nechala jsem za zády všechnu špínu a celé město s ní. Odešla jsem a dobrovolně se ztratila ve stínu stromů. Vedou tudy široké cesty těch, kteří na chvíli utekli, aby se pak překotně vrátili. Ale čím dál jdu, cesty se zužují.
A tak daleko nechodí ti, co utíkají, ale ti, co bloudí. Jarní vůně má toulavý hlas. Brouzdá mezi uschlými stébly a šedými kmeny. A já jdu za ní, jako bych chtěla najít, odkud putuje až k nám. Odešla jsem ráno po snídani. Nevzala si nic a neplánovala návrat. Až mě domů povede má cesta, tak půjdu.
Stíny se vlekl chlad. Jediný zelený byl mech a dlouhé jehlice malých borovic. Kořeny pod mýma nohama vydávaly duté výkřiky, kdykoli jsem se zapomněla uvnitř sebe. Vypadalo to, že jsem sama, ale zdánlivě mrtvou skořápku spícího světa oťukával i někdo jiný. Strakapouda jsem zaslechla skoro náhodou, ale ani jsem nestihla najít tu správnou větev, na které seděl, a utichl.
Obcházela jsem kmen. Neozýval se. Něco ho vyplašilo. Já? Zůstala jsem stát a obrátila oči do dálky, kde mizela cesta. Na vlnícím se horizontu se třpytila drobounká světýlka v záři zlatého slunce. Smítka mezi drobounkými kmínky. A náhle se mezi nimi vynořil on.
Ohromná neslyšná tlapa se dotkla obzoru a jeho hustá hříva plála ve světle jako oheň. Slunce rostlo za jeho zády, v tváři měl klidný výraz a kráčel ke mně. Lev. Vlnící se mohutné tělo s mozaikou přírody v srsti, jak světlo pronikalo řídkým lesem skrz četné světlíky. Byl tak opravdový, jak neskutečně vypadal. Ohromná tlama a oči mělké pro ty moje, jak schovával sám sebe před světem. A on nechtěl zastavit.
Byl už skoro u mě a mé srdce začalo zuřivě bít. Nohy se mi třásly. A náhle se z dálky ozval hlas.
"Neboj se ho."
Já jsem však dál hleděla jen na něj.
"Nedívej se mu do očí. Nehýbej se a nesahej na něj."
Slyšela jsem její kroky. Následovala ona jeho nebo on ji? Koutkem oka jsem ho kontrolovala. Přičichl k mé ruce. Byl tak blízko. Jediným pohybem mohl vyskočit a rozpárat mě.
"Neublíží ti," řekla a já pomalu zvedla hlavu.
Stála tam v černém kabátě, měla přímý pohled a obličej mlčenlivého člověka. A vedla s sebou lesem lva. Ten sklonil hlavu a kráčel pokorně dál. Srdce mi bilo jako blázen a odmítalo stát, byť já byla jako přibitá k zemi. Ona jen krátce mrkla za pokyvujícím se ocasem, jenž se pomalu vzdaloval, a šla dál.
Chtěla jsem vykřiknout, chtěla jsem běžet. Jenže ani jeden z nich už se neotočil. A pak se ten lev v dálce mezi stromy s ní po boku rozplynul. Jako teplý dech za podzimního poledne. Ztratil se a nezůstalo nic - jen ona. Šla dál a nezpomalila krok, bloudivý jako ten můj.

Duše. Osvobozujeme je z našich schránek. Dáváme jim svobodu a tíhu vlastní mysli. Když ucítíme vůni jara, nějak víme, že jsme zase svobodní.
Nebylo to zvíře. Ne v pravém slova smyslu. Nebyl to její přítel. On byl mnohem víc.

Ještě jsem zahlédla, jak se přeci jen krátce otočila. Dívala se někam hluboko mezi vzrostlé smrčky a změť stébel ve staré školce. Oplocení se rozpadlo už dávno a chodily tam nejspíš jen srny. A tam mezi těmi stromky stála silueta. Velikánský, z nozder mu vycházela pára a měl velké tmavé oči. Obrátil ke mně nádhernou dobytčí hlavu.

A když člověk procitl ze svého spánku, opět ji viděl. Dýchala v něm a čekala na první paprsky, které jí na malou chvíli dovolí… Dovolí nám být tím, kým někde uvnitř vždycky jsme.

Markéta Orlová / 2014
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama