Říjen 2015

*/ Diskotéka na hřbitově

10. října 2015 v 19:19 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Kráčeli jsme se sudými růžemi v ruce a bratr povídá: "Nechci mít pohřeb, postavte mi lavičku." "Jo, lavička - to je dobrý nápad," odvětila jsem a nostalgicky vzpomněla na náš pobyt ve Velké Británii před pár lety. Sedl si tam tenkrát na krásnou dřevěnou lavičku u kostela a pak zjistil, že má v týle cedulku: IN LOVING MEMORY OF XY. Byla to památeční lavička.

Věděl, proč mi to říká právě teď - on sem totiž nechtěl. Žádný hřbitov, žádní brečící lidé. Nic z toho nechtěl vidět, chtěl být raději ve škole a myslet na docela jiné věci. "Byl jsem na pohřbu jednou a to mi stačilo," říkal mi pár dní zpátky, "pomoc mi přemluvit mámu, abych tam nemusel." Ale nepřemluvil ji. "Když si na někoho budu chtít vzpomenout, udělám to, kdy budu chtít a kde budu chtít. Nemusím kvůli tomu chodit na hřbitov."

Musel. A tak jsme oba seděli v první řadě s výhledem na rakev na podivném bledém podstavci. Hrála nám do toho děsivá hudba. Chvílemi tak hrozná, že už se mi ani brečet nedařilo. Celý obelisk obklopovaly odporné umělé fíkusy a velké věnce. A na rakvi trůnila jak orel s rozpřaženými křídly velká kytice. Všichni smrkali do rytmu a hroutili se do sebe v té příšerné zimě. Copak tu nemají pec? No tak, sakra! Nebuď morbidní!

V dlani se mi střídali ruce lidí, z nichž některé jsem ve své paměti vůbec nenalézala, ale oni očividně znali mě. Bratr měl pravdu. Chodíme na pohřby a místo, aby vzpomínali v poklidu na krásné chvíle se svými nejbližšími, mučíme se jen pořád dokola tím, že už je nikdy neuvidíme a lámou se naše už tak zlomená srdce, dokud z nich nevyteče poslední kapka krve. Nelijeme do ohně olej, lijeme tam třaskaviny a hořlaviny 3. stupně. Je to ale zvyk a tradice. A především je to hrozné.

Kráčeli jsme ze hřbitova a já se zhluboka nadechovala na druhé kolo u hrobu. A když jsme konečně odcházeli, povídám bratrovi klidným rozhodným hlasem: "Budeš mít lavičku - a rozmlátíme o ní to nejlepší francouzský šampaňský!" "Tělo dejte vědě," dodal. Tak doufám, že budu pak ještě trochu živá, abych mu to zvládla zařídit.

Protože já nechci pohřeb ve studené ohavné síni s umělými fíkusy a kníhavým soundtrackem. Smrt není žádná hrůza, čeká nás všechny. Říká vám člověk, který se jí vždycky bál. Smrt je poselství pro živé, že mají žít. Nikoli výzva k plavbě po vodopádu slz. Když stojím u rakve, cítím, jak moc ve mně sálá vlastní teplo a připomíná mi, že tu ještě jsem a musím se podle toho chovat. Čím víc druzí umírají, tím víc žijte.

Proto si musím napsat poznámku na budoucnost a vybrat pěknou lavičku z katalogu, na kterou umístíme štítek. Na stará kolena budu sedět na mém bratrovi - když ne já na něm, tak on na mně. Mám ale zákaz umisťovat ji na hřbitov. Nechce, aby si na něm babky povídaly o novém dílu Ordinace. Naše orgány a kosti si pak rozeberte dle libosti.

Ano, vidím to v živých barvách - lavičku nebo třeba strom a k tomu cedulku s mým jménem. Postavte na pěkné místo, napijte se dobrého vína na dobrého člověka a nebulte jak želvy. Buďte rádi, že tu na rozdíl ode mě ještě jste! Nevzdávejte hold smrti, ale oslavujte život. A když vám budu chybět, vzpomeňte si. Když si nebudete moct vzpomenout, najdete mě po kusech v lihu na nějakém ústavu lékařské fakulty.

Nuže a teď mi dovolte pokračovat v žití, protože mám toho ještě spoustu, co musím stihnout.


Na památku jedné hodné babičky, která by určitě nechtěla, abych na ni vzpomínala s pláčem místo úsměvu.

&/ 26-27-02-2013

10. října 2015 v 19:16 | vOrel |  Básnící střevo
I.
Chodím oklikami
za oknem hledám tvůj stín
Myslela jsem, že to muži
takhle blázní
Myslela jsem špatně


II.
Kdysi jsem chtěla být sama
Ale teď mám tebe
Jenže ty tu nejsi
A samota má náhle jiný význam

Kdysi jsem chtěla být sama
A stále chci
- být sama s tebou

Protože samota má jiný rozměr
Když si člověk připadá sám


III.
Kulometné rány, které protínají oblohu
- zas a znova
Nesou zvláštní pachuť strachu
a závoj deště
V pozdní hodinu, kdy města
ještě nespí
Tichá okna hledí vstříc pošmourné šedi
A ty sedíš nedýchajíc na místě,
kam nedohlédnu
Hluboká propast a přesto je všechno
tak blízko
Když se ozve další hrom.


IV.
Je to zvláštní období
I pár metrů se stává propastí
Bereš mě za vlasy,
pak všechno odezní
Údery zvonu ve tvé hrudi
Ten pocit, když usínám
Když se budím

Mizí tak, jako se objeví
Zastírá mou mysl
A já marně hledám
Smysl v jeho slovech

Zem můžu nechat točit
Můžu zůstat stát
Přesto budu běžet
Na konec světa a ještě dál
Všude, kde ucítím jeho vůni
Všude, kam mě vítr ponese
Budu bloudit, a kdyby
snad byl na dosah
- přesto dále ztracená.

Jedině pohled modrých očí
dovede zastavit zcela vše.
A čas zrychlit natřikrát.


V.
Aniž bys mi snad něco provedl,
Odpouštím ti.
A se smíchem hledím do tvého okna,
když je otevřené.
Bavím se hloupostmi
a nad hloupostmi přemýšlím.

Jsem hloupá,
Někdo mě oblbnul.
A já si zakázala
svádět to na tebe.

Nějakým způsobem
si za to můžu sama.
A pořád čekám
v tom okně Tvůj obličej.

Čekám na den, kdy uslyšíš
Šelest mých myšlenek.
Asi se nikdy nedočkám,
ale Ty sám víš - že
Naděje umírá poslední.


VI.
Kde jsi byl, když se města potápěla.
Kde jsi byl, když mi tma dávala nůž pod krk.
Kde jsi byl, když zdálo se, že je tě třeba.
Já bourala zdi a smála se u toho.

Příšeře / Co s tebou

10. října 2015 v 10:48 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
Omluvte člověka, který si prostě sedl a začal psát, co mu přišlo pod nos a co ho pálí na jazyku. Ne, že by neměl co na práci. Naopak mu tu práce stojí. Ale občas se tak pohrouží do myšlenek, že je těžké pracovat a nedokončené věci on rád nemá. Tak to radši snaživě sepíše úplně všechno.

***

Vyčítáš mi věci, které dělám, protože chci. Ale neměl bys mi spíš vyčítat to, co dělám proti své vůli, jenom proto, abych se úplně marně pokusila zlomit ten stereotyp? Neměl bys mi vyčítat, že si hraju na někoho, kdo nejsem a nebudu, spíš než když se tvářím jako někdo, kdo nejsem, ale chtěla bych být?

***

Řekla jsem ti, ať zapomeneš na to, co tě trápí - možná jsem lhala, když jsem se tvářila, že já to dokážu. Jsou chvíle, kdy se mi to všechno vrátí. Všechny ty věci, které mi někdo provedl a které mi už nikdy nevysvětlil. Proč se k tobě někdo tak mile lísá a pak tě odkopne, jako bys nic nebyl? Jsou chvíle, noci, kdy to všechno vyplave a já je začnu nenávidět a pláču zlostí. Dokážu odpustit, nedokážu zapomenout. Nedokážu se nevracet a nerýpat se v mršinách, pokud pořád nechápu, proč chcíply, i když bylo možná jasné, že mají nějakou nemoc a že se tak stane.

Možná to byly jen silácké řeči. Možná… ale jedno vím - nepoužívám žádnou z těhle mrtvol jako omluvu pro cokoli, co dělám v současnosti. Protože minulost mě nemůže chytat za kotníky a táhnout mě zpátky. A asi proto jsem do tebe hustila svoje "filmový řeči". Možná jsem ti nechtěla vnutit, abys vytěsnil něco, co tě nikdy nepřestane pronásledovat, ale abys usekl ty pařáty, co se po tobě sápou, kdykoli na své cestě únavou zpomalíš. To něco, co tě stahuje zpátky. Protože naší minulosti se nezbavíme, ale nesmíme ji nechat ničit naši budoucnost.

***

Jestli chceš slyšet pravdu, taky tě nenávidím. Jestli jsou věci, které mi vyčítáš, i já mám takové. Přenesu se přes ně, aby se mi o pár dní později vrátily a pokusily se mě umučit. Věci, které si kolikrát nevědomky provedl, tvoji slepotu… Ale pak polknu všechen jed a dřív nebo později se zase vrátím, abych tě podepřela, nebo abych alespoň měla ten pocit, že to dělám. Těžko říct, co to je. Protože mně lidé neděkují, a tak nikdy nevím, jestli jsem pro ně opravdu něco udělala, nebo jen plýtvala čas. Občas se ptám, jestli někdo přijde - jestli řekne, že jsem pro něj něco znamenala, něco víc než jen milník na cestě. Myslím, že ne. Že nikdy a pokud, bude to až za dlouho.

***

Vždycky říkám, že nechci vypadat jako zoufalá, ale realita je taková, že to je mnoho z nás. Jenom to skrýváme, a tak se to o nás neříká. Vydržíme dlouho v klidu, ale dřív nebo později v nás něco praskne a strávíme den tím, že se z toho snažíme vzpamatovat. Ano, většinu času se všichni jen smějeme, ale pak jsou ty chvilky temna, kdy se schováme do místností bez oken, aby nás nikdo neviděl. Nevím, proč nedokážu být 24/7 šťastná a tyhle chvíle mě děsí a pak je začnu počítat a ptám se, jak moc je to chorobné.

Víš, mám teorii. Dokážeš se mě velice upřímně dotknout a zasadit mi ránu jako nikdo jiný. Vybereš si místo, kde to nejvíc bolí, a bodneš. A nemyslíš to zle, jen mi tak ukazuješ mé slabiny a já ti za to děkuju, protože tohle moc lidí neumí. Je to umění, najít a říct - být tak upřímný k živému člověku, když nikdy nevíš, co se ti může vrátit zpátky. I když je vidět, že ti chvíli trvá, než to řekneš. Že to přeci jenom není tak samozřejmá reakce, že tě to něco stojí. Toho si opravdu vážím. Nutíš mě přemýšlet, nutíš mě, abych nestála na místě.

Mám teorii, o jednom tvém slabém místě, ale nechci ti takhle nic vracet. Bojím se ji říct, protože mám strach, že zatřesu základy něčeho, co si pracně postavil, a že by to mohlo spadnout, že bych mohla nadělat zbytečně moc škody. Vždycky se tváříš, že je ti to všechno, co říkám, nějak jedno, ale kéž bych tomu věřila. Bohužel někde ve vzduchu cítím ten éter, který mi říká, že si ten poslední, kdo by mohl být až takhle netečný. Že tě to pak možná bude žrát dalších pár dní. A bojím se to proto říct, když vím, že ta konstrukce se navíc možná už teď trochu kýve pod náporem toho, co zažíváš.

Říkal jsi mi, že sis našel cestu. A to je věc, za kterou zasloužíš jistý obdiv, hodně tě to stálo. Proto ti nechci říkat, že mám pocit, že ta cesta není tak ideální. Protože jsi udělal dost, aby ses našel. A řekl jsi, ať se najdu taky a máš pravdu, že to není žádná nemožná věc. Jsme jen lidé, kteří kolem sebe staví plot ohraničující naše teritorium a že jediné, co musíme udělat, je ten plot přeskočit. A když zjistíme, že máme přece dost dlouhé nohy a že to není tak těžké, jak jsme mysleli, nepřekonáme jen ten plot, ale hlavně tu překážku v nás.

Máš pravdu v tom, že není až tak složité přijít blíže k lidem. Ale mám jednu otázku, která mě pálí - proč bychom to měli dělat? Ten plot sice musíme občas přeskočit a je zdravé se to naučit. Myslím, že to i docela dobře umím, když na to přijde, protože jsem měla výborné učitele a jejich lekce mě baví. Ale my jsme lidé, kteří žijí přirozeně za plotem a co se stane, když ten plot přeskočíme s tím, že přece dokážeme žít mimo něj? Co se stane, když začneme za tu bezpečnou zónu utíkat příliš často? Neděje se prostě to, že se násilně odcizujeme sami sobě a nutíme se věřit, že děláme dobrou věc? Ale je to dobrá věc se takhle deformovat? Není to to "hraní si na něco", o kterém jsi mluvil?

Byla jsem ráda, když jsi mi tiše a váhavě promluvil do duše, ale po pár dnech jsem musela přemýšlet. Ty prostě nemůžeš říkat, že neznáš tolik lidí. To je ta moje jedovatá teorie - teorie o tom, že máš možná nebezpečně moc známých. Protože kdykoli přijdu, sedí u tebe někdo jiný. A nutí mě to tě za něco nenávidět. Lidé si mě obvykle dobírají, že je to závist. Ale nikdy to není závist, je to něco jiného. Je to zlost - protože jsou chvíle, jsou lidé, pro které nechci být jen další strom v lese. Jen další nic, se kterým oni mluví, aby si ukrátili čas. A to je ta myšlenka, ten jed, který ve mně občas kypí, když tě vidím.

Ano, já možná jsem až chorobně uzavřená. Nebudu to lidem vymlouvat, když mě z toho osočí. Ale co když se ty pokoušíš o nějaký trik a doufáš, že když se otevřeš všem, vyhraješ nad vlastním strachem? Mám teorii, která říká, že největší a možná podvědomý důvod, proč se tak hrneš k lidem, je ten, že potřebuješ něco, někoho, kdo ti zabere volný čas, abys nemusel čelit těm myšlenkám, které tě ve chvílích volna, ve chvílích ticha pronásledují. A tahle teorie mi přišla zvláštní - takže jsem se začala ptát.

Ptala jsem se lidí, zda je možné, že by člověk tohle udělal. Že pokud by měl někdo problémy, nadělal by si prostě miliony kamarádů a známých, aby měl kdykoli možnost někam utéct od něčeho, co ho tíží. Jde to vůbec? A oni tvrdili, že ano - s takovou podivnou jistotou mi říkali, že to je podle nich pravda. Ptala jsem se tedy sebe, protože jsem tomu nevěřila. Dokážu tohle udělat já? Utíkám já takhle? A pak jsem zjistila, že ano.

Kdykoli potkám přítele, známého, rozplyne se svět uvnitř mě a vzniká něco jiného venku. Najednou se zbavím všeho, co hnije uvnitř, protože musím řešit zcela jiné věci, zcela jiná témata, jiné myšlenky. Oprostím se od sebe a třeba celý den dokážu žít bez pomyšlení na to, co mě trápí. A jakmile ten člověk odejde, mám v sobě tu křehkou rovnováhu klidu, která jen čeká na první černou špínu, která mi sedne na mysl a všechno se zase zhroutí.

Dělám to. Já to dělám, cítím to, jak to funguje. Díky lidem utíkám pryč. Kdykoli opouštím ve spěchu dům s batohem za zády, já neodcházím, já utíkám pryč od něčeho, co není tam, ale co je uvnitř mě. Ale buďme k sobě upřímní - sám sobě nikdy neutečeš.

A proto nad tím tak přemýšlím. Protože mám tu živou obavu, že se jen snažíš utéct. A že tím, jak zoufale utíkáš pryč sám od sebe, ve mně jen vzbuzuješ nenávist za to, jak se chováš. Naštěstí nehrozí, že by někdo jiný myslel stejně. Ostatním nebude vadit, že se chováš napřek své přirozenosti jako včela a pořád přelétáš. (Je v tom také víc faktorů.) Lidí jako já naštěstí moc není, takže tě nikdo nebude tiše nenávidět - ne za tohle. Ne za to, že si v tvé přítomnosti připadají vážení, důležití a výjimeční, a když odcházíš, začnou se cítit jako tvůj hadr na holi. Jako nikdo, jako jen další nevýznamná zastávka. Rozumím tomu, že tenhle pocit můžu z těch všech především a hlavně já, protože většina lidí nemá tendenci takhle myslet. A to je možná tvoje velké štěstí.

Cenila jsem ten fakt, že máš cestu, dokud jsem po chvíli uvažování dospěla k názoru, že já bych touhle nechtěla jít. Ano, můžu mít tisíce známých, pokud budu chtít a teoreticky je jich opravdu tisíc. Ale nemluvím o nich, nevídám je. Jen je znám. Pokud se mám fixovat, tak přirozeně jen na něco málo lidí, pár lidí. A ano, mohla bych mít ještě o tisíc známých víc a mít vždy širokou nabídku lidí, kteří na mě houknou a vyženou mě do hospody, kdykoli budu sedět doma a rozjímat nad chroustem, kdykoli bude hrozit, že mou mysl posedne nějaký mrak. Mohla bych jít a zasekat si všechen volný čas usměvavými lidmi, kteří budou v nějaké snaze mi cosi opětovat neustále klepat na mé dveře. Otázka je - chci to a je to řešení?

Nechci to a není to řešení. Je to jen způsob, jak se schovat něčemu, čemu neuniknu. Způsob, jak se tvářit, že zapomínám, ale jenom proto, že nemám čas na to myslet. To je reakce zajíc-nora. Protože pokud mě něco pronásleduje, najde si mě to - dříve nebo později. Nemá cenu utíkat, musím tomu čelit. A ta věc mě určitě položí na zem a přidusí. Můžu skončit v slzách, když nechám sama sebe myslet na to všechno, ale snažit se utéct těm myšlenkám nic neřeší. Brek taky ne, ale ty slzy se utřou a další den se půjde dál. Buď to budu dusit v sobě a tvářit se, že to není a všemožně se tomu vyhýbat stejně stupidně, jako se dovedu vyhýbat některým lidem na ulici, nebo mě to prostě praští, protože tyhle věci nic jiného neumí a já se z toho vzpamatuju. Po sté a znovu, ale vím, že jednou přijde ten čas, kdy ten pocit vyprchá, kdy to odejde, protože zestárne.

Ale nemá smysl bránit se tomu, protože hrozí, že si vypěstuju nějaký návyk. Že se mi ty útěky mezi lidi do společnosti, kde zapomínám, stanou jako všechno určitou drogou. Že už nedokážu žít bez nich, protože se nedá žít v tichu a přemýšlet o tom všem. Protože lidé jako ty a já nedokážou ty myšlenky zastavit a přemýšlíme o všem a možná až příliš. A děsí mě mnohem víc to, že nebudu schopná zůstat chvíli sama v tichu, než neschopná existovat mezi lidmi. Tohle je totiž moje přirozenost a zebru můžeš klidně natřít na fialovo, ale bude pořád černobílá. To je moje teorie.

Ale jedno si mě naučil - jdu špatnou cestou, protože v mém případě není správné nic. Jsem zvláštní člověk, občas si uvědomuju, že příliš zvláštní. Příliš neobyčejně obyčejný. Jsem něco jako takový ideál všech ale s velice specifickými vadami, protože nic není dokonalé. Jsem všechno v jednom, o kterém si lidé naivně myslí, že ho chtějí, dokud ho nepotkají. Protože nejsou schopní přijmout všechno, co to obnáší a šťourají se v hovadinách, místo aby byli rádi, za to, co v zásadě jsem. Možná jim přijde, že na tohle nemají, že je to příliš dobré - možná že jsou až takhle debilní.

Takže nemá cenu uvažovat, kam bych měla jít, abych zapadla - já nezapadnu nikde, neexistuje konkrétní místo. Já totiž zapadnu všude, kde najdu lidi jako já. A to je kdekoli. Tím pádem už nemusím teoretizovat nad tím, která sorta lidí žije kde a kam mám teda jít. Většina lidí mi totiž vždy a všude stejně nikdy nesedne jako tady. Není to o tom kam jít. Je to o tom, co si říkám už roky. Měj oči otevřené a vydrž. Protože jestli něco léčí rány, tak je to čas. A jestli něčemu opravdu věřím, že není možné, aby člověk za celý svůj pitomý život nedostal to, co chce, když se o to alespoň trochu snaží.

Ale jedno mě rozčiluje a jedno opravdu nechci - už nechci to zoufalé nucení, přemlouvání se ať dělám něco, co je mi proti srsti jenom proto, že bych třeba mohla mít šanci tím něco změnit, ačkoli jako vždy čím víc se snažíš, tím blběji to dopadá. Už nechci škrábat na dveře a tlačit na pilu, protože je to zoufalá snaha, která vyjde zcela vniveč, a já jsem pak jen o to víc kyselá a prskám, protože tolik síly kolik vyplýtvám a úplně k ničemu. Protože si občas uvědomím, jak se zcela zoufale za levno prodávám na ulici, když bych měla být za sklem vitrín jako luxusní zboží. Ale asi to nikdo nevidí a to mě žene k těm slevám. Ale když na tohle všechno zapomenu, když se přestanu hnát a plýtvat dech, tak najednou věci přicházejí zdánlivě sami. A táta mi řekl: "Možná se moc snažíš a možná moc očekáváš." Neočekávej a život bude procházkou růžovým sadem.

***

Víš, lidé se mě už začali ptát, proč tolik mluvím o jednom člověku. A já jim říkám: "Mluvila bych o více lidech, ale oni jsou příliš obyčejní. Tenhle jeden to je jeden extrém za druhým. A tihle lidé mě nutí přemýšlet. Ti druzí ne." A já jsem příliš hluboké jezero na to, abych strávila život jen prázdnými řečmi o filmech a počasí. To je pravda. Protože jsem dobrý chameleon a dokážu se lidem přizpůsobit, ale každý herec má ten jeden skutečný charakter, který mu patří a který ani trochu nehraje.

Protože zlobři mají vrstvy, oslíku. Jsou jako cibule. Málokomu se oloupeme na jádro, ale ty jsi měl možná tu smůlu. Možná, když si viděl všechny ty vrstvy, odmítl si věřit, že mi všechny vážně patří. Ovšem ty jsi jako vlašský ořech - na povrchu měkká zelená slupka, která všude udělá bordel, dobře se s ní pracuje a na všem ulpí. Ten tvůj měkký povrch znají všichni, kteří se s tebou srazí. Je příjemný na omak, ale docela zvláštní nezvyklou hmotou. Pak je tvrdá skořápka a na tu někdo narazí, protože některé odmítáš pustit dál, těm musí stačit slupka. A pod tou skořápkou je sice homogenní hmota, nicméně má velice působivý tvar. Je jedlá jenom pro ty šikovné, kteří rozlousknou skořápku. Ale je docela dobrá a dá se kombinovat do překvapivě nezvyklých receptů i obyčejných jídel. Cibule je zato docela štiplavá, ovšem půlka jídel by bez ní byla nějak nudná. A občas tě ta zrůda dožene k vzteku a slzám, když se ji pokusíš zpracovat.

***

Přemýšlela jsem nad jednou věcí. Co jsme opravdu my? Kdy opravdu můžeš říct, že vidíš mě a ne herce. Myslím, že jsou to ty chvíle, kdy máme možnost zapomenout na všechno, co nás svazuje. Když sedíme sami v tichém domě. Když můžeme říkat a dělat, co chceme. Protože je naše já, které ukazujeme světu, "pokřivené" pravidly a morálkou a pak ta tvář, která zůstane, když dostaneme úplnou svobodu a možnost být kýmkoli. Pak se ukáže, jak odporní, pitomí, ujetí a zlí dovedeme být. A to je naše nitro, které držíme na uzdě a to jsme my. Alespoň ta naše niterní část.

Takže je otázka, co považuješ za podstatu člověka. Jeho způsob, jakým se začleňuje do společnosti, nebo to, čím se stává, když nad ním společnost přestane mít vládu? Protože svým způsobem je to obojí. Ani jedno není hra. A vlastně i ta hra reflektuje nás. To, jak hrajeme, je naše schopnost zrcadlit. Každý ji má jinou. Vlastně bychom mohli říct, že úplně všechno jsme my - naše pravdy i naše lži. To je možná trochu zvláštní a nedává to v určitém světle smysl. Ale i když nosím masku, pořád jsem to já. A způsob, jakým tu škrabošku držím, také leccos říká.

***

Neočekávám nic zpátky. Lidi nemají čas, nebo je nebaví je rýpat se v chroustech a já si na to zvykla. A já se psaním prostě víceméně uklidňuju a vysypávám přeplněnou hlavu.

Spálit, nebo zrecyklovat po přečtení.


***Ve vesmíru je mnoho záhad - třeba ta, proč když některým lidem píšu, tak po čtvrté stránce všechno smažu a nikdy nepošlu. S málokterými lidmi mám tenhle problém.

*/ Chovejte se nedůstojně tam, kde je to důstojné

3. října 2015 v 22:31 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Nezpívám. Prostý jednoduchý fakt. Málokdy mě přistihnete na veřejnosti, dobrovolně a především nahlas pět, protože je to natolik podivný zvuk, že s ním ze soucitu raději nikoho netýrám. Ostatně už na gymnáziu se na mě při hudební výchově náš učitel díval trochu zvláštně. Kromě toho, že trpím těžkou arytmií a hudebním hluchem, jsem díky němu zjistila také to, že mám zdravý hlas. Nic jiného ho na mé povinné vystoupení u mikrofonu se zpěvníkem v ruce už nenapadlo říct.

To jsem se ale neměla hlásit na fakultu plnou zpěváků! Kdo by to byl řekl - přeci jenom jsem původně podávala přihlášku na přírodovědu, ale nějakým kouzlem jsem se ocitla na AMU. Pravidelně tu za temných nocí mohu poslouchat procítěné árie linoucí se zpod koleje, které jsou tak silné, že člověku nedají spát. Kdo by taky usnul, když mu v jednu ráno pod oknem jakási studentka šíleným opilým ječákem prozpěvuje o tom, co se stane, když se zamiluje kůň.

Rozumím tomu, jistým způsobem. Chápu, že někdo rád využije pomoci opojných látek či zvláštních příležitostí, aby si mohl v klidu a bez zábran i ve své ne zrovna čisté tónině něco zatrylkovat. Chápu to tak dobře, protože si právě proto každý rok v rámci udržování zdravé psychiky kupuji jeden lístek na nějaký velký koncert.

Taková zábava vás sice vyjde na pár stovek, ale když je to jednou za rok, uskromníte se. Namáčknete se za ty peníze do ohromné haly s několika tisíci dalšími lidmi a ke konci show už tam řvete všichni váš oblíbený refrén tak nahlas, že se navzájem vůbec neslyšíte. Tudíž je zcela jedno, jak moc falešně danou píseň reprodukujete, nebo jestli umíte slova. Zpívat můžete bez zábran cokoli.

Po skončení se pak pozdě v noci seberu a v poklidu se vydám směr postel. Cestou kráčím tiše a nehlučím, neboť jsem jednak částečně ztratila sluch, takže hrozí, že pokud budu hlučet já, přeslechnu druhé (především ale přijíždějící auto až vstoupím někam do vozovky), a také proto, že kvůli mé snaze přeřvat těch několik tisíc lidí v aréně, jsem právě přišla částečně i o hlas.

A než se mi v brzkých ranních hodinách podaří usnout, opakuji si ztracený večer a dochází mi, jak nedůstojně jsem musela vypadat, když jsem tam v té aréně skákala jak natažená na klíček, mávala rukama a cosi příšerně řvala. Proboha! Bylo to asi tak stejně nedůstojné jako vláčet se opilá nad ránem pod kolejí se zamilovaným koněm. A taková nedůstojnost je hrozná věc. Ale přiznejme si, neskutečně skvělá! Vypadala jsem sice s prominutím jako debil, ale užila jsem si opravdu dosyta.

Vlastně si nedovedu představit lidský život oproštěný od nedůstojného chování, ať už je to falešný zpěv nebo cokoli jiného. Nikdo přece není takový prudký intelektuál, aby se z něj na pět minut nestalo zvíře? (Ani já ne, ačkoli bych takto mohla na neznalé někdy i působit.) Dokonce bych to snad považovala za nezdravé, pokud byste mi tvrdili, že jste zásadně proti takovému křepčení. A přesto na vás začnu být řádně sprostá, pokud mi v noci začnete pět árie pod mým oknem - důstojnost, nedůstojnost.

Člověk se jednou za čas musí chovat jako magor. A taky si na to vymyslel spoustu skvělých míst - kluby, hospody, koncerty… A když už nic jiného, vždycky můžete zcela zdarma zdrhnout do lesa a chovat se tam jako neandrtálec, abyste se mohli po pár hodinách zase vrátit do civilizace. Je to osvobozující pocit, strhnout ze sebe všechny zábrany, případně i veškerou morálku a stát se zcela bezduchým individuem s nízkými pudy. A pak pokračovat v poklidném tichém životě, jako by se nic nestalo.

Má to zkrátka své opodstatnění. Takže už nám, milí studenti, přestaňte zpívat pod okny a v patrech kolejí a kupte si lístek na koncert! Tam je totiž všechna vaše nedůstojnost nejen žádoucí, ale také naprosto důstojná.

*/ Cestovní horečka za vsí

3. října 2015 v 22:29 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Špičaté stříšky se halily do mlhy, která se zvedala od mělkých mořských vod. Slunce ospale vykukovalo zpoza mraků a tříštilo se v tisících kapek. Před ním se tyčila tmavá silueta kamenného ostrova. Každý dům, každé stavení tu stojící bylo na sebe namáčknuté tak pečlivě, že to celé zdálky připomínalo podivný jehelníček. Klášter s jedinou přístupovou cestou ukrytou za odlivu mezi tekutými písky. A nikde tam nebylo ani živáčka.

Když jsem však zvedla hlavu od odporně romantické nerealisticky barevné fotografie v průvodci, viděla jsem jen šedé mraky a kolonu aut za předním sklem. Máma chtěla vždycky jet do Francie, ale očekávala od toho už víc než jen chaotický víkend v Paříži v rámci porevolučního šílenství, který tenkrát absolvovala. Mimo jiné i proto jsme už notnou chvíli seděli v autě před jednou z památek seznamu UNESCO - klášterem Mont Saint-Michel.

Co má tohle znamenat? Je to přece jen nějaký starý barák! Je to tu sice vcelku hezké, ale co tu, proboha, dělají všichni ti lidé? Vždyť místní v nedaleké vesnici jsou vám schopní na přespání pronajmout i vlastní zahradu! A to jsme v civilizované Evropě. Ale čemu se vlastně divím? Když celou tuhle dovolenou shrnu, pod Eiffelovkou byly fronty, do Louvru byly fronty a kolem Notre Damu nebylo k hnutí. Ještě že jsem odolala návštěvě nějakého tamního hřbitova - tam je to prý jak na Václaváku.

Svět už je prostě malý. Dneska si můžete zaplatit odstřel ledního medvěda na pólu, na Mount Everest vás prý taky nějak vynesou, akorát cestou v té frontě potkáte pár mrtvol. A já už viděla spoustu míst z turistických průvodců, a i když nejsem tak hloupá, všechny ty okouzlující obrázky se mi tak vryly do hlavy, že jsem jim asi podvědomě uvěřila. Nějaký skříteček v mé hlavě si vážně myslel, že Benátky jsou okouzlující starobylé a zcela liduprázdné město. Starobylé asi ano, tak moc, že se rozpadá. O chemičce za zálivem a odporných docích pro ohromné výletní lodě narvané turisty hned za branami už raději pomlčme.

Lidé si zkrátka otevřou internet nebo knihu a zapíchnou prst do nějaké překrásné fotografie se slovy: "Tam bych se chtěl jednou podívat." Čím exotičtější destinace, tím líp. A jsou to nádherná místa, minimálně tak vypadají. Sníte nad nimi u svého počítače dál, zatímco já se vracím z další dovolené, kde jsem takových rájů měla potkat nejmíň na třicet. Bylo jich o něco méně, žádný ale nebyl v průvodci. Ostatně bych řekla, že ani ten malý kopeček, který mám na dohled z okna svého pokoje u nás doma, tam není.

Jednou jsem se tam vydala s kamarádkou. Vylezly jsme nahoru a zůstaly tam chvíli stát. Je to jen pár metrů nad mořem, takový vřídek na matičce Zemi, ale pekelně tam fouká z polí a je tam dobrý rozhled. Slunce už zapadalo a snášelo do kraje oranžový nádech. Všechno se v něm tak podivně lesklo a kam oko dohlédlo, nebylo živé duše. "To je nádherný," řekla kamarádka, "Vy to tady máte tak krásný!" "Viď," zamručela jsem. "Proto odsud už nikam nechci."

Viděla jsem tisíce míst. Dalších tisíc ještě uvidím. Ale pořád si nepamatuju jména vesnic v okruhu patnácti kilometrů od té naší. Ten den jsem si uvědomila, proč bych je měla poznat spíš, než Thajské pobřeží a uličky Manhattanu. Protože až si tam sednu na lavičku u kostela, uvidím něco krásného, co si budu moct nechat skoro jen a jen pro sebe. A protože až vstanu a hrábnu do brašny, budu v okruhu pětiset metrů jediný idiot s fotoaparátem.

Cestujte tam, kam vás zanesou vaše nohy a nikdy se nedívejte do průvodců.

*/ Jako doma, milí studenti

3. října 2015 v 22:25 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Další den na koleji. Ticho, šero, pusto, prázdno. Otevřela dveře, rozsvítila, dřepla a začala nevrle mrmlat. Doprčic, lidi!

Můžete už sakra přestat počůrávat ty prkýnka! Já už si tu připadám jak ve školce. A že mám jako trpělivost. Zapomenuté roličky od toaletního papíru tak nějak přecházím, i když mi není zcela jasné, jak se na ně dá tak dobře zapomenout, když vám stojí u nohy. Ale zatraceně! Ne nadarmo se říká: "A doma to taky děláte?"

Jistě, že ne. Na našem patře máme teď počůraná prkýnka den co den div ne na všech třech záchodcích, pokud nám jeden zrovna z nějakého nepochopitelného důvodu nezamknou. Ale doma bychom nikdo s ničím takovým pravděpodobně problém neměli. Protože k vlastnímu záchodu máme o dost vřelejší vztah než k tomu erárnímu. Pokud ho ovšem nepřijmeme za svůj.

Na koleji přežívám už od svého nástupu a ty měsíce se mi už nakupily do pěkné řádky. A už když jsem na kolej přicházela, prohlásila jsem ji za sice v mém životě dočasné, ale na dalších pár let pravděpodobně trvalé útočiště. Zažila jsem předtím už leccos, takže společné sociálky, relativně malý prostor v pokoji a pustá kuchyň s oslintanou troubou byly ještě celkem luxus. A tak jsem už za půl roku neřekla rodičům nic jiného než, že jelikož je neděle, "jedu domu" - domu na kolej.

Kolej se mi stala druhým domovem, ať jsem chtěla nebo ne, protože tu trávím většinu dní v roce. Někdy jezdím domů jednou za tři týdny, někdy za dva, někdy i po měsíci. A na místě, kde žijete takhle dlouho, není možné nechovat se alespoň trochu domácky. Mám vřelý vztah ke každému kusu světa, který mě ukryje, a tak jsem si kolej začala zvelebovat. Uklízím po sobě, občas trošku opravuji, možná začnu brzo i zedničit. A pak jsou lidé, kteří by to tu za jednu noc nejraději zbořili a nechali být.

Pořádně velkým písmem černé na bílém visí moje výhružka na dveřích dámských záchodků o tom, že zabiju každého, kdo si po sobě neuklidí své metabolické odpady. A funguje to? Rozhodně ne dostatečně! A teď si vezměte, kolik takových cedulí bych tu všude musela rozvěsit, aby se tu dalo v poklidu žít. Tak na to už nemám.

Kdyby ale všichni začali brát kolej jako druhý domov, i když tu tráví jen tři dny v týdnu, možná by se to obešlo bez výhružek a vzkazů. Kdybychom nebrali spolužáky za protější zdí jen jako anonymní dav, možná bychom si po půlnoci ztlumili rádio bez vyzvání, kterým bývají rány koštětem. (Možná kdyby si všichni erasmáci uvědomili, že to, že jsou tu jen půl roku, není výmluva.) Možná že by bylo na kuchyňce čisto po všech a možná, že bych mohla konečně vyrazit na záchod bez obav.

Možná… Asi bychom to měli zkusit - myslet jinak. Protože ono platí, že všechno je pouze o přístupu. A můj přístup k věcem v mém bezprostředním okolí je vždy značně domácký. Což neznamená, že se chovám jako prase ve chlívě, ale jako hospodyňka v luxusní vile. I když má ta moje vila momentálně plíseň v koupelně.

Vzpomínka / Možná

3. října 2015 v 21:20 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
Rychle ťuknete do plastového čudlíku a jemný vrtivý zvuk zaplní zvolna místnost.

I am stucked in LA through the week and can´t get away…

A když vyhlédnete ven, vidíte zlaté listí pod paprsky téměř dopoledního slunce vycházejícího zpoza mraků.

And you´re alone on the pier in West Palm Beach on your holiday…

A to celé vám něco připomíná. Když se díváte z malého okna ven na koutek schovaný mezi dvěma domy a křivolaké větve ořechu stínícího výhled na kostel.

Stormy nights, re-awake the stomach ache, that I acquired…

Vítr si hraje s letošní mladinou a nese listí lísky přes zahradu dál. Dávno už tam není pes s vyplazeným jazykem a jiskřivýma očima a vy ho dávno nepošťuchujete hráběmi. Svět se mění? Nebo jen okolnosti jeho existence? Jak to, že nad tím vším můžete být vůbec schopní přemýšlet?

Things look bright and I refused to being thread

Cinká zvuk v reproduktorech. Jak může na první pohled tak bezcenná věc umět tohle? Jasně, jako kdybyste tam byli, vidíte několik let staré vzpomínky. Oprané mikiny, teplé paprsky poslední v roce. Mozoly na rukou, bílé zuby v tom chlupatém obalu, které po nich ještě chňapou. A pak vám dojde, že i slunce voní.

Lights go dark and what can I do

Ale pak se udělá chladno. Sedíte tiše mezi stébly trávy hledící na západ. Vítr z pole přináší ševel do vlasů a zvíře vedle vás tiše čeká s vaší rukou na zádech.

Midnight streets feel dead when I am so used to driving with you…

Možná je smutné vzpomínat. Medová srst a chvíle, kdy školní docházka byla ještě povinná a přitom v mnohém snadnější než dnes. Dny, kdy život nemělo smysl řešit, ale vám to nedalo. Stále se vracet k sérii podzimů na malé vesnici obehnané lány, kopečky, vinicemi, sady a v dálce velká města. Nejkrásnější období je podzim, když můžete vydechovat páru a sám hledět do mlhy. Když všechno usíná, i když ve vás je života víc než dost. A pak pes vyskočí a utíká k brance.

Brighter lights fill the night and blue sky reflects in your eyes…

Možná je smutnější nemít na co vzpomínat.



Song: Captains And Cruise Ships by Owl City

>/ Kam odcházejí

2. října 2015 v 20:11 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Od krystalků ledu na vysokých stéblech třtiny se odráželo jasné oranžové slunce. Každé bylo jako zahalené v krajce. Mlh se dávno rozplynula a jen kouř z vesnických domků ještě kalil vyjasňující se nebe. Skrz mračna prosvítala tak jasná modř, ale záchvěvy ledového větru všem stále připomínaly, že už dávno není léto.
Před sebou jsem už viděla svůj cíl. A nešla jsem sama. Rozvážnými kroky mě následoval pan Chundela. Dlouhý ocas se mu esovitě vlnil jako had nad hřbetem a oči přivíral slunci.
Lidé říkají, že kočky mají svobodnou mysl, ale pan Chundela byl dobromyslný volnomyšlenkář. Šel mi v patách už od chvíle, co jsem opustila náš dům. Jakoby tušil, že nepůjde daleko. Po nějaké době jsem si všimla, že se zastavil a zvědavě se jal očichávat jedno ohnuté stéblo s chocholí chmýří na konci. Dával pozor, aby mu ledové krystalky neuvízly mezi fousky, a když na té věci neshledal nic zvláštního, kráčel zase dál.
Oba dva jsme hleděli stejným směrem. Stály tam dvě velké lípy a v jejich stínu vrátka. Vedle mohutného kmene byla stále ta chatrná lavička, jejíž dřevo dávno prolezla houba. Vzala jsem za velkou kovovou kliku a než se vrátka zavřela, rychle jimi proklouzl i pan Chundela. Jeho bílé tlapičky se s chroustáním bořily do prokřehlé trávy, avšak sněhu na ní byl jen slabý poprašek, přestože byl už prosinec.
I já jsem už kráčela o něco opatrněji. Moje oči klouzaly po slovech a číslech vyrytých do kamene, do levných desek z betonu, do ceduliček křížů. V pozadí těch tichých řad ojíněných vzpomínek stál kostel. Až téměř u zdi hřbitova byla nad těžkou deskou vytesána jména těch, které už jsem jako dcera dcer nestihla poznat. Ale něco nevysvětlitelného mě k mým kořenům nikdy tolik netáhlo. Nikde ne tak jako k lidem beze jména.
Znala jsem nápis v hladkém černém skle moc dobře. Ale ztracené tváře na povalených kamenech, letopočty začínající jedničkou a číslem menším než devět byly ve své omšelosti jako pozlacené a svítily v šeru všudypřítomné smrti. Byli ještě tišší než jiné, opuštěné tak moc, že začali křičet na mě.
Pan Chundela se zdál neuctivým návštěvníkem, když se s nahrbeným hřbetem posadil vedle pichlavého věnce na jednu z cizích desek. Jenže pan Chundela neznal ani zdaleka význam toho místa. Viděl jen dvorek plný zvláštních bidýlek s tajemnými znaky. Nevěnoval jim pozornost a jen se hřál v záři slunce. Velký dýchající balvan, tak jemný na dotek.
Stále dokola jsem četla jména, aniž bych nějaké znala. Byl tu někdy někdo? Existoval kdysi člověk, který pokládal svíce na kameny zarůstající na zemi plevelem? Někdy jsem si všiml úštěpků porcelánu se zbytkem tváří někde v trávě. Odvál je čas, zašli do země. Nejdřív jen tělo a pak i ten zbytek. Lidé bez jména, bez tváře, bez dechu, bez příběhu, bez kohokoli, kdo by je ještě udržoval živé uvnitř sebe sama. Spolu s tolika západy a východy slunce se vytratili bez jediného hlesnutí.
Procházela jsem cesty, kličkovala jako zmatený starý zajíc - tak pomalu a náhodně. Když jsem se panu Chundelovi začala ztrácet z dohledu, jal se mě zase najít. Otisky jeho teplých tlapek zůstávaly v odtátém jíní. Možná měl v sobě víc úcty než jiní. Žádný jeho krok se nedal postřehnout sluchem a zjevoval se mezi náhrobky jako nezvaný host, který neklepal.
Klekla jsem si a on se mi otřel o stehno. Dívala jsem se na starý kus kamene a snažila se přečíst napůl obroušený nápis. Všechna ta zvláštní jména. Ale kolik jich skutečně zemřelo? Kolik z nich leží pod patou vlastního hrobu? Tohle jméno se zdálo německé. Ani stopy po čemkoli, co by naznačovalo, že na hrob ještě někdo chodí.
Kolik lidí, pane Chundelo, tu asi je? Kolik jich tu asi mělo být a není. Děsím se zapomnění, do jakého padají staré rozpraskané kameny, ale co ty, které tu chybí? Které tu nikdy nebyly a už více nebudou?
Slýchávala jsem o nich. Aniž bychom si to uvědomovali, znali jsme je. Každý večer zněla ve zprávách jména lidí. Ale už nikdy se nikdo nedozvěděl víc. Hledali je. Dlouho, beznadějně. Volali jejich jména, ale už nikdy neměla přijít odpověď. Zmizeli. Jednoho dne, který byl stejný jako všechny ostatní, prostě zmizeli.
Kolik tváří sešlo z cizí mysli a už se nikdy nezjevilo? Jejich jména možná nikdy nebyla vytesána do kamene. Jejich se rozplynula v myslích. Některé možná nikdo nepostrádal. Ale jde to vůbec? Je možné zmizet? Nedokázala jsem si to představit. Nepochopitelný pocit, že jednoho dne přestanete vídat nějakou osobu. A zatímco se planeta dál točí, jedny kroky utichají. Který krok byl ten poslední? Nikdo se to možná nikdy nedoví, je to navždy ztracené tajemství. Navždy bude lákat, navždy neodhalené.
Ptáme se, co je to za lidi, kam šli ti, po jejichž kostech šlapeme. Ale kdo byl ten, kdo nemohl nikdy v klidu spočinout? Kde skončili, pane Chundelo? Co se stává s těmi, kteří se jednoho obyčejného dne stanou záhadou?
Napadlo tě to někdy? Kolik lidí, které si viděl, si možná viděl jako poslední. Něčí oči viděli cizí tvář - poslední oči, které viděli tu tvář, jež nikdy nebude zdobit žádný obelisk. Kým byli? Co byli zač? Ale i kdybych bloudila mořem hrobů roky, nikdo by mi neodpověděl na mou otázku. Nikdo neví, nikdo nezná to místo, kam odcházejí.
Nikdy vlastně nezemřeli. Když se něco ztratí, nikdy si tím nemůžeme být jistí. Žijeme v nevědomosti, která nám sama vylučuje některé možnosti. Svět se zdá prozkoumaný alespoň natolik, aby nebylo možní beze stopy zmizet, a přesto se to děje i tam, kde to na první pohled nejde. A pak o nich natočí reportáž - první a poslední. Vyřknou ty otázky zas a znova a nikdy vám na ně nedají odpověď. Nemohou si ji vymyslet, protože to není fikce. Nemohou ji říct, protože ji nikdo nezná.
Na pár kamenech už se nedá přečíst nic. Stojí roztroušené mezi ostatními. Občas ve mně vzbuzují pocit, že jsou skutečně bez významu. Ale kdesi v hloubi mé myslí vím, že tam nestojí jen tak. Je jich tu víc, než kolik je kamenů. Dřevěné kříže už dávno shnily. Ale jsou tu. Ten pocit, že tu jsou. Někde uvnitř tebe to nahlodává.
Všichni ale někde leží a řekni mi, pane Chundelo, jak osud losuje, že někteří se už nikdy neobjeví? Co je to za nicotu, která tě vybere a uvrhne do smyčky času, jež se tak rychle utáhne. A potom se vše zastaví. Nekonečno jako tvá nová aura tě uvězní kdesi, kde na tebe nikdo nemůže. Každý kousek, který zbyl, pak postupně odejde s tebou a vytratí se poslední šance ještě tu záhadu otevřít, narušit cyklus jako zlé prokletí.
Vyšla jsem brankou ven. Pan Chundela mě stále následoval. Minuly jsme velké staré lípy a rozhlíželi se u silnice. Domů to bylo sotva pár stovek metrů. Jen do vesnice a najít ten správný dům. Jen kousek.
Vykročila jsem a oslněná oranžovým sluncem zimního odpoledne a všemi těmi střípky ledové pokrývky na všem okolo zamířila jsem zpátky. Vždy trochu pobaveně jsem míjela značku, která značila začátek obce. A pak přímo za ní stál opuštěný kravín. Měl lety omlácenou omítku, červené cihly teď přímo zářily a zalit sluncem, které spíš než brzké odpoledne připomínalo večer, tam stál a dál chátral, aniž by si toho snad kdo všímal. Bylo to zvláštní místo na dohled od jiného schovaného za starými lipami.
Jen kousek to bylo domů, a tak jsem uhnula ze silnice a prodrala se chroštím ke starému vchodu. Všude tu zbyl jen bordel a jen máloco ještě připomínalo, k čemu budova vůbec kdy sloužila. Bílé tlapky pana Chundely jen velice ostražitě kráčeli v mých stopách, aby se snad nedotkli nějaké té z mnoha odhozených věcí. Procházela jsem dál, z vymlácených oken sem do pološera proudil den. Plechová střecha nade mnou byla zlomená a spadala dovnitř. Obešla jsem zeď a věděla, že za rohem budova pokračuje.
Pan Chundela se zaujal v cosi na zemi a já zašla za roh. Viděla jsem ty samé stěny. Ještě pár kroků. Nevím, na čem jsem stála. Ozvalo se tiché prasknutí, šustot. Mé oči náhle místo dne viděly jen tmu a celé mé tělo sklouzlo do hlubin. Tak náhle, že jsem si nic z toho ani nestihla uvědomit. Ucítila jsem dopad a rychlé změti obrazů pohltily mou mysl. Poslední jiskry, než se setmělo nadobro.

Helena Majerová zmizela 4. prosince toho roku. Její tělo nebylo nikdy nelezeno. Odešla z domu, nikomu už neřekla kam. Po dvou dnech se vrátil kocour pan Chundela. Po čtrnácti dnech bylo ukončeno pátrání, po pěti letech byla úředně prohlášena za mrtvou. V den, kdy zmizela, jí bylo pouhých šestnáct let.
Nikdo se nikde nedozvěděl, co se s ní stalo - zmizela. Její ostatky zůstaly ve staré jímce v ruině zemědělského družstva asi dvě stě metrů od místa, kde bydlela.


Inspirováno náladou písně od Parov Stelar a Lilji Bloom s názvem Coco.
Markéta Orlová / 2013

Cizinci / Proč je tak snadné mě nenávidět

2. října 2015 v 18:56 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
Jsem působivá, úžasná, neskutečná - páni, jak to děláš? Ale vážně, vždycky jsem si myslela, že jsem jen další člověk. Nic speciálního, co se ti připletlo do cesty a zase odejde při nejbližší příležitosti. Nemusíš se zastavovat, jen projdi. Vždycky jsem se viděla, byť paradoxně docela pyšně, jako šedá myš. Jako holka odvedle. Jako nikdo výjimečný, jako někdo, kdo splynul se zdmi velkoměsta. Ale po nějaké době jsem si uvědomila jedno. Že pokud dokážou něčí oči spatřit můj stín v ulicích, pak pro ně vystoupím do výšky a zazářím jako hvězda. Ale no tak, lidi, vždyť mě prostě jednoduše zbožňujete!
Jsem neskutečně pilná. Vážně, přiznejme si, že jsem celkem slušný workoholik. Jsem půvabná. Ale prosimtě, viděla jsem zrcadlo. Jsem hezčí, než si občas přiznávám a umím to dvakrát červeně podtrhnout, když se navíc obléknu. Nádherný dlouhý vlasy, hluboký modrý oči jako studna, luxusní nožky. Jsem umělec. Nádherná umělkyně je ještě lepší než múza. Když lidé zjistí, co umím, jen tupě stojí a žasnou. Mě na tom nic zajímavého nepřijde, ale je právě odnáší někam do jiné galaxie, takže mě navíc považují za úžasně skromnou. Jsem chytrá, na holku docela jo. Zdědila jsem dobrý orientační smysl, takže se vyznám v mapách, navíc mám brilantní selský rozum a stále relativně dobře udržovanou fantazii. Umím vařit, uklízet a možná ti nespálím košile žehličkou, když se budu snažit. Ideální manželka - nelze nemilovat, když ti naplní žaludek, ne? Pak jsem taky plná půvabných nápadů, milá, příjemná, velice živá, velice lidská, respektuji lidské city, dovedu být výborným diplomatem a vycházet s lidmi na jedničku. Dovedu vášnivě milovat, dovedu být věrná. Dovedu bojovat do poslední kapky krve za všechny v bezpráví. Jsem tichým hrdinou dne.
Jsem prostě báječná. A tím víc důvodů máš, proč mě nenávidět.
Protože uhranut tou slupkou přistoupíš blíž a kurevsky ošklivě se spálíš o hořící ohon té komety. Hledáš ve mně prudkého intelektuála, kterým se ve svém tichu jevím, ale najdeš jen praštěnou slípku, která musí minimálně hodinu denně tancovat po pokoji při řvoucím magneťáku, aby mohla další ráno fungovat. Najdeš odporně sprostou sakrující mrchu, která tě zcela nečekaně urazí něčím opravdu hnusným. Ještě před chvíli se tak mile usmívala a teď ti vráží nůž do srdce a ty jsi tak zmatený, že jí na to nejseš schopný ani nic říct. Zjistíš, že tichá nejsem ani trochu, a pokud nic neřekneš déle jak 10 sekund, nepustím tě na dalších pět minut ke slovu. Pak tě začnu častovat slovními hlavolamy, hrát s tebou hru "přijď na to, co si myslím" a pokusím se s tebou dorozumívat pouze prostřednictvím své oblíbené hudby. Mé nekončící metafory tě začnou velice rychle přivádět k šílenství. Zjistíš, že kromě napohled zcela neškodných a záslužných zálib jako je láska k pastelkám, taky miluju módu a ačkoli tě ze zásady odmítnu tahat po krámech, protože k tomu tě nepotřebuju, moje neustálé slintání u výloh tě donutí mě překvalifikovat na povrchní oběť komerce. Mylně, jak jinak. Protože i když umím uznat svou chybu a poslouchat cizí pravdy, naslouchat tvým moudrům, občas z tebe udělám takového idiota, že to jen tak nevydýcháš.
A víš, co je na tom nejhorší? Že já to nemyslím ani trochu zle. Naštvaná to vypadám jinak, to je hurikán, víš? Ne, já si takhle jenom hraju a bavím se. Protože mě v dětství trochu týrala má matka a já nemám pocit, že bych měla být na krutý svět kolem bezvýhradně milá, takže ho občas velice laškovně strkám přes zábradlí a kopu do zadku. A pak se proměním v ubrečenou trosku, protože když mě opustí tahle provokativní nálada, přijde záchvat zoufalství. Potom tě budu nutně potřebovat a během minuty zase nenávidět a křičet, budu se chovat jako blázen, jako hysterka a všechno bude špatně. A ty se třeba postavíš na hlavu, ale nezbude ti asi nic jiného, než mě nechat vyspat se z toho. Stejně tě budu nutit se stále znova snažit marně mi zlepšit náladu.
Jednu chvíli jsem hvězda parketu, pak zas budeš mít problém dostat mě z domu mezi lidi. Jednou ti budu oporou a ramenem pro všechna tvá trápení, pak tě náhle sundám jedním slovem z tvého obláčku. Jsem jako život - krutá a krásná pod rouškou mlhy. Nauč se vypořádat s ním, zvládneš i mě. Jsem výhodná koupě, všechno v jednom, ale mám taky specifické vady, protože nejsem sériová výroba, tenhle kus je originál. A ne všechny příchutě ti taky musí jít přes jazyk.
Hledám tanečního partnera, se kterým se životem proženu v rytmu sinusoidy. Jsem velice vzácný druh, který může mít každý, ale jak se zdá, nikdo na to nemá žaludek. Gratuluju, jestli se ze mě taky pozvracíš. Protože jsem tak bájná, že je milion důvodů proč mě nenávidět.

Příšeře / Moje jednobarevná teorie

2. října 2015 v 18:55 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
Lidé mě v zásadě rádi obviňují z fanatismu. Není to ale proto, že bych byla nemístně závislá na nějaké pitomosti - pouze se držím toho, co se mi zalíbilo. Jsem věrná tomu, co objevím, pokud to stojí za to, protože jsem hrozně vybíravá, a tak si takové věci musím hýčkat. Jsou jednoduše vzácné.
Funguje to takhle všude - mám málo přátel a půlka je imaginární. Mám i málo opravdu oblíbených knih nebo filmů. Časem i mnoho z toho, co jsem kdy měla ráda, zavrhnu. Máloco mi opravdu vydrží. Nic pro mě není dost dobré, nikdo není dost dobrý. A tak se musím občas fackovat, abych v honu za neexistující dokonalostí neopustila něco nebo někoho, kdo je mi drahý.
Ale k té teorii. Protože mám málo opravdu oblíbených věcí, často se může zdát (a přiznávám, ono to tak spíš prostě bude), že se opakuji a pořád mluvím o tom samém. Jednoduše moc dobré na to, abych o tom přestala mluvit, a nic lepšího jsem zatím nenašla. Je mi líto. A tak se stalo, že jsem asi až příliš omýlala jakéhosi Doktora s velkým D a byla od malička závislá na týpkovi s fajfkou, který přišel odhalit záhadu Baskervillu. Byli to moc fajn, divní, zvláštní, ale fajn. Jenže ani jeden z nich neexistoval.
Když je člověk závislý na někom živém, říká se tomu obvykle láska, nebo tak nějak vzletně. Když máš rád imaginární postavu, tak jsi zcela nevzletně magor. Pro ostatní lidi jsi omezenec žijící ve světě fantazie a jsi tím pádem dokonalý asociál. Když bych lidem řekla, že devátý Doktor a Sherlock jsou naprosto brilantní, praštění lidé a že mě k nim něco neustále přitahuje a nutí mě mít je ráda jako živé, tak bych prostě byla blázen, nic víc. A já jsem realista - takže ano, je to bláznivé dívat se na cestovatele v čase, mlátit se smíchy nad jeho vtipy a považovat jeho rozšklebený úsměv za nejhezčí na světě, i když by každý druhý řekl, že ten obličej je šílený, ne-li odporný.
Ale díky jednomu člověku jsem si uvědomila, že nejsem blázen ani trochu. Já totiž nepotřebuju létat na měsíc v policejní budce, bát se o život na konci času a prostoru, nepotřebuju řešit zločiny v zájmu Britského impéria. Nejsem ani trochu blázen, protože kdyby se mě někdo zeptal, zda si chci udělat výlet do 14. století, neřekla bych: "Jo, jasně! Jdeme!" Pokud bych vůbec věřila tomu cizinci s modrou budkou, který tvrdí takové kraviny, jako že je ufon a vážně v čase cestovat umí.
Ne, ne. Nejsem závislá na nějakém seriálu, na něčem tak prostém jako jsou hýbající se obrázky v televizi. Já jsem závislá na tom, co je uvnitř toho obrazu. Na člověku. Nepotřebuju vědět, co se stane, jestli umře postava A nebo B a zda se postava C konečně ožení, chci jen vidět toho člověka, kterého jsem si oblíbila. Jak se dívá na svět a jak se mu směje. Pokaždé je to jako nové setkání, nový kousek někoho, koho chci znát. Jako skládačka a některé kousky se opakují, ale o to jde. To je život, lidé se opakují a opakují se ve vzorcích - v gestech, slovech - a některé z těch vzorců si tak zamiluju, že nemám důvod, proč bych je nechtěla vidět znova a znova dokonala. Jako potkat starého známého.
Ale všichni okolo ve mně vidí jen magora, co nosí na odznaku na klopě cizí hlavu. Já v té hlavě vidím přítele, kterého jsem nikdy neměla to štěstí potkat. A možná, jistě že bychom se třeba ani přáteli nestali, třeba by mi přišel tak divný, že bych ho ani znát nechtěla… třeba… Ne, nechtěla bych ho znát. Ale, ale… Je čas na důležitou odbočku.
Od té doby, co jsem objevila Briggs-Myers type indicator, už uběhlo pár let a já to dala na pár let k ledu, abych se k tomu po čase vrátila jako ke každé věci, kterou jsem si někdy oblíbila. Sborka rozborka lidí. Rozložit je na kousíčky, identifikovat, hrát si s těmi kousky, složit je a pochopit. Je to skoro zvrhlá zábava. Je to hledání zcela jednoduchého systému v brilantním chaosu. Hledání řešení rovnice s mnoha neznámými, která propojí celý svět v síť opřenou o pár málo zcela jednoduchých principů. A náhle začne všechno dávat smysl. Je to další věc, na které jsem zdánlivě závislá - možná ji chci jen dělat pořádně, no ne?
Když jsem byla doma z nemocnice, jedno dopoledne jsem byla příšerně naštvaná a nevím už, co mě to popadlo, ale náhodně jsem do googlu zadávala MBTI a snažila se najít alespoň na chvíli smysl v tom chaosu, jaký byl v mé hlavě. (Hledám si občas opěrky, když mám pocit, že se hroutím. Někdy si připadám ztracená, i když pořád stojím na stejném místě a vidím do dálky. Je to jako oslepnout, protože si zapomněl, že dokážeš vidět.)
Našla jsem spoustu tabulek, protože nač určovat povahu lidí kolem, které nikdo nezná? Mnohem zábavnější je rýpat se ve slavných osobnostech a postavách z Disneyho pohádek, protože ty přece zná každý. Lépe se to prodá. A máš pravdu - kdo říká, že to vůbec jde? Určit charakter animované postavičky. Je to spíš typovačka a musíš být velice zkušený a pozorný, aby tvůj typ byl alespoň dostatečně blízko pravdě. A tak není divu, že mnoho postav má podle mnoha lidí zcela rozdílnou osobnost. Ale no tak, je to sranda. Vážně Disney, řekni mi, byla bych alespoň nějaká tvoje pěkná princezna, nebo budu zase nějaký trapný outsider?
Nemusím pokračovat. Strávila jsem dopoledne prohlížením cizích tipů na osobnost postav všech možných seriálů, knih a filmů a přemýšlením nad tím, zda bych danou postavu ohodnotila stejně. Je to jako když lvíče okusuje lvici ocas. Je to hra, teď k ničemu a jednou díky tomu bude lépe lovit. A tak jsem podle jedné verze prý Popelka, ledová královna Elsa a dokonce i Mulan. Nevěřím všemu, co se povídá, ale je vtipné poslouchat, co se povídá…
Ale počkat, takže já jsem Elsa, moje kamarádka je Bella - no jistě, ta by byla kráskou pro zvíře. To docela sedí, řekněme si to na rovinu. A… a počkat? Právě vybuchl vesmír, Edison vynalezl žárovku a já učinila největší objev svého života. Nejsem povrchní milovník švihlých detektivů a cestovatelů v čase. Oni jsou prostě fascinující osobnosti. A osobnosti jsou na rozdíl od cestovatelů v čase a obyvatelů 221b Baker Street velice živé. A tak se může přihodit to, že budou jednou stát před tebou, živí a ty si to vůbec neuvědomíš. Protože uvidíš jen přesně takového blázna, jakého jsi viděl v televizi. A v reálném životě se s nimi existovat nedá! Vem si, kolik lidí je nesnáší už v té televizi!
A tak je nepoznáš. Ani za boha bych nepoznala v davu Doktora, nešla bych s ním nikam. Ne, nešla - pokud by mě ovšem sám nepozval. Zkraťme to. Jediný důvod, proč tu sedím, je, že mě skutečně pozval. A možná tu neparkuje TARDIS, ale je tu stejně krámů jako v Sherlockově doupěti. Jistě, že se mi líbí 9. Doktor. Protože kdyby ne, kdyby se mi lidi jako on hnusili, neseděla bych tu. A ano, mysli si, že jsem ještě větší blázen než ti dva dohromady. Nebudeš první a já se nezměním - to už bude jenom horší. Ale já našla konečně původ toho, proč jsem blázen. Mám ráda zvláštní lidi.
A beru to zcela vážně. Empiricky dá se říct. Nic není 100%, ale je-li ta podobnost dostatečná, označme to za něco víc než náhodu. A tohle náhoda není. Ne, protože když odstraníme tu slupku neexistujících atributů, které mají tyhle postavy, a oloupeme to až na jádro, najdeme místy až zrůdně podobné lidi. A já loupala docela poctivě a viděla spoustu věcí. Spoustu věcí, které už jsem viděla někde na živo.
Viděla jsem to jiskření, dětinskou až morbidní radost v jejich očích ve chvíli, kdy jiní lidé téměř plakali hrůzou a zoufalstvím. Tu zvláštní, vychrtlou, na pohled slabou schránku, v jaké bydlí. Ten ohavný zápal pro věc a mlčenlivou sílu uvnitř. Brilantní řeč, naprosto bezchybnou, protože nenávidí nepřesnost. Cit pro technické záležitosti, to tiché umění, kterému skutečně rozumí jen oni. Krčení rameny, když je druzí obdivují a vydechují marné díky, protože oni nepotřebují slyšet obdiv. Oni jen dělají to, co umí. Nepřiznají, že jsou geniální, ale všem lidem kolem bez obalu řeknou, že jsou pitomci a na rozdíl od nich nic nechápou. A proto nejdou jen tak s nikým - oni si vybírají, oni testují. Jejich život je příliš složitý pro natvrdlé plebejce, potřebují někoho bystrého, někoho, kdo chápe alespoň část toho, co se snaží předat, protože nikdy nebudou pochopeni zcela. Ale najdou-li lidi, kteří je uznávají, kterým se občas rozsvítí, když oni klepnou na vypínač, tak s těmi zůstanou.
Protože ta roztomile přihlouplá zvířátka s nimi budou do nekonečna soutěžit a snažit se marně dohnat jejich příliš rychlé myšlení. Ta zvířátka je budou hlídat a rozptylovat, když na ně přijde nuda. Sprostě si ta zvířátka ochočí, budou je terorizovat svým věčným řádem v chaosu, svým chováním mimo zákony lidské etiky. Nikdy neřeknou, že tě rádi vidí - to si budeš muset najít v jejich obličeji a přihlouplém úsměvu. Každý den tě několikrát urazí, několikrát naštvou. Někdy snad i zklamou, ale nikdy ne nadlouho. Ty stejně přijdeš znovu, protože si říkáš, že ty pitomce musí někdo hlídat, aby zase něco neprovedli. Ale to je to poslední, co potřebují. Do problémů se dostávají rádi a často a dostanou do nich i tebe.
Jsou tiší ze své podstaty. Tiší v srdcích. Nemluví o tom, co cítí. Mají duši, mají svědomí, mají i city, ale ty se nesmí ujmout vlády. Někde uvnitř je mají jako každý z nás, ale oni - a snad se jich i trochu bojí - protože, když je nechají vyjít ven, ovládnou je. A oni nechtějí být kontrolováni. Ale pokud se tak stane, změní se v zrůdy. V něco tak silného, že se začnou obávat toho, v co se proměnili. City jsou sentimentální, narušují jejich rovnováhu a musí stranou. A přesto všechno, pokud jde o lidi, na kterých jim záleží, pokud někdo ohrozí kohokoli, kdo je jim blízký, oni se nezastaví, dokud nebudou mít své drahé zpátky. A nebudou se ohlížet na sentiment, na nikoho, na nic - prostě půjdou jako lovečtí psi přímo za nosem a udělají cokoli.
A všechno to, co jsou, co z nich vyzařuje, je plné něčeho nového, svěžího, neznámého a zajímavého. Chceš slyšet šum jejich myšlenek a vidět jejich nadšení, když zase něco objeví. Bude tě to stát hodně. Všechny, kteří se rozhodli být společníky tichých géniů, to hodně stálo. Protože oni nemluví, neřeknou ti nikdy, co chceš slyšet, ignorují tvoje potřeby, zapomínají i na vlastní, jsou to věční rebelové tropící cokoli jinak a zásadně tak, aby nad nimi někdo začal kroutit hlavou. Jeden den tě zničí a druhý den jim to odpustíš, protože si vzpomeneš na ten zvrhlý úsměv, který vykouzlí, když tě vidí. Stojí tě to hodně, je zdánlivě nic.
Ale nikdo není jako oni. Nikdo není tak bystrý, tak šílený, tak odvážný tam, kde ty selháváš. Nikdo není tím kouzelným snílkem. Žijí v racionálním snu. Oni staví fantazii v realitě. Oni realizují sny. A já mám tu smůlu, že mě jako mnoho lidí fascinují architekti.
A co řekneš? Že to není pravda, že se mýlím a já se mýlila. No jistě, že mýlila. Máš pravdu, neumím číst v lidech. Ne v těch jako ty, protože jinak bych to viděla už dávno. Někteří lidé jsou průhlední jako papír, jde vidět skrz. Jsou ploší, nezajímavý. Ale lidé jako ty - jako ti dva - mají v sobě síť v několika dimenzích. A v žádném složitém grafu se nedá vyznat na první pohled. Dobrá, tohle kolo si vyhrál. A protože jsem jen jakýsi tupý Watson, chvíli mi to trvalo, ale teď - teď už to konečně chápu. A neříkej, že ne - dalo mi to sakra práce a času se v tvojí hádance vyznat. Ale ty? Ty mi to stejně řekneš.

Řekneš, že tě neznám. Ale to bych takhle nemluvila, to bych tohle nepsala. V životě jsem nechápala hodně věcí, ale tuhle - tuhle jsem rozlouskla Sherlocku. I pohádky jsou skutečné, protože všichni v nich jsou pořád jenom lidé.