&/ 26-27-02-2013

10. října 2015 v 19:16 | vOrel |  Básnící střevo
I.
Chodím oklikami
za oknem hledám tvůj stín
Myslela jsem, že to muži
takhle blázní
Myslela jsem špatně


II.
Kdysi jsem chtěla být sama
Ale teď mám tebe
Jenže ty tu nejsi
A samota má náhle jiný význam

Kdysi jsem chtěla být sama
A stále chci
- být sama s tebou

Protože samota má jiný rozměr
Když si člověk připadá sám


III.
Kulometné rány, které protínají oblohu
- zas a znova
Nesou zvláštní pachuť strachu
a závoj deště
V pozdní hodinu, kdy města
ještě nespí
Tichá okna hledí vstříc pošmourné šedi
A ty sedíš nedýchajíc na místě,
kam nedohlédnu
Hluboká propast a přesto je všechno
tak blízko
Když se ozve další hrom.


IV.
Je to zvláštní období
I pár metrů se stává propastí
Bereš mě za vlasy,
pak všechno odezní
Údery zvonu ve tvé hrudi
Ten pocit, když usínám
Když se budím

Mizí tak, jako se objeví
Zastírá mou mysl
A já marně hledám
Smysl v jeho slovech

Zem můžu nechat točit
Můžu zůstat stát
Přesto budu běžet
Na konec světa a ještě dál
Všude, kde ucítím jeho vůni
Všude, kam mě vítr ponese
Budu bloudit, a kdyby
snad byl na dosah
- přesto dále ztracená.

Jedině pohled modrých očí
dovede zastavit zcela vše.
A čas zrychlit natřikrát.


V.
Aniž bys mi snad něco provedl,
Odpouštím ti.
A se smíchem hledím do tvého okna,
když je otevřené.
Bavím se hloupostmi
a nad hloupostmi přemýšlím.

Jsem hloupá,
Někdo mě oblbnul.
A já si zakázala
svádět to na tebe.

Nějakým způsobem
si za to můžu sama.
A pořád čekám
v tom okně Tvůj obličej.

Čekám na den, kdy uslyšíš
Šelest mých myšlenek.
Asi se nikdy nedočkám,
ale Ty sám víš - že
Naděje umírá poslední.


VI.
Kde jsi byl, když se města potápěla.
Kde jsi byl, když mi tma dávala nůž pod krk.
Kde jsi byl, když zdálo se, že je tě třeba.
Já bourala zdi a smála se u toho.
 


Aktuální články

Reklama