*/ Cestovní horečka za vsí

3. října 2015 v 22:29 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Špičaté stříšky se halily do mlhy, která se zvedala od mělkých mořských vod. Slunce ospale vykukovalo zpoza mraků a tříštilo se v tisících kapek. Před ním se tyčila tmavá silueta kamenného ostrova. Každý dům, každé stavení tu stojící bylo na sebe namáčknuté tak pečlivě, že to celé zdálky připomínalo podivný jehelníček. Klášter s jedinou přístupovou cestou ukrytou za odlivu mezi tekutými písky. A nikde tam nebylo ani živáčka.

Když jsem však zvedla hlavu od odporně romantické nerealisticky barevné fotografie v průvodci, viděla jsem jen šedé mraky a kolonu aut za předním sklem. Máma chtěla vždycky jet do Francie, ale očekávala od toho už víc než jen chaotický víkend v Paříži v rámci porevolučního šílenství, který tenkrát absolvovala. Mimo jiné i proto jsme už notnou chvíli seděli v autě před jednou z památek seznamu UNESCO - klášterem Mont Saint-Michel.

Co má tohle znamenat? Je to přece jen nějaký starý barák! Je to tu sice vcelku hezké, ale co tu, proboha, dělají všichni ti lidé? Vždyť místní v nedaleké vesnici jsou vám schopní na přespání pronajmout i vlastní zahradu! A to jsme v civilizované Evropě. Ale čemu se vlastně divím? Když celou tuhle dovolenou shrnu, pod Eiffelovkou byly fronty, do Louvru byly fronty a kolem Notre Damu nebylo k hnutí. Ještě že jsem odolala návštěvě nějakého tamního hřbitova - tam je to prý jak na Václaváku.

Svět už je prostě malý. Dneska si můžete zaplatit odstřel ledního medvěda na pólu, na Mount Everest vás prý taky nějak vynesou, akorát cestou v té frontě potkáte pár mrtvol. A já už viděla spoustu míst z turistických průvodců, a i když nejsem tak hloupá, všechny ty okouzlující obrázky se mi tak vryly do hlavy, že jsem jim asi podvědomě uvěřila. Nějaký skříteček v mé hlavě si vážně myslel, že Benátky jsou okouzlující starobylé a zcela liduprázdné město. Starobylé asi ano, tak moc, že se rozpadá. O chemičce za zálivem a odporných docích pro ohromné výletní lodě narvané turisty hned za branami už raději pomlčme.

Lidé si zkrátka otevřou internet nebo knihu a zapíchnou prst do nějaké překrásné fotografie se slovy: "Tam bych se chtěl jednou podívat." Čím exotičtější destinace, tím líp. A jsou to nádherná místa, minimálně tak vypadají. Sníte nad nimi u svého počítače dál, zatímco já se vracím z další dovolené, kde jsem takových rájů měla potkat nejmíň na třicet. Bylo jich o něco méně, žádný ale nebyl v průvodci. Ostatně bych řekla, že ani ten malý kopeček, který mám na dohled z okna svého pokoje u nás doma, tam není.

Jednou jsem se tam vydala s kamarádkou. Vylezly jsme nahoru a zůstaly tam chvíli stát. Je to jen pár metrů nad mořem, takový vřídek na matičce Zemi, ale pekelně tam fouká z polí a je tam dobrý rozhled. Slunce už zapadalo a snášelo do kraje oranžový nádech. Všechno se v něm tak podivně lesklo a kam oko dohlédlo, nebylo živé duše. "To je nádherný," řekla kamarádka, "Vy to tady máte tak krásný!" "Viď," zamručela jsem. "Proto odsud už nikam nechci."

Viděla jsem tisíce míst. Dalších tisíc ještě uvidím. Ale pořád si nepamatuju jména vesnic v okruhu patnácti kilometrů od té naší. Ten den jsem si uvědomila, proč bych je měla poznat spíš, než Thajské pobřeží a uličky Manhattanu. Protože až si tam sednu na lavičku u kostela, uvidím něco krásného, co si budu moct nechat skoro jen a jen pro sebe. A protože až vstanu a hrábnu do brašny, budu v okruhu pětiset metrů jediný idiot s fotoaparátem.

Cestujte tam, kam vás zanesou vaše nohy a nikdy se nedívejte do průvodců.
 


Aktuální články

Reklama