*/ Chovejte se nedůstojně tam, kde je to důstojné

3. října 2015 v 22:31 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Nezpívám. Prostý jednoduchý fakt. Málokdy mě přistihnete na veřejnosti, dobrovolně a především nahlas pět, protože je to natolik podivný zvuk, že s ním ze soucitu raději nikoho netýrám. Ostatně už na gymnáziu se na mě při hudební výchově náš učitel díval trochu zvláštně. Kromě toho, že trpím těžkou arytmií a hudebním hluchem, jsem díky němu zjistila také to, že mám zdravý hlas. Nic jiného ho na mé povinné vystoupení u mikrofonu se zpěvníkem v ruce už nenapadlo říct.

To jsem se ale neměla hlásit na fakultu plnou zpěváků! Kdo by to byl řekl - přeci jenom jsem původně podávala přihlášku na přírodovědu, ale nějakým kouzlem jsem se ocitla na AMU. Pravidelně tu za temných nocí mohu poslouchat procítěné árie linoucí se zpod koleje, které jsou tak silné, že člověku nedají spát. Kdo by taky usnul, když mu v jednu ráno pod oknem jakási studentka šíleným opilým ječákem prozpěvuje o tom, co se stane, když se zamiluje kůň.

Rozumím tomu, jistým způsobem. Chápu, že někdo rád využije pomoci opojných látek či zvláštních příležitostí, aby si mohl v klidu a bez zábran i ve své ne zrovna čisté tónině něco zatrylkovat. Chápu to tak dobře, protože si právě proto každý rok v rámci udržování zdravé psychiky kupuji jeden lístek na nějaký velký koncert.

Taková zábava vás sice vyjde na pár stovek, ale když je to jednou za rok, uskromníte se. Namáčknete se za ty peníze do ohromné haly s několika tisíci dalšími lidmi a ke konci show už tam řvete všichni váš oblíbený refrén tak nahlas, že se navzájem vůbec neslyšíte. Tudíž je zcela jedno, jak moc falešně danou píseň reprodukujete, nebo jestli umíte slova. Zpívat můžete bez zábran cokoli.

Po skončení se pak pozdě v noci seberu a v poklidu se vydám směr postel. Cestou kráčím tiše a nehlučím, neboť jsem jednak částečně ztratila sluch, takže hrozí, že pokud budu hlučet já, přeslechnu druhé (především ale přijíždějící auto až vstoupím někam do vozovky), a také proto, že kvůli mé snaze přeřvat těch několik tisíc lidí v aréně, jsem právě přišla částečně i o hlas.

A než se mi v brzkých ranních hodinách podaří usnout, opakuji si ztracený večer a dochází mi, jak nedůstojně jsem musela vypadat, když jsem tam v té aréně skákala jak natažená na klíček, mávala rukama a cosi příšerně řvala. Proboha! Bylo to asi tak stejně nedůstojné jako vláčet se opilá nad ránem pod kolejí se zamilovaným koněm. A taková nedůstojnost je hrozná věc. Ale přiznejme si, neskutečně skvělá! Vypadala jsem sice s prominutím jako debil, ale užila jsem si opravdu dosyta.

Vlastně si nedovedu představit lidský život oproštěný od nedůstojného chování, ať už je to falešný zpěv nebo cokoli jiného. Nikdo přece není takový prudký intelektuál, aby se z něj na pět minut nestalo zvíře? (Ani já ne, ačkoli bych takto mohla na neznalé někdy i působit.) Dokonce bych to snad považovala za nezdravé, pokud byste mi tvrdili, že jste zásadně proti takovému křepčení. A přesto na vás začnu být řádně sprostá, pokud mi v noci začnete pět árie pod mým oknem - důstojnost, nedůstojnost.

Člověk se jednou za čas musí chovat jako magor. A taky si na to vymyslel spoustu skvělých míst - kluby, hospody, koncerty… A když už nic jiného, vždycky můžete zcela zdarma zdrhnout do lesa a chovat se tam jako neandrtálec, abyste se mohli po pár hodinách zase vrátit do civilizace. Je to osvobozující pocit, strhnout ze sebe všechny zábrany, případně i veškerou morálku a stát se zcela bezduchým individuem s nízkými pudy. A pak pokračovat v poklidném tichém životě, jako by se nic nestalo.

Má to zkrátka své opodstatnění. Takže už nám, milí studenti, přestaňte zpívat pod okny a v patrech kolejí a kupte si lístek na koncert! Tam je totiž všechna vaše nedůstojnost nejen žádoucí, ale také naprosto důstojná.
 


Aktuální články

Reklama