*/ Diskotéka na hřbitově

10. října 2015 v 19:19 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Kráčeli jsme se sudými růžemi v ruce a bratr povídá: "Nechci mít pohřeb, postavte mi lavičku." "Jo, lavička - to je dobrý nápad," odvětila jsem a nostalgicky vzpomněla na náš pobyt ve Velké Británii před pár lety. Sedl si tam tenkrát na krásnou dřevěnou lavičku u kostela a pak zjistil, že má v týle cedulku: IN LOVING MEMORY OF XY. Byla to památeční lavička.

Věděl, proč mi to říká právě teď - on sem totiž nechtěl. Žádný hřbitov, žádní brečící lidé. Nic z toho nechtěl vidět, chtěl být raději ve škole a myslet na docela jiné věci. "Byl jsem na pohřbu jednou a to mi stačilo," říkal mi pár dní zpátky, "pomoc mi přemluvit mámu, abych tam nemusel." Ale nepřemluvil ji. "Když si na někoho budu chtít vzpomenout, udělám to, kdy budu chtít a kde budu chtít. Nemusím kvůli tomu chodit na hřbitov."

Musel. A tak jsme oba seděli v první řadě s výhledem na rakev na podivném bledém podstavci. Hrála nám do toho děsivá hudba. Chvílemi tak hrozná, že už se mi ani brečet nedařilo. Celý obelisk obklopovaly odporné umělé fíkusy a velké věnce. A na rakvi trůnila jak orel s rozpřaženými křídly velká kytice. Všichni smrkali do rytmu a hroutili se do sebe v té příšerné zimě. Copak tu nemají pec? No tak, sakra! Nebuď morbidní!

V dlani se mi střídali ruce lidí, z nichž některé jsem ve své paměti vůbec nenalézala, ale oni očividně znali mě. Bratr měl pravdu. Chodíme na pohřby a místo, aby vzpomínali v poklidu na krásné chvíle se svými nejbližšími, mučíme se jen pořád dokola tím, že už je nikdy neuvidíme a lámou se naše už tak zlomená srdce, dokud z nich nevyteče poslední kapka krve. Nelijeme do ohně olej, lijeme tam třaskaviny a hořlaviny 3. stupně. Je to ale zvyk a tradice. A především je to hrozné.

Kráčeli jsme ze hřbitova a já se zhluboka nadechovala na druhé kolo u hrobu. A když jsme konečně odcházeli, povídám bratrovi klidným rozhodným hlasem: "Budeš mít lavičku - a rozmlátíme o ní to nejlepší francouzský šampaňský!" "Tělo dejte vědě," dodal. Tak doufám, že budu pak ještě trochu živá, abych mu to zvládla zařídit.

Protože já nechci pohřeb ve studené ohavné síni s umělými fíkusy a kníhavým soundtrackem. Smrt není žádná hrůza, čeká nás všechny. Říká vám člověk, který se jí vždycky bál. Smrt je poselství pro živé, že mají žít. Nikoli výzva k plavbě po vodopádu slz. Když stojím u rakve, cítím, jak moc ve mně sálá vlastní teplo a připomíná mi, že tu ještě jsem a musím se podle toho chovat. Čím víc druzí umírají, tím víc žijte.

Proto si musím napsat poznámku na budoucnost a vybrat pěknou lavičku z katalogu, na kterou umístíme štítek. Na stará kolena budu sedět na mém bratrovi - když ne já na něm, tak on na mně. Mám ale zákaz umisťovat ji na hřbitov. Nechce, aby si na něm babky povídaly o novém dílu Ordinace. Naše orgány a kosti si pak rozeberte dle libosti.

Ano, vidím to v živých barvách - lavičku nebo třeba strom a k tomu cedulku s mým jménem. Postavte na pěkné místo, napijte se dobrého vína na dobrého člověka a nebulte jak želvy. Buďte rádi, že tu na rozdíl ode mě ještě jste! Nevzdávejte hold smrti, ale oslavujte život. A když vám budu chybět, vzpomeňte si. Když si nebudete moct vzpomenout, najdete mě po kusech v lihu na nějakém ústavu lékařské fakulty.

Nuže a teď mi dovolte pokračovat v žití, protože mám toho ještě spoustu, co musím stihnout.


Na památku jedné hodné babičky, která by určitě nechtěla, abych na ni vzpomínala s pláčem místo úsměvu.
 


Aktuální články

Reklama