*/ Jako doma, milí studenti

3. října 2015 v 22:25 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Další den na koleji. Ticho, šero, pusto, prázdno. Otevřela dveře, rozsvítila, dřepla a začala nevrle mrmlat. Doprčic, lidi!

Můžete už sakra přestat počůrávat ty prkýnka! Já už si tu připadám jak ve školce. A že mám jako trpělivost. Zapomenuté roličky od toaletního papíru tak nějak přecházím, i když mi není zcela jasné, jak se na ně dá tak dobře zapomenout, když vám stojí u nohy. Ale zatraceně! Ne nadarmo se říká: "A doma to taky děláte?"

Jistě, že ne. Na našem patře máme teď počůraná prkýnka den co den div ne na všech třech záchodcích, pokud nám jeden zrovna z nějakého nepochopitelného důvodu nezamknou. Ale doma bychom nikdo s ničím takovým pravděpodobně problém neměli. Protože k vlastnímu záchodu máme o dost vřelejší vztah než k tomu erárnímu. Pokud ho ovšem nepřijmeme za svůj.

Na koleji přežívám už od svého nástupu a ty měsíce se mi už nakupily do pěkné řádky. A už když jsem na kolej přicházela, prohlásila jsem ji za sice v mém životě dočasné, ale na dalších pár let pravděpodobně trvalé útočiště. Zažila jsem předtím už leccos, takže společné sociálky, relativně malý prostor v pokoji a pustá kuchyň s oslintanou troubou byly ještě celkem luxus. A tak jsem už za půl roku neřekla rodičům nic jiného než, že jelikož je neděle, "jedu domu" - domu na kolej.

Kolej se mi stala druhým domovem, ať jsem chtěla nebo ne, protože tu trávím většinu dní v roce. Někdy jezdím domů jednou za tři týdny, někdy za dva, někdy i po měsíci. A na místě, kde žijete takhle dlouho, není možné nechovat se alespoň trochu domácky. Mám vřelý vztah ke každému kusu světa, který mě ukryje, a tak jsem si kolej začala zvelebovat. Uklízím po sobě, občas trošku opravuji, možná začnu brzo i zedničit. A pak jsou lidé, kteří by to tu za jednu noc nejraději zbořili a nechali být.

Pořádně velkým písmem černé na bílém visí moje výhružka na dveřích dámských záchodků o tom, že zabiju každého, kdo si po sobě neuklidí své metabolické odpady. A funguje to? Rozhodně ne dostatečně! A teď si vezměte, kolik takových cedulí bych tu všude musela rozvěsit, aby se tu dalo v poklidu žít. Tak na to už nemám.

Kdyby ale všichni začali brát kolej jako druhý domov, i když tu tráví jen tři dny v týdnu, možná by se to obešlo bez výhružek a vzkazů. Kdybychom nebrali spolužáky za protější zdí jen jako anonymní dav, možná bychom si po půlnoci ztlumili rádio bez vyzvání, kterým bývají rány koštětem. (Možná kdyby si všichni erasmáci uvědomili, že to, že jsou tu jen půl roku, není výmluva.) Možná že by bylo na kuchyňce čisto po všech a možná, že bych mohla konečně vyrazit na záchod bez obav.

Možná… Asi bychom to měli zkusit - myslet jinak. Protože ono platí, že všechno je pouze o přístupu. A můj přístup k věcem v mém bezprostředním okolí je vždy značně domácký. Což neznamená, že se chovám jako prase ve chlívě, ale jako hospodyňka v luxusní vile. I když má ta moje vila momentálně plíseň v koupelně.
 


Aktuální články

Reklama