Příšeře / Co s tebou

10. října 2015 v 10:48 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
Omluvte člověka, který si prostě sedl a začal psát, co mu přišlo pod nos a co ho pálí na jazyku. Ne, že by neměl co na práci. Naopak mu tu práce stojí. Ale občas se tak pohrouží do myšlenek, že je těžké pracovat a nedokončené věci on rád nemá. Tak to radši snaživě sepíše úplně všechno.

***

Vyčítáš mi věci, které dělám, protože chci. Ale neměl bys mi spíš vyčítat to, co dělám proti své vůli, jenom proto, abych se úplně marně pokusila zlomit ten stereotyp? Neměl bys mi vyčítat, že si hraju na někoho, kdo nejsem a nebudu, spíš než když se tvářím jako někdo, kdo nejsem, ale chtěla bych být?

***

Řekla jsem ti, ať zapomeneš na to, co tě trápí - možná jsem lhala, když jsem se tvářila, že já to dokážu. Jsou chvíle, kdy se mi to všechno vrátí. Všechny ty věci, které mi někdo provedl a které mi už nikdy nevysvětlil. Proč se k tobě někdo tak mile lísá a pak tě odkopne, jako bys nic nebyl? Jsou chvíle, noci, kdy to všechno vyplave a já je začnu nenávidět a pláču zlostí. Dokážu odpustit, nedokážu zapomenout. Nedokážu se nevracet a nerýpat se v mršinách, pokud pořád nechápu, proč chcíply, i když bylo možná jasné, že mají nějakou nemoc a že se tak stane.

Možná to byly jen silácké řeči. Možná… ale jedno vím - nepoužívám žádnou z těhle mrtvol jako omluvu pro cokoli, co dělám v současnosti. Protože minulost mě nemůže chytat za kotníky a táhnout mě zpátky. A asi proto jsem do tebe hustila svoje "filmový řeči". Možná jsem ti nechtěla vnutit, abys vytěsnil něco, co tě nikdy nepřestane pronásledovat, ale abys usekl ty pařáty, co se po tobě sápou, kdykoli na své cestě únavou zpomalíš. To něco, co tě stahuje zpátky. Protože naší minulosti se nezbavíme, ale nesmíme ji nechat ničit naši budoucnost.

***

Jestli chceš slyšet pravdu, taky tě nenávidím. Jestli jsou věci, které mi vyčítáš, i já mám takové. Přenesu se přes ně, aby se mi o pár dní později vrátily a pokusily se mě umučit. Věci, které si kolikrát nevědomky provedl, tvoji slepotu… Ale pak polknu všechen jed a dřív nebo později se zase vrátím, abych tě podepřela, nebo abych alespoň měla ten pocit, že to dělám. Těžko říct, co to je. Protože mně lidé neděkují, a tak nikdy nevím, jestli jsem pro ně opravdu něco udělala, nebo jen plýtvala čas. Občas se ptám, jestli někdo přijde - jestli řekne, že jsem pro něj něco znamenala, něco víc než jen milník na cestě. Myslím, že ne. Že nikdy a pokud, bude to až za dlouho.

***

Vždycky říkám, že nechci vypadat jako zoufalá, ale realita je taková, že to je mnoho z nás. Jenom to skrýváme, a tak se to o nás neříká. Vydržíme dlouho v klidu, ale dřív nebo později v nás něco praskne a strávíme den tím, že se z toho snažíme vzpamatovat. Ano, většinu času se všichni jen smějeme, ale pak jsou ty chvilky temna, kdy se schováme do místností bez oken, aby nás nikdo neviděl. Nevím, proč nedokážu být 24/7 šťastná a tyhle chvíle mě děsí a pak je začnu počítat a ptám se, jak moc je to chorobné.

Víš, mám teorii. Dokážeš se mě velice upřímně dotknout a zasadit mi ránu jako nikdo jiný. Vybereš si místo, kde to nejvíc bolí, a bodneš. A nemyslíš to zle, jen mi tak ukazuješ mé slabiny a já ti za to děkuju, protože tohle moc lidí neumí. Je to umění, najít a říct - být tak upřímný k živému člověku, když nikdy nevíš, co se ti může vrátit zpátky. I když je vidět, že ti chvíli trvá, než to řekneš. Že to přeci jenom není tak samozřejmá reakce, že tě to něco stojí. Toho si opravdu vážím. Nutíš mě přemýšlet, nutíš mě, abych nestála na místě.

Mám teorii, o jednom tvém slabém místě, ale nechci ti takhle nic vracet. Bojím se ji říct, protože mám strach, že zatřesu základy něčeho, co si pracně postavil, a že by to mohlo spadnout, že bych mohla nadělat zbytečně moc škody. Vždycky se tváříš, že je ti to všechno, co říkám, nějak jedno, ale kéž bych tomu věřila. Bohužel někde ve vzduchu cítím ten éter, který mi říká, že si ten poslední, kdo by mohl být až takhle netečný. Že tě to pak možná bude žrát dalších pár dní. A bojím se to proto říct, když vím, že ta konstrukce se navíc možná už teď trochu kýve pod náporem toho, co zažíváš.

Říkal jsi mi, že sis našel cestu. A to je věc, za kterou zasloužíš jistý obdiv, hodně tě to stálo. Proto ti nechci říkat, že mám pocit, že ta cesta není tak ideální. Protože jsi udělal dost, aby ses našel. A řekl jsi, ať se najdu taky a máš pravdu, že to není žádná nemožná věc. Jsme jen lidé, kteří kolem sebe staví plot ohraničující naše teritorium a že jediné, co musíme udělat, je ten plot přeskočit. A když zjistíme, že máme přece dost dlouhé nohy a že to není tak těžké, jak jsme mysleli, nepřekonáme jen ten plot, ale hlavně tu překážku v nás.

Máš pravdu v tom, že není až tak složité přijít blíže k lidem. Ale mám jednu otázku, která mě pálí - proč bychom to měli dělat? Ten plot sice musíme občas přeskočit a je zdravé se to naučit. Myslím, že to i docela dobře umím, když na to přijde, protože jsem měla výborné učitele a jejich lekce mě baví. Ale my jsme lidé, kteří žijí přirozeně za plotem a co se stane, když ten plot přeskočíme s tím, že přece dokážeme žít mimo něj? Co se stane, když začneme za tu bezpečnou zónu utíkat příliš často? Neděje se prostě to, že se násilně odcizujeme sami sobě a nutíme se věřit, že děláme dobrou věc? Ale je to dobrá věc se takhle deformovat? Není to to "hraní si na něco", o kterém jsi mluvil?

Byla jsem ráda, když jsi mi tiše a váhavě promluvil do duše, ale po pár dnech jsem musela přemýšlet. Ty prostě nemůžeš říkat, že neznáš tolik lidí. To je ta moje jedovatá teorie - teorie o tom, že máš možná nebezpečně moc známých. Protože kdykoli přijdu, sedí u tebe někdo jiný. A nutí mě to tě za něco nenávidět. Lidé si mě obvykle dobírají, že je to závist. Ale nikdy to není závist, je to něco jiného. Je to zlost - protože jsou chvíle, jsou lidé, pro které nechci být jen další strom v lese. Jen další nic, se kterým oni mluví, aby si ukrátili čas. A to je ta myšlenka, ten jed, který ve mně občas kypí, když tě vidím.

Ano, já možná jsem až chorobně uzavřená. Nebudu to lidem vymlouvat, když mě z toho osočí. Ale co když se ty pokoušíš o nějaký trik a doufáš, že když se otevřeš všem, vyhraješ nad vlastním strachem? Mám teorii, která říká, že největší a možná podvědomý důvod, proč se tak hrneš k lidem, je ten, že potřebuješ něco, někoho, kdo ti zabere volný čas, abys nemusel čelit těm myšlenkám, které tě ve chvílích volna, ve chvílích ticha pronásledují. A tahle teorie mi přišla zvláštní - takže jsem se začala ptát.

Ptala jsem se lidí, zda je možné, že by člověk tohle udělal. Že pokud by měl někdo problémy, nadělal by si prostě miliony kamarádů a známých, aby měl kdykoli možnost někam utéct od něčeho, co ho tíží. Jde to vůbec? A oni tvrdili, že ano - s takovou podivnou jistotou mi říkali, že to je podle nich pravda. Ptala jsem se tedy sebe, protože jsem tomu nevěřila. Dokážu tohle udělat já? Utíkám já takhle? A pak jsem zjistila, že ano.

Kdykoli potkám přítele, známého, rozplyne se svět uvnitř mě a vzniká něco jiného venku. Najednou se zbavím všeho, co hnije uvnitř, protože musím řešit zcela jiné věci, zcela jiná témata, jiné myšlenky. Oprostím se od sebe a třeba celý den dokážu žít bez pomyšlení na to, co mě trápí. A jakmile ten člověk odejde, mám v sobě tu křehkou rovnováhu klidu, která jen čeká na první černou špínu, která mi sedne na mysl a všechno se zase zhroutí.

Dělám to. Já to dělám, cítím to, jak to funguje. Díky lidem utíkám pryč. Kdykoli opouštím ve spěchu dům s batohem za zády, já neodcházím, já utíkám pryč od něčeho, co není tam, ale co je uvnitř mě. Ale buďme k sobě upřímní - sám sobě nikdy neutečeš.

A proto nad tím tak přemýšlím. Protože mám tu živou obavu, že se jen snažíš utéct. A že tím, jak zoufale utíkáš pryč sám od sebe, ve mně jen vzbuzuješ nenávist za to, jak se chováš. Naštěstí nehrozí, že by někdo jiný myslel stejně. Ostatním nebude vadit, že se chováš napřek své přirozenosti jako včela a pořád přelétáš. (Je v tom také víc faktorů.) Lidí jako já naštěstí moc není, takže tě nikdo nebude tiše nenávidět - ne za tohle. Ne za to, že si v tvé přítomnosti připadají vážení, důležití a výjimeční, a když odcházíš, začnou se cítit jako tvůj hadr na holi. Jako nikdo, jako jen další nevýznamná zastávka. Rozumím tomu, že tenhle pocit můžu z těch všech především a hlavně já, protože většina lidí nemá tendenci takhle myslet. A to je možná tvoje velké štěstí.

Cenila jsem ten fakt, že máš cestu, dokud jsem po chvíli uvažování dospěla k názoru, že já bych touhle nechtěla jít. Ano, můžu mít tisíce známých, pokud budu chtít a teoreticky je jich opravdu tisíc. Ale nemluvím o nich, nevídám je. Jen je znám. Pokud se mám fixovat, tak přirozeně jen na něco málo lidí, pár lidí. A ano, mohla bych mít ještě o tisíc známých víc a mít vždy širokou nabídku lidí, kteří na mě houknou a vyženou mě do hospody, kdykoli budu sedět doma a rozjímat nad chroustem, kdykoli bude hrozit, že mou mysl posedne nějaký mrak. Mohla bych jít a zasekat si všechen volný čas usměvavými lidmi, kteří budou v nějaké snaze mi cosi opětovat neustále klepat na mé dveře. Otázka je - chci to a je to řešení?

Nechci to a není to řešení. Je to jen způsob, jak se schovat něčemu, čemu neuniknu. Způsob, jak se tvářit, že zapomínám, ale jenom proto, že nemám čas na to myslet. To je reakce zajíc-nora. Protože pokud mě něco pronásleduje, najde si mě to - dříve nebo později. Nemá cenu utíkat, musím tomu čelit. A ta věc mě určitě položí na zem a přidusí. Můžu skončit v slzách, když nechám sama sebe myslet na to všechno, ale snažit se utéct těm myšlenkám nic neřeší. Brek taky ne, ale ty slzy se utřou a další den se půjde dál. Buď to budu dusit v sobě a tvářit se, že to není a všemožně se tomu vyhýbat stejně stupidně, jako se dovedu vyhýbat některým lidem na ulici, nebo mě to prostě praští, protože tyhle věci nic jiného neumí a já se z toho vzpamatuju. Po sté a znovu, ale vím, že jednou přijde ten čas, kdy ten pocit vyprchá, kdy to odejde, protože zestárne.

Ale nemá smysl bránit se tomu, protože hrozí, že si vypěstuju nějaký návyk. Že se mi ty útěky mezi lidi do společnosti, kde zapomínám, stanou jako všechno určitou drogou. Že už nedokážu žít bez nich, protože se nedá žít v tichu a přemýšlet o tom všem. Protože lidé jako ty a já nedokážou ty myšlenky zastavit a přemýšlíme o všem a možná až příliš. A děsí mě mnohem víc to, že nebudu schopná zůstat chvíli sama v tichu, než neschopná existovat mezi lidmi. Tohle je totiž moje přirozenost a zebru můžeš klidně natřít na fialovo, ale bude pořád černobílá. To je moje teorie.

Ale jedno si mě naučil - jdu špatnou cestou, protože v mém případě není správné nic. Jsem zvláštní člověk, občas si uvědomuju, že příliš zvláštní. Příliš neobyčejně obyčejný. Jsem něco jako takový ideál všech ale s velice specifickými vadami, protože nic není dokonalé. Jsem všechno v jednom, o kterém si lidé naivně myslí, že ho chtějí, dokud ho nepotkají. Protože nejsou schopní přijmout všechno, co to obnáší a šťourají se v hovadinách, místo aby byli rádi, za to, co v zásadě jsem. Možná jim přijde, že na tohle nemají, že je to příliš dobré - možná že jsou až takhle debilní.

Takže nemá cenu uvažovat, kam bych měla jít, abych zapadla - já nezapadnu nikde, neexistuje konkrétní místo. Já totiž zapadnu všude, kde najdu lidi jako já. A to je kdekoli. Tím pádem už nemusím teoretizovat nad tím, která sorta lidí žije kde a kam mám teda jít. Většina lidí mi totiž vždy a všude stejně nikdy nesedne jako tady. Není to o tom kam jít. Je to o tom, co si říkám už roky. Měj oči otevřené a vydrž. Protože jestli něco léčí rány, tak je to čas. A jestli něčemu opravdu věřím, že není možné, aby člověk za celý svůj pitomý život nedostal to, co chce, když se o to alespoň trochu snaží.

Ale jedno mě rozčiluje a jedno opravdu nechci - už nechci to zoufalé nucení, přemlouvání se ať dělám něco, co je mi proti srsti jenom proto, že bych třeba mohla mít šanci tím něco změnit, ačkoli jako vždy čím víc se snažíš, tím blběji to dopadá. Už nechci škrábat na dveře a tlačit na pilu, protože je to zoufalá snaha, která vyjde zcela vniveč, a já jsem pak jen o to víc kyselá a prskám, protože tolik síly kolik vyplýtvám a úplně k ničemu. Protože si občas uvědomím, jak se zcela zoufale za levno prodávám na ulici, když bych měla být za sklem vitrín jako luxusní zboží. Ale asi to nikdo nevidí a to mě žene k těm slevám. Ale když na tohle všechno zapomenu, když se přestanu hnát a plýtvat dech, tak najednou věci přicházejí zdánlivě sami. A táta mi řekl: "Možná se moc snažíš a možná moc očekáváš." Neočekávej a život bude procházkou růžovým sadem.

***

Víš, lidé se mě už začali ptát, proč tolik mluvím o jednom člověku. A já jim říkám: "Mluvila bych o více lidech, ale oni jsou příliš obyčejní. Tenhle jeden to je jeden extrém za druhým. A tihle lidé mě nutí přemýšlet. Ti druzí ne." A já jsem příliš hluboké jezero na to, abych strávila život jen prázdnými řečmi o filmech a počasí. To je pravda. Protože jsem dobrý chameleon a dokážu se lidem přizpůsobit, ale každý herec má ten jeden skutečný charakter, který mu patří a který ani trochu nehraje.

Protože zlobři mají vrstvy, oslíku. Jsou jako cibule. Málokomu se oloupeme na jádro, ale ty jsi měl možná tu smůlu. Možná, když si viděl všechny ty vrstvy, odmítl si věřit, že mi všechny vážně patří. Ovšem ty jsi jako vlašský ořech - na povrchu měkká zelená slupka, která všude udělá bordel, dobře se s ní pracuje a na všem ulpí. Ten tvůj měkký povrch znají všichni, kteří se s tebou srazí. Je příjemný na omak, ale docela zvláštní nezvyklou hmotou. Pak je tvrdá skořápka a na tu někdo narazí, protože některé odmítáš pustit dál, těm musí stačit slupka. A pod tou skořápkou je sice homogenní hmota, nicméně má velice působivý tvar. Je jedlá jenom pro ty šikovné, kteří rozlousknou skořápku. Ale je docela dobrá a dá se kombinovat do překvapivě nezvyklých receptů i obyčejných jídel. Cibule je zato docela štiplavá, ovšem půlka jídel by bez ní byla nějak nudná. A občas tě ta zrůda dožene k vzteku a slzám, když se ji pokusíš zpracovat.

***

Přemýšlela jsem nad jednou věcí. Co jsme opravdu my? Kdy opravdu můžeš říct, že vidíš mě a ne herce. Myslím, že jsou to ty chvíle, kdy máme možnost zapomenout na všechno, co nás svazuje. Když sedíme sami v tichém domě. Když můžeme říkat a dělat, co chceme. Protože je naše já, které ukazujeme světu, "pokřivené" pravidly a morálkou a pak ta tvář, která zůstane, když dostaneme úplnou svobodu a možnost být kýmkoli. Pak se ukáže, jak odporní, pitomí, ujetí a zlí dovedeme být. A to je naše nitro, které držíme na uzdě a to jsme my. Alespoň ta naše niterní část.

Takže je otázka, co považuješ za podstatu člověka. Jeho způsob, jakým se začleňuje do společnosti, nebo to, čím se stává, když nad ním společnost přestane mít vládu? Protože svým způsobem je to obojí. Ani jedno není hra. A vlastně i ta hra reflektuje nás. To, jak hrajeme, je naše schopnost zrcadlit. Každý ji má jinou. Vlastně bychom mohli říct, že úplně všechno jsme my - naše pravdy i naše lži. To je možná trochu zvláštní a nedává to v určitém světle smysl. Ale i když nosím masku, pořád jsem to já. A způsob, jakým tu škrabošku držím, také leccos říká.

***

Neočekávám nic zpátky. Lidi nemají čas, nebo je nebaví je rýpat se v chroustech a já si na to zvykla. A já se psaním prostě víceméně uklidňuju a vysypávám přeplněnou hlavu.

Spálit, nebo zrecyklovat po přečtení.


***Ve vesmíru je mnoho záhad - třeba ta, proč když některým lidem píšu, tak po čtvrté stránce všechno smažu a nikdy nepošlu. S málokterými lidmi mám tenhle problém.
 


Aktuální články

Reklama