Příšeře / Hovory z polí a lán

2. října 2015 v 18:54 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
"Stejně nerozumím…"
Dej mu chvíli ticha a on začne mluvit. Celou dobu se na tebe dívá jako panenka se skleněnýma očkama. Mlčí a kýve, doplňuje tě. Někdy to působí zcela přirozeným dojmem normálního hovoru. Pak začneš vést hlubší konverzaci, pramenící odněkud z tvého filozofického já, a vidíš jak je tišší a tišší, až zmlkne docela.
Sedí tam a zpracovává. Představuju si, co se mu děje v hlavě. Rej vět a myšlenek, točící se soukolí. Rozebírá je na díly jako Krebsův cyklus, dokud je nerozloží na ty nejmenší částice. Zasazuje je do vzorců a snaží se odhalit význam toho, co a proč to říkám. Vždycky, když odbočím od věcí, které běžně slýchá, začne se chovat jako stroj. Je to nový algoritmus, se kterým se musí vypořádat.
Nastane pak dlouhé ticho, které je mi hloupé, a tak ho přeruším další salvou slov. Ale už jsem za tu dobu pochopila, že je mnohem výhodnější a lstivější strategií ponechat ho v tichu. Ticho znamená náročnou operaci. Je to zadrhnutý počítač. Když vydržíš, rozhýbe se kurzor a on procitne. Pak se může stát, že začne mluvit bez nucení sám.
A já ho nutím pořád. Ten vyčkávavý pohled. Pořád mu říkám, aby mluvil. Moje oči křičí. Řekni mi, řekni. A on mlčí. Protože je mnohem hloubavější než ty a ty jsi rozhodně dosti hloubavé stvoření. Ale on nevyřkne myšlenku do té chvíle, dokud ji přesně nesestaví, byť přesto trochu koktá. Já nechám lidi nahlédnout do procesu tvorby - tvořím myšlenku za běhu. On vytvoří a pak předkládá výsledek.
Když ho nechám v tichu, někdy se od něj dozvím úžasné věci. Věci, jaké by možná jinak neřekl. Nefunguje to vždy, ale každá věta, slovo, které z něj tímhle způsobem vytáhnu, má neuvěřitelnou hodnotu.
"Nerozumím tomu, proč… jak dovedeš být tak zlá."
"Ech…" Zakroutím hlavou a obrátím oči stranou. Přesně to je ten důvod, proč nechávám ticho stát.
"Proč napíšeš tohle a pak se omlouváš."
"Neomlouvám - vysvětluji."
"Dobře. Proč to uděláš a pak se musíš vysvětlovat, když by bylo jednodušší, prostě psát úplně normálně a nebýt tak…"
"Protivná?" Miluju, když tam sedí a kroutí se jak žížala. Každé slovo, které ze sebe souká, není jen psychicky, ale i fyzicky namáhavé. Nebo má přinejmenším značně nešikovnou gestikulaci. "Ptáš se, proč jsem tak zlá? Neměla bych se ale spíš já ptát tebe, proč jsi tak hodný?"
Jen slabě a značně pomalu nakrčí ramena a protáhne koutek. "Já že jsem hodný?" Vypadá, jako kdyby ohrnoval nos nad špinavým hadrem. Naježený knír, svraštělé rozčepýřené obočí nad pravým okem. A obvykle se ti nedívá přímo do obličeje. Proto mám občas potřebu nazývat ho různými přezdívkami - vždycky působí trochu jako nějaké zvíře. Spíš zvířátko, takové nedochůdče.
"No… ano."
"Odkdy, prosím tě?"
"Dobře." Nechme tvé teorie o tom, kdo všechno stojí v té frontě, aby si do tebe mohl kopnout. "Tak zkusme na to teď najít odpověď. Zapřemýšlejme nad tím. Proč já jsem tak zlá? A proč ty jsi tak hodný? Přemýšlej, to musí mít důvod." Chvíli se odmlčím, ale nebude mu to stačit na další technickou operaci v jeho hlavě, takže pokračuju. "Řekla bych, že u tebe to bude jednodušší. Proč je někdo hodný, to se vysvětluje líp. Řekla bych, že jsi hodný, protože logicky očekáváš, že se ti to vrátí. Budou hodní i na tebe. To je logické. Proč je někdo na druhé zlý, je mnohem složitější. Lidé totiž v zásadě nechtějí, aby na ně byl někdo zlý. Takže by neměli být ani zlí na druhé."
Drží hrnek a mlčí. Má ten svůj rozumný klidný výraz a jen občas mrkne za tlustými skly, které mu sedí na nose. Jen sem tam si je posadí výš, jinak je jako dýchající součást interiéru. Přišla jsem opět s příliš náročnou myšlenkou.
"Nevím," přemýšlím nahlas. "Myslím, že se snažíš… Je to altruismus, takže by se dalo očekávat, že za své dobré skutky, čekáš dříve nebo později nějaké výhody, ale nezdá se, že by se ti jich dostávalo. Nic zpátky nedostáváš."
"Já nepotřebuju nic zpátky."
"Ano. Ty nic zpátky neočekáváš. Ale to jde… trochu mimo altruismus. Pravý altruismus je verze sobectví, které vypadá dobře na pohled. Ty uděláš dobrý skutek - investuješ energii, ale nechceš nic zpátky. Altruista vždy počítá s návratem investice. Ty ne. Nezajímá tě to, jen děláš dobrý skutek. Plýtváš energií."
"Ty říkáš "plýtvat energií", když někomu pomůžeš?" Říká to s tím nechápavým opovržlivým podtónem.
"Ano!" Jeho dobrodinství naráží na starší rozhovory, které už jsme vedli. "Já vím, že kamarádům pomáháme, že je to normální. Já vím, ale taky jsem říkala… že to já nedělám. Ne, až tak. Myslím… Ano, pomáhám kamarádům." Je nutné to promyslet. Proč to dělám já? "Mám z toho dobrý pocit, když podporuju své kamarády, ale já mám málo kamarádů." Vážně mi stačí jen dobrý pocit? Co když jsem stejný blb jako on? Sociální pracovník, falešný altruista. Ne, to jsem nechtěla… Tohle ne… Potřebuju z toho mít jiný výsledek, potřebuju vysvětlit něco trochu jiného. Zamotávám se. "Ty ale pomůžeš každému, kdo na tebe pískne. Každý, kdo ti napíše, že něco potřebuje, ty mu pomůžeš. Pomáháš všem, nemusí to být kamarádi. Proč bys pomáhal úplně cizím lidem?"
"Proč ne? Co děláš ty, když píšeš ty svoje materiály?"
Dobře, dobře. "Fajn, jo. Ale já to nedělám primárně pro druhé. Když píšu výukové materiály, dělám to hlavně proto, že mám pocit, že to pomáhá mně samotné v učení. To, že se to pak dá využít jako výukový materiál pro ostatní, je bonus. Vlastně… koncipuju ty spisy tak, abych já se naučila a zároveň vytvořila něco užitečného, když už plácám čas. A pak… Máš ten materiál a lidi si ho můžou stáhnout… To je ta věc. Ti lidi pak přijdou a řeknou ti: "Jo, ty jo - to bylo fakt super! Já to z toho úplně pochopil. Na přednášce jsem tomu vůbec nerozuměl. Jseš fakt dobrá, hrozně dobře to vysvětluješ…" Rozumíš - máš ten pocit výjimečnosti. Že si dokázal něco. Být vlastně lepší než nějaký profesor, lidi to ocení, jsi pro ně nějak speciální, zajímavý, zvláštní. Stavíš se do takového lepšího světla, obdivují tě. To je asi to, co z toho já mám. Ten pocit výjimečnosti. Nedělám to jen tak."
"Ty ale přece neděláš všechno jenom proto, že za to něco očekáváš."
Právě jsem se v jeho očích degradovala na sobce. "Ale to je princip altruismu."
Šklebí se a je jasné, že nesouhlasí tak docela. Mně se to ale zdá úplně jasné. A už je tu zase chvilka vzájemného přesvědčování se o vyšších principech.
"Ano, pomáháš, ale vždy máš důvod. Buď očekáváš v budoucnu nějaké zdroje, očekáváš lepší postavení ve společnosti, nebo podporuješ vlastní geny. Ty neděláš ani jedno. Pomůžeš komukoli, nechceš nic zpátky a neočekáváš nic zpátky. Já taky nic nechci, ale někde uvnitř vím, že to má své výhody dělat dobrodiní."
Jeho nastalé mlčení evokuje starého náčelníka u ohně, dlouze mávajícího rukou a mručícího: "Příliš mnoho slov." Začínám mít dojem, že jsem uhnula od tématu. Stává se mi to dost často, ale tentokrát mě opravdu zajímá odpověď. Proč jsi tak hodný? Proč já jsem zlá? No tak! "Proč si tak hodný? Proč bys nebyl?" Odpovídám za něj. "Ale proč bys byl? Protože se to tak dělá. Proč bys byl zlý?" Tak proč? "Protože je to… nemáš potřebu. Zlá krev vede jenom k tomu, že budeš mít problémy." To je ono, to je ono! "Ty se problémům vyhýbáš, utíkáš před nimi, straníš se hádek, nevyvoláváš konflikty."
"No jistě, proč bych to dělal?" Namítá klidně a pomalu upije z hrnku.
Mně vášnivě šrotují kolečka v hlavě a zapomněla jsem, že vůbec nějaký hrnek držím. "Je to zbytečný výdaj. Stojí to hodně energie."
"Ne, proč bych to měl dělat? Proč bych měl někomu jen tak ubližovat?"
Zvednu hlavu a chvíli si ho prohlížím. Je to to nejhodnější stvoření, jaké asi znám. A mohla bych možná vidět křídla za jeho zády, kdybych se dobře dívala. Jenže na to je to poněkud moc velká třasořitka. Vypadal by s nimi spíš komicky než vážně a znevažoval by podstatu toho, čemu lidé říkají anděl. Na druhou stranu, co jiného je?
I když ho někdy pekelně nenávidím za to, co se stalo, většinou obrátím a uvědomím si, že za všechno si můžu sama. Pak nadávám, že přece není možné, abych svalovala vinu na sebe, když on se projevil jako slepý hlupák a ve své slepotě ublížil víc, než se na stvoření s bílým peřím sluší. Ale je to fér obviňovat člověka s hendikepem? Pokud je člověk... ale je-li člověk, nemůže být tak slepý… Nikdy se nedokážu rozhodnout.
Musí to být vina nás obou. Neříkej mi, že ne. Jsme jenom dva pitomci, oba v mnoha ohledech tak stejní. A proto mě varovali, že nikdy nechci potkat sama sebe. Je z toho víc problémů, než užitku.
"Otázka je, proč ne?"
"Ts…" Nechápe to a kroutí hlavou, jako kdybych se zbláznila. "Takže jen tak někomu ubližovat je podle tebe v pořádku?"
"Neříkám, že to je v pořádku."
Vidím, jak to v jeho hlavě syčí. Jak mu žhnou oči. Skoro se snad na chvíli roztřese tou zlostí, protože nechápe, jak můžu takhle uvažovat.
"Ty víš, že jsem hodná… Dobře… Teď si asi myslíš, že jsem pěkná mrcha…"
"Nemyslím si, že si mrcha, proč bych si to myslel?"
Nemůžu se ani kát? Jseš tak hodný, že nemáš ani radost z toho, když se lidé ponižují. Ne, nic neříkej! Znám tyhle lidi, tohle tvé uvažování. Sami k sobě jsou příliš kritičtí, ale nemají žádnou radost z toho být zlí. Lidi jako ty nemají radost z toho, když vidí ostatní občas říkat hnusné věci na vlastní adresu, i kdyby byly pravdou. Zatímco já ráda slyším pravdu. Když si blbá, gratuluju, že máš odvahu to říct nahlas sama za sebe. "Protože jsem. Jsem hodná, jsem hrozně hodná - na všechny kolem. Pořád lidem pomáhám a já nevim, co všechno… Kdokoli si řekne." Jsem jako ty, co jiného. Až na pár drobností. "Ale… jednou jsem řekla, že život není přívětivý, tak nevím, proč bych měla být já. A život jsou lidé. A lidé do mě občas kopou, i když jsem hodná, a tak nevím, proč bych si občas neměla udělat tu radost, že kopnu zpátky. Když pěním, když mi někdo protiví moje vlastní bytí, může se stát, že někoho kousnu a ať už kousnu kohokoli, každý z nich si to trochu zasloužil. Aby poznal, že život není milý a nebude, a abych já došla klidu." Taková malá odplata, která mi nic nedá, jen pocit vlády. Na chvíli mít ten pocit, že můžu a dokážu být i zlá. Že nejsem jen jejich hodná holčička, milá spolužačka, co všem zobe z ruky. Mám toho dost!
A z tohohle ty prostě radost nemáš. Tohle ti radost nečiní. Radost plodí radost zpátky, ne vztek. To dává smysl. Ty podle tohohle smyslu funguješ. A pak mě nechápeš, když tohle říkám, ale nevěříš, že jsem ďábel, když ti to sama sdělím. A máš pravdu, že svým způsobem vůbec nejsem. Proto se tváříš tím pohrdavým výrazem. Proto se na mě díváš z patra jako na člověka, který se ti něčím občas opravdu hnusí. Protože jsem jen miloučké štěně, co se občas zprotiveně otočí a zakousne se ti do prstů, když ho chceš pohladit. Vypadám, že útočím, aniž bych měla proč.
Nevím, jestli chceš slyšet pravdu o tom všem. Mám na to svou teorii. Proč ti ubližuju bez zdánlivého důvodu. Ty ten důvod hledáš, ale vidíš ho někde trochu jinde. Je to složitější. Ty už chápeš, že jistým způsobem jsem velice složitá. Zbytečně složitá.
Už ani nevím, proč ti některé věci říkám, už ani nevím, odkud začít. Jen vím, že mám tu blbou vlastnost rýt v minulosti, dokud jí zcela neporozumím. To může trvat dlouho.
"Ty si myslíš, že lidé neví, že život není tak milý?" Přemýšlela jsem příliš dlouho v tichu, stihl to zpracovat.
Přiznám se, že na jednu věc zapomínám. Že jsi víc člověk než já, že jsi víc svatý než já. Že jsi jako Ježíš, se kterým vymetají kanály. Že jsi tak studený, tak tupý čumák, ale jak moc tě zároveň dokážu pobodat, když kolem plivu tuhle tichou nenávist vůči všem. Ty víš, co je to bolest - rozervala tě na kusy. Hm… Tak proto, proto musíš být takový dobrodinec. Protože nechceš šířit ani kapku toho, co tě kdysi položilo. Musel ses docela změnit, trochu, ale stačilo to. Stal jsi se světcem, pomocníkem. Oba pomáháme. Já se stala doktorem, léčitelem na cestách. Máme oba jiné postupy. Ale oba své důvody. Nepřejeme lidem nic z toho, co jsme kdy zažili. A každý zažil něco jiného.
Rozumím ti, nebo ne? Vždycky věřím, že mám pravdu, pokud jsem do jejího hledání vložila dost úsilí. Jsi až příliš hodný, je to tvá přirozenost. Kdysi jsi býval ze své přirozenosti spíš ďábel, to je vtipné. Teď jsi beránkem. Možná za to nemohlo jen… Ta věc. Ale stalo se.
"Já vím, že to vědí." Chceš se ptát, proč jim to připomínám? Že je svět zlý. Proč bych nemohla? Proč bych to zlo neměla být zrovna já? Dává mi to sílu být zlá, vymaní mě to z podřízených okovů té dobré duše, která mi stejně vládne. Je to rebélie. Snažím se utopit tu hodnou duši, abych se mohla nadechnout a nežít v područí lidí, kteří všech dobrých duší zneužívají. A kolikrát jsem se ptala, jestli nemáš ten pocit, že tě jen zneužívají. Je to spíše filozofická otázka, protože jak mi víme, co si lidé myslí, jak uvažují? Třeba to nemyslí zle, ale nemůžeš popřít, že jsou tu lidi, které naše milost, naše dobrodiní někam dostalo, dál než nás samotné a pak se ptejme: "Zasloužili si to ti lidé?" Protože moc dobře víš, že někteří ne. Někteří si naše dobrodiní nezasloužili. Ale někdy jsme tak hodní, že i takovým lidem to přejeme. A ty zvlášť.
"Ale…" Myslíš, že tu myšlenku dokážu vyjádřit? Není příliš složitá? Pochopíš ty slova, když je vyřknu a budou z mých úst dávat smysl? "Líbí se mi být zlá, ale nedokážu to. Je to jen vzpoura, ale když jsem zlá a vidím, že to ty druhé opravdu bolí, tak tu hru přestanu hrát. Kdykoli ubližuju, nemyslím to zle - ne tak zle. Prostě… je to hra. Čekám, kdo na ni přistoupí, a hraji ji jen s vybranými lidmi." I ty hraješ hry - na chytré a blbé. Každý den, když tě potkám, zkoušíš mou chytrost. Tak se nedělej. Hry hrajeme všichni z nás, kdož jsme trochu rafinovanější než ostatní. "Jenže když řeknu něco zlého a někoho urazím, tak se začnu bát. Sama sebe se bojím. Když někomu ublížím, nakonec to bolí víc mě, než ty druhé… Protože jsem jako houba, a když oni začnou plivat vztek, tak nasaju tu zlost. A to mě vyhecuje ještě víc. Když jim ale ublížím, tak cítím ten smutek, tu hořkost. Nasaju ji do sebe. A trpím jako zvíře za to, co jsem provedla. Protože ublížit druhým, to nesu jen těžko."
"Tak proč to děláš?" Ptáš se mě, zoufáš si z toho, co jsem, proč jsem tak hloupá? Máš v očích nechápavost, paniku, zmatení. Proč? Proč to děláš?
Mlčím. Možná to vypadá, že nevím. Ale já už ti to přece řekla. Protože jen vracím tu zlost, kterou mi někdo jiný dal. Jenže když se mi pak ta ve zlosti vyřčená slova vrátí, srazí mě na kolena tím spíš. A já se zhroutím do uzlíku a rozbrečí mě každá blbost, kterou jsem se někoho dotkla. A já to cítím - jako nic jiného, cítím, když ubližuju. Chci ubližovat, ale lidem, kteří to unesou. Když se dotknu těch slabých, kaju se za to, co dělám. Možná jen hledám boxovací pytel, ale jsem příliš velká Matka Tereza na to, abych si ho dělala z těch, kteří cítí bolest. Protože vím, jak to bolí mě. Jak to dokáže zabolet mě, když se mi to stane. Když mě někdo zraní.
Jsem špatný ďábel, proto jsem čarodějnice. Jsem zlá osoba se svědomím. Myslíš, že těm pohnutkám rozumíš? Je to to jediné, co mě chrání před tím, chovat se jako zrůda. Fakt, že cítím bolest - cítím cizí bolest někdy silněji, než ti kteří ji mají v sobě. Je mi z toho špatně a obrací se mi žaludek z něčeho, co mi ani nepatří. Kdykoli začneš mít ten prázdný pohled, kdykoli začneš mluvit tiše, cítím všechno a mnohem víc. Začnu čichat ten odér té věci, kterou si schováváš uvnitř. Kdo ví, jak je stará, jak moc jsi ji už dokázal ubít, jak moc jsi ji schoval, zastrčil za jiné věci, jak moc se snažíš zapomenout… Já ji cítím. A mučí mě.
Mučí mě ten pocit. Ta tíha, co si mi sedá na prsa a nedovoluje dýchat. Když něco bolí tebe, mě to začne zabíjet. Přála bych si to necítit a ignorovat. Ale kdybych tohle nedokázala, stala bych se bezcitným vrahem a dokonala to zničení lidství ve mně samé. Myslíš si, že si vymýšlím? Ale kolikrát si mě viděl? Opravdu viděl?
Říkám jednu věc - dokud neuvidíš člověka štkát se slzami na tvářích, neznáš ho. A kolikrát si mě takhle viděl? Myslíš, že jsi pro mě nic? To se pleteš! Myslíš, že mi na tobě nezáleží? To nedokážu. Kolikrát myslíš, že jsem nad tebou přemýšlela? Kolikrát jsi seděl v mé hlavě? Kolikrát jsem chodila po místnosti a sakrovala. Protože jsem nasála to, co máš v sobě, cítila to a chtěla tě toho zbavit, protože když to tak bolelo mě, jak moc to bolí tebe? Zabila bych tě stejně, jako spasila. Kolikrát si mě neviděl, ani koutkem oka, ale já tě viděla všude. Z lásky to nebylo, bylo to ze strachu. Bylo to proto, že jsem měla dojem, že vím. Ten pocit, když se stanu hadrem na tvém zpoceném čele a musím chtě nechtě nasát tvůj studený pot. Protože tohle já dělám, když projdu kolem lidí, které ani neznám, ale vidím, že nejsou v pořádku. A proto se lepím na zoufalce, když mě nechají.
A tohle všechno není vidět a nemůžeš to hmatat. Ale já to říkám, a když to říkám, tak je to pravda. Nevěř, ani já ti brzo nebudu věřit.
"Já na tebe nechci být zlá." Ale odmítám se omlouvat. "Vždycky si na mě byl hodný." Nebo taky ne, už tě zase omlouvám? Nebo si vážně nic netušil? A dá se tohle omluvit? "Ale… nezlobím se na tebe, jako spíš na sebe. Mám… vlastně strach." Zvednu hlavu, ale nevím, jestli se ti dokážu zpříma podívat do očí, když mluvím od srdce. "Protože všechno bylo v pořádku. Dokud jsem se nezačala ptát… Protože jsem si myslela, že jsi pro mě kamarád. Už dávno jsem si říkala, že jestli mám říct, pravdu o tom, co cítím, pak strašně moc prosím, aby mi to nevzalo kamaráda… Ale pak mi došlo, že nevím, jestli to máš stejně. Jestli jsem pro tebe přítelem. A něco mi řeklo, že ne. Že nejsem."
Jen si povzdechne. Proč? Proč se ptám na tohle, říkají jeho oči. Copak bych s tebou mluvil, copak bych se takhle choval, kdybys nebyla? "Ale vždyť jsme kamarádi."
Stal ses pro mě majákem. Majákem v pustině. Útulkem, kam jsem se mohla uchýlit, když jsem nevěděla kam jít. Jediný světlý bod v temnotě. Víš, co to znamená? Jsi jediný člověk, kterému jsem kdy v tomhle místě věřila. Jediný člověk, kterému bych řekla snad úplně všechno. Jediný člověk. A ten šestý smysl, který mě vede, křičel, že ti můžu věřit. Spadla jsem po hlavě do téhle jeskyně a měla pocit, že jsem něco víc. Že když já tak věřím tobě, že ty věříš mně. Že to je jako spojení krví, že z nějakého důvodu jsme našli oba zrcadlo v tom druhém. Ale pak jsem se najednou vyděsila. Lekla se, že jsem jen další člověk, kterého si potkal a brzo opustíš, až se cesty rozejdou. Už brzo. Že nezůstanu, že se nebudeš snažit, abych zůstala. Že ti nebude vadit, že zmizím. Ale tohle opravdoví přátelé nedělají. A já takové dva mám a žádná vzdálenost nás nikdy nerozdělí, žádná dálka nás nezastaví, žádná vzdálenost nezničí ten tok myšlenek mezi námi. Budeme navždy spolu a navždy pro sebe znamenat všechno, aniž bychom se viděli.
Myslela jsem, měla ten pocit… že tohle můžu sdílet konečně po takové době s někým dalším. A pak něco zaječelo, že ne.
Ta věc mě pohltila a já nikdy necítila takový strach. Nesuď mě. Snaž se to pochopit. Já ti ukázala, kdo jsem. Nikomu tady jsem tohle nedovolila. Protože nikomu jinému tu nevěřím, i když bych tak moc chtěla. Je to nejvíc, co můžu dát - oloupat se na jádro. Řekla jsem tolik věcí. Nikdo, slyšíš to? Nikdo! Nikdo neměl tu možnost. Tobě jsem ji dala, protože jsem cítila ve vzduchu takovou důvěru, jakou nikdy předtím. A teď tu sedím zborcená v slzách, protože mám pocit, že jsem vyzradila velice tajný patent člověku, který si ho jen zapsal na šmírák a prodá konkurenční společnosti.
Ten strach byl tak živý, že se mě pokusil uškrtit, udusit. Udělala jsem chybu? Necháš mě jít jako bych nic neznamenala? Brala jsem tě jako výjimečného člověka, co jsem byla pro tebe? Jak moc velké nic? Jak moc velké něco? Rozumíš, jak velkou jsi měl hodnotu? A teď se bojím, a jestli tě škrábu, jestli kopu, tak jenom proto, že si mě zahnal do kouta a já se teď bojím sama sebe. A proto se ptám. Proto se ptám na tyhle otázky a znevažuju tak to, co si možná někdy cítil. Odpusť, nikdy jsem tě nechtěla urazit, protože jsem cítila, co máš v sobě, protože jsi génius, protože jsi blázen, protože jsi odrazem v zrcadle, protože jsem měla pocit, že jsi nějakou částí mě zhmotněnou na jiném místě. Nechci znevažovat nic, co jsi kdy bral za samozřejmé a jen mi to nikdy neřekl. Já to jen chci slyšet, protože se teď klepu v koutě a potřebuju pomoc. Potřebuju něco slyšet, protože moje vlastní černé myšlenky mě tráví.
Už mi zničili štěstí mnohokrát. Snaž se je vidět! Nejsem to já! Je to jen zlo, které se mnou cloumá. Tak mu řekni, ať vypadne a dívej se mi do očí. Nebuď jako ti před tebou. Snaž se vidět mne a nepodporuj nic z toho, co kolem mě postavilo moje nedobré tušení. Protože já přece nikdy nechtěla věřit pomluvám, které vyrostly v mé hlavě. Ale - vzpomínáš na horizontální memy - lidé kolem mě jim uvěřili stejně jako já. Obviňovali mě, že věřím něčemu, co jsem si vymyslela. Rozzlobili se na mě, řekli, že mi nevěří, že je ve své hlavě vidím jako ty zlé, aniž by snad byli. Ale já tomu nechtěla věřit, že takoví jsou! Ale co mi zbylo? Co jsem si pak měla myslet, když mi nepomohli, nechali mě, ať se v tom utopím a odešli a už nikdy se nevrátili? Nejsi-li nikým zlým a já tomu snaživě věřím, tak tě prosím jen o to, abys mi to připomenul. To oni, ti před tebou, neudělali a odkopli mě do tmy.
Neubráním se pochybnostem - vždycky přijdou. Někdy je rozptýlím, jindy potřebuju mít něco, co si budu moci připomenout, kdykoli přijdou. Chci tvoje slova, tvůj slib. Řekni mi jednou vlastními slovy, že nejsem jen další člověk, kterého nebudeš postrádat, a já už to nebudu zpochybňovat. Řekni, že jsem jen další na cestě, že mě opravdu necháš jít, je-li to pravda, a já budu vědět, že to tušení bylo správné. Ale řekni mi pravdu ty a nenech mě, ať si ji vybájím.
A to je jediný důvod, proč tě chci vidět mrtvého. Můj vlastní strach.
"Možná jsme kamarádi… ale já ti to nevěřím."
"Ts…" Už neví, co se mnou má dělat. Půjde a vzdá to jako všichni ostatní. Já potřebuju bojovníky, ale lidé nemají čas a náladu se se mnou hádat. "No tak když mi nevěříš, tak už nevím, co ti mám říct."
"Nechci říct, že ti nevěřím!"
"Ale právě si to řekla."
"Už vím, proč jsi tak hodný. To se nezmění. Lidé se nemění. Ne moc. Já jsem prostě zlá, protože chci být zlá."
"Pak se ale nemůžeš divit, když jsou lidi zlí na tebe. Když ti ubližují, protože ty ubližuješ jim."
"Já vím. Já… se nedivím."
Nikdy ti neřeknu pravdu. Navždy ale věřím, že mě chápeš - ne úplně, ale nejsi přece takový. Nikdo není. Alespoň kousek toho, ty tomu rozumíš. Řekni, že alespoň trochu rozumíš.
Dobrá tedy. Já už mám své odpovědi. Pojďme se ztratit v konverzaci o ničem. Filmy, škola a náhodné pitomosti, bordel v tvém pokoji. Pojďme to uzavřít. Dopiju studený čaj a až to dostatečně zamluvíme a nastane zase to ticho, v příhodnou chvíli se zvednu a odejdu.
"Tak… asi bych měla jít co?"
Krčí rameny. Jakoby ho zrovna tohle trápilo. Vždycky přemýšlím nad tím, jak to myslí. Chce, nebo nechce tě tu? A přemýšlela si někdy ty, co bys řekla ty? Že je mi to jedno… Kdyby byl u mě, vlastně bych byla docela ráda, ale pokud by chtěl jít, copak mu budu bránit? Je to jeho volba, já ho nevyháním.
A nemyslíš, že tedy přesně tohle si myslí on? Když takhle krčí rameny? Hm… Ano. Proč se pořád ptám, když odpovědi mám v ruce?
Položím hrnek na stolek a smutně se usměju jako vždy. Vstávám pomalu, ke dveřím bloudím. "Tak jo, tak čau."
"Ahoj."
 


Aktuální články

Reklama