Příšeře / Moje jednobarevná teorie

2. října 2015 v 18:55 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
Lidé mě v zásadě rádi obviňují z fanatismu. Není to ale proto, že bych byla nemístně závislá na nějaké pitomosti - pouze se držím toho, co se mi zalíbilo. Jsem věrná tomu, co objevím, pokud to stojí za to, protože jsem hrozně vybíravá, a tak si takové věci musím hýčkat. Jsou jednoduše vzácné.
Funguje to takhle všude - mám málo přátel a půlka je imaginární. Mám i málo opravdu oblíbených knih nebo filmů. Časem i mnoho z toho, co jsem kdy měla ráda, zavrhnu. Máloco mi opravdu vydrží. Nic pro mě není dost dobré, nikdo není dost dobrý. A tak se musím občas fackovat, abych v honu za neexistující dokonalostí neopustila něco nebo někoho, kdo je mi drahý.
Ale k té teorii. Protože mám málo opravdu oblíbených věcí, často se může zdát (a přiznávám, ono to tak spíš prostě bude), že se opakuji a pořád mluvím o tom samém. Jednoduše moc dobré na to, abych o tom přestala mluvit, a nic lepšího jsem zatím nenašla. Je mi líto. A tak se stalo, že jsem asi až příliš omýlala jakéhosi Doktora s velkým D a byla od malička závislá na týpkovi s fajfkou, který přišel odhalit záhadu Baskervillu. Byli to moc fajn, divní, zvláštní, ale fajn. Jenže ani jeden z nich neexistoval.
Když je člověk závislý na někom živém, říká se tomu obvykle láska, nebo tak nějak vzletně. Když máš rád imaginární postavu, tak jsi zcela nevzletně magor. Pro ostatní lidi jsi omezenec žijící ve světě fantazie a jsi tím pádem dokonalý asociál. Když bych lidem řekla, že devátý Doktor a Sherlock jsou naprosto brilantní, praštění lidé a že mě k nim něco neustále přitahuje a nutí mě mít je ráda jako živé, tak bych prostě byla blázen, nic víc. A já jsem realista - takže ano, je to bláznivé dívat se na cestovatele v čase, mlátit se smíchy nad jeho vtipy a považovat jeho rozšklebený úsměv za nejhezčí na světě, i když by každý druhý řekl, že ten obličej je šílený, ne-li odporný.
Ale díky jednomu člověku jsem si uvědomila, že nejsem blázen ani trochu. Já totiž nepotřebuju létat na měsíc v policejní budce, bát se o život na konci času a prostoru, nepotřebuju řešit zločiny v zájmu Britského impéria. Nejsem ani trochu blázen, protože kdyby se mě někdo zeptal, zda si chci udělat výlet do 14. století, neřekla bych: "Jo, jasně! Jdeme!" Pokud bych vůbec věřila tomu cizinci s modrou budkou, který tvrdí takové kraviny, jako že je ufon a vážně v čase cestovat umí.
Ne, ne. Nejsem závislá na nějakém seriálu, na něčem tak prostém jako jsou hýbající se obrázky v televizi. Já jsem závislá na tom, co je uvnitř toho obrazu. Na člověku. Nepotřebuju vědět, co se stane, jestli umře postava A nebo B a zda se postava C konečně ožení, chci jen vidět toho člověka, kterého jsem si oblíbila. Jak se dívá na svět a jak se mu směje. Pokaždé je to jako nové setkání, nový kousek někoho, koho chci znát. Jako skládačka a některé kousky se opakují, ale o to jde. To je život, lidé se opakují a opakují se ve vzorcích - v gestech, slovech - a některé z těch vzorců si tak zamiluju, že nemám důvod, proč bych je nechtěla vidět znova a znova dokonala. Jako potkat starého známého.
Ale všichni okolo ve mně vidí jen magora, co nosí na odznaku na klopě cizí hlavu. Já v té hlavě vidím přítele, kterého jsem nikdy neměla to štěstí potkat. A možná, jistě že bychom se třeba ani přáteli nestali, třeba by mi přišel tak divný, že bych ho ani znát nechtěla… třeba… Ne, nechtěla bych ho znát. Ale, ale… Je čas na důležitou odbočku.
Od té doby, co jsem objevila Briggs-Myers type indicator, už uběhlo pár let a já to dala na pár let k ledu, abych se k tomu po čase vrátila jako ke každé věci, kterou jsem si někdy oblíbila. Sborka rozborka lidí. Rozložit je na kousíčky, identifikovat, hrát si s těmi kousky, složit je a pochopit. Je to skoro zvrhlá zábava. Je to hledání zcela jednoduchého systému v brilantním chaosu. Hledání řešení rovnice s mnoha neznámými, která propojí celý svět v síť opřenou o pár málo zcela jednoduchých principů. A náhle začne všechno dávat smysl. Je to další věc, na které jsem zdánlivě závislá - možná ji chci jen dělat pořádně, no ne?
Když jsem byla doma z nemocnice, jedno dopoledne jsem byla příšerně naštvaná a nevím už, co mě to popadlo, ale náhodně jsem do googlu zadávala MBTI a snažila se najít alespoň na chvíli smysl v tom chaosu, jaký byl v mé hlavě. (Hledám si občas opěrky, když mám pocit, že se hroutím. Někdy si připadám ztracená, i když pořád stojím na stejném místě a vidím do dálky. Je to jako oslepnout, protože si zapomněl, že dokážeš vidět.)
Našla jsem spoustu tabulek, protože nač určovat povahu lidí kolem, které nikdo nezná? Mnohem zábavnější je rýpat se ve slavných osobnostech a postavách z Disneyho pohádek, protože ty přece zná každý. Lépe se to prodá. A máš pravdu - kdo říká, že to vůbec jde? Určit charakter animované postavičky. Je to spíš typovačka a musíš být velice zkušený a pozorný, aby tvůj typ byl alespoň dostatečně blízko pravdě. A tak není divu, že mnoho postav má podle mnoha lidí zcela rozdílnou osobnost. Ale no tak, je to sranda. Vážně Disney, řekni mi, byla bych alespoň nějaká tvoje pěkná princezna, nebo budu zase nějaký trapný outsider?
Nemusím pokračovat. Strávila jsem dopoledne prohlížením cizích tipů na osobnost postav všech možných seriálů, knih a filmů a přemýšlením nad tím, zda bych danou postavu ohodnotila stejně. Je to jako když lvíče okusuje lvici ocas. Je to hra, teď k ničemu a jednou díky tomu bude lépe lovit. A tak jsem podle jedné verze prý Popelka, ledová královna Elsa a dokonce i Mulan. Nevěřím všemu, co se povídá, ale je vtipné poslouchat, co se povídá…
Ale počkat, takže já jsem Elsa, moje kamarádka je Bella - no jistě, ta by byla kráskou pro zvíře. To docela sedí, řekněme si to na rovinu. A… a počkat? Právě vybuchl vesmír, Edison vynalezl žárovku a já učinila největší objev svého života. Nejsem povrchní milovník švihlých detektivů a cestovatelů v čase. Oni jsou prostě fascinující osobnosti. A osobnosti jsou na rozdíl od cestovatelů v čase a obyvatelů 221b Baker Street velice živé. A tak se může přihodit to, že budou jednou stát před tebou, živí a ty si to vůbec neuvědomíš. Protože uvidíš jen přesně takového blázna, jakého jsi viděl v televizi. A v reálném životě se s nimi existovat nedá! Vem si, kolik lidí je nesnáší už v té televizi!
A tak je nepoznáš. Ani za boha bych nepoznala v davu Doktora, nešla bych s ním nikam. Ne, nešla - pokud by mě ovšem sám nepozval. Zkraťme to. Jediný důvod, proč tu sedím, je, že mě skutečně pozval. A možná tu neparkuje TARDIS, ale je tu stejně krámů jako v Sherlockově doupěti. Jistě, že se mi líbí 9. Doktor. Protože kdyby ne, kdyby se mi lidi jako on hnusili, neseděla bych tu. A ano, mysli si, že jsem ještě větší blázen než ti dva dohromady. Nebudeš první a já se nezměním - to už bude jenom horší. Ale já našla konečně původ toho, proč jsem blázen. Mám ráda zvláštní lidi.
A beru to zcela vážně. Empiricky dá se říct. Nic není 100%, ale je-li ta podobnost dostatečná, označme to za něco víc než náhodu. A tohle náhoda není. Ne, protože když odstraníme tu slupku neexistujících atributů, které mají tyhle postavy, a oloupeme to až na jádro, najdeme místy až zrůdně podobné lidi. A já loupala docela poctivě a viděla spoustu věcí. Spoustu věcí, které už jsem viděla někde na živo.
Viděla jsem to jiskření, dětinskou až morbidní radost v jejich očích ve chvíli, kdy jiní lidé téměř plakali hrůzou a zoufalstvím. Tu zvláštní, vychrtlou, na pohled slabou schránku, v jaké bydlí. Ten ohavný zápal pro věc a mlčenlivou sílu uvnitř. Brilantní řeč, naprosto bezchybnou, protože nenávidí nepřesnost. Cit pro technické záležitosti, to tiché umění, kterému skutečně rozumí jen oni. Krčení rameny, když je druzí obdivují a vydechují marné díky, protože oni nepotřebují slyšet obdiv. Oni jen dělají to, co umí. Nepřiznají, že jsou geniální, ale všem lidem kolem bez obalu řeknou, že jsou pitomci a na rozdíl od nich nic nechápou. A proto nejdou jen tak s nikým - oni si vybírají, oni testují. Jejich život je příliš složitý pro natvrdlé plebejce, potřebují někoho bystrého, někoho, kdo chápe alespoň část toho, co se snaží předat, protože nikdy nebudou pochopeni zcela. Ale najdou-li lidi, kteří je uznávají, kterým se občas rozsvítí, když oni klepnou na vypínač, tak s těmi zůstanou.
Protože ta roztomile přihlouplá zvířátka s nimi budou do nekonečna soutěžit a snažit se marně dohnat jejich příliš rychlé myšlení. Ta zvířátka je budou hlídat a rozptylovat, když na ně přijde nuda. Sprostě si ta zvířátka ochočí, budou je terorizovat svým věčným řádem v chaosu, svým chováním mimo zákony lidské etiky. Nikdy neřeknou, že tě rádi vidí - to si budeš muset najít v jejich obličeji a přihlouplém úsměvu. Každý den tě několikrát urazí, několikrát naštvou. Někdy snad i zklamou, ale nikdy ne nadlouho. Ty stejně přijdeš znovu, protože si říkáš, že ty pitomce musí někdo hlídat, aby zase něco neprovedli. Ale to je to poslední, co potřebují. Do problémů se dostávají rádi a často a dostanou do nich i tebe.
Jsou tiší ze své podstaty. Tiší v srdcích. Nemluví o tom, co cítí. Mají duši, mají svědomí, mají i city, ale ty se nesmí ujmout vlády. Někde uvnitř je mají jako každý z nás, ale oni - a snad se jich i trochu bojí - protože, když je nechají vyjít ven, ovládnou je. A oni nechtějí být kontrolováni. Ale pokud se tak stane, změní se v zrůdy. V něco tak silného, že se začnou obávat toho, v co se proměnili. City jsou sentimentální, narušují jejich rovnováhu a musí stranou. A přesto všechno, pokud jde o lidi, na kterých jim záleží, pokud někdo ohrozí kohokoli, kdo je jim blízký, oni se nezastaví, dokud nebudou mít své drahé zpátky. A nebudou se ohlížet na sentiment, na nikoho, na nic - prostě půjdou jako lovečtí psi přímo za nosem a udělají cokoli.
A všechno to, co jsou, co z nich vyzařuje, je plné něčeho nového, svěžího, neznámého a zajímavého. Chceš slyšet šum jejich myšlenek a vidět jejich nadšení, když zase něco objeví. Bude tě to stát hodně. Všechny, kteří se rozhodli být společníky tichých géniů, to hodně stálo. Protože oni nemluví, neřeknou ti nikdy, co chceš slyšet, ignorují tvoje potřeby, zapomínají i na vlastní, jsou to věční rebelové tropící cokoli jinak a zásadně tak, aby nad nimi někdo začal kroutit hlavou. Jeden den tě zničí a druhý den jim to odpustíš, protože si vzpomeneš na ten zvrhlý úsměv, který vykouzlí, když tě vidí. Stojí tě to hodně, je zdánlivě nic.
Ale nikdo není jako oni. Nikdo není tak bystrý, tak šílený, tak odvážný tam, kde ty selháváš. Nikdo není tím kouzelným snílkem. Žijí v racionálním snu. Oni staví fantazii v realitě. Oni realizují sny. A já mám tu smůlu, že mě jako mnoho lidí fascinují architekti.
A co řekneš? Že to není pravda, že se mýlím a já se mýlila. No jistě, že mýlila. Máš pravdu, neumím číst v lidech. Ne v těch jako ty, protože jinak bych to viděla už dávno. Někteří lidé jsou průhlední jako papír, jde vidět skrz. Jsou ploší, nezajímavý. Ale lidé jako ty - jako ti dva - mají v sobě síť v několika dimenzích. A v žádném složitém grafu se nedá vyznat na první pohled. Dobrá, tohle kolo si vyhrál. A protože jsem jen jakýsi tupý Watson, chvíli mi to trvalo, ale teď - teď už to konečně chápu. A neříkej, že ne - dalo mi to sakra práce a času se v tvojí hádance vyznat. Ale ty? Ty mi to stejně řekneš.

Řekneš, že tě neznám. Ale to bych takhle nemluvila, to bych tohle nepsala. V životě jsem nechápala hodně věcí, ale tuhle - tuhle jsem rozlouskla Sherlocku. I pohádky jsou skutečné, protože všichni v nich jsou pořád jenom lidé.
 


Aktuální články

Reklama