Listopad 2015

#/ Římská svíce

12. listopadu 2015 v 19:10 | vOrel |  Básnící střevo
Rozpálená do běla
moje zlostná kůže
rozčilená, běsnící
jak vůbec jen být může

Kopala a odsekávala
Štípala a kousala
Jdi, nebo si ublížíš
Jdi, jdi! Však ty nic nevíš

Kopala a kousala
sotva zavřela oka
Ale když zvedla se
z polštáře
viděla svět jinak

Otevřela skříň
našla staré šaty
Hodně, málo a míň
toho, co pamatuje

Přivřela svá víčka
stojící ve dveřích
Bledá, bledá dívka

Jedno ti poradím
- až tě příště zotročím
řekni mi, jen řekni
ať se uložím

Hlavu do peří
má milá
Hlavu do peří
dočkej jitra

Spi, má milá
protože spánek léčí
Léčí, co týrá
běsy mysli tvé

Jen spi, drahá
Protože možná zapomeneš
co si mi to chtěla říct
když jsi se zapomněla

#/ Kaleidoskop

12. listopadu 2015 v 19:09 | vOrel |  Básnící střevo
Mívám divné sny
plné křiku lidí
Mívám divné sny
je v nich strach
klopím v nich oči
a nemohu odejít

Mívám divné sny
to když usínám
ale oči mám rudé
Mívám divné sny
když si přeju
zapomenout na všechno

Nesmíš chtít vše
řekli mi
a pak ty sny zmizí

Zmizely

"/ 22 balad

12. listopadu 2015 v 19:08 | vOrel |  Spletitý vOrlí život
Vrátila jsem se z oběda a padla na židli. Bylo to, jako kdyby někdo uvolnil špunt a já se vyfoukla. Všechen ten vzduch, který držel můj tvar, zmizel a já se rozpadla. Potřebovala jsem se nadechnout, najít znovu ten tvar, abych vůbec mohla vyjít ven. Bylo to něco strašného.

Nevím, co jsem sama občas zač. Nikdy jistě nevím, co jsou druzí. Ale problém je, že to začínám vidět. A ten pohled mě ničí, protože mi bere všechno nebo alespoň hodně.

Nikdy jsem za jeden rok nepotkala tolik očí, které by mi do žil vpravily jed.

Pořád jsem balancovala, ale teď už vím, že jsem konečně spadla, a za nocí odháním slzy a učím se chodit tou roklí, která černá. Drazí lidé, měli jste pravdu. Neznala jsem vás ani z daleka. Ale nevím, jestli bylo moudré mi ukázat, co jste vlastně zač.

22.

Možná je to nějaké magické číslo. Za jeden rok jsem stihla získat a v zápětí přijít o srdce i o duši. Nalezla jsem sebe samu v temnotě, ocitla jsem se na mučidlech a nezbylo mi, než se obvinit, protože kdo jiný si to mohl způsobit? Moje naivita. Moje naivita, moje očekávání, moje tichá víra. Všichni mě zradili a tváří se jako by se nikdy nic nestalo. Protože oni vidí jen to, co chtějí vidět a to je jediné mé štěstí. Že já už prohlédnu je, ale oni mě ne.

Zakopla jsem o lásku. Pokusila se mě zabít.
Nalezla jsem přítele. Není to přítel.
Věřila jsem v přátele. Začala jsem je ztrácet.
Doufala jsem ve známé. Nedokázali mě přesvědčit jim důvěřovat.
Měla jsem naději v cizince. Byla zcela marná.

Řekni mi proč?

Vím to, že jsem zvláštní, nezvyklá. Vím, ale že jsem taky zcela obyčejná. Vím, že přece nejsem z jiné planety a dovedu mít k lidem blízko. A přesto je tu nějaká zeď. Potom ty cihly, které po mě hodili ve spěchu. Tak mi řekni proč? Protože jestli je to zkouška, asi bych měla začít věřit ve výšiny. Tak nějak to teď totiž vypadá. A pokud se mě jen nesnažíš zlomit, abych byla silnější, tak radši nechci vědět, co dalšího se na mě chystá.

Láska vyprchala. Zemřela v den, kdy si zmateně pokrčil rameny. Po té už se neohlížím. Nikdy si jí nechtěl a mně jen ublížila. Přetrhla mě jako hada stejně tak, jako kdysi tebe. Udělal si ze mě stejného zoufalce jako ze sebe. To ti asi nikdy nebudu schopná odpustit. Že ses nedokázal poučit z vlastní minulosti.

Přítel byl zmijí na prsou. Protože ve své naivitě jsem si myslela, že jsem důležitá pro někoho, kdo se stal důležitým pro mě. Ale byla jsem jen cínovým vojáčkem do sbírky pitomců, kteří někomu krátí čas. Už ti nedokážu věřit jediné slovo, které jsi řekl. Obracím minci každý den a chci vidět oheň na tvém prahu. Ale proč se vůbec trápím? Proč se trápit pro někoho, kdo se nikdy netrápil pro mě? Ne. To nemá smysl. Shnij si ve své díře a neklepej na dveře té mojí.

Kradmo se začali ztrácet důvěrně známí lidé. Ti, o kterých jste si mysleli, že zůstanou. Nějak začali mizet, aniž by řekli jediné slovo. A už nebylo kam se obrátit pro pomoc, už nebylo, kam jít.

Ale nepřišel nikdo nový. Protože to nešlo věřit lidem kolem vás. Nešlo se otevřít těm, o kterých jste věděli, že z vás v duchu budou dělat pitomce. Šlo jen naznačit, šlo jen trochu upustit páru z hrnce. Nebyli moc, ale paradoxně někdy největší oporou. Protože alespoň na ně byl spoleh.

Pak přišli cizinci, kteří se o mě otřeli jako toulavé kočky, ale stejně jako ony, měli své záměry. A ty se mi přestali líbit po prvním zamňouknutí. Nadšená z toho, že kočka přišla, ale během chvíle vyděšená, co si nese na hřbetě. Ty krátké výtrysky radosti pohřbené hluboko do země, když jejich oči blýskly něčím, co se mi tak hnusí.

A co zůstalo?

Jakási podivná schránka. Pocit, že na svých cestách potkávám jen plevel. Pocit zmaru, pocit prázdnoty. Slzy. A jeden jediný člověk, kterému ještě věřím a bez kterého bych se složila k zemi jako upuštěné taneční šaty. Stejně krásné a půvabné, ale bez špetky opory schované někde v prachu a k čemu tam takové šaty jsou? K čemu jsem já pohřbená v prachu?

Nechci nikoho vinit, ale nezbývá mi než říct, že v ten prach jste mě uvrhli vy všichni, kteří jste jen marnili mým časem. Nevím, co jste vlastně chtěli, co jste si vlastně mysleli a nechám vás věřit té lži, že mi nic není. Dobře mě vychovali, jsem slušná a nebudu vám nadávat na veřejnosti. Ale dřív nebo později se vás zbavím. Tím si buďte jistí.

Nestojím o vaši prázdnotu a vaše řeči. Nestojím o lidi, pro které nejsem nic. Dokažte mi opak nebo vypadněte těmi dveřmi, kterými jste přišli a zavřete za sebou. Protože já zamykám a zpátky cesta nevede.

Jsem vrah. Poznala jsem zločince. Já shořím v pekle a vy v mém soukromém vězení.

Ferdinkovi / U čaje

6. listopadu 2015 v 9:40 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
"Co ti mám povídat?" Obrátila jsem se k němu s hrnkem v ruce.
Seděl vedle mě s vlahým úsměvem a klidnýma modrýma očima. "Řekni mi, co tě trápí."
"Je to na dlouhé povídání, myslíš, že to chceš slyšet?"
Pokyvoval hlavou. "Proč bych nechtěl. Občas se musíme zastavit a poslouchat. Chci to slyšet, ty bys měla mluvit. Tak mluv, ať můžu poslouchat…"
"Budeš?"
"Budu."
Zamrkala jsem a mlaskla. "Dobře."
"Co se stalo?"
"Dělo se to už dlouho." Začala jsem zvolna a zadívala se do zdi proti nám. "Víš, jednou jsem sepsala takový kus papíru. Bylo na něm napsáno, co všechno nemám dělat, když je mi zle. A to je pravidelně. Bylo to tam, ale nevím, kde ten papír je. A asi by to stejně nepomohlo, i kdybych si ho nalepila na čelo. Nikdy to nevydržím. Snažím se změnit, být lepší, ale děje se přesný opak. Jen všechno zhoršuju a nemění se nic."
"Lidé se nemění, v mnoha ohledech ne," kývl, ale trochu smutně.
"Já vím, ale asi pořád doufám."
"Myslela si, že se změní?"
"Ani ne," zavrtěla jsem hlavou, "možná trochu ano, ale spíš jsem myslela, že je jiný. Ale těžko obelhávat vlastní oči. Zvlášť, když jsem byla chvíli slepá."
"Bylo těžké, co se stalo. Já se ti nedivím," zamručel.
"O to nejde. Víc mě mrzí to, že asi nedokážeme být přátelé. A možná jsme ani nikdy nebyli. Opravdový přátelé, víš?" Zvedla jsem oči a ty se střetly s jeho. Měl pochopení, čišelo z nich.
Chvíli jsem se pohroužila do vzpomínek. Křivdím nebo ne? To netuším. To mě trápí nejvíc. Že vlastně nevím, co všechno je jisté a co si jenom myslím. Ale když opět otevřu oči a dívám se kolem sebe, mám pocit, že mám asi přece jenom pravdu. Vzpomínky mě tíží, tíží a moc. Jsou to jediné, co mě ještě brzdí. A mate.
Oddechla jsem a zaklepala na hrnek. "Je to divné. Pohádáš se s lidmi, řveš na ně, že ti nerozumí. Zavalíš ty, co poslouchají tím, že jsi v čudu. Pak počkáš dvě hodiny a zůstane ti jen hrozná bolest hlavy a ta kradmá únava. Najednou to spadne a ty už nejdeš proti zdi, nepřipadáš si nijak. Jen sedíš, piješ čaj… Vlastně nechápeš, proč jsi tak vyváděl, ale všechno má svůj důvod. Děje se to tak pokaždé. Pokaždé. Víš, co přijde. Víš, jak to skončí. Ale nic tě nezastaví udělat to zas a znovu. Jako ta písnička, kterou si pořád v duchu zpíváš. Pořád znovu."
"Otázkou je, jestli je to dobře? Co myslíš? Bylo by dobře, kdyby si to udělala jednou a pak už nikdy?"
Zahleděla jsem se do prázdna. "Bylo by to divné. Ale asi by to nebylo na škodu. Ušetřil bys lidi svých vzdechů, které stejně jednou přejdou. Stejně tím nic nevyřešíš a já se ptám na otázky, které možná ani odpověď nemají. A hlavně jich mám moc. Lidi nebaví pořád dokola špekulovat nad něčím a šťourat a rýpat. A kdybych se neptala, kdybych nešťourala, měli by mě radši. Kdyby tahle má stránka mohla odejít někam pryč, byla bych čistší. Kdybych nepotřebovala mluvit o problémech, které se pořád cyklí a těžko se řeší akcí, natož mluvou."
"Ale co pak? Lidé by se utrápili nemít s kým mluvit."
"Proto mluvím s tebou. Nejsi tu, ale jsi tu. Vlastně řešíš mé problémy. Jsi to něco, k čemu se dá mluvit, aniž by to mělo následky. Bezpečná schizofrenie." Upila jsem a protáhla ztuhlé nohy.
"Můžeš to dělat častěji, uvidíme, jestli to pomůže," zamyslel se nahlas a také upil.
"Víš, problém je v tom, že jsem v jádru hrozně hodná. Občas si vyberu nějakého člověka a hodně mu obětuju. Bohužel je to často nenávratná investice. To mě naštve a snažím se bránit svou čest tím, že se danému pokusím ublížit. Paradoxně, pokud se mi to povede - vlastně ať už povede, či nepovede - ublížím tím nejvíc sama sobě. Vím, už jsem to určitě někdy říkala. Říkám ti to proto, že je možná dobré si to opakovat, možná jsi to neslyšel."
"Hm."
"Tedy, jsem to pak za všech okolností já, kdo skončí s pláčem. Ať už si ti lidé myslí, že si pyšně vykračuju a jsem strašně spokojená. Byla bych trochu ráda, aby si to mysleli, ale asi to tak nikdy nebylo. Vlastně, napadlo mě, že jsme si možná stejně neměli nikdy co říct. Zní to divně, když jsme spolu mluvili hodiny, že?"
Krčil rameny. "No, nemusí to znamenat, že bylo co si říct. Možná byly jen dlouhé pauzy."
"Já ani nevím," vydechla jsem a hlava mi padla na stranu. Špulila jsem rty a přemýšlela. "O čem jsme spolu mluvili?"
"Různé věci."
"Aha, ano. Různé. Proč se mnou mluvil?" Tázavě jsem se obrátila na Ferdinka a trochu překvapeně složil ruce s hrnkem do klína.
"No… Asi… Nevím."
"Právě," kývla jsem.
"Byla jsi sympatická."
"To by mi mohlo lichotit."
Usmál se. "Asi se s tebou dobře povídalo, ačkoli nebylo moc o čem. Říkala jsi, že tě štve, že jsi moc mluvila. Vzpomínáš?"
"Hm, ano. Ale radši už nechci vzpomínat, co jsem všechno řekla. Mám z toho divný pocit a modlím se, aby si nic nepamatoval. Což se možná může i docela dobře splnit. Říkávám, že k němu mluví tolik lidí, že si přece jednoho pamatovat nemůže."
"Ne, jistě že ne. To by se neptal, jak se máš a cos dělala několikrát po sobě."
Padla jsem smíchy na postel a málem rozlila zbytek čaje. Naštěstí se smíchem chytil můj hrnek a podržel ho.
"Psala jsem ti to, psala jsem ti. Tak proč se, proboha, ptáš? Protože máš děravou palici, takže si ani nepamatuješ, jak moc mě tyhle stupidní otázky rozčilují." Zvedla jsem se a převzala hrnek. "Rozčilují mě, vždycky zní hrozně hloupě. Falešně. Na takové věci se ptáš, když nevíš, o čem mluvit. Na takové otázky se přátel neptáš. Hm?"
"My ne, ptáme se konkrétněji, protože naše přátele známe."
Ťukli jsme svými hrnky a teatrálně se napili.
"Ach jo, je mi zle. Nikdy jsem si nemyslela, že psychická bolest dovede fyzicky ubližovat. Ne tak. Až tenhle rok to cítím. A nějak moc často. Já ti nevím, Ferdinku. Nechci všechno řešit tak, že zapálím mosty, přestanu mluvit a budu si přát, ať se ten daný člověk vypaří a já už ho nikdy nevidím. Ale pořád nevím, jak najít tu rovnováhu mezi tím vším zlem. Jak s těmi lidmi mluvit? Nedokážu se chovat, jakože se nic nestalo. Ty věci se nezapomínají. Ironie, že radím lidem, aby se o to pokusili. Možná by to šlo. Ale to by tu nesměly být ty oči těch druhých, které se na tebe dívají zpátky."
"Vypíchnout?"
"Ha ha. Když si něco uvědomíš, něco, co se tě dotýká, něco, co tě zraní, řízne na kost… Můžeš s tím žít, ale… Měla bych asi vědět, co s tím, když se snažím radit ostatním. No tak! Co mám dělat? Jak se to dělá?"
Zmlkli jsme. Oba přemýšlející. Přeci z toho musí vést nějaká cesta. Třeba jsem ji už našla, ale pak se rázem zase zatměla. Nevyčítám možná lidem, co mi udělali. Vyčítám víc sama sobě, že jsem je nechala to udělat, že jsem byla hloupá, i když jsem to přece dávno věděla. Jen jsem se s tím nechtěla smířit.
"Říct pravdu," zamručel náhle.
Zakroutila jsem očima. "Ano. Dobře, dobrý nápad. Musíš lidem říct všechno. Říct jim, co se děje a proč si připadáš, jak si připadáš. Na druhou stranu, Ferdinku, udělala bych to. Já chtěla, ale to už jsem chtěla měsíce zpátky. Jenže to uděláš jednou, možná podruhé a pak už si připadám jako korunovaný debil. Protože pořád za někým lezu, pořád musím detailně popisovat a žvástat a doufat, že mě ten druhý nepošle někam. Že to vůbec pobere. A co hůř, že o tom bude mlčet. To je nejhorší. Když nemáš tu záruku, že ten druhý bude mlčet. A tohle místo je hrozné, je hrozné, Ferdinku! Lidé tu mluví a ty věci jdou obloukem k tobě zpátky. Všichni tu šeptají, všichni tu slintají tajemství a slova, která neměli říkat. Šíří se jako lavina. Děsí mě to. Proto se tak bojím znovu jít a něco říct. Už jsem to udělala, stálo mě to hodně a najednou vidím, že musím znova. Jenže kdo stojí o holku, co poučuje? Jo, Ferdinku, to lidi nebaví."
"Ale nezbavíš se toho."
"Ne. To ne. Když to řekneš, víš, na čem jsi. Když řeknu, co se děje, bude poslouchat. Bude vědět. Akorát se sama sebe ptám, jestli chci, aby lidi věděli. Mám pocit, že už toho někteří vědí až příliš. Někteří občas pochopí, proč se zašklebím, proč říkám, některé na omak divné věci. Kdo ví, Ferdinku, co se o mě říká. Kdo ví. Ještě, že tě mám. Alespoň můžu strávit ten čas, než se milostivě zbavím vědomí ve spánku, aby mi ti lidé nakonec začali běhat ve snech. Kde jsou ty časy, kdy to bylo plné vysvobození. Takhle se občas budím a ptám se, jestli je ještě třeba neuvidím ten den i na denním světle."
"Řekneš to?"
Pohlédla jsem do hrnku, byl už skoro prázdný. "Chtěla bych, chtěla jsem. Už týden říkám, že to ale udělám jen za předpokladu, že o to sám požádá. A do té doby s ním slovo nepromluvím. Je to trochu směšná hra, ale třeba se má budoucnost rozjasní v psaní scénářů telenovel."
"A nevyšlo to…"
"To s těma telenovelama možná vyjde. Začínám si fandit. Ovšem teď vážně - po zralé úvaze jsem došla k tomu, že bude minimálně nutné vznést námitku proti jeho způsobům. Neudělal to poprvé, že mě začal obcházet po špičkách a šuškat bokem a dělat mi tím - tentokrát rozhodně - problémy. Ale co z toho? Vyprchalo to do ztracena. Nepochopil mě a já špatně zamanévrovala. Takže černý puntík na nástěnku."
"Co bude dál?" Zněl unaveně, nejistě, snad se o mě bál. Ale já se bála o sebe taky.
"To nevím. Chci to vůbec vědět? Můj problém tkví v netrpělivosti. Když něco dlouho stojí, snažím se to řešit. To on nezná. Takže se věčně přetahujeme o lano zcela chaotickým způsobem. Možná bych mohla zase mluvit. Ticho očividně nemá smysl. Jenže se mi snadno může stát, že to on začne náhle mlčet. A pak už to bude ztracený… Prostě ztracený."
Dopila jsem poslední doušek a stále ten hrnek nechala v klíně se zamyšleným odevzdaným pohledem.
"Co s lidmi, které obviňujeme z tak podivné zrady, že je těžké ji cizím občas vůbec vysvětlit?"
"Jedno nechci, Ferdinku," otočila jsem se k němu a snad i prosila očima, "aby se na mě díval s těmi blesky v očích. Nikdy mě nic tak neděsilo jako jeho pohled, když se zlobí. Bála bych se, kdyby neodpustil, ale ironií je, že jsem to já, kdo má mnohem větší právo na to, se tvářit zle. Vím to, neříkala bych to jen tak. Taková nejsem. Ale ostatní mi to, bohužel, potvrdí. Jenže jeho zloba, je můj strach. Má zloba, je jeho zloba."
"Možná už jsme překročili ten práh, ale nemyslím, že naděje už není."
"I já doufám. Ačkoli vůbec nevím, co pak s ní. Nebudu zdravit, budu se jen usmívat. To nebolí, je to tiché. A zároveň to není to zlé mlčení. Mohli bychom se na tom dohodnout, asi to pochopí. Když se nebudu mračit, nebude si myslet nic zlého."
Pokýval hlavou. "Dělá vlastně to samé."
Usmála jsem se a přikývla. "Vlastně ano. Asi ví proč."

Užnevímkomu / My hanging tree

6. listopadu 2015 v 9:40 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
Strange things did happen here, no stranger would it be…

Co víš? Ptáš se do větru, ptáš se lidí. Ale víš vůbec kolik otázek, jsem si kdy položila já? Víš, kolik slz jsem ztratila a kolikrát jsem zemřela? Víš, kolikrát musí vstát fénix z popela, aby docela zčernalo jeho srdce a zkameněla jeho duše?
Myslíš si, že víš? Nebo nechceš vědět? Myslíš, že je jednoduché odpovědět? Řekni, přemýšlel jsi někdy nad tím? Přemýšlel jsi někdy nad tím, že se možná ptáš špatně? Že ta otázka nedává smysl? Že na ni nikdy nedostaneš odpověď? Protože to není "co", ale "proč".
Vždycky u toho skončím - chci po lidech moc. Chci po lidech, aby přemýšleli nad tím, co dělají, co udělali. Nikdy to nevyjde. Vždycky musím přijít a vysvětlovat. Nemyslíš, že jsem unavená? Nemyslíš, že si už připadám hloupě? Nemyslíš, že můžu snad už být unavená.
Jsem… Ležím a ztěžka dýchám pod zlatým sluncem a v rukou se mi všechno mění v prach. Dívám se do dálky a hledám ten jeden bod, kam mířím, ale nic tam není. Jsou tam jen nekonečné lesy. Až za obzorem, kam nedohlédnu. A když to vidím, zlomím se v kolenou a padnu. Hrudník se cuká a ruce roztřesou. Jak dlouho? Jak dlouho ještě?
Vždycky jsem věřila. Věřila, že ta dálka je blízká. Že jen musím jít, musím jít. Dál a dál. Prostě jít a nezastavovat. Ale jak můžeš věřit něčemu, co nevidíš? Jak můžeš věřit mlze nad korunami? Jak můžeš věřit slunci, které zas a znovu zapadá?
Řekni mi, není ti chladno? Už roky hledám útulek. Místo, kam se složím. Už dlouho hledám hůl, o kterou bych se opřela. Ale já se stala hadrem na té holi, holi druhých. A řekni, není ti z toho chladno? Studí mě ruce. Vždycky dávaly teplo, ale mě studí. A druzí se na mě jen dívají, jako by viděli ducha. Jako bych nebyla už docela vůbec. Jako by to byl omyl, jen stín těch stromů. Pak se otočí a řeknou, že jsem blázen.
Ještě nikdo nepřišel. Nikdo. Nikdo, kdo by mě pevně popadl a zakřičel mi do ucha, že poslouchá můj šepot, ale že musím mluvit víc nahlas. Nikdo, kdo by popadl mou bradu a držel ji tak dlouho, dokud bych nezvedla oči. Protože svět spěchá a nikdo nemá čas zastavit se a klečet tam se mnou. Proč bys vyl na měsíc s blázny, když je můžeš obejít?
Řekni mi, proč se ptáš druhých? Jestli chceš znát odpověď, proč se ptáš těch, kteří ji neznají? Copak mě neznáš? Copak jsi zapomněl? Kdo pak by mě znal líp než já sama. Kdo z nich? Hledáš na špatných místech a obcházíš mě. Řekni mi, chceš znát odpověď? Protože jestli ano, tak si pro ni přijdeš.
Ušla jsem už tisíc mil tmou. Ujdu dalších sto. Zítra, až se vzbudím, nebude tu zas nic než ten les. A já vstanu a půjdu. Ale nedokážu to zničit. Ty rybky plavoucí v tom šeru mé mysli, ty třpytící se šupiny. Každá jiná, každá stejná. Nesou matné obrazy cesty, která zarůstá trním. Cesty, kterou jsem šla. Odráží v zrcadlení minulost. Chtěla bych je pochytat. Ale nejde to. Nejde to. Kéž by všechny zemřely, kéž by přestaly vířit v kalné vodě. Protože na té cestě už nic neroste a voda je otrávená.
Srdce je jen sval a svaly bolí. Když pracují moc dlouho, když si neodpočinou. Přála bych si, abych ho mohla utišit, ukolébat spolu s těmi rybkami. Abych znovu popadla dech. Ale kdykoli se to povede, začnu se dusit. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat. Nevím už, co dělám. Nevím už, kdo jsem. A nikdy jsem nevěděla, kam jdu.
Pamatuju si ty lidi na cestě. Jejich kroky, které mě po čas provázely. Pamatuju si je všechny. Kolik z nich pamatuje ty mé? A řekni mi, slyšel si je někdy? Ty kroky. Mé kroky. Když jsem šla tvým směrem vstříc nejistotě tichého lesa. Poslouchal jsi někdy ten rytmus, v kterém pulzovala má krev? Slyšel jsi někdy ten hvizd ve větru? Nebo jsi jen šel?
Všechno se mi už slévá v jedno, jak svět točí a černá. Já nevím, kdo jsi. Věděla jsem to někdy? Jednou se stalo, že jsem kvůli tobě darovala krev. Pak už jsem si žilou nechtěla pouštět, protože proč plýtvat zlatem pro někoho, kdo jen tiše přihlíží. Začala jsem se bát sama sebe, začala jsem se bát světa. Kvůli tobě. Nikdy jsem se v tom lese tak nebála jako teď.
Vyprávěl jsi mi o tom. Jak ses jednou sám ztratil a nemohl najít cestu. Tiše jsem naslouchala a v hlavě jsem měla prázdno jako ty v očích. A když jsi mi dopověděl svůj příběh, tak začal můj. Můj příběh o tom, jak jsem se dala cestou, která vedla k propasti. Spadla jsem. Docela jako ty. Jako bych snad nedokázala sama sebe poučit z cizích chyb. Co to bylo za světlo, které mě tam vedlo? Co to bylo? Spadla jsem.
Když jsem zjistila, že žiju, začala jsem se smát. Smát se jako děcko, protože jsem tu pořád byla. Přes to všechno, pořád jsem tu byla. Zlomené údy, roztříštěná žebra, otřesená lebka. Nějak jsem přesto dokázala stát. Dívala jsem se na tu spoušť, ale stála. V tu chvíli nebylo nic víc. Byla jsem živá, co víc? Jenže jak jsem opatrně našlapovala tou roklí, došlo mi, co se vlastně stalo.
Kam jsem to šla a proč? Příběhy, které jsi vyprávěl. Slova pronesená v tichu. A klidný úsměv. Ano, ta otázka. Ta věčná otázka. Jestli se bojíš zeptat, pak vím. Proč… proč? Protože tahle otázka zněla jako zvon. Kdybych si mohla vybrat, kdybych mohla vybrat, zda střetnout se tenkrát s tvými kroky, co bych řekla? Teď po tom všem? Co bych řekla? Ano nebo ne?
Šla jsem pomalu. Začalo to bolet. Kosti zvolna srůstaly. Někdy jsem v noci nemohla spát, budila mě bolest. Byla kradmá, tupá. Nebylo to tak zlé, ale bylo to tam. Spolu se všemi těmi otázkami. Střípky se skládaly, odpovědi s nich začaly být čitelné.
"Nikdy jsi neudělala nic, čeho bys měla litovat," říkal jsi. Tak proč lituju? Proč lituju všeho? Proč mám strach? Proč kolem sebe zoufale štěkám? Proč se tak bojím?
Protože jsem postrachem sama pro sebe. Hodná dívka na cestě, tichá dívka na cestě. Možná to nevíš, ale ona jde jen s těmi, kterých si nadevše váží. Jde jen s těmi, které si vybere. Jde jen s málo lidmi. A když jde s tebou, znamená to mnohem víc, než tušíš. Protože v každém tom kroku, který udělá, je slib. Slib, který ti neřekla, ale už roky ho nosí v sobě. Že zůstane. Že tě nikdy nenechá na cestě samotného. Že za tebou bude stát, že tě chytí, až budeš padat. Protože pro ni jsi přítel. Ale řekni mi, udělal bys pro ni to samé?
Vezmeš jí za ruku, až odmítne jít dál? Potáhneš jí, až bude křičet, že ji máš nechat stát? Budeš jí držet na nohou, i když už nebude moci jít? Uděláš to pro ni, až přijde čas? Protože ona by to pro přítele udělala. Jediné slovo a vrhla by se do ohně. Jediné slovo a umlčela by davy, jen abys mohl mluvit. Jediné slovo a bude stát na tvé straně a nikdy tě nenechá, aby tě ten les utrápil. Protože jsi přítel. A ona dá přátelům vše. Protože co je víc než přátelství? Co je víc?
Co je víc, než pocit, že můžeš druhému věřit, že tě nezradí, že ti rozumí. Co je víc?
Ale ztracená v tichém lese slyšela ten hlas ve větru. Viděla odlesky v šupinách těch rybek. Udělal bys to pro ni? Udělal bys to pro přítele? Možná. Ale pro ni? Kdo je ona? Kdo je ona… To já nevím.
Myslela, že to viděla. Někde v tvých očích. Myslela, že to slyšela. Někde v tvém hlase. Jako výhonek co zakoření a každá větev se dotkne jedné ruky. Něco neviditelného, co pojí duše. Stává se to vzácně. Tak vzácně. Přece nejde to nepoznat. Ale jsi, kým jsi, máš barvu, kterou neumím pojmenovat. Nerozumím ti, nebo jsem se spletla? Já nevím. A kdybych věděla, tak mi věř, netrápilo by mě to tolik. Ale já nevím. Já nevím, kdo jsem v tvých očích, když se tam sotva vidím.
Tisíc lidí jsi potkal na své cestě, tisíc dalších, tisíc dalších a dalších tisíc. Já nevím, kdo jsem. Víš, proč to nevím? Protože jsem se ztratila v davu. A v davu já nejsem nic. Jen další člověk. Jen další milník, který mineš. A ty mě míjíš. Den co den míjíš nás všechny, jen míjíš. Ty vzácné chvíle, kdy ses zastavil, řekni, znamenaly něco? Znamenaly něco, když ses takhle zastavil u všech?
Divíš se, že chci křičet? Divíš se, když nemluvím? Divíš se, za co se divíš? Když jsem myslela, že jsem našla přítele a pak viděla, že nejsem nic. To jsem viděla. Ztracená mezi všemi těmi ostatními a chtěla jsem utéct. Vehnaly se mi slzy do očí, protože mě to páralo na kusy. Ten dav, ten dav… Co jsem já, tak co jsem? Šli jsme spolu tím tempem, jakým chodím s těmi málo lidmi, kterým tak věřím. Tak jsem věřila i tobě. Ale měla jsem? Měla jsem ti věřit? Řekla jsem ti tolik, ale měla jsem? Byla jsem jen postavou v davu, jednou z mnoha, která ti něco říkala. Jakpak by sis to mohl pamatovat? Zapomínáš? Nedivím se. Taky bych si nepamatovala, co mi řeklo tolik lidí.
Řekni mi, který je pro tebe důležitý? Který pro tebe něco znamená? Jestli mám být jen součástí davu, pak půjdu lesem sama. Říkal si, že jestli se nechci v tom lese bát, budu muset promlouvat na poutníky a nestranit se jim. Ale co to děláš? Co to děláš? Co mi to namlouváš? Křičela má mysl. Co mi to namlouváš? Já přece nepůjdu davem. Já si poutníků vážím. Raději málo, ale ať jsou mi vším a já jim. Ať se mnou jdou jen ti, kteří mi dají tolik, kolik dávám já. Ať jsme dva jako jeden.
Vyděsila jsem se, tak jsem se vyděsila. Když jsem pohlédla za tu záclonu a viděla ty davy. Davy, ke kterým promlouváš. Davy, které denně míjíš. Jak mám vědět, že si lidí vážíš, když je vážíš na kila. Jsou jenom živá hmota. Vypadají tak, když jsi s nimi. Jsem taky jenom oštítkovaný kus masa?
Lidé říkají, že jsem blázen. Že svět chodí jinak. Že nejsem v žádném lese a ty jsi jen přítelem všech. Říkají, že neví, proč se vůbec ptám na tyhle otázky. Říkají, že přece není nic, co bych měla řešit. A jestli není, pak prosím někdo přijďte a vezměte mě kolem ramen. Naslouchejte mému šepotu a donuťte mě věřit, že je to pryč. Že to odešlo. A pak mi řekněte, co mám dělat. Já už to totiž nevím. Nechci zabouchnout dveře, nedokážu s tebou mluvit jako dřív. Ne po tom, co jsem viděla. Po tom, co jsem prozřela.
Tak co? Co mám dělat? Když mě zradila vlastní víra, když má víra byla slepá, ale byla? Nebyla? Motám se v kruhu od jara do podzimu. Už tisíckrát jsem stála na stejném rozcestí, nikdy nedokázala přestat bloudit v tom kruhu. A lidé se dívají z jiného úhlu a nikdo nevidí ta slova v mých očích. Tu prosbu. Přijď a vezmi mě kolem ramen. Pevně stiskni a řekni, zašeptej: "Nech to jít."
Netrap se má drahá pro ty, co se netrápí pro tebe. Vezmi mou ruku, zahřej vlastní. Nezapomeneš, já vím. Ale povedu tě dál tam, kde najdeš klid. Povedu tě. Neboj, já tě povedu. Povedu tě na lepší dny, za sluncem, povedu tě z rokle.


Ale tenhle člověk nepřichází.

>/ En mains propres 2

6. listopadu 2015 v 9:14 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Dopotácel jsem se do kuchyně a překvapeně shledal, že snídaně je už na stole. Pořádná teplá snídaně, velký šálek… Co to má znamenat? Zmateně jsem vyběhl ze dveří bytu. V přízemí jsem slyšel hlasy a vydal jsem se instinktivně za nimi.
"Gustave," přivítal mě profesor, jakmile jsem rozrazil dveře.
Stál jsem tam v županu s vykulenýma očima, pár dní už jsem se neholil a na tu trosku se dívala bledá slečna Isabel pečlivě ustrojená s konvicí v ruce.
"Omlouvám se," polknul jsem nervózně. "Ta… ta…" Mával jsem lehce rukou kamsi vzhůru a nemohl si přijít na slovo.
"Snídaně?" doplnila mě Isabel. "Je vaše, nemáte snad rád…"
"Ne, ne. V pořádku, všechno v pořádku. Jen jsem… trochu překvapený."
"Myl jste se vůbec včera?" zeptal se profesor jakoby nic od svých ranních novin a kávy.
"Cože? Ano!"
"V kolik jste proboha přišel?"
"To nevím, pozdě," odvětil jsem a stále nervózně sledoval slečnu Isabel. Přísahal jsem, že se už musí začít smát mému zjevu, ale ta ani nehnula brvou. Uklidila nádobí, pak prošla kolem mě, jako bych tam ani nebyl, a zmizela na schodech.
"Pořád čekáte na ten dopis?" zeptal se profesor a krátce upil.
Smutně jsem svěsil hlavu. Za poslední týden jsem ho pořád vyhlížel. Pořád jsem kontroloval skrýš a ona pořád nepsala, i když byla takový kousek ode mne. Myšlenky, které začaly přicházet, byly ponuré. Ta návštěva divadla - něco se mohlo stát. Někdo ji viděl, nejen já. A profesor nebyl slepý. Do dvou dnů se zeptal, co se to se mnou děje. Řekl jsem však jen to, že čekám na dopis. To bylo všechno.
"Mám strach, profesore."
"Pošta není vždy zrovna dvakrát spolehlivá, to je normální," namítl.
"Nemám strach o ten dopis, ale o toho, kdo ho měl napsat."
Profesor se trochu zarazil. "Jak říkám - pošta. Netrapte se příteli, radši se dejte konečně do pořádku. Celý tady před slečnou rudnete, místo abyste se šel oholit a učesat. Ještě že už raději odešla, vůbec se jí nedivím."
Obávám se, že jsem v tu chvíli zrudl ještě víc a připadal si nikoli jako dospělý muž, ale malý hloupý školák. Vytratil jsem se a zamířil okamžitě do koupelny. Velice jsem pak litoval vychladlé snídaně, kterou mi slečna Isabel připravila. Jen jsem vůbec netušil, jak mohla vědět, co po ránu nejraději jím.

***

Bylo už poledne. Díval jsem se z okna do zářivého slunce, konečně oholený, a ptal se sám sebe, jestli tam mám jít. Znovu. Zase znovu. Co tam asi najdu? Seděl jsem tam včera do tmy a pak ještě déle. Nikdo. Ani hláska, šramot, jediný zvuk. Bylo tam tak prázdno, až mě jímala hrůza. A v tmách jsem viděl její tvář, jak pluje s odrazem měsíce v kalužích. Bílá jako smrt s rudou rtěnkou a černým obočím. Malá drobná Japonka s kamenným výrazem. Báli se ti, co před ní utíkali. Ale já se nebál, choval jsem k ní takovou důvěru jako k nikomu jinému. A ona věřila mně. Tak dlouho jsme si psali. A náhle ten šepot slov utichl. Nikdy jsem neměl na prsou takovou tíhu jako teď.
Zhluboka jsem se nadechl jarního vzduchu. Brzy začnou rozkvétat stromy. Ulice jsou plné teplých paprsků. Ptáci víří na větvích, štěbetají v křoví. Všechno ožívá. Ale já měl pocit, že v té nádheře, se skví neštěstí. A bál jsem se pohlédnout do tváře nehybnému tělu, skrytému cizím očím. Prosím, prosím. Řekni, že to není pravda.
V domě bylo ticho. Když jsem okno zavřel, bylo to jako ponořit se do hlubin. Topit se kdesi v kalné vodě řeky protékající kolem Notre Damu. A pak jsem zaslechl skřípění, jak někdo kdesi nade mnou posunul židli.
Slečna Isabel. Tichá, mladá, bledá. Stín v chodbách, nebo umrlčí světlo? Přesto všechno jak jsem si ji s oblibou dobíral, měl jsem jisté výčitky. Nebyl jsem k ní kdejak milý, ale ona byla. Ani necekla, když jsem ji probodával očima. Byla klidná a pokorná. Nikdy mi neublížila, tak proč jsem tak činil já?
Kim Hara. To ona mě učila. Učila mě nedívat se na lidi jen očima, ale i srdcem. A najednou jsem všechno to, co mě vštípila, dočista zapomenul. Ne, to nebylo spravedlivé. Copak může být dívka špatná, jen proto, že se mi nelíbí, co dělá - spíš nedělá v jejím případě - a jak vypadá?
Otočil jsem se a vyšel do patra.

***

Seděla za stolem a podpírala si hlavu dlaní. Dívala se do řádků plných písmen a přestávala vnímat jejich význam. Rozpíjely se jí před očima. Už tak dlouho na ně jen hleděla.
Náhle někdo zaklepal. Trhla sebou a poděšeně shodila list ze stolu na zem a prudce vstala.
"Dále!" zavolala slabě roztřeseným hlasem.
Pomalu otevřel dveře a vešel. "Dobrý den, slečno Isabel."
"Dobrý den." Sepjala ruce před sebou a žmoulala si prsty, jen aby nemusela nechat ruce prázdné podél boků.
"Omlouvám se, snad jsem vás nevyrušil," řekl velice klidným hlasem, jakým k ní nikdy nemluvil. Snad se něco stalo, možná se jí to jen zdálo, ale zněl náhle přívětivě a vlídně. Ač někde uvnitř smutně. "Zapomněl jsem. Přišel jsem vám poděkovat za tu snídani."
"To nic," kývla a krátce se usmála. "Já jen… No, vstával jste dnes později tak… Není zač."
Kývl. Stále držel jednou rukou kliku dveří a najednou mu došla slova. Rychle se však snažil vzpomenout. "Víte, napadlo mě, jestli se snad bojíte ven."
"Bojíte? Já, ne… Proč bych se bála?" odvětila nervózně.
"Jen jsem myslel, když jste v cizím městě, tak třeba proto se vám moc nechce na vzduch. A já mám čas, kdybyste chtěla, mohu vás tu provést. Stačí si říct, kdykoli. Můžu vás zavést, kam jen budete chtít. Paříž je přece krásné město."
"Já vím, já vím," usmála se, "moc krásné."
"Věřte mi, že je ještě krásnější, když se na něj nedíváte jen z okna."
"Já vím," usmála se opět nervózně a uhnula mu pohledem.
Pustil kliku a chvíli přešlapoval. "Dobrá, kdykoli budete chtít, stačí říct. Vlastně, viděla jste… Viděla jste…" Přešel k oknu a vyhlédl ven. "Tam vás moc rád zavedu, je to kousek cesty odsud, určitě se vám tam bude líbit. Věž je vidět i odsud z…"
Náhle ztichl a ona si všimla, jak se dívá na zem. Zvolna se sehnul a zdvihl shozený list papíru a překvapeně ho převracel v ruce. Byl to dopis. Jeho dopis.
Vůbec nevěděl, co si má myslet. Stále ho jen protáčel v prstech z jedné strany na druhou. Jedna plná slov a druhá prázdná. Vždy mu odepisovala na druhou stranu, neposílala nový list.
"Kde jste ho vzala?" téměř zašeptal.
Mlčela a těžce dýchala. Vyděšeně třela ruce o sebe a nemínila vydat ani hlásku. Bledla snad ještě víc, než normálně.
"Kde jste ho zatraceně vzala!" rozkřikl se. "Včera! Včera jsem ho začal psát a večer dal do obálky!"
Krapet se třásla a o krok ustoupila ke dveřím.
Došlo mu to. Praštil s listem o stůl a přešel až k ní. "Kde je? Kde je ten druhý!" řval a oči mu jiskřily.
Kypěl v ní strach a zoufalství, jen se dívala do té nekonečné modři a přála si, aby se to nikdy, nikdy nestalo. Proč? Proč teď?
Vrhnul se ke stolu a převracel šuplíky. Zakryla si oči dlaněmi a sklonila hlavu. Prosím, řekni, že to není pravda. Nech čas vyprchat, nech mě zmizet.
Vytáhl zavřenou obálku, popadl list ze stolu a vyrazil ke dveřím. Nejdřív se ale zastavil a naklonil k ní hlavu. "Řekl jsem, že si je můžete přečíst, ale řekl jsem snad, abyste brala ty nedoručené?" syčel a prskal na ní jed a ona se koutkem oka dívala na jeho rozzuřenou tvář. "Tak řekl jsem to snad?!" zařval. "Opovažte se jen dotknout mojí pošty a přísahám…"
Sekl s rukou, ve které držel dopisy, a bez toho aniž by dokončil větu, celý vzteklý vyšel ze dveří. Stála tam a třásla jako nikdy v životě. Slyšela, jak práskl dveřmi a po cestě ze schodů ještě plival z úst cosi o pitomých britských děvkách.
Dosedla na postel, dívala se do zdi a cítila, jak po její tváři stékají slzy. Horké slané slzy - tak dlouho je necítila, že málem zapomněla, co jsou vlastně zač. Připadala si cize jako v umělé schránce, zařízení bez návodu. Než spadla do duchen a uvědomila si to všechno. Pak začala skutečně plakat.

***

Profesor přišel o něco dříve, tentokrát se západem slunce, a hned se sháněl po svém hostiteli. "Gustave, dneska je nádherný den! Nechcete se projít k řece? Říkal jsem si, že by vám to prospělo. Ty zlaté vlnky na hladině, to musíte vidět. Je to jako kdyby všichni zlatníci utopili ty nejkrásnější šperky a rozzářili celou Seinu. A lidé jen tak chodí kolem v těch nekonečných paprscích, děti si hrají v parcích a všude se line ta zvláštní vůně, jež nejde vysvětlit. Plná květin, plná toho jemného větru a tepla přicházejícího z jihu spolu s racky. Gustave, to musíte vidět! To musíte cítit. Gustave?"
Vešel do jeho pracovny a ztlumil hlas. Našel ho za stolem s perem v ruce, vedle a vedle ní položené dva dopisy, jeden ještě zavřený. Nepodíval se na něj, nepozdravil.
"Gustave?"
"Dobré odpoledne," odsekl.
"Není vám něco, přišla vám odpověď?" vytušil z listů na stole.
"Ne," zavrčel. "A díky vaší milostivé známé ani nepřijde!"
Profesor překvapeně zvedl hlavu, kterou skláněl k příteli, a nejistě pokračoval. "Stalo se snad něco, Gustave?"
"Ta potvora mi krade moje dopisy, nedoručené dopisy! Čte mi mojí poštu! Co si sakra myslí ta malá mrcha!"
"Dovolte, snad nemluvíte o slečně Isabel!" vykřikl profesor popuzeně.
"O kom jiném, jestli vás zajímá víc, běžte si s ní promluvit! Třeba vám to vysvětlí. Já už neměl ani chuť, natož sílu se na něco ptát!" Rozezleně přešel k oknu a tam se zády k profesorovi zastavil.
"To se rád zeptám," odvětil profesor. "Hned za ní půjdu."
"Hodně štěstí," odsekl mu Gustav, "slyšel jsem dveře, nejspíš zbaběle utekla."
"Ona šla ven?"
"Zajímavé, že?" ušklíbl se Gustav jízlivě, ale profesor se přímo vyděsil.
Nejenom, že je venku. Právě totiž hleděl na fotografii skrytou mezi věcmi na polici. "Takže ty dopisy, komu že je píšete?" polknul nervózně.
"Komu?" nechápal Gustav. "Jak to myslíte komu? Neměl jste snad…"
"Té dámě támhle?" kývl profesor k polici.
"Ano. Profesore, uvědomujete si vůbec, co udělala? Ukradla mi ten dopis přímo ze stolu. Myslel jsem, že jsme snad zadobře, když se obtěžuje nosit mi snídani, a ona mi jen kradla poštu!"
Profesor ho ale téměř neposlouchal. "Je venku?"
"Ano."
Věděl, co mu říkala před pár dny. Že už nikam nepůjde. Že cítí, že ji našli, že už se nesmí hnout, a pokud tak učiní, už ji nikdo nikdy nenajde. Profesorem cloumala nezměrná hrůza. "Musím ji najít."
"Cože?" vybuchl Gustav.
"Stmívá se," šeptl profesor při pohledu z okna. "Je tam venku sama."
Gustav jen obracel oči vsloup. "Proboha, kam chcete jít? Mohla zmizet kamkoli!"
"Znám ji, musím ji najít."
"Profesore, tak neblázněte," uklidnil se trochu a vzal ho za ramena. "Poslyšte, stejně musím jít odeslat ty dopisy. Znám tohle město, každý jeho kout. Podívám se po ní při cestě, ano? Jistě nebude daleko. Vždyť to tu nezná, neví, kam jít." Vzal dopisy ze stolu a odcházel. "Už jste se naběhal dost, nakonec zítra večer odjíždíte - je to tak? Vyspěte se, odpočiňte si a já se po ní podívám."
Sešel schody a dveře tlumeně klaply.
Profesor stále vyděšeně stál a šeptl: "Ona sice neví, kam jít. Ale přesně ví, kudy jde."

***

Šla jsem rychle a hluboko do čela si narazila čapku. Kryla jsem svoje oči, ze kterých se bez ustání řinuly křišťálové skleněnky, ale už jsem nevzlykala. Jen jsem tichounce plápolala ulicí v kalhotách a saku, vlasy stažené do drdolu a schované, aby se nikdo nemusel otáčet.
Slunce už se nadobro ztrácelo, lampy se pomalu rozžhnuly pro noční chodce. A já čelila tmě s velkým díky. Tentokrát už bez rozmyslu jsem nechala ulice, aby mne spolkly. Odevzdala jsem svou duši městu. Na ničem už nezáleželo.
Vždy jsem měla ten pocit, že je nějaký anděl nade mnou. Že je tu vždy zeď, o kterou se můžu opřít. Něčí pevná záda, která mě kryjí. Klenba, která se ohýbá nad mou hlavou. Můj úkryt v mysli, kde na mě nikdo nemůže. Věřila jsem, že je tu vždy jeden člověk, který je se mnou, i když tisíce kilometrů daleko. A ten jediný mi dával sílu tak mocnou, že jsem dokázala cokoli.
Příliš jsem k němu za tu dobu přitíhla, že už jsem nedokázala přijmout jeho ztrátu. Vždyť jsem dovedla žít život bez něj, vždyť nikdy nebyl doopravdy se mnou. Ale stal se mi oporou - a ta se najednou zhroutila a s ní i všechno, co jsem vystavila.
Vlčí smečky našly mou stopu a má naděje právě zhasla. Na ničem už nezáleží.
Zastavila jsem se a sundala z hlavy odrbanou čepici. Noc dýchala svým chladným srdcem na mou tvář a volala mne ke svobodě. Vytrhla jsem jehlici z hlavy a šál vlasů se svezl na záda. Všechno je pryč. A já už se nechci skrývat.

***

Připozdívalo se a dávno se už setmělo. Uvažoval jsem vážně o návratu, ale slib, jež jsem dal profesorovi, mne přeci jen nutil jít dál. Vánek od řeky jako by střízlivěl mou mysl a já skoro zapomněl na křivdu, kterou mi slečna Isabel způsobila. Teď bylo přednější, že bloudila sama městem, které vůbec neznala. A ani já, ani profesor jsme nevěděli, kde vlastně je.
Začal jsem se obávat. Tahle porcelánová panenka tu mohla přijít snadno k úhoně. Stačilo zahnout do špatné čtvrti. V duchu jsem se modlil, že už dávno šla domů a já to jen netuším.
A pak jsem zaslechl hlasy odrážející se od stěn setmělých domů. Jejich tón zněl škodolibě, úlisně. Takový tón místní znali, mluvili jím ti, které je lepší potkávat pouze za dne. Ve slabém světle měsíce a vzdálené lampy rýsovaly se na dlažbě stíny tří postav. A jen jedna jediná neměla nataženou ruku vpřed.
Zády ke mně na tu dálku stál muž obklopený dvěma dalšími s čepelemi krátkých nožů v rukou. Z nedalekého průjezdu sápaly se zvědavé pařáty dalších zrůd. Chodec byl v pasti na cestě, která se zužovala k dlouhé zdi a řadě domů, mezi kterými vedly jen široké schody z kopce dolů. Těžko bude volat, těžko utíkat, když jsou v přesile. A nad tím vším se klátila kulisa temných větví stromů vyrůstajících za zdí, polykajících světlo osamělé lampy.
Byla to podívaná, jaká mě sytila tou nejtemnější hrůzou. Hustou, vlévající se do žil, mrazící do morku kosti. Zápach smrti a jedovatý smích těch oblud, které se nebály brát i životy pro pár drobných. Tak jedovatý smích, jaký jsem nikdy snad ani od takovýchhle tvorů neslyšel. A ten mi naháněl strach zdaleka největší.
A tak jsem udělal to jediné, co šlo. Vytáhl jsem z kapsy píšťalu a hlasitě hvízdl.
Ten prudký svistot je vyděsil. Byl tak přesvědčivý, že si můj obrys daleko nad nimi okamžitě spletli se strážníkem a jako zbabělé krysy prchali do svých nor. Jako o závod klopýtali uličkami a mizeli z dohledu.
Byli tak zbabělý, že já strach ztratil a hnal se dolů k postavě, která tam jako jediná zmateně zůstala. Instinktivně jsem ji popadl za loket a vlekl pryč. Za rohem byla branka vedoucí do zahrady za zdí. Byl tam kostelík a nepříliš navštěvovaný parčík. Jak jsem ho zavlekl dovnitř a ukryl za zdí, teprve jsem si řádně prohlédl jeho skloněnou hlavu a došlo mi, že jsem neviděl tak docela to, co jsem myslel.
Kdyby šlo těm dvěma jen o peníze, jistě by nejevili takové nadšení. A i já byl nakonec tak překvapený, že mě jímala jistá euforie. Vlasy spadající přes pokorně ohnutou šíji byly tak dlouhé a krásné, že mohly patřit jedině ženě. Ženě v kalhotách. Jako bych se snad mohl divit, když do Paříže zavítala ona. Své poselství šířila kdekoli se ukázala. A ta, kterou jsem stále svíral za ruku, byla možná jedna z těch, které ji následovaly.
Konečně jsem se vzpamatoval natolik, že jsem ji pustil. Byla oděná do vycházkového obleku, ale příliš jsem z něj v té tmě neviděl a poslední zbytky světla z ulice stínil závoj listí. Přesto si moje oči počaly pomalu zvykat.
"Omlouvám se za tu hrubost," poznamenal jsem pořád trochu udýchaný. "Myslím, že dámu z nesnází jsem ještě nezachraňoval."
Tu se za zdí z ulice ozvaly hlasy a oba dva jsme se přitiskli ke stěně a nevydali už ani hlásku. Slyšel jsem jen zvuk jejího dechu, jak se úlekem přitiskla blíž ke mně. V těsné blízkosti jsme tam čekali a já už věděl, že tady zůstat nemůžeme. Chytnul jsem její ruku a běžel trávou k malému kostelíku ukrytému kdesi mezi hradbou křovin.
Černý obrys budovy jsem uzřel už záhy, po pár kamenných schodech jsem spočinul u dveří a při silnějším zatlačení k mé radosti přeci jen povolily. Poslední dvě útlé svíce dohořívaly pod tělem Krista nad oltářem, a tak jsem vděčně opustil svůj doprovod a zapálil několik dalších, abych vnesl trochu světla na celou věc.
A skutečně jsem spatřil onu neznámou v jasnějších barvách. Sytě rudá záře vyrýsovala křivky na míru šitého obleku a já překvapeně zkoumal jeho eleganci a nádheru. Byl skutečně šitý pro dámu. Přísahal bych, že jsem nikdy nic takového snad ani neviděl. A přesto byl decentní, vkusný, působil jako by k ní odjakživa patřil.
Ona ale stála záměrně stranou, hlavu pořád hluboce sklopenou, abych jí neviděl do tváře a zarytě mlčela.
"Nemusíte se bát," odvětil jsem klidně. "Nejsem jako oni, já vás přece nesoudím. Nechci vám ublížit." Doufal, jsem, že jí to již došlo, ale nechovala se tak. Žmoulala sepnuté ruce před hrudí a lehounce přešlapovala.
"Tady budete v bezpečí," pokračoval jsem. "Teď nemůžete ven. Chvíli počkáme a pak vás mohu doprovodit domů. Ti, co vás potkali, už budou dávno pryč."
Ale zdálo se, že tohle slyšet nechtěla. Sedla si do lavice, loktem opřená o tu další před ní si zoufale mnula čelo.
Pomalu jsem přišel blíž a oslovil ji: "Řekněte mi, smím-li se zeptat, jaké je vaše jméno?"
Myslel jsem, že nejspíš neodpoví a zůstane ve svém zatvrzelém mlčení, ale pak se ozvalo: "A kdo jste vy, že se na něj ptáte?"
Otřásl jsem se. Ten hlas jsem znal. Zněl možná jinak, ale byl mi až příliš povědomý. Kolečka v mé hlavě se tentokrát rozběhla jako zběsilá. Ano, mohla najít první dopis na mém stole. Ale další by musela najít ve skrýši. Jak by asi tak mohla tušit, kde je? Pokud ovšem není adresátem. Pokud nemůže odpověď doručit, protože téměř nevychází z domu.
Podivné ticho ji donutilo nechat ruku klesnout a zdvihla obličej. Věděla, že mi všechno rázem došlo. Vlasy jí spadly z tváře na ramena. Už se nemohla skrývat, déle to nešlo.
Vyděšeně jsem vrtěl hlavou a těžce polykal. Nebyla to žádná Japonka, byla to jen tuna make-upu a prkna jeviště, za které se schovala. Jen kryla sama sebe před světem, který jí olizoval útlý krk a neustále ji soužil pro to, v co věřila.
Zvolna jsem usedl vedle ní a uvnitř mě se míjely všechny ty obrazy, kdy jsem ji potkával, kdy jsem s ní mluvil. Náhle jsem si vyčítal každé slovo, ale pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Jak se v té mrtvolné skořápce mohla schovávat největší osobnost, jakou jsem kdy měl tu čest poznat. Všechno, co napsala, co já napsal jí. A teď tu seděla, v očích ještě zbylé slzy, které se do nich vloudily jen a jen mou vinou.
"Haru Kim je jen přezdívka," zašeptala. "Tmavé vlasy jen paruka, tvář jen líčidla. Neměla jsem to dělat, měla jsem jednou poslechnout. Kdybych tak moc netoužila číst vaše dopisy, nic z toho by se nestalo. Byla to chyba. Velká a hloupá chyba."
Věděla to. Věděla, že nesmí, ale nedokázala odolat. Pořád jen ohrožovala sama sebe, co teprve ty kolem ní.
Zvedla se a vydala se ke dveřím. Přece nechce odejít?! Vyděšeně jsem ji chytil a věnoval jí dlouhý prosebný pohled. Ani jeden z nás to vlastně netušil, byť ona to zjistila dřív. Tenkrát, když stála v mém pokoji, tenkrát, když tak podivně hleděla na vlastní portrét. Sám bych se jistě díval dosti prazvláštně být na jejím místě. Jak se asi cítila? Nebo jsem si snad jen něco namlouval? Celou dobu jsem věřil, že nejsme jen dva lidé se jménem na obálce. Měl jsem pravdu? Jak moc? Sobecky jsem doufal, že jsem pro ni možná víc než to. Doufal jsem až přespříliš a nikdy jsem si nepřipustil, že bych se mohl také mýlit. Teprve, když stála přede mnou.
Odkudsi se ozvalo skřípnutí a oba jsme sebou poděšeně škubli.
"Musím se vrátit," vydechla a já ji pustil.
Konečně jsem začal uvažovat jasněji. Sundal jsem dlouhý slabý kabát a podal jí ho. "Nikdo si nevšimne, co máte na sobě. Nebudou se ohlížet ani ptát."
Kývla a přehodil plášť přes sebe. Nebyla vysoká, padal jí až ke kotníkům a celou ji zahalil. Až na vlasy povlávající jí kolem hlavy. Ale to už do mě zavěšená cupitala cestou, kterou střídavě vedla ona a střídavě já. Vyznala se tu až překvapivě dobře, nikdy bych to do ní neřekl. Pořád se ohlížela přes rameno a naše srdce poskakovala ve stejném nejistém rytmu, dokud jsme nevkročili do chodby a já nezabouchl vchodové dveře.
Její dech se slabě třepetal jako celé její tělo. Byla zmožená tím vším, co se stalo. Přece se ale vzpamatovala a strhla kabát ze sebe.
"Děkuju," řekla a podala mi ho zpátky. "Děkuju za všechno. Už musím jít. Je nad ránem a zítra odjíždíme."
Vyběhla tichounce schody a mě nechala dole s puklým srdcem. Nedošlo mi to. Čas utíkal jako splašený kůň a profesorův odjezd se přiblížil docela nakratičko. V podvečer měl z Paříže odjet vlak. A ona měla odjet s ním.

***

Nedokázal jsem tu noc zamhouřit oči. Klepal jsem se ve vlastní posteli celý zmučený. To přece nemůže být pravda?! Stále jsem viděl její tvář, jak mi mizí na schodech v temnou hodinu. Skoro se mi snad její oči omlouvaly a já je dávno neviděl jako předtím.
Neznámou dívku jsem si zaškatulkoval přesně tak, jak ona chtěla. Abych se o ni ani krapet nezajímal, ba co víc, já začal být dokonce hrubý nezdvořák, jak moc jsem té její lži podlehl. Hleděl jsem jenom na její zevnějšek, nesnažil se o nic víc, utíkal mi čas mezi prsty. Já hlupák!
Vstával jsem spolu s ranními ptáky. Pod očima fialové kruhy a velkou bouli na duši, která místo aby hrála všemi barvami, plnila se oblačnou černí. Zničeně jsem prohrabával vlasy a kulhal ke kuchyni. Ani na jídlo jsem chuť neměl. Spánek mě tentokrát nedokázal vyléčit.
Snad jsem doufal, že alespoň najdu profesora již vzhůru, otevřel jsem tedy dveře svého bytu, vyhlédl dolů pod schodiště a v zápětí jsem se překvapeně zarazil na vlastním prahu.
V bílé noční košili pod slabým županem se zplihlými vlasy sešla trochu váhavě poslední schod a zastavila se. Neklonila ale hlavu dolů jako já ve své smutné mrzutosti. V duchu mě stále fascinovalo, že je to ona. A já ji viděl tak, jak bych nikdy nečekal, že uvidím ženu, jakou byla. Rozespalou, neupravenou. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit.
"Dobré ráno," řekla jemně, skoro jako hudba znělo to mým uším, tím víc mě to trápilo. Nečekala však na mojí odpověď, asi tušila, že mi to nějakou chvíli zabere.
"Neměla byste ještě spát?" namítl jsem zdvořile polohlasem. "Musíte být unavená."
"Asi jako vy," odvětila a já si všiml pohledem zpod obočí zakaboněné tváře, že jí cukly koutky. "Profesor asi ještě spí, nebudu ho budit." S tím se otočila na špičce nohy a chystala se jít zpátky do podkroví.
"Můžete posnídat se mnou - když už jste vzhůru," vydechl jsem a zvedl konečně se špetkou odvahy hlavu.
"Děkuju," vydechla a já uslyšel to radostné jiskření, že nebude muset čekat na mého přítele, který dnes výjimečně trochu vyspával. Každopádně to nic neměnilo na tom, že jsme oba dva vstali až nezvykle brzo.
Trochu nesměle překročila můj práh, ale jen co vstoupila do kuchyně, na nic už nečekala a já nemohl ani nic říct. Nepustila mne ke slovu ani činům a celou snídani připravila sama, odhánějíc mě od plotny.
Když pokládala na stůl konvici s čajem, když mi servírovala jídlo, když seděla naproti mně v ještě šeré místnosti, celou tu dobu se usmívala. A když jsem přeci jen začal mluvit, vyháněla ze mě splíny. Ani nevím, co jsem to ráno pozřel, ale její zářivý úsměv, kdykoli jsem se ji snažil ze všech zbylých sil trochu pobavit, mi utkvěl v paměti nadobro.
Jak jsme tam seděli naproti sobě, nebylo ani nic lepšího, co si vůbec pamatovat.

***

Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit. Nikdy jsem si nemyslela, že ho skutečně potkám. Nikdy mě ani maličko nenapadlo, že bychom snad mohli sedět jako dvě zmoklé vrány u příliš brzké snídaně a mluvit spolu o všem, co nám zrovna cvrkne o nos.
Nikdy jsem si ani nemohla vysnít něco tak bláznivého. Protože to bylo natolik skutečné a natolik normální, že by mě to nikdy nenapadlo. A on tu přesto seděl a tak nesměle klopil oči a vůbec se nepodobal tomu muži, jakého jsem viděla za stránkami dopisů. A bylo to dobře. Protože to znamenalo, že ho vlastně pořád vůbec neznám, když v něm toho muže z dopisů nevidím.

***

"Odjíždíte v pět?" zeptal jsem se, byť velice nerad, ale co mi zbývalo.
Přikývla. "Ano, tak. Profesor jede zpátky domů."
"A vy?"
"Já… Jedu pryč," vydechla a v očích měla to zvláštní prázdno, které mě děsilo. "Jsem zvyklá cestovat," usmála se slabě, "nic jiného nedělám. Někam se vytratím. Do bezpečí, kde mě nikdo nebude hledat. Profesor má snad nějakého starého přítele, který by mi mohl zařídit ubytování na venkově, víc na jihu. Je tam prý hezky, asi to tam budete znát lépe než já."
"V pět tedy."
"Hm, to je spousta času nemyslíte?" namítla lehce a upila ze svého šálku.
Zvědavě jsem zvedl oči a chvíli ji sledoval. "Snad bychom mohli dojít alespoň k Notre Damu, ale věřím, že znáte Paříž lépe než já."
"Kéž byste měl pravdu," slabě si povzdychla. "Ale ráda bych ji konečně opravdu pořádně poznala. Alespoň trochu."
"A myslíte, že by se vám líbila katedrála ve východu slunce?"
Usmívala se nad šálkem tak, až jsem se začal smát také.

***

Když jsem vstal, jal jsem se pomalu balit, ale brzy mne zarazilo to podivné ticho. Ptáci se sotva vyklubali zpod křídel a slunce teprve vykukovalo na obzoru, ale dům byl už prázdný. Než jsem se však stihl vyděsit, našel jsem krátký vzkaz psaný její rukou, že se vrátí brzy po poledni.
Nesmírně jsem si oddechl, ač jsem už dávno upřímně doufal, že ony zvuky v chodbě z dnešní noci patřili právě jí. Snad se nic nestalo, nakonec byla mistrem v útěku od problémů.
Postavil jsem si vodu na čaj a skládal zbylé věci do kufru. Vše, co jsem mohl, jsem pro ni udělal. Teď je řada na ní. Bude se muset ještě dlouho skrývat, ale bude moci žít. Nesmí vystupovat, nesmí se ukazovat mezi lidmi tak, jak to ráda dělává. Bude to pro ni jistě hodně těžké.
Hluboce z celého svého srdce jsem však doufal, že to dokáže.

***

Těžký dým sytil beztak nepříliš příjemný vzduch vznášející se kolem peronů. Byla to však ta nejmenší oběť, jakou jsem podstoupil. Zavázal jsem se doprovodit slečnu Isabel a profesora na nádraží a dohlédnout na jejich odjezd. Složil jsem všechna zavazadla vedle vlaku a naposled se na ně zahleděl.
Nemusela mi nic říkat, věděl jsem to moc dobře. Už ji nikdy nespatřím. Přátelsky jsem se rozloučil s profesorem a pak stiskl jemně její ruku a zdvořile ji políbil na tvář. Cítil jsem však, jak se v její křehké dlani třesu. Přece jen ve mně rozkvétal hluboký stesk a těžko jsem s ním bojoval. Profesor vedle ní měl však na tváři laškovný úsměv. Moc dobře věděl, co se ve mně teď asi vaří.
Nakonec jsem se otočil a odešel. Tu krátkou chvíli, kdy jsem naposled ucítil vůni jejích vlasů, jsem měl ztratit už za pár hodin. A již teď jsem toho litoval. V nejbližší kavárně u nádražní budovy jsem si ztěžka sedl docela osamělý ke stolku a hledal v odrazu skla její tvář pod Eiffelovou věží. Na jeden podvečer stal jsem se snílkem a pořád dokola vzpomínal na jediný den, který mi byl dán k dobru.
Jediný den, který jsem mohl strávit s ní. Dívkou, která byla nade všechny krásy světa. Už nikdy jediný dopis, nikdy jediný pohled, který by mi snad mohla věnovat. Všechno končilo právě tady. A nezbylo mi už nic, než jen dík za to, že jsem prozřel dřív, než zmizela docela. Ale jak slabou útěchou mi to bylo.

***

Slunce už zapadalo, když jsem se zvedal ze židle, když jsem kráčel pařížskými ulicemi s pocitem, jako nikdy předtím. Už zítra jsem se měl probudit ve stejné prázdnotě jako dřív. Stále stejný, bez jediné známky toho, že se snad cokoli mělo kdy v mém životě udát.
Míjel jsem nádražní budovu v podivném snění a stejně tak spočinul můj zrak na lavičce u chodníku.
Sedící dívka zvedla svoji bledou tvář. Zmateně jsem se zastavil a chvíli si ji prohlížel. Vážně jsem jen nesnil? Rojila se kolem ní zlatá svatozář odlesků klonícího se slunce ve starých ulicích. Snad to byl docela nezvyklý pohled, když oblékala šaty, ale nikdy mi tak nepřišel.
"Zapomněla jsem vám zaslat odpověď na váš dopis."
Tvář mi cukala v euforii a já si ji musel krátce dlaněmi překvapeně zakrýt. Jiskry z očí se však už dávno rozletovaly na všechny strany a hloupou dětinskou radost zamilovaného blázna jsem mohl jen těžko skrývat.
Tak moc nesměle se usmála a pomalu vstala. "Snad vám nebude vadit, když ji doručím osobně."

Markéta Orlová / 2014

>/ En mains propres 1

6. listopadu 2015 v 9:13 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Na úvod: En mains propres je francouzská fráze označující v korespondenci české "do vlastních rukou". Ostatně nejde o jedinou frázi v tomto odvětví, kterou můžeme pravidelně slýchat v cizím jazyce. Zmínit můžu například mnohem běžnější par avion (letecky), recommandé (doporučeně) nebo i poste restante (zásilka nebude doručena adresátovi, ale uložena k vyzvednutí na poště).

***



Vyhlížel z tmavého průjezdu na ulici. Mezi vousy se mu rty kroutily v jisté nelibosti. Přitisknutá ke zdi jsem jen poslouchala, zda neuslyším kroky na dlažbě. Můj dech zvolna zpomaloval.
"Ale kam?" zeptala jsem se a on se otočil přes rameno.
"Mám jednoho známého," řekl a opět se zadíval do tmy, "nějakou dobu tam snad budete moci zůstat - než si sedne prach."
"Jistě," ušklíbla jsem se. "A co mu řeknete?"
Chvíli mlčel a pak jsem uslyšela, jak se slabě uchechtl. "Pravdu určitě ne."
Musela jsem se usmát. "Běžte hlavní třídou, znám cestu mezi domy."
"Potkáme se u řeky," kývl. "Seženu dročku."
Nečekala jsem už na nic a ukrytá ve stínu zdí jsem se vytratila.

***
"Gustave, jak dlouho jsem vás už neviděl!" nadšeně mě zdravil profesor, jen co jsem otevřel dveře, a já mu zdvořile potřásl rukou.
Měl pravdu - dlouho. Byl to úžasný muž, a čím déle tomu bylo, co jsem ukončil svá studia, tím radši jsem s ním trávil čas. Stali se z nás rovnocenní lidé nesvázaní univerzitními zvyklostmi a já měl někdy dojem, že on mě uznává stejně jako já jeho. Snažil jsem se na to nemyslet, neboť jsem k němu choval stále nesmírně velikou úctu a nezdálo se mi, že já si něco takového ve svých letech zasloužím od něj.
"To je neteř mého dobrého přítele, slečna Isabel," pokývl ke štíhlounké pobledlé dívce po svém boku. Na denním světle se mi zdála doslova jako průsvitná. Měla jen obyčejné šaty navlečené na spíše chlapeckou postavu a vlasy popelavé brunety stažené do formálního drdolu jí také na půvabu příliš nepřidaly.
"Velice mě těší," sklonil jsem se a lehce jí políbil ruku. "Vezmu vám zavazadla, jestli dovolíte."
"Gentlemana, aby dnes pohledal, drahý Gustave," usmíval se profesor potěšeně. "Kolikrát jen jsem to už vychvaloval výchovu vašich rodičů."
Profesor takhle skutečně básnil s oblibou, a přesto mu nebylo vůbec divné, že jsem se o nich nikdy nezmínil. Asi by se hodně podivil, pokud by mi vůbec věřil. Všechnu tu výchovu jsem si vypěstoval víceméně sám.
"Provedu vás," kývl jsem do nitra chodby a vedl je dál. "Dole je volný malý byt, bohužel jen s jednou ložnicí. Druhá je až v podkroví."
Profesor se už nadechoval, ale slečna Isabel ho předběhla: "Ta mi úplně postačí, děkuji."
Měla tlumený slabý hlas s tím velice kulantním tónem, jaký staré Angličanky vytrvale učí své dcery. A čím déle jsem se na ni díval, tím víc mi připadala jako těžce nemocná. Přinejmenším chudokrevná.
"Domácího nemáte?" podotkl profesor. "Takový velký dům, vážně jste na něj sám?"
"Koupil jsem ho před časem, hlavně kvůli poloze. Tak velký zase není a ostatně příliš malých bytů vhodných pro mě tu není." Došel jsem ke dveřím pod schody a odemkl. "A pak mám rád klid na výzkum, čemuž někdo jako vy bude jistě rozumět."
"Zcela," přisvědčil profesor, jak mě míjel s kufrem mezi panty.
Obrátil jsem se na Isabel a snaživě se na její mrtvolnou tvář pousmál. "Dovolte, abych vás doprovodil, slečno." Popadl jsem všechna její zavazadla a doufal, že už v prvním patře nebudu funět jak stoletý buldok.
Slečna Isabel mě následovala pomalým rozvážným krokem a já přísahal, že kdyby mi jediný kufřík upadl a skutálel se jí pod nohy, rozsype se na místě jako skleněná váza, kterou tak připomínala. Postavil jsem všechnu bagáž před dveře a otevřel nevelkou šerou místnost. Tichounce poděkovala a já se s povděkem vrátil k profesorovi.
Jen jsem seklusal schody, upoutalo můj sluch jemné cinkání. Okamžitě jsem se rozpomněl a vběhl do bytu.
"Profesore, velice se omlouvám!" zhrozil jsem se nad stolem, kde stála jakási podivná konstrukce.
Ten si mě ale vůbec nevšímal, mručel cosi o tom, že je vše v pořádku a zamyšleně si výtvor prohlížel. "Působivé, vy jste byl vždycky talent, Gustave. Máte zajisté u sebe i nějaké rozpracované výkresy. Musíte mi všechno ukázat! Však vy víte, jak jsem vašimi pracemi vždy ohromen. To mi nemůžete odepřít."
"Ale ne," brumlal jsem nejistě a sklízel svůj malý včerejší experiment. "Navrhl jste tolik úchvatných staveb, že se mám pořád co učit. Moje konstrukce jsou jen podivné výplody mé mladické nerozvážnosti."
"A přesně to svět potřebuje, příteli - tu mladickou nerozvážnost. Té já říkám inovace. To je hnací motor! Jednou budeme stavět kilometrové mosty a domy rostoucí až do nebe… A jak vidím, ani zájem o fyzikální jevy u vás vůbec neopadá. To je dobře, moc dobře! Fyzika je naše spojenkyně," rokoval a bloumal kuchyní, hledíc přitom zamyšleně z okna, "když ji ovládnete, svět vám bude ležet u nohou. Je to náš způsob jak ohromit. Hrajeme hru s živly a marně, leč chceme vyhrávat."
Jen jsem vesele vrtěl hlavou. Profesor se rád ztrácel v myšlenkách, byl pro mě víc umělcem než pouhým architektem - stavitelem, jak ho viděli prostí lidé.
"Jak dlouho zůstanete?"
Profesor sepjal ruce před tváří a zamyšleně stáhl rty. "Budu tu s vámi velice rád, nicméně dlouho mě tu trpět nemusíte. Přednáším dvouměsíční kurz na univerzitě a pak se vracím."
"A slečna Isabel?"
"Ta pojede se mnou," odvětil hbitě. "Toužila po tom… aby krátce vycestovala. Ehm… tedy… nabídl jsem jí prázdniny v Paříži, to je samo sebou neodolatelné. A pak… a pak její matka si přeje, aby se jí trochu zažil jazyk. Víte, učí se."
Tahal slova jako by hledal zajíce v klobouku. "Aha, slečna je tedy Angličanka, jak jsem se domníval?"
"No ano, jako já."
"Ale jděte, profesore," ušklíbl jsem se. "Kolik anglického ve vás zůstalo? Máte plynulejší řeč než já."
"Říká člověk, který se tu narodil. Ó, Gustave, to byste mi opravdu příliš lichotil."
Nechal jsem to být, ale stejně tak bych se s ním byl schopen pohádat. Měl brilantní výslovnost a slovní zásobu jako takovou. Sám psal ve volných chvílích poezii.
"A den je pryč," povzdechl si profesor při pohledu ven. Ruku zlehka položenou na parapetu s tváří, která se mu odrážela naproti v okenní tabulce. "Děkuji za tak vřelé uvítání," obrátil se zpět ke mně, "zítra budu vstávat časně, ale to vy jistě také."
"Slečna Isabel má už nějaký program?" zajímal jsem se a v duchu viděl tu mrtvolnou postavu, jak bloudí ulicemi rozkvétající Paříže. Zvláštní.
"Ach… Ano, určitě," nacházel profesor však jen velice nejistá slova. "Příliš jsem se nevyptával."
Popřáli jsme si už jen hezký večer a já odešel do patra. Z ložnice v podkroví se ozývaly slabé kroky z nedovřených dveří, ale už jsem nechtěl svého hosta rušit a odebral jsem se do svého bytu.
Venku se zvolna šeřilo a já ještě chvíli sledoval odcházející slunce. Ze stolku jsem zvedl dopis. Přinesl ho mnou najatý poslíček dnes ráno. Tak přece odepsala. Opatrně jsem ho otevřel a dal se do čtení. Začínala opět citátem, znala tolik děl, až jsem se sám nutil k většímu zájmu o literaturu.
"… snad to nebyla otázka práva žen, čehož jste se nesměle dotkl, drahý příteli. O tom bychom mohli mluvit dlouhé roky, raději to tedy vynechám. Ostatně však víte, jak se k této otázce stavím. V čem je žena menším člověkem než muž? Úsměvné, jak někteří namítají, že její krása je výměnou za prostou mysl. Snad to bylo nakonec i moudré rozhodnutí ženu tímto utlačovat. Jak by si asi muži připadali, kdyby zjistili, že moudrost může být i krásná?"
Její slova mě nikdy nepřestávala bavit a ani teď jsem se nemohl ubránit úsměvu. Kolikátý večer jsem hltal každé písmeno a pořád neměl dost. Přestal jsem počítat. Uvelebil jsem se do křesla a v duchu viděl její tvář. Krásná moudrost. Ano, musela být krásná, překrásná. Mohl jsem si to teď ale jenom představovat.

***

Jak čas ubíhal, cítila jsem, jak se pulz mé krve klidní. Pohlazen jemnou rukou závětří, kam jsem se ukryla. Tak dlouho už jsem neuléhala s pocitem, že nemusím brzo vstávat a běžet dál. Brzo mě to také začalo nudit, avšak kdykoli jsem položila dlaň na hruď a pravidelný tlukot se o ní opřel celou svou vahou, věděla jsem, že to není žádné utrpení. Naopak.
Poslední dny se staly věčným útěkem z cizích pastí a nástrah. Někdo se rozhodl, že musím mlčet. Už tolikrát mě pronásledovali, ale nikdy takhle. A konečně jsem mohla spočinout. Daleko od chaosu a zmatení, daleko od zlých myšlenek a jazyků. Svoboda vykoupená mým mlčením.
Otevřela jsem obálku a dala se do čtení. Odpověděl mi tentokrát velice rychle. Dopisy jsem posílala na mrtvé schránky a nechávala mé lidi, aby je vybírali. V každém městě, v každé zemi - všude jsem je měla, jen a jen kvůli němu. Ale tentokrát jsem si pro jeho psaní došla sama.
Najednou jsem mohla. A ten pocit byl úžasný, když jsem schovávala obálku a přitom se nemusela stále ohlížet.

***

"Krásná, nádherná, malebná… Jak jí říkáte, příteli? Řekněte, co se k ní hodí?"
Profesor v teatrálních gestech div nepoletoval místností. Můj strach z toho, že jeho návštěva snad naruší klid v domě, byla značně neoprávněná. Celý den byl pryč a bloumal ulicemi. Z večera se pak vracel - pokaždé se stejným nadšením.
"Každý jí říká jinak. Já sám viděl spoustu koutů světa. Mnoho míst si mě získalo, byť rozumím tomu, že vy jste všechny své sympatie ponechal zde," odvětil jsem mu a natáhl se po své sklence.
"Vyměnil bych si s vámi dům, Gustave. A rád!" zasnil se profesor. "Nu a vidíte, už je skoro čas večeře."
"Znám skvělou restauraci kousek odsud. Byl bych špatný hostitel, kdybych vás a slečnu nepozval," nabídl jsem se pohotově.
"Obávám se," kroutil se profesor, "že slečna Isabel asi zůstane… Ehm… nebylo jí příliš dobře, snad se ještě zotavuje. Však znáte ty choulostivé ženy. Každou změnu prostředí musí strávit."
Nenamítal bych, kdyby to už nebylo tak nesmírně dlouho od jejich příjezdu. "Mohl bych jí trochu provést po městě, třeba se osmělí. Říkal jste, že si chce procvičit jazyk."
"Jazyk?" podivil se profesor a chvíli zaraženě přemítal. "No ovšem, jazyk. Ovšem, ovšem… Ale to nám ten čas letí! To abychom už šli, že?" Vyskočil na nohy a vydal se ven na chodbu. Už z patra vyhlížel svůj kabát na věšáku.
Raději jsem ho mlčky následoval a slečnu Isabel ponechal na zbytek dne stranou naší konverzace. Když jsem scházel schody, přeci jen jsem ale ještě krátce vzhlédl. Měl jsem dojem, že mě z patra ve tmě sleduje. Cestou z domu jsem se ale přemluvil, že to byl jen přelud.

***

Byly to už dva týdny, co profesor přijel, a zdálo se, že konečně zcela zapomněl na trable své domoviny a začal si užívat půvabu svého oblíbeného kousku světa. I poněkud narychlo uspořádaný kurz ho naplňoval nezměrným nadšením - každý večer v křesle mé pracovny rokoval o svých nadaných studentech. Jen slečna Isabel stále seděla na posteli ve svém podkrovním pokoji a odmítala se hnout. Nebyl jediný den, abych ji viděl odejít nebo přijít vchodovými dveřmi. Její povadlá tvář si očividně vystačila s jedinou místností. Navíc nebyla příliš mluvná a často se zamykala s tím, že jí není dobře.
Chtěl jsem se zmínit profesorovi. Zeptat se, zda skutečně něčím netrpí, což bylo beztak očividné. Ale neměl jsem tu drzost a profesor málokdy zavedl hovor jejím směrem. Jako by tu ani nebyla. A občas jsem skutečně tento dojem měl.
Mezitím dorazil další dopis. Přicházely teď sotva po pár dnech. Odpovídala najednou velice rychle. Musela být velice blízko. Stále jsem čekal, zda mě pozve na vystoupení. Ale to asi bylo pouze zbožné přání. Viděl jsem její show na pracovní cestě v Indii. A pak znova, kdykoli to šlo. Žila v ústraní a přesto na prknech v záři světel. Věčně utíkala a věčně jí něco hrozilo. Pro mě byla však nejobdivuhodnější ženou na světě. Byla stejně strhující jako představení, které vozila s sebou.
Probral jsem se ze sna. Co na tom. Když jsem ji mohl vidět, stála vždy na jevišti a já byl jen prostý divák. Jakmile zhasla světla, ona zmizela a její ladné pohyby a krásný hlas a neznámá tvář skrytá pod líčidly s ní. Její dopisy však říkaly mnohem víc. Řádky psané její rukou byly pro mě větší odměnou, než možnost ji zase spatřit.

***

Natáhla jsem si kalhoty a sedla pod zatažené okno. Nohy jsem poskládala tak, jak mě to učili na východě, a zavřela jsem oči. Tolik mi toho dali, tolik jsem si vzala. Hluboké nádechy mi plnily hruď a já tiše přemítala.
Začínala jsem litovat ztráty pohybu. Ve starých divadelních sálech bylo tolik místa a jenom pro vás. Nekonečný prostor k hnutí a kdykoli soubor nacvičoval, vnímala jsem všechnu tu svobodu, kdy jsem mohla tančit, inscenovat souboje, když se nade mnou houpali artisti na visuté hrazdě.
Bylo to něco, co přejala a přece sama vymyslela. Ženy a muži, všechny rasy i národnosti rovnocenné v jednom velkém představení, kde každý vydá sám ze sebe jen to nejlepší. Otroci i uprchlíci, matky i samotářští vyhnanci. Soubor byl v každé zemi, v každém městě jiný. Lidé přicházeli a odcházeli, někdy pro jedinou noc, jedinou možnost být tam. Pro ten pocit byli ochotni riskovat i život. Každý, kdo se s ní zapletl, byl okamžitě v nebezpečí. A proto cestovala - celý svět tam a zpátky.
Za nocí brala do ruky meč a brázdila s ním vzduch v teatrálních gestech v umělém světle. Bez jediného slova předávala lidem ochotným naslouchat toto poselství. Když viděli ty, jež tak urputně zavrhovali, v roli krásných umělců, pak procitli. Jímala je nejistota toho, že ti nižší byli najednou lepší než oni. Předváděli nadlidské kousky v jejím cirkuse a oni jen žasli s tupými výrazy. Noc co noc.
Jenže někteří - mnozí - stále nedokázali přenést přes srdce nic z toho. Každý, kdo se odlišoval od jejich ideálů správného člověka, byl špatný. Žena navlečená do nohavic kacířka a černí muži jen opice. A ti, co nesouhlasili, šli proti jejich Bohu. Kam se poděla jeho milosrdnost a láska, když vzali oni do ruky Písmo svaté?
A pak tu byl on. Otevřela další obálku. Muž, který se ženou, co nosí kalhoty, diskutoval. A místo, aby ji urážel, vymýšlel jen další superlativy. Tolik dopisů, co napsal, tolik stránek, které si vyměnili.
"Následoval bych vás slepě i do pekel, kde by vás nejraději viděli. Bez vás by byl svět pustou pouští zavilé vetchosti a zastaralých myšlenek mechem obrostlých filozofů…"
Vzala jsem do ruky pero a začala psát.
"Ale vy nejste slepý."

***

Dveře slabě skříply a vyklouzla z nich dívčí postava. Tichounce sbíhala schody, i když v domě už nikdo dávno nebyl. Alespoň se tak zdálo. Poslouchala to podivné švitoření, praskání trámů. Poté, co naposledy klaply dveře, dlouho se nic hlasitého neozvalo. Všichni odešli. Alespoň tak smýšlela.
Už byla v patře, když se krátce poděšeně zastavila a otočila. To neměla dělat. Dveře po jejím boku byly dokořán otevřené a on stál u stolu nad rozvinutým plánem, špalíček tužky za uchem a dlouze si ji prohlížel ledovýma očima. Celou dobu čekal, až její kroky dojdou až sem.
"Vy také vyjdete na boží světlo, slečno Isabel? Neskrývám překvapení." Sklonil hlavu zpět k plánům a pokračoval: "Profesor Abbot říkal, že jste toužila po procvičení své Francouzštiny. Zatím se spíš zdá, že absolvujete neúspěšný ozdravný pobyt."
"Mluvím s vámi Francouzsky," namítla stručně svým tlumeným hlasem.
"A zdá se, že vaše Francouzština není nejhorší," zamručel s jistou samolibostí, aniž by zvedl chladně modrý zrak od desky stolu.
Ona se jen protivně ušklíbala. Mluvila už několik let plynně a bez přízvuku.
"Raději už běžte, nemám rád, když jsem při práci rozptylován." Tím ukončil jejich skromný rozhovor.
Ani se na ni nepodíval, a tak se ani nemínila obtěžovat pozdravem. Sešla dolů a vyběhla s prásknutím dveří na ulici.

***

"Tohle nemůžete dělat!" vykřikl, ale pak se slabým třesem v rukou rozhlížel, jako by se bál, že nás někdo zaslechl.
"Nevydržím tady… jen tak…" Tiše jsem cedila svoje slova přes zuby.
"Chrání vás to! Když se nikde neukážete, nikdo o vás nebudete vědět. Takhle to funguje. Jen vás chci chránit, když už vás mám mít na starosti." Popadl se za čelo a procházel sem a tam po místnosti. "Už jenom to, že to dělám. Jsem dočista blázen. Ohrožuju možná vlastní život."
"Možná," kývla jsem, "ale na to jsem dost daleko. Nenajdou mě. Vím, že to umí, ale jen stopují mou show. Nic víc. S nikým jsem nemluvila. Nemají mě už jak vyčmuchat."
Na chvíli se zastavil a díval se z okna do změti křivolakých střech. "Co budete dělat potom? Přemýšlela jste nad tím? Vím, že nedokážete zůstat jen nečinně sedět na místě, ale jestli se hnete a oni to zjistí, už bych vám možná nemusel pomoct nikdo."
Měl pravdu. Stačila malá chyba a mohla být má poslední. Už příliš dlouho jsem to dělala. Možná to nebude jen o měsíci nebo dvou. Možná budu čekat roky, než zapomenou. Ale to nevydržím. Nedokážu to.
"Musela bych utéct a žít někde, kde… Kde budu jen já sama. Dům někde mezi poli, žádní sousedé. Nemám jinou možnost. A i tak bych mohla něco provést."
"Jste jako vítr, proč vás vůbec zavírám do klece, když má oka?" povzdychl si. "Utečete odkudkoli. Copak se neumíte poučit? Na chvíli se musíte zastavit." Přešel k mé posteli a usadil se vedle mě. "Mohl bych vám snad ještě pomoct. Najít místo, kde byste mohla zůstat…"
"Ne, to ne. Už jste udělal dost a za to vám děkuju. Zbytek musím zvládnout sama."

***

Profesor se unaveně vybelhal z ložnice a pracně se ještě snažil dostat do županu. Včera to přeci jen trochu přehnal, nejen s vínem. Hodiny chtěl mermomocí minout, ale beztak věděl, že na lekci přijde nejspíš pozdě. O to větší překvapení to bylo, když našel Isabel, jak prostírá stůl.
"Od kdy mi děláte snídaně?" podivil se a pomalu usedl.
"Nejdete dnes pozdě?"
"Ano, to jdu. Zatraceně!"
"Venku na vás čeká dročka, když nebudete otálet, ještě to stihnete."
Nechápavě kroutil hlavou a natáhl se pro lžíci. Pak mu to došlo. Nebude dlouho trvat a začne v domě i uklízet. Ale na škodu by to nebylo.
"Jste moc milá a hodná. Takovou vás člověk obvykle nepozná."
"Jen když má příležitost," šeptla a chystala se odejít.
"Tak mu ji dejte," zavolal za ní ještě. Otočila se a čekala na vysvětlení. Profesor jen kývl ke stropu.
"Nestojí o ni. Je to odporný chladný bastard. Promiňte mi ten výraz."
"Neznáte ho - tímhle mu křivdíte!" napomenul ji s šálkem v ruce.
Sekla hlavou a vyběhla na shody. On ji také neznal, nevěděl o ní nic a byl poslední, kdo by snad vědět chtěl. Pan inženýr s pravítkem. Proč by ho měla taky zajímat nějaká obyčejná holka.
"Šel už do práce?" volal na ni ještě od stolu. "Mohla byste být tak laskavá a vyřídit mu, až se vrátí, že jsem zamluvil ty lístky na zítřejší večer do divadla?"
"Jistě," odvětila jen a zmizela v patře.

***

Vrátil jsem se už skoro v podvečer, ale jak jsem správně odhadl, profesor ještě nepřišel a jistě stráví celý zbytek dne v ulicích. Město už obklopila ta kořeněná jarní vůně, smísená s prvními květinami, vlahým větrem a tlejícím listím. Profesor byl z nás všech nejrozumnější - proč v tak nádherné době vůbec chodit domů?
Otevřel jsem okna dokořán a pokusil se udělat alespoň trochu pořádek ve věcech na stole. Přehazoval jsem role papíru sem a tam, třídil tužky a v tom zapálení jsem úplně přeslechl kroky mezi dveřmi.
"Ehm… Promiňte, jestli ruším. Jen - profesor přijde asi pozdě a chtěl, abych vám vyřídila, že zamluvil lístky do divadla."
Hleděl jsem na ni trochu překvapeně. Měla měkčí hlas, jak se snažila zdvořile upoutat mou pozornost a ve světle oranžového slunce proplétajícího se mezi roztaženými záclonami vypadala i o něco živěji než obvykle.
"Na zítřejší večer, říkal na zítřejší večer," dodala v zápětí. Snad si na chvíli myslela, že nevím, o čem mluví.
"Jistě, děkuji. To je vše?"
Slabě pokývala hlavou.
Odvrátil jsem se s tím, že nejspíš odejde, ale pak jsem si uvědomil, že stále stojí na místě a na něco se dívá. Stálo to na desce stolu. Jak jsem přendával věci, jiné téměř zapomenuté najednou prokoukly.
Ona sama si asi ani neuvědomila, že už tam notnou chvíli nehybně postává, protože jakmile jsem přišel blíž, poděšeně sebou škubla a už už hledala cestu pryč.
"To je Kim Hara," odvětil jsem a vzal malou zarámovanou fotku, která ji tak zaujala. "Je to kostým geishy - to, co obléká. Japonská tradice. Ale ne, že by geishou skutečně byla."
Podal jsem jí rámeček a ona ho opatrně převzala. Dívala se na něj velice zvláštně.
"Je to umělkyně."
"Vaše oblíbená?" zeptala se a obrátila se ke mně.
"Velice," usmál jsem se. "Moje a spousty dalších vzdělaných lidí. Naneštěstí je také dost těch, kteří by její hlavu rádi viděli na špalku."
"Proč? Copak… něco provedla?"
"Má příliš pokrokové názory. Někteří lidé je špatně přijímají. Někteří je nechtějí ani slyšet. Já je poslouchám rád." Vzal jsem jí fotografii z rukou, ale nedokázal jsem ji jen tak odložit. Kim Hara. Uvidím ji ještě někdy?
"No, názory nejsou tak nebezpečné…"
"Dokud se je nesnažíte praktikovat," opáčil jsem a vrátil fotku na své místo. "Ostatně, jestli vás zajímají, můžete si je přečíst. Vedu s ní listovní konverzaci - jistě, je soukromá, ale názory jsou přeci veřejné. Tak proč byste si ji nemohla přečíst? Stačí říct, jestli si chcete rozšířit obzory, rád vám ty dopisy půjčím."
Opět jen souhlasně, ale slabě vrtěla hlavou a místo na mě se dívala spíš do země, jak u ní bylo zvykem. "Děkuju za nabídku. Já… asi bych měla jít."
"Jestli spěcháte…" poznamenal jsem lehce kysele a ona stejně tiše jako přišla i odešla.
Vrátila se k sobě do pokoje. Kam jinam. Jsem sám zvědavý, kdy mi někdo konečně řekne, že je od přírody světloplachá.

***

Už po několikáté jsem otevřela skříň, abych ji v zápětí zavřela. Přemýšlela jsem o útěku, což bylo paradoxní, neboť jsem nebyla v žádném vězení. Mohla jsem kdykoli odejít. Mohla… Ale ne, nemohla jsem. Pokud jsem chtěla být v bezpečí.
Usadila jsem se na své místo pod oknem, v ruce žmoulala jeho dopis. Jediný člověk, který mě bez výjimky vyslechl. Jediný člověk, pro kterého jsem kdy něco doopravdy znamenala.
Rozevřela jsem list a četla náhodná slova.
Jak je mohl napsat? Pro mě? Jak mohl, když celý svět jde proti? Co se stane, když neodpovím? Bude se strachovat? Co se stane?
Cítila jsem ševelení ve větru. Někdo čmuchal u mých dveří. Někdo mě tiše míjel a sledoval zpoza rohů. Znala jsem ten pocit. Někde tu byli, tušili, že jsem tu i já. Nikdy jsem nevěděla, kdo je to. Ale vždy jsem o nich věděla dřív, než jsem je spatřila.
Nějak se jim podařilo zjistit, jakým směrem jsem se vydala. Nebo to byla jen naivní představa? Co když tu nikdo není? Jak to proboha mohli zjistit?
Protože to nezjistili oni. No jistě, vzduch se chvěl, ale ne kvůli těm, kteří po mě šli, ale kvůli těm, kteří mě hledali, kteří toužili mě vidět. Nebyla jsem tu poprvé a oni nezapomínají. To ševelení nejde z podsvětí, ale šíří se chátrou. Lidé, kteří mi pomohli, šíří moje slovo. A to je nebezpečnější než já sama.
Už nemůžu vyjít ven. Měl pravdu. Už nemůžu. Tak alespoň dnes, nech mě dnes naposled a já přestanu.

***

"Rád jsem vás poznal, madmoiselle," usmíval jsem se v slabé křeči a radostně se nechal vysvobodit zvonkem, který mě a profesora zval do lože. Ten se však zdál poněkud rozesmutněn, že musel vlídné dámy opustit. Exotický Angličan jim očividně i ve svých letech uhranul.
"Paříž je krásná od špiček bot až po sponu ve vlasech," zatrylkoval profesor rozverně, "a vy se - nemohl jsem si nevšimnout - tváříte jak kakabus. Nedivím se, že jste i v tak velkém domě stále sám, příteli."
Tuhle poznámku jsem raději nekomentoval. O krásné ženy tu snad velká nouze nebyla, našly by se i některé charakterově a inteligenčně na výši, ale já zkrátka necítil nikde uvnitř sebemenší pud, který by mě vehnal do jejich náruče. A na rozdíl od technických záležitostí jsem se tuto věc nesnažil vysvětlit. Pokud to ovšem vůbec šlo.
Profesor ještě nadšeně pokynul pár novým známým, než se v sále stihlo zešeřit a hra začala. Byla to jedna z těch důvtipnějších komedií, která mě nikdy nezklamala. Na chvíli jsem si mohl oddechnout od práce, pohodlně se uvelebit a pro jednou příliš nemyslet. Bylo to osvěžující.
"Měl jsem dojem, že jsem viděl kolegu s rodinou," vytrhl mě z mého snění profesorův hlas.
"Cože?" Překvapeně jsem trhnul hlavou.
"Někde tam vpravo," mrmlal a zase ztichnul.
Otočil jsem hlavu, ale vůbec jsem netušil, kam se mám vlastně dívat, natož koho hledat. Možná proto jsem to spatřil.
V jedné z loží seděla osamocená postava. Viděl jsem jen tmavou siluetu, ale ne tak docela tmavou. I v hlubokém šeru bylo ještě možné vidět, že ta postava má jasně bílý oblek, ale nějakého méně obvyklého střihu. Obličej jsem neviděl, jen rysy v protisvětle kryté vlasy padajícími k ramenům.
V tom překvapení jsem prudce vstal a býval bych snad i málem vykřikl. Profesor mě okamžitě popadl za paži a silně zatáhl. Uvědomil jsem si, co to vlastně dělám a s žuchnutím jsem dosedl zpátky na své místo.
"Co to vyvádíte?" vybafl na mě profesor snaživě šeptavým hlasem. "To jste viděl ducha?"
"Asi ano," zamručel jsem zmateně a nemohl odtrhnout oči od vzdáleného bodu. Černé lesklé vlasy se tam stále slabě vlnily kdykoli se stín pohnul. To není možné! Není to možné!
Jakmile začala přestávka, vyřítil jsem se z lože, ale hned za dveřmi mě zastavila skupinka dam a profesor, chytíc mě za kabátec, držel mě u nich jako svou kulisu. Když se rozloučili, trhnul se mnou do výklenku a popuzeně šeptal: "Kam to proboha pořád letíte?"
"Je tady," vydechl jsem.
"Kdo?" nechápal profesor a pořád mi svíral loket.
Ale to už jsem nedořekl. S tvrdým polknutím jsem se obrátil směrem, kde byl na ochozu vstup do oné lóže. Když se někdo dozví, že je tady, co se asi stane? Byl jsem tak překvapený, nadšený, že jsem na to vůbec nepomyslel. I když jsem tak moc chtěl, nemohl jsem tam jít a nemohl jsem ani nic říct. Ublížil bych tím, možná i hůř.
"Tak kdo?" naléhal profesor.
"Nikdo."
"Gustave, vy jste dnes večer celý zmatený," spílal mi, "doufal jsem, že vás ta hra přivede na jiné myšlenky. Pojďte, rád bych si ještě s někým promluvil, než přestávka skončí."
Táhl mě za sebou jako kus hadru a já měl oči stále nalepené tam, kde jsem tušil, že asi je. A někde uvnitř mi to rvalo srdce na kusy. Proč? Tak blízko, blizoučko. Jen vidět, jen chvíli mluvit a to by mi stačilo. Tak moc jsem si to celý život přál. Kim Hara je tady a já pro její vlastní dobro musím dělat, že tu nikdy nebyla.

***

Když hra skončila, vyběhl jsem ven. Zoufale jsem ji hledal v davu, ale byla už jistě dávno pryč. Neposlouchal jsem profesora, jak mě volal. Jen jsem popadl v šatně kabát a utíkal do tmy chladné ulice. Rozhlížel jsem se dokola, kam jsem měl běžet? Vůbec jsem netušil a za zády mi zněly hlasy lidí, jak se pomalu sbírali k odchodu.
Bezhlavě jsem se rozběhl jedním z mnoha možných směrů. Lampy zářily tím jedovatým světlem jako vždy a nikde nebylo živáčka. Až jsem se konečně zastavil a těžce oddechoval. A můj dech stoupal tmou a mizel tam, kde začínal svit hvězd.
Kdo ví, kam zmizela? Měl jsem takový zlý pocit, že už ji neuvidím. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Byla vzdělaná, ale že by chodila do divadla, to se nikdy nezmínila. Neukazovala se na veřejnosti. Ona ani nemusela chodit do těhle domů, ona v nich účinkovala. V tom všem jsem cítil něco nedobrého. Děsilo mě to, poprvé v životě jsem měl tak čistý strach, že někoho ztrácím.
Proč? Copak tu nejsou její dopisy? Copak na tom celém záleží, když jsme spolu nikdy nemluvili? Co to proboha je, že najednou blázním? Nějaké tušení a já si začal přát, aby to bylo opravdu jen tušení. Narovnal jsem shrbená záda a zvedl oči. Byl čas vrátit se zase pro jednou domů.
Na profesora jsem narazil za půlí cesty a netvářil se vůbec nadšeně. Naopak mi všechno hlasitě vyčítal, ale po chvíli mu došlo, že není příliš zdvořilé křičet v noci mezi domy, a tak zmlkl a vleklým krokem mě následoval. Připadal jsem si poněkud provinile, ale nakonec jsem si vlastně neměl, co vyčítat.
Domů jsme dorazili pozdě. Profesor beze slova zmizel za dveřmi bytu a já se s největší opatrností vydal po starých schodech k sobě do patra. Snažil jsem se nakračovat dočista jako kocour ze zdvořilosti ke slečně, která v podkroví jistě již dávno spala. Sám jsem se divil, že tomu podivnému stvoření projevuju stále takovou úctu. Ale musel jsem přiznat, že jsem si na ni začínal zvykat a přestával se jí štítit. Snad ba naopak.

***

Jdou po mně. Věděla jsem to. Dusot kroků v ulicích za mými zády a vzdálené hlasy zpoza rohů. Nikdy jsem neutíkala tak rychle. Zabouchla jsem za sebou dveře a sundala cylindr. Ještě jsem tam chvíli stála, kdyby se snad ozvalo zaklepání, ale asi jsem jim zmizela. Dech jsem popadala jen velice pomalu. Snad jsem ztratila dobrou kondici, nebo za to mohl strach, který mě v poslední době jímal. Nikdy jsem se nebála. Vyrostla jsem, už jsem nebyla malá holčička, ale teď se všechna ta úzkost, jakou jsem tenkrát cítila, přesto vracela.
Tak tohle je konec? Tohle je vážně konec? V kapse jsem měla schovaný dopis, který jsem nestihla doručit. Nesmím ven, nejméně týden, ne-li déle. Vystupovat už nesmím. Nejméně rok. A co bude? Co budu dělat? Čert ví. To jsem přeci nevěděla nikdy. Teď se ještě strachovat nemusím.
Padla jsem do postele, aniž bych se převlékla a zavřela oči. Spánek přišel velice záhy. Nebyl však mým vysvobozením, jen oddaloval nevyhnutelné.


#/ Čarodějnická

6. listopadu 2015 v 9:11 | vOrel |  Básnící střevo
Někdo je dobrý od přírody
Já jsem jako strom
Uvnitř spoustu vody
Na povrchu suchokor

Nedokážu být čistou
Ani ve zlém ani v dobrém
Jsem směsicí

Nedokážu být jedním
Jsem spásou i katem

Já nebudu světicí