"/ 22 balad

12. listopadu 2015 v 19:08 | vOrel |  Spletitý vOrlí život
Vrátila jsem se z oběda a padla na židli. Bylo to, jako kdyby někdo uvolnil špunt a já se vyfoukla. Všechen ten vzduch, který držel můj tvar, zmizel a já se rozpadla. Potřebovala jsem se nadechnout, najít znovu ten tvar, abych vůbec mohla vyjít ven. Bylo to něco strašného.

Nevím, co jsem sama občas zač. Nikdy jistě nevím, co jsou druzí. Ale problém je, že to začínám vidět. A ten pohled mě ničí, protože mi bere všechno nebo alespoň hodně.

Nikdy jsem za jeden rok nepotkala tolik očí, které by mi do žil vpravily jed.

Pořád jsem balancovala, ale teď už vím, že jsem konečně spadla, a za nocí odháním slzy a učím se chodit tou roklí, která černá. Drazí lidé, měli jste pravdu. Neznala jsem vás ani z daleka. Ale nevím, jestli bylo moudré mi ukázat, co jste vlastně zač.

22.

Možná je to nějaké magické číslo. Za jeden rok jsem stihla získat a v zápětí přijít o srdce i o duši. Nalezla jsem sebe samu v temnotě, ocitla jsem se na mučidlech a nezbylo mi, než se obvinit, protože kdo jiný si to mohl způsobit? Moje naivita. Moje naivita, moje očekávání, moje tichá víra. Všichni mě zradili a tváří se jako by se nikdy nic nestalo. Protože oni vidí jen to, co chtějí vidět a to je jediné mé štěstí. Že já už prohlédnu je, ale oni mě ne.

Zakopla jsem o lásku. Pokusila se mě zabít.
Nalezla jsem přítele. Není to přítel.
Věřila jsem v přátele. Začala jsem je ztrácet.
Doufala jsem ve známé. Nedokázali mě přesvědčit jim důvěřovat.
Měla jsem naději v cizince. Byla zcela marná.

Řekni mi proč?

Vím to, že jsem zvláštní, nezvyklá. Vím, ale že jsem taky zcela obyčejná. Vím, že přece nejsem z jiné planety a dovedu mít k lidem blízko. A přesto je tu nějaká zeď. Potom ty cihly, které po mě hodili ve spěchu. Tak mi řekni proč? Protože jestli je to zkouška, asi bych měla začít věřit ve výšiny. Tak nějak to teď totiž vypadá. A pokud se mě jen nesnažíš zlomit, abych byla silnější, tak radši nechci vědět, co dalšího se na mě chystá.

Láska vyprchala. Zemřela v den, kdy si zmateně pokrčil rameny. Po té už se neohlížím. Nikdy si jí nechtěl a mně jen ublížila. Přetrhla mě jako hada stejně tak, jako kdysi tebe. Udělal si ze mě stejného zoufalce jako ze sebe. To ti asi nikdy nebudu schopná odpustit. Že ses nedokázal poučit z vlastní minulosti.

Přítel byl zmijí na prsou. Protože ve své naivitě jsem si myslela, že jsem důležitá pro někoho, kdo se stal důležitým pro mě. Ale byla jsem jen cínovým vojáčkem do sbírky pitomců, kteří někomu krátí čas. Už ti nedokážu věřit jediné slovo, které jsi řekl. Obracím minci každý den a chci vidět oheň na tvém prahu. Ale proč se vůbec trápím? Proč se trápit pro někoho, kdo se nikdy netrápil pro mě? Ne. To nemá smysl. Shnij si ve své díře a neklepej na dveře té mojí.

Kradmo se začali ztrácet důvěrně známí lidé. Ti, o kterých jste si mysleli, že zůstanou. Nějak začali mizet, aniž by řekli jediné slovo. A už nebylo kam se obrátit pro pomoc, už nebylo, kam jít.

Ale nepřišel nikdo nový. Protože to nešlo věřit lidem kolem vás. Nešlo se otevřít těm, o kterých jste věděli, že z vás v duchu budou dělat pitomce. Šlo jen naznačit, šlo jen trochu upustit páru z hrnce. Nebyli moc, ale paradoxně někdy největší oporou. Protože alespoň na ně byl spoleh.

Pak přišli cizinci, kteří se o mě otřeli jako toulavé kočky, ale stejně jako ony, měli své záměry. A ty se mi přestali líbit po prvním zamňouknutí. Nadšená z toho, že kočka přišla, ale během chvíle vyděšená, co si nese na hřbetě. Ty krátké výtrysky radosti pohřbené hluboko do země, když jejich oči blýskly něčím, co se mi tak hnusí.

A co zůstalo?

Jakási podivná schránka. Pocit, že na svých cestách potkávám jen plevel. Pocit zmaru, pocit prázdnoty. Slzy. A jeden jediný člověk, kterému ještě věřím a bez kterého bych se složila k zemi jako upuštěné taneční šaty. Stejně krásné a půvabné, ale bez špetky opory schované někde v prachu a k čemu tam takové šaty jsou? K čemu jsem já pohřbená v prachu?

Nechci nikoho vinit, ale nezbývá mi než říct, že v ten prach jste mě uvrhli vy všichni, kteří jste jen marnili mým časem. Nevím, co jste vlastně chtěli, co jste si vlastně mysleli a nechám vás věřit té lži, že mi nic není. Dobře mě vychovali, jsem slušná a nebudu vám nadávat na veřejnosti. Ale dřív nebo později se vás zbavím. Tím si buďte jistí.

Nestojím o vaši prázdnotu a vaše řeči. Nestojím o lidi, pro které nejsem nic. Dokažte mi opak nebo vypadněte těmi dveřmi, kterými jste přišli a zavřete za sebou. Protože já zamykám a zpátky cesta nevede.

Jsem vrah. Poznala jsem zločince. Já shořím v pekle a vy v mém soukromém vězení.
 


Aktuální články

Reklama