>/ En mains propres 1

6. listopadu 2015 v 9:13 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Na úvod: En mains propres je francouzská fráze označující v korespondenci české "do vlastních rukou". Ostatně nejde o jedinou frázi v tomto odvětví, kterou můžeme pravidelně slýchat v cizím jazyce. Zmínit můžu například mnohem běžnější par avion (letecky), recommandé (doporučeně) nebo i poste restante (zásilka nebude doručena adresátovi, ale uložena k vyzvednutí na poště).

***



Vyhlížel z tmavého průjezdu na ulici. Mezi vousy se mu rty kroutily v jisté nelibosti. Přitisknutá ke zdi jsem jen poslouchala, zda neuslyším kroky na dlažbě. Můj dech zvolna zpomaloval.
"Ale kam?" zeptala jsem se a on se otočil přes rameno.
"Mám jednoho známého," řekl a opět se zadíval do tmy, "nějakou dobu tam snad budete moci zůstat - než si sedne prach."
"Jistě," ušklíbla jsem se. "A co mu řeknete?"
Chvíli mlčel a pak jsem uslyšela, jak se slabě uchechtl. "Pravdu určitě ne."
Musela jsem se usmát. "Běžte hlavní třídou, znám cestu mezi domy."
"Potkáme se u řeky," kývl. "Seženu dročku."
Nečekala jsem už na nic a ukrytá ve stínu zdí jsem se vytratila.

***
"Gustave, jak dlouho jsem vás už neviděl!" nadšeně mě zdravil profesor, jen co jsem otevřel dveře, a já mu zdvořile potřásl rukou.
Měl pravdu - dlouho. Byl to úžasný muž, a čím déle tomu bylo, co jsem ukončil svá studia, tím radši jsem s ním trávil čas. Stali se z nás rovnocenní lidé nesvázaní univerzitními zvyklostmi a já měl někdy dojem, že on mě uznává stejně jako já jeho. Snažil jsem se na to nemyslet, neboť jsem k němu choval stále nesmírně velikou úctu a nezdálo se mi, že já si něco takového ve svých letech zasloužím od něj.
"To je neteř mého dobrého přítele, slečna Isabel," pokývl ke štíhlounké pobledlé dívce po svém boku. Na denním světle se mi zdála doslova jako průsvitná. Měla jen obyčejné šaty navlečené na spíše chlapeckou postavu a vlasy popelavé brunety stažené do formálního drdolu jí také na půvabu příliš nepřidaly.
"Velice mě těší," sklonil jsem se a lehce jí políbil ruku. "Vezmu vám zavazadla, jestli dovolíte."
"Gentlemana, aby dnes pohledal, drahý Gustave," usmíval se profesor potěšeně. "Kolikrát jen jsem to už vychvaloval výchovu vašich rodičů."
Profesor takhle skutečně básnil s oblibou, a přesto mu nebylo vůbec divné, že jsem se o nich nikdy nezmínil. Asi by se hodně podivil, pokud by mi vůbec věřil. Všechnu tu výchovu jsem si vypěstoval víceméně sám.
"Provedu vás," kývl jsem do nitra chodby a vedl je dál. "Dole je volný malý byt, bohužel jen s jednou ložnicí. Druhá je až v podkroví."
Profesor se už nadechoval, ale slečna Isabel ho předběhla: "Ta mi úplně postačí, děkuji."
Měla tlumený slabý hlas s tím velice kulantním tónem, jaký staré Angličanky vytrvale učí své dcery. A čím déle jsem se na ni díval, tím víc mi připadala jako těžce nemocná. Přinejmenším chudokrevná.
"Domácího nemáte?" podotkl profesor. "Takový velký dům, vážně jste na něj sám?"
"Koupil jsem ho před časem, hlavně kvůli poloze. Tak velký zase není a ostatně příliš malých bytů vhodných pro mě tu není." Došel jsem ke dveřím pod schody a odemkl. "A pak mám rád klid na výzkum, čemuž někdo jako vy bude jistě rozumět."
"Zcela," přisvědčil profesor, jak mě míjel s kufrem mezi panty.
Obrátil jsem se na Isabel a snaživě se na její mrtvolnou tvář pousmál. "Dovolte, abych vás doprovodil, slečno." Popadl jsem všechna její zavazadla a doufal, že už v prvním patře nebudu funět jak stoletý buldok.
Slečna Isabel mě následovala pomalým rozvážným krokem a já přísahal, že kdyby mi jediný kufřík upadl a skutálel se jí pod nohy, rozsype se na místě jako skleněná váza, kterou tak připomínala. Postavil jsem všechnu bagáž před dveře a otevřel nevelkou šerou místnost. Tichounce poděkovala a já se s povděkem vrátil k profesorovi.
Jen jsem seklusal schody, upoutalo můj sluch jemné cinkání. Okamžitě jsem se rozpomněl a vběhl do bytu.
"Profesore, velice se omlouvám!" zhrozil jsem se nad stolem, kde stála jakási podivná konstrukce.
Ten si mě ale vůbec nevšímal, mručel cosi o tom, že je vše v pořádku a zamyšleně si výtvor prohlížel. "Působivé, vy jste byl vždycky talent, Gustave. Máte zajisté u sebe i nějaké rozpracované výkresy. Musíte mi všechno ukázat! Však vy víte, jak jsem vašimi pracemi vždy ohromen. To mi nemůžete odepřít."
"Ale ne," brumlal jsem nejistě a sklízel svůj malý včerejší experiment. "Navrhl jste tolik úchvatných staveb, že se mám pořád co učit. Moje konstrukce jsou jen podivné výplody mé mladické nerozvážnosti."
"A přesně to svět potřebuje, příteli - tu mladickou nerozvážnost. Té já říkám inovace. To je hnací motor! Jednou budeme stavět kilometrové mosty a domy rostoucí až do nebe… A jak vidím, ani zájem o fyzikální jevy u vás vůbec neopadá. To je dobře, moc dobře! Fyzika je naše spojenkyně," rokoval a bloumal kuchyní, hledíc přitom zamyšleně z okna, "když ji ovládnete, svět vám bude ležet u nohou. Je to náš způsob jak ohromit. Hrajeme hru s živly a marně, leč chceme vyhrávat."
Jen jsem vesele vrtěl hlavou. Profesor se rád ztrácel v myšlenkách, byl pro mě víc umělcem než pouhým architektem - stavitelem, jak ho viděli prostí lidé.
"Jak dlouho zůstanete?"
Profesor sepjal ruce před tváří a zamyšleně stáhl rty. "Budu tu s vámi velice rád, nicméně dlouho mě tu trpět nemusíte. Přednáším dvouměsíční kurz na univerzitě a pak se vracím."
"A slečna Isabel?"
"Ta pojede se mnou," odvětil hbitě. "Toužila po tom… aby krátce vycestovala. Ehm… tedy… nabídl jsem jí prázdniny v Paříži, to je samo sebou neodolatelné. A pak… a pak její matka si přeje, aby se jí trochu zažil jazyk. Víte, učí se."
Tahal slova jako by hledal zajíce v klobouku. "Aha, slečna je tedy Angličanka, jak jsem se domníval?"
"No ano, jako já."
"Ale jděte, profesore," ušklíbl jsem se. "Kolik anglického ve vás zůstalo? Máte plynulejší řeč než já."
"Říká člověk, který se tu narodil. Ó, Gustave, to byste mi opravdu příliš lichotil."
Nechal jsem to být, ale stejně tak bych se s ním byl schopen pohádat. Měl brilantní výslovnost a slovní zásobu jako takovou. Sám psal ve volných chvílích poezii.
"A den je pryč," povzdechl si profesor při pohledu ven. Ruku zlehka položenou na parapetu s tváří, která se mu odrážela naproti v okenní tabulce. "Děkuji za tak vřelé uvítání," obrátil se zpět ke mně, "zítra budu vstávat časně, ale to vy jistě také."
"Slečna Isabel má už nějaký program?" zajímal jsem se a v duchu viděl tu mrtvolnou postavu, jak bloudí ulicemi rozkvétající Paříže. Zvláštní.
"Ach… Ano, určitě," nacházel profesor však jen velice nejistá slova. "Příliš jsem se nevyptával."
Popřáli jsme si už jen hezký večer a já odešel do patra. Z ložnice v podkroví se ozývaly slabé kroky z nedovřených dveří, ale už jsem nechtěl svého hosta rušit a odebral jsem se do svého bytu.
Venku se zvolna šeřilo a já ještě chvíli sledoval odcházející slunce. Ze stolku jsem zvedl dopis. Přinesl ho mnou najatý poslíček dnes ráno. Tak přece odepsala. Opatrně jsem ho otevřel a dal se do čtení. Začínala opět citátem, znala tolik děl, až jsem se sám nutil k většímu zájmu o literaturu.
"… snad to nebyla otázka práva žen, čehož jste se nesměle dotkl, drahý příteli. O tom bychom mohli mluvit dlouhé roky, raději to tedy vynechám. Ostatně však víte, jak se k této otázce stavím. V čem je žena menším člověkem než muž? Úsměvné, jak někteří namítají, že její krása je výměnou za prostou mysl. Snad to bylo nakonec i moudré rozhodnutí ženu tímto utlačovat. Jak by si asi muži připadali, kdyby zjistili, že moudrost může být i krásná?"
Její slova mě nikdy nepřestávala bavit a ani teď jsem se nemohl ubránit úsměvu. Kolikátý večer jsem hltal každé písmeno a pořád neměl dost. Přestal jsem počítat. Uvelebil jsem se do křesla a v duchu viděl její tvář. Krásná moudrost. Ano, musela být krásná, překrásná. Mohl jsem si to teď ale jenom představovat.

***

Jak čas ubíhal, cítila jsem, jak se pulz mé krve klidní. Pohlazen jemnou rukou závětří, kam jsem se ukryla. Tak dlouho už jsem neuléhala s pocitem, že nemusím brzo vstávat a běžet dál. Brzo mě to také začalo nudit, avšak kdykoli jsem položila dlaň na hruď a pravidelný tlukot se o ní opřel celou svou vahou, věděla jsem, že to není žádné utrpení. Naopak.
Poslední dny se staly věčným útěkem z cizích pastí a nástrah. Někdo se rozhodl, že musím mlčet. Už tolikrát mě pronásledovali, ale nikdy takhle. A konečně jsem mohla spočinout. Daleko od chaosu a zmatení, daleko od zlých myšlenek a jazyků. Svoboda vykoupená mým mlčením.
Otevřela jsem obálku a dala se do čtení. Odpověděl mi tentokrát velice rychle. Dopisy jsem posílala na mrtvé schránky a nechávala mé lidi, aby je vybírali. V každém městě, v každé zemi - všude jsem je měla, jen a jen kvůli němu. Ale tentokrát jsem si pro jeho psaní došla sama.
Najednou jsem mohla. A ten pocit byl úžasný, když jsem schovávala obálku a přitom se nemusela stále ohlížet.

***

"Krásná, nádherná, malebná… Jak jí říkáte, příteli? Řekněte, co se k ní hodí?"
Profesor v teatrálních gestech div nepoletoval místností. Můj strach z toho, že jeho návštěva snad naruší klid v domě, byla značně neoprávněná. Celý den byl pryč a bloumal ulicemi. Z večera se pak vracel - pokaždé se stejným nadšením.
"Každý jí říká jinak. Já sám viděl spoustu koutů světa. Mnoho míst si mě získalo, byť rozumím tomu, že vy jste všechny své sympatie ponechal zde," odvětil jsem mu a natáhl se po své sklence.
"Vyměnil bych si s vámi dům, Gustave. A rád!" zasnil se profesor. "Nu a vidíte, už je skoro čas večeře."
"Znám skvělou restauraci kousek odsud. Byl bych špatný hostitel, kdybych vás a slečnu nepozval," nabídl jsem se pohotově.
"Obávám se," kroutil se profesor, "že slečna Isabel asi zůstane… Ehm… nebylo jí příliš dobře, snad se ještě zotavuje. Však znáte ty choulostivé ženy. Každou změnu prostředí musí strávit."
Nenamítal bych, kdyby to už nebylo tak nesmírně dlouho od jejich příjezdu. "Mohl bych jí trochu provést po městě, třeba se osmělí. Říkal jste, že si chce procvičit jazyk."
"Jazyk?" podivil se profesor a chvíli zaraženě přemítal. "No ovšem, jazyk. Ovšem, ovšem… Ale to nám ten čas letí! To abychom už šli, že?" Vyskočil na nohy a vydal se ven na chodbu. Už z patra vyhlížel svůj kabát na věšáku.
Raději jsem ho mlčky následoval a slečnu Isabel ponechal na zbytek dne stranou naší konverzace. Když jsem scházel schody, přeci jen jsem ale ještě krátce vzhlédl. Měl jsem dojem, že mě z patra ve tmě sleduje. Cestou z domu jsem se ale přemluvil, že to byl jen přelud.

***

Byly to už dva týdny, co profesor přijel, a zdálo se, že konečně zcela zapomněl na trable své domoviny a začal si užívat půvabu svého oblíbeného kousku světa. I poněkud narychlo uspořádaný kurz ho naplňoval nezměrným nadšením - každý večer v křesle mé pracovny rokoval o svých nadaných studentech. Jen slečna Isabel stále seděla na posteli ve svém podkrovním pokoji a odmítala se hnout. Nebyl jediný den, abych ji viděl odejít nebo přijít vchodovými dveřmi. Její povadlá tvář si očividně vystačila s jedinou místností. Navíc nebyla příliš mluvná a často se zamykala s tím, že jí není dobře.
Chtěl jsem se zmínit profesorovi. Zeptat se, zda skutečně něčím netrpí, což bylo beztak očividné. Ale neměl jsem tu drzost a profesor málokdy zavedl hovor jejím směrem. Jako by tu ani nebyla. A občas jsem skutečně tento dojem měl.
Mezitím dorazil další dopis. Přicházely teď sotva po pár dnech. Odpovídala najednou velice rychle. Musela být velice blízko. Stále jsem čekal, zda mě pozve na vystoupení. Ale to asi bylo pouze zbožné přání. Viděl jsem její show na pracovní cestě v Indii. A pak znova, kdykoli to šlo. Žila v ústraní a přesto na prknech v záři světel. Věčně utíkala a věčně jí něco hrozilo. Pro mě byla však nejobdivuhodnější ženou na světě. Byla stejně strhující jako představení, které vozila s sebou.
Probral jsem se ze sna. Co na tom. Když jsem ji mohl vidět, stála vždy na jevišti a já byl jen prostý divák. Jakmile zhasla světla, ona zmizela a její ladné pohyby a krásný hlas a neznámá tvář skrytá pod líčidly s ní. Její dopisy však říkaly mnohem víc. Řádky psané její rukou byly pro mě větší odměnou, než možnost ji zase spatřit.

***

Natáhla jsem si kalhoty a sedla pod zatažené okno. Nohy jsem poskládala tak, jak mě to učili na východě, a zavřela jsem oči. Tolik mi toho dali, tolik jsem si vzala. Hluboké nádechy mi plnily hruď a já tiše přemítala.
Začínala jsem litovat ztráty pohybu. Ve starých divadelních sálech bylo tolik místa a jenom pro vás. Nekonečný prostor k hnutí a kdykoli soubor nacvičoval, vnímala jsem všechnu tu svobodu, kdy jsem mohla tančit, inscenovat souboje, když se nade mnou houpali artisti na visuté hrazdě.
Bylo to něco, co přejala a přece sama vymyslela. Ženy a muži, všechny rasy i národnosti rovnocenné v jednom velkém představení, kde každý vydá sám ze sebe jen to nejlepší. Otroci i uprchlíci, matky i samotářští vyhnanci. Soubor byl v každé zemi, v každém městě jiný. Lidé přicházeli a odcházeli, někdy pro jedinou noc, jedinou možnost být tam. Pro ten pocit byli ochotni riskovat i život. Každý, kdo se s ní zapletl, byl okamžitě v nebezpečí. A proto cestovala - celý svět tam a zpátky.
Za nocí brala do ruky meč a brázdila s ním vzduch v teatrálních gestech v umělém světle. Bez jediného slova předávala lidem ochotným naslouchat toto poselství. Když viděli ty, jež tak urputně zavrhovali, v roli krásných umělců, pak procitli. Jímala je nejistota toho, že ti nižší byli najednou lepší než oni. Předváděli nadlidské kousky v jejím cirkuse a oni jen žasli s tupými výrazy. Noc co noc.
Jenže někteří - mnozí - stále nedokázali přenést přes srdce nic z toho. Každý, kdo se odlišoval od jejich ideálů správného člověka, byl špatný. Žena navlečená do nohavic kacířka a černí muži jen opice. A ti, co nesouhlasili, šli proti jejich Bohu. Kam se poděla jeho milosrdnost a láska, když vzali oni do ruky Písmo svaté?
A pak tu byl on. Otevřela další obálku. Muž, který se ženou, co nosí kalhoty, diskutoval. A místo, aby ji urážel, vymýšlel jen další superlativy. Tolik dopisů, co napsal, tolik stránek, které si vyměnili.
"Následoval bych vás slepě i do pekel, kde by vás nejraději viděli. Bez vás by byl svět pustou pouští zavilé vetchosti a zastaralých myšlenek mechem obrostlých filozofů…"
Vzala jsem do ruky pero a začala psát.
"Ale vy nejste slepý."

***

Dveře slabě skříply a vyklouzla z nich dívčí postava. Tichounce sbíhala schody, i když v domě už nikdo dávno nebyl. Alespoň se tak zdálo. Poslouchala to podivné švitoření, praskání trámů. Poté, co naposledy klaply dveře, dlouho se nic hlasitého neozvalo. Všichni odešli. Alespoň tak smýšlela.
Už byla v patře, když se krátce poděšeně zastavila a otočila. To neměla dělat. Dveře po jejím boku byly dokořán otevřené a on stál u stolu nad rozvinutým plánem, špalíček tužky za uchem a dlouze si ji prohlížel ledovýma očima. Celou dobu čekal, až její kroky dojdou až sem.
"Vy také vyjdete na boží světlo, slečno Isabel? Neskrývám překvapení." Sklonil hlavu zpět k plánům a pokračoval: "Profesor Abbot říkal, že jste toužila po procvičení své Francouzštiny. Zatím se spíš zdá, že absolvujete neúspěšný ozdravný pobyt."
"Mluvím s vámi Francouzsky," namítla stručně svým tlumeným hlasem.
"A zdá se, že vaše Francouzština není nejhorší," zamručel s jistou samolibostí, aniž by zvedl chladně modrý zrak od desky stolu.
Ona se jen protivně ušklíbala. Mluvila už několik let plynně a bez přízvuku.
"Raději už běžte, nemám rád, když jsem při práci rozptylován." Tím ukončil jejich skromný rozhovor.
Ani se na ni nepodíval, a tak se ani nemínila obtěžovat pozdravem. Sešla dolů a vyběhla s prásknutím dveří na ulici.

***

"Tohle nemůžete dělat!" vykřikl, ale pak se slabým třesem v rukou rozhlížel, jako by se bál, že nás někdo zaslechl.
"Nevydržím tady… jen tak…" Tiše jsem cedila svoje slova přes zuby.
"Chrání vás to! Když se nikde neukážete, nikdo o vás nebudete vědět. Takhle to funguje. Jen vás chci chránit, když už vás mám mít na starosti." Popadl se za čelo a procházel sem a tam po místnosti. "Už jenom to, že to dělám. Jsem dočista blázen. Ohrožuju možná vlastní život."
"Možná," kývla jsem, "ale na to jsem dost daleko. Nenajdou mě. Vím, že to umí, ale jen stopují mou show. Nic víc. S nikým jsem nemluvila. Nemají mě už jak vyčmuchat."
Na chvíli se zastavil a díval se z okna do změti křivolakých střech. "Co budete dělat potom? Přemýšlela jste nad tím? Vím, že nedokážete zůstat jen nečinně sedět na místě, ale jestli se hnete a oni to zjistí, už bych vám možná nemusel pomoct nikdo."
Měl pravdu. Stačila malá chyba a mohla být má poslední. Už příliš dlouho jsem to dělala. Možná to nebude jen o měsíci nebo dvou. Možná budu čekat roky, než zapomenou. Ale to nevydržím. Nedokážu to.
"Musela bych utéct a žít někde, kde… Kde budu jen já sama. Dům někde mezi poli, žádní sousedé. Nemám jinou možnost. A i tak bych mohla něco provést."
"Jste jako vítr, proč vás vůbec zavírám do klece, když má oka?" povzdychl si. "Utečete odkudkoli. Copak se neumíte poučit? Na chvíli se musíte zastavit." Přešel k mé posteli a usadil se vedle mě. "Mohl bych vám snad ještě pomoct. Najít místo, kde byste mohla zůstat…"
"Ne, to ne. Už jste udělal dost a za to vám děkuju. Zbytek musím zvládnout sama."

***

Profesor se unaveně vybelhal z ložnice a pracně se ještě snažil dostat do županu. Včera to přeci jen trochu přehnal, nejen s vínem. Hodiny chtěl mermomocí minout, ale beztak věděl, že na lekci přijde nejspíš pozdě. O to větší překvapení to bylo, když našel Isabel, jak prostírá stůl.
"Od kdy mi děláte snídaně?" podivil se a pomalu usedl.
"Nejdete dnes pozdě?"
"Ano, to jdu. Zatraceně!"
"Venku na vás čeká dročka, když nebudete otálet, ještě to stihnete."
Nechápavě kroutil hlavou a natáhl se pro lžíci. Pak mu to došlo. Nebude dlouho trvat a začne v domě i uklízet. Ale na škodu by to nebylo.
"Jste moc milá a hodná. Takovou vás člověk obvykle nepozná."
"Jen když má příležitost," šeptla a chystala se odejít.
"Tak mu ji dejte," zavolal za ní ještě. Otočila se a čekala na vysvětlení. Profesor jen kývl ke stropu.
"Nestojí o ni. Je to odporný chladný bastard. Promiňte mi ten výraz."
"Neznáte ho - tímhle mu křivdíte!" napomenul ji s šálkem v ruce.
Sekla hlavou a vyběhla na shody. On ji také neznal, nevěděl o ní nic a byl poslední, kdo by snad vědět chtěl. Pan inženýr s pravítkem. Proč by ho měla taky zajímat nějaká obyčejná holka.
"Šel už do práce?" volal na ni ještě od stolu. "Mohla byste být tak laskavá a vyřídit mu, až se vrátí, že jsem zamluvil ty lístky na zítřejší večer do divadla?"
"Jistě," odvětila jen a zmizela v patře.

***

Vrátil jsem se už skoro v podvečer, ale jak jsem správně odhadl, profesor ještě nepřišel a jistě stráví celý zbytek dne v ulicích. Město už obklopila ta kořeněná jarní vůně, smísená s prvními květinami, vlahým větrem a tlejícím listím. Profesor byl z nás všech nejrozumnější - proč v tak nádherné době vůbec chodit domů?
Otevřel jsem okna dokořán a pokusil se udělat alespoň trochu pořádek ve věcech na stole. Přehazoval jsem role papíru sem a tam, třídil tužky a v tom zapálení jsem úplně přeslechl kroky mezi dveřmi.
"Ehm… Promiňte, jestli ruším. Jen - profesor přijde asi pozdě a chtěl, abych vám vyřídila, že zamluvil lístky do divadla."
Hleděl jsem na ni trochu překvapeně. Měla měkčí hlas, jak se snažila zdvořile upoutat mou pozornost a ve světle oranžového slunce proplétajícího se mezi roztaženými záclonami vypadala i o něco živěji než obvykle.
"Na zítřejší večer, říkal na zítřejší večer," dodala v zápětí. Snad si na chvíli myslela, že nevím, o čem mluví.
"Jistě, děkuji. To je vše?"
Slabě pokývala hlavou.
Odvrátil jsem se s tím, že nejspíš odejde, ale pak jsem si uvědomil, že stále stojí na místě a na něco se dívá. Stálo to na desce stolu. Jak jsem přendával věci, jiné téměř zapomenuté najednou prokoukly.
Ona sama si asi ani neuvědomila, že už tam notnou chvíli nehybně postává, protože jakmile jsem přišel blíž, poděšeně sebou škubla a už už hledala cestu pryč.
"To je Kim Hara," odvětil jsem a vzal malou zarámovanou fotku, která ji tak zaujala. "Je to kostým geishy - to, co obléká. Japonská tradice. Ale ne, že by geishou skutečně byla."
Podal jsem jí rámeček a ona ho opatrně převzala. Dívala se na něj velice zvláštně.
"Je to umělkyně."
"Vaše oblíbená?" zeptala se a obrátila se ke mně.
"Velice," usmál jsem se. "Moje a spousty dalších vzdělaných lidí. Naneštěstí je také dost těch, kteří by její hlavu rádi viděli na špalku."
"Proč? Copak… něco provedla?"
"Má příliš pokrokové názory. Někteří lidé je špatně přijímají. Někteří je nechtějí ani slyšet. Já je poslouchám rád." Vzal jsem jí fotografii z rukou, ale nedokázal jsem ji jen tak odložit. Kim Hara. Uvidím ji ještě někdy?
"No, názory nejsou tak nebezpečné…"
"Dokud se je nesnažíte praktikovat," opáčil jsem a vrátil fotku na své místo. "Ostatně, jestli vás zajímají, můžete si je přečíst. Vedu s ní listovní konverzaci - jistě, je soukromá, ale názory jsou přeci veřejné. Tak proč byste si ji nemohla přečíst? Stačí říct, jestli si chcete rozšířit obzory, rád vám ty dopisy půjčím."
Opět jen souhlasně, ale slabě vrtěla hlavou a místo na mě se dívala spíš do země, jak u ní bylo zvykem. "Děkuju za nabídku. Já… asi bych měla jít."
"Jestli spěcháte…" poznamenal jsem lehce kysele a ona stejně tiše jako přišla i odešla.
Vrátila se k sobě do pokoje. Kam jinam. Jsem sám zvědavý, kdy mi někdo konečně řekne, že je od přírody světloplachá.

***

Už po několikáté jsem otevřela skříň, abych ji v zápětí zavřela. Přemýšlela jsem o útěku, což bylo paradoxní, neboť jsem nebyla v žádném vězení. Mohla jsem kdykoli odejít. Mohla… Ale ne, nemohla jsem. Pokud jsem chtěla být v bezpečí.
Usadila jsem se na své místo pod oknem, v ruce žmoulala jeho dopis. Jediný člověk, který mě bez výjimky vyslechl. Jediný člověk, pro kterého jsem kdy něco doopravdy znamenala.
Rozevřela jsem list a četla náhodná slova.
Jak je mohl napsat? Pro mě? Jak mohl, když celý svět jde proti? Co se stane, když neodpovím? Bude se strachovat? Co se stane?
Cítila jsem ševelení ve větru. Někdo čmuchal u mých dveří. Někdo mě tiše míjel a sledoval zpoza rohů. Znala jsem ten pocit. Někde tu byli, tušili, že jsem tu i já. Nikdy jsem nevěděla, kdo je to. Ale vždy jsem o nich věděla dřív, než jsem je spatřila.
Nějak se jim podařilo zjistit, jakým směrem jsem se vydala. Nebo to byla jen naivní představa? Co když tu nikdo není? Jak to proboha mohli zjistit?
Protože to nezjistili oni. No jistě, vzduch se chvěl, ale ne kvůli těm, kteří po mě šli, ale kvůli těm, kteří mě hledali, kteří toužili mě vidět. Nebyla jsem tu poprvé a oni nezapomínají. To ševelení nejde z podsvětí, ale šíří se chátrou. Lidé, kteří mi pomohli, šíří moje slovo. A to je nebezpečnější než já sama.
Už nemůžu vyjít ven. Měl pravdu. Už nemůžu. Tak alespoň dnes, nech mě dnes naposled a já přestanu.

***

"Rád jsem vás poznal, madmoiselle," usmíval jsem se v slabé křeči a radostně se nechal vysvobodit zvonkem, který mě a profesora zval do lože. Ten se však zdál poněkud rozesmutněn, že musel vlídné dámy opustit. Exotický Angličan jim očividně i ve svých letech uhranul.
"Paříž je krásná od špiček bot až po sponu ve vlasech," zatrylkoval profesor rozverně, "a vy se - nemohl jsem si nevšimnout - tváříte jak kakabus. Nedivím se, že jste i v tak velkém domě stále sám, příteli."
Tuhle poznámku jsem raději nekomentoval. O krásné ženy tu snad velká nouze nebyla, našly by se i některé charakterově a inteligenčně na výši, ale já zkrátka necítil nikde uvnitř sebemenší pud, který by mě vehnal do jejich náruče. A na rozdíl od technických záležitostí jsem se tuto věc nesnažil vysvětlit. Pokud to ovšem vůbec šlo.
Profesor ještě nadšeně pokynul pár novým známým, než se v sále stihlo zešeřit a hra začala. Byla to jedna z těch důvtipnějších komedií, která mě nikdy nezklamala. Na chvíli jsem si mohl oddechnout od práce, pohodlně se uvelebit a pro jednou příliš nemyslet. Bylo to osvěžující.
"Měl jsem dojem, že jsem viděl kolegu s rodinou," vytrhl mě z mého snění profesorův hlas.
"Cože?" Překvapeně jsem trhnul hlavou.
"Někde tam vpravo," mrmlal a zase ztichnul.
Otočil jsem hlavu, ale vůbec jsem netušil, kam se mám vlastně dívat, natož koho hledat. Možná proto jsem to spatřil.
V jedné z loží seděla osamocená postava. Viděl jsem jen tmavou siluetu, ale ne tak docela tmavou. I v hlubokém šeru bylo ještě možné vidět, že ta postava má jasně bílý oblek, ale nějakého méně obvyklého střihu. Obličej jsem neviděl, jen rysy v protisvětle kryté vlasy padajícími k ramenům.
V tom překvapení jsem prudce vstal a býval bych snad i málem vykřikl. Profesor mě okamžitě popadl za paži a silně zatáhl. Uvědomil jsem si, co to vlastně dělám a s žuchnutím jsem dosedl zpátky na své místo.
"Co to vyvádíte?" vybafl na mě profesor snaživě šeptavým hlasem. "To jste viděl ducha?"
"Asi ano," zamručel jsem zmateně a nemohl odtrhnout oči od vzdáleného bodu. Černé lesklé vlasy se tam stále slabě vlnily kdykoli se stín pohnul. To není možné! Není to možné!
Jakmile začala přestávka, vyřítil jsem se z lože, ale hned za dveřmi mě zastavila skupinka dam a profesor, chytíc mě za kabátec, držel mě u nich jako svou kulisu. Když se rozloučili, trhnul se mnou do výklenku a popuzeně šeptal: "Kam to proboha pořád letíte?"
"Je tady," vydechl jsem.
"Kdo?" nechápal profesor a pořád mi svíral loket.
Ale to už jsem nedořekl. S tvrdým polknutím jsem se obrátil směrem, kde byl na ochozu vstup do oné lóže. Když se někdo dozví, že je tady, co se asi stane? Byl jsem tak překvapený, nadšený, že jsem na to vůbec nepomyslel. I když jsem tak moc chtěl, nemohl jsem tam jít a nemohl jsem ani nic říct. Ublížil bych tím, možná i hůř.
"Tak kdo?" naléhal profesor.
"Nikdo."
"Gustave, vy jste dnes večer celý zmatený," spílal mi, "doufal jsem, že vás ta hra přivede na jiné myšlenky. Pojďte, rád bych si ještě s někým promluvil, než přestávka skončí."
Táhl mě za sebou jako kus hadru a já měl oči stále nalepené tam, kde jsem tušil, že asi je. A někde uvnitř mi to rvalo srdce na kusy. Proč? Tak blízko, blizoučko. Jen vidět, jen chvíli mluvit a to by mi stačilo. Tak moc jsem si to celý život přál. Kim Hara je tady a já pro její vlastní dobro musím dělat, že tu nikdy nebyla.

***

Když hra skončila, vyběhl jsem ven. Zoufale jsem ji hledal v davu, ale byla už jistě dávno pryč. Neposlouchal jsem profesora, jak mě volal. Jen jsem popadl v šatně kabát a utíkal do tmy chladné ulice. Rozhlížel jsem se dokola, kam jsem měl běžet? Vůbec jsem netušil a za zády mi zněly hlasy lidí, jak se pomalu sbírali k odchodu.
Bezhlavě jsem se rozběhl jedním z mnoha možných směrů. Lampy zářily tím jedovatým světlem jako vždy a nikde nebylo živáčka. Až jsem se konečně zastavil a těžce oddechoval. A můj dech stoupal tmou a mizel tam, kde začínal svit hvězd.
Kdo ví, kam zmizela? Měl jsem takový zlý pocit, že už ji neuvidím. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Byla vzdělaná, ale že by chodila do divadla, to se nikdy nezmínila. Neukazovala se na veřejnosti. Ona ani nemusela chodit do těhle domů, ona v nich účinkovala. V tom všem jsem cítil něco nedobrého. Děsilo mě to, poprvé v životě jsem měl tak čistý strach, že někoho ztrácím.
Proč? Copak tu nejsou její dopisy? Copak na tom celém záleží, když jsme spolu nikdy nemluvili? Co to proboha je, že najednou blázním? Nějaké tušení a já si začal přát, aby to bylo opravdu jen tušení. Narovnal jsem shrbená záda a zvedl oči. Byl čas vrátit se zase pro jednou domů.
Na profesora jsem narazil za půlí cesty a netvářil se vůbec nadšeně. Naopak mi všechno hlasitě vyčítal, ale po chvíli mu došlo, že není příliš zdvořilé křičet v noci mezi domy, a tak zmlkl a vleklým krokem mě následoval. Připadal jsem si poněkud provinile, ale nakonec jsem si vlastně neměl, co vyčítat.
Domů jsme dorazili pozdě. Profesor beze slova zmizel za dveřmi bytu a já se s největší opatrností vydal po starých schodech k sobě do patra. Snažil jsem se nakračovat dočista jako kocour ze zdvořilosti ke slečně, která v podkroví jistě již dávno spala. Sám jsem se divil, že tomu podivnému stvoření projevuju stále takovou úctu. Ale musel jsem přiznat, že jsem si na ni začínal zvykat a přestával se jí štítit. Snad ba naopak.

***

Jdou po mně. Věděla jsem to. Dusot kroků v ulicích za mými zády a vzdálené hlasy zpoza rohů. Nikdy jsem neutíkala tak rychle. Zabouchla jsem za sebou dveře a sundala cylindr. Ještě jsem tam chvíli stála, kdyby se snad ozvalo zaklepání, ale asi jsem jim zmizela. Dech jsem popadala jen velice pomalu. Snad jsem ztratila dobrou kondici, nebo za to mohl strach, který mě v poslední době jímal. Nikdy jsem se nebála. Vyrostla jsem, už jsem nebyla malá holčička, ale teď se všechna ta úzkost, jakou jsem tenkrát cítila, přesto vracela.
Tak tohle je konec? Tohle je vážně konec? V kapse jsem měla schovaný dopis, který jsem nestihla doručit. Nesmím ven, nejméně týden, ne-li déle. Vystupovat už nesmím. Nejméně rok. A co bude? Co budu dělat? Čert ví. To jsem přeci nevěděla nikdy. Teď se ještě strachovat nemusím.
Padla jsem do postele, aniž bych se převlékla a zavřela oči. Spánek přišel velice záhy. Nebyl však mým vysvobozením, jen oddaloval nevyhnutelné.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama