>/ En mains propres 2

6. listopadu 2015 v 9:14 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Dopotácel jsem se do kuchyně a překvapeně shledal, že snídaně je už na stole. Pořádná teplá snídaně, velký šálek… Co to má znamenat? Zmateně jsem vyběhl ze dveří bytu. V přízemí jsem slyšel hlasy a vydal jsem se instinktivně za nimi.
"Gustave," přivítal mě profesor, jakmile jsem rozrazil dveře.
Stál jsem tam v županu s vykulenýma očima, pár dní už jsem se neholil a na tu trosku se dívala bledá slečna Isabel pečlivě ustrojená s konvicí v ruce.
"Omlouvám se," polknul jsem nervózně. "Ta… ta…" Mával jsem lehce rukou kamsi vzhůru a nemohl si přijít na slovo.
"Snídaně?" doplnila mě Isabel. "Je vaše, nemáte snad rád…"
"Ne, ne. V pořádku, všechno v pořádku. Jen jsem… trochu překvapený."
"Myl jste se vůbec včera?" zeptal se profesor jakoby nic od svých ranních novin a kávy.
"Cože? Ano!"
"V kolik jste proboha přišel?"
"To nevím, pozdě," odvětil jsem a stále nervózně sledoval slečnu Isabel. Přísahal jsem, že se už musí začít smát mému zjevu, ale ta ani nehnula brvou. Uklidila nádobí, pak prošla kolem mě, jako bych tam ani nebyl, a zmizela na schodech.
"Pořád čekáte na ten dopis?" zeptal se profesor a krátce upil.
Smutně jsem svěsil hlavu. Za poslední týden jsem ho pořád vyhlížel. Pořád jsem kontroloval skrýš a ona pořád nepsala, i když byla takový kousek ode mne. Myšlenky, které začaly přicházet, byly ponuré. Ta návštěva divadla - něco se mohlo stát. Někdo ji viděl, nejen já. A profesor nebyl slepý. Do dvou dnů se zeptal, co se to se mnou děje. Řekl jsem však jen to, že čekám na dopis. To bylo všechno.
"Mám strach, profesore."
"Pošta není vždy zrovna dvakrát spolehlivá, to je normální," namítl.
"Nemám strach o ten dopis, ale o toho, kdo ho měl napsat."
Profesor se trochu zarazil. "Jak říkám - pošta. Netrapte se příteli, radši se dejte konečně do pořádku. Celý tady před slečnou rudnete, místo abyste se šel oholit a učesat. Ještě že už raději odešla, vůbec se jí nedivím."
Obávám se, že jsem v tu chvíli zrudl ještě víc a připadal si nikoli jako dospělý muž, ale malý hloupý školák. Vytratil jsem se a zamířil okamžitě do koupelny. Velice jsem pak litoval vychladlé snídaně, kterou mi slečna Isabel připravila. Jen jsem vůbec netušil, jak mohla vědět, co po ránu nejraději jím.

***

Bylo už poledne. Díval jsem se z okna do zářivého slunce, konečně oholený, a ptal se sám sebe, jestli tam mám jít. Znovu. Zase znovu. Co tam asi najdu? Seděl jsem tam včera do tmy a pak ještě déle. Nikdo. Ani hláska, šramot, jediný zvuk. Bylo tam tak prázdno, až mě jímala hrůza. A v tmách jsem viděl její tvář, jak pluje s odrazem měsíce v kalužích. Bílá jako smrt s rudou rtěnkou a černým obočím. Malá drobná Japonka s kamenným výrazem. Báli se ti, co před ní utíkali. Ale já se nebál, choval jsem k ní takovou důvěru jako k nikomu jinému. A ona věřila mně. Tak dlouho jsme si psali. A náhle ten šepot slov utichl. Nikdy jsem neměl na prsou takovou tíhu jako teď.
Zhluboka jsem se nadechl jarního vzduchu. Brzy začnou rozkvétat stromy. Ulice jsou plné teplých paprsků. Ptáci víří na větvích, štěbetají v křoví. Všechno ožívá. Ale já měl pocit, že v té nádheře, se skví neštěstí. A bál jsem se pohlédnout do tváře nehybnému tělu, skrytému cizím očím. Prosím, prosím. Řekni, že to není pravda.
V domě bylo ticho. Když jsem okno zavřel, bylo to jako ponořit se do hlubin. Topit se kdesi v kalné vodě řeky protékající kolem Notre Damu. A pak jsem zaslechl skřípění, jak někdo kdesi nade mnou posunul židli.
Slečna Isabel. Tichá, mladá, bledá. Stín v chodbách, nebo umrlčí světlo? Přesto všechno jak jsem si ji s oblibou dobíral, měl jsem jisté výčitky. Nebyl jsem k ní kdejak milý, ale ona byla. Ani necekla, když jsem ji probodával očima. Byla klidná a pokorná. Nikdy mi neublížila, tak proč jsem tak činil já?
Kim Hara. To ona mě učila. Učila mě nedívat se na lidi jen očima, ale i srdcem. A najednou jsem všechno to, co mě vštípila, dočista zapomenul. Ne, to nebylo spravedlivé. Copak může být dívka špatná, jen proto, že se mi nelíbí, co dělá - spíš nedělá v jejím případě - a jak vypadá?
Otočil jsem se a vyšel do patra.

***

Seděla za stolem a podpírala si hlavu dlaní. Dívala se do řádků plných písmen a přestávala vnímat jejich význam. Rozpíjely se jí před očima. Už tak dlouho na ně jen hleděla.
Náhle někdo zaklepal. Trhla sebou a poděšeně shodila list ze stolu na zem a prudce vstala.
"Dále!" zavolala slabě roztřeseným hlasem.
Pomalu otevřel dveře a vešel. "Dobrý den, slečno Isabel."
"Dobrý den." Sepjala ruce před sebou a žmoulala si prsty, jen aby nemusela nechat ruce prázdné podél boků.
"Omlouvám se, snad jsem vás nevyrušil," řekl velice klidným hlasem, jakým k ní nikdy nemluvil. Snad se něco stalo, možná se jí to jen zdálo, ale zněl náhle přívětivě a vlídně. Ač někde uvnitř smutně. "Zapomněl jsem. Přišel jsem vám poděkovat za tu snídani."
"To nic," kývla a krátce se usmála. "Já jen… No, vstával jste dnes později tak… Není zač."
Kývl. Stále držel jednou rukou kliku dveří a najednou mu došla slova. Rychle se však snažil vzpomenout. "Víte, napadlo mě, jestli se snad bojíte ven."
"Bojíte? Já, ne… Proč bych se bála?" odvětila nervózně.
"Jen jsem myslel, když jste v cizím městě, tak třeba proto se vám moc nechce na vzduch. A já mám čas, kdybyste chtěla, mohu vás tu provést. Stačí si říct, kdykoli. Můžu vás zavést, kam jen budete chtít. Paříž je přece krásné město."
"Já vím, já vím," usmála se, "moc krásné."
"Věřte mi, že je ještě krásnější, když se na něj nedíváte jen z okna."
"Já vím," usmála se opět nervózně a uhnula mu pohledem.
Pustil kliku a chvíli přešlapoval. "Dobrá, kdykoli budete chtít, stačí říct. Vlastně, viděla jste… Viděla jste…" Přešel k oknu a vyhlédl ven. "Tam vás moc rád zavedu, je to kousek cesty odsud, určitě se vám tam bude líbit. Věž je vidět i odsud z…"
Náhle ztichl a ona si všimla, jak se dívá na zem. Zvolna se sehnul a zdvihl shozený list papíru a překvapeně ho převracel v ruce. Byl to dopis. Jeho dopis.
Vůbec nevěděl, co si má myslet. Stále ho jen protáčel v prstech z jedné strany na druhou. Jedna plná slov a druhá prázdná. Vždy mu odepisovala na druhou stranu, neposílala nový list.
"Kde jste ho vzala?" téměř zašeptal.
Mlčela a těžce dýchala. Vyděšeně třela ruce o sebe a nemínila vydat ani hlásku. Bledla snad ještě víc, než normálně.
"Kde jste ho zatraceně vzala!" rozkřikl se. "Včera! Včera jsem ho začal psát a večer dal do obálky!"
Krapet se třásla a o krok ustoupila ke dveřím.
Došlo mu to. Praštil s listem o stůl a přešel až k ní. "Kde je? Kde je ten druhý!" řval a oči mu jiskřily.
Kypěl v ní strach a zoufalství, jen se dívala do té nekonečné modři a přála si, aby se to nikdy, nikdy nestalo. Proč? Proč teď?
Vrhnul se ke stolu a převracel šuplíky. Zakryla si oči dlaněmi a sklonila hlavu. Prosím, řekni, že to není pravda. Nech čas vyprchat, nech mě zmizet.
Vytáhl zavřenou obálku, popadl list ze stolu a vyrazil ke dveřím. Nejdřív se ale zastavil a naklonil k ní hlavu. "Řekl jsem, že si je můžete přečíst, ale řekl jsem snad, abyste brala ty nedoručené?" syčel a prskal na ní jed a ona se koutkem oka dívala na jeho rozzuřenou tvář. "Tak řekl jsem to snad?!" zařval. "Opovažte se jen dotknout mojí pošty a přísahám…"
Sekl s rukou, ve které držel dopisy, a bez toho aniž by dokončil větu, celý vzteklý vyšel ze dveří. Stála tam a třásla jako nikdy v životě. Slyšela, jak práskl dveřmi a po cestě ze schodů ještě plival z úst cosi o pitomých britských děvkách.
Dosedla na postel, dívala se do zdi a cítila, jak po její tváři stékají slzy. Horké slané slzy - tak dlouho je necítila, že málem zapomněla, co jsou vlastně zač. Připadala si cize jako v umělé schránce, zařízení bez návodu. Než spadla do duchen a uvědomila si to všechno. Pak začala skutečně plakat.

***

Profesor přišel o něco dříve, tentokrát se západem slunce, a hned se sháněl po svém hostiteli. "Gustave, dneska je nádherný den! Nechcete se projít k řece? Říkal jsem si, že by vám to prospělo. Ty zlaté vlnky na hladině, to musíte vidět. Je to jako kdyby všichni zlatníci utopili ty nejkrásnější šperky a rozzářili celou Seinu. A lidé jen tak chodí kolem v těch nekonečných paprscích, děti si hrají v parcích a všude se line ta zvláštní vůně, jež nejde vysvětlit. Plná květin, plná toho jemného větru a tepla přicházejícího z jihu spolu s racky. Gustave, to musíte vidět! To musíte cítit. Gustave?"
Vešel do jeho pracovny a ztlumil hlas. Našel ho za stolem s perem v ruce, vedle a vedle ní položené dva dopisy, jeden ještě zavřený. Nepodíval se na něj, nepozdravil.
"Gustave?"
"Dobré odpoledne," odsekl.
"Není vám něco, přišla vám odpověď?" vytušil z listů na stole.
"Ne," zavrčel. "A díky vaší milostivé známé ani nepřijde!"
Profesor překvapeně zvedl hlavu, kterou skláněl k příteli, a nejistě pokračoval. "Stalo se snad něco, Gustave?"
"Ta potvora mi krade moje dopisy, nedoručené dopisy! Čte mi mojí poštu! Co si sakra myslí ta malá mrcha!"
"Dovolte, snad nemluvíte o slečně Isabel!" vykřikl profesor popuzeně.
"O kom jiném, jestli vás zajímá víc, běžte si s ní promluvit! Třeba vám to vysvětlí. Já už neměl ani chuť, natož sílu se na něco ptát!" Rozezleně přešel k oknu a tam se zády k profesorovi zastavil.
"To se rád zeptám," odvětil profesor. "Hned za ní půjdu."
"Hodně štěstí," odsekl mu Gustav, "slyšel jsem dveře, nejspíš zbaběle utekla."
"Ona šla ven?"
"Zajímavé, že?" ušklíbl se Gustav jízlivě, ale profesor se přímo vyděsil.
Nejenom, že je venku. Právě totiž hleděl na fotografii skrytou mezi věcmi na polici. "Takže ty dopisy, komu že je píšete?" polknul nervózně.
"Komu?" nechápal Gustav. "Jak to myslíte komu? Neměl jste snad…"
"Té dámě támhle?" kývl profesor k polici.
"Ano. Profesore, uvědomujete si vůbec, co udělala? Ukradla mi ten dopis přímo ze stolu. Myslel jsem, že jsme snad zadobře, když se obtěžuje nosit mi snídani, a ona mi jen kradla poštu!"
Profesor ho ale téměř neposlouchal. "Je venku?"
"Ano."
Věděl, co mu říkala před pár dny. Že už nikam nepůjde. Že cítí, že ji našli, že už se nesmí hnout, a pokud tak učiní, už ji nikdo nikdy nenajde. Profesorem cloumala nezměrná hrůza. "Musím ji najít."
"Cože?" vybuchl Gustav.
"Stmívá se," šeptl profesor při pohledu z okna. "Je tam venku sama."
Gustav jen obracel oči vsloup. "Proboha, kam chcete jít? Mohla zmizet kamkoli!"
"Znám ji, musím ji najít."
"Profesore, tak neblázněte," uklidnil se trochu a vzal ho za ramena. "Poslyšte, stejně musím jít odeslat ty dopisy. Znám tohle město, každý jeho kout. Podívám se po ní při cestě, ano? Jistě nebude daleko. Vždyť to tu nezná, neví, kam jít." Vzal dopisy ze stolu a odcházel. "Už jste se naběhal dost, nakonec zítra večer odjíždíte - je to tak? Vyspěte se, odpočiňte si a já se po ní podívám."
Sešel schody a dveře tlumeně klaply.
Profesor stále vyděšeně stál a šeptl: "Ona sice neví, kam jít. Ale přesně ví, kudy jde."

***

Šla jsem rychle a hluboko do čela si narazila čapku. Kryla jsem svoje oči, ze kterých se bez ustání řinuly křišťálové skleněnky, ale už jsem nevzlykala. Jen jsem tichounce plápolala ulicí v kalhotách a saku, vlasy stažené do drdolu a schované, aby se nikdo nemusel otáčet.
Slunce už se nadobro ztrácelo, lampy se pomalu rozžhnuly pro noční chodce. A já čelila tmě s velkým díky. Tentokrát už bez rozmyslu jsem nechala ulice, aby mne spolkly. Odevzdala jsem svou duši městu. Na ničem už nezáleželo.
Vždy jsem měla ten pocit, že je nějaký anděl nade mnou. Že je tu vždy zeď, o kterou se můžu opřít. Něčí pevná záda, která mě kryjí. Klenba, která se ohýbá nad mou hlavou. Můj úkryt v mysli, kde na mě nikdo nemůže. Věřila jsem, že je tu vždy jeden člověk, který je se mnou, i když tisíce kilometrů daleko. A ten jediný mi dával sílu tak mocnou, že jsem dokázala cokoli.
Příliš jsem k němu za tu dobu přitíhla, že už jsem nedokázala přijmout jeho ztrátu. Vždyť jsem dovedla žít život bez něj, vždyť nikdy nebyl doopravdy se mnou. Ale stal se mi oporou - a ta se najednou zhroutila a s ní i všechno, co jsem vystavila.
Vlčí smečky našly mou stopu a má naděje právě zhasla. Na ničem už nezáleží.
Zastavila jsem se a sundala z hlavy odrbanou čepici. Noc dýchala svým chladným srdcem na mou tvář a volala mne ke svobodě. Vytrhla jsem jehlici z hlavy a šál vlasů se svezl na záda. Všechno je pryč. A já už se nechci skrývat.

***

Připozdívalo se a dávno se už setmělo. Uvažoval jsem vážně o návratu, ale slib, jež jsem dal profesorovi, mne přeci jen nutil jít dál. Vánek od řeky jako by střízlivěl mou mysl a já skoro zapomněl na křivdu, kterou mi slečna Isabel způsobila. Teď bylo přednější, že bloudila sama městem, které vůbec neznala. A ani já, ani profesor jsme nevěděli, kde vlastně je.
Začal jsem se obávat. Tahle porcelánová panenka tu mohla přijít snadno k úhoně. Stačilo zahnout do špatné čtvrti. V duchu jsem se modlil, že už dávno šla domů a já to jen netuším.
A pak jsem zaslechl hlasy odrážející se od stěn setmělých domů. Jejich tón zněl škodolibě, úlisně. Takový tón místní znali, mluvili jím ti, které je lepší potkávat pouze za dne. Ve slabém světle měsíce a vzdálené lampy rýsovaly se na dlažbě stíny tří postav. A jen jedna jediná neměla nataženou ruku vpřed.
Zády ke mně na tu dálku stál muž obklopený dvěma dalšími s čepelemi krátkých nožů v rukou. Z nedalekého průjezdu sápaly se zvědavé pařáty dalších zrůd. Chodec byl v pasti na cestě, která se zužovala k dlouhé zdi a řadě domů, mezi kterými vedly jen široké schody z kopce dolů. Těžko bude volat, těžko utíkat, když jsou v přesile. A nad tím vším se klátila kulisa temných větví stromů vyrůstajících za zdí, polykajících světlo osamělé lampy.
Byla to podívaná, jaká mě sytila tou nejtemnější hrůzou. Hustou, vlévající se do žil, mrazící do morku kosti. Zápach smrti a jedovatý smích těch oblud, které se nebály brát i životy pro pár drobných. Tak jedovatý smích, jaký jsem nikdy snad ani od takovýchhle tvorů neslyšel. A ten mi naháněl strach zdaleka největší.
A tak jsem udělal to jediné, co šlo. Vytáhl jsem z kapsy píšťalu a hlasitě hvízdl.
Ten prudký svistot je vyděsil. Byl tak přesvědčivý, že si můj obrys daleko nad nimi okamžitě spletli se strážníkem a jako zbabělé krysy prchali do svých nor. Jako o závod klopýtali uličkami a mizeli z dohledu.
Byli tak zbabělý, že já strach ztratil a hnal se dolů k postavě, která tam jako jediná zmateně zůstala. Instinktivně jsem ji popadl za loket a vlekl pryč. Za rohem byla branka vedoucí do zahrady za zdí. Byl tam kostelík a nepříliš navštěvovaný parčík. Jak jsem ho zavlekl dovnitř a ukryl za zdí, teprve jsem si řádně prohlédl jeho skloněnou hlavu a došlo mi, že jsem neviděl tak docela to, co jsem myslel.
Kdyby šlo těm dvěma jen o peníze, jistě by nejevili takové nadšení. A i já byl nakonec tak překvapený, že mě jímala jistá euforie. Vlasy spadající přes pokorně ohnutou šíji byly tak dlouhé a krásné, že mohly patřit jedině ženě. Ženě v kalhotách. Jako bych se snad mohl divit, když do Paříže zavítala ona. Své poselství šířila kdekoli se ukázala. A ta, kterou jsem stále svíral za ruku, byla možná jedna z těch, které ji následovaly.
Konečně jsem se vzpamatoval natolik, že jsem ji pustil. Byla oděná do vycházkového obleku, ale příliš jsem z něj v té tmě neviděl a poslední zbytky světla z ulice stínil závoj listí. Přesto si moje oči počaly pomalu zvykat.
"Omlouvám se za tu hrubost," poznamenal jsem pořád trochu udýchaný. "Myslím, že dámu z nesnází jsem ještě nezachraňoval."
Tu se za zdí z ulice ozvaly hlasy a oba dva jsme se přitiskli ke stěně a nevydali už ani hlásku. Slyšel jsem jen zvuk jejího dechu, jak se úlekem přitiskla blíž ke mně. V těsné blízkosti jsme tam čekali a já už věděl, že tady zůstat nemůžeme. Chytnul jsem její ruku a běžel trávou k malému kostelíku ukrytému kdesi mezi hradbou křovin.
Černý obrys budovy jsem uzřel už záhy, po pár kamenných schodech jsem spočinul u dveří a při silnějším zatlačení k mé radosti přeci jen povolily. Poslední dvě útlé svíce dohořívaly pod tělem Krista nad oltářem, a tak jsem vděčně opustil svůj doprovod a zapálil několik dalších, abych vnesl trochu světla na celou věc.
A skutečně jsem spatřil onu neznámou v jasnějších barvách. Sytě rudá záře vyrýsovala křivky na míru šitého obleku a já překvapeně zkoumal jeho eleganci a nádheru. Byl skutečně šitý pro dámu. Přísahal bych, že jsem nikdy nic takového snad ani neviděl. A přesto byl decentní, vkusný, působil jako by k ní odjakživa patřil.
Ona ale stála záměrně stranou, hlavu pořád hluboce sklopenou, abych jí neviděl do tváře a zarytě mlčela.
"Nemusíte se bát," odvětil jsem klidně. "Nejsem jako oni, já vás přece nesoudím. Nechci vám ublížit." Doufal, jsem, že jí to již došlo, ale nechovala se tak. Žmoulala sepnuté ruce před hrudí a lehounce přešlapovala.
"Tady budete v bezpečí," pokračoval jsem. "Teď nemůžete ven. Chvíli počkáme a pak vás mohu doprovodit domů. Ti, co vás potkali, už budou dávno pryč."
Ale zdálo se, že tohle slyšet nechtěla. Sedla si do lavice, loktem opřená o tu další před ní si zoufale mnula čelo.
Pomalu jsem přišel blíž a oslovil ji: "Řekněte mi, smím-li se zeptat, jaké je vaše jméno?"
Myslel jsem, že nejspíš neodpoví a zůstane ve svém zatvrzelém mlčení, ale pak se ozvalo: "A kdo jste vy, že se na něj ptáte?"
Otřásl jsem se. Ten hlas jsem znal. Zněl možná jinak, ale byl mi až příliš povědomý. Kolečka v mé hlavě se tentokrát rozběhla jako zběsilá. Ano, mohla najít první dopis na mém stole. Ale další by musela najít ve skrýši. Jak by asi tak mohla tušit, kde je? Pokud ovšem není adresátem. Pokud nemůže odpověď doručit, protože téměř nevychází z domu.
Podivné ticho ji donutilo nechat ruku klesnout a zdvihla obličej. Věděla, že mi všechno rázem došlo. Vlasy jí spadly z tváře na ramena. Už se nemohla skrývat, déle to nešlo.
Vyděšeně jsem vrtěl hlavou a těžce polykal. Nebyla to žádná Japonka, byla to jen tuna make-upu a prkna jeviště, za které se schovala. Jen kryla sama sebe před světem, který jí olizoval útlý krk a neustále ji soužil pro to, v co věřila.
Zvolna jsem usedl vedle ní a uvnitř mě se míjely všechny ty obrazy, kdy jsem ji potkával, kdy jsem s ní mluvil. Náhle jsem si vyčítal každé slovo, ale pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Jak se v té mrtvolné skořápce mohla schovávat největší osobnost, jakou jsem kdy měl tu čest poznat. Všechno, co napsala, co já napsal jí. A teď tu seděla, v očích ještě zbylé slzy, které se do nich vloudily jen a jen mou vinou.
"Haru Kim je jen přezdívka," zašeptala. "Tmavé vlasy jen paruka, tvář jen líčidla. Neměla jsem to dělat, měla jsem jednou poslechnout. Kdybych tak moc netoužila číst vaše dopisy, nic z toho by se nestalo. Byla to chyba. Velká a hloupá chyba."
Věděla to. Věděla, že nesmí, ale nedokázala odolat. Pořád jen ohrožovala sama sebe, co teprve ty kolem ní.
Zvedla se a vydala se ke dveřím. Přece nechce odejít?! Vyděšeně jsem ji chytil a věnoval jí dlouhý prosebný pohled. Ani jeden z nás to vlastně netušil, byť ona to zjistila dřív. Tenkrát, když stála v mém pokoji, tenkrát, když tak podivně hleděla na vlastní portrét. Sám bych se jistě díval dosti prazvláštně být na jejím místě. Jak se asi cítila? Nebo jsem si snad jen něco namlouval? Celou dobu jsem věřil, že nejsme jen dva lidé se jménem na obálce. Měl jsem pravdu? Jak moc? Sobecky jsem doufal, že jsem pro ni možná víc než to. Doufal jsem až přespříliš a nikdy jsem si nepřipustil, že bych se mohl také mýlit. Teprve, když stála přede mnou.
Odkudsi se ozvalo skřípnutí a oba jsme sebou poděšeně škubli.
"Musím se vrátit," vydechla a já ji pustil.
Konečně jsem začal uvažovat jasněji. Sundal jsem dlouhý slabý kabát a podal jí ho. "Nikdo si nevšimne, co máte na sobě. Nebudou se ohlížet ani ptát."
Kývla a přehodil plášť přes sebe. Nebyla vysoká, padal jí až ke kotníkům a celou ji zahalil. Až na vlasy povlávající jí kolem hlavy. Ale to už do mě zavěšená cupitala cestou, kterou střídavě vedla ona a střídavě já. Vyznala se tu až překvapivě dobře, nikdy bych to do ní neřekl. Pořád se ohlížela přes rameno a naše srdce poskakovala ve stejném nejistém rytmu, dokud jsme nevkročili do chodby a já nezabouchl vchodové dveře.
Její dech se slabě třepetal jako celé její tělo. Byla zmožená tím vším, co se stalo. Přece se ale vzpamatovala a strhla kabát ze sebe.
"Děkuju," řekla a podala mi ho zpátky. "Děkuju za všechno. Už musím jít. Je nad ránem a zítra odjíždíme."
Vyběhla tichounce schody a mě nechala dole s puklým srdcem. Nedošlo mi to. Čas utíkal jako splašený kůň a profesorův odjezd se přiblížil docela nakratičko. V podvečer měl z Paříže odjet vlak. A ona měla odjet s ním.

***

Nedokázal jsem tu noc zamhouřit oči. Klepal jsem se ve vlastní posteli celý zmučený. To přece nemůže být pravda?! Stále jsem viděl její tvář, jak mi mizí na schodech v temnou hodinu. Skoro se mi snad její oči omlouvaly a já je dávno neviděl jako předtím.
Neznámou dívku jsem si zaškatulkoval přesně tak, jak ona chtěla. Abych se o ni ani krapet nezajímal, ba co víc, já začal být dokonce hrubý nezdvořák, jak moc jsem té její lži podlehl. Hleděl jsem jenom na její zevnějšek, nesnažil se o nic víc, utíkal mi čas mezi prsty. Já hlupák!
Vstával jsem spolu s ranními ptáky. Pod očima fialové kruhy a velkou bouli na duši, která místo aby hrála všemi barvami, plnila se oblačnou černí. Zničeně jsem prohrabával vlasy a kulhal ke kuchyni. Ani na jídlo jsem chuť neměl. Spánek mě tentokrát nedokázal vyléčit.
Snad jsem doufal, že alespoň najdu profesora již vzhůru, otevřel jsem tedy dveře svého bytu, vyhlédl dolů pod schodiště a v zápětí jsem se překvapeně zarazil na vlastním prahu.
V bílé noční košili pod slabým županem se zplihlými vlasy sešla trochu váhavě poslední schod a zastavila se. Neklonila ale hlavu dolů jako já ve své smutné mrzutosti. V duchu mě stále fascinovalo, že je to ona. A já ji viděl tak, jak bych nikdy nečekal, že uvidím ženu, jakou byla. Rozespalou, neupravenou. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit.
"Dobré ráno," řekla jemně, skoro jako hudba znělo to mým uším, tím víc mě to trápilo. Nečekala však na mojí odpověď, asi tušila, že mi to nějakou chvíli zabere.
"Neměla byste ještě spát?" namítl jsem zdvořile polohlasem. "Musíte být unavená."
"Asi jako vy," odvětila a já si všiml pohledem zpod obočí zakaboněné tváře, že jí cukly koutky. "Profesor asi ještě spí, nebudu ho budit." S tím se otočila na špičce nohy a chystala se jít zpátky do podkroví.
"Můžete posnídat se mnou - když už jste vzhůru," vydechl jsem a zvedl konečně se špetkou odvahy hlavu.
"Děkuju," vydechla a já uslyšel to radostné jiskření, že nebude muset čekat na mého přítele, který dnes výjimečně trochu vyspával. Každopádně to nic neměnilo na tom, že jsme oba dva vstali až nezvykle brzo.
Trochu nesměle překročila můj práh, ale jen co vstoupila do kuchyně, na nic už nečekala a já nemohl ani nic říct. Nepustila mne ke slovu ani činům a celou snídani připravila sama, odhánějíc mě od plotny.
Když pokládala na stůl konvici s čajem, když mi servírovala jídlo, když seděla naproti mně v ještě šeré místnosti, celou tu dobu se usmívala. A když jsem přeci jen začal mluvit, vyháněla ze mě splíny. Ani nevím, co jsem to ráno pozřel, ale její zářivý úsměv, kdykoli jsem se ji snažil ze všech zbylých sil trochu pobavit, mi utkvěl v paměti nadobro.
Jak jsme tam seděli naproti sobě, nebylo ani nic lepšího, co si vůbec pamatovat.

***

Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit. Nikdy jsem si nemyslela, že ho skutečně potkám. Nikdy mě ani maličko nenapadlo, že bychom snad mohli sedět jako dvě zmoklé vrány u příliš brzké snídaně a mluvit spolu o všem, co nám zrovna cvrkne o nos.
Nikdy jsem si ani nemohla vysnít něco tak bláznivého. Protože to bylo natolik skutečné a natolik normální, že by mě to nikdy nenapadlo. A on tu přesto seděl a tak nesměle klopil oči a vůbec se nepodobal tomu muži, jakého jsem viděla za stránkami dopisů. A bylo to dobře. Protože to znamenalo, že ho vlastně pořád vůbec neznám, když v něm toho muže z dopisů nevidím.

***

"Odjíždíte v pět?" zeptal jsem se, byť velice nerad, ale co mi zbývalo.
Přikývla. "Ano, tak. Profesor jede zpátky domů."
"A vy?"
"Já… Jedu pryč," vydechla a v očích měla to zvláštní prázdno, které mě děsilo. "Jsem zvyklá cestovat," usmála se slabě, "nic jiného nedělám. Někam se vytratím. Do bezpečí, kde mě nikdo nebude hledat. Profesor má snad nějakého starého přítele, který by mi mohl zařídit ubytování na venkově, víc na jihu. Je tam prý hezky, asi to tam budete znát lépe než já."
"V pět tedy."
"Hm, to je spousta času nemyslíte?" namítla lehce a upila ze svého šálku.
Zvědavě jsem zvedl oči a chvíli ji sledoval. "Snad bychom mohli dojít alespoň k Notre Damu, ale věřím, že znáte Paříž lépe než já."
"Kéž byste měl pravdu," slabě si povzdychla. "Ale ráda bych ji konečně opravdu pořádně poznala. Alespoň trochu."
"A myslíte, že by se vám líbila katedrála ve východu slunce?"
Usmívala se nad šálkem tak, až jsem se začal smát také.

***

Když jsem vstal, jal jsem se pomalu balit, ale brzy mne zarazilo to podivné ticho. Ptáci se sotva vyklubali zpod křídel a slunce teprve vykukovalo na obzoru, ale dům byl už prázdný. Než jsem se však stihl vyděsit, našel jsem krátký vzkaz psaný její rukou, že se vrátí brzy po poledni.
Nesmírně jsem si oddechl, ač jsem už dávno upřímně doufal, že ony zvuky v chodbě z dnešní noci patřili právě jí. Snad se nic nestalo, nakonec byla mistrem v útěku od problémů.
Postavil jsem si vodu na čaj a skládal zbylé věci do kufru. Vše, co jsem mohl, jsem pro ni udělal. Teď je řada na ní. Bude se muset ještě dlouho skrývat, ale bude moci žít. Nesmí vystupovat, nesmí se ukazovat mezi lidmi tak, jak to ráda dělává. Bude to pro ni jistě hodně těžké.
Hluboce z celého svého srdce jsem však doufal, že to dokáže.

***

Těžký dým sytil beztak nepříliš příjemný vzduch vznášející se kolem peronů. Byla to však ta nejmenší oběť, jakou jsem podstoupil. Zavázal jsem se doprovodit slečnu Isabel a profesora na nádraží a dohlédnout na jejich odjezd. Složil jsem všechna zavazadla vedle vlaku a naposled se na ně zahleděl.
Nemusela mi nic říkat, věděl jsem to moc dobře. Už ji nikdy nespatřím. Přátelsky jsem se rozloučil s profesorem a pak stiskl jemně její ruku a zdvořile ji políbil na tvář. Cítil jsem však, jak se v její křehké dlani třesu. Přece jen ve mně rozkvétal hluboký stesk a těžko jsem s ním bojoval. Profesor vedle ní měl však na tváři laškovný úsměv. Moc dobře věděl, co se ve mně teď asi vaří.
Nakonec jsem se otočil a odešel. Tu krátkou chvíli, kdy jsem naposled ucítil vůni jejích vlasů, jsem měl ztratit už za pár hodin. A již teď jsem toho litoval. V nejbližší kavárně u nádražní budovy jsem si ztěžka sedl docela osamělý ke stolku a hledal v odrazu skla její tvář pod Eiffelovou věží. Na jeden podvečer stal jsem se snílkem a pořád dokola vzpomínal na jediný den, který mi byl dán k dobru.
Jediný den, který jsem mohl strávit s ní. Dívkou, která byla nade všechny krásy světa. Už nikdy jediný dopis, nikdy jediný pohled, který by mi snad mohla věnovat. Všechno končilo právě tady. A nezbylo mi už nic, než jen dík za to, že jsem prozřel dřív, než zmizela docela. Ale jak slabou útěchou mi to bylo.

***

Slunce už zapadalo, když jsem se zvedal ze židle, když jsem kráčel pařížskými ulicemi s pocitem, jako nikdy předtím. Už zítra jsem se měl probudit ve stejné prázdnotě jako dřív. Stále stejný, bez jediné známky toho, že se snad cokoli mělo kdy v mém životě udát.
Míjel jsem nádražní budovu v podivném snění a stejně tak spočinul můj zrak na lavičce u chodníku.
Sedící dívka zvedla svoji bledou tvář. Zmateně jsem se zastavil a chvíli si ji prohlížel. Vážně jsem jen nesnil? Rojila se kolem ní zlatá svatozář odlesků klonícího se slunce ve starých ulicích. Snad to byl docela nezvyklý pohled, když oblékala šaty, ale nikdy mi tak nepřišel.
"Zapomněla jsem vám zaslat odpověď na váš dopis."
Tvář mi cukala v euforii a já si ji musel krátce dlaněmi překvapeně zakrýt. Jiskry z očí se však už dávno rozletovaly na všechny strany a hloupou dětinskou radost zamilovaného blázna jsem mohl jen těžko skrývat.
Tak moc nesměle se usmála a pomalu vstala. "Snad vám nebude vadit, když ji doručím osobně."

Markéta Orlová / 2014
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama