Ferdinkovi / U čaje

6. listopadu 2015 v 9:40 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
"Co ti mám povídat?" Obrátila jsem se k němu s hrnkem v ruce.
Seděl vedle mě s vlahým úsměvem a klidnýma modrýma očima. "Řekni mi, co tě trápí."
"Je to na dlouhé povídání, myslíš, že to chceš slyšet?"
Pokyvoval hlavou. "Proč bych nechtěl. Občas se musíme zastavit a poslouchat. Chci to slyšet, ty bys měla mluvit. Tak mluv, ať můžu poslouchat…"
"Budeš?"
"Budu."
Zamrkala jsem a mlaskla. "Dobře."
"Co se stalo?"
"Dělo se to už dlouho." Začala jsem zvolna a zadívala se do zdi proti nám. "Víš, jednou jsem sepsala takový kus papíru. Bylo na něm napsáno, co všechno nemám dělat, když je mi zle. A to je pravidelně. Bylo to tam, ale nevím, kde ten papír je. A asi by to stejně nepomohlo, i kdybych si ho nalepila na čelo. Nikdy to nevydržím. Snažím se změnit, být lepší, ale děje se přesný opak. Jen všechno zhoršuju a nemění se nic."
"Lidé se nemění, v mnoha ohledech ne," kývl, ale trochu smutně.
"Já vím, ale asi pořád doufám."
"Myslela si, že se změní?"
"Ani ne," zavrtěla jsem hlavou, "možná trochu ano, ale spíš jsem myslela, že je jiný. Ale těžko obelhávat vlastní oči. Zvlášť, když jsem byla chvíli slepá."
"Bylo těžké, co se stalo. Já se ti nedivím," zamručel.
"O to nejde. Víc mě mrzí to, že asi nedokážeme být přátelé. A možná jsme ani nikdy nebyli. Opravdový přátelé, víš?" Zvedla jsem oči a ty se střetly s jeho. Měl pochopení, čišelo z nich.
Chvíli jsem se pohroužila do vzpomínek. Křivdím nebo ne? To netuším. To mě trápí nejvíc. Že vlastně nevím, co všechno je jisté a co si jenom myslím. Ale když opět otevřu oči a dívám se kolem sebe, mám pocit, že mám asi přece jenom pravdu. Vzpomínky mě tíží, tíží a moc. Jsou to jediné, co mě ještě brzdí. A mate.
Oddechla jsem a zaklepala na hrnek. "Je to divné. Pohádáš se s lidmi, řveš na ně, že ti nerozumí. Zavalíš ty, co poslouchají tím, že jsi v čudu. Pak počkáš dvě hodiny a zůstane ti jen hrozná bolest hlavy a ta kradmá únava. Najednou to spadne a ty už nejdeš proti zdi, nepřipadáš si nijak. Jen sedíš, piješ čaj… Vlastně nechápeš, proč jsi tak vyváděl, ale všechno má svůj důvod. Děje se to tak pokaždé. Pokaždé. Víš, co přijde. Víš, jak to skončí. Ale nic tě nezastaví udělat to zas a znovu. Jako ta písnička, kterou si pořád v duchu zpíváš. Pořád znovu."
"Otázkou je, jestli je to dobře? Co myslíš? Bylo by dobře, kdyby si to udělala jednou a pak už nikdy?"
Zahleděla jsem se do prázdna. "Bylo by to divné. Ale asi by to nebylo na škodu. Ušetřil bys lidi svých vzdechů, které stejně jednou přejdou. Stejně tím nic nevyřešíš a já se ptám na otázky, které možná ani odpověď nemají. A hlavně jich mám moc. Lidi nebaví pořád dokola špekulovat nad něčím a šťourat a rýpat. A kdybych se neptala, kdybych nešťourala, měli by mě radši. Kdyby tahle má stránka mohla odejít někam pryč, byla bych čistší. Kdybych nepotřebovala mluvit o problémech, které se pořád cyklí a těžko se řeší akcí, natož mluvou."
"Ale co pak? Lidé by se utrápili nemít s kým mluvit."
"Proto mluvím s tebou. Nejsi tu, ale jsi tu. Vlastně řešíš mé problémy. Jsi to něco, k čemu se dá mluvit, aniž by to mělo následky. Bezpečná schizofrenie." Upila jsem a protáhla ztuhlé nohy.
"Můžeš to dělat častěji, uvidíme, jestli to pomůže," zamyslel se nahlas a také upil.
"Víš, problém je v tom, že jsem v jádru hrozně hodná. Občas si vyberu nějakého člověka a hodně mu obětuju. Bohužel je to často nenávratná investice. To mě naštve a snažím se bránit svou čest tím, že se danému pokusím ublížit. Paradoxně, pokud se mi to povede - vlastně ať už povede, či nepovede - ublížím tím nejvíc sama sobě. Vím, už jsem to určitě někdy říkala. Říkám ti to proto, že je možná dobré si to opakovat, možná jsi to neslyšel."
"Hm."
"Tedy, jsem to pak za všech okolností já, kdo skončí s pláčem. Ať už si ti lidé myslí, že si pyšně vykračuju a jsem strašně spokojená. Byla bych trochu ráda, aby si to mysleli, ale asi to tak nikdy nebylo. Vlastně, napadlo mě, že jsme si možná stejně neměli nikdy co říct. Zní to divně, když jsme spolu mluvili hodiny, že?"
Krčil rameny. "No, nemusí to znamenat, že bylo co si říct. Možná byly jen dlouhé pauzy."
"Já ani nevím," vydechla jsem a hlava mi padla na stranu. Špulila jsem rty a přemýšlela. "O čem jsme spolu mluvili?"
"Různé věci."
"Aha, ano. Různé. Proč se mnou mluvil?" Tázavě jsem se obrátila na Ferdinka a trochu překvapeně složil ruce s hrnkem do klína.
"No… Asi… Nevím."
"Právě," kývla jsem.
"Byla jsi sympatická."
"To by mi mohlo lichotit."
Usmál se. "Asi se s tebou dobře povídalo, ačkoli nebylo moc o čem. Říkala jsi, že tě štve, že jsi moc mluvila. Vzpomínáš?"
"Hm, ano. Ale radši už nechci vzpomínat, co jsem všechno řekla. Mám z toho divný pocit a modlím se, aby si nic nepamatoval. Což se možná může i docela dobře splnit. Říkávám, že k němu mluví tolik lidí, že si přece jednoho pamatovat nemůže."
"Ne, jistě že ne. To by se neptal, jak se máš a cos dělala několikrát po sobě."
Padla jsem smíchy na postel a málem rozlila zbytek čaje. Naštěstí se smíchem chytil můj hrnek a podržel ho.
"Psala jsem ti to, psala jsem ti. Tak proč se, proboha, ptáš? Protože máš děravou palici, takže si ani nepamatuješ, jak moc mě tyhle stupidní otázky rozčilují." Zvedla jsem se a převzala hrnek. "Rozčilují mě, vždycky zní hrozně hloupě. Falešně. Na takové věci se ptáš, když nevíš, o čem mluvit. Na takové otázky se přátel neptáš. Hm?"
"My ne, ptáme se konkrétněji, protože naše přátele známe."
Ťukli jsme svými hrnky a teatrálně se napili.
"Ach jo, je mi zle. Nikdy jsem si nemyslela, že psychická bolest dovede fyzicky ubližovat. Ne tak. Až tenhle rok to cítím. A nějak moc často. Já ti nevím, Ferdinku. Nechci všechno řešit tak, že zapálím mosty, přestanu mluvit a budu si přát, ať se ten daný člověk vypaří a já už ho nikdy nevidím. Ale pořád nevím, jak najít tu rovnováhu mezi tím vším zlem. Jak s těmi lidmi mluvit? Nedokážu se chovat, jakože se nic nestalo. Ty věci se nezapomínají. Ironie, že radím lidem, aby se o to pokusili. Možná by to šlo. Ale to by tu nesměly být ty oči těch druhých, které se na tebe dívají zpátky."
"Vypíchnout?"
"Ha ha. Když si něco uvědomíš, něco, co se tě dotýká, něco, co tě zraní, řízne na kost… Můžeš s tím žít, ale… Měla bych asi vědět, co s tím, když se snažím radit ostatním. No tak! Co mám dělat? Jak se to dělá?"
Zmlkli jsme. Oba přemýšlející. Přeci z toho musí vést nějaká cesta. Třeba jsem ji už našla, ale pak se rázem zase zatměla. Nevyčítám možná lidem, co mi udělali. Vyčítám víc sama sobě, že jsem je nechala to udělat, že jsem byla hloupá, i když jsem to přece dávno věděla. Jen jsem se s tím nechtěla smířit.
"Říct pravdu," zamručel náhle.
Zakroutila jsem očima. "Ano. Dobře, dobrý nápad. Musíš lidem říct všechno. Říct jim, co se děje a proč si připadáš, jak si připadáš. Na druhou stranu, Ferdinku, udělala bych to. Já chtěla, ale to už jsem chtěla měsíce zpátky. Jenže to uděláš jednou, možná podruhé a pak už si připadám jako korunovaný debil. Protože pořád za někým lezu, pořád musím detailně popisovat a žvástat a doufat, že mě ten druhý nepošle někam. Že to vůbec pobere. A co hůř, že o tom bude mlčet. To je nejhorší. Když nemáš tu záruku, že ten druhý bude mlčet. A tohle místo je hrozné, je hrozné, Ferdinku! Lidé tu mluví a ty věci jdou obloukem k tobě zpátky. Všichni tu šeptají, všichni tu slintají tajemství a slova, která neměli říkat. Šíří se jako lavina. Děsí mě to. Proto se tak bojím znovu jít a něco říct. Už jsem to udělala, stálo mě to hodně a najednou vidím, že musím znova. Jenže kdo stojí o holku, co poučuje? Jo, Ferdinku, to lidi nebaví."
"Ale nezbavíš se toho."
"Ne. To ne. Když to řekneš, víš, na čem jsi. Když řeknu, co se děje, bude poslouchat. Bude vědět. Akorát se sama sebe ptám, jestli chci, aby lidi věděli. Mám pocit, že už toho někteří vědí až příliš. Někteří občas pochopí, proč se zašklebím, proč říkám, některé na omak divné věci. Kdo ví, Ferdinku, co se o mě říká. Kdo ví. Ještě, že tě mám. Alespoň můžu strávit ten čas, než se milostivě zbavím vědomí ve spánku, aby mi ti lidé nakonec začali běhat ve snech. Kde jsou ty časy, kdy to bylo plné vysvobození. Takhle se občas budím a ptám se, jestli je ještě třeba neuvidím ten den i na denním světle."
"Řekneš to?"
Pohlédla jsem do hrnku, byl už skoro prázdný. "Chtěla bych, chtěla jsem. Už týden říkám, že to ale udělám jen za předpokladu, že o to sám požádá. A do té doby s ním slovo nepromluvím. Je to trochu směšná hra, ale třeba se má budoucnost rozjasní v psaní scénářů telenovel."
"A nevyšlo to…"
"To s těma telenovelama možná vyjde. Začínám si fandit. Ovšem teď vážně - po zralé úvaze jsem došla k tomu, že bude minimálně nutné vznést námitku proti jeho způsobům. Neudělal to poprvé, že mě začal obcházet po špičkách a šuškat bokem a dělat mi tím - tentokrát rozhodně - problémy. Ale co z toho? Vyprchalo to do ztracena. Nepochopil mě a já špatně zamanévrovala. Takže černý puntík na nástěnku."
"Co bude dál?" Zněl unaveně, nejistě, snad se o mě bál. Ale já se bála o sebe taky.
"To nevím. Chci to vůbec vědět? Můj problém tkví v netrpělivosti. Když něco dlouho stojí, snažím se to řešit. To on nezná. Takže se věčně přetahujeme o lano zcela chaotickým způsobem. Možná bych mohla zase mluvit. Ticho očividně nemá smysl. Jenže se mi snadno může stát, že to on začne náhle mlčet. A pak už to bude ztracený… Prostě ztracený."
Dopila jsem poslední doušek a stále ten hrnek nechala v klíně se zamyšleným odevzdaným pohledem.
"Co s lidmi, které obviňujeme z tak podivné zrady, že je těžké ji cizím občas vůbec vysvětlit?"
"Jedno nechci, Ferdinku," otočila jsem se k němu a snad i prosila očima, "aby se na mě díval s těmi blesky v očích. Nikdy mě nic tak neděsilo jako jeho pohled, když se zlobí. Bála bych se, kdyby neodpustil, ale ironií je, že jsem to já, kdo má mnohem větší právo na to, se tvářit zle. Vím to, neříkala bych to jen tak. Taková nejsem. Ale ostatní mi to, bohužel, potvrdí. Jenže jeho zloba, je můj strach. Má zloba, je jeho zloba."
"Možná už jsme překročili ten práh, ale nemyslím, že naděje už není."
"I já doufám. Ačkoli vůbec nevím, co pak s ní. Nebudu zdravit, budu se jen usmívat. To nebolí, je to tiché. A zároveň to není to zlé mlčení. Mohli bychom se na tom dohodnout, asi to pochopí. Když se nebudu mračit, nebude si myslet nic zlého."
Pokýval hlavou. "Dělá vlastně to samé."
Usmála jsem se a přikývla. "Vlastně ano. Asi ví proč."
 


Aktuální články

Reklama