Užnevímkomu / My hanging tree

6. listopadu 2015 v 9:40 | vOrel |  Dopisy ztracené na moři
Strange things did happen here, no stranger would it be…

Co víš? Ptáš se do větru, ptáš se lidí. Ale víš vůbec kolik otázek, jsem si kdy položila já? Víš, kolik slz jsem ztratila a kolikrát jsem zemřela? Víš, kolikrát musí vstát fénix z popela, aby docela zčernalo jeho srdce a zkameněla jeho duše?
Myslíš si, že víš? Nebo nechceš vědět? Myslíš, že je jednoduché odpovědět? Řekni, přemýšlel jsi někdy nad tím? Přemýšlel jsi někdy nad tím, že se možná ptáš špatně? Že ta otázka nedává smysl? Že na ni nikdy nedostaneš odpověď? Protože to není "co", ale "proč".
Vždycky u toho skončím - chci po lidech moc. Chci po lidech, aby přemýšleli nad tím, co dělají, co udělali. Nikdy to nevyjde. Vždycky musím přijít a vysvětlovat. Nemyslíš, že jsem unavená? Nemyslíš, že si už připadám hloupě? Nemyslíš, že můžu snad už být unavená.
Jsem… Ležím a ztěžka dýchám pod zlatým sluncem a v rukou se mi všechno mění v prach. Dívám se do dálky a hledám ten jeden bod, kam mířím, ale nic tam není. Jsou tam jen nekonečné lesy. Až za obzorem, kam nedohlédnu. A když to vidím, zlomím se v kolenou a padnu. Hrudník se cuká a ruce roztřesou. Jak dlouho? Jak dlouho ještě?
Vždycky jsem věřila. Věřila, že ta dálka je blízká. Že jen musím jít, musím jít. Dál a dál. Prostě jít a nezastavovat. Ale jak můžeš věřit něčemu, co nevidíš? Jak můžeš věřit mlze nad korunami? Jak můžeš věřit slunci, které zas a znovu zapadá?
Řekni mi, není ti chladno? Už roky hledám útulek. Místo, kam se složím. Už dlouho hledám hůl, o kterou bych se opřela. Ale já se stala hadrem na té holi, holi druhých. A řekni, není ti z toho chladno? Studí mě ruce. Vždycky dávaly teplo, ale mě studí. A druzí se na mě jen dívají, jako by viděli ducha. Jako bych nebyla už docela vůbec. Jako by to byl omyl, jen stín těch stromů. Pak se otočí a řeknou, že jsem blázen.
Ještě nikdo nepřišel. Nikdo. Nikdo, kdo by mě pevně popadl a zakřičel mi do ucha, že poslouchá můj šepot, ale že musím mluvit víc nahlas. Nikdo, kdo by popadl mou bradu a držel ji tak dlouho, dokud bych nezvedla oči. Protože svět spěchá a nikdo nemá čas zastavit se a klečet tam se mnou. Proč bys vyl na měsíc s blázny, když je můžeš obejít?
Řekni mi, proč se ptáš druhých? Jestli chceš znát odpověď, proč se ptáš těch, kteří ji neznají? Copak mě neznáš? Copak jsi zapomněl? Kdo pak by mě znal líp než já sama. Kdo z nich? Hledáš na špatných místech a obcházíš mě. Řekni mi, chceš znát odpověď? Protože jestli ano, tak si pro ni přijdeš.
Ušla jsem už tisíc mil tmou. Ujdu dalších sto. Zítra, až se vzbudím, nebude tu zas nic než ten les. A já vstanu a půjdu. Ale nedokážu to zničit. Ty rybky plavoucí v tom šeru mé mysli, ty třpytící se šupiny. Každá jiná, každá stejná. Nesou matné obrazy cesty, která zarůstá trním. Cesty, kterou jsem šla. Odráží v zrcadlení minulost. Chtěla bych je pochytat. Ale nejde to. Nejde to. Kéž by všechny zemřely, kéž by přestaly vířit v kalné vodě. Protože na té cestě už nic neroste a voda je otrávená.
Srdce je jen sval a svaly bolí. Když pracují moc dlouho, když si neodpočinou. Přála bych si, abych ho mohla utišit, ukolébat spolu s těmi rybkami. Abych znovu popadla dech. Ale kdykoli se to povede, začnu se dusit. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat. Nevím už, co dělám. Nevím už, kdo jsem. A nikdy jsem nevěděla, kam jdu.
Pamatuju si ty lidi na cestě. Jejich kroky, které mě po čas provázely. Pamatuju si je všechny. Kolik z nich pamatuje ty mé? A řekni mi, slyšel si je někdy? Ty kroky. Mé kroky. Když jsem šla tvým směrem vstříc nejistotě tichého lesa. Poslouchal jsi někdy ten rytmus, v kterém pulzovala má krev? Slyšel jsi někdy ten hvizd ve větru? Nebo jsi jen šel?
Všechno se mi už slévá v jedno, jak svět točí a černá. Já nevím, kdo jsi. Věděla jsem to někdy? Jednou se stalo, že jsem kvůli tobě darovala krev. Pak už jsem si žilou nechtěla pouštět, protože proč plýtvat zlatem pro někoho, kdo jen tiše přihlíží. Začala jsem se bát sama sebe, začala jsem se bát světa. Kvůli tobě. Nikdy jsem se v tom lese tak nebála jako teď.
Vyprávěl jsi mi o tom. Jak ses jednou sám ztratil a nemohl najít cestu. Tiše jsem naslouchala a v hlavě jsem měla prázdno jako ty v očích. A když jsi mi dopověděl svůj příběh, tak začal můj. Můj příběh o tom, jak jsem se dala cestou, která vedla k propasti. Spadla jsem. Docela jako ty. Jako bych snad nedokázala sama sebe poučit z cizích chyb. Co to bylo za světlo, které mě tam vedlo? Co to bylo? Spadla jsem.
Když jsem zjistila, že žiju, začala jsem se smát. Smát se jako děcko, protože jsem tu pořád byla. Přes to všechno, pořád jsem tu byla. Zlomené údy, roztříštěná žebra, otřesená lebka. Nějak jsem přesto dokázala stát. Dívala jsem se na tu spoušť, ale stála. V tu chvíli nebylo nic víc. Byla jsem živá, co víc? Jenže jak jsem opatrně našlapovala tou roklí, došlo mi, co se vlastně stalo.
Kam jsem to šla a proč? Příběhy, které jsi vyprávěl. Slova pronesená v tichu. A klidný úsměv. Ano, ta otázka. Ta věčná otázka. Jestli se bojíš zeptat, pak vím. Proč… proč? Protože tahle otázka zněla jako zvon. Kdybych si mohla vybrat, kdybych mohla vybrat, zda střetnout se tenkrát s tvými kroky, co bych řekla? Teď po tom všem? Co bych řekla? Ano nebo ne?
Šla jsem pomalu. Začalo to bolet. Kosti zvolna srůstaly. Někdy jsem v noci nemohla spát, budila mě bolest. Byla kradmá, tupá. Nebylo to tak zlé, ale bylo to tam. Spolu se všemi těmi otázkami. Střípky se skládaly, odpovědi s nich začaly být čitelné.
"Nikdy jsi neudělala nic, čeho bys měla litovat," říkal jsi. Tak proč lituju? Proč lituju všeho? Proč mám strach? Proč kolem sebe zoufale štěkám? Proč se tak bojím?
Protože jsem postrachem sama pro sebe. Hodná dívka na cestě, tichá dívka na cestě. Možná to nevíš, ale ona jde jen s těmi, kterých si nadevše váží. Jde jen s těmi, které si vybere. Jde jen s málo lidmi. A když jde s tebou, znamená to mnohem víc, než tušíš. Protože v každém tom kroku, který udělá, je slib. Slib, který ti neřekla, ale už roky ho nosí v sobě. Že zůstane. Že tě nikdy nenechá na cestě samotného. Že za tebou bude stát, že tě chytí, až budeš padat. Protože pro ni jsi přítel. Ale řekni mi, udělal bys pro ni to samé?
Vezmeš jí za ruku, až odmítne jít dál? Potáhneš jí, až bude křičet, že ji máš nechat stát? Budeš jí držet na nohou, i když už nebude moci jít? Uděláš to pro ni, až přijde čas? Protože ona by to pro přítele udělala. Jediné slovo a vrhla by se do ohně. Jediné slovo a umlčela by davy, jen abys mohl mluvit. Jediné slovo a bude stát na tvé straně a nikdy tě nenechá, aby tě ten les utrápil. Protože jsi přítel. A ona dá přátelům vše. Protože co je víc než přátelství? Co je víc?
Co je víc, než pocit, že můžeš druhému věřit, že tě nezradí, že ti rozumí. Co je víc?
Ale ztracená v tichém lese slyšela ten hlas ve větru. Viděla odlesky v šupinách těch rybek. Udělal bys to pro ni? Udělal bys to pro přítele? Možná. Ale pro ni? Kdo je ona? Kdo je ona… To já nevím.
Myslela, že to viděla. Někde v tvých očích. Myslela, že to slyšela. Někde v tvém hlase. Jako výhonek co zakoření a každá větev se dotkne jedné ruky. Něco neviditelného, co pojí duše. Stává se to vzácně. Tak vzácně. Přece nejde to nepoznat. Ale jsi, kým jsi, máš barvu, kterou neumím pojmenovat. Nerozumím ti, nebo jsem se spletla? Já nevím. A kdybych věděla, tak mi věř, netrápilo by mě to tolik. Ale já nevím. Já nevím, kdo jsem v tvých očích, když se tam sotva vidím.
Tisíc lidí jsi potkal na své cestě, tisíc dalších, tisíc dalších a dalších tisíc. Já nevím, kdo jsem. Víš, proč to nevím? Protože jsem se ztratila v davu. A v davu já nejsem nic. Jen další člověk. Jen další milník, který mineš. A ty mě míjíš. Den co den míjíš nás všechny, jen míjíš. Ty vzácné chvíle, kdy ses zastavil, řekni, znamenaly něco? Znamenaly něco, když ses takhle zastavil u všech?
Divíš se, že chci křičet? Divíš se, když nemluvím? Divíš se, za co se divíš? Když jsem myslela, že jsem našla přítele a pak viděla, že nejsem nic. To jsem viděla. Ztracená mezi všemi těmi ostatními a chtěla jsem utéct. Vehnaly se mi slzy do očí, protože mě to páralo na kusy. Ten dav, ten dav… Co jsem já, tak co jsem? Šli jsme spolu tím tempem, jakým chodím s těmi málo lidmi, kterým tak věřím. Tak jsem věřila i tobě. Ale měla jsem? Měla jsem ti věřit? Řekla jsem ti tolik, ale měla jsem? Byla jsem jen postavou v davu, jednou z mnoha, která ti něco říkala. Jakpak by sis to mohl pamatovat? Zapomínáš? Nedivím se. Taky bych si nepamatovala, co mi řeklo tolik lidí.
Řekni mi, který je pro tebe důležitý? Který pro tebe něco znamená? Jestli mám být jen součástí davu, pak půjdu lesem sama. Říkal si, že jestli se nechci v tom lese bát, budu muset promlouvat na poutníky a nestranit se jim. Ale co to děláš? Co to děláš? Co mi to namlouváš? Křičela má mysl. Co mi to namlouváš? Já přece nepůjdu davem. Já si poutníků vážím. Raději málo, ale ať jsou mi vším a já jim. Ať se mnou jdou jen ti, kteří mi dají tolik, kolik dávám já. Ať jsme dva jako jeden.
Vyděsila jsem se, tak jsem se vyděsila. Když jsem pohlédla za tu záclonu a viděla ty davy. Davy, ke kterým promlouváš. Davy, které denně míjíš. Jak mám vědět, že si lidí vážíš, když je vážíš na kila. Jsou jenom živá hmota. Vypadají tak, když jsi s nimi. Jsem taky jenom oštítkovaný kus masa?
Lidé říkají, že jsem blázen. Že svět chodí jinak. Že nejsem v žádném lese a ty jsi jen přítelem všech. Říkají, že neví, proč se vůbec ptám na tyhle otázky. Říkají, že přece není nic, co bych měla řešit. A jestli není, pak prosím někdo přijďte a vezměte mě kolem ramen. Naslouchejte mému šepotu a donuťte mě věřit, že je to pryč. Že to odešlo. A pak mi řekněte, co mám dělat. Já už to totiž nevím. Nechci zabouchnout dveře, nedokážu s tebou mluvit jako dřív. Ne po tom, co jsem viděla. Po tom, co jsem prozřela.
Tak co? Co mám dělat? Když mě zradila vlastní víra, když má víra byla slepá, ale byla? Nebyla? Motám se v kruhu od jara do podzimu. Už tisíckrát jsem stála na stejném rozcestí, nikdy nedokázala přestat bloudit v tom kruhu. A lidé se dívají z jiného úhlu a nikdo nevidí ta slova v mých očích. Tu prosbu. Přijď a vezmi mě kolem ramen. Pevně stiskni a řekni, zašeptej: "Nech to jít."
Netrap se má drahá pro ty, co se netrápí pro tebe. Vezmi mou ruku, zahřej vlastní. Nezapomeneš, já vím. Ale povedu tě dál tam, kde najdeš klid. Povedu tě. Neboj, já tě povedu. Povedu tě na lepší dny, za sluncem, povedu tě z rokle.


Ale tenhle člověk nepřichází.
 


Aktuální články

Reklama