Prosinec 2015

*/ Jak jsem přestala číst

28. prosince 2015 v 15:49 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Bylo páteční dopoledne jednoho mlhavého studeného podzimního dne a já odkládala na postel rozečtenou knihu. Bohužel s jistou nelibostí. Ocitla jsem se po celkem asi více než hodině čtení na stránce 86. To nebyla ani čtvrtina celého díla. Skutečně mě to vůbec netěšilo, ačkoli se čtení vždy řadilo mezi mé oblíbené oddychové činnosti.

Minulý čas volím především proto, že času obecně není nikdy nazbyt. A tak jsem v posledních pár letech zavalena školou a prací skoro úplně číst přestala. Především pak své oblíbené dlouhé knihy o minimálně 300 stranách, kterými jsem byla pověstná. Podívejme, kam se můj život zavlekl! Dnes tu mám pěknou knihu o sotva 400 stranách a proklínám ji za to, že ještě není dočtená. Copak je to taky jediná věc, kterou musím dnes udělat? V žádném případě!

Aj, kolik já mám práce! Měla bych se vrátit ke čtení a co nejdříve tu bichli zavřít a zahodit, jinak dnes už nic nestihnu. V tu ránu jsem se napřímila na posteli a odloženou knihu definitivně zavřela. Uvažuju-li takhle o věci, která mě v jádru vlastně baví, začíná být se mnou něco v nepořádku. A nakonec možná nejen se mnou.

V poslední době jsem si všimla takového zvláštního jevu, který mi asi až doteď hlavou tak moc nevrtal. Vím, že si dospělí lidé často s oblibou stěžují na mládež a jejich neochotu číst - a to zcela cokoli. Jaké by ale bylo jejich překvapení, kdyby zjistili, že někteří mládežníci dnes čtou doslova jako o závod. Na internetu, což je sám o sobě dost podivný jev, se rozmohlo jakési "knižní challengování" a to zcela popírá všechny dosavadní předsudky.

Lidé všeho věku, ti mladí především, zápolí (nebo se vyzívají, chceme-li naplnit podstatu anglického slova challenge) sami se sebou a snaží se v relativně krátkém časovém limitu stihnout přečíst co nejvíce knih. Život je totiž krátký, knih nepřeberně, a tak je nutné postavit se k tomu čelem a stihnout, co se dá.

Ale takové challengování přece není vůbec zdraví prospěšné. Pořád někde sedíte, ležíte, hrbíte se a civíte buď do papíru, nebo do čtečky s krkem už tak vytahaným, že je divu, že vám na něm hlava ještě drží. A ta navíc začne sama po delší době ve víceméně neměnné poloze a pravděpodobně s tím spojené vydýchané místnosti značně bolet. Alespoň taková jest moje zkušenost s příliš dlouhým čtením z let už minulých. A že tihle challengisté jsou v takovém nehezkém stavu hned, neboť přečtou za měsíc i dobrou třicítku knih. Zatímco já tu dnes, považte, spílám nad jednou jedinou.

A přece je to taky challenge - dělám si z toho závod a mým největším snem není si přečíst pěknou knížku, ale dočíst tu zatracenou kupu papírů, abych se mohla vrátit k práci. Stejně jako oni horem pádem čtou tu kupu papírů, aby zvítězili… No jo, ale nad čím vlastně? Tohle je totiž vítězství sama nad sebou, jaké bych nikomu nepřála. Na co mi to je, polykat jednu knihu za druhou? Na co mi to je, když si z oddechové, uklidňující a víceméně zábavné činnosti dělám peklo na zemi v měkké posteli? To je mi tedy pořádek!

Jestli mám opravdu k četbě takový přístup, pak je na čase přestat číst definitivně! K čemu mi je čtení, když se do něj musím přemáhat? Přitom jediné v čem bych se měla přemoct, je můj zvrácený přístup. A nejen můj - přístup spousty lidí dnes. Co to má za smysl číst literaturu na kila? Kniha se má užít, i když je pravda primárně určena k tomu, co marketingový experti nazývají konzumace. Pokud si knihu v poklidu neužívám, pak skutečně mrhám časem.

Po chvíli přemýšlení jsem se tedy vrátila očima k obálce. Po obědě si zajdu přečíst další kapitolu do knihovny. Byť je poněkud pošetilé nosit do knihovny vlastní knihu, ale je to přinejmenším podmětné místo ke čtení a je tam klid. Pak se v připozdívajícím se odpoledni vrátím k práci a zítra k ránu bych si mohla zase trochu počíst. Protože v noci se spí, nikoli běhají knižní maratony.

Musím na sebe přeci jen trochu pomalu. Co jiného zbývá člověku, kterému bláznivý rychlý upracovaný svět znechutil už i takovou věc, jakou je čtení?

#/ Ty, já, padouch

28. prosince 2015 v 14:29 | vOrel |  Básnící střevo
Křičela jsem křičela
a pak se jenom smála
Jsi hrozný ničema
a já prý jedna z mála

Křičela a křičela
moje horká hlava
Jsi jenom blázen
A já tvářím se jak dáma

Křičela a křičela
nevydala hlásku
Jsi jiskra k ohni
já hladový plamen

Křičela a křičela
nadávky a jeden dík
že jsi mě donutil přemýšlet
víc než kdy dřív

>/ Pod křídly ptáků se žraločími ploutvemi

26. prosince 2015 v 14:59 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Na ploše pod terminálem se míjely stroje. Roztahovaly ruce ve zvláštních gestech, měly němé výrazy, vypadaly prázdně. Jako žraločí ploutve česaly jejich ocasy vlastní odlesky ve sklech všude kolem. Podmračená obloha jako synonymum ležaté osmičky a všichni ti vrčící ptáci sestupovali z ní. A daleko odsud končila ta bezbarvá hmota v obklopení dalšími domy. Domy, kde parkují letadla.
Viděl jsem lidi, jak se míhají proti tmavému asfaltu dole pode mnou. Auta, jak projíždějí kolem těch nebeských plavců. Zdálo se mi, že všechno kolem ztichlo. Na krátkou chvíli jsem spatřil odraz svého obličeje. Raději jsem se nedíval. Moje oči hypnotizovaly barevné znaky na bocích těch němých stvoření.
Neuvědomoval jsem si je, ale byly tam. Zvuky cvakajících koleček kufrů, hlasy šeptajících tuláků. Kam asi míří? Byli cizí. Naši už dávno nikam necestovali. Letiště muselo za tu dobu potemnět jako obloha, jako mysl. Zhasínala se světla tam, kudy už nikdo nechodil. Nebylo, kdo by chodil. Ale nikdo se neptal, nikdo se nezajímal. Jen já.
Sklonil jsem hlavu a pohled na podlahu mě vracel k životu. Nechtěl jsem však o něm nic vědět. Ne teď. A z rozlitého mléka vynořil se další plavec a světla zvolna dosedala na runway. A vy jste vzhlíželi jako všichni ostatní a přemýšleli, zda plachtí pro vás. Nějaký z nich určitě. Nebude to trvat dlouho. V kapse dlouhého kabátu jsem nahmatal palubní lístek a ruka mi opět klesla podél boku.
Jeden ze strojů se pohnul. Zvolna brázdil po své neviditelné cestě ze dvora pryč. Lopatky turbíny se zhluboka nadechovaly, křičely. Ten podivný pohyb, jakým lehce mizel z dohledu a o pár minut později se magicky zvedl ze země, jako by nic nevážil. Letěl vstříc světům, o kterých jsem neměl ani tušení. Možná, že jsem doposud nikdy neletěl, ale v té chvíli jsem si nemohl vzpomenout. Možná, že ano.
Teď už bylo ale těžké někam letět. Nad hlavou se mi prohnal jekot motoru a jediné, na co jsem si mohl v tu chvíli vzpomenout, byly dny leteckým modelářů. To nám ještě zbylo. Sny. I v těžkých chvílích jsme si hráli. Vraceli se tam, kde jsme necítili bolest. A pak jsme se probírali do setmělých rán, do města pohlceného v kouři. Sny byly jen sny, ale udržovaly jiskry. Poslední plameny, které ještě plály. Jenže pak mi došlo, že z nich necítím ani trochu tepla.
Měl jsem pár známých. Dalo to práci a všichni jsme trochu riskovali, já nejvíc. Dostat se k letenkám, bylo dnes téměř nemožné. Kontrolovali všechno. Slyšel jsem zvěsti, že budou pomalu zabírat cestovní pasy. Ale když vám vezmou doklady, mohou vám vzít vás samé. Nikdy jsem neopatroval občanský průkaz jako teď. Nikdy jste ho nepotřebovali a najednou jste věděli, že jakmile nebude ve vaší moci, jste jako mrtví. Nejste občan. Jen člověk se jménem, které vám nikdo nemusí věřit. Co když s tím začnou?
Věděl jsem o pnutí na kraji. Když jste chtěli peníze na vzdělání, umění, vědu rázem byl problém. Většina toho šla na propagandu. A ta měla zaplatit všechno. Měla zaplatit vědomosti, měla vám zaplatit snad i stravu. Budeme žít z myšlenek. Budeme ještě pokročilejší, než kdy kdo doufal. A někdo věřil. Já věřil lecčemu, ale ne lžím.
Mluvili jsme o tom s Ivetou. Někdy jsem z ní cítil nejistotu v odpovědích a jímal mě strach. Snad ne i ona? Snad mne její nejistota ale ještě chránila. Snad to bylo právě to, proč když se občas někdo zastavil u našich dveří, tak zase odešel. Byla jako zvíře. Zdála se němou naivní tváří s dítětem v náručí a oni jí věřili. A snad už i opravdu mohli. Byla to možná jediná věc, která mi ulehčila odchod. Že jsem ji viděl padat do propasti, aniž by si to ona sama uvědomovala. Někam do řady mezi ně.
Odešel jsem tiše, neslyšně jednoho rána s lístkem v ruce a telefon nechal doma. Měl jsem jen vypsaná čísla na kusu papíru. Nikdo mě nenajde. Poslouchal jsem historky z podsvětí, z míst, kde se šeptá o tom, že lidé mizí. Že si pro vás přijdou. Ze strachu. Bojí se jako kočky, proti kterým stojíte se zápalkami. Najdou vás všude. Nechají vás zmizet. Jen ze strachu. Když se zvíře bojí, je nejnebezpečnější. Snažil jsem se ty povídačky neslyšet, ale nedokázal jsem to. Budil jsem se uprostřed noci a pak se ptal, při pohledu na světla v ulicích, co je na tom špatného? Vždycky jsem se snažil být dobrým občanem, ale najednou se zdálo, že jsem přesný opak. Ale auta jen dál projížděla ulicí, žena spala a hlas v hlavě mlčel.
Kdykoli jsem zapínal večerní zprávy, trochu se mi klepala ruka. Všiml jsem si toho teprve nedávno. Šli po té cestičce pomalu, ale jistě. Vyšlapávali si ji před sebou a každý večer byli blíž tomu, co chtěli. Ale jak? Bylo snad lepší se na to neptat. A celý svět se tvářil, jako by se nic nedělo. To mě rozčilovalo, pálilo do morku kostí. Čím déle to trvalo, tím více ztráceli lidé zrak a pak i všechno ostatní.
Znal jsem jednoho muže a ten přišel nejprve o psa. Pak o většinu majetku. Nakonec jsem zjistil, že on sám, už není tam, kde vždycky byl. Byl to můj strýc a někam odešel. Poslední, co mi řekl, bylo: "Radši už běž." Už asi rok jsme ho neviděli a nic o něm nevíme. Někdo si myslí, že odešel někam na jih, protože tam provdal jednu z dcer. Někdo tomu nevěří. Možná čeká na příležitost, aby nám mohl dát vědět. Ostatně nebýval příliš výřečný. Ale nikdy nemlčel, a proto měl problémy.
Byl to otevřený člověk a ani já nedokázal být jiný. Když víte, co je pravda, těžko můžete žít ve lži. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale pak jsem pochopil, že oni to nechtějí slyšet. Nejspíš to sami až příliš dobře ví. Dřív jsem byl jako oni a věřil v lepší zítřky. Věřil jsem, že společně je přineseme. Ale pak mi došlo, o co jim jde. Že to nejsou chyby, co se děje, ale nové cíle. Měli je už dřív, ale nám o nich nikdy neřekli. Ze začátku se vše jevilo a vlastně i bylo něčím, co přineslo vzduch do plic, řád do chaosu. Ale dnes jediný vzduch, který rád cítím, vězí v lopatkách turbín spalovacích motorů.
Něco se pokazilo. Lidé ostatně jsou pokažení. Někteří mají vady jako stroje tam dole. Nikdo je neopraví, protože máme málo dobrých mechaniků. Nejsou na to ani součástky. Jenže tihle lidé nějak vklouzli do kurníku plného spících slepic. A jednu po druhé začali trávit.
Otřásl jsem se a otočil. Stál jsem tam jako socha a odmítal přijmout svůj vlastní odraz. Byl zničený, víčka napůl žerdi a předčasné vrásky spolu se spadlými koutky. Připadal jsem si sám, i když jsem věděl, kolik toho nechávám za sebou. Tolik tváří, které jsem znal. Kdy se dostaví ten pocit, že bez nich nemůžu být? Jsem víc než vlastizrádce. Zradil jsem mnohem větší věci. Vlast už ostatně ani neexistovala. Proč bych tedy měl mít špatný pocit, že ji opouštím?
Už se nedalo jít dál, nebylo kam. Všechno se řítilo do zkázy jako vlak, který najel na špatnou kolej a někde v dáli chybí pražce. Nedalo se bránit, utíkalo se těžko. V posledním záchvěvu někteří překročili hranici a už se neohlíželi. Pokud to někdo udělal, byl prokletý. A kdo se vrátil, musel odevzdat duši nebo život.
Dýchal mi na záda strach, ale já věděl, že když se začneš toho psa bát, zakousne se ti do masa. Snažil jsem se uklidnit. Světla blikala, ozval se hlas. Došlo mi, že brána je otevřená, a tak jsem popadl kufr a vydal se jejím směrem. Svět se točil, jako když jsem seděl na řetízkovém kolotoči kdysi dávno na vsi. Co jsem tu všechno nechával? Co vlastně? V odrazech skel viděl jsem obrazy, které se zadrhávaly v mlhovině času. A za nimi putovali nebeští plavci.
Sbohem. Poslední pohled věnovaný jednomu ze světů. Neopakovatelnému světu, který se měnil v noční můru, ze které se budíte zpocení, abyste zjistili, že to nebyl jen pouhý sen. Mraky, které byly předzvěstí šedi, jež padala na barvy řetízkového kolotoče v mé hlavě. Odvrátil jsem pohled od oken a někdo mě chytil za loket.
"Půjdete s námi."
Hrklo ve mně, a když jsem viděl nehybné tváře kolem mě, těžce jsem polknul a pomalu se otočil.
Vedli mě pryč. Nevěděl jsem kam. Řetízkový kolotoč se dávno zastavil, ale horská dráha se teprve měla rozjet. Kam? Se sevřeným žaludkem jsem se dál na nic neptal. Nikoho. Táhli mě za ruku a já slyšel hlas zvoucí k nástupu. Zadíval jsem se alespoň na lidi kolem, ale nikdo si nás nevšímal. Světla se rozpíjela do beztvarých fleků a má mysl si přála opustit tělo. Zbylo mi jen sbohem. Dal jsem ho všem. Jen ne sobě.

Markéta Orlová / 2014

*/ Trapný, kdo nepije, trapnější, kdo musí pít

26. prosince 2015 v 14:29 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Kamkoli vkročím, jsem označena za abstinenta. Sice poněkud neprávem, ale jak říkám, na české poměry vlastně skutečně abstinuji. Samozřejmě působí takováto situace poněkud zvláštně. Já si z ní nic nedělám, ale očividně tím děsím všechny okolo, a tak musím svůj postoj vůči alkoholu nějak obhajovat. A obhajovat u nás abstinenci je kupodivu o dost těžší, než snažit se obhajovat těžký alkoholismus.

Už to piluju pár let, ale pořád mi to moc nejde. Stručná sdělení jako: "Mně to nějak nechutná.", se nesetkávají s obecným pochopením. Alkohol totiž není z pohledu běžného občana žádná koprovka, alkohol je prvoplánově hnusný, což není jeho chyba. A tak není možné říct, že nepijete, protože to vaše chuťové pohárky odmítají. Chlast přece není žádné gurmánství!

Naštěstí mě lidé v tomto obvykle alespoň vyslechnou, nicméně nenechají jen tak být, neboť jsem velice zajímavý objekt. A tak to zkouší dál a zálibně se vyptávají na můj příběh. Je to snad pro mě nezdravé? Mám nějakou alergii nebo dietu? Je to mým vyznáním? Mlátili mě rodiče, když jsem byla malá? Stručně odpovídám, že ne. Ani jedno na mě bohužel nepasuje. To vzbudí občas ještě větší zájem. Takže já nepiju? Opravdu vůbec tedy nepiju? Ale ne, říkám, já piju. Aha, takže co piješ?

Pravděpodobně bych mohla vyplnit celý dotazník. Kolik toho vypiju ročně, zda piju na zábavách, nebo jen na rodinných sešlostech, zda piju na veřejnosti, nebo jen v soukromí a jaká vína preferuji, pokud je vůbec pozřu. V rukou běžných Čechů stávám se trochu pokusným králíčkem. Jsem jako albín mezi stračenami, těžko mě přehlédnete, pokud chvíli pobudete ve stádu.

Naštěstí už jsem prošla už tolika výslechy, že jsem nakonec přeci jen nalezla účinnou taktiku, jak otočit skóre. Je to jediná věta: "Nepiju, protože k tomu, abych se bavila, to nepotřebuju." S úsměvem tak zabrnkám na debatní strunu a rozhovor se rozvine zcela nečekaným směrem.

Opravdu, není u mě třeba omamných látek, abych se zdála omámena, neboť se ráda nechám omámit i za střízliva. A tak není divu, že občas působím v dobrém rozmaru jako "na fetu". Nespornou výhodou takového počínání je také menší výčet nežádoucích účinků - obvykle potom neklečím u záchodové mísy a ráno se budím bez kocoviny.

Ne, nikdy jsem se neopila a ani si nemyslím, že se mi to povede. Takže ten pocit zpití se do němoty asi nikdy nepoznám. Ačkoli tvrdím, že je to dost podivné pořekadlo vzhledem k tomu, že spousta lidí začne po nalití spíše hlasitě zpívat než mlčet. Ale já na to nemám žaludek ani chuť a pak, motá se mi hlava po dvou sklenkách. Takže opravdu i já občas piju, ale vůbec bych nemusela. A kdo by vlastně musel?

Pití samo o sobě asi nejde označit za pekelný jev hodný zavržení. Dokonce i mně už pár vín zachutnalo. Alkohol je lehká a dobře dostupná droga, nicméně na nezvyklou funkci vašeho mozku má kromě něj vliv třeba i taková celkem nezávadná čokoláda. Ale pak je tu ještě jeden otazník, který stojí za zmínku. Pokud já jsem krajně divná, když vydržím celý večer bez kapky lihu, jak divní jsou ti, kteří by večer bez něj nevydrželi?

Pít či nepít není ostuda ani v jednom případě, dokud znáte svou míru. Ostuda to začne být až ve chvíli, kdy se plazíte po zemi, nebo zcela zapomenete na to, že večírek se dá užít i bez panáka. V tu chvíli vám řeknu, že jste smutný člověk, neboť se neumíte bavit. A nebude to takové to "neumění se", které mi vyčítají ve dvě ráno opilí spolužáci na Kančí stezce, když cestou na pokoj budí celý areál univerzity. Bude to skutečně upřímné smutné konstatování, že jste právě stali obětí průhledné flašky se štiplavým obsahem.

A právě proto jsem na české poměry abstinent. To je ta magická odpověď. Protože mi to prostě nechutná a zbavovat vědomí mě nemusíte, abych vám předvedla číslo, na které do konce života nezapomenete. Já bych si to ostatně sama ráda pamatovala. Hlava v záchodové míse by mi totiž ráno po probuzení takovou radost asi neudělala.

>/ Popelka na peróně

26. prosince 2015 v 14:24 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Dělalo se už chladno, ale byl to nádherný večer.

"Až budeš příště zas shánět pěkný fotky, zajeď si večer do Prahy, Eli."

Odeslala jsem zprávu a kotníky mi olízl ledový dech. Bylo už přitom dávno jaro. Vzduch voněl deštěm, slunce v medové barvě létalo kolejištěm. Probodávalo ohromnou drážní budovu a rozžehlo ji nádherným požárem. Hlasitý hrkot se z dálky přibližoval, až začal pištět. Vlak prosvištěl, ne a ne zastavit a já se vztekle vydala ho dohonit. Podpatky hlasitě cvakaly a ke kolenům se mi lísala lezavá zima.
Zdvořile jsem se usmála na pána, který mě pustil do dveří. Když jsem se vybalancovala do vagónu, obtočila jsem se přes dveře do prvního kupé a tak mile, jak to jen umím, pípla: "Dobrý den. Je tu volno?"
Kluk nebo chlap, ostatně to bylo jedno. Byl tam sám a můj zjev ho asi dostatečně překvapil na to, aby po chvíli váhavého zmatení prohlásil: "No, jistě." Dosedla jsem, šaty zašustily a kolena jsem vychovaně srazila k sobě.

"Jasný, kdy dorazíš?" přečetla jsem zprávu. "V sedm jsem na hlavním."

"Dobrý den," ozvalo se těžké funění u dveří. Starší, značně široká paní táhnoucí napěchovanou tašku se po našich kývnutích složila na sedadlo a obrovský pytel si nacpala pod sebe. Mladík se obrátil ven z okna, jakoby v duchu prosil, ať to má už za sebou. A vlak sebou trhnul a zvolna se rozjel. Dívala jsem se ušmudlaným oknem ven a sledovala zlaté království nekonečných střech a tisíce věží, kde se žhavé sluneční ohony proplétaly mezi křivkami fasád.

"Tak fajn, čekám na peronu."

Možná bychom nemuseli odjet. Možná by to celé mohlo zůstat v rámu okna jako živý obraz. Možná, že opravdu mohlo, protože vlak náhle s kvílením zastavil. Souprava nervózně cukla a znehybněla. Dál jsem vyhlížela ven se ztracenýma očima, a pak jsem si uvědomila, že už stojíme nějak dlouho. Žádné křížení vlaků, nikde nikdo. Ruka mi spadla z brady a přicházející průvodčí se div nenaklonila až mně do obličeje.
"Prosím vás, v Holešovicích někdo vytrhal kabely, takže musíme jet jinudy, jo?" S touhle zprávou vyrazila jako robot k dalšímu kupé.
Z dálky už jsem slyšela své oblíbené: "No jo, jsme v Čechách. Kdo to asi mohl být, co?" Ironické hlasy plnily vagón. Každou větu jsem znala už dávno nazpaměť.

"Tak hádej co? V Holešovicích někdo vytrhal kabely - to je ale divný, kdopak to asi byl? Budeme mít asi zpoždění."

Mašina ještě dlouho stála, už jsem začínala být nervózní. Až další škubnutí dalo soupravu do pohybu a hnalo ji zpět. Tázavě jsem pomrkávala do kolejiště, které zkrápěly dlouhé stíny. Vydali jsme se úplně opačným směrem, minuli nádraží a šněrovali Prahu bohem zapomenutými cestami. V tu chvíli mi došlo, že to nejspíš nestihnu.

"Eli, nenech si ujet bus - asi to nestihnu. Tak jdi alespoň sama, třeba tě pak doženu."

Řeka se ještě třpytila a obzor už potemněl, pomalu přicházela noc. Dojeli jsme už za tmy někam do srdce města a zůstali stát. Při pohledu na telefon mi došlo, že nemám už ani šanci něco stihnout. A ručičky dál tikaly a souprava stála.
Zmateně jsem vyšla do chodbičky a poslouchala hlasy z ostatních kupé. Většina lidí volala domů, nadávala. Dívala jsem se ven do chladného vzduchu, ale i když jsme byli uprostřed Prahy, nebyla vidět světla. Ucítila jsem chaos a zmatek, jak se cpal skrz dveře. Podivné zoufalství, které ovládalo všechny přítomné. A průvodčí stále nikde, načež jsem si všimla několika tmavých postav, které vyskočily z vlaku a mizely ve tmě.
"Praha-Bubny, jsme určitě v Bubnech. Já zkusím chytit alespoň panťák, ať se dostanu domu ještě dneska." Ohlédla jsem se na prazvláštně vyhlížejícího muže, který se prodral kolem mě a zmizel ve tmě.
Pomalu jsem přišla k otevřeným dveřím vagónu a vyhlédla ven. Asi osm kolejí se tu vedle sebe vlnilo jako hadi a mizelo v dálce, kde byla vidět stará nádražní budova. Kolem jen křoví, mezi kterým se objevila světla vzdáleného sídliště. Nejistě jsem se vrátila do kupé. Ten muž, který ho na nádraží uzurpoval jako první, se se mnou vystřídal v chodbičce. Doleva, doprava, a když nikde nic neviděl, rozmrzele pustil rám okna.

"Brácha, najdi mi na mapě, jestli je v Praze-Bubnech někde poblíž trati metro. To poznáš, je tu fakt hodně kolejí."

Vstala jsem s mobilem v ruce. Mapy nefungují, protože nemám připojení k síti. Co mám teď dělat? "Kde je vůbec průvodčí, jak dlouho tu jako budem stát?!"
"Kdybych to věděl, tak už tu nejsem," odvětil muž u okna.
Musela jsem se smát. "Já taky ne."
Ušklíbl se a pokývl. "Kam jedete?"
"Do Ústí."
"Do divadla, nebo co?"
"Hm, myslím, že teď už ne," povzdychla jsem si.
"Možná, že teď už ani do Ústí," oddechl a pokračoval, "až si příště budu chtít užít zajímavou výletní cestu půvabnou noční Prahou, vím, s kým pojedu. A ještě za tak luxusní cenu."
"Nevím, jestli by to spíš neměli prodávat jako adrenalinový zážitek," namítla jsem.
Situace ve vlaku tomu alespoň dost odpovídala. Pak jsem si ale všimla, že paní, která s námi seděla v kupé, pláče. I muže vedle mě to zarazilo podle pohledu, jaký mi věnoval.
"Je vám něco?" zeptal se nakloněný do dveří.
Mávla rukou se zmuchlaným kapesníkem a zaštkala: "Víte, manžel měl nehodu. Já musím za ním do nemocnice."
"To bude v pořádku," sedla jsme si naproti ní, "určitě brzo pojedeme." Žena ale dál plakala.
"A kde máte manžela?"
Zmateně zvedla hlavu k muži vedle ní.
"No, kde leží?" snažil se objasnit svá slova.
"V Litoměřicích," zaštkala dáma.
Muž se na mě nechápavě otočil. "Kde to je?"
Jízlivě jsem se ušklíbla. "Daleko… za Roudnicí."
Na to jen kývl.
"Ale to je dobrý," pokračovala jsem, "uvidíte."
Moc to ale nepomáhalo, spíš vůbec. Navíc mi utěšování lidí činilo vždy značné problémy, tudíž jsem to začínala pomalu vzdávat.
Muž ještě vyhlédl z okna a pak se na nás obrátil. "Víte, kde jsme?"
Žena rozklepaně krčila rameny.
"Jeden pán, co tu šel, říkal Praha-Bubny," vzpomněla jsem si a vzala jsem do ruky telefon.

"Tak jsem to asi našel, ségra, kus odtamtud je stanice céčka - Vltavská, to najdeš."

"Kousek odtud by mělo být metro," dodala jsem rychle.
Stál tam s rukama na prsou a bylo vidět, že přemýšlí. V té chvíli mi už bylo všechno jedno, nestihnu nic, i kdybych se sebevíc snažila.
"Víte co," zkusila jsem to znovu, "já zavolám domu a oni mi řeknou nejbližší spoj do Litoměřic a já vás tam odvedu."
"Teď už nic nepojede," kroutila žena hlavou, "v sedm jede poslední autobus."
Ve vlaku začínal být pořádný zmatek. Smutně jsem vyhlédla do tmy. Něco určitě jet musí!
"Praha Bubny?" ozvalo se od dveří. "A to metro je kousek?"
Otočila jsem a kývla k muži, který tam stále zamyšleně postával.
"Poslyšte," pokračoval tedy směrem ke starší ženě, "já vás tam můžu odvést. Obě, když budete chtít." Dodal i mým směrem. "Mám auto na Jižáku, tak jsme hned a pak vás do tý nemocnice hodim, jo?"
Žena nevěřila ani uším ani očím a celá zkoprnělá tam tiše seděla.
"Vážně, já tu nemíním stát věčnost. Klidně vás tam hodím."
"No… to bych vám byla hrozně moc vděčná," soukala ze sebe v překvapení.
"To nechce bejt, dejte mi tu tašku a pojďte."
Skutečně popadl neforemný pytel věcí v obalu z IKEI a vydal se ke dveřím. U vagónu ještě korpulentní dámu snaživě chytal, aby mu z vysokých schůdků neskočila čelem rovnou na štěrk. Že bude chytat i mě, to už jsem nečekala, ale když už mě svíral, odbyla jsem ho, že je to v pořádku.
Šli jsme automaticky k nádražní budově. Dlouhý, široký a bystrozraký. V té tmě působily tři nemotorné postavy vskutku zvláštně. Balancovat mezi kolejemi opravdu nebylo nic snadného ani pro jednoho z nás.
"Tam máte věci pro manžela?" snažil se muž rozptýlit náladu hovorem a přehazoval si těžkou tašku do druhé ruky, načež těžce vyvažoval rovnováhu v nerovném terénu.
"Nó," vzdychala těžce dáma, "oblečení a jídlo."
"A co jste dobrýho uvařila panu manželovi?"
"Má tam jenom pár banánů a mandarinky."
"A to je fajn, lepší než nemocniční strava." Pak se otočil na mě a zavolal: "Stíháš, Popelko? Nenech nám tady střevíček!"
"Dobrý," odvětila jsem těžce našlapujíc na ostrých kamenech v podpatcích. "Správná ženská v tom musí umět i běhat."
"Ještě, že jsem chlap," ozvalo se zepředu. "Víš, kde je to metro?"
"Ne, nikdy jsem tu nebyla."
"Tak to jsme dva," zamručel a konečně stojící u silnice odložil na chvíli zátěž. Za zády jsme měly chladné cihlové zdi starého opuštěného drážního domku.
"No tak, pojďte," vydechl, popadl opět všechnu bagáž a vedl nás ulicí tam, kde se zdálo, že je nejvíc světla.
Bloudili jsme, dámu jsem pořád srdceryvně konejšila a tvářila se, jak to tu po pár letech studia dobře znám a vím, kam jdu. Nic z toho nebyla ani za mák pravda. Naštěstí jsme ještě dřív, než vypukla druhá panická vlna, našli známý štít nad podchodem.
Muž vytáhl telefon a brzo nato jsem ho za zády slyšela, jak ještě rychle mluví s nějakým známým.
"No Boris! Ahoj! Hele, mohl bys mi, prosím tě, tak do půl hodiny přinést klíčky k autu? … Cože? Kde je?! Jak sorry?! Já to auto potřebuju! … No, to si ho teda vyzvednu! Koukej tam být!"
Doběhl nás až ve chvíli, kdy už jsme cvakaly lístky.
"Tak změna, pojedem jenom kousek. Doufám, že nemáte ty vícepásmový."
Metro už bylo dočista prázdné, až na pár osamělých lidí. Ten ohromný volný prostor působil děsivě, což jsme si asi uvědomili všichni, neboť jsme se jako jeden muž ponořili do hlubokého mlčení. Brzo se ozval hukot a sukni mi vzdul silný závan z tunelu. Ve chvíli, kdy jsme nastupovali, jel náš vlak už zase směrem Ústí.

"Tak se to celý dobře zvrtlo - připadám si jak v americkým filmu. Zachraňujem ženskou, který umírá manžel s úplně neznámým borcem. Hlavně nepanikař, jsem živá a při smyslech."

Z vylidněné soupravy nás hnal možná spíš strach než nutnost. Když jsme stáli na jezdících schodech - museli jsme brát ohled na nejslabší článek - se chlapík otočil a konečně se představil.
"Já jsem kdyžtak Radim."
"Marianna Kučerová," zvedla paní hlavu, "těší mě, mladý muži!"
Ze zadu jsem natáhla krk a zavolala: "Ehm, Vladimíra, taky mě těší."
Na horizontu umělého osvětlení místního podzemí se objevila tvář nejistě přešlapujícího muže.
"No a todle je Boris," prohlásil Radim, vypálil vpřed a s pravděpodobně ne zrovna milou poznámkou vzal svého známého za loket a odvlekl stranou.
Já mezitím pomáhala paní Kučerové s věcmi a takhle jsme se vyvlekli do nočního města.
Boris se po krátkém výslechu raději rychle vytratil a Radim spokojeně odemkl starší Superb stojící u chodníku.
"Tak prosím," kývl k nám a naložil tašky do kufru.
Když sedal za volant, ještě se po nás krátce obrátil. Pořád jsem snaživě udržovala paní Kučerovou před branami zoufalství a přitom hrabala v kabelce, zda najdu gumičku do vlasů.
Byla to děsivá jízda. Každá minuta byla utrpení, protože jsme si začínali uvědomovat, co se děje.
"On mi umře," skučela paní Kučerová.
"Ale né, to né."
"Jedu, co to dá, paní Kučerová," ozval se náš řidič, "váš manžel je určitě houževnatý, to zvládne."
"Ale vždyť mi už taky máme svý léta…"
"Hergot, kudy?!" zasakroval Radim.
"Doleva, jeďte doleva," volala jsem a mávala demonstrativně rukou.
"Támhle je to ale do jednosměrky, kočko!"
"Až za tou křižovatkou!"
"Tys tu někdy byla?" podivil se a auto s sebou škublo.
"To bych neradila," ušklíbla jsem se, "teď doprava."
Paní Kučerová se klepala jako ratlík.
"Už tam budeme," uklidňovala jsem ji.
"Hurá!" vybafl Radim zepředu a strhl volant na parkoviště tak prudce, že jsme se svezly ke straně.
Prázdnou nemocnicí jsme vzhledem k paní Kučerové spíš kulhali jak postřelení psi, než běželi. Dáma se totiž každou chvíli zoufale ptala někoho z personálu na cestu, abychom se v tom bludišti definitivně neztratili. Úzkost v jejím hlase měla naštěstí magické účinky, takže jí nakonec její zoufalá tvář dovedla k cíli.
"Tak váš manžel, to je tamhle vzadu, čtvrté dveře," odříkávala sestra trpělivě.
Paní Kučerová se dobelhala k nám, kteří jsme raději zůstali opodál. "Vemte si to, Radimku," řekla a vrazila našemu ochotnému řidiči fialovou bankovku.
"Né, nechte si to!"
"Jen si to vemte."
"Ne, vždyť tolik ani…"
Vecpala mu peníze do kapsy a popadla tašku. "Koukejte si to vzít, jste zlatej! Moc vám děkuju, moc. Oběma!" Kachní chůzí se vydala pryč.
Její manžel měl v autě infarkt - zrovna stál zabrzděný na semaforu. Ťuknul do něj nepozorný řidič, než však začal nadávat, šel se podívat na způsobené škody, a tak to zjistil.
Mlčky jsme šli ven.
"Kam půjdeme?" ptal se Radim polohlasně.
"Já? Asi na nádraží a pojedu domu," krčila jsem rameny.
"Kde je doma? V Ústí?"
"No… kousek."
"Já vás odvezu," nabídl se.
"To je v pohodě, už jste se najezdil dost. Čeká tam na mě kámoška, takže je to v pořádku."
Přemlouval mě ale ještě u auta na prázdném parkovišti.
"Já vás tady nechci nechat samotnou. Je dost pozdě," mručel nejistě a rozhlížel se kolem.
"To je v pohodě," ujišťovala jsem ho, "znám to tady, nádraží je kousek."
Vydala jsem se s rozloučením do ulic a už po chvíli tápala, kudy to vlastně jdu. Ale strach jsem neměla. Nočními městy jsem z nouze prošla už tolikrát. Všichni spí a vidět je tu dobře. Dokud tohle platí, není to zlé. Krátce jsem se zastavila na přechodu a hledala v kabelce zapadlý telefon.

"Budu ti vyprávět o epopeji s bábou, se těš."

"Najdeš mi, prosimtě, nějaký spoj do Prahy? Jestli teda ještě nespíš… Kdyžtak i noční tramvaj, ať se dostanu zase na kolej."

Nakonec jsem to přeci jen našla. Samozřejmě, že to jde. Chodit po setmění ve městě není automaticky pokus o sebevraždu. A naštěstí jsem objevila i otevřenou pokladnu. Jenže první vlak jel až za dvě hodiny, a tak jsem si sedla na noční perón a kochala se, i když mi už začínala být pěkná zima.
Nádraží se zdálo docela prázdné. Vyhlížela jsem přes koleje do světel pouličních lamp. Šeré domy postavené do jedné lajny a za mnou stará nádražní budova. Už jsem se chystala usadit na jednu z prázdných laviček, když jsem si všimla pohledu, který se na mě upíral.
"Hej, slečno, nemáš nějaký drobný?"
Polil mě chlad. Ze tmy se vynořila podivná nevábně vonící postava a za ní další.
"Ne, ehm, bohužel nemám."
"Fakt… A víš, že seš moc hezká? Máš fakt moc pěkný šaty."
Zmateně jsem sklonila hlavu a pohlédla na odhalená lýtka. Opatrně jsem couvla. "Aha, no děkuju. Já už…"
Zakopla jsem o roh lavičky a zakývala se na podpatcích. V hlavě se mi rozevírala tma stejná jako ta, která zastřela noční oblohu. Viděla jsem jen tu odrbanou postavu před sebou a za ní slídivou tvář dalšího neznámého člověka. Kam teď? Co teď?
"Ahoj, zlato!"
Pevná ruka mě náhle vzala kolem pasu, a jak jsem se vyděšeně obrátila za zvukem, přistál mi na rtech polibek.
"To je tvoje holka?" mručel jeden z těch podivínů.
"Už to tak bude, pánové. Nějaký problém? Tak půjdem, zlato?"
Pořád mě držel a vedl pryč. Ještě v tu chvíli jsem se třásla, akorát už jsem si nebyla tak jistá z čeho konkrétně.
"Víš," zašeptal mi do ucha, jak mě vedl, "já opravdu nerad nadávám holkám, zvlášť když jsou tak hezký, ale teď na to mám opravdu chuť. Ještě, že mě napadlo, že bude asi dobrý tě dohnat."
Kývla jsem a celá rozklepaná se ohlížela. "Ahm, co to má vlastně znamenat? Kde si vůbec vzal to kvádro, co máš na sobě a…"
"V kufru auta, jel jsem včera na zkoušku. Doufám, že vypadám, že k tobě patřím." Krátce se ohlédl za ploužícím se pobudou a pak zamručel. "Drž se mě a všechno bude dobrý."
Dívala jsem se přes rameno a ani nedýchala.
"Kolem pasu," zasyčel.

Tak jsem se ho chytla. A od té doby už nikdy nepustila.

Markéta Orlová / 2014