*/ Jak jsem přestala číst

28. prosince 2015 v 15:49 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Bylo páteční dopoledne jednoho mlhavého studeného podzimního dne a já odkládala na postel rozečtenou knihu. Bohužel s jistou nelibostí. Ocitla jsem se po celkem asi více než hodině čtení na stránce 86. To nebyla ani čtvrtina celého díla. Skutečně mě to vůbec netěšilo, ačkoli se čtení vždy řadilo mezi mé oblíbené oddychové činnosti.

Minulý čas volím především proto, že času obecně není nikdy nazbyt. A tak jsem v posledních pár letech zavalena školou a prací skoro úplně číst přestala. Především pak své oblíbené dlouhé knihy o minimálně 300 stranách, kterými jsem byla pověstná. Podívejme, kam se můj život zavlekl! Dnes tu mám pěknou knihu o sotva 400 stranách a proklínám ji za to, že ještě není dočtená. Copak je to taky jediná věc, kterou musím dnes udělat? V žádném případě!

Aj, kolik já mám práce! Měla bych se vrátit ke čtení a co nejdříve tu bichli zavřít a zahodit, jinak dnes už nic nestihnu. V tu ránu jsem se napřímila na posteli a odloženou knihu definitivně zavřela. Uvažuju-li takhle o věci, která mě v jádru vlastně baví, začíná být se mnou něco v nepořádku. A nakonec možná nejen se mnou.

V poslední době jsem si všimla takového zvláštního jevu, který mi asi až doteď hlavou tak moc nevrtal. Vím, že si dospělí lidé často s oblibou stěžují na mládež a jejich neochotu číst - a to zcela cokoli. Jaké by ale bylo jejich překvapení, kdyby zjistili, že někteří mládežníci dnes čtou doslova jako o závod. Na internetu, což je sám o sobě dost podivný jev, se rozmohlo jakési "knižní challengování" a to zcela popírá všechny dosavadní předsudky.

Lidé všeho věku, ti mladí především, zápolí (nebo se vyzívají, chceme-li naplnit podstatu anglického slova challenge) sami se sebou a snaží se v relativně krátkém časovém limitu stihnout přečíst co nejvíce knih. Život je totiž krátký, knih nepřeberně, a tak je nutné postavit se k tomu čelem a stihnout, co se dá.

Ale takové challengování přece není vůbec zdraví prospěšné. Pořád někde sedíte, ležíte, hrbíte se a civíte buď do papíru, nebo do čtečky s krkem už tak vytahaným, že je divu, že vám na něm hlava ještě drží. A ta navíc začne sama po delší době ve víceméně neměnné poloze a pravděpodobně s tím spojené vydýchané místnosti značně bolet. Alespoň taková jest moje zkušenost s příliš dlouhým čtením z let už minulých. A že tihle challengisté jsou v takovém nehezkém stavu hned, neboť přečtou za měsíc i dobrou třicítku knih. Zatímco já tu dnes, považte, spílám nad jednou jedinou.

A přece je to taky challenge - dělám si z toho závod a mým největším snem není si přečíst pěknou knížku, ale dočíst tu zatracenou kupu papírů, abych se mohla vrátit k práci. Stejně jako oni horem pádem čtou tu kupu papírů, aby zvítězili… No jo, ale nad čím vlastně? Tohle je totiž vítězství sama nad sebou, jaké bych nikomu nepřála. Na co mi to je, polykat jednu knihu za druhou? Na co mi to je, když si z oddechové, uklidňující a víceméně zábavné činnosti dělám peklo na zemi v měkké posteli? To je mi tedy pořádek!

Jestli mám opravdu k četbě takový přístup, pak je na čase přestat číst definitivně! K čemu mi je čtení, když se do něj musím přemáhat? Přitom jediné v čem bych se měla přemoct, je můj zvrácený přístup. A nejen můj - přístup spousty lidí dnes. Co to má za smysl číst literaturu na kila? Kniha se má užít, i když je pravda primárně určena k tomu, co marketingový experti nazývají konzumace. Pokud si knihu v poklidu neužívám, pak skutečně mrhám časem.

Po chvíli přemýšlení jsem se tedy vrátila očima k obálce. Po obědě si zajdu přečíst další kapitolu do knihovny. Byť je poněkud pošetilé nosit do knihovny vlastní knihu, ale je to přinejmenším podmětné místo ke čtení a je tam klid. Pak se v připozdívajícím se odpoledni vrátím k práci a zítra k ránu bych si mohla zase trochu počíst. Protože v noci se spí, nikoli běhají knižní maratony.

Musím na sebe přeci jen trochu pomalu. Co jiného zbývá člověku, kterému bláznivý rychlý upracovaný svět znechutil už i takovou věc, jakou je čtení?
 


Aktuální články

Reklama