>/ Popelka na peróně

26. prosince 2015 v 14:24 | vOrel |  Povídky s garancí mrtvol
Dělalo se už chladno, ale byl to nádherný večer.

"Až budeš příště zas shánět pěkný fotky, zajeď si večer do Prahy, Eli."

Odeslala jsem zprávu a kotníky mi olízl ledový dech. Bylo už přitom dávno jaro. Vzduch voněl deštěm, slunce v medové barvě létalo kolejištěm. Probodávalo ohromnou drážní budovu a rozžehlo ji nádherným požárem. Hlasitý hrkot se z dálky přibližoval, až začal pištět. Vlak prosvištěl, ne a ne zastavit a já se vztekle vydala ho dohonit. Podpatky hlasitě cvakaly a ke kolenům se mi lísala lezavá zima.
Zdvořile jsem se usmála na pána, který mě pustil do dveří. Když jsem se vybalancovala do vagónu, obtočila jsem se přes dveře do prvního kupé a tak mile, jak to jen umím, pípla: "Dobrý den. Je tu volno?"
Kluk nebo chlap, ostatně to bylo jedno. Byl tam sám a můj zjev ho asi dostatečně překvapil na to, aby po chvíli váhavého zmatení prohlásil: "No, jistě." Dosedla jsem, šaty zašustily a kolena jsem vychovaně srazila k sobě.

"Jasný, kdy dorazíš?" přečetla jsem zprávu. "V sedm jsem na hlavním."

"Dobrý den," ozvalo se těžké funění u dveří. Starší, značně široká paní táhnoucí napěchovanou tašku se po našich kývnutích složila na sedadlo a obrovský pytel si nacpala pod sebe. Mladík se obrátil ven z okna, jakoby v duchu prosil, ať to má už za sebou. A vlak sebou trhnul a zvolna se rozjel. Dívala jsem se ušmudlaným oknem ven a sledovala zlaté království nekonečných střech a tisíce věží, kde se žhavé sluneční ohony proplétaly mezi křivkami fasád.

"Tak fajn, čekám na peronu."

Možná bychom nemuseli odjet. Možná by to celé mohlo zůstat v rámu okna jako živý obraz. Možná, že opravdu mohlo, protože vlak náhle s kvílením zastavil. Souprava nervózně cukla a znehybněla. Dál jsem vyhlížela ven se ztracenýma očima, a pak jsem si uvědomila, že už stojíme nějak dlouho. Žádné křížení vlaků, nikde nikdo. Ruka mi spadla z brady a přicházející průvodčí se div nenaklonila až mně do obličeje.
"Prosím vás, v Holešovicích někdo vytrhal kabely, takže musíme jet jinudy, jo?" S touhle zprávou vyrazila jako robot k dalšímu kupé.
Z dálky už jsem slyšela své oblíbené: "No jo, jsme v Čechách. Kdo to asi mohl být, co?" Ironické hlasy plnily vagón. Každou větu jsem znala už dávno nazpaměť.

"Tak hádej co? V Holešovicích někdo vytrhal kabely - to je ale divný, kdopak to asi byl? Budeme mít asi zpoždění."

Mašina ještě dlouho stála, už jsem začínala být nervózní. Až další škubnutí dalo soupravu do pohybu a hnalo ji zpět. Tázavě jsem pomrkávala do kolejiště, které zkrápěly dlouhé stíny. Vydali jsme se úplně opačným směrem, minuli nádraží a šněrovali Prahu bohem zapomenutými cestami. V tu chvíli mi došlo, že to nejspíš nestihnu.

"Eli, nenech si ujet bus - asi to nestihnu. Tak jdi alespoň sama, třeba tě pak doženu."

Řeka se ještě třpytila a obzor už potemněl, pomalu přicházela noc. Dojeli jsme už za tmy někam do srdce města a zůstali stát. Při pohledu na telefon mi došlo, že nemám už ani šanci něco stihnout. A ručičky dál tikaly a souprava stála.
Zmateně jsem vyšla do chodbičky a poslouchala hlasy z ostatních kupé. Většina lidí volala domů, nadávala. Dívala jsem se ven do chladného vzduchu, ale i když jsme byli uprostřed Prahy, nebyla vidět světla. Ucítila jsem chaos a zmatek, jak se cpal skrz dveře. Podivné zoufalství, které ovládalo všechny přítomné. A průvodčí stále nikde, načež jsem si všimla několika tmavých postav, které vyskočily z vlaku a mizely ve tmě.
"Praha-Bubny, jsme určitě v Bubnech. Já zkusím chytit alespoň panťák, ať se dostanu domu ještě dneska." Ohlédla jsem se na prazvláštně vyhlížejícího muže, který se prodral kolem mě a zmizel ve tmě.
Pomalu jsem přišla k otevřeným dveřím vagónu a vyhlédla ven. Asi osm kolejí se tu vedle sebe vlnilo jako hadi a mizelo v dálce, kde byla vidět stará nádražní budova. Kolem jen křoví, mezi kterým se objevila světla vzdáleného sídliště. Nejistě jsem se vrátila do kupé. Ten muž, který ho na nádraží uzurpoval jako první, se se mnou vystřídal v chodbičce. Doleva, doprava, a když nikde nic neviděl, rozmrzele pustil rám okna.

"Brácha, najdi mi na mapě, jestli je v Praze-Bubnech někde poblíž trati metro. To poznáš, je tu fakt hodně kolejí."

Vstala jsem s mobilem v ruce. Mapy nefungují, protože nemám připojení k síti. Co mám teď dělat? "Kde je vůbec průvodčí, jak dlouho tu jako budem stát?!"
"Kdybych to věděl, tak už tu nejsem," odvětil muž u okna.
Musela jsem se smát. "Já taky ne."
Ušklíbl se a pokývl. "Kam jedete?"
"Do Ústí."
"Do divadla, nebo co?"
"Hm, myslím, že teď už ne," povzdychla jsem si.
"Možná, že teď už ani do Ústí," oddechl a pokračoval, "až si příště budu chtít užít zajímavou výletní cestu půvabnou noční Prahou, vím, s kým pojedu. A ještě za tak luxusní cenu."
"Nevím, jestli by to spíš neměli prodávat jako adrenalinový zážitek," namítla jsem.
Situace ve vlaku tomu alespoň dost odpovídala. Pak jsem si ale všimla, že paní, která s námi seděla v kupé, pláče. I muže vedle mě to zarazilo podle pohledu, jaký mi věnoval.
"Je vám něco?" zeptal se nakloněný do dveří.
Mávla rukou se zmuchlaným kapesníkem a zaštkala: "Víte, manžel měl nehodu. Já musím za ním do nemocnice."
"To bude v pořádku," sedla jsme si naproti ní, "určitě brzo pojedeme." Žena ale dál plakala.
"A kde máte manžela?"
Zmateně zvedla hlavu k muži vedle ní.
"No, kde leží?" snažil se objasnit svá slova.
"V Litoměřicích," zaštkala dáma.
Muž se na mě nechápavě otočil. "Kde to je?"
Jízlivě jsem se ušklíbla. "Daleko… za Roudnicí."
Na to jen kývl.
"Ale to je dobrý," pokračovala jsem, "uvidíte."
Moc to ale nepomáhalo, spíš vůbec. Navíc mi utěšování lidí činilo vždy značné problémy, tudíž jsem to začínala pomalu vzdávat.
Muž ještě vyhlédl z okna a pak se na nás obrátil. "Víte, kde jsme?"
Žena rozklepaně krčila rameny.
"Jeden pán, co tu šel, říkal Praha-Bubny," vzpomněla jsem si a vzala jsem do ruky telefon.

"Tak jsem to asi našel, ségra, kus odtamtud je stanice céčka - Vltavská, to najdeš."

"Kousek odtud by mělo být metro," dodala jsem rychle.
Stál tam s rukama na prsou a bylo vidět, že přemýšlí. V té chvíli mi už bylo všechno jedno, nestihnu nic, i kdybych se sebevíc snažila.
"Víte co," zkusila jsem to znovu, "já zavolám domu a oni mi řeknou nejbližší spoj do Litoměřic a já vás tam odvedu."
"Teď už nic nepojede," kroutila žena hlavou, "v sedm jede poslední autobus."
Ve vlaku začínal být pořádný zmatek. Smutně jsem vyhlédla do tmy. Něco určitě jet musí!
"Praha Bubny?" ozvalo se od dveří. "A to metro je kousek?"
Otočila jsem a kývla k muži, který tam stále zamyšleně postával.
"Poslyšte," pokračoval tedy směrem ke starší ženě, "já vás tam můžu odvést. Obě, když budete chtít." Dodal i mým směrem. "Mám auto na Jižáku, tak jsme hned a pak vás do tý nemocnice hodim, jo?"
Žena nevěřila ani uším ani očím a celá zkoprnělá tam tiše seděla.
"Vážně, já tu nemíním stát věčnost. Klidně vás tam hodím."
"No… to bych vám byla hrozně moc vděčná," soukala ze sebe v překvapení.
"To nechce bejt, dejte mi tu tašku a pojďte."
Skutečně popadl neforemný pytel věcí v obalu z IKEI a vydal se ke dveřím. U vagónu ještě korpulentní dámu snaživě chytal, aby mu z vysokých schůdků neskočila čelem rovnou na štěrk. Že bude chytat i mě, to už jsem nečekala, ale když už mě svíral, odbyla jsem ho, že je to v pořádku.
Šli jsme automaticky k nádražní budově. Dlouhý, široký a bystrozraký. V té tmě působily tři nemotorné postavy vskutku zvláštně. Balancovat mezi kolejemi opravdu nebylo nic snadného ani pro jednoho z nás.
"Tam máte věci pro manžela?" snažil se muž rozptýlit náladu hovorem a přehazoval si těžkou tašku do druhé ruky, načež těžce vyvažoval rovnováhu v nerovném terénu.
"Nó," vzdychala těžce dáma, "oblečení a jídlo."
"A co jste dobrýho uvařila panu manželovi?"
"Má tam jenom pár banánů a mandarinky."
"A to je fajn, lepší než nemocniční strava." Pak se otočil na mě a zavolal: "Stíháš, Popelko? Nenech nám tady střevíček!"
"Dobrý," odvětila jsem těžce našlapujíc na ostrých kamenech v podpatcích. "Správná ženská v tom musí umět i běhat."
"Ještě, že jsem chlap," ozvalo se zepředu. "Víš, kde je to metro?"
"Ne, nikdy jsem tu nebyla."
"Tak to jsme dva," zamručel a konečně stojící u silnice odložil na chvíli zátěž. Za zády jsme měly chladné cihlové zdi starého opuštěného drážního domku.
"No tak, pojďte," vydechl, popadl opět všechnu bagáž a vedl nás ulicí tam, kde se zdálo, že je nejvíc světla.
Bloudili jsme, dámu jsem pořád srdceryvně konejšila a tvářila se, jak to tu po pár letech studia dobře znám a vím, kam jdu. Nic z toho nebyla ani za mák pravda. Naštěstí jsme ještě dřív, než vypukla druhá panická vlna, našli známý štít nad podchodem.
Muž vytáhl telefon a brzo nato jsem ho za zády slyšela, jak ještě rychle mluví s nějakým známým.
"No Boris! Ahoj! Hele, mohl bys mi, prosím tě, tak do půl hodiny přinést klíčky k autu? … Cože? Kde je?! Jak sorry?! Já to auto potřebuju! … No, to si ho teda vyzvednu! Koukej tam být!"
Doběhl nás až ve chvíli, kdy už jsme cvakaly lístky.
"Tak změna, pojedem jenom kousek. Doufám, že nemáte ty vícepásmový."
Metro už bylo dočista prázdné, až na pár osamělých lidí. Ten ohromný volný prostor působil děsivě, což jsme si asi uvědomili všichni, neboť jsme se jako jeden muž ponořili do hlubokého mlčení. Brzo se ozval hukot a sukni mi vzdul silný závan z tunelu. Ve chvíli, kdy jsme nastupovali, jel náš vlak už zase směrem Ústí.

"Tak se to celý dobře zvrtlo - připadám si jak v americkým filmu. Zachraňujem ženskou, který umírá manžel s úplně neznámým borcem. Hlavně nepanikař, jsem živá a při smyslech."

Z vylidněné soupravy nás hnal možná spíš strach než nutnost. Když jsme stáli na jezdících schodech - museli jsme brát ohled na nejslabší článek - se chlapík otočil a konečně se představil.
"Já jsem kdyžtak Radim."
"Marianna Kučerová," zvedla paní hlavu, "těší mě, mladý muži!"
Ze zadu jsem natáhla krk a zavolala: "Ehm, Vladimíra, taky mě těší."
Na horizontu umělého osvětlení místního podzemí se objevila tvář nejistě přešlapujícího muže.
"No a todle je Boris," prohlásil Radim, vypálil vpřed a s pravděpodobně ne zrovna milou poznámkou vzal svého známého za loket a odvlekl stranou.
Já mezitím pomáhala paní Kučerové s věcmi a takhle jsme se vyvlekli do nočního města.
Boris se po krátkém výslechu raději rychle vytratil a Radim spokojeně odemkl starší Superb stojící u chodníku.
"Tak prosím," kývl k nám a naložil tašky do kufru.
Když sedal za volant, ještě se po nás krátce obrátil. Pořád jsem snaživě udržovala paní Kučerovou před branami zoufalství a přitom hrabala v kabelce, zda najdu gumičku do vlasů.
Byla to děsivá jízda. Každá minuta byla utrpení, protože jsme si začínali uvědomovat, co se děje.
"On mi umře," skučela paní Kučerová.
"Ale né, to né."
"Jedu, co to dá, paní Kučerová," ozval se náš řidič, "váš manžel je určitě houževnatý, to zvládne."
"Ale vždyť mi už taky máme svý léta…"
"Hergot, kudy?!" zasakroval Radim.
"Doleva, jeďte doleva," volala jsem a mávala demonstrativně rukou.
"Támhle je to ale do jednosměrky, kočko!"
"Až za tou křižovatkou!"
"Tys tu někdy byla?" podivil se a auto s sebou škublo.
"To bych neradila," ušklíbla jsem se, "teď doprava."
Paní Kučerová se klepala jako ratlík.
"Už tam budeme," uklidňovala jsem ji.
"Hurá!" vybafl Radim zepředu a strhl volant na parkoviště tak prudce, že jsme se svezly ke straně.
Prázdnou nemocnicí jsme vzhledem k paní Kučerové spíš kulhali jak postřelení psi, než běželi. Dáma se totiž každou chvíli zoufale ptala někoho z personálu na cestu, abychom se v tom bludišti definitivně neztratili. Úzkost v jejím hlase měla naštěstí magické účinky, takže jí nakonec její zoufalá tvář dovedla k cíli.
"Tak váš manžel, to je tamhle vzadu, čtvrté dveře," odříkávala sestra trpělivě.
Paní Kučerová se dobelhala k nám, kteří jsme raději zůstali opodál. "Vemte si to, Radimku," řekla a vrazila našemu ochotnému řidiči fialovou bankovku.
"Né, nechte si to!"
"Jen si to vemte."
"Ne, vždyť tolik ani…"
Vecpala mu peníze do kapsy a popadla tašku. "Koukejte si to vzít, jste zlatej! Moc vám děkuju, moc. Oběma!" Kachní chůzí se vydala pryč.
Její manžel měl v autě infarkt - zrovna stál zabrzděný na semaforu. Ťuknul do něj nepozorný řidič, než však začal nadávat, šel se podívat na způsobené škody, a tak to zjistil.
Mlčky jsme šli ven.
"Kam půjdeme?" ptal se Radim polohlasně.
"Já? Asi na nádraží a pojedu domu," krčila jsem rameny.
"Kde je doma? V Ústí?"
"No… kousek."
"Já vás odvezu," nabídl se.
"To je v pohodě, už jste se najezdil dost. Čeká tam na mě kámoška, takže je to v pořádku."
Přemlouval mě ale ještě u auta na prázdném parkovišti.
"Já vás tady nechci nechat samotnou. Je dost pozdě," mručel nejistě a rozhlížel se kolem.
"To je v pohodě," ujišťovala jsem ho, "znám to tady, nádraží je kousek."
Vydala jsem se s rozloučením do ulic a už po chvíli tápala, kudy to vlastně jdu. Ale strach jsem neměla. Nočními městy jsem z nouze prošla už tolikrát. Všichni spí a vidět je tu dobře. Dokud tohle platí, není to zlé. Krátce jsem se zastavila na přechodu a hledala v kabelce zapadlý telefon.

"Budu ti vyprávět o epopeji s bábou, se těš."

"Najdeš mi, prosimtě, nějaký spoj do Prahy? Jestli teda ještě nespíš… Kdyžtak i noční tramvaj, ať se dostanu zase na kolej."

Nakonec jsem to přeci jen našla. Samozřejmě, že to jde. Chodit po setmění ve městě není automaticky pokus o sebevraždu. A naštěstí jsem objevila i otevřenou pokladnu. Jenže první vlak jel až za dvě hodiny, a tak jsem si sedla na noční perón a kochala se, i když mi už začínala být pěkná zima.
Nádraží se zdálo docela prázdné. Vyhlížela jsem přes koleje do světel pouličních lamp. Šeré domy postavené do jedné lajny a za mnou stará nádražní budova. Už jsem se chystala usadit na jednu z prázdných laviček, když jsem si všimla pohledu, který se na mě upíral.
"Hej, slečno, nemáš nějaký drobný?"
Polil mě chlad. Ze tmy se vynořila podivná nevábně vonící postava a za ní další.
"Ne, ehm, bohužel nemám."
"Fakt… A víš, že seš moc hezká? Máš fakt moc pěkný šaty."
Zmateně jsem sklonila hlavu a pohlédla na odhalená lýtka. Opatrně jsem couvla. "Aha, no děkuju. Já už…"
Zakopla jsem o roh lavičky a zakývala se na podpatcích. V hlavě se mi rozevírala tma stejná jako ta, která zastřela noční oblohu. Viděla jsem jen tu odrbanou postavu před sebou a za ní slídivou tvář dalšího neznámého člověka. Kam teď? Co teď?
"Ahoj, zlato!"
Pevná ruka mě náhle vzala kolem pasu, a jak jsem se vyděšeně obrátila za zvukem, přistál mi na rtech polibek.
"To je tvoje holka?" mručel jeden z těch podivínů.
"Už to tak bude, pánové. Nějaký problém? Tak půjdem, zlato?"
Pořád mě držel a vedl pryč. Ještě v tu chvíli jsem se třásla, akorát už jsem si nebyla tak jistá z čeho konkrétně.
"Víš," zašeptal mi do ucha, jak mě vedl, "já opravdu nerad nadávám holkám, zvlášť když jsou tak hezký, ale teď na to mám opravdu chuť. Ještě, že mě napadlo, že bude asi dobrý tě dohnat."
Kývla jsem a celá rozklepaná se ohlížela. "Ahm, co to má vlastně znamenat? Kde si vůbec vzal to kvádro, co máš na sobě a…"
"V kufru auta, jel jsem včera na zkoušku. Doufám, že vypadám, že k tobě patřím." Krátce se ohlédl za ploužícím se pobudou a pak zamručel. "Drž se mě a všechno bude dobrý."
Dívala jsem se přes rameno a ani nedýchala.
"Kolem pasu," zasyčel.

Tak jsem se ho chytla. A od té doby už nikdy nepustila.

Markéta Orlová / 2014
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama