*/ Trapný, kdo nepije, trapnější, kdo musí pít

26. prosince 2015 v 14:29 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Kamkoli vkročím, jsem označena za abstinenta. Sice poněkud neprávem, ale jak říkám, na české poměry vlastně skutečně abstinuji. Samozřejmě působí takováto situace poněkud zvláštně. Já si z ní nic nedělám, ale očividně tím děsím všechny okolo, a tak musím svůj postoj vůči alkoholu nějak obhajovat. A obhajovat u nás abstinenci je kupodivu o dost těžší, než snažit se obhajovat těžký alkoholismus.

Už to piluju pár let, ale pořád mi to moc nejde. Stručná sdělení jako: "Mně to nějak nechutná.", se nesetkávají s obecným pochopením. Alkohol totiž není z pohledu běžného občana žádná koprovka, alkohol je prvoplánově hnusný, což není jeho chyba. A tak není možné říct, že nepijete, protože to vaše chuťové pohárky odmítají. Chlast přece není žádné gurmánství!

Naštěstí mě lidé v tomto obvykle alespoň vyslechnou, nicméně nenechají jen tak být, neboť jsem velice zajímavý objekt. A tak to zkouší dál a zálibně se vyptávají na můj příběh. Je to snad pro mě nezdravé? Mám nějakou alergii nebo dietu? Je to mým vyznáním? Mlátili mě rodiče, když jsem byla malá? Stručně odpovídám, že ne. Ani jedno na mě bohužel nepasuje. To vzbudí občas ještě větší zájem. Takže já nepiju? Opravdu vůbec tedy nepiju? Ale ne, říkám, já piju. Aha, takže co piješ?

Pravděpodobně bych mohla vyplnit celý dotazník. Kolik toho vypiju ročně, zda piju na zábavách, nebo jen na rodinných sešlostech, zda piju na veřejnosti, nebo jen v soukromí a jaká vína preferuji, pokud je vůbec pozřu. V rukou běžných Čechů stávám se trochu pokusným králíčkem. Jsem jako albín mezi stračenami, těžko mě přehlédnete, pokud chvíli pobudete ve stádu.

Naštěstí už jsem prošla už tolika výslechy, že jsem nakonec přeci jen nalezla účinnou taktiku, jak otočit skóre. Je to jediná věta: "Nepiju, protože k tomu, abych se bavila, to nepotřebuju." S úsměvem tak zabrnkám na debatní strunu a rozhovor se rozvine zcela nečekaným směrem.

Opravdu, není u mě třeba omamných látek, abych se zdála omámena, neboť se ráda nechám omámit i za střízliva. A tak není divu, že občas působím v dobrém rozmaru jako "na fetu". Nespornou výhodou takového počínání je také menší výčet nežádoucích účinků - obvykle potom neklečím u záchodové mísy a ráno se budím bez kocoviny.

Ne, nikdy jsem se neopila a ani si nemyslím, že se mi to povede. Takže ten pocit zpití se do němoty asi nikdy nepoznám. Ačkoli tvrdím, že je to dost podivné pořekadlo vzhledem k tomu, že spousta lidí začne po nalití spíše hlasitě zpívat než mlčet. Ale já na to nemám žaludek ani chuť a pak, motá se mi hlava po dvou sklenkách. Takže opravdu i já občas piju, ale vůbec bych nemusela. A kdo by vlastně musel?

Pití samo o sobě asi nejde označit za pekelný jev hodný zavržení. Dokonce i mně už pár vín zachutnalo. Alkohol je lehká a dobře dostupná droga, nicméně na nezvyklou funkci vašeho mozku má kromě něj vliv třeba i taková celkem nezávadná čokoláda. Ale pak je tu ještě jeden otazník, který stojí za zmínku. Pokud já jsem krajně divná, když vydržím celý večer bez kapky lihu, jak divní jsou ti, kteří by večer bez něj nevydrželi?

Pít či nepít není ostuda ani v jednom případě, dokud znáte svou míru. Ostuda to začne být až ve chvíli, kdy se plazíte po zemi, nebo zcela zapomenete na to, že večírek se dá užít i bez panáka. V tu chvíli vám řeknu, že jste smutný člověk, neboť se neumíte bavit. A nebude to takové to "neumění se", které mi vyčítají ve dvě ráno opilí spolužáci na Kančí stezce, když cestou na pokoj budí celý areál univerzity. Bude to skutečně upřímné smutné konstatování, že jste právě stali obětí průhledné flašky se štiplavým obsahem.

A právě proto jsem na české poměry abstinent. To je ta magická odpověď. Protože mi to prostě nechutná a zbavovat vědomí mě nemusíte, abych vám předvedla číslo, na které do konce života nezapomenete. Já bych si to ostatně sama ráda pamatovala. Hlava v záchodové míse by mi totiž ráno po probuzení takovou radost asi neudělala.
 


Aktuální články

Reklama