Leden 2016

*/ Pacientovo pravé soužení

21. ledna 2016 v 16:35 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Pro všechny, kteří se kdy museli rozloučit s běžným životem, obětovat čas svému zdraví a mučit se trýznivou samotou v zatuchlých nemocničních zařízeních…

Nemocnice je místo, kde je před obědem takové ticho, že předčí i napětí v hladové sobotní domácnosti, na které jsem zvyklá. Nemocnice dovedou být tak tiché, že vás nutí odkládat moudré knihy v zoufalé únavě a rozjímat nad vším, co vás hlodá a svědí. A mě hlodá uvnitř nehezký to červík stesknutí si.

Člověk by řekl, že v takovémto zařízení se musí dostavit prostá touha po domově. I dostaví se, ale mnohem spíše pouze po dobře známé vůni vzduchu a jakési atmosféře jistoty, jaká z těch několika zdí čiší, a kterou si uvědomíme, kdykoli je opustíme. Ale co by se tu ve špitále nedalo žít? Ne, po domově tesknit nemusím. S trochou štěstí se do něj vrátím sotva co dvě noci uplynou. Ale pak je tu ten druhý stesk. Skutečný stesk. Mnohem větší, mnohem smutnější a obrovitánský, jež se rozpíná pokoutně do všech částí, ostrůvků a komůrek, až si najde cestu ven a zamrká na kolemjdoucí.

Je to stesk po životě. Stesk toho zpěváčka ve zdrátované konstrukci, který marně zpívá, neboť tady ho nikdo jiný neslyší. Člověk si stýská, protože co je ta kaluž ve špitále proti moři času, jaké stráví sice doma, ale samoten na lůžku. Náramek na ruce, tu ceduličku, kterou vás označkovali, vám sice brzo sundají, ale ohavný cejch si ponesete ještě dlouho, než se zahojí a nechá vás vrátit se mezi lidi.

A to jsou chvíle, kdy i zapřisáhlý mizantrop roztouženě koulí očima z oken, ale marně hledá známou tvář. Ten pocit, že možná kdovíjak dlouho neuvidíte své přátele, ale i zcela neznámé lidi, kteří vás obvykle míjejí na cestách do ochodů, škol a práce. Ten pocit je tísnivý. A vy se ve chvílích vzdoru snažíte vybavit si tváře vašich milovaných tak nejlépe, jak to jen dovedete se všemi jejich detaily v tak úporné snaze, až vás uvrhnou do ještě většího neštěstí.

Protože najednou objevíte tu krásu a rozmanitost gest, jakými vás zahrnují, která vám des a denně tak mimoděk nastavují. Krása v drobnostech, kterou možná celé týdny nespatříte. Protože oni jsou tak daleko a vy tak bezmocní ve své nemoci. Jak poté dokážou i ty prchavé okamžiky návštěvních hodin rozjasnit naši tvář, když spatříme ty důvěrné maličkosti v živé formě.

A pak ty týdny v domově na lůžku - teď spíš v domě smutku - kdy alespoň perem snažíte se předat druhým na vzdálená místa svá slova. Leč jistou útěchou, marné to je, když vaše ruka sice mluví za vás, ale vy nevidíte, neslyšíte a necítíte, ale především nevidíte. Protože ztratit obraz světa je jako vyprázdnit duši. A kdo do té doby nežil slepý ve tmě, mučí se teď mlhavými zastřenými vzpomínkami všech těch obrazů, které nemůže vidět.

A ano, možná nás překvapí kolik těch drobností, jinak tak běžných a bezcenných, nám bude chybět. Tu úsměv, tu typický pohyb ruky, dokonce i aura, jakou kolem sebe někteří lidé šíří. A jak moc vám bude chybět, že vy sami nemůžete na oplátku učinit nic, co obvykle činíte, když tyto teď tak půvabné kreace provádějí.


Kéž by to bylo už za mnou! Kéž bych už nemusela jen namáhat svou paměť, abych tišila ten hlad po obyčejném žití. Kéž by se mi tohle nikdy nemuselo stát. Ale stavíš-li mi, světe, tuto překážku, dovol mi, si ji navždy zapamatovat. Protože dovolíš-li, bude tu zase pár obyčejných věcí navíc, které pro mě už nikdy obyčejné nebudou.

*/ Zabila bych se, ale nechce se mi

16. ledna 2016 v 11:46 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Už se vám někdy stalo, že jste si takhle poklidně sedli po nedělním obědě a došlo vám, že chcete umřít? Někdy mívám ten zvláštní pocit, kdykoli si uvědomím, jak moc je tenhle svět ze své přirozenosti prožraný červem. Kdykoli se podívám, co všechno je tu špatně. S čím vším nikdy nic neudělám. Kdo sedí na obecním úřadě, kdo sedí ve vládě, kdo sedí za volantem auta, které vás jednou přejede. A protože jsem špatný řidič, možná to budu já.

Odložíte hrnek s čajem a zíráte z okna s tím vědomím, že všechno je naruby. Jak základní stavební kameny lidskosti tečou do kanálu. Jak nezměrná je hloupost téhle sapientní opice. Jak je srážka s blbcem bolavá a častá. Že nikdy tenhle systém do ruky neuchopí nikdo jiný, než člověk s postranními úmysly nebo rovnou nějaký "korytomil". Jak nechápaví všichni jsou, jak prostí, jak ploší… Inteligence nikdy nebude vládnout, nikdy nebude ve většině, bude jen zoufale šrábat kotníky té zlovolné síle a marně se po nich drát.

Všechno je špatně na tom světě a vás jímá závrať. Co tu děláte? Co tu ještě děláte? Občas zapnete večer zprávy a obrací se vám žaludek na ruby. Občas byste vážně zlostí pukly, když slyšíte, co se může stát. Občas jste tak zoufalí, že už ani utéct není kam. A není-li útěku v tomto stavu, pak přejít do jiného času a prostoru jest jedinou možností, jinak strávíme život plný strádání.

Ano, přemýšlela jsem nad tím tolikrát, proč tu ještě jsem. Jedna věc je, že jsem ukrutný srab, což je zdravé vzhledem k přirozenosti lidské a zvířecí a říká se tomu pud sebezáchovy. Ale i v té nejtěžší chvíli vím jedno: nechce se mi odejít - opustila bych toho příliš mnoho.

Opustila bych darovaný čas a zhatila poslední naději na to, že bude líp. Možná je mi těžko z toho všeho - nejen ze světa, ale ze mě samé. Zahořkla jsem uvnitř ve svém prázdném srdci. Mám vše, co si řeknu, ale ne to, co opravdu chci. Ale jen tak odejít nedokážu od rozdělané práce. Tak silné je tohle doufání. Třeba jen víme, že když je zle, vždycky už bude jen líp. A třeba jen víme, že je tu přesto všechno pořád ještě něco ryzího. A pocit, že se toho jednou dočkáme, když vytrváme. Pocit, že se to dá ještě najít, když zavřeme oči a lehneme si daleko od lidí do trávy.

To je pocit, jaký mě tu drží. Protože když ztlumíme rádio, když se zaposloucháme i do jiných frekvencí, začne být život přesto všechno krásný. A dát sbohem klidnému výhledu z okna na zapadající slunce by bolelo víc, než nožem do břicha ze všechnu tu špatnost, která tu všude slídí proudem.


*/ Cirkus v šatníku

6. ledna 2016 v 10:32 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
33 kusů oblečení i s botami. S tímhle se prý dá vyžít v městském prostředí půl roku, spodní prádlo nepočítaje. Některé dívky to hrozně inspiruje (ostatně jako mnoho jiných šíleností, které vyplivl internet) a rozhodly se vzdát se materialismu a vyhodit půl šatníku. Šla jsem tedy s tužkou a papírem oběhnout skříň a spočítat "sama sebe".

2 saka / 2 korzety / 2 vesty
17 šaty
20 sukně
23 kalhoty
11 šortky
7 halenky, košile
25 párů bot
14 bundy, kabáty, parky
21 svetry, mikiny
31 trička, tílka
12 šály, šátky
21 kabelky, psaníčka, plátěné tašky
+ "houmeless pack" na doma a na kolej: 5 šortky, 6 tepláky, 28 trika

Když jsem viděla čísla, napadaly mě různé otázky. Třeba proč mám, hergot, 20 sukní? I bot bych mohla mít méně a domácí trička by jistě také zasloužila probírku. Takže je toho málo nebo hodně? Těžko říct, vejde se to do jedné skříně a velké tašky… Ale co je vůbec málo nebo hodně oblečení?

Na to jsou dvě měřítka: počet dní v roce a počet vašich osobností. První je 365, druhé téměř neomezené.

Ano, mám na počet a hmotu dost oblečení. Ale taky mám dost osobností: táborák, divadlo, škola, hospoda, běh, lyže, trek, ples, gaučing, výstavy a to všechno krát čtyři roční období. A i já bych mohla mít jen 33 kousků oblečení, ale v tom drahém tričku večeřet na gauči nechci, odmítám mít ve skříni jen černou a šedou, prát to 5x týdně a chodím taky jinam než 1-2 kilometry po městských chodnících. O tom, že žiju vlastně na dvou místech a neustále pendluju kolej-domov, ani mluvit nemusím.

Ono mít málo oblečení jde, není to těžké a spousta z nás, včetně mě by ještě ten šatník zredukovat mohla. Taky to pravidelně dělám (a nejen s oblečením). Ale soudit člověka jen podle počtu jeho hadrů opravdu nemůžeme. Mít doma 100 kalhot a 150 párů bot není v pořádku. Ale když nosíte do divadla lodičky, trekovky do hor, lehké běžecké boty na sport, k tomu kecky do města, jedny slušné oxfordky do školy, na léto sandále, z nichž jedny musí ladit k šatům… Ne, není to až tak divné, když se mi to nasčítá na 25.

Takže co si z toho vzít? Moje bývalá spolubydlící nesnášela nakupování, ale milovala jídlo. To, co zabraly moje boty, bylo adekvátní k jejímu koření a pestrobarevnému výběru pytlíčků s rozličnými potravinami. Ani jsme nepíply - každá měla něco. A tak věřte, že nemusíte mít pocit, že jste vlastizrádci, když máte doma prostě jednu plnou skříň a s těmi 33 kusy si nevystačíte. Máte jen víc osobností, jinou vášeň a možná přehršel kreativity jako já.

Člověk nemusí být minimalista, jen to musí všechno nosit. Takže do toho! Spočtěte si i vy vaši skříň! Pokud všechno v ní visí občas i na vás, blahopřeju! Víc od sebe a svého šatníku chtít nemusíte.