*/ Pacientovo pravé soužení

21. ledna 2016 v 16:35 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Pro všechny, kteří se kdy museli rozloučit s běžným životem, obětovat čas svému zdraví a mučit se trýznivou samotou v zatuchlých nemocničních zařízeních…

Nemocnice je místo, kde je před obědem takové ticho, že předčí i napětí v hladové sobotní domácnosti, na které jsem zvyklá. Nemocnice dovedou být tak tiché, že vás nutí odkládat moudré knihy v zoufalé únavě a rozjímat nad vším, co vás hlodá a svědí. A mě hlodá uvnitř nehezký to červík stesknutí si.

Člověk by řekl, že v takovémto zařízení se musí dostavit prostá touha po domově. I dostaví se, ale mnohem spíše pouze po dobře známé vůni vzduchu a jakési atmosféře jistoty, jaká z těch několika zdí čiší, a kterou si uvědomíme, kdykoli je opustíme. Ale co by se tu ve špitále nedalo žít? Ne, po domově tesknit nemusím. S trochou štěstí se do něj vrátím sotva co dvě noci uplynou. Ale pak je tu ten druhý stesk. Skutečný stesk. Mnohem větší, mnohem smutnější a obrovitánský, jež se rozpíná pokoutně do všech částí, ostrůvků a komůrek, až si najde cestu ven a zamrká na kolemjdoucí.

Je to stesk po životě. Stesk toho zpěváčka ve zdrátované konstrukci, který marně zpívá, neboť tady ho nikdo jiný neslyší. Člověk si stýská, protože co je ta kaluž ve špitále proti moři času, jaké stráví sice doma, ale samoten na lůžku. Náramek na ruce, tu ceduličku, kterou vás označkovali, vám sice brzo sundají, ale ohavný cejch si ponesete ještě dlouho, než se zahojí a nechá vás vrátit se mezi lidi.

A to jsou chvíle, kdy i zapřisáhlý mizantrop roztouženě koulí očima z oken, ale marně hledá známou tvář. Ten pocit, že možná kdovíjak dlouho neuvidíte své přátele, ale i zcela neznámé lidi, kteří vás obvykle míjejí na cestách do ochodů, škol a práce. Ten pocit je tísnivý. A vy se ve chvílích vzdoru snažíte vybavit si tváře vašich milovaných tak nejlépe, jak to jen dovedete se všemi jejich detaily v tak úporné snaze, až vás uvrhnou do ještě většího neštěstí.

Protože najednou objevíte tu krásu a rozmanitost gest, jakými vás zahrnují, která vám des a denně tak mimoděk nastavují. Krása v drobnostech, kterou možná celé týdny nespatříte. Protože oni jsou tak daleko a vy tak bezmocní ve své nemoci. Jak poté dokážou i ty prchavé okamžiky návštěvních hodin rozjasnit naši tvář, když spatříme ty důvěrné maličkosti v živé formě.

A pak ty týdny v domově na lůžku - teď spíš v domě smutku - kdy alespoň perem snažíte se předat druhým na vzdálená místa svá slova. Leč jistou útěchou, marné to je, když vaše ruka sice mluví za vás, ale vy nevidíte, neslyšíte a necítíte, ale především nevidíte. Protože ztratit obraz světa je jako vyprázdnit duši. A kdo do té doby nežil slepý ve tmě, mučí se teď mlhavými zastřenými vzpomínkami všech těch obrazů, které nemůže vidět.

A ano, možná nás překvapí kolik těch drobností, jinak tak běžných a bezcenných, nám bude chybět. Tu úsměv, tu typický pohyb ruky, dokonce i aura, jakou kolem sebe někteří lidé šíří. A jak moc vám bude chybět, že vy sami nemůžete na oplátku učinit nic, co obvykle činíte, když tyto teď tak půvabné kreace provádějí.


Kéž by to bylo už za mnou! Kéž bych už nemusela jen namáhat svou paměť, abych tišila ten hlad po obyčejném žití. Kéž by se mi tohle nikdy nemuselo stát. Ale stavíš-li mi, světe, tuto překážku, dovol mi, si ji navždy zapamatovat. Protože dovolíš-li, bude tu zase pár obyčejných věcí navíc, které pro mě už nikdy obyčejné nebudou.
 


Aktuální články

Reklama