*/ Zabila bych se, ale nechce se mi

16. ledna 2016 v 11:46 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Už se vám někdy stalo, že jste si takhle poklidně sedli po nedělním obědě a došlo vám, že chcete umřít? Někdy mívám ten zvláštní pocit, kdykoli si uvědomím, jak moc je tenhle svět ze své přirozenosti prožraný červem. Kdykoli se podívám, co všechno je tu špatně. S čím vším nikdy nic neudělám. Kdo sedí na obecním úřadě, kdo sedí ve vládě, kdo sedí za volantem auta, které vás jednou přejede. A protože jsem špatný řidič, možná to budu já.

Odložíte hrnek s čajem a zíráte z okna s tím vědomím, že všechno je naruby. Jak základní stavební kameny lidskosti tečou do kanálu. Jak nezměrná je hloupost téhle sapientní opice. Jak je srážka s blbcem bolavá a častá. Že nikdy tenhle systém do ruky neuchopí nikdo jiný, než člověk s postranními úmysly nebo rovnou nějaký "korytomil". Jak nechápaví všichni jsou, jak prostí, jak ploší… Inteligence nikdy nebude vládnout, nikdy nebude ve většině, bude jen zoufale šrábat kotníky té zlovolné síle a marně se po nich drát.

Všechno je špatně na tom světě a vás jímá závrať. Co tu děláte? Co tu ještě děláte? Občas zapnete večer zprávy a obrací se vám žaludek na ruby. Občas byste vážně zlostí pukly, když slyšíte, co se může stát. Občas jste tak zoufalí, že už ani utéct není kam. A není-li útěku v tomto stavu, pak přejít do jiného času a prostoru jest jedinou možností, jinak strávíme život plný strádání.

Ano, přemýšlela jsem nad tím tolikrát, proč tu ještě jsem. Jedna věc je, že jsem ukrutný srab, což je zdravé vzhledem k přirozenosti lidské a zvířecí a říká se tomu pud sebezáchovy. Ale i v té nejtěžší chvíli vím jedno: nechce se mi odejít - opustila bych toho příliš mnoho.

Opustila bych darovaný čas a zhatila poslední naději na to, že bude líp. Možná je mi těžko z toho všeho - nejen ze světa, ale ze mě samé. Zahořkla jsem uvnitř ve svém prázdném srdci. Mám vše, co si řeknu, ale ne to, co opravdu chci. Ale jen tak odejít nedokážu od rozdělané práce. Tak silné je tohle doufání. Třeba jen víme, že když je zle, vždycky už bude jen líp. A třeba jen víme, že je tu přesto všechno pořád ještě něco ryzího. A pocit, že se toho jednou dočkáme, když vytrváme. Pocit, že se to dá ještě najít, když zavřeme oči a lehneme si daleko od lidí do trávy.

To je pocit, jaký mě tu drží. Protože když ztlumíme rádio, když se zaposloucháme i do jiných frekvencí, začne být život přesto všechno krásný. A dát sbohem klidnému výhledu z okna na zapadající slunce by bolelo víc, než nožem do břicha ze všechnu tu špatnost, která tu všude slídí proudem.

 


Aktuální články

Reklama