Duben 2016

*/ Magie nechtěné pozornosti

17. dubna 2016 v 9:11 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Kdysi dávno, jsem si v jednom butiku koupila šaty. Jasně červené se sukní, co plápolala ve větru jako ohnivý ocas. Vyrazila jsem s nimi tedy nadšeně přes město a nebylo divu, že v záplavě šedi, vyvolal rudý hadr trochu rozruchu. Pár lidí se po mě otočilo a já si říkala: "No jistě, kdo by se nepodíval. Ty šaty jsou přeci jenom pěkné." Pátý čumil s tupým obličejem už mi ale počal způsobovat nepříjemné pocity v břiše a já se začala dívat do výloh, jestli mi snad neprosvítá spodní prádlo.

Klidně bych to mohla považovat za dost dobré odůvodnění toho, proč v téhle zemi málokdo nosí něco jiného než tričko a džíny. Každá naše volba, každý nás čin, je totiž podroben zkoumavému pohledu lidí. Pokud volíme bez jejich přítomnosti, volíme svobodně a cokoli chceme. Volíme-li v kolektivu, téměř nikdy nepostupujeme stejně. Je to totiž bezpečnější, konfliktu oproštěné řešení neprosazovat sám sebe v čisté krystalické formě.

Jenže mezi těmito dvěma možnostmi je šedá zóna, která je skrytým nebezpečím pro psychickou stabilitu některých jedinců. Říkáme jí nechtěná pozornost. V zásadě kdokoli a cokoli, se totiž zvlášť v dnešním světě, může dostat do výbušného epicentra tisíce očí během pár minut. A začíná se zdát, že schopnost úspěšně přežít závisí ve 21. století na tom, zda tohle dokážete zvládnout.

Člověk totiž velice správně dedukuje, že cokoli, co udělá, není a nebude celosvětovou senzací a to ani za předpokladu, že k tomu svět dostane přístup. Dokonce ani z videa učitelky předvádějící žákům striptýz by nemuselo nic být. Jen do té chvíle, než se na něj podívá někdo s přístupem k řetězci. Stačí jediný člověk s dostatečným počtem známých a možnostmi a začíná tikat rozbuška.

A když se pak nějaký váš výjev, který neprošel společenskou korekcí, protože jste opravdu neměli v úsmyslu s ním po hlavě mezi lidi skočit, dostane do centra dění, přichází škola života, aby vás profackovala. A tohle se vám ještě do nedávna jen tak stát nemohlo. Dostali byste se maximálně do městské šuškandy, v nejhorším případě do novin. Dnes se můžete dostat s každou sebemenší blbostí všude a ke všem bez rozdílu věku, pohlaví a vyznání.

Století internetu nás občas děsí tím, co všechno dokáže spáchat za zločiny proti lidskosti. Někdy nás, aniž bychom chtěli, snažili se o to a na internet se vůbec cpali, dokáže vehnat přes tisícihlavý dav, který na nás začne zírat a potom se jako nahý cítí asi úplně každý normální člověk. Před počítačem v prázdné místnosti si totiž můžete připadat dokonale sami, nebo jako vprostřed Václaváku. A to není nic příjemného.

Zahání nás to totiž do kouta, máme problém bez klepajících se rukou chodit i po vlastním bytě a nutí nás to střídat nahodilé výkřiky našeho já s dobami temna, kdy se bojíme vystrčit čumák z domu, aby nás náhodou někde někdo nenatočil na telefon. Protože jestli jeden výkřik do tmy může být do zítra zapomenut, pak každý další sebou nese násobně zvýšené riziko vytvoření nějaké lidové báje a vaší nějakým směrem pokřivené pověsti. A proto mě to občas stojí nervy stát si za svým lehce extravagantním šatníkem. Protože všichni vědí, co přijde spolu s tím. A je to opravdu půl na půl, čemu budete čelit. Jestli povznesení nebo ukamenování.

Ale co je lepší? Cenzurovat se vždy a všude, dokud z nás nebudou němé voskové figuríny. Nebo se připravit na to, že jednou nebo později to přijde, váš ksicht bude úplně všude a všechno, co děláte, je vždy alespoň v něčích očích jen jedna velká chyba? Asi bych byla spíš pro to. Chovejte se jako celebrita dřív, než jí budete, protože jinak začnete mít strach vyjít z domu.

#/ I can feel the time runnin

7. dubna 2016 v 21:36 | vOrel |  Básnící střevo
I can feel the time runnin
I can feel it on my skin
How it burns a hole in my arms
In my legs, in my cheeks
How long can a woman last?
A year or three?
Twenty or thirty?
Forty... but just a maybe
I am struggling with myself
Because loneliness too deep
Eating my soul and that little room
Where I am forced to live
I am asking myself - and what will be next?
Little flat with dogs and cats.
Somewhere on the suburb, somewhere above the ground
Somewhere lost, with a girl who didn´t find
You don´t know that feeling
You may won´t ever will
But remember those tears of mine
For sure, they can speak
I feel the time runnin
And it scares me as hell
In my life there is nothing worse

Than living... just ... with myself

*/ Mami, kams mi dala titul?

7. dubna 2016 v 21:35 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Když jsem se vyhrabala z auta, zničená jsem sebou mrskla o gauč. Den nato jsem si vzpomněla na diplom. Netušila jsem, jestli zůstal v autě, nebo je někde v kuchyni. Po dvou dnech se zjevil, tak jsem ho narvala na vršek skříně, mezi dvě krabice od bot, aby se na něj moc neprášilo. Dnes je to už asi měsíc, utírala jsem prach, našla ho, a raději přesunula do knihovny, neboť na skříni je strašný bordel.

Podařilo se mi získat doslova trofej. Po třech letech nefalšované dřiny mám svůj vytoužený papír. Mám bakalářský titul. Ale s pohárem z rybářských závodů zacházím o dost vlídněji a s větší úctou. Halt, život je spletitý…

Pro některé lidi je tohle meta, pro některé milník, pro jiné prostě šutr na cestě, který bylo nutné překročit. Předem víte, že to nějak uděláte, protože nejste pitomci a máte krapet zodpovědnosti. A pro takové lidi je to opravdu jen papír. Protože co ten titul proboha dokazuje o mně a míře mé inteligence? Houby s voctem! Na bakalářský titul už dosáhli i lidé, kteří měli zvolna nakročeno k tomu, aby neudělali maturitu. Což bohužel není pověra, ale surová realita.

Krom toho je vám ten titul stejně celkem na nic (minimálně pokud jste absolventem pedagogické fakulty - přitom při její úrovni bych nechala učit každého bakaláře, ty další nutné roky na téhle hrůzostrašné instituci už nic nemění…) a něco konečně trochu pořádného získáte až za dva roky. Načež zjistíte, že nejlepší variantou bude i poté postavit se do fronty na pracák. Což už je hodně černý humor, ale to se taky mnoha lidem stalo.

Zatímco facebook po celý červen zaplavovaly fotky mých spolužáků minulých i současných s deskami různých barev, já si v duchu říkala, jaká jsem socka. Hloupá, že jsem si nechala v prváku dát tu jednu trojku a dvakrát 2,5 a nezkusila zabrat a uhrát to na červený diplom, ke kterému jsem měla nakročeno. Protože ano, je to trochu punk mít alespoň jinou barvu. Jiné zadostiučinění už nedostanete, když pak vidíte některé dotyčné lidi se stejným diplomem, jako máte vy.

Takže ne, já své desky na facebook nedávala, ačkoli by to mělo z nějakého důvodu jistě dost lajků, člověk by si podrbal ego a tak. Protože jednak na těch fotkách nevypadám ani zdaleka tak hezky, jak jsem si myslela a jak mi máma tvrdila. Ale taky proto, že prostě vůbec nevím, z čeho bych se teď měla jako radovat a s čím se chlubit. Že jsem zabila tři roky mládí na škole, která mi dala spoustu zajímavých vědomostí, které bych při menší míře lenosti načetla možná sama z knihy?

Je to velký pesimismus, ale chci tím říct asi tolik, že vysoká je jenom instituce. Dnes už ani instituce pro vyvolené, prostě jen pro ty, co to zvládnou. Tím pádem od ní nečekejte zázraky. A hlavně se nedivte, když se po třech letech pokračujícího vysávání financí vašich rodičů otočíte a řeknete si: "Kam já jsem ten diplom vlastně dala?"

*/ O zajících útěkářích

7. dubna 2016 v 21:35 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Nedávno jsem si vzpomněla na slova Standy vepsaná svého času s největší pravděpodobností na Srdci blogu, že totiž možná budeme překvapeni, ale někteří blogeři nestojí o slávu. Zatímco leckdo by asi udělal leccos, jen kdyby se mu podařilo vmáčknout mezi články na titulce, jiný se v případě takové situace okamžitě dá do psaní "mailu na vedení" s tím, že by byl opravdu vděčný, kdyby byl jeho příspěvek stažen z očí všech náhodných kolemblogjdoucích.

Protože mám s tímhle jevem nechtěné pozornosti celkem bohaté zkušenosti, v zásadě jsem k žádnému údivu nedošla, ačkoli pro obyčejného smrtelníka jistě zdá se to jako zpočátku značně nepochopitelné jednání. Ve společnosti totiž panuje zcela rozumný názor, že dobré a zajímavé věci jest vhodné šířit, aby se i ostatní jedinci mého druhu obohatili. Čili není nic divného, naopak je to pouze ku prospěchu věci, když budeme takové příspěvky okatě veřejně propagovat. Celá myšlenka je jistě správná a veskrze velice dobrá a i já z ní měla radost, když se poprvé objevila.

Ale dobré myšlenky se těžko prosazují ve světě, kde je víc trollů a rejpalů než filozofů. Ve chvíli, kdy jste jen malý provinční bloger, o kterém nikdo neví, máte násobně větší svobodu slova než každý, kdo začne například psát pro autorský klub. A jak všichni maturanti dobře vědí - psát návod jak v sedmi krocích postavit židli nemůže nikoho nijak pobouřit, ale za úvahu nedostanete nikdy za jedna a je úplně jedno, na jaké téma a jak ji budete psát.

A výhoda provinčního blogera je srovnatelná se stolem v hospodě, což je místo obecně považované za nejotevřenější kout lidské filozofie na světě hned po Speaker´s Conner v Londýně, kde můžete svobodně hlásat cokoli, aniž byste čelili… no v podstatě čemukoli. Provinční bloger má stálý menší okruh čtenářů, když na něj narazí někdo nový, odchází či zůstává zcela dle vlastní vůle, nu lidé prostě tečou kolem, a komu se líbí, ten se zastaví.

Jenže když se myšlenky provinčního blogera dostanou na titulku blogu na oči všem, kteří by jinak na jeho blog v životě nezabloudili, stát se sice může to, že vznikne velká filozofická diskuze na dané téma, ale všichni asi víte, že většinou to skončí spíš kupou nezajímavých výkřiků do tmy doprovázených skupinkou oblud, které se v dětství přežraly chytré kaše. A upřímně, kdo by o tohle stál?

Může se tedy zdát, že pár těch vyvrhelů, kteří nestáli o slávu, byla jen banda vystrašených rozklepaných zajíců. Na druhé straně nešlo spíš o lidi, kteří nestojí o blbé kecy? Protože ono jde obojí ruku v ruce. Některé řeči některých lidí, se kterými byste se jinak třeba také vůbec nepotkali, dokážou opravdu vyděsit.

Není tedy třeba tvářit se na tyhle zajíce rebely nějak "zpatrovitě" jako na ty, kteří v krizi utíkají do zákopů za maminkou. Ono sice každé veřejné vyjádření přináší riziko nečekané popularity, se kterou musíme nějak počítat, ale krom toho také žijeme v demokracii a máme právo na osobní ochranu. A není lepší ochranou sama sebe, když rázně odmítnete být magnetem na trolly. Protože každá příliš okatě veřejně vystavená myšlenka tím v podstatě je.