*/ Magie nechtěné pozornosti

17. dubna 2016 v 9:11 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Kdysi dávno, jsem si v jednom butiku koupila šaty. Jasně červené se sukní, co plápolala ve větru jako ohnivý ocas. Vyrazila jsem s nimi tedy nadšeně přes město a nebylo divu, že v záplavě šedi, vyvolal rudý hadr trochu rozruchu. Pár lidí se po mě otočilo a já si říkala: "No jistě, kdo by se nepodíval. Ty šaty jsou přeci jenom pěkné." Pátý čumil s tupým obličejem už mi ale počal způsobovat nepříjemné pocity v břiše a já se začala dívat do výloh, jestli mi snad neprosvítá spodní prádlo.

Klidně bych to mohla považovat za dost dobré odůvodnění toho, proč v téhle zemi málokdo nosí něco jiného než tričko a džíny. Každá naše volba, každý nás čin, je totiž podroben zkoumavému pohledu lidí. Pokud volíme bez jejich přítomnosti, volíme svobodně a cokoli chceme. Volíme-li v kolektivu, téměř nikdy nepostupujeme stejně. Je to totiž bezpečnější, konfliktu oproštěné řešení neprosazovat sám sebe v čisté krystalické formě.

Jenže mezi těmito dvěma možnostmi je šedá zóna, která je skrytým nebezpečím pro psychickou stabilitu některých jedinců. Říkáme jí nechtěná pozornost. V zásadě kdokoli a cokoli, se totiž zvlášť v dnešním světě, může dostat do výbušného epicentra tisíce očí během pár minut. A začíná se zdát, že schopnost úspěšně přežít závisí ve 21. století na tom, zda tohle dokážete zvládnout.

Člověk totiž velice správně dedukuje, že cokoli, co udělá, není a nebude celosvětovou senzací a to ani za předpokladu, že k tomu svět dostane přístup. Dokonce ani z videa učitelky předvádějící žákům striptýz by nemuselo nic být. Jen do té chvíle, než se na něj podívá někdo s přístupem k řetězci. Stačí jediný člověk s dostatečným počtem známých a možnostmi a začíná tikat rozbuška.

A když se pak nějaký váš výjev, který neprošel společenskou korekcí, protože jste opravdu neměli v úsmyslu s ním po hlavě mezi lidi skočit, dostane do centra dění, přichází škola života, aby vás profackovala. A tohle se vám ještě do nedávna jen tak stát nemohlo. Dostali byste se maximálně do městské šuškandy, v nejhorším případě do novin. Dnes se můžete dostat s každou sebemenší blbostí všude a ke všem bez rozdílu věku, pohlaví a vyznání.

Století internetu nás občas děsí tím, co všechno dokáže spáchat za zločiny proti lidskosti. Někdy nás, aniž bychom chtěli, snažili se o to a na internet se vůbec cpali, dokáže vehnat přes tisícihlavý dav, který na nás začne zírat a potom se jako nahý cítí asi úplně každý normální člověk. Před počítačem v prázdné místnosti si totiž můžete připadat dokonale sami, nebo jako vprostřed Václaváku. A to není nic příjemného.

Zahání nás to totiž do kouta, máme problém bez klepajících se rukou chodit i po vlastním bytě a nutí nás to střídat nahodilé výkřiky našeho já s dobami temna, kdy se bojíme vystrčit čumák z domu, aby nás náhodou někde někdo nenatočil na telefon. Protože jestli jeden výkřik do tmy může být do zítra zapomenut, pak každý další sebou nese násobně zvýšené riziko vytvoření nějaké lidové báje a vaší nějakým směrem pokřivené pověsti. A proto mě to občas stojí nervy stát si za svým lehce extravagantním šatníkem. Protože všichni vědí, co přijde spolu s tím. A je to opravdu půl na půl, čemu budete čelit. Jestli povznesení nebo ukamenování.

Ale co je lepší? Cenzurovat se vždy a všude, dokud z nás nebudou němé voskové figuríny. Nebo se připravit na to, že jednou nebo později to přijde, váš ksicht bude úplně všude a všechno, co děláte, je vždy alespoň v něčích očích jen jedna velká chyba? Asi bych byla spíš pro to. Chovejte se jako celebrita dřív, než jí budete, protože jinak začnete mít strach vyjít z domu.
 


Aktuální články

Reklama