*/ Žijeme ve světě nekonečných možností a žádných jistot

17. května 2016 v 19:15 | vOrel |  Matka lvice filozofuje
Usínala jsem se rozervaná slzami v očích a vzbudila se prázdná s lehkou tíhou v hlavě a škrábáním v krku. Nejlepším lékem na všechna trápení je spánek, ale k čemu vám je, když vás toho trápení neumí zbavit? Jsem totiž člověk s plánem ve světě, který přeje nepřipraveným.
Život bylo relativně dlouhou dobu historie něco, co mělo daný přesný řád. Možná to byl spíše jakýsi návod. Nebo pracovní postup. Život byl taková židle z IKEA a ta měla nějaké variabilní díly, které se daly vyměnit, ale vždycky z toho podle příručky byla nakonec židle. Ne jinak jsme dlouho žili i my a někteří stále žijí.
Najít si partnera, vydělat peníze a udělat děti, postavit dům a stromek na zahradu. Syn přejal otcovu firmu, dcera matčiny návyky a toho cizího syna. Jeden stál u plotny, druhý se staral, aby bylo z čeho kupovat dříví. Člověk žije, aby přežil a nakonec, aby vyžil. V zásadě se nedala každá minuta vašeho bytí předvídat, stejně jako případné problémy při stavbě židle z IKEA, ale měla stavební plán, kterého jste se jakžtakž drželi.
A pak se to celé nějak podělalo. Ženy si vymohly svá práva, muži na oplátku svoji nezávislost. Svět se zrychlil a zpohodlněl. A celý západ se přehoupl do zlatého věku, který začal postrádat smysl přírodních zákonů. Ten blbeček s klackem v ruce, co neuměl ani rozdělat oheň, se najednou tváří strašně chytře, ale hlavně má spoustu šílených nápadů, ve kterých už mu nezabrání ani jeho kmen, natož nějaká hladová bestie číhající v křoví za rohem. Teda pouze ve výjimečných případech a vybraných lokalitách…
Výsledkem je populární tvrzení, že žijeme ve světě, kde si už každý může dělat, co chce. A není tu žádný mantinel a žádný návod, žádný pracovní postup, který by nám nařizoval, co máme dělat. Protože jsme svobodní lidé a jako takoví máme právo volby. Je ale otázka, jestli je toto řešení v případě člověka, který musí občas používat vylučovací metodu i při výběru zmrzliny. Tahle demokratická anarchie halt nemusí být tím pravým šálkem čaje pro nás všechny.
Někdo to sice s povděkem využije, začne se zabývat nějakou bohulibou činností, která ho dokonce zbaví i tak zásadní myšlenky, jako je potřeba se rozmnožovat, ale co lidé jako já? Co lidé pořádkumilovní, kteří sice chodí všude pozdě, ale mají rádi věci včas hotové? Co lidé jako já, kteří občas usínají s nezcela vysvětlitelnými záchvaty pláče, které ráno za střízliva přičítají na hrb nesplněným potřebám Maslowovy pyramidy?
Svět se zrychlil. Tak moc, že některé z nás předběhl. Jsem asi na vyhynutí, neboť se můj druh úplně nezvládá vyrovnat s měnícími se podmínkami nového systému. Lidé tomu říkají dar a já prokletí. Kdykoli vykročíte ze svých dveří do pomyslného světa skutečného života, vyvalí se na vás ne jedna, ne dvě, ne tři, ale tisíc příležitostí, které stojí v neorganizované skupině před vchodem a ječí: "Vem si mě! Vem si mě!" A pak si vyberte a držte směr, když vás pořád něco rozptyluje a nejvíc ten malý červík, který křičí, že svých snů stejně nikdy nedosáhnete.
Zvíře se bojí otevřených prostor, protože je tam příliš na očích. Někteří z nás se bojí otevřených dveří, protože za nimi může být propast, do které spadneme. A přitom by stačilo mít za zády lano, které by nás drželo. Ano, pak bychom snad odvahu našli, ale to lano nám vzali. Vítám vás ve světě, kde můžeme všechno a nemáme nic.
Vždy jsem proklínala své nálady, ale pak jsem zjistila, z čeho pramení. Z jistot. A ty nemám. Když vidím tolik cest před sebou, mám strach se vydat byť po jedné. Žádná není ta hlavní, žádná nevede k cíly, ta cesta je cíl. A já se snažím jít, ale když už jdu moc dlouho a pořád nenarážím ani na jediný milník, začnu se třást. Protože vím, že není žádná cesta, na kterou bych se mohla vrátit a která mě dovede bezpečně ne tam, kam chci, ale povede mě bezpečně do předem známé lokace.
Život. Je to linka na ose narození-smrt a její podoba je dnes natolik tvárná, že člověku snadno dojde inspirace v tom, co s ní vlastně dělat. Ve snaze ji ohnout do nějakého zajímavého tvaru se začne plácat v představách a skončí jen s jakousi nevzhlednou šmodrchanicí.
To je to, čeho se tak bojím a proč usínám těžce a budím se do podivné mlhy. Protože necítím zeď za zády, o kterou bych se opřela. Jsem ve světě sama za sebe a můžu si dělat, co chci. A možná, že i vím co, ale jak se odrazit, když máte dojem, že nemáte od čeho. Máte tolik možností, že jsme v nich sami sebe ztratili.
Gratuluju všem, kteří si v tomhle šílenství dokázali vybrat a někam dojít. Já mezi ně bohužel nepatřím.
 


Aktuální články

Reklama